ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2612.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2612/2019-175
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Licehamr s. r. o. , se sídlem v Praze - Záběhlicích, Jiříčkové 3072/2, identifikační číslo osoby 24199508, zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 1282/6, proti žalované VV & J s. r. o. , se sídlem v Týně nad Vltavou, Vinařického náměstí 206, identifikační číslo osoby 60837462, zastoupené Mgr. Evou Decroix, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 2159/25, o zaplacení částky 303 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 113/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2019, č. j. 22 Co 519/2018-152, 22 Co 1589/2018, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2019, č. j. 22 Co 519/2018-152, 22 Co 1589/2018, s výjimkou té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2017, č. j. 33 C 113/2017-95, ve výroku I. co do částky 43 594,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a ve výroku II., a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2017, č. j. 33 C 113/2017-95, s výjimkou výroku I. co do částky 43 594,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a výroku II., a doplňující rozsudek ze dne 7. 8. 2018, č. j. 33 C 113/2017-139, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2019, č. j. 22 Co 519/2018-152, 22 Co 1589/2018, směřující proti té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2017, č. j. 33 C 113/2017-95, ve výroku I. co do částky 43 594,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a ve výroku II., se odmítá .
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 20. 4. 2017 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 303 200 Kč s úrokem z prodlení jako nároku z dohody o narovnání. Žalovaná se bránila námitkou započtení částky 259 605,50 Kč z titulu dlužného nájemného za nájem rypadla.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 12. 2017, č. j. 33 C 113/2017-95, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 232 614,75 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částku 920 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 70 585,25 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 7. 8. 2018, č. j. 33 C 113/2017-139, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částky o 280 Kč vyšší (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku (výrok II.).
Mezi účastnicemi bylo nesporné, že dne 15. 7. 2015 uzavřely dohodu o narovnání, v níž se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni částku 303 200 Kč do 31. 10. 2015, což neučinila. Soud prvního stupně zjistil, že dne 15. 7. 2015 strany uzavřely též zástavní smlouvu zajišťující pohledávku žalobkyně z dohody o narovnání, přičemž zástavou bylo pásové rypadlo značky Hitachi ZX 17 U. Zástavní smlouva byla sepsána formou notářského zápisu JUDr. Stanislavem Hrochem, notářem v Táboře. V zástavní smlouvě nebylo sjednáno, že by zástava měla být předána žalobkyni jako zástavní věřitelce. Dále bylo nesporné, že žalovaná přenechala žalobkyni do užívání zástavu, tedy pásové rypadlo, dne 7. 10. 2015. K uzavření nájemní smlouvy o užívání rypadla však nedošlo, třebaže žalovaná její uzavření žalobkyni nabídla. Dne 16. 12. 2016 žalovaná převzala rypadlo od žalobkyně zpět. Fakturou č. 2016140 vystavenou dne 11. 12. 2016 žalovaná vyúčtovala žalobkyni za pronájem rypadla částku 259 605,30 Kč s tím, že rypadlo jí bylo předáno do nájmu 7. 10. 2015, vráceno bylo 6. 12. 2016 a odpracováno na něm bylo 613 motohodin při ceně 350 Kč za jednu motohodinu. Splatnost faktury byla 25. 12. 2016. Soud dále zjistil, že dne 17. 1. 2017 žalovaná provedla započtení své pohledávky 259 605,50 Kč vůči pohledávce žalobkyně ve výši 303 200 Kč z dohody o narovnání. Žalobkyně na započtení reagovala tak, že zápočet neuznává.
Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně užívala rypadlo v rozsahu 613 motohodin. Žalobkyně užívala rypadlo sice se souhlasem žalované, nikoli však na základě nájemní smlouvy, neboť tu strany neuzavřely. Soud se proto zabýval otázkou, jakým způsobem stanovit výší majetkového prospěchu, který žalobkyni užíváním rypadla vznikl. Dospěl k závěru o analogickém použití ustanovení §2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), podle něhož není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. V té souvislosti poukázal na závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a uvedl, že při určení výše majetkového prospěchu, který vznikl žalobkyni užíváním rypadla, je třeba vyjít z obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za nájem obdobného stroje, ale v rozsahu jeho užívání žalobkyní. Jen za držení stroje po dobu 14 měsíců jí žádný majetkový prospěch nevznikl. Účastnice samy zjišťovaly výši obvyklého nájemného za užívání obdobného rypadla u společnosti K., která se zabývá půjčováním strojů, a předložily soudu její zprávy. Z nich a z výpovědi svědka V. K. zjistil, že obvyklé nájemné za užívání obdobného rypadla po dobu 14 měsíců činí 30 000 Kč za měsíc. K výslovnému dotazu žalované na případnou nižší cenu nájmu při užívání bagru do dvou motohodin denně společnost K. sdělila, že cena 30 000 Kč je z VIP ceníku a je vytvořena právě pro zákazníky s dlouhodobým pronájmem a zahrnuje všechny náklady jako výjezd technika apod. Soud prvního stupně uzavřel, že bylo prokázáno, že obvyklé nájemné za užívání obdobného rypadla po dobu 14 měsíců činí 30 000 Kč měsíčně, denní nájemné pak představuje 1 000 Kč (30 000 Kč / 30 dní) a při maximálním počtu osmi motohodin provozu denně činí obvyklé nájemné za jednu motohodinu 125 Kč (1 000 Kč / 8 hodin). Při užívání rypadla po dobu 613 motohodin a po započtení daně z přidané hodnoty činí výše majetkového prospěchu žalobkyně 92 716,25 Kč. Po odečtení žalobkyní vynaložených nákladů na opravu stroje ve výši 22 131 Kč vychází částka 70 585,25 Kč, kterou je možno započítat oproti pohledávce žalobkyně z dohody o narovnání. Žalovaná je tedy povinna zaplatit rozdíl ve výši 232 614,72 Kč s příslušenstvím, ve zbývající částce 70 585,25 Kč s příslušenstvím, není žaloba důvodná.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání obou účastnic v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 232 614,75 Kč s úrokem z prodlení, dále ve výroku II. a upřesnil znění výroků IV. a V. o náhradě nákladů řízení státu (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I., ve výroku III. a doplňující rozsudek tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částku 1 200 Kč a na nákladech řízení částku 70 062,44 Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Přitakal jeho zjištění o užívání rypadla žalobkyní v rozsahu 613 motohodin. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že bezdůvodné obohacení má být zacíleno na odčerpání hodnot získaných bez řádného titulu, nikoli na kompenzaci utrpěné újmy. Ačkoli lze usuzovat, že pokud by žalovaná rypadlo pronajala nájemní smlouvou na 14 měsíců, dostalo by se jí 30 000 Kč měsíčně, tudíž za 14 měsíců až 420 000 Kč, nelze však dovozovat, že by se žalobkyně v takovém rozsahu na úkor žalované obohatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při určení výše bezdůvodného obohacení.
Dovolatelka uvádí, že v případě, kdy je užívána cizí věc bez platné nájemní smlouvy, spočívá podle ustálené judikatury obohacení účastníka v tom, že vykonával právo nájmu k cizí věci. Majetkovým vyjádřením tohoto obohacení je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci, a to zpravidla formou nájmu, za který by byl účastník jako nájemce povinen platit podle platné nájemní smlouvy. Namítá, že kdyby žalobkyně za obvyklých okolností uzavírala nájemní smlouvu o pronájmu rypadla, bylo by sjednáno denní, vícedenní nebo měsíční nájemné. Žalobkyně užívala rypadlo bez právního důvodu (bez nájemní smlouvy) po dobu 14 měsíců. Pokud by na tuto dobu uzavřela nájemní smlouvu o pronájmu rypadla, byla by povinna zaplatit 14 plateb měsíčního nájemného. Z povahy nájemní smlouvy k rypadlu je zjevné, že pronájem není realizován formou pronájmu a platby nájemného za motohodinu využití rypadla, ale s přihlédnutím k času pronájmu na den, resp. delší časové období, neboť doba pronájmu v sobě zahrnuje rovněž další náklady spojené s užíváním rypadla, jako je doprava stroje na místo, kde s ním bude pracováno, odstávka spojená s doplněním pohonných hmot, nezbytné úpravy, ukotvení v terénu apod., přičemž cenou nájmu je pronajímatel kompenzován za to, že v průběhu jednoho dne, resp. v průběhu několika hodin nemůže rypadlo pronajmout většímu počtu nájemců, třebaže tito by s rypadlem reálně pracovali pouhou hodinu.
S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, určil-li výši majetkového prospěchu žalobkyně vycházeje sice z obvyklé ceny nájemného u tohoto stroje, tj. z částky 30 000 Kč bez daně z přidané hodnoty měsíčně, avšak přihlížel ke skutečné době provozu stroje - k počtu motohodin provozu a dospěl k fiktivní částce hodinového nájmu, což neodpovídá obvyklému způsobu realizace užívacího práva podle nájemní smlouvy na pronájem rypadla. Vymezení výše bezdůvodného obohacení bylo rozhodné pro určení rozsahu, v jakém došlo k započtení vzájemných pohledávek účastnic a tedy i pro rozhodnutí o povinnosti jedné ze stran zaplatit druhé straně rozdíl mezi vzájemnými nároky.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
Dříve, než dovolací soud zkoumá, zda je dovolání objektivně přípustné, musí ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), posuzovat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. K podání dovolání proti té části prvního výroku, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 70 585,25 Kč s úrokem z prodlení, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Potvrzením výroku o částečném zamítnutí žaloby nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť v této části odvolací soud vyhověl jejímu procesnímu návrhu (zamítnutí žaloby). Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 70 585,25 Kč s úrokem z prodlení, podle ustanovení §243c odst. 3 ve spojení s ustanovením §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V řízení se žalobkyně domáhala zaplacení částky 303 200 Kč s příslušenstvím jako nároku z dohody o narovnání, žalovaná se bránila námitkou započtení částky 259 605,50 Kč vyúčtované žalobkyni za užívání rypadla. Ke zbylé částce 43 594,50 Kč žádnou obranu v průběhu řízení nevznesla, z obsahu spisu nevyplývá, že by započítávala vyšší částku. Přestože podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k částce požadované žalobkyní ve výši 43 594,50 Kč s příslušenstvím dovolatelka žádnou argumentaci nevznesla, neuvedla, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu ohledně této částky. Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu považovala v dovolání za „rozhodné pro určení rozsahu, v jakém došlo k započtení vzájemných pohledávek“, tj. v jakém rozsahu pohledávka žalobkyně zanikla započtením, které dovolatelka učinila.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 43 594,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení odmítl pro vady podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud shledal dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky určení výše bezdůvodného obohacení za pronájem rypadla, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Žalobkyně užívala rypadlo v době od 7. 10. 2015 do 16. 12. 2016, proto je třeba aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. ustanovení §3028 odst. 1 o. z.).
Podle ustanovení §2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
Podle ustanovení §2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.
Judikatura Nevyššího soudu je ustálena v řešení otázky určení výše bezdůvodného obohacení, které záleželo ve výkonech (např. v užívání cizí věci bez právního důvodu či na základě neplatné smlouvy) a nelze je vydat. Výši bezdůvodného obohacení určí soud podle své úvahy (§136 o. s. ř.) peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy opírající se o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla právě formou nájmu a kterou by byl nájemce za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně „obvyklou“ vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí být respektováno jak posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5105/2016, na které správně odkázala dovolatelka; tato rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Citovaná judikatura je přitom vzhledem k obdobnému znění §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, a §2991 o. z. použitelná i v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).
Soudy nižších stupňů výše uvedeným judikatorním závěrům nedostály, neboť z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že jimi určená výše bezdůvodného obohacení neodpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobné věci. Soud prvního stupně (jehož závěrům odvolací soud přitakal) sice uzavřel, že „bylo zjištěno a prokázáno, že obvyklé nájemné za užívání obdobného rypadla po dobu 14 měsíců činí 30 000 Kč měsíčně“, avšak z této částky měsíčního nájemného na základě vlastní úvahy provedl výpočet výše nájemného za 1 den užívání a výpočet částky za jednu motohodinu provozu stroje 125 Kč, po připočtení daně z přidané hodnoty jde o částku 151,25 Kč. Majetkový prospěch žalobkyně následně vypočetl jako součin nájemného za hodinu ve výši 125 Kč a 613 motohodin skutečného provozu stroje. Odvolací soud sice připustil, že pokud by žalovaná rypadlo pronajala nájemní smlouvou na 14 měsíců, dostalo by se jí 30 000 Kč měsíčně, tedy celkem až 420 000 Kč, přesto uzavřel, že nelze dovozovat, že by se žalobkyně v uvedeném rozsahu na úkor žalované obohatila, a přitakal závěru soudu prvního stupně o správnosti výpočtu na základě sazby 125 Kč násobené počtem motohodin provozu stroje. Takový výpočet však neodpovídá skutkovým zjištěním o výši obvyklého nájemného za užívání tohoto typu strojů v daném místě a čase, neboť podle těchto skutkových zjištění činí obvyklé nájemné 30 000 Kč měsíčně a nelze je přepočítávat na dobu skutečného provozu stroje, když ta je závislá na potřebách uživatele stroje, schopnosti zajistit řádné využití stroje, případně na jeho údržbě tak, aby stroj byl schopný provozu, a dalších ať už subjektivních či nahodilých okolnostech. Podle úvahy soudů nižších stupňů by např. uživateli cizí věci bez smlouvy v případě, kdyby věc z nějakého důvodu neužíval vůbec nebo v minimálním rozsahu, nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení. Výše bezdůvodného obohacení stanovená soudy nižších stupňů tedy neodpovídá skutkovým zjištěním o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase a způsob jejího určení je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku ve věci samé co do částky 189 020,25 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a v závislých výrocích o nákladech řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.). Poněvadž důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je s výjimkou výroku I. co do částky 43 594,50 Kč s úrokem z prodlení a výroku II. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu