ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1178.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1178/2020-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. Ř. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 122/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 137/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 2 T 137/2019, byl obviněný V. Ř. uznán vinným v bodě 1) – 2) pokračujícím zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku a pokračujícím zločinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, a v bodě 3) zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle §187 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená AAAAA (pseudonym) odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a poškozené AAAAA proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 122/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 1, 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině pokračujícím zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku a pokračujícím přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (bod 1, 2 výroku napadeného rozsudku) a zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (bod 3 výroku napadeného rozsudku) a nezměněném výroku o trestu znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené AAAAA náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 trestního řádu bylo pak odvolání obviněného zamítnuto.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že jeho vina nebyla prokázána nade vší pochybnost, a proto měl být obžaloby zproštěn. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se skutečně dopustil uvedených skutků tak, jak byly popsány ve výroku napadeného rozsudku, konkrétně zda a jak se obviněný účastnil popsaného jednání. Ze skutkových zjištění totiž podle jeho mínění dostatečně určitě nevyplývá, že se uvedených skutků skutečně dopustil. Namítl, že popis skutku uvedený pod bodem 2), 3) je nepřehledný a nelogický. Soud první instance vycházel mimo jiné i z výpovědi manželky obviněného, jejíž výpověď mohla být zásadně motivována vyřešením partnerské krize. Její svědectví proto považuje za nevěrohodné. Dále označil za velmi zvláštní skutečnost, že si svědkyně V. Ř. vzpomněla na události z roku 2012 týkající se dcery BBBBB (pseudonym) když je v roce 2012 neřešila. Popsané incidenty v případě obou dcer svědkyně nikdy neviděla. Výpověď poškozené AAAAA mohl soud jen těžko hodnotit, vzhledem ke skutečnosti, že tato svědkyně na otázky komisařky odpovídala pouze ano nebo ne, a z jejího projevu nebylo možno soudit, zda k událostem došlo, či nikoliv. Z výpovědi soudní znalkyně Cimlerové navíc vyplynulo, že poškozená snadno podléhá manipulaci ze strany dospělých osob. Je tedy možné, že k uvedeným skutečnostem nedošlo nebo se udály jinak, a to v podstatně nižší intenzitě s absentující společenskou škodlivostí. Obviněný se domnívá, že v případě poškozené AAAAA k žádnému trestnému činu nedošlo. Uvedl, že nejednal se sexuální motivací, což potvrdil i soudní znalec Zvěřina. Blíže s odkazem na odbornou literaturu rozebral, proč svým jednáním nenaplnil ani znaky trestného činu ohrožování výchovy dítěte. Dále vznesl námitku, že soud vytrhával věty znalce z kontextu, čímž pozměnil jejich vyznění. Z tohoto důvodu označil napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Domnívá se, že pokud mu chtěl soud zamezit stýkání se s dcerou, mohl to učinit méně invazivními prostředky, než je nepodmíněný trest odnětí svobody. V případě skutku pod bodem 1) bylo možné vycházet jen z výpovědi poškozené BBBBB, přičemž s ohledem na její mentální poruchu a dlouhý časový odstup nebylo možné hned vyvozovat jeho trestní odpovědnost. Z její výpovědi totiž není patrné, k čemu mělo nebo nemělo dojít, tudíž je velmi složité právně kvalifikovat takový skutek. Soud měl proto v daném případě rozhodovat podle zásady in dubio pro reo. Obviněný uzavřel, že provedené důkazy nepostačují k vyslovení jeho viny nade vší pochybnost.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, ve kterém zruší napadená rozhodnutí, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 9 To 122/2020, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 2 T 137/2019, a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně uvedla, že obviněný uplatnil ve svém dovolání argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Popsala, že jeho jednání bylo prokázáno především věrohodnými výpověďmi poškozených BBBBB a AAAAA, které byly podpořeny vypracovanými znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, na jejich osoby, ale i výpovědí slyšených svědků. Ani u jedné z poškozených nebylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že by měly sklony ke konfabulacím nebo byly motivovány k účelové výpovědi proti obviněnému. Výpověď poškozené BBBBB soudy správně posoudily jako věrohodnou, když znaleckým posudkem bylo konstatováno, že je schopna vnímat a následně reprodukovat prožité události a znalec z odvětví psychiatrie navíc u její osoby konstatoval vedle atypické poruchy příjmu potravy i projevy posttraumatické stresové poruchy. Rovněž u poškozené AAAAA bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že žije v dlouhodobém stresu a trpí formou selektivního mutizmu, který vzniká právě na základě zmíněných dlouhodobých stresů. Také u ní nebylo znaleckým zkoumáním označeno za pravděpodobné, že by si poškozená byla schopna jednání obviněného tedy svého otce, ke kterému měla kladný vztah, něco vymyslet a svou výpověď měnit na základě nějakého účelu. Dále státní zástupkyně uvedla, že účelem dovolání není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Dodala, že námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry označila za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování a bez výhrad na ně odkázala. Uvedla, že obviněný se v dovolací argumentaci zabýval výlučně pouze otázkami skutkovými, respektive komentoval rozsah dovolání a soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Dodala, že závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Takto pojaté námitky však podle jejího vyjádření nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
Obviněný V. Ř. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Mělníku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud nejprve zdůrazňuje, že obviněným uplatněná dovolací augmentace je známá již z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Následně soud uvádí, že dovolací námitky obviněného byly založeny výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Ve své argumentaci nenapadal právní posouzení skutku, ale směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že provedené důkazy nepostačují k vyslovení jeho viny nade vší pochybnost, že nebylo prokázáno, zda a jak se obviněný účastnil popsaného jednání, že popis skutků je nepřehledný a nelogický, že výpověď jeho manželky mohla být zásadně motivována vyřešením partnerské krize, a proto je její svědectví nevěrohodné, že incidenty u obou dcer svědkyně nikdy neviděla, že výpověď poškozené AAAAA není vypovídající, neboť odpovídala na otázky komisařky pouze ano nebo ne, a z jejího projevu nebylo možné dovodit, zda k událostem došlo, či nikoliv, že z výpovědi soudní znalkyně Cimlerové vyplynulo, že tato poškozená snadno podléhá manipulaci ze strany dospělých osob. Dále šlo o námitky, že k uvedenému jednání nedošlo nebo se to stalo jinak, a to v podstatně nižší intenzitě s absentující společenskou škodlivostí, že nejednal se sexuální motivací, což potvrdil i soudní znalec Zvěřina, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu ohrožování výchovy dítěte, že soud vytrhával věty znalce z kontextu, čímž pozměnil tyto důkazy a založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí, že pokud mu soud chtěl zamezit stýkání se s dcerou, mohl to učinit méně invazivními prostředky, že v případě skutku pod bodem 1) bylo možné vycházet jen z výpovědi poškozené BBBBB, která trpí mentální poruchou a s dlouhým časovým odstupem nelze vyvozovat jeho trestní odpovědnost. Všechny tyto námitky obviněného byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Jejich závěry lze označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud dodává, že jednání obviněného bylo prokázáno především věrohodnými výpověďmi poškozené BBBBB a poškozené AAAAA, které byly podpořeny vypracovanými znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Jeho jednání bylo prokázáno i výpověďmi slyšených svědků. Ani u jedné z poškozených nebylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že by měly sklony ke zkreslování vzpomínek nebo byly motivovány k účelové výpovědi proti obviněnému. Konkrétně výpověď poškozené BBBBB soudy správně posoudily jako věrohodnou, když závěr znaleckého posudku vyzněl, že je schopna vnímat a následně reprodukovat prožité události a znalec z odvětví psychiatrie navíc u její osoby konstatoval vedle poruchy příjmu potravy i projevy posttraumatické stresové poruchy. U poškozené AAAAA pak bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že žije v dlouhodobém stresu a trpí formou selektivního mutizmu, který vzniká právě na základě zmíněných dlouhodobých stresů. Rovněž u ní nebylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že by byla schopna si jednání obviněného vymyslet. Nelze hovořit ani o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí založené v důsledku pozměnění důkazů. Všechny důkazy byly provedeny řádně.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Tato zásada se uplatní pouze v případě, kdy důkazní situace neumožňuje spolehlivý závěr o skutkovém stavu věci, aniž by bylo možno provést další důkazy, které by tento stav odstranily. V nyní posuzované věci tomu tak nebylo.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu