ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1081.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1081/2020- 501
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2020 o dovolání obviněných R. P., nar. XY v XY, okres XY, bytem trvale XY a J. A., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 7 To 372/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 183/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 4 T 183/2013, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem zpronevěry ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný J. A. byl uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
I. J. A.
ve XY, okres XY, jako soukromý podnikatel — předseda představenstva společnosti U., IČ XY, se sídlem XY, po předchozím dojednání přes inzerci na XY dne 17.12.2010 prodal na základě smlouvy, připravené R. P., na pobočce společnosti na XY společnosti K., IČ XY, se sídlem XY, zastoupené jednatelem J. K., „Vrtací a frézovací centrum MCV 750 SPEED” za částku 2.130.000 KČ, ač věděl, že toto centrum společnost U., užívá na základě leasingové smlouvy č. 11/08/299 se společností Raiffeisen - Leasing, s. r. o., IČ 614 67 863, se sídlem Praha 4 - Nusle, Hvězdova č.p. 1716/2b, ze dne 18.11.2008, a přísluší jí výhradní vlastnické právo k předmětu leasingu, s tím, že poskytovatelem leasingu byl udělen výslovný souhlas s podnájmem předmětu leasingu - „Vrtacího a frézovacího centra MCV 750 SPEED” společnosti K., se sídlem XY, a tak způsobil společnosti Raiffeisen Leasing, s. r. o., IČ 614 67 863, se sídlem Praha 4 - Nusle, Hvězdova č.p. 1716/2b, škodu nejméně 1.001.782 Kč,
II. R. P.
ve XY, okres XY, a jinde, jako zaměstnanec společnosti U., IČ XY, se sídlem XY, zosnoval a řídil prodej „Vrtacího a frézovacího centra MCV 750 SPEED”, a to tak, že požádal J. S. o sehnání kupce, nabídka byla zaregistrována 16.03.2010 a dne 24.03.2010 uveřejněna jako inzerce na XY, dojednal smlouvu se zájemcem - společností K., IČ XY, vyhotovil smlouvu a dne 17.12.2010 bylo „Vrtací a frézovací centrum MCV 750 SPEED” prodáno předsedou představenstva společnosti U., J. A. na pobočce společnosti na XY, společnosti K., IČ XY, se sídlem XY, zastoupené jednatelem J. K., za částku 2.130.000 Kč, ač věděl, že toto centrum společnost U., užívá na základě leasingové smlouvy č. 11/08/299 se společností Raiffeisen - Leasing, s. r. o., IČ 614 67 863, se sídlem Praha 4 - Nusle, Hvězdova č.p. 1716/2b, ze dne 18.11.2008, a přísluší jí výhradní vlastnické právo k předmětu leasingu, s tím, že poskytovatelem leasingu byl udělen výslovný souhlas s podnájmem předmětu leasingu - „Vrtacího a frézovacího centra MCV 750 SPEED” společnosti K., se sídlem XY, a tak způsobil společnosti Raiffeisen Leasing, s. r. o., IČ 614 67 863, se sídlem Praha 4 - Nusle, Hvězdova č.p. 1716/2b, škodu nejméně 1.001.782 Kč.
2. Okresní soud v Děčíně uložil obviněnému R. P. podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon tohoto trestu obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Obviněnému J. A. uložil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným rovněž povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti Raiffeisen Leasing, s. r. o., IČ 61467863, se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b), na náhradě škody částku 906 495 Kč.
4. Na tomto místě se pro přesnost sluší poznamenat, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci podruhé, když původní rozsudek ze dne 26. 5. 2017, č. j. 4 T 183/2013-363 byl zrušen na podkladě podaného odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2017, č. j. 7 To 359/2017-381, a soudu prvního stupně bylo uloženo, v jakém směru je nezbytné dokazování doplnit včetně nutnosti se pečlivě zabývat již provedenými důkazy z hlediska jejich vypovídací hodnoty.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 4 T 183/2013, podali oba obvinění odvolání, která směřovali do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Ústí nad Labem o podaných odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 7 To 372/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z titulu odvolání obou obviněných zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tř. ř. sám znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené Raiffeisen Leasing, s. r. o., IČ 61467863, se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b), na náhradě majetkové škody částku 563 295 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozenou Raiffeisen Leasing, s. r. o., IČ 61467863, podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 7 To 372/2018, podali oba obvinění prostřednictvím obhájce společné dovolání.
7. Oba obvinění podali dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), písm. k) tr. ř. Jejich naplnění dovozují z toho, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně v napadeném rozhodnutí chybí výrok nebo je neúplný.
8. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazují na dosavadní procesní vývoj posuzované věci a konstatují, že soud druhého stupně skutek nesprávně právně posoudil, když zamítl jejich odvolání a napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci rozhodl o dovolání (pozn. myšleno o odvolání) do výroku o škodě.
9. Následně poukazují na prvotní rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 26. 5. 2017, č. j. 4 T 183/2013-363, které bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2017, č. j. 7 To 359/2017-381, když mají za to, že Okresní soud v Děčíně v tomto zrušeném rozsudku správně právně posoudil jejich jednání a zprostil je obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., s tím, že nejednali v úmyslu přímém ani nepřímém, ale ve vědomé nedbalosti. Konstatují, že odvolací soud do tohoto rozhodnutí zasáhl výše označeným zrušujícím usnesením, na jehož podkladě provedl prvostupňový soud požadované důkazy, které ovšem podle jejich názoru nevedly ke změně skutkového a právního stavu. Toto doplnění dokazování nevzneslo žádné nové skutečnosti do otázky subjektivní stránky. Přesto však prvostupňový soud dospěl k diametrálně odlišnému hodnocení důkazů, které podle dovolatelů nebylo výsledkem jeho hodnotící činnosti, ale výsledkem vysloveného právního názoru soudu druhého stupně. Zdůrazňují, že prvoinstanční soud nezdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k odlišnému právnímu názoru, ani nevysvětlil své úvahy, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Soud druhého stupně se pak nevypořádal s provedenými důkazy, ani s argumenty obsaženými v jejich odvolání ohledně subjektivní stránky trestného činu a pouze ve stručnosti uzavřel, že jednali v úmyslu přímém.
10. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak spatřují dovolatelé v neúplnosti napadeného rozsudku soudu druhého stupně, když rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními směřujícími do všech výroků (výroku o vině, trestu i náhradě škody), avšak rozsudek druhostupňového soudu nezahrnuje výrok týkající se zamítnutí jejich odvolání v těch částech, které směřují proti výrokům o vině a trestu, popř. se ponechávají v platnosti či se zrušují. Tato, byť formalistická námitka, má podle obviněných věcný dopad s přesahem do ústavněprávní roviny práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.
11. V závěru podaného dovolání obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 7 To 372/2018 zrušil, jakožto i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Opis dovolání obviněných byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 12. 5. 2020 (č. l. 789). Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 472/2020 rekapituluje obsah dovolání obviněných, a v čem spatřují naplnění zvolených dovolacích důvodů.
13. K uplatněné dovolací argumentaci ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že obvinění v podstatě namítají překvapivost konečného způsobu rozhodování o jejich vině, přičemž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005, připouští, že tzv. překvapivé rozhodnutí může porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Z pohledu tohoto závěru poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a uvádí, co se překvapivým rozhodnutím myslí – jde o rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04); rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat a nemohl tak uplatnit nezbytnou obhajobu (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 544/98, sp. zn. III. ÚS 93/99 nebo sp. zn. I. ÚS 2669/09). Námitku dovolatelů tedy považuje za uplatněnou právně relevantně, nicméně ji hodnotí jako zjevně neopodstatněnou. V posuzované věci se s ohledem na zmíněnou judikaturu nejedná o tzv. překvapivé rozhodnutí, když k zásadnímu zvratu v rozhodování o vině obviněných nedošlo ve fázi odvolacího řízení, ale v důsledku postupu soudů podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a podle §259 odst. 1 tr. ř. Má za to, že nedošlo k omezení práva na obhajobu dovolatelů, neboť těmto byla v rámci jejich práva na obhajobu dána možnost reagovat na důvody mezitímního kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, prostřednictvím kterého se seznámili s vytýkanými nedostatky rozhodnutí prvostupňového soudu, a následně na ně měli možnost zareagovat ve smyslu absence jejich úmyslného jednání. Což ostatně i učinili, když toto je zjevné z jejich obhajoby před soudem prvního stupně, jakožto i z obsahu odvolání.
15. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zabývá i otázkou, zda byl skutkový stav soudy právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, konkrétně, zda dovolatelé naplnili skutkovou podstatu trestného činu po stránce úmyslného zavinění. Je toho názoru, že skutkové okolnosti jednání obviněných, jejich vědomé jednání ke škodě poškozené, přesvědčivě dokládá jejich úmyslné jednání. Ve shodě se soudy nižších stupňů odmítá obhajobu obviněných, že k úplatnému převodu obchodovaného souboru strojních zařízení došlo z jejich strany v mylném přesvědčení, že se předmět obchodu nachází ve vlastnictví prodávajícího, jakožto i jejich popírání povědomosti o tom, že se v rozhodné době nacházel předmět transakce ve vlastnictví poškozené. Toto odůvodňuje tím, že obvinění disponovali všemi rozhodnými listinami. Počínaje uzavřením leasingové smlouvy ve prospěch společnosti U., včetně souhlasu leasingového pronajímatele se zřízením podnájemního práva ve prospěch společnosti K. i jejích všeobecných obchodních podmínek, zakazujících zcizení předmětu leasingu, přes kupní smlouvu, kterou se vlastnictví k předmětnému souboru strojních zařízení převádí z jeho původního vlastníka - Kovosvit Mas, a. s., na poškozenou leasingovou společnost. Proto má za to, že dovolatelé si byli plně vědomi toho, že se předmětný stroj nikdy nestal předmětem vlastnického práva společnosti, za kterou dovolatel A. v daném případě obchodoval a dovolatel P. připravoval kompletní podklady k takovému obchodu. Zdůrazňuje i skutečnost, že uvedená společnost leasingového nájemce pravidelně, byť s jistou prodlevou, hradila leasingové splátky až do předčasného ukončení leasingové smlouvy a jejího následného obnovení na podkladě doplacení dlužných splátek, ve kterých bylo ze strany společnosti U., pokračováno i poté, co předmět nájmu převedla na kupujícího K. K tomuto došlo na podkladě kupní smlouvy, kdy v čl. 8.1. věta druhá „prodávající prohlašuje, že je výlučným vlastníkem předmětu smlouvy a že na předmětu smlouvy neváznou žádné závazky, břemena a jiné právní povinnosti vůči třetím osobám“; v souladu s tímto postojem strany prodávající svědek J. K., zastupující kupující společnost K., na svůj opakovaný dotaz, zda je společnost U., vlastníkem předmětného stroje, byl ubezpečen, že tomu tak je. Za správný považuje odmítavý postoj odvolacího soudu k argumentu obhajoby, že se společnost U., zbavovala předmětného stroje tak jako mnoha jiných přebytečných strojních zařízení, přičemž odkazuje na body 11. – 12. odůvodnění prvostupňového rozsudku v kontextu s opatřeným důkazním stavem věci. Proto považuje právní závěr soudů o zavinění v úmyslu přímém za správný.
16. Ve vztahu k argumentaci dovolatelů podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. předně akcentuje, že je třeba vycházet z aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 11 Tdo 1255/2019, dále usnesení ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, usnesení ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 8 Tdo 944/2019), tam označených nálezů Ústavního soudu, i jimi judikované interpretace uvedeného aspektu zásahu do ústavního práva na spravedlivý proces. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1255/2019, ve kterém dovolací soud z hlediska posuzovaného způsobu zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, založeného na porušení principu dvouinstančnosti trestního řízení, specifikoval případ, kdy se nejedná o vadu rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (srov. bod č. 37. jeho odůvodnění).
17. Má za to, že v posuzované věci taková situace nenastala, neboť soud druhého stupně se ve svém odůvodnění (viz body 6. – 18.) vypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání obviněných i ve vztahu k výroku o vině a trestu.
18. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhuje dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. [pozn. myšleno podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž vyslovila souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], je podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok, který nebyl učiněn, ač pro něj zpravidla k návrhu některé ze stran byly splněny zákonem stanovené podmínky, např. výrok o ochranném opatření k návrhu státního zástupce nebo výrok o náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení na základě řádně a včas uplatněného nároku poškozeným; chybějícím výrokem však není další trest, kterým soud I. stupně neuložil např. trest zákazu činnosti, vyhoštění atd. vedle jiného uloženého trestu, např. odnětí svobody. Neúplným výrokem se např. v případě uložení trestu odnětí svobody rozumí neuvedení způsobu jeho výkonu. Obdobně je tomu tak v případě uložení peněžitého trestu a absence uvedení náhradního trestu odnětí svobody. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) nespadá chybějící či neúplné odůvodnění (srov. i §265a odst. 4) třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepostačuje ani skutečnost, že jeden z výroků napadeného rozhodnutí je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze namítnout ani v rámci jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b tr. ř., lze ji však napravit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005).
24. Nejvyšší soud v dané věci považuje za vhodné uvést, že oba obvinění v rámci podaného dovolání uplatňují v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jejich obhajoby v dostatečné míře reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaných odvoláních je třeba uvést, že na situaci, kdy obvinění v rámci podaného dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněných.
25. Především vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obvinění ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili námitky částečně právně relevantním způsobem, když zpochybňují naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, tedy jejich úmyslné zavinění.
26. Z pohledu konkrétních dovolacích námitek je možno konstatovat, že dovolatelé v souvislosti s namítaným nesprávným závěrem o jejich zaviněném jednání předně napadají postup soudů nižších stupňů. Mají za to, že když prvostupňový soud rozhodoval podruhé (poté co bylo jeho rozhodnutí ze dne 26. 5. 2017 zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2017 a věc mu byla vrácena), dospěl ke zcela odlišnému hodnocení důkazů, které ale nebylo výsledkem jeho hodnotící činnosti, ale toliko odráželo právní názor soudu druhého stupně, přičemž podle jejich názoru soud prvního stupně ani nijak nevysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k odlišnému právnímu názoru než v rámci svého prvního rozhodnutí. Z pohledu této námitky je nutno konstatovat, že tato konkrétní argumentace stojí fakticky mimo zvolený dovolací důvod, když obvinění zpochybňují hodnocení důkazů soudem prvního stupně, poté co mu byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé naplnit zvolený dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné se k této námitce blíže vyjádřit, a to z pohledu práva na spravedlivý proces, přestože obvinění jeho porušení výslovně nenamítají.
27. Obecně je třeba zdůraznit, že postup soudů, kdy odvolací soud zruší napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, věc mu vrátí zpět, a současně prvostupňový soud zaváže k tomu, aby v novém řízení doplnil dokazování o výslech určitého svědka a pečlivěji hodnotil již provedené důkazy, je možný. Trestní řád takový postup soudu výslovně umožňuje, a to podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř.: „Odvolací soud zruší napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [srov. písm. b)]; vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně [srov. písm. c)].“ , ve spojení s §259 odst. 1 tr. ř.: „Je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování“. Zde je třeba zdůraznit, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2017, č. j. 7 To 359/2017-381, kterým byl původně zprošťující rozsudek zrušen, bylo obviněným, jakožto i jejich obhájcům, řádně doručeno (viz č. l. 384, 387), takže tito se mohli seznámit s tím, co odvolací soud soudu prvního stupně vytýkal, včetně toho, v jakém směru je třeba dokazování doplnit a které skutečnosti soud prvního stupně dostatečně při svých hodnotících úvahách nevzal v úvahu, v důsledku čehož měli možnost svou obhajobu před soudem prvního stupně tomuto přizpůsobit a na pokyny odvolacího soudu reagovat. Ostatně z obsahu spisového materiálu je zjevné, že obvinění tak učinili, když v rámci své opětovné obhajoby před soudem prvního stupně namítali nedostatek úmyslného jednání (viz č. l. 412), přičemž tuto námitku uplatňovali i v podaných odvoláních (viz č. l. 433-434, 435-436). Proto v posuzované věci nelze dospět k závěru, že uvedeným postupem soudů došlo k omezení práva obviněných na obhajobu. Pokud obvinění namítají, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl soud prvního stupně k odlišnému právnímu názoru než ve svém prvním rozhodnutí ve vztahu k otázce zavinění ve formě úmyslu, jedná se opětovně o námitku do způsobu hodnocení důkazů. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého jsou jeho hodnotící závěry přezkoumatelným způsobem seznatelné (viz body 11. – 14. rozsudku).
28. Jak již bylo naznačeno, obvinění uplatnili právně relevantně námitku týkající se úmyslného zavinění. Dovolací soud obecně uvádí, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a rozumí se jím vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Obecně lze uvést, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
29. O zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se jedná tehdy, jestliže si pachatel přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, přičemž značnou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 rozuměla škoda dosahující nejméně částky 500 000 Kč. Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli, tedy není v jeho vlastnictví, když za svěřenou pachateli se považuje, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2006-2016).
30. U zločinu zpronevěry se pro naplnění základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, byť postačí úmysl nepřímý [viz §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž úmysl zpronevěřit cizí věc může vzniknout i později, tedy nemusí být dán v době převzetí svěřené věci. Úmysl se musí vztahovat nejen k tomu, že si pachatel ponechá cizí věc, která mu byla svěřena, ale jeho záměrem musí být i způsobení škody na cizím majetku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 844/2015). Ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedeného zločinu, [v posuzovaném případě podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku] postačuje i nedbalostní forma zavinění [§17 písm. a) tr. zákoníku].
31. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněných, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Předně lze konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích otázce zavinění náležitou pozornost (srov. bod 13. – 14. rozsudku soudu prvního stupně, bod 11. – 12., 14. rozsudku soudu druhého stupně). Právní závěr obou soudů nižších stupňů, že oba obvinění jednali nejenom v potřebné formě zavinění, ale dokonce v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku považuje dovolací soud za zcela správný a pro stručnost na jejich úvahy odkazuje.
32. Přesto dovolací soud považuje za vhodné zdůraznit určité skutečnosti. Z provedeného dokazování před soudy nižších stupňů vyplývá, že obvinění jednali úmyslně ke škodě poškozené společnosti Raiffeisen Leasing, s. r. o., neboť prodali vrtací a frézovací centrum společnosti K., přestože věděli, že nejsou vlastníkem předmětného stroje a že tento byl pořízen na leasing. Tato jejich vědomost vyplývá z toho, že jednak stroj začali prodávat pouhých 6 měsíců po jeho pořízení, když vzhledem k jeho vysoké pořizovací hodnotě si museli pamatovat, že tento stroj koupila společnost na leasing. Současně tento závěr podporuje skutečnost, že společnost U., pravidelně hradila leasingové splátky, byť se zpožděním, přičemž pouhých 9 měsíců před prodejem stroje (21. 12. 2010) společnosti K., došlo k uzavření dohody o obnovení leasingové smlouvy (19. 3. 2010) a doplacení všech předchozích závazků vůči leasingové společnosti. Již z tohoto vyplývá, že si museli být obvinění vědomi toho, že je stroj na leasing, když musela být řešena otázka obnovení leasingu a doplatku dlužných leasingových splátek. O existenci leasingu vypovídala i dokumentace, kterou měli obvinění k dispozici. Navíc nelze pominout ani skutečnost, že předmětný stroj začal být nabízen v prodeji v době, kdy byla zároveň uzavírána dohoda o obnovení leasingové smlouvy. Z uvedeného tak lze dospět pouze k jedinému závěru, tedy, že obvinění věděli o leasingu, byli si tedy vědomi toho, že stroj není ve vlastnictví společnosti U., a i přesto stroj prodali. O jejich úmyslu svědčí nakonec i výpověď svědka K., který vypověděl, že se opakovaně dotazoval na vlastnictví stroje a byl obviněným P. utvrzován v tom, že stroj je ve vlastnictví společnosti U. Zde také nelze pominout ani to, že společnost U. hradila jednotlivé leasingové splátky až do 26. 3. 2012, tedy ještě rok a čtvrt poté, co předmětný stroj prodali, což bylo nepochybně činěno pouze za tím účelem, aby zastřeli své protiprávní jednání. O tomto svědčí i to, že přestože jednotlivé splátky leasingu byly vysoké a podle sdělení účetní B. (viz úřední záznam na č. l. 220, který byl v hlavním líčení proveden jako důkaz podle §211 odst. 6 tr. ř., k tomu viz č. l. 309), neměla společnost v roce 2011 ani na mzdy zaměstnanců, docházelo rok po prodeji stroje k úhradám splátek za stroj, který společnost prodala a peníze z prodeje ihned použila. Pokud by k prodeji došlo jen tzv. omylem, bylo by zcela logické, že by se zejména obviněný A. zajímal o to, proč hradí leasing za stroj, který již nemají k dispozici, a na celou situaci by adekvátně reagoval. Proto nelze námitkám obviněných stran nedostatku zavinění ve formě úmyslu přisvědčit.
33. V souvislosti s argumentací dovolatelů týkající se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je třeba zdůraznit následující. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Na situaci, kdy odvolací soud na podkladě odvolání obviněného zruší výrok o náhradě škody a znovu o náhradě škody rozhoduje, přičemž rozhodnutí soudu druhého stupně neobsahuje výrok, kterým by odvolání ve zbývajících částech zamítnul či by jinak o výroku o vině a trestu rozhodnul, reaguje judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 11 Tdo 1255/2019, dále usnesení ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, usnesení ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 8 Tdo 944/2019), vydaná na podkladě tam označených nálezů Ústavního soudu, jež judikovaly zásah do ústavního práva na spravedlivý proces v uvedeném kontextu. K takovému zásahu by došlo, pokud by odvolací soud, případně dovolací, rozhodl, aniž by se vypořádal s napadeným výrokem o vině a trestu nebo že nepostupoval tak, aby obviněným zákonným způsobem poskytoval ochranu jejich právům, popřípadě ve vztahu k nim, pominul zbývající část jejich dovolání proti výroku o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 944/2019).
34. Z hlediska argumentace obviněných je proto třeba akcentovat, že za vadná ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu neobsahující výslovné zamítnutí té části odvolání oprávněné osoby, které není vyhověno. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výrok o dílčím zamítnutí nedůvodné části odvolání, s kteroužto formou výroku ani trestní řád nijak nepočítá, taková skutečnost nemůže vést sama o sobě k závěru o vadnosti výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Pouze v případě, že se odvolací soud nijak věcně nevypořádá s odvolacími námitkami ve vztahu k některému výroku napadenému odvoláním, jde o vadu, jejíž intenzita narušuje právo obviněného na spravedlivý proces a materiálně naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě je pak nutné přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí (srov. bod 37 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1255/2019). V posuzovaném případě se však odvolací soud náležitě vypořádal se všemi námitkami obviněných, uvedenými v jejich odvoláních (viz bod 6. – 18. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem), a proto se nejedná o situaci, kdy by bylo nutné přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí.
35. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnými sice uplatněn částečně právně relevantním způsobem, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebyl naplněn, neboť obvinění se svou argumentací v podaném dovolání s věcným naplněním tohoto dovolacího důvodu rozešli a vznesli námitky, které nejsou podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod.
36. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněných je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu