ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1023.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1023/2020-3705
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. H. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 9 To 407/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 63/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 3 T 63/2017, byl obviněný P. H. uznán vinným pod body I, II a IV jednak pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a poměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku (bod II, III/5), pod bodem V přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 4 trestního zákoníku, §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šest a půl let. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 37 T 16/2017 ze dne 27. 6. 2017, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 38 T 27/2017 ze dne 26. 4. 2017, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 30 T 27/2017 ze dne 20. 3. 2017, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 58 T 18/2017 ze dne 15. 3. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře 2 let. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Samsung, IMEI XY, Flash Disc ADATA S 101 FGB, taštička s drobným nářadím pro překonávání vložek zámků a zabezpečení, látkové pouzdro obsahující nářadí pro překonání vložek zámků a 2x zařízení k překonávání imobilizérů vozidel, finanční hotovost ve výši 22.322 Kč z prodeje vozidla uložené na účtu KŘP hl. m. Prahy XY, 4x kabel typ OBD2 a VAG, vytrhávač zámků, paměťová microSD karta Kingston 8GB, zařízení k překonávání imobilizéru vozidel. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o spoluobviněném M. T.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 9 To 407/2018, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil pouze u obviněného P. H., v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 4 T 57/2016, výrok o vině, výroky o trestu, výrok o náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněného P. H. pak uznal vinným pod bodem I přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem II zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, pod bodem III přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Za výše uvedené trestné činy podle §205 odst. 4 trestního zákoníku, §43 odst. 2 trestního zákoníku a §45 odst. 1 trestního zákoníku a dále za sbíhající se pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 37 T 16/2017 ze dne 27. 6. 2017 byl odsouzen ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti let a tří měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře 2 let. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilní telefon Samsung, IMEI XY, Flash Disc ADATA S 101 FGB, taštička s drobným nářadím pro překonávání vložek zámků a zabezpečení, látkové pouzdro obsahující nářadí pro překonání vložek zámků a 2x zařízení k překonávání imobilizérů vozidel, finanční hotovost ve výši 22.322 Kč z prodeje vozidla uložené na účtu KŘP hl. m. Prahy XY, 4x kabel typ OBD2 a VAG, vytrhávač zámků, paměťová microSD karta Kingston 8GB, zařízení k překonávání imobilizéru vozidel a skenovací zařízení k řídící jednotce. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 37 T 16/2017 ze dne 27. 6. 2017, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 38 T 27/2017 ze dne 26. 4. 2017, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 30 T 27/2017 ze dne 20. 3. 2017, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 58 T 18/2017 ze dne 15. 3. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že se soudy nevypořádaly s důležitými okolnostmi, které jsou dosud nevyjasněné nebo dokonce vyviňují obviněného z vytýkaného jednání. Podle jeho mínění popis skutku a učiněná skutková zjištění nedovolují přijmout spolehlivě učiněný hmotněprávní závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty posuzovaných trestných činů. Obviněný dále namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zejména stran absence obsahové vazby. Uvedl, že hodnocení důkazů oběma soudy je v přímém rozporu se zásadami formální logiky, přičemž shromážděné důkazy označil v některých bodech za nedostatečné. Nedostatek opory v důkazní situaci pro svá skutková zjištění opřel nalézací soud v případě některých skutků o výpověď spoluobžalovaného T., případně jen o důkazy nepřímé. Namítl, že on se trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, neúčastnil. Závěry soudů o jeho účasti na vytýkaném jednání označil za spekulativní, dovozené na velmi nízké míře pravděpodobnosti. Dále namítl, že se odvolací soud vyjádřil v krátkosti pouze k bodu I 5, IV 6, 7, 9 a 10, IV 7, 10 a V 2 a 4, ke zbylým uvedl jenom, že nalézací soud při hodnocení důkazů žádným způsobem nepochybil. Následně vznesl námitku, že pokud by svědkyně K. věděla či měla určitou pochybnost o tom, že obviněný T. páchá trestnou činnost, okamžitě by jejich soužití ukončila. Obviněný popsal uvedené skutky a jejich důkazní situaci. K jednotlivým skutkům podrobně uvedl, proč nejsou ve věci provedené důkazy dostačující a relevantní. Následně shrnul, že popsané důkazy sice mohly vést k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučují ale možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba. Tyto důkazy ve svém souhrnu netvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňující a na sebe navazující. Z tohoto důvodu podle mínění obviněného nejsou dostatečným podkladem pro uznání jeho viny. V souvislosti s tím poukázal na zásadu in dubio pro reo. Dále vznesl námitku, že soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení uvedené v §2 trestního řádu. Rovněž poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Obviněný se také vyhranil proti uloženému trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 2 let. Uvedl k tomu, že při řízení motorových vozidel nikoho neohrozil ani neomezil, neřídil způsobem nebezpečným pro ostatní účastníky silničního provozu, ani pod vlivem návykové látky. Zákaz řízení výrazně zhoršuje jeho postavení na trhu práce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť řidičské oprávnění již v minulosti k výkonu práce potřeboval a stejně tak jej bude potřebovat i v budoucnu.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud ve smyslu §265k a §265l odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nejdříve předestřel, v čem spočívá dovolací argumentace obviněného. K námitce porušení zásady in dubio pro reo uvedl, že se jedná o procesní zásadu, nikoli hmotněprávní, a že Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. K tomu poukázal na bohatou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Má za to, že porušení zásady in dubio pro reo by mohlo být dovolacím důvodem jen zcela teoreticky, pokud by v konkrétní trestní věci nabylo závažnosti extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Pak by se ovšem nejednalo o pochybnosti na základě různých relevantních důkazů, ale o naprostou diskvalifikaci některých z nich. Závěrem shrnul, že námitky obviněného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a zejména ani jím tvrzenému důvodu dovolaní, neboť obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný P. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 6 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně zásadních výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Odvolací soud pouze napravil určité formální pochybení nalézacího soudu ve vztahu k právní kvalifikaci a trestu. K tomu blíže viz odůvodnění jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněného byly založeny výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Ve své argumentaci nenapadal právní posouzení skutku, ale hodnocení důkazů, snažil se o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že se soudy nevypořádaly s důležitými okolnostmi, které ho vyviňují z posuzovaného jednání, že na základě popisu skutku a učiněných skutkových zjištění nemohl soud učinit závěr o tom, že obviněný naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky skutkové podstaty posuzovaných trestných činů, že ve věci panuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v důsledku absence obsahové vazby, že hodnocení důkazů soudy je v přímém rozporu se zásadami formální logiky, a že shromážděné důkazy jsou nedostatečné. Dále šlo o námitky, že soud nedostatek důkazů nahradil tím, že skutková zjištění opřel o výpověď spoluobviněného T. nebo jen o nepřímé důkazy, že on se trestné činnosti neúčastnil, že závěry soudů jsou spekulativní, že se odvolací soud vyjádřil pouze k bodu I 5, IV 6, 7, 9 a 10, IV 7, 10 a V 2 a 4, ke zbylým uvedl jenom, že nalézací soud při hodnocení důkazů žádným způsobem nepochybil, že pokud by svědkyně K. věděla či měla pochybnost o tom, že obviněný T. páchá trestnou činnost, ihned by jejich soužití ukončila nebo že provedené důkazy nevylučují možnost, že pachatelem mohla být jiná osoba. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Už vůbec nelze hovořit o tom, že by mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy absentovala obsahová vazba. Závěry obou soudů je možné označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Nutno dodat, že nedošlo ani k porušení zásad uvedených v §2 trestního řádu, jak obviněný ve svém dovolání obecně bez bližší specifikace namítl.
Rovněž nelze akceptovat námitku obviněného, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Nejvyšší soud neshledal, že by důkazní situace mohla vést k úvahám o neodstranitelných pochybnostech o skutkovém stavu věci.
Případ odlišného hodnocení důkazů ze strany obviněného v opozici s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení této zásady.
Obviněný se dále vyhradil proti uloženému trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 2 let. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že obviněný ve svém dovolání výslovně neodkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, jehož prostřednictvím lze vznášet námitky týkající se uloženého trestu. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tuto námitku obviněného nelze považovat za opodstatněnou, jelikož byly splněny zákonné předpoklady pro uložení trestu zákazu činnosti v trvání dvou let. V rámci dovolání nelze s úspěchem namítat nesouhlas s uloženým trestem, pokud byl tento uložen v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu