ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.666.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 666/2020-932
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2020 o dovolání obviněného D. H. , nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem v XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 5 To 345/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 61/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 2 T 61/2013 byl obviněný D. H. uznán vinným přečinem nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 25. 4. 2012 okolo 7:30 hodin v XY, blok XY, ve své soukromé gynekologicko-porodnické ambulanci N., XY, na základě písemné žádosti o umělé přerušení těhotenství pacientky V. B., dříve M., narozené XY, v rozporu s podmínkami pro tento zákrok upravenými v §4 a §7 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a §4 a §6 vyhlášky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí tento zákon, instrumentálním zásahem v děloze přerušil těhotenství poškozené s jejím souhlasem přesto, že má oprávnění poskytovat ambulantní diagnostickou, léčebně-preventivní a poradenskou péči v oboru gynekologie a porodnictví, nikoli však jako zařízení ústavní či jednodenní péče, ve kterém lze umělé přerušení těhotenství provádět“. Za to byl obviněný podle §160 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Z podnětu následného odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. 5 To 345/2018 shora citovaný rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému podle §160 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, nově uložil peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 1.000 Kč, celkem tedy ve výši 60.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců.
Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný D. H. dovoláním rozděleným do dvou podání, v nichž odkázal na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a), d), g), h), k) a l ) tr. ř.
S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítl, že krajský soud o jeho řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodoval ve složení senátu, které nemělo průkazný podklad v příslušném rozvrhu práce. Z toho dovozuje, že senát nebyl náležitě obsazen a tím mu bylo odepřeno ústavně garantované právo na zákonného soudce. Obviněný nezpochybnil, že k projednání odvolání byl příslušný senát 5 To krajského soudu, za spornou však považuje otázku, kdo měl ve věci rozhodovat z pozice předsedy senátu oprávněného určit jeho další dva členy.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak byl podle jeho názoru naplněn postupem samosoudce v hlavním líčení, který ho podle §204 odst. 2 tr. ř. vykázal z jednací síně, aniž by ho zároveň poučil o tom, že mu posléze umožní být přítomen výslechu dalších svědků v pořadí. Z toho dovolatel vyvozuje, že neměl žádný rozumný důvod setrvávat v budově soudu. Pokud se přes jeho odchod a nepřítomnost v hlavním líčení pokračovalo, bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť slyšeným svědkům neměl možnost klást otázky.
Další vadu napadeného rozhodnutí spatřuje obviněný v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že se dopustil maximálně správního deliktu spočívajícího v chybějící registraci svého pracoviště pro jednodenní nebo ústavní gynekologickou péči. Termín „nepřípustný způsob umělého přerušení těhotenství“ by se měl podle jeho mínění vztahovat čistě k otázce odbornosti provedení příslušného zákroku, a nikoli k otázce registrace zařízení, kde k němu došlo. Vlastním výkladem zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (dále také jen „zákon o umělém přerušení těhotenství”), pak dovozuje, že tzv. miniinterupce do 6. týdne těhotenství patří mezi výkony ambulantní a tudíž ji mohl provést i ve své ordinaci. Obviněný v uvedené souvislosti podotkl, že ambulantně jsou prováděny i jiné instrumentální nitroděložní výkony, které jsou co do techniky provedení s miniinterupcí víceméně shodné. V tomto směru soudy po jeho výtce opomněly celý případ posuzovat minimálně z hlediska zásady subsidiarity trestní represe. Kromě toho se domnívá, že závěr o jeho vině se odvíjí výhradně od interpretace vyhlášky ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 75/1986 Sb.”), která je ovšem jako prováděcí předpis v rozporu se zákonem o umělém přerušení těhotenství. Místa, kde lze předmětný lékařský úkon provést, totiž omezuje výhradně na „ústavní zdravotnická zařízení“, zatímco zákon v tomto směru hovoří obecněji o „zdravotnických zařízeních“. Soudy tedy byly povinny nejprve zkoumat právě onen nesoulad zákona a podzákonného předpisu, když je zjevné, že citovanou vyhláškou tehdejší ministerstvo zdravotnictví nedůvodně a především protiústavním způsobem stanovilo adresátům právní normy více povinností než zákon sám. Protiprávnost činu podle dovolatele vylučovalo i přípustné riziko podle §31 tr. zákoníku, když se v případě pacientky mohlo jednat o mimoděložní těhotenství, kterým byla potenciálně ohrožena na životě. Společenská škodlivost jeho jednání pak měla být nazírána i v konkrétních podmínkách a širších souvislostech. Zákon o umělém přerušení těhotenství a prováděcí vyhlášku označil dovolatel za předpisy společensky i medicínsky zastaralé. Současně zdůraznil, že v posuzovaném případě nešlo u pacientky o pokročilé těhotenství, když se v ní do té doby ani nevyvinul plod. Jednalo se o stádium, kdy je embryo „hmotou, která hledá sama sebe a hmota zatím nemá vlastní inteligenci jako hlavní parametr lidské bytosti“. Takové přerušení těhotenství tudíž nelze chápat jako trestný čin proti těhotenství ženy. Společenské závažnosti takový úkon nabývá teprve v „plodovém stadiu“ těhotenství, které navazuje na stadium embryonální, kdy již plod má schopnost citového prožívání nebo smyslového vnímání bolesti. Dovolatel dále zdůraznil, že byl a nadále je oprávněn k poskytování instrumentálních nitroděložních výkonů ambulantně, a to podle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Posléze účinný zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, z nějž při posouzení dané otázky vycházel odvolací soud, považuje za zcela bezpředmětný. Za významné v tomto ohledu naopak pokládá blíže stanovisko České gynekologické a porodnické společnosti se sídlem v Brně, které bylo vydáno ještě za účinnosti zákona č. 160/1992 Sb. Podle něj splňuje podmínku ústavního zdravotnického zařízení i příslušně vybaveného ambulantního zdravotnického zařízení se zákrokovým sálem a expektačními lůžky. Ty ve své ordinaci měl a má. Kromě toho provedl na pacientce instrumentální nitroděložní výkon (miniinterupci do 6. týdne stáří těhotenství), pro který stačí podle zákona č. 372/2011 Sb. i registrace pro ambulantní gynekologii. K nastíněné problematice pak dovolatel shrnul, že při posuzování podmínek určených zastaralým zákonem o umělém přerušení těhotenství a jeho prováděcí vyhláškou nelze příslušná ustanovení zmíněných předpisů pojímat pouze doslovně a gramaticky. Soud prvního stupně pak podle jeho názoru nesprávně vyhodnotil i objekt trestného činu, který zahrnuje svobodu rozhodování ženy o svém těhotenství a možnost svobodné volby zdravotnického zařízení k jeho umělému přerušení. Toto rozhodování nemůže být omezeno jinak než zákonem a zákon v tomto ohledu neobsahuje omezení k výkonu umělého přerušení těhotenství pouze v ústavním zdravotnickém zařízení. Jinými slovy, pokud poškozená se zákrokem souhlasila, nemohlo dojít k narušení objektu trestného činu. Prováděcí vyhláškou nelze svévolně vylučovat poskytovatele zdravotních služeb z ekonomické soutěže.
Dovolatel zároveň namítl, že skutkové a na ně navazující právní závěry soudů byly extrémně nesouladné s obsahem provedených důkazů a že odvolací soud navíc zatížil řízení vadou spočívající v opomenutí celé řady obhajobou navržených důkazů, které odmítl provést, aniž by k tomu měl ospravedlnitelný důvod. Soud prvního stupně například jako svědka vyslechl Č., který nebyl zapsán v seznamu znalců pro obor gynekologie. Na jeho ustanovení dovolatel nemohl v odpovídající lhůtě účinně zareagovat. Šlo o „nezapsaného znalce“, nad kterým nebylo možno vykonávat ani disciplinární pravomoc a nevztahoval se na něho ani zákon o znalcích. Takový způsob provádění důkazů označil dovolatel za zcela nepřípustný. Č. nadto podle jeho poukazu připustil hned dvě varianty skutkového děje, z nichž jedna se vztahovala k mimoděložnímu těhotenství a nutně by musela vést ke zprošťujícímu výroku rozsudku. Oba soudy však obě varianty „zredukovaly“ na jedinou, a sice umělé přerušení těhotenství se zdůvodněním, že poškozená byla těhotná, neboť příslušný test byl pozitivní a patolog potvrdil v děloze deciduální buňky. Takový závěr ovšem bylo možno použít jak pro nitroděložní, tak i pro mimoděložní těhotenství. Dále se jednalo o Stanovisko vědecké rady č. 9 – 18 ČLK, Zprávu o šetření veřejného ochránce práv, ultrazvukový záznam z provedeného vyšetření poškozené, opakovaný výslech svědků lékařů K., S. a P., výslech V. D., vyhotovení ústavně - znaleckého posudku k revizi závěrů Č., dopis ministerstva spravedlnosti ze dne 11. 9. 2018, dopis ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 10. 2018, původní návrh zákona o specifických zdravotních službách ve zkrácené verzi a znalecký posudek Č. vyhotovený v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 208/2009. Odvolací soud nerozhodl o námitce obviněného proti protokolu o veřejném zasedání konaném dne 9. 1. 2019. Odvolací soud neprotokoloval obsáhlou argumentaci obviněného nad rámec jeho řádného opravného prostředku.
V bodě 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uzavřel, že poškozená byla těhotná, těhotenský test byl pozitivní a že v děloze patolog potvrdil deciduální buňky. Tento závěr soudu lze však použít jak pro mimoděložní, tak pro nitroděložní těhotenství. I u mimoděložního těhotenství je těhotenský test pozitivní a v děloze se mohou současně nacházet deciduální buňky. Odhad znalce, že pravděpodobnost mimoděložního těhotenství v projednávaném případě je kolem 1 %, nijak nevylučuje variantu pro obžalovaného příznivější. Soud závěrem, že jde o usvědčující důkazy, svévolně simplifikoval gynekologickou problematiku mimoděložního těhotenství, která má obtížnou diagnostiku (jako většina gynekologických obtíží) a současně může ohrožovat pacientku na životě. Soud ve svém odůvodnění usvědčil obžalovaného na základě skutečností, které vyšly najevo ex post až po provedení zákroku, avšak obviněný nemohl vědět, jak dopadne laboratorní vyšetření nebo jak se bude zdravotní stav poškozené vyvíjet. Soud může posuzovat vinu obžalovaného na základě skutečností, které byly známé v době zákroku. Obžalovaný nemůže být odpovědný za dodatečný výsledek laboratorního testu nebo za zdravotní potíže poškozené (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04). Závěr soudu vyznívá absurdně. Obžalovaný má revizi dutiny děložní jako výkon nasmlouvaný se zdravotní pojišťovnou, ale revizi by nemohl provést, protože eventualitu vitálního těhotenství by šlo určit až ex post z laboratorního vyšetření a dalšího vývoje zdravotního stavu. Obviněný nemůže být shledán odpovědným za to, že stát dovolí gynekologickým ambulancím vykonávat 4 z 5 instrumentálních nitroděložních výkonů ambulantně a současně nesmyslně vyloučí miniinterrupci jako jediný z nich ve prospěch nemocnice, které ji také provádějí ambulantně. Rozdíl mezi miniinterrupcí a revizí je pouze v diagnóze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud nezjišťoval majetkové ani osobní poměry obviněného za účelem uložení peněžitého trestu, tj. průměrný čistý denní příjem a případný příjem plynoucí z vlastnictví nemovitostí obviněného. Při určení počtu denních sazeb neposoudil povahu a závažnost trestného činu. Stanovení výše peněžitého trestu jako násobku denní sazby a jejího počtu není přezkoumatelné. Soud měl podle majetkových poměrů obviněného stanovit spodní a horní mez peněžitého trestu a v její sazbě uložit trest podle závažnosti. Neučinil-li tak, je uložený peněžitý trest mimo trestní sazbu. Možnost soudu odhadnout majetkové poměry pachatele je subsidiární a nastupuje až v případě, když se majetkové poměry nepodaří zjistit, což v nyní projednávaném případě nenastalo. Peněžitý trest ve výši 60.000,- Kč s možností zahlazení po 1 roce od zaplacení byl uložen v neprospěch obviněného v rozporu se zásadou reformace in peius, neboť je přísnější než soudem prvního stupně uložené podmíněné odsouzení se stanovením zkušební doby v trvání dvou let, ačkoli odvolání podal toliko obviněný. Navrhoval-li obviněný změnu uloženého trestu na peněžitý, očekával jej v symbolické výši s ohledem na argumentaci o své nevině.
V neposlední řadě obviněný namítl důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je podle něj dán tím, že obviněný směřoval své odvolání, které tvoří jeden celek (srov. 3 Tdo 640/2006), do výroku o vině i trestu, avšak odvolací soud rozhodl jen o uloženém trestu. V rozhodnutí napadeného dovoláním proto chybí výrok týkající se odvolání směřující proti výroku o vině.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je pak podle obviněného naplněn v tom, že odvolání bylo zamítnuto, ačkoli byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a hlavní líčení proběhlo v nepřítomnosti obviněného. Odvolací soud sice nerozhodl o zamítnutí odvolání obviněného, ale změna uloženého trestu je podmíněna implicitním potvrzením viny obviněného odvolacím soudem a zamítnutím jeho odvolání do výroku o vině. Obviněný proto navrhl, aby se Nejvyšší soud neomezil na příkaz k doplnění chybějícího výroku podle §265 l odst. 2 tr. ř., protože po doplnění výroku by podal dovolání obratem znovu.
K mimořádnému opravnému prostředku obviněného podala vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v němž uvedla, že napadený postup soudu prvního stupně týkající se vykázání obviněného z jednací síně v hlavním líčení byl v souladu s §204 odst. 2 tr. ř., neboť obviněný byl na něj s ohledem na své nevhodné chování opakovaně nalézacím soudem předem upozorněn. K další argumentaci obviněného v tomto směru se nevyjádřila. Právní posouzení skutku považuje za správné vzhledem k výpovědi poškozené V. B., která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zcela vypořádal s důvody uložení peněžitého trestu obviněnému s tím, že tento trest vystihuje závažnost spáchaného přečinu, trestní zachovalost obviněného i jeho majetkové poměry, kdy je stále výdělečně činný, provozuje ambulantní ordinaci a je majitelem několika nemovitostí. Obviněný podle jejího názoru opakuje své námitky primárně skutkového charakteru z předešlého řízení, ačkoli se s nimi soudy obou stupňů správně vypořádaly. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak, než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl [v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], protože bylo podáno z jiných důvodů než podle §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že obviněný D. H. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti dle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému při zachování výroku o vině z rozhodnutí soudu prvního stupně uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), d), g), h), k) a l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušný je soud tehdy, pokud ve věci rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudů v trestním řízení. Typicky jde o případy, kdy v prvním stupni věc soudil okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože se trestní stíhání vedlo pro trestný čin, o němž měl podle §17 odst. 1 tr. ř. konat řízení krajský soud. Obdobně by byla věcná nepříslušnost okresního soudu založena i tím, že rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu uvedeného v §17 odst. 1 tr. ř. a o uložení společného trestu za něj podle §45 tr. zákoníku, ačkoli k projednání takového trestného činu je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by naopak nebyl dán tehdy, pokud by místo jinak věcně příslušného okresního soudu rozhodoval krajský soud, protože v takové situaci by se uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že „rozhodl soud vyššího stupně“. Náležitě obsazen není soud tehdy, jestliže jeho složení neodpovídá ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Tak tomu bude zejména v případech, kdy namísto senátu věc rozhodoval samosoudce, dále tehdy, když věc rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, ačkoli náležela senátu složenému výhradně ze soudců nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na jeho rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod.
Nutno zdůraznit, že žádnou z výše uvedených vad řízení obviněný kvalifikovaně nenamítl. Tvrzenou existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. opřel o výhradu, která se vymyká zákonodárcem původně zamýšlenému obsahovému vymezení citovaného zákonného ustanovení a která je poplatná jeho extenzivnějšímu a v poslední době mezi obhájci velmi módnímu a hojně rozšířenému výkladu. Podle něj je za vadu řízení spočívající v porušení práva obviněného na zákonného soudce třeba považovat i situace, kdy ve věci rozhodovali, resp. se podíleli na rozhodování jiní soudci, než jak vyplývalo z rozvrhu práce dotčeného soudu, přestože jinak byl soud (senát) z hlediska shora uvedených ustanovení zákona o soudech a soudcích obsazen správně. Z tohoto pohledu tedy lze jeho námitku s určitou rezervou považovat za právně relevantní. Nejvyšší soud jí nicméně nepřiznal opodstatnění.
Jak již naznačil výše, není to poprvé, co byl s podobnou argumentací obhajoby konfrontován. Při své rozhodovací praxi přitom vychází z názoru, že z pohledu uplatňovaného dovolacího důvodu je rozhodné, zda se na provedení příslušného procesního úkonu a rozhodování s ním spojeného (v daném případě tedy veřejného zasedání o odvolání konaného dne 8. 1. a 5. 2. 2019) podíleli soudci určení rozvrhem práce účinným ke dni, kdy k úkonu došlo (k tomu srov. usnesení ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1588/2016). Dovolatel v každém případě nebrojil proti tomu, že jeho řádný opravný prostředek projednával senát č. 5 To Krajského soudu v Ústí nad Labem. V něm ke dni konání veřejného zasedání působili podle tehdy účinného znění rozvrhu práce předsedové senátu Mgr. Radek Šnajdr a JUDr. Jana Kurešová a jako soudci JUDr. Hana Hendrychová (stáž) a Mgr. Petra Stará (stáž). V nyní projednávané věci byla předsedkyní senátu JUDr. Jana Kurešová a soudci Mgr. Radek Šnajdr a Mgr. Petra Stará, takže ve věci rozhodoval senát v řádném složení podle tehdy účinného rozvrhu práce. Je pravdou, že při veřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2018 zasedal senát ve složení předsedkyně senátu JUDr. Kurešová a soudci Mgr. Šnajdr a JUDr. Hendrychová, avšak veřejné zasedání bylo s ohledem na omluvu a žádost obviněného odročeno na den 8. 1. 2019 (č. l. 848). Dne 8. 1. 2019 byli obviněný i jeho obhájce při veřejném zasedání informováni o tom, že JUDr. Hana Hendrychová je nemocná, takže se nemůže veřejného zasedání a tím i rozhodování o podaném odvolání účastnit, a proto je členkou senátu Mgr. Petra Stará, která v senátu zasedala i během pokračování veřejného zasedání konaném dne 5. 2. 2019, kdy byl vyhlášen rozsudek.
Vzhledem k tomu, že předmětná trestní kauza obviněného nebyla podle rozvrhu práce věcí specializovanou, ani osobní, byla podle něj jako druhostupňová trestní agenda přidělena do soudních oddělení (jednotlivým předsedům senátů a soudcům) náhodným výběrem prostřednictvím algoritmu elektronického programu ISVKS, a to až do výše jejich podílu na rozhodovací činnosti . Zastoupila-li pak při projednávání a rozhodování věci nemocnou JUDr. Hendrychovou další členka senátu 5 To Mgr. Stará, stalo se tak předvídatelným způsobem a v souladu se zásadami zakotvenými účinným rozvrhem práce Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Konstrukci této dovolací námitky uplatněné dovolatelem tak nelze označit než za spekulaci a ryze účelovou námitku, které nelze přiznat opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán za předpokladu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání.
Obviněný totožnou námitku uplatnil již před odvolacím soudem, jenž se s ní náležitě vypořádal (viz bod 133 a 134 odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedl, že okresní soud obviněného během výslechu svědka K. vykázal ve smyslu §204 odst. 2 tr. ř. po předchozím náležitém poučení a opakovaných upozorněních na jeho nevhodné chování (křik, urážení svědků, urážlivé hodnocení poškozené, napadání soudu atd.), a s tím spojenou zákonnou možnost soudu jej z jednací síně vykázat. Jelikož toto varování nerespektoval, byl z jednací síně vykázán. Soud současně uvedl, že po odchodu obviněného z jednací síně v 10:38 hod. bylo v 10:40 hod. hlavní líčení přerušeno a po přestávce v 11:01 hod. v něm bylo pokračováno, byť okresní soud zjistil, že obviněný budovu soudu svévolně opustil. Proto rozhodl o konání zbytku hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. K uvedenému lze dále zmínit, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 2. 2017 (č. l. 487-498) a jeho zvukového záznamu na nosiči CD připojeném k trestnímu spisu je patrné, že obviněný se již před samotným vykázáním z jednací síně z důvodu, že musí přejít do režimu občanské neposlušnosti a že se nemíní účastnit tohoto trestního řízení , rozhodl sám z jednací síně odejít (předtím poukazoval na manipulaci soudu, upírání jeho práv jako obžalovaného, neschopnost vést spravedlivé řízení apod.), a soudem byl poučen, že lze v hlavním líčení pokračovat i v jeho nepřítomnosti. Až poté přikročil okresní soud k vykázání obviněného z jednací síně, jak bylo shora popsáno. Posléze položila státní zástupkyně 4 dotazy svědku J. K. a hlavní líčení bylo přerušeno v 10:40 hod. a posléze pokračovalo výslechem svědků S. a P. Při pokračování v hlavním líčení konaném dne 4. 7. 2017 byl zopakován podstatný obsah předchozích hlavních líčení a obviněný byl podle §204 odst. 2 tr. ř. seznámen s obsahem protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 2. 2017, přičemž byl vyzván k tomu, aby se k jednotlivým výpovědím svědků vyjádřil, čehož ve značné míře využil (č. l. 546 – 549).
Na základě výše uvedeného tak nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že soud prvního stupně v daném ohledu postupoval v rozporu se zákonem. Byl to naopak obviněný a jeho bezprecedentní a nepřijatelné chování v průběhu hlavního líčení, kdo přinutil soud, aby jej z jednací síně vykázal. Pokud vzápětí svévolně opustil budovu soudu a dalšího průběhu hlavního líčení se z vlastního rozhodnutí nezúčastnil, a tudíž se i sám zbavil možnosti klást následně vyslýchaným svědkům otázky, nelze takový postup soudu označit za odnětí práva obviněného na obhajobu, jak se to dovolatel snaží v podaném dovolání charakterizovat. Ani tento dovolací důvod tak nebyl Nejvyšším soudem uznán za důvodně uplatněný.
Další z důvodů dovolání, jež obviněný uplatnil, je důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení.
Argument dovolatele o tom, že nepřerušil těhotenství poškozené jinak než způsobem přípustným podle zákona o umělém přerušení těhotenství ve smyslu §160 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož splňoval zákonné podmínky pro provedení interrupce ve své ambulanci, je třeba odmítnout. Soudy obou stupňů patřičně zkoumaly, zda ambulance obviněného splňuje zákonná kritéria pro zdravotnické zařízení, v němž lze oprávněně přerušit těhotenství, a dospěly k negativnímu závěru. Z ustanovení §6 vyhlášky č. 75/1986 Sb. vyplývá, že výkon umělého přerušení těhotenství provádí spádové zdravotnické zařízení ústavní péče. Obviněný jako fyzická osoba byl oprávněn od 1. 3. 1993 provozovat gynekologicko-porodnickou praxi (viz rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě ze dne 3. 2. 1993 a posléze rozhodnutí téhož úřadu o změně registrace ze dne 21. 12. 1994). Podle rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 15. 2. 2010 registroval nestátní zdravotnické zařízení N.-P. s druhem a rozsahem poskytování zdravotní péče jako ambulantní diagnostická, léčebně preventivní a poradenská péče v oboru gynekologie a porodnictví. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění účinném do 30. 6. 2012, stanoví tyto formy zdravotní péče: ambulantní péče, jednodenní péče, lůžková péče a zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta. O udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb rozhoduje ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) téhož zákona krajský úřad, v jehož správním obvodu je zdravotnické zařízení, v němž budou zdravotní služby poskytovány. Ze zprávy Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 20. 2. 2018 vyplývá, že dovolatel, ani společnost N.-P., jíž je obviněný jednatelem, nikdy neměli oprávnění poskytovat jednodenní péči, neboť jejich pracoviště nesplňovala kritéria pro poskytování výkonů spadajících do jednodenní zdravotní péče (viz §8 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách), natož pak péče lůžkové (§9 téhož zákona), což je patrné z fotodokumentace ordinace obviněného. Nalézací soud taktéž konstatoval, že výkon přerušení těhotenství v I. trimestru je zahrnut v seznamu zdravotních výkonů pod kódem 63143 a pro vykázání výkonu zdravotní pojišťovně jej lze provádět pouze při hospitalizaci a nelze jej smluvně sjednat pro ambulantní režim (dále taktéž zpráva Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 27. 8. 2012 a zpráva Ministerstva zdravotnictví ČR). Ve zbytku pak Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Vztahem vyhlášky č. 75/1986 Sb., jako podzákonného právního předpisu, provádějícího zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a tímto samotným zákonem se již zabýval Nejvyšší i Ústavní soud v jiné trestní věci dovolatele. Přezkoumávaly totiž k dovolání a ústavní stížnosti obviněného napadená rozhodnutí Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 208/2009, jenž obviněného uznal pravomocně vinným rozsudkem ze dne 28. 3. 2014 pokusem přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 tr. zákoníku. V této věci byl obviněný stíhán za pokus umělého přerušení těhotenství u poškozené, ačkoli ta před tím podstoupila jiné umělé přerušení těhotenství, od něhož neuplynulo šest měsíců, což je překážkou k tomuto výkonu jako kontraindikace ve smyslu §1 písm. b) předmětné vyhlášky, a zároveň tak učinil v totožné ordinaci jako v nyní posuzované věci, tedy nesplnil zákonné požadavky na typ zdravotnického zařízení, kde lze přerušení těhotenství provádět. Nejvyšší soud k tomu v usnesení ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 3 Tdo 424/2017, jímž odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, uvedl, že princip nullum crimen sine lege neznamená, že by naplnění určitých trestněprávních znaků z hlediska jejich výkladu nemohlo být stanoveno v podzákonných normách, na které zákon odkazuje (srov. např. §154 tr. zákoníku, kterým je vláda zmocněna, aby nařízením stanovila, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci; srov. obdobně též §289 tr. zákoníku a §308 tr. zákoníku). Nesouhlas obviněného s tím, jak zmíněné předpisy nastavují podmínky pro umělé přerušení těhotenství (včetně podmínek týkajících se typu zdravotnického zařízení, v němž může být takový zákrok proveden), Nejvyšší soud označil za jeho osobní postoj, který nemůže mít vliv na posouzení trestní odpovědnosti za jednání, jež bylo v rozporu s uvedenými předpisy. S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3444/17, v jehož odůvodnění uvedl, že posuzování šíře hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, neboť nemůže dublovat nebo suplovat ústavní úlohu zákonodárného orgánu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, č. 127/2001 Sb. (N 31/21 SbNU 273)]. Zájem na ochraně počínajícího lidského života (čl. 6 odst. 1 věta druhá Listiny) je legitimním důvodem pro kriminalizaci jednání spočívajícího v protiprávním umělém přerušení těhotenství. Podmínky, které zákonodárce (a to i případně ve formě zmocnění ministerstva k vydání podzákonného předpisu) stanoví pro přípustnost zákroku spočívajícího v umělém přerušení těhotenství, jsou závislé na řešení odborných otázek, jejichž posuzování je věcí orgánu, který příslušný právní předpis vydává. Ani ze skutečnosti, že některé z podmínek pro provádění umělého přerušení těhotenství, stanovené vyhláškou, považuje část odborné veřejnosti za nemoderní či nadbytečné, nelze bez dalšího učinit závěr, že by byly rozporné se zákonem či s ústavním pořádkem a že se jimi adresáti právních norem nemusejí řídit .
Výhrady obviněného (opakovaně) vznesené na adresu a poměr výše zmíněných legislativních norem tak nebylo možné než odmítnout.
V nyní posuzované věci oba soudy nižších stupňů též náležitě zkoumaly i okolnost, zda se u poškozené jednalo o intrauterinní těhotenství. Proto výtka dovolatele, že se u poškozené mohlo jednat o mimoděložní těhotenství, je tak ve skutečnosti popřením soudy zjištěného skutkového stavu, a nikoli právní námitkou, kterou by bylo možné podřadit pod uplatněný důvod dovolání. Obviněný tak až na základě nespokojenosti s výsledkem dokazování zpochybňuje právní hodnocení skutku, což je však s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustné.
K námitce týkající se společenské škodlivosti posuzovaného přečinu lze uvést, že zákon o umělém přerušení těhotenství, jakož i trestní zákoník nerozlišují při ukončení těhotenství, zda se jedná u těhotné ženy o embryo či fetus. Zákon o umělém přerušení těhotenství stanoví toliko možnost jej ukončit, nepřesahuje-li těhotenství délku dvanáct týdnů. Společenská škodlivost přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem ženy při naplnění všech znaků této skutkové podstaty je dána ve všech stádiích těhotenství ženy. Není proto třeba se zabývat námitkou dovolatele o vyloučení protiprávnosti činu s ohledem na přípustné riziko ve smyslu §31 tr. zákoníku, jelikož bylo prokázáno, že se o mimoděložní těhotenství nejednalo. Lze souhlasit s dovolatelem, že objekt stíhaného přečinu zahrnuje i svobodu rozhodování ženy o svém těhotenství a možnost svobodné volby zdravotnického zařízení k jeho umělému přerušení, avšak je to možné pouze v mezích zákona o umělém přerušení těhotenství, jehož podmínky jsou jasně vymezeny. Obviněný si jich musel být plně vědom, a to minimálně s ohledem na okolnost, že v minulosti již byl za pokus totožného přečinu pravomocně odsouzen. Přesto znovu uskutečnil nedovolené přerušení těhotenství ženě ve své ordinaci, ačkoli věděl, že k tomu není oprávněn právě i s ohledem na skutečnost, že jeho ordinace nesplňuje požadavky pro tento medicínský úkon. Nelze tedy v žádném případě souhlasit s námitkou dovolatele, že byl kriminalizován až na základě skutečností, které vyšly najevo ex post, tedy až po provedení zákroku (tzn. s ohledem na výsledek histologického zkoumání a vývoj zdravotního stavu poškozené po provedené interrupci).
Pokud jde o výtky dovolatele směřující k osobě znalce P. Č., tak ty je třeba rovněž odmítnout. Jmenovaný znalec byl řádně přibrán policejním orgánem v přípravném řízení v době, kdy byl řádně zapsán do seznamu znalců. Po jeho předvolání soudem k hlavnímu líčení přípisem ze dne 24. 5. 2017 (č. l. 526) soudu sdělil, že již nevykonává znaleckou činnost, takže nalézací soud jej nevyslechl. V průběhu hlavního líčení konaného dne 4. 7. 2017 soud provedl jeho znalecký posudek ze dne 15. 4. 2013 (č. l. 236-258) ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř. přečtením jako listinný důkaz. V hlavním líčení konaném dne 14. 12. 2017 vyhlásil opatření podle §105 odst. 1 tr. ř., jímž Č. znovu přibral jako znalce k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví. Tento znalec posléze před soudem složil slib ve smyslu §6 odst. 1, 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a vyslovil souhlas se svým jmenováním podle §24 odst. 1 téhož zákona. Soud tak v zájmu rychlosti a hospodárnosti trestního řízení reagoval na vzniklou situaci, v níž původně přibraný soudní znalec zapsaný v seznamu znalců přestal vykonávat znaleckou činnost. Zároveň vyhověl zákonným požadavkům na jeho přibrání jako znalce, který není zapsán v tomto seznamu, aby stvrdil svůj znalecký posudek vypracovaný v době, kdy ještě zapsaným znalcem byl a následně jej tak mohl jako znalce i vyslechnout. Obviněný tomuto znalci posléze položil mnoho otázek, na něž odpověděl. Je třeba připomenout, že i s touto námitkou obviněného se vypořádal již odvolací soud v bodu 132 odůvodnění svého rozsudku. Tudíž i námitky dovolatele namířené proti jmenovanému znalci a jeho posudku nelze označit než za neopodstatněné.
Ve vztahu k domněle opomenutým důkazům lze prohlásit, že již odvolací soud konstatoval, že není povinností soudu provádět všechny důkazy, jež navrhne obhajoba, ale toliko důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí tak, aby byl dostatečně prokázán skutek bez důvodných pochybností. Nalézací soud tomu dostál, když je odmítl jako nadbytečné, což posléze sám zopakoval i soud druhého stupně, jelikož obviněný se jejich provedení domáhal i v odvolání a stejně tak činí i ve svém mimořádném opravném prostředku. Odvolací soud vysvětlil, proč neprovedl též důkaz DVD záznamem ultrazvukového vyšetření poškozené. Nejedná se proto o důkazy opomenuté, jež by opodstatnily možný závěr o tzv. extrémním nesouladu v intencích ústavní garance práv dovolatele. Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud neprotokoloval obsáhlou argumentaci obviněného nad rámec jeho řádného opravného prostředku, není zřejmé, jakou argumentaci má na mysli, neboť poslechem zvukového záznamu z veřejného zasedání a srovnáním obsahu protokolu o tomtéž lze uzavřít, že protokol o veřejném zasedání obsahuje všechny podstatné náležitosti stanovené zákonem v rozsahu tak, jak jsou zachyceny ve zvukovém záznamu. Pokud obviněný uvádí, že odvolací soud nerozhodl o jeho námitce proti protokolaci veřejného zasedání konaném dne 9. 1. 2019, jedná se o výtku ryze procesní, která není způsobilá založit vlastní dovolací přezkum a současně se nejedná o takovou vadu, která by mohla mít vliv na správnost výsledného meritorního rozhodnutí soudu.
Ve vytýkaných směrech tudíž nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními a tím i nezbytností zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tedy prohlásit, že na základě zhodnocení provedených důkazů soudy dospěly ke skutkovému zjištění, které rozhodně nelze označit za takové, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházelo v úvahu, a tudíž bylo s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak soudy nižších stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a obviněného důvodně uznaly vinným přečinem nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud pak k těmto jejich závěrům nemá žádné výhrady.
Pokud jde o další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tak ten je dán za předpokladu, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Trestní zákoník umožňuje soudu za trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 tr. zákoníku uložit samostatný peněžitý trest podle ustanovení §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, tedy pokud jej ukládá za přečin a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele současně neukládá nepodmíněný trest odnětí svobody a jestliže zároveň vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Peněžitý trest lze podle §68 odst. 1 tr. zákoníku uložit v denních sazbách, které činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb a podle odstavce 2 téhož ustanovení zákona činí denní sazba nejméně 100,- Kč a nejvíce 50.000,- Kč. Podle §68 odst. 4 tr. zákoníku mohou být příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení denní sazby stanoveny odhadem soudu. Podle odst. 6 tohoto ustanovení zákona se peněžitý trest neuloží pouze, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Odvolací soud pak obviněnému tento trest uložil ve výměře 60 denních sazeb po 1.000,- Kč, tj. celkem ve výši 60.000,- Kč, což je výrazně při dolní hranici zákonného vymezení sazby tohoto druhu trestu.
Proto i námitky uváděné dovolatelem ohledně předchozího podrobného zjištění majetkových a osobních poměrů obviněného v souvislosti s takto uloženým nanejvýš mírným peněžitým trestem se s ohledem na jím vykonávanou profesi jeví mírně řečeno jako nepatřičné a tudíž neopodstatněné. Rovněž námitka, že uložením peněžitého trestu obviněnému došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius není důvodná. Obviněnému byl soudem prvního stupně uložen podmíněný trest odnětí svobody na jeden rok se zkušební dobou na dva roky. Obecně je trest odnětí svobody vždy přísnější, než jiné druhy trestů, byť v individuálně určených případech tomu tak být nemusí. V posuzované věci obviněného ale původně uložený trest odnětí svobody byl nepochybně přísnější, než nakonec odvolacím soudem uložený peněžitý trest. Je tomu minimálně s ohledem na dobu potřebnou k zahlazení odsouzení. V případě odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody lze rozhodnout o osvědčení obviněného ve zkušební době při současném splnění stanovených podmínek nejdříve po jejím uplynutí (viz §83 tr. zákoníku). To znamená, že při ponechání původního podmíněného trestu odnětí svobody by rozhodování soudu o osvědčení obviněného ve zkušební době přicházelo v úvahu až po skončení dvouleté zkušební doby počínající od nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Naproti tomu v době rozhodování v případě uložení peněžitého trestu za úmyslný trestný čin mohl soud rozhodnout o zahlazení odsouzení (při současném splnění dalších stanovených podmínek) již po uplynutí jednoho roku od jeho výkonu, tedy od zaplacení a výjimečně i dříve (§105 tr. zákoníku v tehdy účinném znění). Od 1. 10. 2020, kdy vstoupila v účinnost poslední novela trestního zákoníku a trestního řádu, s odkazem na nynější znění ustanovení §69 odst. 3 a §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku platí, že jakmile obviněný peněžitý trest uložený za nikoli zvlášť závažný zločin vykoná, hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen. Tedy ani této výhradě dovolatele nebylo možné přisvědčit.
Pokud pak obviněný v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu spatřoval též naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jelikož odvolací soud napadeným rozhodnutím z podnětu jeho odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, přičemž podle jeho názoru v něm zároveň chybí výrok o tom, jak odvolací soud naložil s odvoláním obviněného ve zbývající části, tj. jak rozhodl o odvolání směřujícího do výroku o vině, je třeba uvést následující.
Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. V prvním případě že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. V druhém případě pak určitý výrok byl sice v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu.
V prvé řadě je nutno uvést, že odvolací soud postupuje podle §256 tr. ř. jen tehdy, neshledá-li důvody k jinému rozhodnutí o podaném odvolání, tj. k zamítnutí odvolání z formálních důvodů (§253 odst. 1 tr. ř.), k odmítnutí odvolání pro nedostatek jeho obsahových náležitostí (§253 odst. 3 tr. ř.), k přerušení trestního stíhání (§255 tr. ř.), ke zrušení napadeného rozsudku a následnému předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, k postoupení věci, k zastavení nebo přerušení trestního stíhání ani k podmíněnému zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání (§257 tr. ř.), případně též ke zrušení rozsudku podle §258 tr. ř. a k některému z rozhodnutí předpokládaných v ustanoveních §259 až §262 tr. ř. V tomto smyslu je rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí nedůvodného odvolání subsidiární ve vztahu ke všem zmíněným jiným rozhodnutím (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050). Vyhoví-li odvolací soud podanému odvolání jen částečně a učiní-li na jeho podkladě některé z výše uvedených jiných rozhodnutí, pak již ve zbytku, v němž bylo odvolání neúspěšné, nemůže ani částečně zamítnout takové odvolání (srov. NS 17/2002-T 417 a NS 23/2003-T 531). Tento postup ve své bohaté judikatuře akceptoval a potvrdil i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2710/19 aj.)
Pokud tedy v tomto případě obviněný podal odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2018 sp. zn. 2 T 61/2013, tedy i do výroku o trestu, a odvolací soud tento výrok na podkladě odvolání obviněného zrušil, tudíž částečně odvolání obviněného vyhověl, nebylo již možno postupovat podle §256 tr. ř., a to ani ohledně ostatních výroků, které odvolacím soudem zrušeny nebyly. Takové rozhodnutí by přicházelo v úvahu, jen pokud by odvolací soud odvolání obviněného zamítl v celém rozsahu. Námitky dovolatele jsou proto i v tomto směru neopodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je pak naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Obviněný jej uplatnil v jeho druhé variantě, tedy, že byly v předcházejícím řízení dány důvody dovolání uvedené v písm. a), d), g), k) tr. ř. Jelikož však bylo shledáno, že napadená rozhodnutí těmito namítanými vadami netrpí, nemohlo dojít ani k naplnění důvodu dovolání podle písmene l ) tohoto ustanovení trestního řádu.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů a z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 10. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu