ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1254.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 1254/2018-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce L. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, PSČ 470 01, proti žalované A. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milošem Vorlem, advokátem, se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, PSČ 460 01, o zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 56/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2017, č. j. 12 Cmo 281/2016-294, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. června 2016, č. j. 37 Cm 56/2013-238, uložil žalované zaplatit žalobci částku 300.000 Kč s 6% úrokem od 18. června 2013 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (první výrok); dále uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů jednak žalované 182.681 Kč (druhý výrok), jednak státu 5.463,30 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud – poté, co zčásti zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně (zejména výslechem svědkyně I. G.) a zčásti je doplnil (předloženými listinnými důkazy) – na rozdíl od soudu prvního stupně, který neměl za důvodnou obranu žalované založenou na popření pravosti směnky, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal (šlo o vlastní vistasměnku vystavenou v XY 1. září 2012 na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 300.000 Kč – dále jen „sporná směnka“), dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že sporná směnka je opatřena pravým podpisem žalované.
Přitom zejména zdůraznil, že žalovaná v projednávané věci popřela pravost sporné směnky, když od počátku řízení (tj. od okamžiku, kdy se podáním ze dne 10. července 2013 poprvé vyjádřila k žalobou uplatněnému nároku) namítala, že nepřipojila svůj podpis pod text směnečného prohlášení. V situaci, kdy v soudní praxi není pochyb o tom, že popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení směnky její pravost, leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky na žalobci (potud odvolací soud odkázal na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007), bylo nutné provedené důkazy hodnotit z toho pohledu, zda prokazují pravost žalobcem předložené směnečné listiny, nikoli (jak nesprávně učinil soud prvního stupně) její „nepravost“.
Pochybnosti o pravosti podpisu žalované na sporné směnce pak podle odvolacího soudu plynou již ze závěrů znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, vypracovaného dne 14. února 2014 znalcem PhDr. Milanem Nouzovským, přičemž ani žádným jiným v řízení provedeným důkazem nebyla pravost podpisu žalované na sporné směnce prokázána.
Dokazováním zjištěné skutečnosti (především závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, zkoumání platidel a cenin, zpracovaného dne 4. února 2016 znalcem Ing. Antonínem Koryntou, jakož i z provedených listinných důkazů) ostatně nasvědčují také tomu, pokračoval odvolací soud, že sporná směnka mohla případně vzniknout způsobem popsaným žalovanou, totiž zneužitím dárkového poukazu opatřeného pravým podpisem žalované, konkrétně odstřižením části této listiny a doplněním textu směnečného prohlášení do volného prostoru nad podpisem žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a nikoli již pro tzv. skutkový dovolací důvod uplatnitelný pro dovolací řízení omezeně před 1. lednem 2013 na základě tehdejšího znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto pro výsledek dovolacího řízení v této věci shledává právně bezcennými především všechny námitky, jež dovolatel v dovolání uplatňuje ke skutkovým závěrům, které soudy nižších stupňů učinily ohledně (ne)pravosti podpisu žalované na sporné směnce. Prostřednictvím těchto námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, totiž dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., jež se nepochybně uplatní i v řízení, ve kterém žalobce uplatňuje pohledávky ze směnky) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Skutkové závěry odvolacího soudu ohledně (ne)pravosti podpisu žalované na sporné směnce Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřeným.
Dovolání nečiní přípustným ani výhrady dovolatele, podle kterých odvolací soud, chtěl-li se odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, musel zopakovat provedené důkazy, a to především výslech svědkyně G., jakož i listinné důkazy, o něž opřel svá skutková zjištění soud prvního stupně. Oproti mínění dovolatele však odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nijak nepochybil, když výslech svědkyně G. (v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř.) zopakoval (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem konaným dne 31. srpna 2017, č. l. 280-282 spisu) a jde-li o listinné důkazy, pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu zjevně odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž u důkazních prostředků listinných (§129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (k tomu srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, či ze dne 13. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013).
Rovněž ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění skutkových závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, je rozsudek odvolacího soudu souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Dovoláním napadené rozhodnutí pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; nedostatek důvodů mu proto vytýkat nelze.
Nejvyšší soud konečně neshledává dovolání přípustným ani k řešení otázek, jež dovolatel formuluje v souvislosti s posouzením důvodnosti námitky žalované založené na tvrzení, že text směnečného prohlášení byl (bez souhlasu žalované) dodatečně dopsán na listinu opatřenou jejím pravým podpisem.
Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017.
Z výše uvedeného plyne, že v situaci, kdy Nejvyšší soud neměl (se zřetelem k uplatněným dovolacím důvodům a jejich obsahovému vymezení – viz §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) důvod připustit dovolání k posouzení správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalované na sporné směnce, bylo nadbytečné zkoumat předpoklady přípustnosti dovolání pro účely prověření správnosti závěrů, jež odvolací soud formuloval ve vztahu k námitce, že pro vytvoření sporné směnky byla „zneužita“ jiná (žalovanou skutečně podepsaná) listina. Přezkoumání těchto závěrů by totiž nemohlo mít jakýkoliv vliv na výsledek dovolacího řízení (ani jejich případná nesprávnost by nevedla k příznivějšímu rozhodnutí pro dovolatele).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu