ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1017.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1017/2020-528
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 To 356/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 140/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 To 356/2019.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 18 T 140/2017, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) skutkové věty tohoto rozsudku spočívajícím v tom, že
dne 12. 3. 2016 v době od 22,00 hod. do 22,30 hod. v XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, na ulici XY čp. XY v Restauraci XY během setkání bývalých a současných policistů služebně zařazených u Obvodního oddělení Policie ČR v XY po požití přesně nezjištěného množství alkoholu slovně napadl příslušníka Policie ČR P. N., nar. XY, výroky uvedenými ve spise, poté přistoupil k sedícímu poškozenému a otevřenou dlaní jej udeřil přes čelo a pravé ucho do hlavy, na což poškozený reagoval tak, že vyskočil ze židle, otočil se k obžalovanému a jednou jej udeřil levou rukou do obličeje, načež obžalovaný narazil levou částí těla na zeď a sesunul se k zemi, kde zůstal ležet na zádech, přičemž v dalším napadání jim zabránili ostatní přítomní hosté .
2. Soud prvního stupně obviněného dále shledal vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaný pod bodem 2) skutkové věty rozsudku tohoto soudu.
3. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 18 T 140/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání .
5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 To 356/2019 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 287/2018 Sb. (znění účinné od 1. 2. 2019), kterého se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně dopustil tím, že
vědom si toho, že konflikt mezi ním a poškozeným P. N., nar. XY, se odehrál způsobem popsaným shora v bodě 1) a že jednání poškozeného vykazuje znaky nutné obrany, podal dne 15. 3. 2016 a poté dne 17. 3. 2016 trestní oznámení na poškozeného a dále dne 18. 3. 2016 a dne 11. 8. 2016 podal vysvětlení doplněné o jeho písemné vyjádření ze dne 11. 8. 2016, v rámci nichž jednak opakovaně zamlčel skutečnost, že sám inicioval shora uvedený konflikt prvotním fyzickým napadením poškozeného, jednak popisoval, že byl dne 12. 3. 2016 asi ve 23,00 hodin v XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, na ulici XY čp. XY v Restauraci XY během setkání bývalých a současných policistů služebně zařazených u Obvodního oddělení Policie ČR v XY po předchozí drobné slovní rozepři bezdůvodně fyzicky napaden policistou P. N., nar. XY, který vyskočil z lavice, na které oba společně seděli, kdy jmenovaný obžalovaného začal střídavě oběma rukama sevřenýma v pěst bít zezadu do hlavy, zátylku, krku a ramene, a když útokem otřesený obžalovaný padal přes lavici na zem na záda, zaklínila se mu pravá noha pod lavici, v důsledku palčivé bolesti v holeni pravé nohy se nijak nebránil, avšak P. N. se nad něj nahnul a pokračoval v bití obžalovaného pěstmi do obličeje a hlavy, poté obžalovaného kopnul do levé strany hrudníku, čímž měl obžalovanému způsobit zhmoždění hlavy, krční páteře, levé poloviny hrudníku, pravého oka, drobnou tržnou ranku na čele a Maissoneuovu zlomeninu pravého bérce s omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 3 měsíců, následkem čehož byla v době od 18. 3. 2016 do 12. 9. 2016 Generální inspekcí bezpečnostních sborů, 17. oddělení Brno, pracoviště Zlín pod sp. zn. GI-TC-134/2016 prověřována věc proti P. N. pro skutek, v němž byl spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž obžalovaný jako bývalý policista věděl, že pokud by věcně a místně příslušný orgán dospěl k závěru, že ponechání poškozeného P. N. ve výkonu služby ohrožuje důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání, musel by být poškozený podle §40 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů zproštěn výkonu služby na dobu, po kterou byl důvodně podezřelý ze spáchání skutku, jímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu nebo kázeňského přestupku, a dále obžalovaný jako bývalý policista věděl, že poškozenému podle §41 písm. b), §42 odst. 1 písm. a), c), d) téhož zákona hrozilo, že jeho služební poměr u Policie ČR bude ukončen propuštěním, pokud by byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, nebo pokud by řízení proti poškozenému pro podezření ze spáchání úmyslného trestného činu pravomocně skončilo jedním z odklonů od trestního řízení a současně by jednání, kterým trestný čin spáchal, bylo v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, nebo pokud by bylo věcně a místně příslušným orgánem shledáno, že poškozený porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a které je způsobilé ohrozit dobrou pověst Policie ČR coby bezpečnostního sboru .
6. Za spáchání tohoto přečinu a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) nezměněn, soud druhého stupně obviněného odsoudil podle §345 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 287/2018 Sb. (znění účinné od 1. 2. 2019), za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 To 356/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním obviněný napadá výrok o vině oběma přečiny, kterými byl shledán vinným, i výrok o trestu.
8. Obviněný má za to, že rozhodnutí soudů jsou zatížena pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, která dosahují intenzity porušení jeho práva na spravedlivý proces. Tento extrémní rozpor je podle něj založen i svévolným hodnocením provedených důkazů, jakož i tím, že soud neprovedl všechny zásadní důkazy a týká se jak objektivní, tak i subjektivní stránky přisouzených trestných činů.
9. K objektivní stránce přečinu výtržnictví obviněný uvádí, že výtržnické jednání musí hrubě narušovat občanské soužití, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití. Z uvedeného podle něj vyplývá, že napadení jiného, přestože k ně mu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném zpravidla nelze považovat za výtržnost, pokud nesměřuje primárně k porušení hlavního chráněného zájmu, veřejného pořádku. K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, které se týká případů, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje je a nijak se jich netýká. Ve vztahu k nyní projednávané věci obviněný poukazuje na to, že k vytýkanému jednání mělo dojít v hospodě v pozdních nočních hodinách, kde se předpokládá hluk a výměna názorů mezi přítomnými osobami. Jelikož se podle něj jednalo o „hospodu nižší cenové kategorie“, nelze takové jednání charakterizovat jako jednání směřující k porušení chráněného zájmu, tedy veřejného pořádku (k tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015). Rovněž uvádí, že jeho verbální projev, byť vulgární či urážlivý, směřoval pouze vůči poškozenému, neměl delšího trvání a naopak byl následně aktivně opětován samotným poškozeným. Dále tvrdí, že i když na tento výrok navázalo další jednání obviněného, pak ani toto jednání se nevyznačovalo výraznou intenzitou, aby jej bylo možné považovat za násilné. Obviněný také namítá, že jeho jednání se nikterak netýkalo ostatních přítomných osob, kteří podle něj potyčku mezi obviněným a poškozeným ani nevnímali, neboť jim byla jejich vzájemná řevnivost známa. Soudy tak podle obviněného nesprávně a v rozporu s judikaturou hodnotily slovní výměnu obviněného a poškozeného jako jednání výraznějším způsobem dotýkající se veřejného pořádku jako hodnoty přesahující individuální zájmy jednotlivců.
10. Pokud jde o subjektivní stránku přečinu výtržnictví, obviněný poukazuje na ve věci zpracované znalecké posudky. Uvádí, že znalec MUDr. Freiwald uvedl, že je pravděpodobnější popis incidentu a vznik zranění, jak je popsal obviněný, přičemž verzi poškozeného označil za nepravděpodobnou, a že MUDr. Schneller až pod tlakem uznal, že zranění, která utrpěl obviněný, mohla vzniknout tak, jak je popsal obviněný, kdy navíc měl svůj znalecký posudek vypracovat pouze na základě konzultace s odborníkem z oboru traumatologie S., přičemž z předloženého znaleckého posudku není podle obviněného patrno, že by se tato osoba odborně podílela na zpracování předmětného znaleckého posudku, a není rovněž patrno, s jakou částí trestního spisu bylo vůbec ze strany znalce pracováno. Znalecký posudek MUDr. Schnellera je tak podle obviněného nepřesvědčivý a nepřípustný, kdy jeho závěry jsou mimo jiné zpochybněny i zásadními pochybnostmi o faktickém vzniku jeho znaleckého posudku. Podle obviněného je tak zřejmé, že jednání poškozeného v žádném případě nemohlo naplňovat zákonné podmínky nutné obrany, a to i vzhledem k časové prodlevě jeho útoku směřujícímu k úmyslnému následnému způsobení závažného zranění obviněnému, když nepoměr mezi intenzitou a následkem prvotního útoku a nepřiměřenou mírou zpětné reakce poškozeného byl naprosto nepřiměřený. Jednání poškozeného vůči obviněnému tak bylo jasným úmyslným samostatným odvetným atakem se způsobením těžkého zranění obviněnému. S motivem obviněného se tak soudy podle jeho názoru nevypořádaly, přičemž z důkazů podle něj naopak vyplývá, že to byl právě poškozený, který měl důvod napadnout obviněného kvůli zamítnutí jeho služebního povýšení.
11. K subjektivní stránce přečinu křivého obvinění obviněný uvádí, že je velmi důležité oddělit povědomí pachatele o nepravdivosti jím vzneseného obvinění a úmysl přivodit někomu trestní stíhání. Poukazuje na to, že poškozený se bezdůvodně (jelikož již na něm nebyl služebně zařazen) a zřejmě účelově s cílem zjištění dalších neveřejných informací dostavil dne 14. 3. 2016 na Obvodní oddělení Policie ČR do XY, a že obviněný až na základě tohoto zjištění se rozhodl podat trestní oznámení, jelikož se obával, že poškozený proti němu podniká kroky, které jsou v rozporu se zákonem v úmyslu vyvinit se z případných následků za způsobené zranění. Touto skutečností se přitom podle obviněného soudy vůbec nezabývaly. Nenaplnění subjektivní stránky podle něj potvrdil i svědek K., který vypověděl, že první úder vedl poškozený vůči obviněnému a ne naopak. Poukazuje i na dlouhodobou averzi poškozeného vůči jeho osobě.
12. Obviněný dále ve svém dovolání namítá vadu řízení spočívající v neumožnění přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 16. 4. 2018 při hlavním líčení konaném dne 7. 6. 2018, které obviněný požadoval z toho důvodu, že protokol z prvně uvedeného hlavního líčení neodpovídal tomu, co bylo řečeno. Tyto odlišnosti obviněný popisuje. Soud prvního stupně nejenže záznam nepřehrál, ale ani nijak neodůvodnil, proč vyžádané přehrání zvukového záznamu neprovedl, případně proč neumožnil obhajobě pořídit si kopii tohoto zásadního zvukového záznamu. Obviněnému tak bylo upřeno právo vznést námitku proti protokolaci, jelikož si nemohl ověřit, zda obsah protokolu o hlavním líčení není v rozporu s tím, co bylo fakticky zachyceno nahrávacím zařízením.
13. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukazuje na podle něj extrémní rozpory ve výpovědích svědků a neprovedené důkazy. Jedná se o otázku věrohodnosti svědků V. a Š. a nesrovnalosti ve výpovědích svědků S., K., M., M., K. a K. Poukazuje i na to, že nalézací soud umožnil na návrh státní zástupkyně opětovný výslech svědka K., přičemž k tomuto nebyl žádný zákonný důvod, a naopak zcela v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces zamítl návrh na provedení rekonstrukce a prověrky. I tato pochybení vedou podle obviněného k výslednému nesprávnému posouzení naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzených přečinů.
14. Závěrem svého dovolání obviněný namítá nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe a porušení principu ultima ratio. Zdůrazňuje, že soudy nepřihlédly k tomu, že čin neměl pro poškozeného negativních následků (naopak újma na zdraví a škoda byla způsobena obviněnému), ke způsobu provedení činu a k okolnostem, za nichž byl čin spáchán (obviněný se dopustil obdobného jednání jednorázově), k míře zavinění obviněného (nejednal v úmyslu způsobit poškozenému újmu), ani k jeho reálné pohnutce (snaha obviněného urovnat narušené vztahy z minulosti). Dovolává se možnosti vyvození odpovědnosti toliko za přestupek. Soudy se podle obviněného v odůvodnění svých rozhodnutí nejenže nedostatečně zabývaly možnostmi vyřešení věci jinými právními prostředky, ale v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu své negativní rozhodnutí stran principu subsidiarity trestní represe dostatečně neodůvodnily.
15. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a rozsudek mu předcházející a aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, popř. aby věc vrátil soudu prvního nebo druhého stupně k dalšímu řízení.
16. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
17. Státní zástupce je toho názoru, že vzhledem k jejich skutkovému a procesnímu charakteru pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit tu část námitek, jež je prostou polemikou s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, zejména znalecké posudky a výpovědi svědků. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani spekulace dovolatele o zásazích do šetření věci poškozeným. Těmito námitkami se obviněný pouze domáhá odlišné (pro něj příznivější) verze skutkového děje, pokud jde o průběh incidentu ze dne 12. 3. 2016. Není přitom podle něj ani zcela jasné, zda podle této verze mělo být jednání poškozeného nepřiměřenou odplatou za dřívější méně intenzívní jednání dovolatele nebo zda měl podle dovolatele poškozený dokonce zaútočit jako první. Na čistě skutkovém charakteru těchto námitek nic nemění skutečnost, že dovolatel tyto námitky formálně označil jako námitky týkající se subjektivní stránky přečinů, kterými byl uznán vinným. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, kterou dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování, která má spočívat v neprovedení rekonstrukce. Pokud jde o extrémní rozpor, státní zástupce je toho názoru, že tento sice byl ze strany obviněného formálně namítnut, z konkrétního obsahu jeho námitek však jeho existence nevyplývá, neboť obviněný se domáhá pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Soudy přitom podle státního zástupce v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak ve věci provedené důkazy hodnotily, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž reagovaly i na tvrzení obhajoby o rozporech mezi výpověďmi. Důkazní řízení pak podle státního zástupce netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Soud podle něj nepochybil ani v otázce namítané nesprávné protokolace, neboť obhajobě nic nebránilo vyžádat si kopii záznamu, což neučinila.
18. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle názoru státního zástupce podřadit námitky týkající se objektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem s výjimkou poukazů dovolatele na údajný intenzívní atak ze strany poškozeného. Tyto námitky současně považuje za částečně důvodné. Po shrnutí relevantní judikatury dospívá státní zástupce k závěru, že jednání obviněného není možné při učiněných skutkových zjištěních posoudit jako výtržnost spáchanou formou napadení jiného ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť fyzické napadení poškozeného obviněným žádným způsobem nezasáhlo ostatní účastníky dané akce. Podle jejich svědeckých výpovědí jej většinou registrovali pouze v omezeném rozsahu, nikdo se tímto jednáním obviněného necítil ohrožen, z výpovědí nevyplývá ani nějaké výraznější znechucení nebo pohoršení přítomných osob uvedeným incidentem. Předmětná společenská akce bezprostředně po incidentu pokračovala dále a dokonce na ní byli ještě po určitou dobu přítomni obviněný i poškozený. Obviněný podle státního zástupce nepochybně nepřístojným způsobem „řešil“ svůj negativní vztah k poškozenému, nešlo však o jednání narušující závažným způsobem veřejný klid a pořádek, kterým by dal obviněný najevo zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Vzhledem k výše uvedenému proto podle státního zástupce jednání uvedené pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně nelze právně kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného však podle státního zástupce nepochybně vykazovalo znaky přestupku proti občanskému soužití.
19. Pokud jde o přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, skutek v podobě vymezené v soudních rozhodnutích vykazuje podle státního zástupce všechny znaky uvedeného přečinu. Pro případ, že Nejvyšší soud shledá důvodnými námitky týkající se výroku o vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, však nebude moci obstát právní kvalifikace podle §345 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, která je podmíněna tím, že pachatel jedná v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin. V takovém případě sice obviněný jednal v úmyslu zakrýt vlastní protiprávní jednání, avšak jednání pouze přestupkového charakteru.
20. Státní zástupce neshledává důvodnými ani, jinak pod deklarovaný dovolací důvod spadající, námitky týkající se nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe. Dovolatel podle něj tuto námitku uplatňuje poněkud rozporně, neboť v jejím rámci namítá, stejně jako v jiných částech dovolání, absenci znaků skutkové podstaty trestného činu. O aplikaci zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) však lze uvažovat až poté, kdy je postaveno na jisto, že formální znaky trestného činu byly naplněny. Jinak se uplatněné námitky týkají výlučně skutku pod bodem 1) výroku o vině, který podle názoru státního zástupce nenaplňuje ani formální znaky trestného činu. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině dovolatel nevznáší žádné konkrétní námitky týkající se jeho společenské škodlivosti. Státní zástupce proto konstatuje, že v předmětné trestní věci nejsou dány žádné okolnosti, pro které by skutek neměl dosahovat společenské škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů přečinu křivého obvinění spáchaného v kvalifikované skutkové podstatě podle §354 odst. 3 tr. zákoníku.
21. Vzhledem k částečné důvodnosti dovolání státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i všechna na něj navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, souhlasí státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
31. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací námitky obviněného směřují proti výroku o vině, tedy proti výroku, kterým byl uznán vinným přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1.), jednak zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), d) tr. zákoníku (pod bodem 2.), proti výroku o trestu. Současně obviněný namítá, že soudy nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.
32. Pokud Nejvyšší soud zkonfrontuje jednotlivé dovolací námitky obviněného z výše naznačenými východisky dovolacího přezkumu podle dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak z této konfrontace vyplývá, že předmětem dovolacího přezkumu může být pouze část jeho námitek. Takto lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit (některé) námitky týkající se objektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a dále pak námitky týkající se nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe. K těmto námitkám se Nejvyšší soud vyjádří v další části svého rozhodnutí.
33. Obviněný však ve svém dovolání uplatňuje i námitky skutkového a procesního charakteru, tedy námitky, které z této své podstaty formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, bez ohledu na to, že obviněný některé tyto námitky formálně podřazuje pod námitky týkající se objektivní a subjektivní stránky trestného činu.
34. Mezi skutkové námitky je nutno především podřadit ty námitky obviněného, kterými jednak zpochybňuje úplnost dokazovaní z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak polemizuje s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, kterými odůvodňují své skutkové závěry týkající se viny obviněného.
35. Mezi tyto dovolacímu přezkumu nepodléhající námitky je nutno zařadit námitku, kterou obviněný soudům vytýká neúplnost provedeného dokazování spočívající v neprovedení rekonstrukce ve smyslu §104 písm. d) tr. ř., stejně jako jeho výhrady k hodnocení výpovědi těch svědků, kteří byli přítomni konfliktu obviněného a poškozeného, a kteří obviněného v jeho protiprávním jednání usvědčují, či hodnocení znaleckých posudků, které se vyjadřovaly k mechanismu vzniku zranění obviněného. Zcela bezpředmětné jsou pak z hlediska posuzovaného dovolacího důvodu úvahy obviněného o zásazích poškozeného do průběhu šetření věci.
36. Všem těmto námitkám obviněného je společné to, že se jimi obviněný snaží prosadit jinou skutkovou verzi průběhu konfliktu mezi ním a poškozeným, a to jak co do příčiny jeho vzniku, počátku konfliktu, jeho průběhu, tak i příčiny následků na jeho zdraví. Z pohledu dovolací argumentace přitom není úplně zřejmé, jakou tuto jinou skutkovou variantu obviněný prosazuje, tedy zda mělo být jednání poškozeného nepřiměřenou odplatou za dřívější méně intenzívní jednání dovolatele nebo zda měl poškozený podle obviněného dokonce zaútočit jako první. Na čistě skutkovém charakteru těchto námitek pak nic nemění skutečnost, že dovolatel tyto námitky formálně označil jako námitky týkající se subjektivní stránky přečinů, kterými byl uznán vinným. Pod deklarovaný dovolací důvod pak nelze podřadit ani námitky uplatněné obviněným v rámci jeho výhrad k objektivní stránce posuzovaného přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ohledně podoby a intenzity obviněným tvrzeného útoku ze strany poškozeného. V tomto ohledu zůstává zásadní ta skutečnost vyplývající ze skutkových závěrů nižších soudů, a to, že to byl obviněný, kdo první zaútočil slovně a fyzicky na další osobu.
37. Obviněný souhrn výše uvedených námitek vztahujících se k provedenému dokazování a z nich vyplývajících skutkových závěrů současně spojuje s námitkou extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jednak zpochybňuje soudy provedené dokazování i námitkou spočívající v tzv. opomenutých důkazech .
38. K těmto námitkám obviněného lze nejprve v obecné rovině uvést, že z pohledu těchto nedostatků v dokazování, které mohou mít vliv na právo obviněného na spravedlivý proces, není zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení vyloučen. Takovýto zásah do skutkových zjištění je ale možný pouze v případě, kdy dovolatel učiní tento extrémní nesoulad předmětem svého dovolání a založí svoji argumentaci na konkrétním poukazu na zjištěný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. O extrémní nesoulad se může jednat také v případě, když z provedených důkazů je možné učinit závěr ve prospěch i neprospěch obviněného, přičemž tyto důkazy jsou soudy hodnoceny pouze v neprospěch obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017). Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 4 Tdo 11/2019).
39. Obviněný jako dovolatel v této trestní věci sice existenci tzv. extrémního nesouladu formálně uplatnil, z konkrétního obsahu jeho námitek však existence takového rozporu nevyplývá. Z obsahu jeho dovolací argumentace v tomto ohledu totiž vyplývá, že obviněný naznačenou vadu dokazování ve své podstatě nevytýká, ale domáhá se pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Soudy při tom v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak ve věci provedené důkazy hodnotily, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž reagovaly i na tvrzení obhajoby o rozporech mezi výpověďmi (viz bod 11. rozhodnutí odvolacího soudu).
40. Obviněnému nelze přisvědčit ani v jeho další námitce (byť výslovně neuplatněné), že by důkazní řízení trpělo vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech , kterou odůvodňuje neprovedením rekonstrukce na místě činu a i v tomto nedostatku spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
41. V obecné rovině lze k této námitce uvést, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
42. V nyní posuzované věci pak Nejvyšší soud neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy se všemi důkazními návrhy vypořádaly, přičemž zdůvodnily, proč se některé z nich rozhodly neprovést, když odvolací soud v bodě 11. odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč považoval provádění rekonstrukce za nadbytečné.
43. Předmětem dovolacího přezkumu se nemohla stát ani další (procesní) námitka obviněného (ve které spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces), a to že mu postupem soudu nebylo umožněno vznést námitky proti protokolaci. Tato námitka nejen že nenaplňuje žádný ze zákonem taxativně stanovených důvodů, ale nelze jí přisvědčit ani z věcného hlediska. S uvedenou námitkou se vypořádal již odvolací soudu pod bodem 11. odůvodnění svého rozhodnutí, kde ji správně označil za námitku ryze procesní. Nejvyšší soud se ztotožňuje s jeho názorem, že jednak není návrh na přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení návrhem na doplnění dokazování, jednak že obhajobě nic nebránilo vyžádat si kopii záznamu, což však neučinila, resp. tak učinila až dne 30. 4. 2020. Z pohledu nyní posuzovaného jednání je pak zásadní to zjištění, že sporná část protokolu se vůbec netýká podstaty věci, tj. průběhu konfliktu mezi obviněným a poškozeným dne 12. 3. 2016, ale toho, zda bylo či nebylo poškozenému umožněno neoprávněně nahlédnout do spisu.
44. Předmětem dovolacího přezkumu se však mohly stát a pod obviněným uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit další námitky obviněného, které se týkaly objektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
45. Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten pachatel , který se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
46. V této trestní věci je obviněnému kladeno za vinu, že se přečinu výtržnictví dopustil v té formě, že veřejně a na místě veřejnosti přípustném napadl jiného . Zásadní dovolací námitka obviněného vztahující se k objektivní stránce trestného činu se vztahuje k otázce naplnění znaku výtržnosti v podobě napadení jiného (při současném a nerozporovaném závěru, že k němu došlo veřejně a na místě veřejnosti přístupném).
47. Nejvyšší soud pak posuzoval opodstatněnost uvedené námitky a naplnění uvedeného znaku konfrontací konkrétních skutkových zjištění učiněných v této trestní věci s dalšími obdobnými jednáními týkajícími se přečinu výtržnictví v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a s judikaturním výkladem uvedeného znaku.
48. V obecné rovině lze nejprve k uvedenému přečinu uvést, že předmětem ochrany ustanovení §358 tr. zákoníku je chránit klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek, kdy zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Jednání zde má dvě formy , a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v §358 zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky . Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (viz rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Za výtržnost spočívající ve fyzickém napadení jiného je možné za splnění dalších zákonem požadovaných podmínek považovat podle judikatury i jednání pachatele, který napadne jinou osobu tak, že na ni najíždí motorovým vozidlem, zvláště když ji srazí na přední kapotu vozidla (srov. TR NS 78/2011-T 1410.). Avšak každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 (rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3322 až 3323.
49. Nejvyšší soud tak již v minulosti v uvedených rozhodnutí konstatoval, že i když došlo naplnění znaku napadení jiného (veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném), nemusí se s ohledem na další okolnosti takového jednat o výtržnost ve smyslu skutkové podstaty trestného činu výtržnictví.
50. Uvedené závěry pak rozvinula i další judikatura Nejvyššího soudu. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, bylo konstatováno, že k tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví v podobě napadení jiného, musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek. K tomu, aby bylo možné považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s ostatními alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu výtržnictví, u nichž se rovněž vyžaduje vyšší intenzita nebo závažnost, jako je tomu v případě „hrubé neslušnosti“ nebo „hrubého způsobu rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání“. V rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015, Nejvyšší soud vyslovil, že slovní vulgární a urážlivé projevy pachatele, které neměly delšího trvání, a na které navázalo další méně intenzivní násilné jednání, nenaplňují znak objektu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ani nezbytnou míru společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání pachatelů v této trestní věci při tom lze považovat za poněkud intenzivnější, nežli bylo jednání dovolatele, když spočívalo v tom, že v nočních hodinách značně vulgárními výroky napadali personál baru a posléze na něj zaútočili házením různých předmětů.
51. Z hlediska obdobných skutkových okolností je třeba poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, ve kterém Nejvyšší soud mj. vyslovil, že napadení jiného, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí být výtržností zejména v případech, kdy je napadení prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci. I zde bylo jednání obviněného motivováno jeho osobním negativním poměrem k poškozenému a nešlo tedy o jednání, které by se dalo hodnotit jako projev celkově záporného vztahu obviněného obecně ke spoluobčanům či k veřejnému pořádku.
52. Pokud tedy Nejvyšší soud zkonfrontuje právní názory vyplývající z uvedených rozhodnutí na nyní projednávanou věc, pak lze do značné míry přiznat opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného v tom směru, že jeho jednání není možné při učiněných skutkových zjištěních posoudit jako výtržnost spáchanou formou napadení jiného ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku.
53. Je totiž zjevné, že konflikt mezi obviněným a poškozeným, který se stal ve večerních hodinách dne 12. 3. 2016 v XY, v Restauraci XY během setkání bývalých a současných policistů služebně zařazených u Obvodního oddělení Policie ČR v XY, byl vyústěním dlouhodobých problematických vztahů mezi těmito osobami vyplývajících z jejich předchozího pracovního, resp. služebního vztahu. Podoba uvedeného konfliktu určovaná krátkým slovním a fyzickým napadením ze strany obviněného, na které zareagoval jednou ranou poškozený, se však zásadnějším způsobem nedotkla ostatních účastníků pořádané akce. Ze svědeckých výpovědí těchto účastníků vyplývá, že uvedený konflikt většinou registrovali pouze v omezeném rozsahu a nikdo se tímto jednáním obviněného necítil ohrožen. Z jejich výpovědí nevyplývá ani nějaké výraznější znechucení nebo pohoršení nad uvedeným incidentem, kdy předmětná společenská akce bezprostředně po incidentu pokračovala dále a obviněný i poškozený na ní dokonce byli ještě po určitou dobu přítomni.
54. Lze tedy uzavřít, že obviněný jednal nepochybně protiprávním způsobem, když se pod vlivem alkoholu nedovoleným způsobem rozhodl řešit svůj problematický a negativní vztah k poškozenému. Nelze však mít za prokázané, že by šlo o jednání, které by v té chvíli ve smyslu skutkové podstaty přečinu výtržnictví závažným způsobem narušovalo veřejný klid a pořádek na daném místě, a že by tímto jednáním chtěl dát obviněný najevo zjevně neuctivý a neukázněný postoj k zásadám občanského soužití. S ohledem na tyto skutečnosti a vzhledem k výše uvedenému proto jednání uvedené pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně soudy nesprávně právně kvalifikovali jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když jeho jednání vykazovalo znaky přestupku proti občanskému soužití podle §7 zákona č. 251/2016 o některých přestupcích, případně §47 odst. 2 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění platném v době činu.
55. Úvahy Nejvyššího soudu z hlediska posouzení opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného ve vztahu přečinu výtržnictví se pak v konečném důsledku musely promítnout i do závěrů o trestní odpovědnosti obviněného pokud jde o přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), d) tr. zákoníku. Jestliže totiž Nejvyšší soud shledal důvodnými námitky týkající se výroku o vině přečinem výtržnictví, pak nemůže obstát ani právní kvalifikace zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, jehož skutkovou podstatu měl obviněný naplnit tím, že jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, čin spáchal v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání a v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin. Pokud ve zjišťovaném jednání obviněného nelze shledat trestný čin, pak nemohl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §345 tr. zákoníku jednat v úmyslu jej zakrýt nebo zlehčit. Obviněný tak sice mohl jednat v úmyslu zakrýt vlastní protiprávní jednání, šlo však o zakrytí či zlehčení jednání nikoliv trestního, ale přestupkového charakteru.
56. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného uplatněné v jeho dovolání ohledně tohoto trestného činu nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Je tomu tak proto, že obviněný ve skutečnosti žádné relevantní námitky týkající se existence zákonných znaků uvedeného přečinu z hlediska subjektivní stránky nevznáší, neboť uplatňuje skutkové námitky vztahující se k průběhu samotného incidentu s poškozeným.
57. Poslední relevantně uplatněnou námitkou obviněného je jeho námitka týkající
se nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe. Předně je třeba konstatovat, že obviněným uplatněné námitky ohledně nezohlednění uvedené zásady se týkají výlučně přečinu výtržnictví, přičemž ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný žádné konkrétní námitky týkající se jeho společenské škodlivosti nevznáší.
58. K uvedené námitce lze nejprve v obecné rovině a ve stručnosti uvést, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
59. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s nimi spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
60. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
61. I v této trestní věci se tedy posouzení opodstatněnosti uvedené námitky obviněného odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jeho jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné trestné činnosti, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
62. K takto obviněným uplatněné námitce je však nutno současně poukázat na to, že obviněný tuto námitku uplatňuje v situaci, kdy se k trestné činnosti zcela nedoznává a kdy v rámci svého dovolaní uplatňuje řadu námitek zejména proti objektivní a subjektivní stránce posuzovaných trestných činů. V obecné rovině k tomuto zjištění Nejvyšší soud uvádí, že to, zda byla tato zásada respektována správně, lze zvažovat a posoudit až poté, kdy je postaveno najisto, že stíhaný skutek se stal a že vykazuje všechny formální znaky trestného činu. To však obviněný polemikou se skutkovým základem napadených rozhodnutí a existencí formálních znaků přečinu výtržnictví zpochybňuje.
63. Jak již bylo konstatováno výše, důvodnosti této námitky nelze přisvědčit ani v případě přečinu křivého obvinění. Obviněný totiž náležitě neodůvodňuje tuto námitku z hlediska uvedení konkrétních okolnosti, pro které by skutek neměl dosahovat společenské škodlivosti v konfrontaci z obdobnými v praxi se vyskytujícími případy tohoto přečinu. Nejvyšší soud je toho názoru, že takovéto okolnosti v předmětné věci nakonec ani shledat nelze.
64. Lze tedy shrnout, že ani tato námitka obviněného ohledně nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe není námitkou opodstatněnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
65. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 To 356/2019, coby soudu druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
66. Při novém projednání a rozhodnutí věci je soud druhého stupně vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.), a to zejména v části týkající se naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Z výše uvedeného také vyplývá, že pokud neobstojí závěry o vině přečinem výtržnictví, pak nemůže obstát ani právní kvalifikace zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku,
67. Vzhledem k tomu, že byl napadený rozsudek zrušen jen v důsledku dovolání podaného obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
68. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář