ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3743.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3743/2019-1304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. H. , nar. XY, bytem XY, a b) V. H. , nar. XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5 , proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 226/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2019, č. j. 7 Co 666/2019-1245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Marka Hlaváče.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 2. 2019, č. j. 9 C 226/2018-1119, zrušil v části výroku I., v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY, vše v k. ú. XY, a parc. XY v k. ú. XY, a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). V části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY, vše v k. ú. XY, parc. XY v k. ú. XY, parc. XY v k. ú. XY, parc. XY v k. ú. XY, parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY, pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně odmítl odvolání žalované proti částečnému zastavení řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a změnil výrok III. týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu); rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (výrok V. rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázek týkajících se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované, určení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát a na něj navazujícího ocenění těchto pozemků jako pozemků stavebních (majícího vliv na určení výše restitučního nároku oprávněné osoby), jakož i vhodnosti konkrétních nárokovaných pozemků. Odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2249/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, či jeho usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1259/2018, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučních nároků žalobců, navzdory jejich aktivitě, resp. aktivitě jejich právního předchůdce, jenž svůj restituční nárok uplatnil již v roce 1992, přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě) zejména nesprávným oceněním jejich restitučních nároků (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobců (resp. jejich právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jejž nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani argumentace dovolatelky, jež omezenou účast žalobců ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jejich subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jejich preferované lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byli žalobci v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitováni) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny).
Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků (především pak pozemku parc. XY v k. ú. XY) v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučních nároků žalobců, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně plánovací dokumentace, pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby, ke které následně i došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v zákoně o půdě tyto pozemky vydat – z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně pozemku parc. XY v k. ú. XY vzaly pak soudy za prokázané, že ten byl rozhodnutím ze dne 22. 1. 1969 vyvlastněn, a to za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a stavby komunikace, přičemž již v roce 1968 bylo ve vztahu k tomuto pozemku vydáno územní rozhodnutí určující tento pozemek k zastavění a dne 14. 5. 1968 bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby – servisu a opravny osobních automobilů, kdy k této výstavbě rovněž později došlo.
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, existence územního rozhodnutí o umístění stavby, realizace výstavby).
Ani co do měřítek dovolatelkou zpochybňované vhodnosti pozemků jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované jako jeho nástupkyně – byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu §11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Okolnosti, jež by představovaly překážku převoditelnosti pozemků a pro které byly by žalobci nárokované pozemky (jež jim byly soudem přiřknuty) k danému účelu nevhodné, v řízení zjištěny nebyly (přičemž i zde jde primárně o otázku skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení). Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani při posouzení, zda dovolatelkou výslovně zmiňovaný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je pozemkem vhodným (způsobilým) k uspokojení nároků žalobců. V řízení před soudy nižšího stupně totiž tvrzení dovolatelky o tom, že je zatížen právem třetí osoby, resp. že je dotčen prováděním komplexních pozemkových úprav, nebylo prokázáno (sama okolnost, že je pozemek zahrnut do komplexních pozemkových úprav, ostatně, nebyla-li prokázána existence poznámky v katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 503/2012 Sb., nezakládá jeho nevhodnost k tomu, aby byl vydán jako pozemek náhradní dle zákona o půdě; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, či jeho usnesení ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 355/2018). Jak již výše uvedeno, jiné okolnosti, pro něž by bylo lze na tento pozemek či i na ostatní žalobcem nárokované pozemky pohlížet jako na nevhodné, jež nelze použít k uspokojení nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě, v řízení žádným z účastníků, tedy ani žalovanou, tvrzeny nebyly (a nelze tedy ani nyní – tím méně nad rámec vymezeného dovolacího důvodu – zabývat se tím, zdali převod předmětných pozemků nebyl snad vyloučen z jiných příčin; viz kritéria shora citovaná), přičemž v tomto směru relevantní skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Za daného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018, v němž Nejvyšší soud v jiné jím tehdy projednávané věci, jde-li o otázku vhodnosti oprávněnou osobou nárokovaných pozemků, vytkl soudům nižších stupňů, že opomněly prověřit, zda oprávněnou osobou k vydání nárokované pozemky jsou vůbec ve vlastnictví České republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu (zatímco v nyní projednávané věci měly soudy nižších stupňů i tuto skutečnost za spolehlivě zjištěnou).
Nelze pak přehlédnout, že žalovanou v dovolání selektivně předestřená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (jež nadto nepředstavují judikaturu „dovolacího“ soudu a nebyly ani předmětem dovolacího přezkumu) podle v dovolání obsažených tvrzení vycházejí dílem i z jiných skutkových okolností, než které vzaly za prokázané soudy v nyní projednávané věci (čímž je limitována i přenositelnost právní argumentace z těchto řízení do daného řízení). Pro odlišné skutkové akcenty případu nejsou v této věci použitelné ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015. Nelze-li dovolatelkou předestřené závěry soudů z naposled uvedených řízení považovat za právně relevantní pro nyní posuzovanou věc (vycházejí-li z jiných individuálních skutkových okolností), nelze usuzovat ani na to, že by nepřihlédnutí k nim ze strany odvolacího soudu mohlo vést ke kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (či Ústavního soudu) a založit tak přípustnost dovolání, či že by snad mohlo mít za následek porušení práva žalované na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a stejně tak nelze usuzovat ani na porušení zásady předvídatelnosti (§13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), vychází-li dovolatelkou citované kauzy z jiných skutkových okolností (a nelze-li na ně pohlížet jako na případy, jež se s nyní projednávaným případem shodují v podstatných znacích).
Naproti tomu lze pak poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019, či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 135/2018 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 22. 1.2019, sp. zn. I. ÚS 1704/18), v nichž se dovolací soud již dříve vypořádal s obdobnou argumentací dovolatelky a jimiž – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších stupňů ve skutkově a právně obdobných věcech.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců patří odměna advokáta vypočtená z tarifní hodnoty 647 485 Kč (odpovídající odvolacím soudem zjištěné výši uspokojeného restitučního nároku) za jeden úkon právní služby ve výši 10 900 Kč [srov. §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 352 Kč, celkem tedy 13 552 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu