ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.962.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 962/2020-634
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. N. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 12 To 2/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 66/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 17 T 66/2018, byl obviněný M. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 17 T 36/2019, který nabyl právní moci dne 11. 4. 2019, byl podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb, když výše jedné denní sazby byla určena na 500 Kč, tedy celkem 30.000 Kč. Podle §68 odst. 5 trestního zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v nejvýše dvanácti měsíčních splátkách do posledního dne v měsíci v minimální výši 2.500 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvanácti měsíců. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 17 T 36/2019, který nabyl právní moci dne 11. 4. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla dále obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR způsobenou škodu ve výši 34.723 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému také stanovena povinnost uhradit poškozenému E. K. způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 106.926 Kč.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 12 To 2/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu a náhradě škody ve vztahu k poškozenému E. K. Za podmínek §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu pak znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku a nezměněném výroku o náhradě škody ve vztahu k Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, obviněného odsoudil podle §145 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému E. K. náhradu nemajetkové újmy ve výši 31.626 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl 1) nesprávné hmotněprávní posouzení obsahu pojmu důvodná pochybnost, 2) nesprávné, resp. absentující hmotněprávní posouzení jednání obviněného jako nutné obrany, eventuálně excesu z nutné obrany, 3) eventuálně pak měl soud prvního stupně i při přesvědčení o vině obviněného hodnotit jeho jednání jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky ve smyslu §146a trestního zákoníku. Obviněný blíže namítl, že soud prvního stupně téměř úplně ignoroval posouzení souboru důkazů (svědecké výpovědi, odborné vyjádření znalce atd.) a dalších indicií (předchozí jednání poškozeného, jeho agresivita i zneužívání návykových látek) jako podstatných a důvodných pochybností o vině obviněného. Uvedl, že navzdory zásadnímu významu výpovědi svědka H. soud prvního stupně jeho svědectví považuje za nepodstatné. Výpověď tohoto svědka naopak zásadně zpochybňuje věrohodnost tvrzení poškozeného. Soud tento důkaz tedy hodnotil nesprávně. Následně obviněný detailně polemizoval s jednotlivými důkazy. Namítl, že soud ignoroval okolnost, že obviněný byl jedinou přítomnou osobou, kterou poškozený znal a že v den incidentu již po několikáté jednal agresivním způsobem, devastoval cizí majetek, vyhrožoval otrávením zvířat a způsobil riziko vážné železniční havárie. Obviněný ve svém dovolání dále shrnul, že v jeho neprospěch svědčí pouze výpověď poškozeného a jeho družky, kdežto v jeho prospěch svědčí daleko více důkazů. V souvislosti s tím dodal, že v hlavním líčení nebyl proveden žádný nezvratný a objektivní důkaz o jeho vině. Soud se měl podle jeho mínění zabývat hmotněprávním posouzením splnění podmínek pro aplikaci ustanovení o nutné obraně. V posuzovaném případě útok netrval, ale bezprostředně hrozil, a to přinejmenším ve vnímání obviněného. Okolnost, že poškozený disponoval prknem s hřebíky, byla jím samotným včetně ochoty jej použít zdůrazněna i v průběhu telefonátu s policií. Následek způsobený úderem prkna s hřebíkem mohl být podstatně závažnější, než zranění, která poškozený utrpěl. Za takových okolností nemohl obviněný vnímat jinou možnost, jak odvrátit nebezpečí přímo hrozící zájmu na fyzické integritě jeho samotného, než takový zákrok, kterým bude zredukována možnost, že poškozený použije prkno s hřebíky. Vnímání obviněného přitom bylo ovlivněno i prostředím, vyhrocenou situací a extrémně agresivním, hlasitým a vulgárním projevem poškozeného. Podrobně pak shrnul podmínky aplikace ustanovení o nutné obraně a aplikoval jej na nyní posuzovanou věc. Uvedl, že v daném případě měla být posuzována jednak intenzita samotného hrozícího útoku poškozeného vybaveného prknem s hřebíky, ale i obviněným subjektivně vnímané bezprostředně hrozící nebezpečí. Soud se podle jeho mínění měl vypořádat s touto okolností a uvést důvod, na základě jaké úvahy a z jakých konkrétních důvodů nebylo jednání obviněného posuzováno jako nutná obrana, eventuálně jako exces z nutné obrany. Dále při zohlednění komentářové literatury uvedl, že ublížení na zdraví je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Jednání poškozeného ve smyslu demolice koňské ohrady v bezprostřední blízkosti železniční trati (a tedy přinejmenším srozumění s rizikem střetu koně s vlakem), navezení hromady zeminy na koleje na železničním přejezdu, výhružky otrávením koní, fyzickou agresí apod. nepochybně nasvědčují morální zvrhlosti a bezohlednému sobectví a neúctě poškozeného. Soud měl proto jednání obviněného posuzovat podle §146a trestního zákoníku.
Obviněný navrhl, aby bylo v dovolacím řízení rozhodnuto tak, že se rozsudek Okresního soudu Praha-západ vydaný dne 11. 9. 2019, sp. zn. 17 T 66/2018, a dále rozsudek Krajského soudu v Praze vydaný dne 19. 2. 2020, sp. zn. 12 To 2/2020, zruší a dále, aby dovolací soud ve smyslu §265m odst. 1 trestního řádu rozhodl o zproštění viny u obviněného. Eventuálně navrhl, aby bylo rozhodnuto ve smyslu aplikace ustanovení o okolnostech vylučujících protiprávnost jinak trestného jednání. Dalším eventuálním petitem navrhl, aby bylo rozhodnuto ve smyslu subsumování jednání obviněného pod §146a trestního zákoníku.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce uvedl, že dovolací argumentace obviněného je soustředěna do tří bodů. V rámci bodu 1) obviněný namítl „nesprávné hmotněprávní posouzení obsahu pojmu důvodná pochybnost“. Polemizoval přitom s tím, jak ve věci činné soudy vyhodnotily provedené důkazy, a zpochybňoval soudy učiněná skutková zjištění. K této skupině námitek státní zástupce uvedl, že ji nelze přiřadit pod užitý dovolací důvod. Výhrady vůči úplnosti a správnosti provedeného dokazování či úplnosti a správnosti skutkových zjištění míří do oblasti procesní, a tudíž nemají povahu výhrad mířících proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Princip in dubio pro reo je principem procesním, nikoliv hmotněprávním. Tyto jeho námitky proto označil za bezpředmětné. Přihlédnout k nim by bylo možné pouze výjimečně, a to zejména tehdy, pokud by bylo možno na jejich základě dovodit vadu extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí či vadu opomenutých důkazů. Žádnou takovou vadu však neshledal. Uvedl, že učiněná skutková zjištění soudů mají oporu v provedených důkazech, a to zejména ve výpovědích poškozeného a svědkyně H., jakož i v závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v lékařských zprávách či v záznamech z tísňové linky. Státní zástupe neshledal ani vadu opomenutých důkazů. K druhému bodu námitek týkajících se nesprávného, resp. absentujícího hmotněprávního posouzení jednání obviněného jako nutné obrany, eventuálně excesu z nutné obrany státní zástupce uvedl, že řešený případ znaky nutné obrany ve smyslu §29 trestního zákoníku nevykazuje. Absentuje už základní podmínka, a to přímo hrozící či trvající útok vůči obviněnému. Naopak bylo zjištěno, že útočníkem byl sám obviněný. Pokud právě obviněný fyzicky napadl poškozeného, pak je vyloučeno hodnotit jeho počínání jako nutnou obranu. K třetímu bodu námitek, že čin měl být hodnocen jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky ve smyslu §146a trestního zákoníku, státní zástupce uvedl, že poškozený se skutečně dopustil předchozího krajně nevhodného, snad i protiprávného činu, avšak intenzita či závažnost tohoto činu nebyla taková, aby „omluvila“ navazující útok obviněného, ústící v těžkou újmu na zdraví jiného člověka. Za zavrženíhodné jednání poškozeného lze považovat zásadně jen takové chování, jež je v příkrém rozporu s morálkou, svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Jde o jednání zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech, musí jít o skutečně velmi intenzivní jednání. Tyto prvky však počínání poškozeného podle názoru státního zástupce nevykazovalo.
Státní zástupce s ohledem na to navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný M. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu). V tomto ohledu je nutné poukázat na skutečnost, že dovoláním může být napadeno rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu Praha-západ netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně zásadních výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla z části založena na zpochybňování skutkového stavu věci a provedených důkazů. Jeho námitky vycházely z odlišného než soudy zjištěného skutkového stavu a jejich prostřednictvím se obviněný snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté soudy, zejména, že soud prvního stupně ignoroval některé důkazy (svědecké výpovědi, odborné vyjádření znalce atd.) a další skutečnosti (předchozí jednání poškozeného, jeho agresivitu i zneužívání návykových látek) jako podstatné a důvodné pro posouzení viny obviněného, že svědectví svědka H. zásadně zpochybňuje věrohodnost tvrzení poškozeného, že soud tento důkaz hodnotil nesprávně, že poškozený v den incidentu po několikáté jednal agresivním způsobem, že devastoval cizí majetek, vyhrožoval otrávením zvířat a způsobil riziko vážné železniční havárie. Rovněž šlo o námitku, že v neprospěch obviněného svědčí pouze výpověď poškozeného a jeho družky, kdežto v jeho prospěch svědčí daleko více důkazů. Tyto námitky jsou námitky skutkového charakteru nebo jimi obviněný hodnotil provedené dokazování a namítal jeho nesprávnost. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů. S poukazem na namítaný dovolací důvod není totiž možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze dovolacího důvodu jsou také ty námitky, jimiž se obviněný snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů. Nutno zdůraznit, že všemi těmito námitkami se soudy obou stupňů již zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k jednotlivým důkazům i právní kvalifikaci jednání obviněného. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Učiněná skutková zjištění soudů mají oporu v provedených důkazech, a to zejména ve výpovědích poškozeného a svědkyně H., jakož i v závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v lékařských zprávách či v záznamech z tísňové linky. Soud neshledal ani vadu opomenutých důkazů, neboť ve věci činné soudy se relevantními důkazními návrhy zabývaly dostatečně, přičemž žádný významný důkaz ve svých úvahách nepominuly (srov. str. 6 napadeného rozsudku).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že v posuzovaném případě nedošlo ani k namítanému porušení zásady in dubio pro reo. Jedná se o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není bez dalšího situace, kdy z různých verzí skutkového děje se soud přiklonil k verzi uvedené v obžalobě, je-li prokázána komplexním hodnotícím procesem provedených důkazů.
Za přípustné lze označil námitky uvedené v dovolání pod druhým a třetím bodem dovolací argumentace. Námitky týkající se absence hmotněprávního posouzení jednání obviněného jako nutné obrany, eventuálně excesu z nutné obrany a námitky, že jeho čin měl být hodnocen jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky ve smyslu §146a trestního zákoníku, sice odpovídají dovolacímu důvodu, jsou však zjevně neopodstatněné.
K druhému bodu námitek je třeba uvést, že posuzovaný případ obviněného nevykazuje znaky nutné obrany ve smyslu §29 trestního zákoníku. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že absentuje již základní podmínka, a to přímo hrozící či trvající útok vůči osobě obviněného. Naopak bylo zjištěno, že útočníkem byl právě sám obviněný. Pokud tedy obviněný fyzicky napadl poškozeného, je vyloučené, aby jeho jednání bylo hodnoceno jako nutná obrana.
U třetího bodu námitek je třeba konstatovat, že přestože se poškozený skutečně dopustil předchozího nevhodného činu, tak jeho intenzita ani závažnost nebyla taková, aby omlouvala útok obviněného, který vyústil v těžkou újmu na zdraví poškozeného. Za zavrženíhodné jednání poškozeného lze považovat zásadně jen takové chování, které je v příkrém rozporu s morálkou, svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Jde o jednání zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Musí tedy jít o velmi intenzivní zavrženíhodné jednání. Tyto prvky nicméně Nejvyšší soud v počínání poškozeného neshledal. Lze připustit, že se pohybovalo na hranici jednání přestupkového charakteru, což rozhodně nemůže ani částečně ospravedlnit takový útok obviněného na poškozeného, kterým mu způsobí závažné těžké zranění.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 7. 10. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu