ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1167.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1167/2020-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný Ľ. K. , nar. XY, v ČR trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 68 To 150/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 31/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ľ. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 5 T 31/2020, byl obviněný Ľ. K. podle §45 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník”), při současném zrušení výroku o vině o pokračujícím trestném činu krádeže, celého výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2020, č. j. 5 T 24/2020-125, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2020, č. j. 68 To 75/2020-152, svůj podklad, nově uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
1. dne 31. 1. 2020 kolem 07:30 hodin v prodejně Billa v Olomouci, ulice XY, odcizil z prodejního regálu 1 ks balení Nescafé Crema v hodnotě 189 Kč a 2 ks balení Nescafé Classic v hodnotě 189 Kč/kus, které schoval pod bundu, kterou měl na sobě, a s takto uschovaným zbožím prošel bez jeho zaplacení prostorem pokladny, čímž společnosti BILLA, spol. s r. o., IČ: 00685976, se sídlem Modletice 67, 251 01 Říčany u Prahy, způsobil na odcizeném zboží škodu v celkové výši 567 Kč, přičemž za pokladnou byl zadržen pracovníkem ostrahy prodejny, odcizené zboží vydal a nepoškozené bylo vráceno do prodeje,
2. dne 24. 1. 2020 kolem 18:40 hodin v prodejně Albert v Olomouci, ulice XY, odcizil z volného prodeje 1 ks balení kávy Tchibo Espresso Milano Style Elegan Roast v hodnotě 449 Kč, které schoval pod bundu, kterou měl na sobě, poté u pokladny zaplatil pouze lahvové pivo, přičemž zboží uschované pod bundou pronesl prostorem pokladny bez jeho zaplacení a společnosti Albert Česká republika, s. r. o., IČ: 44012373, se sídlem Radlická 520/117, Jinonice, 158 00 Praha 5, tak způsobil na odcizeném zboží škodu ve výši 449 Kč, po projití prostorem pokladny byl zadržen pracovníky ostrahy prodejny, odcizené zboží vydal a nepoškozené bylo vráceno do prodeje,
3. dne 27. 1. 2020 v době okolo 18:50 hod. v Olomouci na XY v OD Albert, odcizil z vystaveného zboží 1 kus olivového oleje značky ALBERT QUALITY 750 ml, 1 kus šamponu na vlasy značky ELSÉVE 250 ml a 1 kus kondicionéru na vlasy značky ELSÉVE 200 ml, kdy odcizené zboží si uschoval pod bundu, kterou měl oblečenou na sobě, a s takto ukrytým zbožím prošel pokladnou bez zaplacení, kdy u východu z prodejny byl zdržen pracovníkem ostrahy, čímž poškozené společnosti Albert Česká republika, s. r. o., IČ: 44012373, se sídlem Radlická 520/117, Jinonice, 158 00 Praha 5, způsobil škodu odcizením ve výši 319 Kč,
a jednání v bodě 1., 2. a 3. se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 5 T 96/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 55 To 347/2016, odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, který vykonal dne 20. 10. 2019 .
Obviněný byl za výše uvedenou trestnou činnost odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 22 (dvacet dva) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 5 T 31/2020, podal obviněný odvolání zaměřené do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 68 To 150/2020, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 68 To 150/2020, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 152 153), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zavrhují možnost, že by mohl trpět psychiatrickou poruchou kleptomanie, která by mohla snižovat jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, aniž by měly v dané věci odborné znalosti. Má proto za to, že soud měl na jeho návrh ustanovit znalce, aby vypracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ke zjištění skutečnosti, zda psychickou poruchou kleptomanie či jinou poruchou ovlivňující jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti trpí či nikoli, případně si vyžádat alespoň odborné vyjádření, pokud by znalecký posudek považoval za nadbytečný. Podle dovolatele se nelze spokojit se závěrem soudu, že provedení znaleckého posudku je „naprosto zbytečné“ z důvodu, že soud hodnotí chování obviněného jako „naprosto netypické“ pro kleptomanii, neboť posouzení, zda je či není jednání obviněného typické, spadá do odborné gesce příslušného znalce, nikoli soudce. Obviněný uvedl, že je zde důvodná obava pro závěr, že by mohl trpět nemocí kleptomanie, neboť cítí touhu odcizovat věci, přičemž příčinu odhalil přibližně tři až čtyři roky zpět, a odcizuje předměty relativně malé hodnoty, které neplánuje využít pro osobní potřebu. Tím, že soudy navrhovaný důkaz neprovedly, ale toliko zkonstatovaly, že jeho tvrzení o tom, že duševní poruchou kleptomanie trpí, je pouze účelové, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Dále uvedl, že jeho vlastní tvrzení z přípravného řízení, že zboží chtěl užít pro vlastní potřebu, může být nepravdivé kvůli pocitu studu, který jej nutil zastřít pravou povahu problému. Dále soudu vytkl, že nezohlednil skutečnost, že již v přípravném řízení v průběhu svého výslechu ze dne 27. 1. 2020 (tedy ještě před hlavním líčením ve věci sp. zn. 5 T 24/2020) uvedl, že jednal zkratkovitě a nešel do obchodu s úmyslem krást, přesto zboží ukradl, ačkoli v danou chvíli měl u sebe peníze na jeho zaplacení. Bez jednoznačného určení, zda jednal ve stavu zmenšené příčetnosti nelze podle obviněného skutek správně právně posoudit, a tedy ve věci správně rozhodnout.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 68 To 150/2020, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 5 T 31/2020, a aby podle §265 l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 916/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitka, že nebyl proveden znalecký posudek k posouzení dovolatelovi příčetnosti v době spáchání činu lze hodnotit jako námitku týkající se jak tzv. opomenutých důkazů, tak právního posouzení, jelikož zjištění nepříčetnosti jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost je otázkou právní (srov. viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11). Podle státního zástupce se v projednávané věci nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že tyto považovaly provedené dokazování již za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, a v tomto směru jim nelze nic vytknout. Zejména z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že se tento důkazním návrhem obviněného podrobně zabýval, přičemž jeho návrh oprávněně zamítl, neboť navrhovaný důkaz shledal nadbytečným. Odvolací soud se s touto argumentací ztotožnil. Lze proto shrnout, že důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů. Ve vztahu k právnímu posouzení státní zástupce uvedl, že z žádného ustanovení trestního řádu či judikatury nevyplývá povinnost soudu bez dalších úvah přistoupit ke znaleckému zkoumání, pokud je toto některou ze stran navrhnuto a objasňovaná skutečnost má odbornou povahu. Musí zde vždy existovat určité objektivní okolnosti, které vyvolávají pochybnosti o duševních schopnostech pachatele, ať již ovládacích či rozpoznávacích (např. předchozí diagnóza, chování pachatele při činu, které vykazovalo znaky typické pro duševní onemocnění atd.). Samotné tvrzení obviněného v tomto směru postačovat nemusí, zejména pokud je z jeho strany postupně argumentačně dotvářeno s tím, jak nabírá další a další zkušenosti v rámci různých trestních řízení, jak správně v odstavci 5 svého rozhodnutí konstatoval nalézací soud. V projednávané věci soudy podrobně vyhodnotily obhajobu obviněného v tomto směru a označily ji jako účelovou, přičemž neshledaly žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily o zmenšené příčetnosti obviněného. Skutečnost, že odcizené věci nehodlal použít pro svou vlastní potřebu, se rovněž nijak nevymyká typickému jednání pachatelů krádeží zboží v obchodech, jelikož tito mají obvykle záměr věci dále zpeněžit.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 68 To 150/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ľ. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů , ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněným uplatněná námitka, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení toho, zda trpí psychickou poruchou kleptomanie či jinou poruchou ovlivňující jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, případně si k této otázce vyžádat odborné vyjádření, je námitkou, kterou lze, jak uvedl správně státní zástupce, vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů, stejně jako námitku směřující přímo k otázce právního posouzení, neboť skutečnost, zda byl obviněný v době spáchání trestného činu trestně odpovědný, resp. zda jednal ve stavu nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti ve smyslu §26, resp. §27 tr. zákoníku, jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost, je otázkou právní.
V prvé řadě je nutno uvést, že uvedená námitka již byla obsahem řádného opravného prostředku obviněného, resp. se jedná o obhajobu obviněného uplatňovanou již před soudem prvního stupně, přičemž jak nalézací, tak odvolací soud se s touto zcela řádným způsobem vypořádaly.
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom ovšem do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Jak bylo vyloženo výše, obviněným v rámci odvolacího řízení navržený důkaz nebyl nalézacím soudem proveden, soud však řádně a zcela dostatečně odůvodnil, z jakých důvodů považoval jeho provedení za nadbytečné. Nalézací soud v bodě 5. odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že tvrzení obviněného o tom, že trpí kleptomanií, je pouze účelovým tvrzením. Konstatoval, že „ je proto naprosto zbytečné provádět důkaz znaleckým posudkem, když nevzniká žádné důvodné podezření o příčetnosti obžalovaného, jeho obhajoba je účelová. Obžalovaný by patrně chtěl ze sebe ,vyrobit‘ kleptomana, aby pak mohl krást beztrestně, jiná motivace k účelové obhajobě se nenabízí “. Odvolací soud se rovněž touto opakovaně vznesenou námitkou zabýval, když v odst. 10 odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že uvedenou obhajobu uplatnil obviněný již ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 24/2020, v rámci níž byl pravomocně odsouzen za skutky ze dne 24. 1. 2020 a 31. 1. 2020, přičemž ve vztahu k této trestní odpovědnosti „ soudy považovaly doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie za účelem zkoumání duševního stavu obžalovaného za nadbytečné a nedůvodné “, s čímž se odvolací soud ztotožnil.
Pokud se pak jedná o otázku případné existence duševní poruchy, která by měla vliv na ovládací a rozpoznávací schopnosti, Nejvyšší soud uvádí, že skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, ještě sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Obecně se příčetnost presumuje, když nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie či jiných oborů ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 tr. ř. či §116 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 3 Tdo 637/2020). Jinak řečeno, soud je povinen nechat vypracovat znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněného, popř. znalecký posudek z jiného oboru, jen tehdy, jestliže na základě skutkového stavu, který zjistí provedeným dokazováním, vyvstanou pochybnosti o jeho duševním stavu z hlediska příčetnosti. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, neboť nalézací soud, jak rozvedeno v bodě 5. odůvodnění rozsudku, shledal provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodnutých skutečností. Nalézací soud poukázal vedle skutečností výše uvedených i na to, že obviněný se postupně přizpůsobuje informacím získaných v rámci různých trestných řízení, kdy nelze opomenout ani skutečnost, že obviněný je osobou, která se majetkové trestné činnosti dopouští opakovaně již od roku 1994. Soudy nižších stupňů řádně odůvodnily, že ze žádných okolností, ať již z jednání obviněného nebo ze samotného způsobu spáchání předmětné trestné činnosti, nevyplývá nic, co by svědčilo pro zmenšenou příčetnost obviněného či dokonce pro jeho nepříčetnost.
Jen pro úplnost je možné obecně zmínit, že proto, aby byl znalecký posudek zpracován, nepostačuje subjektivní pocit obviněného, ale z povahy trestního řízení musí vyplynout, že vznikají pochybnosti o příčetnosti obviněného, což se v přezkoumávané věci nestalo. Pouze tehdy, když má tato skutečnost podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a její povaha vyžaduje, aby došlo k jejímu doložení odbornými znalostmi z oboru psychiatrie, přistoupí soud ke zpracování znaleckého posudku z tohoto oboru. Při provádění dokazování je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními, a to mimo jiné i proto, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného opodstatněnými, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného Ľ. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu