ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1004.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1004/2020-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. J. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 7 To 457/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 10/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 91 T 10/2019, byl obviněný M. J. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 7 To 457/2019, jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 6. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutková zjištění obou soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Skutková zjištění jsou dle jeho mínění zejména opakem toho, co bylo obsahem důkazů. Shledal zásadní logické rozpory. Dále namítl opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů. Podle jeho mínění se skutková zjištění zakládají na jediném usvědčujícím důkazu, a to výpovědi poškozené Z. P., jejíž osobu však označil za nevěrohodnou jak obecně, tak specificky. Typ její výpovědi byl založený na pomýlení, tedy na fiktivních vzpomínkách. K tomu se odkázal na odbornou literaturu. Dále obviněný namítl, že pokud by poškozená okolnosti v souvislosti s početím syna AAAAA (pseudonym) pociťovala jako znásilnění, nepochybně by se na orgány činné v trestním řízení obrátila sama a mnohem dříve. Sám uvedl, že je přesvědčen, že nepociťovala své těhotenství jako důsledek jejího údajného znásilnění. Pochybnosti o obecné a specifické věrohodnosti osoby poškozené nebyly vyvráceny v závěrech znaleckého posudku, ani nebyly spolehlivě a srozumitelně objasněny výslechem znalkyně před soudy obou stupňů. Znalkyně podle obviněného srozumitelným způsobem nevysvětlila, na základě jakých zjištění je výpověď poškozené věrohodná. V kontextu s tím, navíc odvolací soud zamítl návrh obhajoby na zpracování revizního posudku, čímž bylo porušeno i právo obviněného na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů se nesprávně shodly na hodnocení, že výpověď poškozené je podpořena výpověďmi minimálně 4 dalších svědků. Šlo však o velmi zprostředkovaná svědectví, která nemohou vytvořit řetězec nepřímých důkazů. K těmto jednotlivým výpovědím následně uvedl, v čem spočívá jejich nevěrohodnost. Z provedených důkazů tedy nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že obviněný M. J. spáchal předmětný skutek.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 7 To 457/2019, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 91 T 10/2019, zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jeho jednání přitom bylo prokázáno především výpověďmi poškozené, když její výpovědi byly hodnoceny znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na klinickou psychologii, jako specificky věrohodné, dále výpověďmi svědků, které se s tvrzením poškozené shodovaly. Námitkami vyjádřenými v dovolání se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry označila za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Ve svém vyjádření konstatovala, že pokud proběhlo přezkumné řízení ve druhém stupni řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Dále uvedla, že se obviněný v dovolací argumentaci zabýval prakticky výlučně pouze otázkami skutkovými, respektive soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Podle jejího mínění jsou skutkové závěry soudu náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně kvalifikoval příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Obviněný uplatnil námitky, jejichž povaha byla primárně skutková, neboť soudům vytýkal způsob, jakým realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdil, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Takto pojaté výhrady nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně uzavřela, že výhrady uplatněné obviněným není možné mít za důvodné a podle jejího mínění napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno nebo nutno napravit cestou dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
Obviněný M. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud nejprve zdůrazňuje, že obviněným uplatněná dovolací augmentace je známá již z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Dovolací námitky obviněného byly založeny výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Ve své argumentaci nenapadal právní posouzení skutku, ale směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něho příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že se skutková zjištění zakládají na jediném usvědčujícím důkazu, a to výpovědi poškozené Z. P., že její osoba je nevěrohodná jak obecně, tak specificky, že znalkyně srozumitelným způsobem nevysvětlila, proč je výpověď poškozené věrohodná, že výpověď poškozené byla založena na fiktivních vzpomínkách, nebo že pokud by poškozená okolnosti v souvislosti s početím syna AAAAA pociťovala jako znásilnění, sama by se mnohem dříve na orgány činné v trestním řízení obrátila. Dále šlo o námitky, že měl být zpracován revizní posudek nebo že výpovědi dalších svědků byly zprostředkované, a proto nemohly vytvořit řetězec nepřímých důkazů. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly.
Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Vůbec nelze hovořit o tom, že by skutková zjištění byla opakem toho, co bylo obsahem provedených důkazů. Závěry obou soudů je možné označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování.
Nejvyšší soud toliko zdůrazňuje, že jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozené, přičemž její výpověď byla znaleckým posudkem hodnocena jako věrohodná. Nešlo ovšem o ojedinělý, byť přímý důkaz, jestliže další svědci tuto výpověď významně podporovaly.
Nejvyšší soud v řízení neshledal ani namítanou vadu opomenutých důkazů ani závažné procesní pochybení, které by zakládalo porušení principu presumpce neviny nebo práva na spravedlivý proces. Vina obviněného byla zjištěna nade vší pochybnost.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující, na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu