ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1014.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1014/2020-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 5 To 275/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 162/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 11. 2019, č. j. 3 T 162/2017-336, byl obviněný J. B. (dále převážně jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 2. 9. 2017 kolem 15:30 hodin odjel z místa svého bydliště vlastním osobním motorovým vozidlem zn. Renault Laguna, reg. zn. XY, do restaurace B. v Moravské Nové Vsi, kde začal konzumovat nezjištěné množství alkoholických nápojů, a následně mezi 01:00 – 02:00 hodinou dne 3. 9. 2017 opustil restauraci B. a společně s několika známými odjel motorovým vozidlem ke kamarádce Z. S., nar. XY, přičemž uvedené vozidlo řídil a rovněž zde konzumoval nezjištěné množství alkoholických nápojů, konkrétně piva a rumu, následně okolo 03:00 hodin dne 3. 9. 2017 opět odjel svým motorovým vozidlem, přičemž opět řídil, a po cestě v Moravské Nové Vsi postupně vyložil své známé, které vezl, přičemž někteří vystoupili na železniční zastávce v Moravské Nové Vsi a obžalovaný poté uvedeným vozidlem odjel a následně dne 3. 9. 2017 okolo 04:10 hodin v Moravské Nové Vsi, na ul. XY před domem č. p. XY, způsobil dopravní nehodu tím způsobem, že nezvládl řízení, s vozidlem vyjel vpravo mimo komunikaci, kde narazil do sloupu veřejného osvětlení, který se zlomil a zůstal ležet na střeše vozidla, poškozením sloupu vznikla škoda na majetku Městyse Moravská Nová Ves, Moravská Nová Ves, náměstí Republiky 107, IČ 00283363 ve výši 45.001 Kč, obžalovaný z místa nehody odešel ke své přítelkyni M. D., nar. XY, do jejího bydliště na ul. XY v Moravské Nové Vsi, kde již další alkoholické nápoje nekonzumoval a kde jej dne 3. 9. 2017 zastihla hlídka Policie ČR, KŘP Jmk, DI Břeclav, v rámci prokazování totožnosti z kapsy svého oděvu vyndal mimo jiné startovací kartu od svého vozidla, načež se podrobil dobrovolně a opakovaně dechové zkoušce přístrojem Dräger, kdy mu bylo v 08:36 hodin naměřeno 1,10 promile alkoholu v dechu, v 08:41 hodin 1,36 promile alkoholu v dechu a v 08:47 hodin 1,30 promile alkoholu v dechu, dále se podrobil v Nemocnici Břeclav odběru krve, kde ze vzorku odebraného v 09:35 hodin bylo zjištěno 1,38 g/kg a v 10:05 hodin 1,26 g/kg alkoholu v krvi, z čehož byla zpětným propočtem, provedeným v rámci vyžádaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, stanovena hladina alkoholu v krvi obžalovaného v době uvedené dopravní nehody v rozmezí nejméně 2,03 g/kg a nejvíce 2,463 g/kg.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což mu uložil podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 350 denních sazeb, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí denní sazba 100 Kč, tedy v celkové výměře 35 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2020, č. j. 5 To 275/2018-411, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Pro úplnost je třeba dodat, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi podala již dne 18. 12. 2017 návrh na potrestání obviněného pro prakticky identický skutek, který právně posoudila jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Na jeho podkladě Okresní soud v Břeclavi vydal dne 21. 12. 2017, č. j. 3 T 162/2017-126, trestní příkaz, jímž obviněného uznal vinným ve smyslu podaného návrhu na potrestání a uložil mu peněžitý trest ve výměře 45 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 2 roky. Jelikož proti tomuto trestnímu příkazu podal obviněný odpor, Okresní soud v Břeclavi nařídil ve věci hlavní líčení a rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, č. j. 3 T 162/2017-174, znovu uznal obviněného vinným ve smyslu podaného návrhu na potrestání a uložil mu stejné tresty jako v předchozím trestním příkazu. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 9. 2018, č. j. 5 To 275/2018-217, podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím neztotožnil a podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), d), g), h), k) a l) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal některé z uplatněných námitek opodstatněné, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 627/2019, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil naposledy citované usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Soud prvního stupně proto pokračoval v trestním řízení, které vyústilo v nový odsuzující rozsudek zmíněný v úvodu tohoto usnesení. A jak také již bylo uvedeno, rovněž proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2020, č. j. 5 To 275/2018-411, podle §256 tr. ř. zamítl.
7. Obviněný se ani tentokrát s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Houžvičky dovolání, v němž znovu uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), d), g), h), k) a l) tr. ř.
8. K tomu je třeba již v této části dodat, že tak učinil dne 8. 6. 2020 (tedy jen několik dnů před uplynutím dovolací lhůty) tzv. blanketním podáním s tím, že je ve lhůtě 30 dnů, kterou si sám stanovil, blíže odůvodní (srov. č. l. 418 a 441 až 443 spisu). Takto formulované podání obviněného jednoznačně nesplňovalo náležitosti dovolání upravené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (srov. §59 odst. 3 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Přitom podle §265f odst. 2 tr. ř. současně platí, že lze rozsah, v němž je rozhodnutí o dovolání napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
9. Za této situace bylo povinností soudu prvního stupně postupovat podle §265h odst. 1 tr. ř., podle něhož nesplňuje-li dovolání nejvyššího státního zástupce nebo dovolání obviněného podané jeho obhájcem náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
10. Předseda senátu Okresního soudu v Břeclavi se patrně spokojil s tvrzením obhájce obviněného, že podané dovolání blíže odůvodní ve lhůtě 30 dnů, neboť podle §265h odst. 1 tr. ř. nepostupoval a obviněného ani jeho obhájce nevyzval, aby vady dovolání odstranili ve lhůtě dvou týdnů, kterou by jim zároveň stanovil, ani je neupozornil, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Jelikož tak neučinil ani v době následující, takové jeho pochybení bránilo Nejvyššímu soudu, aby podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., přestože z obsahu zjistil, že obhájce obviněného zaslal odůvodnění dovolání Okresnímu soudu v Břeclavi teprve dne 22. 7. 2020 a jeho další doplnění vypracoval dokonce až dne 13. 10. 2020 a následně zaslal přímo Nejvyššímu soudu.
11. Nejvyšší soud přesto, že v pořadí první (včas podané) dovolání obviněného neobsahovalo náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. a bylo odůvodněno až po uplynutí dvouměsíční lhůty vymezené v §265e odst. 1 tr. ř. (cca 6 týdnů, resp. dokonce 4 měsíce poté!), nelze tuto okolnost klást k tíži obviněnému a odmítnout je podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. K primárnímu pochybení totiž došlo na straně předsedy senátu soudu prvního stupně, který nepostupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 1 tr. ř. a obviněného ani jeho obhájce nevyzval k opravě, resp. doplnění těchto nedostatků v zákonem stanovené lhůtě dvou týdnů. Proto doplnil-li dovolatel všechny potřebné náležitosti dovolání tak, aby odpovídalo po formální stránce ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. z vlastní iniciativy teprve po uplynutí dvouměsíční lhůty, po kterou lze ve smyslu §265f odst. 2 tr. ř. měnit rozsah a důvody dovolání, je nutné i obě doplnění dovolání posoudit jako podaná řádně a včas (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 134/03 a sp. zn. II. ÚS 473/05, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 553/2008).
12. V odůvodnění dovolání ze dne 22. 7. 2020 dovolatel po vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že je naplněna jeho druhá alternativa, tedy že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“). Konkrétně zpochybnil, jestli odvolací soud byl v době rozhodování jeho věci náležitě obsazen, resp. zda věc rozhodoval senát, který k tomu byl příslušný podle platného rozvrhu práce Krajského soudu v Brně. K tomu uvedl, že odvolací senát byl sice obsazen předsedou senátu a dvěma soudci z povolání, ale je otázkou, zda byl sestaven ve smyslu §41a §42 výše citovaného zákona v souladu s platným rozvrhem práce, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/2003, a ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, poukázal na to, že účelem a smyslem tohoto základního práva je především ochrana proti libovolnému či dokonce účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Rozvrh práce musí být především předvídatelný a transparentní, a to jak v otázce přidělování nápadu konkrétnímu soudnímu senátu (potažmo samosoudci), tak v otázce složení takového senátu, přičemž zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů.
13. V návaznosti na to obviněný rozvedl, že podle dostupných údajů mělo být řízení o jeho odvolání zahájeno u Krajského soudu v Brně dne 21. 1. 2020. Právě tento den byl podle jeho názoru rozhodný pro přidělení senátu k projednání jeho odvolání, takže rozhodným rozvrhem práce pro přidělení jeho odvolání u odvolacího soudu byl Rozvrh práce Krajského soudu v Brně na rok 2020, a to v prvém jeho znění bez dodatků. Jeho trestní spis byl však „automaticky“ přidělen senátu 5 To (předseda senátu JUDr. Josef Teplý), a to dokonce pod totožnou spisovou 5 To 275/2018, jako tomu bylo již v předcházejícím případě. Pakliže došlo k přidělení věci rovnou ke stejné spisové značce, je názoru, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, nehledě na pravidla obsažená v rozhodném rozvrhu práce odvolacího soudu, neboť v konečném důsledku byl rozvrh práce ignorován a věc rovnou přidělena pod již existující spisovou značku. Pokud by totiž byl aplikován postup za účelem přidělení agendy do jednotlivých soudních oddělení, pak by věc dostala přidělenu novou spisovou značku. Obviněný má dále za to, že ani členové senátu, kteří tvořili senát, nebyli na rozhodování účastni v souladu s rozvrhem práce, tedy ani v souladu s požadavky na zákonného soudce, neboť v tabulce na straně 25. rozvrhu, nejsou v kolonce členové senátu u soudního oddělení 5 To vůbec uvedeni žádní soudci, kteří by mohli tvořit senát, tudíž není zřejmé, podle jakého klíče a jací soudci by měli senát tvořit. Ani podle klíče uvedeného na straně 20 až 23 rozvrhu práce nelze dospět k jasnému pravidlu, podle kterého by měli být jednotlivé senáty tvořeny – jaké konkrétní osoby by mohly utvořit konkrétní senát. Rozvrh práce Krajského soudu v Brně na rok 2020 tak vůbec neobsahuje žádná pravidla pro sestavování odvolacího senátu a ani zde není dán žádný seznam, ze kterého by bylo možno soudce tvořící senát vybírat. Obsazení senátu tak bylo netransparentní. Pokud snad měl odvolací soud za to, že původní odvolací řízení vedené pod sp. zn. 5 To 175/2018 podáním dalšího odvolání (již druhého v pořadí), nadále „pokračuje“ a tvoří jednolitý celek, jak se lze domnívat z okolnosti, že věc byla automaticky vedena pod původní spisovou značkou, pak by rovněž došlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť v původním odvolacím řízení byl senát při veřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2018 o jeho odvolání tvořen předsedou senátu JUDr. Josefem Teplým a soudci JUDr. Hanou Kleinovou a JUDr. Vladimírem Sovou. Při dalším odvolacím řízení při veřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2020 u odvolacího soudu tak měl být původní senát a jeho složení zachován. Senát však rozhodoval ve složení předseda senátu JUDr. Josef Teplý a soudci JUDr. Hana Kleinová a Mgr. Martin Vrbík.
14. Uvedenou argumentaci dovolatel dále doplnil v dodatku dovolání zaslaném přímo Nejvyššímu soudu až dne 13. 10. 2020, když uvedl, že za právě popsané situace mělo být v souladu s §238 a §219 odst. 3 tr. ř. veřejné zasedání konané dne 4. 3. 2020 provedeno znovu, neboť obhajoba nedala souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolu o veřejném zasedání (na tento souhlas dokonce vůbec nebyla dotazována). Tímto zásadním procesním pochybením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), stejně tak jako ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť se jednalo o podstatnou vadu řízení a výsledky veřejných zasedání tak byly procesně nepoužitelné. Nenáležité obsazení senátu, včetně absence postupu podle §219 odst. 3 věta druhá tr. ř., je přitom dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (což konstatoval i Ústavní soud v nálezu 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2565/19, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1765/2016).
15. Princip zákonného soudce však byl podle dovolatele porušen již v řízení před soudem prvního stupně, v důsledku čehož je rovněž naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo zamítnuto jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Na porušení uvedeného principu upozornil již v rámci odůvodnění svého odvolání, když uvedl, že byl porušen princip zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť ve věci rozhodoval soud prvního stupně samosoudcem JUDr. Oldřichem Rezkem, který byl nezákonným soudcem. To odůvodnil tím, že jeho trestní věc byla doručena na Okresní soud v Břeclavi dne 18. 12. 2017, jak vyplývá z podacího razítka, a dne 19. 12. 2017 byla přidělena do soudního oddělení 3 T (předseda senátu JUDr. Oldřich Rezek) se spisovou značkou 3 T 162/2017. Rozhodným zněním rozvrhu práce tak byl Rozvrh práce Okresního soudu v Břeclavi na rok 2017 ze dne 24. 11. 2016, ve znění účinném k datu 1. 9. 2017, tedy ve znění dodatku č. 5. Podle tohoto rozvrhu práce však není vůbec zřejmé, jakým způsobem by měly být jednotlivé nápady v trestních věcech přidělovány do jednotlivých soudních oddělení, neboť neobsahuje žádná pravidla pro přidělování věcí na trestním úseku soudu. Jednotlivá soudní oddělení mají pouze stanoven procentuální podíl na nápadech, jinak je však ponecháno zcela na libovůli soudních činitelů, do jakého soudního oddělení bude ta která trestní věc přidělena. Není vůbec seznatelné, na základě jakého klíče byla jeho trestní věc přidělena zrovna do soudního oddělení 3 T. Přidělování trestních věcí u Okresního soudu v Břeclavi se tak dělo na základě zásadně netransparentního postupu, což neodpovídá §41 odst. 1 a §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb. (v tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15), probíhalo značně chaoticky a bez jakéhokoli vysledovatelného klíče. Jako zcela zásadní pochybení lze shledat i to, že Rozvrh práce Okresního soudu v Břeclavi na rok 2017 (a to veškerá jeho znění), byl vyvěšen na úřední desku tohoto soudu až dne 21. 2. 2018 a svěšen ještě téhož dne, jak vyplývá z veřejně dostupných údajů. Po celý rok 2017 tak tento okresní soud rozhodoval o přidělování nápadů v trestních věcech bez jakéhokoli podkladu.
16. Obviněný k tomu dále uvedl, že uvedenou námitku vznesl již v podaném odvolání, avšak soud druhého stupně – namísto toho, aby se sám s ohledem na svou úlohu a postavení v odvolacím řízení zabýval posouzením této námitky – zadal toto posouzení soudu prvního stupně, kdy mu „uložil celou věc prošetřit“ a „vyžádal si stanovisko předsedy soudu“, přičemž následně pouze přejal do odůvodnění svého usnesení vyjádření předsedy Okresního soudu v Břeclavi. Takový postup považuje za nezákonný, neboť odvolací soud nemůže delegovat výkon přezkumné činnosti v rámci odvolacího řízení o odvolání na soud, který ve věci rozhodl. Odvolací soud tak rezignoval na svou přezkumnou činnost a krom toho zmíněné vyjádření předsedy Okresního soudu v Břeclavi nedal nijak na vědomí obhajobě, která se tak nemohla dopředu s tímto seznámit a jakkoli na ně reagovat. Nepřípadnou shledal obviněný rovněž poukaz odvolacího soudu na údajnou opožděnost námitky stran porušení práva na zákonného soudce, neboť dříve nedisponoval potřebnými informacemi, ze kterých by mohl vyvodit uvedené.
17. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. obviněný uplatnil námitky týkají se nesprávných skutkových zjištění obou soudů, nesprávného hodnocení důkazů a zejména zcela zásadních procesních pochybení soudů obou stupňů, které vedly k tomu, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o nezákonné důkazy. Učinil tak při vědomí, že v obecné rovině a z formálního hlediska spadají pod tento dovolací důvod toliko námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, nicméně Nejvyšší soud – přestože obvykle nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně – může tak výjimečně učinit, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (odkázal tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 789/2015, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). O takový případ extrémního rozporu se podle jeho názoru jedná i v daném případě, kdy bylo zároveň porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
18. Po tomto obecném vymezení obviněný konstatoval, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací (jenž shledal postup soudu prvního stupně jako správný) ignorovaly již jednou v této věci vyřčený právně závazný názor Nejvyššího soudu stran způsobu výslechu svědků, v němž mimo jiné tento soud shledal nesprávnost v postupu soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Konkrétně se jednalo zejména o výslech svědka J. V. při hlavním líčení konaném dne 26. 11. 2019 u soudu prvního stupně, kdy tento svědek byl samosoudcem dotazován na svou dřívější (podle závěru Nejvyššího soudu nezákonnou) výpověď u soudu a zároveň mu byla tato předestírána (navíc nikoli ex post pro vysvětlení rozporů v jednotlivých výpovědích, ale ještě před položením otázky samotné, což je samo o sobě v rozporu s §207 odst. 2 tr. ř., z jehož gramatického a teleologického výkladu je patrno, že předestření, potažmo přečtení dřívější výpovědi obžalovaného může následovat až poté, co obviněný vypověděl v rámci výslechu jinak, než jak vypovídal při dřívějším výslechu) jeho dřívější výpověď, která však byla procesně nepoužitelná, jak shledal dovolací soud (srov. protokol o hlavním líčení u Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 11. 2019, strana 5). Stejně tak v úvodu výslechu tohoto svědka a také dále bylo výslovně samosoudcem zmíněno, že (opět) vychází z dřívější nezákonné výpovědi tohoto svědka i ostatních nezákonných výpovědí svědků a z těchto činil samosoudce zdroj poznání, jak vyplývá z uvedeného protokolu o hlavním líčení (dovolatel některé jeho pasáže citoval a namítl, že svědkům byly rovněž pokládány nepřípustné sugestivní a kapciózní otázky). Ani opakovaně provedené výslechy svědků tak podle jeho názoru nebyly provedeny v souladu s trestním řádem, ba dokonce v rozporu s pokyny Nejvyššího soudu, když jim, tak jako dříve, byly předestírány jejich dřívější procesně nepoužitelné výpovědi, byli dotazováni nezákonně, pročež se opět jedná o nezákonné důkazy, ke kterým nelze přihlížet, a které nelze učinit zdrojem poznání.
19. Soud druhého stupně přes tyto odvolací námitky obviněného neseznal, že z rozsudku soudu prvního stupně v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. nevyplývá, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Pro vytýkané vady obviněný považuje rozsudek soudu prvního stupně za zcela nepřezkoumatelný, což ve svých důsledcích představuje porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zjištění soudů, že řídil auto právě on, nevyplývá z žádného provedeného důkazu. Extrémní pochybení pak lze shledat i v odůvodnění zavinění jakožto subjektivní stránky trestného činu, kdy soud prvního stupně se omezil pouze na sdělení, že „ dle názoru soudu jednal obžalovaný minimálně v úmyslu nepřímém… “. Subjektivní stránku je však třeba prokazovat stejně tak, jako jiné znaky trestného činu, nelze jen učinit názor, bez jakéhokoli odůvodnění, jakými důkazy je zavinění obviněného prokazováno a proč.
20. V další části svého podání dovolatel uvedl, že stěžejními usvědčujícími důkazy z pohledu soudu prvního stupně i odvolacího soudu byly před zrušením jejich rozhodnutí Nejvyšším soudem nezákonné a procesně nepoužitelné výslechy svědků N. G., J. V., J. V. a J. K. Po opakovaném provedení těchto důkazů však z nich nevyplynula žádná skutečnost, která by jej usvědčovala. Naopak, ani jeden ze svědků nepotvrdil verzi skutkového stavu, jak je popisována v rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se s touto zásadní skutečností vypořádal tak, že sice přitakal obhajobě stran námitky o absenci usvědčujících skutečností ve výpovědích těchto svědků, avšak zároveň uzavřel, že shora uvedené svědecké výpovědi označil za nevěrohodné, účelově podané ve prospěch obviněného. Jestliže oba nižší soudy poukazují na ztrátu paměti uvedených svědků, pak tato okolnost sama o sobě nic nevypovídá o tom, zda-li byly jejich výpovědi učiněny účelově ve prospěch obviněného. Nepřímé důkazy, které vedou k odsouzení obviněného, mají tvořit do té míry ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů, že ve svém důsledku vylučují jakoukoliv pochybnost o vině obviněného a zcela jej usvědčují. Dokazování, které tomuto požadavku nevyhoví, je v rozporu s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a v trestním řízení může vést k porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10).
21. Shora uvedenými požadavky se podle dovolatele oba nižší soudy v rámci procesu dokazování a hodnocení důkazů neřídily, a proto jsou jejich rozhodnutí v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Veškeré důkazy byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch. Přitom skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). V uvedené věci se však nejedná dokonce ani o případ, kdy na existenci určité skutečnosti lze usuzovat s určitou pravděpodobností, neboť závěry soudu prvního stupně jsou v rovině spekulací. Pokud skutkové závěry soudu prvního stupně nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence, pokud jsou v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů, pak soud druhého stupně je povinen na takovouto situaci reagovat a vyvodit z ní adekvátní trestněprocesní důsledky. V dané věci mohl vozidlo řídit kdokoli, zejména někdo ze svědků, potažmo účastníků oslavy. Pokud jde o argumenty odvolacího soudu, kterými se pokoušel vyvrátit možnost, že by vozidlo řídila jiná osoba, pak tyto argumenty je nutno považovat za absurdní a svědčící o tendenčním zaujatém postoji tohoto soudu, který veškeré důkazy hodnotil v neprospěch obviněného. Absurdně poukazuje na okolnost, že všichni ostatní účastníci „alkoholového dýchánku“ se nacházeli v silně podnapilém stavu, a že z tohoto důvodu je velmi nepravděpodobné, že by někdo z nich měl zájem s vozidlem obviněného jet domů. Zcela totožný argument však lze použít i ve prospěch obviněného, neboť se rovněž nacházel v silně podnapilém stavu a rovněž neměl zájem v tomto stavu řídit motorové vozidlo. Stejně tak absurdně odvolací soud poukazuje na okolnost, že se nikdo jiný nepřiznal k řízení motorového vozidla. Odvolací soud si tak domýšlí verze skutkového stavu, které se prokazatelně nestaly, a které jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Jestliže zároveň uvádí, že obviněný je usvědčován „okolnostmi případu“ či „následným přístupem“ k věci, pak takové odůvodnění je nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, jaké okolnosti případu ani jaký následný postup obžalovaného usvědčuje.
22. Obviněný ve svém podání rovněž namítl, že pro závěr o naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu v podobě „způsobení dopravní nehody činem uvedeným v odstavci 1“, chybí potřebná skutková zjištění, zejména stran naplnění subjektivní stránky. Nebylo totiž prokázáno, že by trestným činem způsobil, tedy zavinil dopravní nehodu, neboť mu nelze samo o sobě automaticky klást za vinu způsobení dopravní nehody, pokud se takováto při spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku uděje. S ohledem na zásadu in dubio pro reo by tak nemělo být jeho jednání kvalifikováno podle §274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jedná se tak o nesprávné hmotněprávní posouzení věci naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Podle dovolatele je zarážející, že odvolací soud sám uznal, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně je nesprávná, když se v ní nepravdivě uvádí, že obviněný „ v rámci prokazování totožnosti z kapsy svého oděvu vyndal mj. startovací kartu od svého vozidla “ , avšak nijak toto své zjištění nereflektoval ve svém procesním postupu a neupravil znění skutkové věty. Přitom tato část skutkové věty rozsudku má velmi podstatný vliv na závěr o jeho vině, neboť představuje významnou nepřímo usvědčující skutečnost. Pokud by totiž měl startovací kartu od vozidla přímo u sebe, bylo by nanejvýš pravděpodobné, že vozidlo i před několika hodinami řídil. Avšak za situace, kdy startovací kartu u sebe neměl, jak bylo prokázáno a musel si zajít dovnitř do domu své přítelkyně vyzvednout náhradní startovací kartu, jedná se o zásadní vyviňující důkaz. Svědkyně M. D. totiž uvedla, že obviněný „ …neříkal mi, že by se něco stalo, prostě lehl a spal… “. Pokud by řídil vozidlo, měl by stále kartu u sebe, když po návratu domů ke své přítelkyni si rovnou lehl a spal (tedy nesvlékal se, nevyndával si nic z kapes a podobně). Poté, co jej ráno ihned konfrontovala policie, měl by stále startovací kartu u sebe, neboť do té doby spal. Jestliže však startovací kartu, kterou někdo použil k řízení vozidla, u sebe neměl, tato ani nebyla nalezena na místě dopravní nehody, pak tato okolnost svědčí o závěru, že řidičem vozidla nebyl. Skutkové závěry obou soudů nižších stupňů jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
24. Odvolací soud podle názoru obviněného rovněž porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže dovozoval jeho vinu ze skutečnosti, že se dříve v minulosti dopustil jednání, kdy se obdobným způsobem vzdálil z místa způsobení dopravní nehody. Takový postup není přípustný, neboť vinu obviněného rozhodně není možné prokazovat spácháním jiného skutku o mnoho let dříve. Řízení před odvolacím soudem tak postrádalo esenciální principy spravedlivého procesu.
25. K výroku o trestu dovolatel uvedl, že odvolací soud porušil ustanovení trestního zákoníku i při posouzení uloženého trestu. V tomto směru poukázal na odůvodnění jeho usnesení, bod 29., kde nepřípustně přihlížel k jeho dřívějšímu přestupku evidovanému v kartě řidiče, kterého se však dopustil před více než třemi lety. Nadto odvolací soud porušil při posouzení soudem prvního stupně uloženého trestu zásadu zákazu dvojího přičítání, když v bodě 29. usnesení uzavřel, že „ obžalovaný §47 odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. “, a že „ v neposlední řadě je nutno poukázat i na porušení ustanovení §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. b) cit. zák., podle nichž je každý účastník silničního provozu povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, přičemž každý řidič je zároveň povinen se plně věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, které u obžalovaného předcházelo vzniku dopravní nehody “.
26. V návaznosti na to dovolatel uvedl, že opět se jedná o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, neboť soudy neprovedly žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že se (obviněný) sám o sobě nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, či že se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích. Jedná se tak o zcela osamocené ničím nepodložené skutkové zjištění učiněné bez provedení relevantního důkazu. Soudy učinily toto skutkové zjištění a z něho vyplývající právní hodnocení o porušení jím uvedených ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. v rozporu se zásadou reformationis in peius , neboť tento zákaz se netýká pouze zákazu zpřísnění samotného trestu, ale může dopadat i na situaci, kdy trest není v důsledku přísnější kvalifikace zmírněn, přestože by jinak byly splněny podmínky k tomuto postupu. Stejně tak se tento zákaz týká i ostatních okolnostní, například formy zavinění, a to i přesto, že se případně nedbalostní jednání obviněného posoudí nově jako úmyslné, avšak trest se nezpřísní. Pokud tedy odvolací soud shledal v jeho jednání porušení dalších ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. a těmito dalšími porušeními odůvodňoval výši trestu, pak porušil výše uvedenou zásadu. Navíc soudy posoudily skutek podle kvalifikované skutkové podstaty §274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když měl být naplněn znak v podobě „způsobní dopravní nehody.“ Tento znak je tak již součástí přísněji trestané kvalifikované skutkové podstaty a jeho naplnění znamená samo o sobě přísnější trestní sazbu. Pokud však v konečném důsledku odvolací soud v rámci odůvodnění výroku o trestu opakovaně zohledňuje téže okolnosti naplňující znak způsobení dopravní nehody (nevěnování se řízení, nesledování situaci v provozu na pozemních komunikacích) a odůvodňuje jimi výši uloženého trestu, pak postupoval v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání.
27. S ohledem na shora uvedenou obsáhlou argumentaci obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej podle §226 tr. ř. zprostí obžaloby. V případě, že Nejvyšší soud neshledá ve věci splnění podmínek pro to, aby ve věci sám rozhodl, navrhl, aby po zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně podle 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
28. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání předně konstatoval, že dovolatel ve svém poměrně obsáhlém mimořádném opravném prostředku zjevně vycházel z toho druhu námitek, které uplatnil již ve svém předchozím dovolání a jimiž brojil proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 5 To 275/2018. Jako očividné reziduum původního dovolání je výčet uplatněných dovolacích důvodů, které v bodě IV. svého podání vyjmenoval. Např. k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. d) a k) tr. ř., které taktéž v předchozím průběhu řízení před dovolacím soudem uplatnil (v případě prvního důvodu dokonce úspěšně), v nyní podaném dovolání vůbec žádnou argumentaci neformuloval. Ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. blíže nerozvedl, v závěru dovolání učinil k výroku o trestu výhradu toliko v tom smyslu, že byl uložen v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání, nikoli že by trest byl uložen mimo zákonnou trestní sazbu nebo takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
29. K předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu státní zástupce poznamenal, že tento soud podstatnou část námitek obviněného neshledal opodstatněnou [včetně námitky nesprávného obsazení senátu odvolacího soudu uplatněné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.] a ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku přistoupil proto, že mu přisvědčil v jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nedůsledné reakce odvolacího soudu na procesní pochybení soudu prvního stupně ohledně nesprávného předestření obsahu úředních záznamů ve věci vypovídajícím svědkům a konání výslechu jednoho ze svědků mimo hlavní líčení za současného nepřipuštění obviněného k tomuto výslechu.
30. K jednotlivým dovolacím námitkám státní zástupce následně uvedl, že obviněný – stejně jako v případě jeho předchozího dovolání – uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy že rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. Nejvyšší soud ale již ve svém usnesení ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 627/2019, vymezil základní podmínky přípustnosti námitek, aby je bylo možno považovat za podřaditelné pod tento dovolací důvod (viz body 30. – 32. odůvodnění jeho usnesení). Námitky uplatněné obviněným v nynějším dovolání proto lze s odkazem na toto vymezení podřadit pod daný dovolací důvod jen při dosti extenzivním výkladu. Mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu pak jsou podle státního zástupce ty námitky, kterými dovolatel brojí nikoli proti konkrétnímu složení senátu, který v jeho věci rozhodoval, ale proti kvalitě a transparentnosti rozvrhu práce Krajského soudu v Brně. K tomu dodal, že ke dni nápadu věci u Krajského soudu v Brně byl v účinnosti rozvrh práce tohoto soudu pro rok 2020, jenž ve své části B. – Trestní úsek odvolací v bodě A/ pro přednostní přidělování věcí mj. stanovil, že přednostně se přidělují a/ věci specializací do příslušných senátů ve smyslu bodu 1/. b/ věci, ve kterých soudce již v minulosti rozhodoval o odvolání proti rozsudku. Pokud je takových soudců více, bude věc přidělena tomu, kdo v ní rozhodoval nejpozději. Není-li soudce, který uvedeným způsobem rozhodoval, soudcem krajského soudu, přidělí se věc do senátu, který v ní rozhodoval, a to soudci podle pořadí. Teprve pokud by přidělení věci podle pravidel pod bodem A/ bránily zákonné důvody (např. vyloučení soudce podle §30 trestního řádu), anebo dlouhodobá nepřítomnost soudce, rozhodne předseda nebo z jeho pověření místopředseda soudu pro věci trestní o přidělení věci jinému soudci podle pravidel běžného rozdělování ostatních věcí, jež jsou stanoveny v bodě B/.
31. K této argumentaci státní zástupce dodal, že správností přidělení této trestní věci obviněného do odvolacího senátu 5 To Krajského soudu v Brně podle specializace [trestné činy v dopravě včetně přečinů ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 tr. zákoníku (viz část rozvrhu práce B – Trestní odvolací bod 1/.)] se již zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 627/2019. Rozhodoval-li tedy o řádném opravném prostředku ve věci dovolatele senát č. 5 To (za předsednictví JUDr. Josefa Teplého), který již jednou o dřívějším opravném prostředku rozhodl, a věc byla opět zapsána tomuto soudnímu oddělení, pak se tak dělo zcela v souladu s rozvrhem práce (jeho bodem B. odst. 2. A/ a/ i b/). Žádné ustanovení právních předpisů nepřisuzuje účastníkům soudního řízení stanovovat klíč pro přidělení konkrétní věci soudnímu oddělení, či za tímto účelem dopředu určená pravidla v rozvrhu práce daného soudu napadat, třeba i cestou mimořádného opravného prostředku. Taktéž žádná norma nestanoví jako zákonný požadavek pro přidělování věcí do soudního oddělení negativní podmínku, že by v případě opakovaného nápadu téže věci v důsledku podání dalšího opravného prostředku bylo z rozhodování vyloučeno to oddělení, které již jednou ve věci k opravnému prostředku rozhodovalo a věc jí již byla za tímto účelem přidělena. K vlastnímu obsazení senátu 5 To odvolacího soudu ke dni rozhodování o podaném odvolání (4. 3. 2020), jež bylo rovněž obviněným v jeho dovolání zpochybněno, ještě upřesnil, že toto se řídilo rozvrhem práce pro rok 2020, konkrétně pak v jeho znění účinném od 3. 3. 2020 (ve znění změny č. 4). Ten stanovil, že senát č. 5 To je tvořen čtyřmi předsedy senátu – JUDr. Hanou Kleinovou, JUDr. Alešem Flídrem (s ˝ nápadem), JUDr. Josefem Teplým a Mgr. Marti nem Vrbíkem. Dalšími soudci jako členy senátu, kteří by nebyli zapsáni současně jako jeho předsedové, senát 5 To obsazen nebyl. Skutečnost, že v senátu je soudce zapsán jako předseda senátu, neznamená, že by v jednotlivé věci nemohl působit v daném senátu jako jeho člen. Pozastavil-li se dovolatel nad tím, že oproti prvnímu rozhodnutí o odvolání nebyl členem senátu odvolacího soudu JUDr. Vladimír Sova, je nutno uvést, že členem senátu ani být nemohl. V době rozhodování nebyl soudcem Krajského soudu v Brně a dovolatel se vlastně domáhá toho, že by o jeho věci měl rozhodovat nezákonný soudce (tedy přesně toho, proti čemuž zamýšlel dovoláním brojit). Ke Krajskému soudu v Brně a konkrétně jeho senátu 5 To byl JUDr. Vladimír Sova dočasně přidělen od 1. 9. 2018 do 31. 8. 2019. Zjevně existoval přesvědčivý důvod k tomu, aby se na rozhodování věci namísto soudce JUDr. Vladimíra Sovy podílel jako člen senátu soudce Mgr. Martin Vrbík. Nadto zákonná úprava nikde nestanoví, že by v trestní věci měl o opravném prostředku rozhodovat senát personálně složený stejně, jako senát, který před novým projednáním věci rozhodoval o prvním opravném prostředku.
32. Co se týče námitky správnosti obsazení senátu Okresního soudu v Břeclavi, resp. transparentnosti přidělení věci senátu soudu č. 3 T, státní zástupce vyslovil zásadní pochybnost, zda vůbec lze na podkladě nyní posuzovaného dovolání, byť za užití extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tuto problematiku v dovolacím řízení otevírat. K přidělení předmětné trestní věci do oddělení 3 T Okresního soudu v Břeclavi došlo ve vztahu k okamžiku nápadu věci na tento soud dne 19. 12. 2017. Požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny znamená mj. to, že příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu v době nápadu věci tuto na úrovni soudu prvního stupně projednává a rozhoduje ve věci po celou dobu řízení, tedy i tehdy, pokud dojde k novému projednání a rozhodnutí před soudem prvního stupně (např. po vrácení věci – §264 tr. ř., po přikázání věci – §265s, §270 tr. ř., po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně nebo jeho části – §314h tr. ř.). To současně znamená, že po takovém rozhodnutí již nově nedochází k přidělování věci do senátu soudu prvního stupně. V návaznosti na to státní zástupce poukázal na to, že před předchozím projednáním této věci před Nejvyšším soudem žádná pochybnost o správnosti přidělení věci příslušnému oddělení Okresního soudu v Břeclavi a o řádném obsazení senátu 3 T nevznikla a že obviněný ve svém původním dovolání tuto námitku vůbec nevznesl.
33. Podle názoru státního zástupce by v tomto případě mělo platit pravidlo, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští (odkázal tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003). Zkoumat okolnosti přidělení předmětné trestní věci příslušnému oddělení po jejím nápadu na Okresní soud v Břeclavi by znamenalo posuzovat podmínky řízení, jež předcházelo vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 627/2019. I pokud by tomuto názoru Nejvyšší soud nepřisvědčil, nelze se ztotožnit s tvrzením obviněného, že by byl na úrovni soudu prvního stupně odňat svému zákonnému soudci (státní zástupce tu odkázal na podrobnou argumentaci soudu druhého stupně, jenž se s touto odvolací námitkou ve svém rozhodnutí precizně vypořádal). Přitom nelze přisvědčit ani tomu, že by odvolací soud rezignoval na svou přezkumnou povinnost a posouzení přenechal či delegoval na soud prvního stupně.
34. K dovolatelem uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že ten měl být – podle obsahu dovolání – naplněn výhradně v důsledku procesních pochybení obou ve věci činných soudů, která mají spočívat v chybně vedeném výslechu svědka J. V., nesprávném vyhodnocení jednotlivých důkazů (výpovědi svědků N. G., J. V., J. V., J. K. aj.), tendenčnosti ze strany soudů při tomto hodnocení, vyvození nesprávných skutkových závěrů z provedených důkazů, nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů. Obviněný tyto své procesní výhrady sice přiřadil k uvedenému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu odkazem na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jež přijaly ve věci činné soudy, nicméně neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutek, tak jak byl zjištěn nalézacím soudem, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, nenaplňoval zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
35. Po obecném vymezení podmínek pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že východiskem jsou jen ta skutková zjištění, ke kterým v souladu s procesními pravidly dospěly soudy nižších stupňů a která jsou zachycena především v popisu skutku v příslušném výroku pravomocného rozhodnutí ve věci samé. Na druhou stranu je však nutno zohlednit, že ve zcela výjimečných případech, kdy je zjištěno, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do zásadních požadavků spravedlivého procesu, je možné i v dovolacím řízení posuzovat námitky skutkové. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně lze v řízení o dovolání takto zasáhnout zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový extrémní rozpor je dán – podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, akceptované v zásadě i Nejvyšším soudem – především tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
36. Podle státního zástupce dovolateli nelze přisvědčit, pokud na tomto údajném extrémním rozporu založil argumentaci ve svém dovolání. V jeho případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, potvrzenými odvolacím soudem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé o extrémní rozpor nejedná. Předně je třeba odmítnout jeho tvrzení, že by soud prvního stupně nerespektoval pokyn Nejvyššího soudu z jeho předcházejícího zrušujícího usnesení ohledně způsobu výslechu svědků a ve věci při utváření skutkových zjištění hodnotil či jiným způsobem použil procesně nepoužitelné výslechy či v přípravném řízení podaná vysvětlení. Takové protokoly ani úřední záznamy o podaných vysvětlení nepředkládal ani v hlavním líčení slyšeným svědkům, těmto rovněž nepředestíral a již vůbec nečetl jejich obsah. Jestliže dovolatel označil a ocitoval vybrané (čtyři) věty, jimiž nalézací soud uváděl výslech (zejména) svědka J. V. dne 26. 11. 2019, z jejich formulace rozhodně není možno dovozovat, že by byl svědkovi předestírán obsah předchozí neprocesní výpovědi, že by se jednalo o otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti (kapciózní) nebo otázky již obsahující okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi (sugestivní). Z protokolu o hlavním líčení naopak vyplývá, že soud prvního stupně si byl velice dobře vědom, že ze strany obhajoby může být v opravných prostředcích vznesena i námitka týkající se způsobu vedení výslechu, jak se ostatně v průběhu řízení již opakovaně dělo, a dal si dobrý pozor, aby při vedení výslechu a jeho protokolaci k důvodnosti takové námitky nezavdal příčinu.
37. Státní zástupce dále uvedl, že dovolání obviněného je i v dalším založeno na těch námitkách, které se týkají hodnocení ve věci provedených důkazů, na nichž byla postavena obhajoba obviněného již ve fázi řízení před soudem prvního stupně a rovněž v odvolacím řízení. Oba soudy se však touto obhajobou velmi pečlivě zabývaly a ve svých rozhodnutích také ke zjevné nevoli dovolatele náležitě vysvětlily, proč jí nepřisvědčily, a to ani v kontextu použití zásady in dubio pro reo. Okresní soud se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného (podrobně srov. body 3. až 9. odůvodnění jeho rozsudku). Ani Krajský soud následně v návaznosti na předchozí hodnotící závěry nalézacího soudu, jež podrobil přezkumu, neshledal opodstatnění takových pochybností, pro něž by měl důvod vyhovět podanému odvolání. Taktéž o odůvodnění rozhodnutí obou soudů nelze tvrdit, že by neodpovídala zákonným požadavkům kladeným na tuto součást soudních rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř.) a bylo by je možno označit za nepřezkoumatelná.
38. Podle názoru státního zástupce oba soudy nižších instancí dostály účelu dokazování a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyhodnotily shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (v tomto ohledu zjevně výhrady dovolatele souhrnné posouzení skutečností vyplynuvších z jednotlivých důkazů postrádají). Soudy si přitom dobře uvědomovaly, že vycházejí z takového rámce dokazování, kdy musí přijmout závěry z důkazů nepřímých. Ty sice v předmětné věci neprokazovaly vinu obviněného přímo, ale prokazovaly skutečnosti, z nichž bylo možné na jeho vinu usuzovat. K poznámkám dovolatele, jak měly soudy hodnotit jednotlivé důkazy a co z nich mohly a měly dovodit, státní zástupce poukázal na to, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Je ponecháno na úsudku ve věci rozhodujících soudů, aby v mezích zásady volného hodnocení důkazů a s plnou odpovědností pečlivě posoudily každý důkaz jednotlivě a taktéž ve vzájemných souvislostech a učinily z nich odpovídající a logické závěry, čemuž podle našeho názoru soudy v předmětné věci dostály. Odůvodnění rozhodnutí jsou opřená o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, což nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů (odkázal tu na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 260/06, a na usnesení téhož soudu ze dne 9. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2228/12). S verzí obhajoby o náhradní startovací kartě, kterou měl obviněný původně vydat zasahujícím příslušníkům policie, s kteroužto obhajoba přišla až v průběhu odvolacího řízení, se odvolací soud adekvátně vypořádal, načež jí v souvislosti s možností svěření vozidla obviněným jiné osobě neuvěřil.
39. Provedeným dokazováním tak bylo podle přesvědčení státního zástupce zcela bezpečně prokázáno i to, že dopravní nehoda byla způsobena řidičem motorového vozidla patřícího obviněnému. V tomto směru odkázal především na obsah protokolu o nehodě v silničním provozu, fotodokumentaci a plánek z místa nehody. Při zjištění, že vozidlo řídil právě obviněný pod vlivem alkoholu ve stavu vylučujícím bezpečně vozidlo řídit, došlo v důsledku této skutečnosti i k naplnění příslušného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to po jeho objektivní i subjektivní stránce.
40. Jestliže dovolatel v závěru svého dovolání brojil proti výroku o trestu, jsou podle názoru státního zástupce i tyto jeho námitky mimo dosah jakéhokoliv z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., zvláště když je ani nepřiřadil k nějakému konkrétnímu z těchto důvodů. Tyto důvody pouze povšechně vyjmenoval v bodě IV. dovolání, při jehož tvorbě byl zjevně inspirován dovoláním, které ve věci podal dne 28. 12. 2018 [zde je také vedle důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uveden dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
41. Státní zástupce považoval za rozhodující, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Neshledal přitom žádný důvod odchýlit se od ustálené judikatury (konkrétně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, sp. zn. 3 Tdo 362/2014 aj.), která je založena na tom, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
42. Pokud jde o obviněným v dovolání označenou zásadu zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele („ne bis in idem“), státní zástupce uvedl, že podle této zásady se jedna a táž skutečnost určité kvality nesmí pachateli trestného činu hodnotit a přičítat dvakrát, čili jednou jako znak skutkové podstaty a nadto ještě podruhé jako okolnost přitěžující (polehčující) při ukládání trestu. Podle §39 odst. 4 tr. zákoníku nelze k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. K tomu však v daném případě jednoznačně nedošlo, neboť jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, v němž byl mj. vynesen i výrok o trestu, jenž v odvolacím řízení nedoznal změn, nalézací soud při stanovení druhu trestu a určení jeho výměry nepřihlížel vůbec k žádným přitěžujícím okolnostem. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, jímž zamítl řádný opravný prostředek obviněného, v části odůvodňující to, proč nezasáhl do výroku o trestu z rozhodnutí soudu prvního stupně, zmínil mj. i předchozí spáchání přestupku obviněným a dále porušení §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. (stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí ve věci), nelze to vykládat tak, že tyto okolnosti byly nalézacím soudem zohledněny při stanovení výměry trestu v jeho rozsudku.
43. Podle státního zástupce porušení uvedených zákonných povinností řidiče motorových vozidel přitom nebylo nalézacím soudem správně posouzeno ani jako okolnost, jež by naplňovala zákonný znak trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, ať již v jeho základní skutkové podstatě (podle níž pachatel vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku), či v jeho kvalifikované skutkové podstatě (jež je naplněna, pokud pachatel způsobí činem uvedeným v odstavci 1 havárii, dopravní nebo jinou nehodu). Porušení povinnosti chovat se při účasti na provozu na pozemních komunikacích ohleduplně a ukázněně a povinnosti věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích přitom rozhodně nelze ztotožňovat s pojmem způsobení dopravní nehody, či považovat za skutečnost, která by měla tento znak naplňovat. Vzhledem ke shora uvedenému nelze dovolateli přitakat ani v jeho tvrzení, že v důsledku předmětného konstatování odvolacího soudu došlo k porušení zásady zákazu reformace v neprospěch obviněného, když v odvolacím řízení ve vztahu k němu k vůbec žádné změně k horšímu nedošlo, ať již vzhledem ke stavu po vynesení nyní již pravomocného odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, či vzhledem ke stavu, který nastal po vyhlášení předchozího rozhodnutí tohoto soudu.
44. Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
45. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 22. 9. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici, po tomto datu mu bylo obhájcem obviněného doručeno pouze výše zmíněné další doplnění dovolání ze dne 13. 10. 2020.
46. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Z důvodů shora vyložených je pak třeba mít za to, že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
47. Jak již také bylo výše uvedeno, obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), d), g), h), k) a l) tr. ř., tedy naprosto stejné důvody, které v této věci deklaroval již v předchozím dovolání. Jelikož stran dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a k) tr. ř. v nyní podaném dovolání vůbec žádnou argumentaci neformuloval a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. blíže nerozvedl (pouze v samém závěru podání učinil k výroku o trestu výhradu, že byl uložen v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání), lze souhlasit se státním zástupcem, že jde o „očividné reziduum původního dovolání“.
48. K prvním dvěma z těchto tří dovolacích důvodů je třeba jen stručně uvést, že první z nich podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání , zatímco druhý z nich podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný . Obviněný sice ve svém podání obě tato ustanovení formálně deklaroval, v dalším textu se jim ale již vůbec nevěnoval a nevznesl ani jedinou námitku, která by je měla naplňovat. Nejvyšší soud – jak již uvedl v odůvodnění svého předcházejícího usnesení v této věci – však zásadně není oprávněn jakkoliv (svévolně) dovolací argumentaci domýšlet či rozšiřovat, proto se těmito dovolacími důvody a otázkami, které by je mohly obecně naplňovat, nikterak nezabýval. A pokud jde o třetí z těchto dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten lze uplatnit, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Ani v tomto případě dovolatel svou argumentaci blíže nerozvedl, pouze v závěru dovolání ve vztahu k výroku o trestu namítl, že trest mu byl uložen v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání (nenamítal tedy, že by trest byl uložen mimo zákonnou trestní sazbu nebo takový druh trestu, který zákon nepřipouští, jak citované ustanovení předpokládá). Nejvyšší soud proto za této situace neshledal důvod zevrubněji se tímto dovolacím důvodem zabývat, zcela postačuje odkázat na vyjádření státního zástupce (srov. shora odst. 41. a 42.), s nímž se Nejvyšší soud identifikoval.
49. Ze zbývajících důvodů dovolání, které obviněný ve svém podání uplatnil, je třeba (z logiky věci) zmínit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný zvolil právě druhou ze zmíněných alternativ, a to ve spojení s dalšími dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
50. Prvou sérii svých námitek obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. , když (ve stručnosti) namítl (podrobněji srov. shora odst. 12. až 14.), že je naplněna jeho druhá alternativa, tedy že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb. (zpochybnil, zda věc rozhodoval senát, který k tomu byl příslušný podle platného rozvrhu práce Krajského soudu v Brně). Jeho trestní spis byl po nápadu k tomuto odvolacímu soudu „automaticky“ přidělen senátu 5 To (předseda senátu JUDr. Josef Teplý), a to dokonce pod totožnou sp. zn. 5 To 275/2018, jako tomu bylo již v předcházejícím případě. Pokud by byl ovšem aplikován postup za účelem přidělení agendy do jednotlivých soudních oddělení, pak by věc dostala přidělenu novou spisovou značku. Pokud snad měl odvolací soud za to, že původní odvolací řízení vedené pod spisovou značkou 5 To 275/2018 podáním dalšího odvolání (již druhého v pořadí), nadále „pokračuje“ a tvoří jednolitý celek, jak se lze domnívat z okolnosti, že věc byla automaticky vedena pod původní spisovou značkou, pak by rovněž došlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť v původním odvolacím řízení byl senát při veřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2018 o jeho odvolání tvořen předsedou senátu JUDr. Josefem Teplým a soudci JUDr. Hanou Kleinovou a JUDr. Vladimírem Sovou. Při dalším odvolacím řízení při veřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2020 tak mělo být původní složení senátu zachováno. Senát však rozhodoval ve složení předseda senátu JUDr. Josef Teplý a soudci JUDr. Hana Kleinová a Mgr. Martin Vrbík. Tuto argumentaci obviněný doplnil v dodatku dovolání poukazem na nedodržení požadavku vyplývajícího z ustanovení §238 a §219 odst. 3 tr. ř. K porušení principu zákonného soudce však podle něho došlo již v řízení před soudem prvního stupně, jenž ve věci nesprávně rozhodoval samosoudcem JUDr. Oldřichem Rezkem. Na toto pochybení upozornil již v rámci svého odvolání, avšak soud druhého stupně zadal toto posouzení soudu prvního stupně, které následně pouze přejal do odůvodnění svého usnesení. Obviněný shledal nepřípadným rovněž poukaz odvolacího soudu na údajnou opožděnost této jeho námitky, neboť dříve nedisponoval potřebnými informacemi, ze kterých by mohl uvedené vyvodit.
51. K takto uplatněným námitkám dovolatele je třeba – v zásadě ve shodě s odůvodněním předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu – uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně . Tento dovolací důvod je tedy možno uplatnit ve dvou alternativách, přičemž z podání obviněného je zřejmé, že zvolil druhou variantu, tj. že ve věci rozhodl soud, konkrétně odvolací senát Krajského soudu v Brně 5 To, který „nebyl náležitě obsazen“. Tato bude naplněna především tehdy, pokud rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo pokud byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 a násl. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157, a také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17 ․ 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod č. 36/2012 Sb. rozh. tr.). Kdyby však namísto samosoudce rozhodl senát, nebo rozhodl soud vyššího stupně, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán (viz dovětek citovaného ustanovení). Obsazením soudu se ovšem rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem a zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících, ale i to, zda v senátě zasedali ti soudci (a případně přísedící), kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce příslušného soudu.
52. Nejvyšší soud ani při rozhodování o tomto dovolání obviněného nikterak nezpochybňuje, že jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon č. 6/2002 Sb., který v §27, §31, §35 a §41 až §45 upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§41 citovaného zákona). V něm se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§42 odst. 1 písm. a) citovaného zákona]. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc , a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).
53. Po připomenutí tohoto obecného vymezení Nejvyšší soud i v tomto dovolacím řízení dospěl k závěru, že výše uvedené dovolatelovy námitky sice jsou z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. námitkami formálně relevantními (byť s nemalou mírou tolerance, neboť dovolatel mnohdy brojil spíše proti kvalitě a transparentnosti rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, než proti konkrétnímu složení senátu, který v jeho věci rozhodoval), avšak námitkami zjevně neopodstatněnými.
54. V rámci této pasáže odůvodnění je třeba zopakovat, že Nejvyšší soud v dané věci z obsahu spisu i z veřejně přístupných zdrojů (viz např. „Portál justice“) zjistil, že trestní věc obviněného byla poté, co byl spisový materiál předložen Okresním soudem v Břeclavi Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí o původním odvolání obviněného, zaevidována do rejstříku To a podle rozvrhu práce tohoto odvolacího soudu na rok 2018 ve znění účinném od 1. 8. 2018 po změnách č. 1 až 7 (dále jen „rozvrh práce“) přednostně přidělena senátu 5 To jako senátu specializovanému na trestné činy v dopravě. Jelikož se tak stalo v souladu s bodem B. odst. 2. A/ a/ rozvrhu práce, nemůže být použití kritéria právní povahy trestní věci (charakteru trestné činnosti) pro přidělení věcí příslušnému specializovanému senátu považováno za porušení práva na zákonného soudce (další argumentaci viz v odůvodnění předchozího usnesení Nejvyššího soudu v této věci).
55. Pokud jde o nově uplatněnou dovolatelovu výhradu, že jeho trestní spis byl nesprávně po nápadu k tomuto odvolacímu soudu „automaticky“ přidělen senátu 5 To (předseda senátu JUDr. Josef Teplý), a to dokonce pod totožnou sp. zn. 5 To 275/2018, jako tomu bylo již v předcházejícím případě, a že odvolací senát nesprávně rozhodoval ve složení předseda senátu JUDr. Josef Teplý a soudci JUDr. Hana Kleinová a Mgr. Martin Vrbík, je zapotřebí – opět ve shodě se státním zástupcem – uvést, že ke dni nápadu věci u Krajského soudu v Brně byl v účinnosti rozvrh práce tohoto soudu pro rok 2020, jenž ve své části B. – Trestní úsek odvolací v bodě A/ pro přednostní přidělování věcí mimo jiné stanovil, že přednostně se přidělují a/ věci specializací do příslušných senátů ve smyslu bodu 1/. b/ věci, ve kterých soudce již v minulosti rozhodoval o odvolání proti rozsudku. Pokud je takových soudců více, bude věc přidělena tomu, kdo v ní rozhodoval nejpozději. Není-li soudce, který uvedeným způsobem rozhodoval, soudcem krajského soudu, přidělí se věc do senátu, který v ní rozhodoval, a to soudci podle pořadí. Teprve pokud by přidělení věci podle pravidel pod bodem A/ bránily zákonné důvody (např. vyloučení soudce podle §30 trestního řádu), anebo dlouhodobá nepřítomnost soudce, rozhodne předseda nebo z jeho pověření místopředseda soudu pro věci trestní o přidělení věci jinému soudci podle pravidel běžného rozdělování ostatních věcí, jež jsou stanoveny v bodě B/.
56. Rozhodoval-li tedy o odvolání obviněného v dané věci již v minulosti senát č. 5 To (za předsednictví JUDr. Josefa Teplého), pak i nové odvolání obviněného bylo v naprostém souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně pro rok 2020 (viz jeho bod B. odst. 2. A/ a/ i b/) opět zapsáno do senátu č. 5 To. Zpochybnil-li dovolatel následně i vlastní obsazení tohoto senátu odvolacího soudu ke dni rozhodování o podaném odvolání (tj. dne 4. 3. 2020), je vhodné dodat, že toto se řídilo uvedeným rozvrhem práce (ve znění jeho změny č. 4 účinné ode dne 3. 3. 2020), jenž stanovil, že senát č. 5 To je tvořen čtyřmi předsedy senátu – JUDr. Hanou Kleinovou, JUDr. Aleš em Flídrem (s ˝ nápadem), JUDr. Josefem Teplým a Mgr. Martinem Vrbíkem; dalšími soudci jako členy senátu, kteří by nebyli zapsáni současně jako jeho předsedové, senát č. 5 To obsazen nebyl. Pozastavil-li se dovolatel nad tím, že oproti prvnímu rozhodnutí o odvolání nebyl členem senátu odvolacího soudu JUDr. Vladimír Sova, je nutno dodat, že členem tohoto senátu již ani být nemohl, neboť v době rozhodování již nebyl soudcem Krajského soudu v Brně (do senátu č. 5 To tohoto soudu byl pouze dočasně přidělen na dobu od 1. 9. 2018 do 31. 8. 2019). Evidentně tak byl důvod, aby se na rozhodování věci namísto soudce JUDr. Vladimíra Sovy podílel jako člen senátu soudce Mgr. Martin Vrbík.
57. Obviněnému nebylo možno přitakat ani v argumentaci, že veřejné zasedání konané dne 4. 3. 2020 mělo být v souladu s §238 a §219 odst. 3 tr. ř. provedeno znovu, neboť obhajoba nedala souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolu o veřejném zasedání, a že tímto zásadním procesním pochybením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy, stejně tak jako ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť se jednalo o podstatnou vadu řízení a výsledky veřejných zasedání tak byly procesně nepoužitelné. Obviněný patrně přehlédl, že ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., na které ustanovení §238 tr. ř. odkazuje, je zařazeno v trestním řádu v HLAVĚ TŘINÁCTÉ (HLAVNÍ LÍČENÍ), Oddílu šestém (Odročení hlavního líčení), takže se nevztahuje na veřejné zasedání, které nebylo odročováno, nýbrž se konalo před odvolacím senátem Krajského soudu v Brně jako nové po opětovném podání odvolání. Odvolací soud proto žádný „souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolu o veřejném zasedání“ nepotřeboval.
58. V rámci pojednávaného dovolacího důvodu tak bylo možno dovolateli přesvědčit jen v námitce, že jeho trestní spis byl po nápadu ke Krajskému soudu v Brně nesprávně zapsán pod totožnou spisovou značku 5 To 275/2018. Takový postup totiž nebyl v souladu s Přílohou č. 1 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších změn a doplňků, podle níž se do Rejstříku To, jenž se vede u všech soudů, které vykonávají pravomoc v trestních věcech jako soudy druhého stupně, „ zapisují případy, kdy po zrušení rozhodnutí soudu II. stupně na základě dovolání, stížnosti pro porušení zákona nebo nálezu Ústavního soudu dochází k řízení před soudem II. stupně. V těchto případech se vyznačí u obou zápisů spisová souvislost. “. Uvedené pochybení, k němuž došlo patrně ze strany některé z pracovnic trestní kanceláře odvolacího soudu, je však pouze administrativního charakteru a na zákonnost rozhodnutí soudu druhého stupně nemělo naprosto žádný vliv.
59. Co se týče námitky obviněného ohledně transparentnosti přidělení věci senátu soudu č. 3 T Okresního soudu v Břeclavi, vyslovil již státní zástupce ve svém vyjádření (srov. shora argumentaci tam rozvedenou) zásadní pochybnost, zda vůbec lze na podkladě nyní posuzovaného dovolání, byť za užití extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tuto problematiku v dovolacím řízení otevírat, zvláště když před předchozím projednáním této věci před Nejvyšším soudem žádná pochybnost o správnosti přidělení věci příslušnému samosoudci do senátu č. 3 T Okresního soudu v Břeclavi nevznikla a obviněný ve svém původním dovolání tuto námitku vůbec nevznesl. Nejvyšší soud se také s tímto názorem státního zástupce ztotožnil, neboť je přesvědčen, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští (§265n tr. ř.) – srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003. Přezkoumávat okolnosti přidělení dané trestní věci příslušnému oddělení po jejím nápadu na Okresní soud v Břeclavi by totiž znamenalo zpětně posuzovat podmínky řízení, jež předcházelo původnímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 627/2019.
60. Jen pro úplnost a větší přesvědčivost nynějšího usnesení Nejvyššího soudu je možno dodat, že se nelze ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že by byl na úrovni soudu prvního stupně odňat svému zákonnému soudci. Odvolací soud se s touto námitkou obviněného, uplatněnou již v dovolání, náležitě vypořádal, přičemž obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že by snad odvolací soud rezignoval na svou přezkumnou povinnost a posouzení přenechal či delegoval na soud prvního stupně, pokud si před rozhodnutím o odvolání obviněného vyžádal písemné vyjádření předsedy Okresního soudu v Břeclavi k řešené problematice, které následně v odůvodnění svého usnesení obsáhle citoval. Procesní pochybení odvolacího soudu nelze spatřovat ani v tom, že toto vyjádření nedal před svým rozhodnutím obhajobě na vědomí.
61. Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
62. Z tohoto pohledu tedy dovolatel mohl prostřednictvím právě rozvedeného dovolacího důvodu zpochybnit zejména naplnění některého (příp. všech) ze znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (popř. nastínit jinou, věcně související hmotněprávní problematiku) vycházeje ze skutkového stavu zjištěného oběma soudy nižších instancí. To však dovolatel učinil jen výjimečně, neboť převážná část námitek, které ve svém podání k tomuto dovolacímu důvodu uplatnil, není pod něj podřaditelná. Jednalo se především o ty výhrady, jimiž namítal údajné procesní vady, jež měly spočívat v chybně vedeném výslechu svědka J. V., nesprávném vyhodnocení jednotlivých důkazů (zejména výpovědí slyšených svědků N. G., J. V., J. V., J. K.), tendenčnosti ze strany soudů při tomto hodnocení, vyvození nesprávných skutkových závěrů z provedených důkazů, nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů. Uvedené procesní výhrady sice přiřadil k uvedenému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu odkazem na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jež učinily oba soudy nižších stupňů, nicméně neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by zjištěný skutek nenaplňoval zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
63. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani dovolatelovy námitky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu druhého stupně z důvodu, že tento se nijak nevypořádal s částí jeho námitek, zejména pak s tou, že nebylo s nejvyšším možným stupněm jistoty prokázáno, že řídil předmětné motorové vozidlo. Takto formulované námitky jakožto výhrady procesního charakteru nejenže stojí mimo rámec tvrzeného dovolacího důvodu, ale nadto jde o výhrady nedůvodné. Obdobně se nelze ztotožnit ani s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení; soud druhého stupně odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho námitkami se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně zabýval a přesvědčivě vypořádal. Za irelevantní je třeba považovat i ty výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím setrvale namítal, že nebylo prokázáno, že předmětné osobní motorové vozidlo řídil s tím, že tato skutečnost nevyplývá ze žádného z provedených důkazů. Rovněž tyto výhrady totiž směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou nižších stupňů a správnosti skutkových zjištění, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily.
64. Je tudíž zřejmé, že dovolatel v této části svého podání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po stránce věcné uplatnil převážně námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
65. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stojí také dovolatelova námitka směřující proti uloženému trestu. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není tato námitka podřaditelná pod jím zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu, stejně jako výhradu nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
66. Pokud dovolatel o odůvodnění rozhodnutí obou soudů tvrdil, že neodpovídají zákonným požadavkům kladeným na tuto součást soudních rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., takže by je bylo možno označit za nepřezkoumatelná, Nejvyšší soud ani tento jeho názor nesdílí. K tomu je ostatně možné dodat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
67. Jestliže dovolatel oběma soudům nižších instancí rovněž vytýkal, že se při rozhodování o jeho vině opomněly řídit zásadou in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
68. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
69. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 3 až 9 zevrubného odůvodnění jeho rozsudku). Se skutkovými zjištěními nalézacího soudu se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. zejména jeho obsáhlou argumentaci na str. 8 a 15). Nejvyšší soud nemá nic, co by v tomto směru oběma soudům nižších instancí vytkl.
70. Nad rámec výše uvedeného (z důvodu ještě větší přesvědčivosti tohoto usnesení) považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit (znovu v plné shodě se státním zástupcem), že dovolateli nelze přisvědčit ani v jeho tvrzení, že nalézací soud nerespektoval pokyny Nejvyššího soudu obsažené v jeho předchozím (zrušujícím) usnesení ohledně způsobu výslechu svědků a že při utváření skutkových zjištění hodnotil či jiným způsobem použil jejich procesně nepoužitelné výslechy či v přípravném řízení podaná vysvětlení. Soud prvního stupně takové protokoly ani úřední záznamy o podaných vysvětlení svědkům slyšeným v hlavním líčení nepředkládal, ani jim jejich obsah nepředestíral a ani nečetl. Z formulace několika dovolatelem vybraných vět, jimiž tento soud uváděl výslech svědka J. V., rozhodně není možno dovozovat, že by byl svědkovi předestírán obsah jeho předchozí neprocesní výpovědi, nebo že by se snad jednalo o otázky, které by byly kapciózní či sugestivní.
71. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
72. Oba soudy nižších instancí zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyhodnotily shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Přitom si byly vědomy toho, že při utváření skutkového stavu věci musejí vycházet pouze z důkazů nepřímých. Skutkový stav věci zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivý, než takový skutkový stav věci, který by vyplýval z důkazů přímých (srov. státním zástupcem zmíněná usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 260/06, a ze dne 9. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Odvolací soud se přesvědčivě vypořádal i s verzí obhajoby (s níž přišla až v průběhu odvolacího řízení) o náhradní startovací kartě, kterou měl obviněný původně vydat zasahujícím příslušníkům policie, a předkládané možnosti svěření řízení vozidla obviněným jiné osobě právem neuvěřil.
73. Ani Nejvyšší soud tak na základě provedeného dokazování nemá žádných pochyb, že to byl obviněný, kdo předmětné osobní motorové vozidlo řídil. Jeho tvrzení, že by řízení svého vozidla svěřil někomu z jeho tehdejších společníků (podle jejich svědeckých výpovědí zřejmě obdobně ovlivněných požitými alkoholickými nápoji) a že by – pokud by některý z nich byl skutečně řidičem a viníkem nehody – neměl vůbec žádný zájem jej vypátrat a za tím účelem nespolupracovat s policisty, právem považovaly oba nižší soudy za nelogické, a tudíž za naprosto nevěrohodné. Při skutkovém zjištění, že vozidlo řídil právě obviněný pod vlivem alkoholu ve stavu vylučujícím bezpečně tuto činnost vykonávat, došlo v důsledku této skutečnosti i k naplnění příslušného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to po jeho objektivní i subjektivní stránce. Na tom nic nemůže změnit ani dovolatelem namítaná nepřesnost stran skutkového zjištění o okolnostech, za nichž vydal policejním orgánům startovací kartu od vozidla, neboť ta nemá žádný vliv na správnost uvedené právní kvalifikace jeho jednání, jak konstatoval již odvolací soud (srov. odstavec 19. odůvodnění jeho usnesení). Tamtéž v odstavci 26. na straně 16 se náležitě vypořádal i s obviněným zpochybňovanou subjektivní stránkou jeho jednání, pročež postačuje na tuto část jeho odůvodnění pouze odkázat.
74. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 10. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu