ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1005.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1005/2020- 984
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovoláních obviněných M. T. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, a M. T. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 4 To 9/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. T. a M. T. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 50 T 7/2019, byli obvinění M. T. a M. T. (dále jen obvinění, popř. dovolatelé) uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
dne 18. 12. 2018 v době kolem 00:40 hod. v bytě jejich otce L. T., nar. XY, v Brně na ul. XY pod vlivem psychoaktivních návykových látek po předchozí slovní rozepři ohledně užívání drog s otcem, kterého podpořil i jeho bratr R. T., nar. XY, který v rámci rodinné hádky v pokoji bytu udeřil obžalovaného M. T. otevřenou dlaní opakovaně do hlavy a vykázal ho z bytu,
poté, co obžalovaný M. T. vpustil obžalovaného M. T. zpět do bytu, vzal obžalovaný M. T. v kuchyni kuchyňský nůž značky Provence celkové délky 232 mm s délkou čepele 200 mm a šířkou 43 mm, s nožem v ruce se vrátil do pokoje a se záměrem poškozeného R. T., který v té době ležel v posteli, usmrtit, na něho předmětným nožem zaútočil, nožem švihal proti hlavě a trupu poškozeného a snažil se ho zasáhnout, což se mu nepodařilo pro odpor poškozeného, který ranám uhýbal, kdy obžalovaný M. T. v útoku pokračoval i v koupelně bytu, kde se poškozený ze strachu před útokem snažil schovat, kdy obžalovaný M. T. opakovanými rozmachy útočil nožem na oblast krku a hlavy poškozeného, a to i poté, co poškozený spadl na zem, kde se k útoku připojil obžalovaný M. T. a poškozeného oba obžalovaní společně opakovaně kopali do hlavy a dalších částí těla a obžalovaný M. T. ho nejméně jednou uhodil do oblasti hlavy násadou od mopu délky 1 202 mm o průměru 22 mm, když poškozený ve snaze bránit se útoku nožem chytil čepel nože a nůž obžalovanému M. T. z ruky vykroutil,
kdy dalšímu napadání poškozeného zabránil L. T., který z mobilního telefonu poškozeného zavolal policii, načež obžalovaní z bytu utekli a následně zvenčí rozbili okna bytu, čímž způsobili společnosti G-seven s.r.o., IČ 29380863, škodu ve výši 4 984 Kč,
když v důsledku útoků nožem poškozený utrpěl čtyři řezné rány hlavy v pravé čelní a temenní krajině, řeznou ranku na zevní straně pravého boltce ucha, řeznou ránu na pravé tváři a řeznou ránu na hřbetu pravé ruky s kompletním přetětím šlachy natahovače čtvrtého prstu pravé ruky, dále oděrku na hlavě, tržnou ránu pravého bérce a oděrky levého bérce,
kdy zejména zranění pravé ruky poškozeného R. T. citelně omezovalo v obvyklém způsobu života nutností podrobit se operačnímu zákroku a hospitalizaci, dále fixací horní končetiny sádrovou dlahou a poté ortézou a rovněž bolestivostí a omezeními v provádění hygieny nejméně do 2. 2. 2019,
přičemž s ohledem na použití mohutného kuchyňského nože, tedy nástroje s ostrou čepelí snadno pronikající měkkými tkáněmi, dále vzhledem ke způsobu vedení útoku, který byl opakovaně a razantně v rychlém sledu bez možnosti účinné kontroly místa dopadu nože směřován na oblast hlavy, krk a trup poškozeného, byl útok plně způsobilý k vzniku vážných i smrtelných poranění, kdy při zasažení hlavy hrozil poškozenému vznik nitrolebního poranění a zasažení velkých cév, zejména tepen, s život ohrožujícím vykrvácením, když k vzniku závažných zranění, jež by vedly ke smrti poškozeného, nedošlo pouze shodou okolností a náhod a v důsledku razantní obrany poškozeného.
2. Za uvedený zvlášť závažný zločin vraždy uložil Krajský soud v Brně obviněnému M. T. podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 let a obviněnému M. T. trest odnětí svobody v trvání 14 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon uložených trestů zařadil oba obviněné do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, škodu ve výši 14 780 Kč a poškozené společnosti G-seven, s. r. o., IČ 29380863, se sídlem Brno, Náměstí Svobody 77/12, škodu ve výši 4 984 Kč.
4. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. T., nar. XY, se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 50 T 7/2019, podali obvinění M. T. a M. T. odvolání, které směřovali do všech výroků. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 4 To 9/2020, tak, že podle §256 tr. ř. podaná odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 4 To 9/2020, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Obviněný M. T. namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když je přesvědčen, že provedené důkazy nasvědčují tomu, že se dopustil ublížení na zdraví, nikoliv pokusu vraždy. Uvádí, že hodnocení zásadních důkazů je v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, oba soudy tak porušily zásadu in dubio pro reo, v důsledku čehož mu byl uložen výrazně přísnější trest. Zásadní pochybení soudů dovolatel spatřuje v tom, že tyto se nezabývaly velkou a zřetelnou motivací poškozeného R. T. k tendenční výpovědi, jehož jedinou motivací bylo to, aby byli on a jeho bratr odsouzení. Poukazuje na povahu tohoto svědka a jeho násilné chování vůči své družce a dětem, které vedlo k tomu, že byl vykázán ze společného bytu. Stran výpovědi poškozeného dále dodává, že nebylo nijak vyvráceno, že ten navedl jeho otce, aby společně vypovídali v přípravném řízení proti nim, tedy jemu a bratrovi. Otec tak mohl učinit proto, že ho poškozený přesvědčil, že pořád fetují a že je pobyt ve vězení fetování odnaučí.
8. Dovolatel dále namítá nesprávné vyhodnocení subjektivní stránky údajného pokusu vraždy. Z žádného důkazu nevyplývá bez jakýchkoliv důvodných pochybností, že by skutečně chtěl svého strýce zabít. Nůž popadl jako první věc v kuchyni na odstrašení strýce, když ho ovšem nechtěl zabít, ale odstrašit od dalších útoků z jeho strany, když on sám byl méně fyzicky zdatný a měl v minulosti mozkovou mrtvici. Zdůrazňuje, že soudy mu neuvěřily, když akcentuje, že byl pod silným vlivem drog a nevěděl o sobě, avšak soudy uvěřily tvrzené lži poškozeného, že viděl, jak bere v kuchyni nůž (obviněný), byť takovou skutečnost vidět nemohl. Rovněž nebylo prokázáno, bez jakýchkoliv pochybností, že by s bratrem opakovaně kopali poškozeného do hlavy a dalších částí těla, přičemž strýc je násilnický typ a jeho výpověď stojí osamoceně a je z mnoha důvodů nevěrohodná.
9. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí soudů v předmětné věci zrušil a sám ve věci rozhodl, aby eventuálně přikázal soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
10. Obviněný M. T. rovněž namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel uvádí, že v této souvislosti již nesouhlasí jednak s popisem skutku a jednak s použitou právní kvalifikací. Obviněný má za to, že zjištěné důkazy v žádném případě nedokazují podle zásady neviny a in dubio pro reo jeho podíl na předmětném konfliktu. Provedené dokazování nedokládá jeho úmysl pustit spoluobviněného do bytu z důvodu msty vůči poškozenému, natož jeho usmrcení.
11. Pochybné závěry soudů spatřuje v nekonzistentnosti v posouzení sluchového vnímání všech osob účastných konfliktu, když nebyla provedena znalecká zkoumání jejich sluchového vnímání, což má vazbu na popis celého skutku, podle něhož měl bratra vpustit do bytu a následující hádku. Poukazuje na svůj podíl na spáchané trestné činnosti, když do tohoto se měl zapojit až v době incidentu v koupelně, a to formou kopání a úderu tyčí. Již z tohoto je evidentní, že nechtěl poškozeného usmrtit. Navíc zmíněná aktivita nebyla nijak prokázána, když poukazuje na vyjádření znalce MUDr. J. Krajsy, Ph.D., který nenalezl žádná zranění, která by odpovídala výpovědi poškozeného. Poukazuje i na rozpory ve výpovědi poškozeného z přípravného řízení a u hlavního líčení, které podrobně rozvádí, a to i z pohledu výpovědi dalších svědků. Má tedy za to, že výpovědi poškozeného jsou nekonzistentní a soudy si z nich vybraly variantu svědčící v jeho v neprospěch. Výpověď svědka L. T. ml. je v rozporu se závěry soudů, když tento vyloučil jeho účast na předmětném incidentu. Výpověď poškozeného tak nelze podporovat pouze prvotní výpovědí otce obviněného (L. T. st.). Všechny ostatní důkazy jeho usvědčení podle názoru dovolatele vyvrací, což vzbuzuje pochybnosti o jeho vině. V žádném případě tak nelze bez důvodných pochybností dojít k závěru, že jeho role odpovídala spolupachatelství příslušného zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu.
12. Nad rámec uvedeného obviněný poukazuje na násilnické sklony poškozeného, jeho vykázání ze společného obydlí, bezdůvodné zahájení hádky, kdy fyzická agresivita vůči zdravotně postižené osobě byla spouštěčem následné konfliktní situace. Dovolatel má za to, že nebyl prokázán žádný jeho útok na poškozeného a již vůbec, že by útokem chtěl způsobit poškozenému nějaké zranění či smrt. Bylo prokázáno jen házení cihel a předmětů do oken. Vyvození viny skutkem, kterým byl uznán vinným, tak spočívá na extrémním rozporu s provedenými důkazy, což představuje porušení práva na spravedlivý proces.
13. V závěru dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 4 To 9/2020 a současně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 50 T 7/2019 zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 825/2020, nejprve shrnula uplatněné dovolací důvody, argumenty dovolatelů a předpoklady naplnění zvoleného dovolacího důvodu. Ve vztahu k uplatněné dovolací argumentaci konstatuje, že dovolatelé na podporu zvoleného důvodu dovolání uplatnili argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Státní zástupkyně vyjadřuje přesvědčení, že jejich trestnou činnost prokazuje výpověď poškozeného R. T. korespondující s výpovědí svědka L. T. st. a L. T. ml. z přípravného řízení, se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Státní zástupkyně má za to, že Nejvyšší soud nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelé uplatnili již v odvolacím řízení.
15. Navíc státní zástupkyně dále uvádí, že obvinění namítají pouze otázky skutkové a vytýkají soudům nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Obvinění se tedy svými námitkami domáhají odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů a z tohoto odlišného posouzení vyvozují odchylné skutkové okolnosti. Takto pojaté výhrady však podle názoru státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
16. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovila souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
17. Obhájce obviněného M. T. Mgr. PhDr. Petr Fojtíček dne 18. 9. 2020 sdělil Nejvyššímu soudu nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S odkazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se primárně nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán a povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění. Dovolací soud tedy musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný M. T.
23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného M. T. Jmenovaný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, v porušení zásady in dubio pro reo, v nesprávném vyhodnocení subjektivní stránky a neprověření motivace poškozeného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady však pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (zejména způsob hodnocení výpovědí poškozeného z hlavního líčení v kontextu jeho výpovědi z přípravného řízení, jakož i výpovědí jeho otce), a přitom současně prosazuje vlastní, pro něho příznivější verzi skutkového stavu od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Zde je na místě ještě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně (subjektivní stránka, nesprávná právní kvalifikace), tak fakticky pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižšího stupně a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
24. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněného, přestože tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 343/2017). Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
25. Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudem prvního a druhého stupně a v podstatě provádí vlastní hodnocení důkazů, které je odlišné od hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a vyznívá pro obviněného příznivěji. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
26. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že tento provedl ve věci rozsáhlé dokazování, když prováděl důkazy nejen navržené obžalobou, tak i obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Současně je nutno uvést, že pokud soud nevyhověl návrhům na doplnění dokazování, tak svůj postup řádně zdůvodnil (viz bod 58. rozsudku soudu prvního stupně). Zároveň lze konstatovat, že uvedený soud ani nepominul určité rozpory ve výpovědích svědků u hlavního líčení proti jejich výpovědím z přípravného řízení, když se svědků dotázal na příčinu těchto rozporů a následně všechny provedené výpovědi, jak z přípravného řízení, tak i u hlavního líčení, hodnotil a logicky zdůvodnil svůj hodnotící postup. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 46., 49., 51. – 55. rozsudku soudu prvního stupně).
27. Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz body 11. – 17. usnesení soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., když současně poukázal i na jisté pochybení soudu prvního stupně, kterého se dopustil ve prospěch obviněných, když ovšem zároveň výslovně uvedl, že naznačené pochybení nemůže napravit z důvodu nedostatku odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných (viz body 18. – 19. usnesení soudu druhého stupně). Vzhledem k postupu soudu druhého stupně a odůvodnění jeho rozhodnutí je možno konstatovat, že tento se jednotlivým námitkám obviněných důkladně ve svém usnesení věnoval, přičemž nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního se s námitkami obviněných řádně vypořádal. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
28. Pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného, je třeba uvést, že se jedná o námitku do způsobu hodnocení důkazů, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Přesto lze stručně uvést, že soud prvního stupně, jak již bylo naznačeno, nepominul jisté drobné rozpory ve výpovědích poškozeného, tyto hodnotil, přičemž logicky objasnil, z jakého důvodu přisvědčil výpovědi poškozeného a považuje ji za věrohodnou. Přestože to obviněný výslovně nenamítá, je třeba zdůraznit, že výpovědi poškozeného z přípravného řízení se účastnil obhájce obviněného, který měl možnost tomuto svědkovi klást otázky, takže pravidla spravedlivého procesu jako celku byla dodržena, přičemž obhájce obviněného byl přítomen i u dalších svědeckých výpovědí v přípravném řízení. Současně je vhodné poznamenat, že obviněný byl usvědčen nejen na základě výpovědí poškozeného, ale rovněž na základě dalších svědeckých výpovědí z přípravného řízení a dalších důkazů. Zde se sluší poznamenat, že jak již bylo naznačeno, soud prvního stupně se zabýval i změnami výpovědí těchto svědků u hlavního líčení proti výpovědím z přípravného řízení, tyto hodnotil a pokud následně vycházel z výpovědi těchto svědků z přípravného řízení, kterých se zúčastnili obhájci obviněných, nelze v jeho postupu spatřovat nějaký projev libovůle či svévole. Navíc výpovědi poškozeného a svědků z přípravného řízení jsou podporovány i dalšími důkazy jako např. závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale i listinnými důkazy, jako protokolem o ohledání místa činu, fotodokumentací, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie.
29. Lze tedy sice skutečně připustit, že při formulování skutkových zjištění soudy nižších stupňů vycházely především z výpovědi poškozeného, která ovšem nestojí osamoceně, neboť jak již bylo naznačeno, je podporována výpovědí dalších svědků z přípravného řízení. Z pohledu argumentace obviněného je nezbytné uvést, že jen stěží lze uvěřit tvrzení obviněného, že výpověď jejich otce z přípravného řízení byla ovlivněna poškozeným, když sice otec obviněných je bratrem poškozeného, ale zároveň i otcem obviněných. Navíc nelze pominout, že tento svědek ani nedokázal v rámci hlavního líčení po přečtení výpovědi z přípravného řízení vysvětlit změnu své výpovědi. Jinak řečeno netvrdil, že jeho výpověď z přípravného řízení byla ovlivněna výpovědí poškozeného, takže pokud obviněný toto namítá v rámci své dovolací argumentace, jedná se o jeho tvrzení, které nebylo ani ničím podloženo, takže soudy nižších stupňů tudíž nebylo potřebné zkoumat údajnou motivaci poškozeného, který měl podle ničím nepodloženého tvrzení navést otce obviněného k nepravdivé výpovědi v přípravném řízení. Současně je třeba zdůraznit, že stejně tak změnu výpovědi u hlavního líčení pak nedokázal vysvětlit ani další svědek, který je bratrem obou obviněných, když i tento v rámci přípravného řízení vypověděl, že M. (tedy obviněný) chtěl poškozeného bodnout. Z pohledu tvrzení obviněného také nelze pominout, že podle znalce MUDr. J. Krajsy zranění, která byla zjištěna na těle poškozeného, odpovídají tomu, že byla způsobena kuchyňským nožem a mohla vzniknout způsobem, který uváděl poškozený ohledně způsobu útoku, přičemž znalec se také vyjádřil k tvrzení obviněného ohledně jeho napadení poškozeným (viz bod 53. rozsudku soudu prvního stupně), když také nelze pominout ani určité rozpory mezi výpověďmi obou obviněných navzájem.
30. Obecně stran námitek o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného včetně námitky neprokázání kopání do hlavy poškozeného, kterou obviněný ve své podstatě považuje za situaci „tvrzení proti tvrzení“, resp. tvrzení poškozeného, popř. jeho otce, proti tvrzení obviněného, obecně platí, že na soudy s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 Listiny, je třeba klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z pohledu námitek obviněného je především třeba zdůraznit, že se nejedná o situaci tvrzení proti tvrzení, když věrohodnost výpovědi poškozeného je podporována, jak již bylo naznačeno shora, dalšími provedenými důkazy, na které již bylo poukázáno shora, z nichž některé představují důkazy přímé (např. výpověď otce obviněných). Ohledně neprokázání opakovaného kopání obviněnými do hlavy poškozeného je potřebné zdůraznit, že kopání do hlavy bylo prokázáno jednak výpovědí poškozeného, o jejíž věrohodnosti nemá Nejvyšší soud pochyb, a jednak nebylo vyvráceno ani znalcem MUDr. Janem Krajsou, Ph.D., jak nepřesně uvádí obviněný, když znalec výslovně sice uvedl, že hematomy nebyly v době vyšetření poškozeného patrné, nicméně připustil, že není vyloučeno, že se vybarvily až za několik dní, neboť taková skutečnost je zcela běžná. Proto lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Provedené důkazy tedy prokazují tvrzení poškozeného o průběhu spáchaného skutku.
31. Stran námitky obviněného, že soudy nižších stupňů nesprávně právně jeho jednání posoudily jako pokus trestného činu vraždy, ačkoliv se jednalo o ublížení na zdraví, je nezbytné uvést, že obviněný fakticky žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Za takové situace se nemůže Nejvyšší soud touto námitkou věcně zabývat, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, když právně relevantní argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Bez ohledu na tento závěr odkazuje Nejvyšší soud na úvahy soudů nižších stupňů, které se otázkou právní kvalifikace jednání obviněného řádně a dostatečným způsobem zabývaly (bod 66. rozsudku soudu prvního stupně, bod 20. usnesení soudu druhého stupně) a pro stručnost na jeho úvahy odkazuje.
32. Ve vztahu ke zpochybnění naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, tj. úmyslu obviněného poškozeného zabít, je nutné uvést následující. Byť by se mohlo na první pohled jevit, že obviněný uplatnil tuto námitku právně relevantním způsobem, když otázka zavinění se týká předpokladů trestní odpovědnosti fyzické osoby, tak fakticky obviněný při jejím formulování vychází z jiného skutkového stavu než soudy nižších stupňů (nůž jen popadl a s tímto kolem sebe jen máchal), takže se jedná o argumentaci do způsobu hodnocení důkazů, která není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou zavinění ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku v dostatečné míře zabývaly, když dospěly k závěru, že obviněný a spoluobviněný ve vztahu k této zvolené právní kvalifikaci jednali v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (bod 63. a 66. rozsudku soudu prvního stupně, bod 20. usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na úvahy těchto soudů zcela odkazuje, neboť se s jejich závěry plně ztotožnil. Bez ohledu na tento závěr je třeba odkázat na použitý nástroj – velký kuchyňský nůž, a místo kde byly útoky vedeny, neboť se jednalo o místo, kde se nacházely životně důležité orgány jako srdce, plíce, játra, velké tepny, mozek, když také nelze pominout, že se nejednalo o jednorázový útok, ale opakovaný útok, neboť útok byl zahájen v kuchyni a pokračoval v koupelně, kde se poškozený snažil schovat, přičemž k usmrcení poškozeného nedošlo z důvodu jeho aktivní obrany a toho, že svědek L. T. zavolal Policii ČR, takže až poté obviněný a spoluobviněný svého jednání vůči poškozenému zanechali a z bytu utekli.
33. Nejvyšší soud proto ve shodě s oběma nižšími soudy dospěl k závěru, že obviněný musel být s ohledem na charakter užitého nástroje, způsob vedení útoků i místo, kde bylo útočeno, srozuměn s reálnou možností usmrcení poškozeného. Mohl a měl totiž zcela důvodně předpokládat právě zasažení některého z životně důležitých orgánů a v takovém případě již nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodlivému následku včetně usmrcení poškozeného zabránit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1409/2016). Přestože tedy dovolatel tvrdí, že poškozeného ve skutečnosti usmrtit nechtěl, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je třeba dovodit jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem (tedy jak přežití poškozeného, tak i jeho úmrtí). Zde je ještě nezbytné zdůraznit, že je-li subjektivní stránka trestného činu, v tomto případě vraždy, naplněna, nehraje již skutečný následek pachatelova jednání natolik podstatnou roli a nedojde-li ke smrti poškozeného, zůstává stále namístě uznat pachatele vinným pokusem vraždy ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1157/2014).
34. Nejvyšší soud uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je pak dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce jednak přímých, jednak navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo jen z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
35. Rovněž námitka obviněného, že soudy nepoužily zásadu in dubio pro reo, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Předmětná námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že zásada presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a z ní vyplývá zásada in dubio pro reo, která má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, kdy skutkový stav musí být zjištěn bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Naznačené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 7 Tdo 426/2020). Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy, ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem, a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. O takovou situaci se v dané věci jedná, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které ve svém souhrnu odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
36. K námitce obviněného ohledně nepřiměřeného trestu, byť jen okrajově zmíněné, je třeba zdůraznit, že tato nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku týkající se uloženého trestu lze primárně uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívajícího v uložení nepřípustného druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i v případě, že by obviněný ve svém dovolání jako dovolací důvod použil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo by dovolání opodstatněné, když by se nejednalo o případ trestu, který nelze uložit nebo o trest uložený mimo trestní sazbu. Zde je na místě uvést, že za trestný čin podle §140 odst. 1 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody v rozsahu 10 až 18 let. Krajský soud v Brně obviněnému za pokus uvedeného zločinu vyměřil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 14 let, tedy v rámci zákonné trestní sazby. Z uvedeného je tedy zjevné, že obviněnému nebyl uložen nezákonný druh trestu, ale ani trest mimo stanovenou zákonnou trestní sazbu.
Obviněný M. T.
37. Obviněný M. T. naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z nesouhlasu s popisem skutku, v právní kvalifikaci jeho jednání, porušením zásady in dubio pro reo, v nesprávném hodnocení provedených důkazů, neprovedení všech důkazů, v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný své námitky stejně jako jeho bratr (spoluobviněný M. T.) formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž zcela totožně jako u spoluobviněného M. T. primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
38. Nejvyšší soud z pohledu zvolené argumentace považuje za nutné zdůraznit následující. Obecně lze konstatovat, že s ohledem na obsah podaného dovolání obviněného M. T. je podaný mimořádně opravný prostředek v převážné většině námitek shodný s podaným dovoláním obviněného M. T., a proto Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na body 22. – 33. tohoto rozhodnutí, kdy se Nejvyšší soud již těmito námitkami zabýval a vypořádal se s nimi (námitka zásady in dubio pro reo, presumpce neviny, otázka právní kvalifikace, otázky subjektivní stránky, věrohodnost poškozeného).
39. Obdobné povahy je námitka obviněného, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by se skutečně dopustil jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se o námitku procesní povahy, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, což nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Navíc je třeba uvést, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení důkazů a formulovaných skutkových zjištění ve vztahu k tomuto obviněnému rovněž řádně odůvodnily (viz body 64. – 66. rozsudku soudu prvního stupně, 20. usnesení soudu druhého stupně). Nad rámec tohoto závěru lze zdůraznit, že ze skutkových zjištění je nepochybné, že do bytu pustil spoluobviněného M. T. právě obviněný M. T., který byť se podle skutkových zjištění do první části konfliktu skutečně nezapojil (napadení poškozeného v pokoji), tak se následně do konfliktu, za situace si byl vědom, že spoluobviněný útočí velkým nožem a razantně na hlavu a trup poškozeného, kterého se evidentně snažil bodnout, aktivně v koupelně zapojil, neboť poté, co poškozený ležel v koupelně na zemi a bránil se útoku nožem ze strany spoluobviněného, tohoto poškozeného kopal do hlavy a dalších částí těla a uhodil ho nejméně jednou násadou od mopu do hlavy. Jinak vyjádřeno, z provedeného dokazování je nepochybné, že se obviněný M. T. aktivně zapojil do jednání spoluobviněného M. T. za situace, kdy si vzhledem ke způsobu útoku spoluobviněného musel být vědom a srozuměn s tím, že poškozenému může spoluobviněný způsobit zranění neslučitelná se životem a že jednání spoluobviněného k tomuto následku směřuje. V dané souvislosti je nerozhodné, že se obviněný M. T. nepodílel na trestné činnosti stejnou měrou, rozhodující je, že jednání obviněného je vedeno stejným úmyslem jako jednání dalšího ze spolupachatelů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 287/2017).
40. Obviněný dále namítá, že soudy neprovedly všechny jím požadované důkazy, konkrétně znalecké zkoumání sluchu zúčastněných osob. Přestože obviněný v dané souvislosti přímo nehovoří o existenci tzv. opomenutých důkazů, tak považuje Nejvyšší soud za vhodné se k této námitce blíže vyjádřit. Je nezbytné třeba uvést, že provedení tohoto důkazu již navrhoval obviněný v rámci řízení před soudem prvního stupně. Uvedený soud se tímto návrhem zabýval a dospěl k závěru, že o sluchovém postižení poškozeného, otce obviněného a obviněných není pochyb a že za takové situace není nutno tuto skutečnost prokazovat (viz bod 58. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně tedy neprovedení tohoto důkazu fakticky odůvodnil nadbytečností tohoto důkazu, tj. argumentem, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Stejně tak postupoval soud druhého stupně, který rovněž požadované dokazování zamítl pro nadbytečnost (viz bod 11. usnesení soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že z pohledu postupu soudů nižších stupňů se v případě neprovedení znaleckého zkoumání sluchu zúčastněných nejednalo o tzv. případ opomenutých důkazů, když soudy nižších stupňů svůj postup řádně odůvodnily (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013). Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně nejen skutečnost, že všichni zúčastnění trpí určitými sluchovými problémy, vzal za prokázanou, ale že tento jeho závěr našel odraz v jeho úvahách, zda bylo prokázáno konkrétní znění pobídky obviněného M. T. vůči obviněnému M. T., když právě sluchové postižení výrazně soud prvního stupně hodnotil ve prospěch obviněných. Jinak vyjádřeno, soudy nižší instance nezpochybňovaly tvrzení obhajoby, že všechny zúčastněné osoby, zejména pak R. T. a L. T. st. mají zásadní sluchové postižení, které způsobuje, že velice špatně slyší. Tento fakt pak soud prvního stupně považoval za nepochybný a nepovažoval jej za potřebné dále prokazovat a dal tomuto závěru odpovídající výraz ve skutkových zjištěních.
41. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obvinění svou argumentací obsaženou v podaných dovoláních s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešli a vznesli námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jimi deklarovaný, ale ani žádný jiný.
42. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovoláních obviněných M. T. a M. T. je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
43. Na závěr je třeba uvést, že pokud obviněný M. T. vyjádřil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, tak toto jeho vyjádření nebránilo Nejvyššímu soudu v tom, aby o dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání, když tento postup umožňuje bez ohledu na vyjádření obviněného ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu