ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1029.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1029/2020-960
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2020 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové dovolání obviněného R. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 2 To 24/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 6/2019, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 2 To 24/2020, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 1 T 6/2019.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že se obviněný
R. R. ,
nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov,
uznává vinným,
že dne 24. 11. 2018 v blíže nezjištěném čase od 1:30 do 6:30 hodin v Brně, ve svém bytě č. XY v 1. patře na ulici XY, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl intenzitou nižší, ale zejména střední a vysokou, formou úderů otevřenou dlaní a pěstí a kopáním nohama obutýma do kožených polobotek, a to do hlavy, obličeje, břicha, zad a dalších částí těla, L. K., nar. XY, a v tomto počínání setrval po dobu přibližně 10 až 30 minut, po uplynutí přibližně jedné a půl až jedné a tři čtvrtě hodiny na témže místě opětovně po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozenou intenzitou nižší, ale zejména střední a vysokou, formou úderů otevřenou dlaní a pěstí a kopáním nohama obutýma do kožených polobotek, a to do hlavy, obličeje, břicha, zad a dalších částí těla, a v tomto počínání setrval po dobu přibližně 10 až 30 minut, přičemž si byl vědom, že tímto jednáním může poškozené přivodit smrtelný následek, když počet úderů, které obviněný poškozené zasadil, ve svém souhrnu dosáhl počtu nejméně 30, přičemž v konečném důsledku způsobil poškozené zhmoždění mozku, otok mozku, kóma, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a pod měkké pleny mozkové, prokrvácení měkkých pokrývek lebních v čelní a temenní krajině hlavy oboustranně, vícečetné krevní výrony a lokální otoky v obličejové části hlavy, výrazné krevní výrony a otoky víček, výrazné krvácení pod spojivku levého oka, mnohočetné krevní výrony na trupu i končetinách a poranění sleziny a levé ledviny charakteru zhmoždění menšího rozsahu, přičemž rozsah poranění poškozené lze hodnotit jako souhrnnou diagnózu polytrauma, tedy poranění více pro život nezbytných orgánů, když život poškozené byl zachráněn jen díky vysoce specializované lékařské péči, bez které by jednoznačně poškozená zemřela v řádu hodin po vzniku poranění, a k jejímu úmrtí tedy nedošlo pouze shodou okolností na vůli obviněného nezávislých,
tedy
dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, a to v úmyslu tento čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo,
čímž spáchal
pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku,
a odsuzuje se
podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) let.
Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku se obviněnému ukládá ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočinu, Benešova 696/10, 659 14 Brno-město, majetkovou škodu ve výši 527.371 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. je povinen L. K., nar. XY, trvale bytem XY, nahradit nemajetkovou újmu v penězích ve výši 442.161,42 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. se tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 1 T 6 /2019, byl obviněný R. R. uznán vinným v bodě 1) pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní a bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 2 To 24/2020, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě 1) pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, a to na skutkovém základě popsaném tak, že
ad 1) dne 24. 11. 2018 v blíže nezjištěném čase od 1:30 do 6:30 hodin ve svém bytě č. XY v 1. patře na ulici XY v Brně, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl intenzitou nižší, ale zejména střední a vysokou, L. K., nar. XY, formou úderů otevřenou dlaní a pěstí a kopáním nohama obutýma do kožených polobotek, a to do hlavy, obličeje, břicha, zad a dalších částí těla, a v tomto počínání setrval po dobu přibližně 10 až 30 minut,
ad 2) následně poté, po uplynutí přibližně jedné a půl až jedné a tři čtvrtě hodiny na témže místě opětovně po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl intenzitou nižší, ale zejména střední a vysokou, L. K., nar. XY, formou úderů otevřenou dlaní a pěstí a kopáním nohama obutýma do kožených polobotek, a to do hlavy, obličeje, břicha, zad a dalších částí těla, a v tomto počínání setrval po dobu přibližně 10 až 30 minut,
přičemž si byl vědom, že tímto jednáním může poškozené přivodit smrtelný následek, když počet úderů, které obviněný poškozené zasadil, ve svém souhrnu s údery popsanými pod bodem 1) dosáhl počtu nejméně 30, nicméně v konečném důsledku obviněný způsobil poškozené zhmoždění mozku, otok mozku, kóma, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a pod měkké pleny mozkové, prokrvácení měkkých pokrývek lebních v čelní a temenní krajině hlavy oboustranně, vícečetné krevní výrony a lokální otoky v obličejové části hlavy, výrazné krevní výrony a otoky víček, výrazné krvácení pod spojivku levého oka, mnohočetné krevní výrony na trupu i končetinách a poranění sleziny a levé ledviny charakteru zhmoždění menšího rozsahu, přičemž rozsah poranění poškozené lze hodnotit jako souhrnnou diagnózu polytrauma, tedy poranění více pro život nezbytných orgánů, kdy k záchraně života poškozené došlo jen díky vysoce specializované lékařské péči, bez které by došlo jednoznačně k její smrti v řádu hodin po vzniku poranění a k úmrtí poškozené tedy nedošlo pouze shodou okolností na vůli obviněného nezávislých.
3. Za uvedené zločiny odvolací soud obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu uložil ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní, a rovněž podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o náhradě nemajetkové újmy a majetkové škody.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávné hmotněprávní posouzení věci, v němž tvrdil, že pokud byl v bodě 2) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy, tak soudy obou stupňů pochybily, neboť jemu za vinu kladený čin nesprávně posoudily, protože v něm nelze najít znaky úmyslného jednání (a to ani úmyslu nepřímého), z něhož by bylo možné dovodit, že chtěl poškozené způsobit smrt.
5. Obviněný v dovolání vytýkal soudům obou stupňů, že nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci, neboť nepostupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř. a důkazy nehodnotily tak, aby dospěly k logickým a důsledným skutkovým zjištěním. Vadnost provedeného dokazování spatřoval v tom, že některá tvrzení obžaloby byla během dokazování dokonce vyvrácena a prezentovaná verze obviněného naopak podpořena. Právní závěry soudů jsou proto výsledkem deformace skutkových zjištění a účelového hodnocení důkazů v jeho neprospěch, protože soudy vyzdvihly důkazy, jež mu jsou k tíži, a ty ve prospěch upozadily, čímž porušily princip presumpce neviny a z něj plynoucí zásadu in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08). V důsledku uvedených vad bylo odvolacím soudem jeho jednání nesprávně právně kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy.
6. Námitky obviněný zaměřil proti věrohodnosti výpovědi svědkyně N. K. s tím, že to byla ona, kdo poškozené způsobil některá zranění. Odkázal mimo jiné i na důkazy v podobě CD s nahrávkami, na nichž poškozená sděluje, že jí nejzávažnější zranění způsobila svědkyně N. K., nebo na prohlášení L. P., jimiž svou verzi skutku podporoval. Poukázal na svou výpověď, podle níž způsob provedení zapadá do časového rámce skutkového děje i do osobnostního profilu svědkyně, která na poškozenou žárlila, měla vůči ní averzi, byla v podnapilém stavu a nepřivolala lékařskou záchrannou službu ani policii, přičemž v době, kdy obviněný omdlel, byla poškozená v přímém kontaktu pouze se svědkyní N. K. Rovněž z výpovědi svědkyně M. T. lze usuzovat, že v době, kdy byl obviněný v bezvědomí, tak se z bytu ozývaly rány, které však obviněný logicky nemohl činit. Jednání svědkyně N. K. označil za zvláštní, když místo záchranné služby a policie zavolala kamarádům, po příjezdu policie nechtěla přijít do styku s poškozenou apod. Poukázal i na časové souvislosti popisované svědkyní M. T., která uváděla, že se budila každou hodinu, mlátila do zdi, aby byl klid, přičemž zvuky trvaly do 7:00 hodin ráno, kdy „byly ticho obě“ a u hlavního líčení uvedla, že zvuky trvaly do 6:30 hodin, a po této době již bylo ticho, jako by šli spát. Obviněný poukazoval na svůj stav kdy se „zhroutil“, když i podle N. K., se svalil v kuchyni na zem a začal brečet, což se stalo až v 7:46 hodin. Zůstává tak 70 minut, kdy se neví, co svědkyně N. K. v bytě obviněného dělala.
7. Vadu řízení obviněný spatřoval i v zamítnutí důkazních návrhů obhajoby na přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie podle §105 odst. 1 tr. ř. k osobám svědkyně N. K. a poškozené L. K. za účelem zodpovězení otázek obhajoby specifikovaných dne 18. 11. 2019. Obviněný měl rovněž za to, že by mělo být dokazování doplněno o další výslech poškozené, a to bez účasti její matky, neboť poškozená je matkou ovlivňována. Nedůvodně soudy neprovedly ani výslech svědkyně Z. K., matky obviněného, která by se vyjádřila k tomu, co jí sdělila poškozená při návštěvě u ní doma, a proto měla být též provedena konfrontace této svědkyně s poškozenou.
8. Pochybení odvolacího soudu obviněný shledal v tom, že se řádně nevypořádal s obsáhlou argumentací obviněného, k některým jeho námitkám se vůbec nevyjádřil, a nevysvětlil řádně, jak zhodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně. Jeho rozhodnutí proto vykazuje znaky libovůle. Vytýkal, že nebyly dostatečně objasněny skutečnosti rozhodné pro závěr o úmyslném způsobení smrti, a soudy čin vadně posoudily z hlediska úmyslného zavinění (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09).
9. Porušení zásady obžalovací a nerespektování ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. podle obviněného spočívalo v tom, že ač byla obžaloba podána pro jeden skutek právně kvalifikovaný jako jeden trestný čin, odvolací soud toto jednání rozdělil na dva samostatné skutky a dva trestné činy, což odporuje zásadě, že soud může rozhodovat pouze o skutku uvedeném v žalobním návrhu. Rozsudek odvolacího soudu tak mění podstatu jednání obviněného, což je nepřípustné (srov. rozhodnutí č. 6/62 Sb. rozh. tr.). Tuto vadu obviněný považoval s odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva za narušení jeho práva na spravedlivý proces, protože když odvolací soud ignoroval dikci obžaloby, je jeho rozhodnutí nepředvídatelné a porušující právo na kontradiktornost řízení ( čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
10. Obviněný se neztotožnil s tím, že odvolací soud rozdělil jemu za vinu kladené jednání na dva skutky i proto, že nelze dovodit, že by jeho jednání vůbec naplňovalo jakékoliv znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy. K zavinění ve formě nepřímého úmyslu poukázal na to, že zavinění zahrnuje oblast psychiky pachatele, jde o psychický stav pachatele ve vztahu k objektivní stránce, a skládá se z intelektuální a volní složky, což se v jeho případě nedá s ohledem na okolnosti činu vůbec dovozovat, a to zejména proto, že poškozená komunikovala, kouřila cigarety a na chvíli dokonce usnula, a poté opět komunikovala, a tedy nic nesvědčilo o tom, že by mohl z těchto projevů poškozené předpokládat, že by její zranění byla natolik vážná, že by jí hrozila smrt. Uvedené jednání by mělo být kvalifikováno maximálně jako zločin těžkého ublížení na zdraví (jak bylo původně dovozeno ze strany policejních orgánů), a to pouze jako jeden skutek.
11. Výhrady obviněný vznesl i proti uloženému trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný, a to s odkazem na jiné trestní věci, jež lze podle něj s jeho věcí srovnávat, v nichž byly uloženy tresty podstatně nižší. Odvolací soud porušil ustanovení §38 odst. 1 a §39 tr. zákoníku, protože pominul skutečnosti svědčící v jeho prospěch, především, že po celou dobu spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a projevil upřímnou lítost poškozené, jíž poslal finanční částku 100.000 Kč, a která u hlavního líčení uvedla, že obviněnému odpustí, neboť jí určitě nechtěl vážně ublížit. I poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále „VZP“) obviněný škodu plní a má s ní uzavřený splátkový kalendář. Na trest uložený odvolacím soudem proto lze nahlížet jako na trest exemplární, který jde nad rámec spravedlivého potrestání (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 463/97, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, sp. zn. I. ÚS 4503/12 nebo sp. zn. I. ÚS 9/17, a nález ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97). Exemplárním trestem přitom může být i trest uložený v mezích zákonné trestní sazby, jestliže není dodržen jeho preventivní, výchovný a zábranný účel, neboť princip proporcionality se neomezuje pouze na výměru trestu, nýbrž i na to, aby bylo zachováno maximum trestat podobné případy podobně a rozdílně (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12, a také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 410/2013 a 8 Tdo 1208/2014).
12. Nesprávnost spatřoval obviněný i ve výroku o náhradě škody, protože nebylo objasněno, která konkrétní zranění L. K. způsobil právě on, a za která zranění je odpovědný, když popírá, že by jí způsobil ta nejzávažnější. Zdůraznil, že existují minimálně dvě další verze toho, co se vlastně odehrálo, a proto by měl soud za této situace i ohledně nároku na náhradu škody postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a přiznat poškozeným nárok pouze za následky, u nichž bylo jasně prokázáno, že je způsobil obviněný. Nárok poškozené VZP k náhradě majetkové škody pak nebyl dostatečně prokázán, resp. neexistuje příčinná souvislost mezi zraněními poškozené a obviněným. VZP se do řízení připojila s nárokem ve výši 527.371 Kč, jíž rozdělila na 168.909,83 Kč a 358.461,17 Kč. Obě tyto částky pak dokládá seznamy vykázané péče. Obviněný sečetl náhrady na těchto seznamech, a dospěl k závěru, že v případě první hodnoty jejich součet sedí, nicméně hodnota 358.461,17 Kč neodpovídá položkám na seznamu a měla by být podstatně nižší. Obviněnému se jeví, že některé položky jsou účtovány duplicitně, avšak soudy se touto námitkou vůbec nezabývaly, k čemuž obviněný poukázal na to, že v rámci trestního řízení je nutné bez důvodných pochybností prokázat nejen to, že nárok na náhradu škody vznikl, nýbrž i jeho výši, a pokud by soudy prováděné dokazování v tomto směru přesáhlo možnosti trestního řízení, měla být poškozená s nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
13. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud, jako soud dovolací, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 2 To 24/2020, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
14. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání v písemném vyjádření s odkazem na podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněný svými námitkami tento, ani jiný důvod nenaplnil, když navíc jde jen o opakování jeho obhajoby, se kterou se soudy již řádně vypořádaly (srov. body 27. až 40. a 48. rozsudku soudu prvního stupně a body 20. až 40. rozsudku odvolacího soudu). Námitky o extrémním nesouladu a nerespektování zásady in dubio pro reo považoval za natolik obecné, že se k nim nelze konkrétně vyjádřit, přičemž uvedená zásada je procesního charakteru a Nejvyšší soud nepřipouští, aby její dodržení bylo zkoumáno v dovolacím řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu k této problematice odkázal na konkrétní rozhodnutí vyjadřující zásadu, že pokud porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tak nezakládá přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Jedná se o zásadu ryze procesní, jež se týká pouze skutkových otázek, a proto není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, a ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17).
15. Dalšími obecnými výhradami byla tvrzení obviněného o společenské škodlivosti a o znacích úmyslného jednání, jež nemají žádnou hlubší návaznost na další obsah dovolání, a proto je státní zástupce pouze shrnul a dodal k nim, že jsou natolik nejasné a nekonkrétní, že v rámci dovolacího řízení nelze ani určit, zda odpovídají některému dovolacímu důvodu.
16. Státní zástupce neshledal ani důvody pro porušení obžalovací zásady a s tím spojenou překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, když odvolací soud rozdělil jednání obviněného na dva skutky. Tuto výhradu považoval za neopodstatněnou a odkázal k ní na závěry odvolacího soudu, jenž se k ní podrobně vyjádřil v bodě 20. rozsudku. K tomuto odůvodnění státní zástupce doplnil, že totožnost jednání i následku byla v dané věci plně zachována, přičemž pokud bylo rozdělení skutku již dříve odvolacím soudem avizováno, a soudy obou stupňů k němu přikročily, lze jen stěží považovat tento postup za překvapivý. O absenci překvapení svědčí i to, že obviněný jej vyjadřuje naprosto totožným způsobem v dovolání i v odvolání, což samo o sobě popírá podstatu překvapení. Navíc bylo s pravděpodobností blížící se jistotě možné dovozovat, že odvolací soud bude lpět na svém právním názoru z 24. 10. 2019, že skutek by měl být rozdělen.
17. Za neopodstatněné považoval státní zástupce i námitky směřující proti právnímu posouzení skutku, které obviněný založil na jiných skutkových zjištěních ke svému zavinění, než jaká jsou uvedena v tzv. skutkové větě, a nepřisvědčil ani výhradě o opomenutých důkazech, protože s návrhy na doplnění dokazování se odvolací soud vypořádal (srov. body 30., 34. až 36. rozsudku odvolacího osudu). Tyto námitky však státní zástupce označil za výhrady směřující výlučně vůči procesu dokazování a učiněným skutkovým zjištěním.
18. Vytýkal-li obviněný nepřiměřenost trestu, státní zástupce upozornil na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze, když byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem nebo trest, který zákon nepřipouští, což koresponduje i s judikaturou soudů (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018). Pokud dovolací soud umožňuje zabývat se přiměřeností uloženého trestu, je tomu tak pouze v případech výjimečných svou nespravedlností, kdy je v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 410/2013 a zejména pak sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 a sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). K takovým případům státní zástupce obsáhle poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, jež se zabývala přípustností námitek o nepřiměřenosti trestu, kdy odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, rozhodnutí č. 37/2017 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, a další. V přezkoumávané věci však důvody pro závěr o nepřiměřenosti trestu a porušení zásady proporcionality (tak jako to bylo ve srovnávaných věcech) neshledal, a to i pro pečlivé odůvodnění uložených trestů v bodech 37. a 38. rozsudku odvolacího soudu.
19. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, což se týká i zmínek o společenské škodlivosti jeho činu, vyčíslení způsobu škody či právního posouzení skutku, neboť i ty jsou založeny na jiných skutkových zjištěních, než těch, jaká učinily soudy, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř.
20. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k replice, nicméně ten k němu do dne konání veřejného zasedání nezaslal Nejvyššímu soudu žádné připomínky.
IV. Vyjádření stran při veřejném zasedání
21. Při veřejném zasedání obhájce obviněného uvedl v zásadě shodné skutečnosti, o něž opřel i zkoumané dovolání. Zejména zdůraznil, že jednání, kterého se obviněný dopustil, lze maximálně klasifikovat jako jeden skutek, a to zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví. Odvolacímu soudu vytkl, že porušil zásadu obžalovací ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., neboť byl skutkový děj oproti podané obžalobě rozdělen do dvou skutků a klasifikován jako dva samostatné trestné činy. Poukázal i na nepředvídatelnost rozhodnutí a v důsledku toho porušení práva na spravedlivý proces, neboť námitky obviněného nalézacím ani odvolacím soudem nebyly patřičně vyargumentovány, a shledal nedodržení zásady in dubio pro reo. Obdobně jak v písemném dovolání zpochybnil věrohodnost svědkyně N. K., a že pro podporu tohoto závěru existují i další skutečnosti, zejména její jednání v samotném průběhu celého skutkového děje. Rovněž poukázal na čestné prohlášení poškozené, s nímž se soudy řádně nevypořádaly.
22. Obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 7 tr. ř. sám provedl navrhované důkazy, a to vypracování znaleckého posudku se specializací na klinickou psychologii, aby byla objasněna její osobnost. Navrhoval též znalecké zkoumání poškozené, která se projevuje u soudu jinak než v normálním životě, a požádal o doplnění dokazování o nový výslech svědkyně N. K., aby si z jejího osobního vystoupení soud udělal názor právě na její možnou věrohodnost či nevěrohodnost a taktéž navrhl nový výslech poškozené a matky obviněného Z. K., která by se mohla vyjádřit k okolnostem sepsání již zmiňovaného čestného prohlášení poškozené.
23. K výhradám vůči trestu obhájce doplnil, že obviněný si je vědom toho, že se dopustil zavrženíhodného jednání a je připraven nést za to adekvátní následky, ale skutečně jen za to, co se odehrálo a co lze přičítat jeho osobě. Z tohoto důvodu považoval uložený trest nepřiměřeně přísný. V neposlední řadě obhájce tvrdil, že existují i nesrovnalosti ve vyčíslení náhrady škody, kdy jednak je nesprávný její výpočet a i důkazní situace ohledně této otázky je neúplná. Obhájce se krátce vyjádřil i k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že s jeho argumentací obhajoba nesouhlasí, vidí ji jako nedůvodnou, a naopak jako přiléhavější hodnotí argumentaci v podaném dovolání.
24. Obviněný se ztotožnil s obhájcem a doplnil, že upřímně lituje toho, co se stalo. Za vadné označil rozdělení původního skutku na dva, což je nesprávné zejména vztahu k zraněním, která utrpěla poškozená, jež nelze individualizovat. Soudům vytýkal i nesprávný závěr o jeho nepřímém úmyslu k vraždě. Za zásadní považoval závěry soudního lékaře, které přednesl u hlavního líčení, které nebyly brány na zřetel. Výpověď N. K. považoval za nevěrohodnou, a tvrdil, že vážná zranění poškozená mohla utrpět až po odchodu obviněného do trafiky, protože před jeho odchodem ještě lékařskou pomoc nežádala, jak potvrdila i u hlavního líčení. Závěrem obviněný vyjádřil, že si uvědomuje, že neexistuje nic, čím by mohl omluvit své jednání, stydí se za něj a bude si jej vyčítat do konce života. Sdělil, že upřímně lituje toho, co se stalo a snaží se to nějak napravit, a to jak finančně, tak tím, že pracuje s odborníky na své osobnosti. To, že chtěl poškozenou ztratit nebo by jí chtěl usmrtit, není pravda, něco takového by ho nenapadlo.
25. Státní zástupce se vyjádřil plně v souladu s obsahem podaného písemného vyjádření k dovolání, námitky označil za procesní či skutkové, a proto nejde o výhrady proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení. Vyjádřil, že skutkové námitky by nebylo možno pominout, pokud by došlo k zásahu do ústavně zaručených práv obviněného, zejména tedy do práva na spravedlivý proces, nicméně o takový případ v dané věci nejde, protože soudy postupovaly plně v souladu se všemi procesními pravidly. Když ani námitka vůči uloženému trestu neodpovídá žádnému důvodu dovolání, bylo podle státního zástupce dovolání podáno z jiného, než v zákoně vymezeného dovolacího důvodu, a setrval i na svém návrhu, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
26. Zástupkyně poškozené VZP k námitce obviněného směřující vůči vyčíslení náhrady škody u poškozené pojišťovny zmínila, že jak Krajský soud v Brně, tak i Vrchní soud v Olomouci se touto otázkou zabývaly a došly k závěru, že veškeré výkony, veškerá léčiva a veškeré částky za ošetřovací dny byly řádně vyčísleny, a že částka odpovídá škodě, kterou poškozená zaplatila.
V. Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
VI. K podmínkám dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
29. Zjištěnému skutku lze podle tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03].
30. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
31. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že na podkladě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
32. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
33. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí nelze v dovolání úspěšně uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kromě případů, kdy výhrady proti němu lze považovat za „jiná nesprávná hmotněprávní posouzení“, mezi něž patří jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovou vadou v hmotněprávním posouzení je i výhrada o porušení podmínek pro ukládání výjimečného trestu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 412/2017).
34. Výrok o náhradě škody lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat pouze tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím vytýkány vady v nesprávném hmotněprávním posouzení, tj. v porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, což je např. při porušení ustanovení upravujících odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974), pro výhrady proti vadnému skutkovému zjištění výše škody tento dovolací důvod zásadně neslouží.
35. Na základě těchto kritérií Nejvyšší soud posuzoval námitky obviněného, které směřovaly proti výroku o vině, trestu i náhradě škody, přičemž výrok o vině obviněný napadal jak z hlediska skutkových, tak i právních nedostatků, a byť všemi výhradami podmínky dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, Nejvyšší soud, když zjistil, že nejsou dány důvody pro to, aby dovolání jako celek podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítl, podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek soudu druhého stupně z hlediska zákonnosti a odůvodněnosti všech jeho výroků proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
VII. K výhradám proti skutkovým zjištěním
36. Nejvyšší soud své posouzení zaměřil na výhradu, že soudy nesprávně hodnotily výpověď N. K., v níž obviněný spatřoval rozpory či zdůrazňoval neúplnost provedeného dokazování, a to zejména pokud se opíral o svou obhajobu, že i jmenovaná svědkyně proti poškozené fyzicky útočila, z čehož dovozoval, že rozhodnutí jsou založena na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Shledával též existenci tzv. opomenutých důkazů, a vytýkal porušení zásady in dubio pro reo , z čehož dovozoval porušení spravedlivého procesu. Tyto námitky nesměřovaly proti právnímu posouzení činu, neboť jimi obviněný brojil pouze proti tomu, jak soudy posoudily z hledisek §2 odst. 6 tr. ř. výpověď uvedené svědkyně nebo jak hodnotily další ve věci provedené důkazy, a domáhal se též doplnění dokazování a zdůrazňoval jeho nedostatečný rozsah ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. I přes to, že Nejvyšší soud ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu nebyl povinen přezkoumat správnost provedeného dokazování, tak se na procesní výhrady obviněného zaměřil, protože na základě učiněných skutkových zjištění napravil vady v právním posouzení činu, pro což bylo třeba vyloučit existenci nedostatků, na něž obviněný v dovolání v této souvislosti poukazoval.
37. Z hlediska obviněným vytýkaných vad ve skutkových zjištěních je vhodné předeslat, že se stejnými námitkami se v rámci opakované obhajoby soudy vypořádávaly a ve svých rozhodnutích na ně reagovaly. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a připojeného spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně tím, že vyslechl obviněného, poškozenou L. K. a svědky N. K., M. T., D. Z., L. P. a M. T., provedl důkaz znaleckými posudky, k nimž vyslechl znalce, kteří je zpracovávali, i listinné důkazy, hlavně protokoly o ohledání místa činu a další (viz body 6. až 25. rozsudku soudu prvního stupně včetně tam označených čísel listů), dostál svým povinnostem věc řádně objasnit (§2 odst. 5 tr. ř.). Podle bodů 26. až 41. rozsudku soudu prvního stupně lze seznat, že tento soud se věnoval jednotlivým důkazům a pečlivě je podle zásad §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil. Z obsahu těchto pasáží je zřejmé, že se soud obhajobou obviněného zabýval a jeho námitky, že se na činu podílela i svědkyně N. K., posuzoval z hlediska dalších ve věci zjištěných skutečností, které komplexně zkoumal a výsledek svého posuzování jasně a srozumitelně vyložil. V daných souvislostech lze odkázat i na závěry odvolacího soudu, jenž na podkladě odvolání obviněného přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a rovněž zkoumal obsah jím konkrétně uvedených námitek. Předně konstatoval, že v postupech soudu prvního stupně nezjistil podstatné procesní vady, a závěry směřující ke skutkovým zjištěním považoval za založené na řádně provedených a hodnocených důkazech, jež vedly ke správným a důsledně odůvodněným skutkovým závěrům (srov. body 19. až 33. rozsudku). Lze též zmínit, že na základě uvedených skutkových zjištění, v nichž vady nezjistil, odvolací soud formuloval své právní závěry odlišné od závěrů soudu prvního stupně.
38. Nejvyšší soud neshledal vady ani v rozsahu provedeného dokazování. Nelze za nedostatek považovat, že soudy nevyhověly požadavkům obviněného na doplnění dokazování, protože ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. objasňovaly s potřebnou objektivitou všechny rozhodné skutečnosti a reagovaly na důkazní návrhy obviněného a odůvodnily, proč je zamítly. Pro stručnost lze odkázat na body 40. rozsudku soudu prvního stupně a 28., 29. rozsudku odvolacího soudu, v nichž vysvětlily své úvahy ohledně nadbytečnosti a bezvýznamnosti důkazních návrhů obviněného pro další objasnění skutkového stavu. Nadbytečnost vysvětlily se zřetelem na výsledky provedeného dokazování i na nevýznamnost a neprůkaznost toho, co obviněný svými návrhy požadoval. Z těchto důvodů se nejednalo o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, a rozhodnutí soudů tudíž nevykazují vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť ta se týká procesní situace, kdy dojde k zamítnutí již navrženého důkazu a posléze o něm ve vlastních rozhodovacích důvodech, ve vztahu k jeho zamítnutí, není zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, příp. dojde k provedení důkazu, ke kterému soud při formování skutkového děje zcela opomene přihlédnout [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Lze tedy uzavřít, že soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
39. Vzhledem k uvedeným závěrům je možné k neopodstatněným tvrzením obviněného o tom, že se na činu s ním podílela i N. K., a že nezpůsobil nejzávažnější zranění poškozené, ale že tak učinila tato svědkyně, neboť on byl dokonce určitý čas v bezvědomí, doplnit, že byly ze strany soudů vyvráceny a nemají oporu v provedeném dokazování. Z tohoto důvodu jim nelze přisvědčit. Pro úplnost je v této souvislosti vhodné připomenout, že soudy neporušily ani v této otázce pravidla §2 odst. 6 tr. ř., neboť zkoumaly obsah postupně činěných výpovědí obviněného, jeho tvrzení konfrontovaly se skutečnostmi, které uváděly poškozená a svědkyně N. K., a z nich plynoucí zjištění posuzovaly i na podkladě znaleckého posudku a závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (srov. zejména body 27. až 34. rozsudku soudu prvního stupně). Oba soudy se zabývaly i obsahem písemného prohlášení poškozené, v němž popsala události jinak než v rámci svých výpovědí, a dostatečně reagovaly i na to, pokud od skutečností v něm uvedených odstoupila a vysvětlila důvody, pro které prohlášení sepsala. Závěr soudů, že jediným útočníkem byl obviněný, je podložen logickými úvahami, a proto nevzbuzuje pochybnosti, přičemž skutkové zjištění, že svědkyně N. K. žádným původcem zranění poškozené nebyla, má oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Uvedené vyplývá z několika důkazů, které jsou ve vzájemném souladu, mimo jiné i z výpovědí M. T., a všechny úvahy soudů mají v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí potřebný podklad.
40. Z uvedených důvodů, kdy výsledky provedeného dokazování dávají dostatečný podklad pro závěry o vině obviněného, nebyl prostor pro námitky o porušení presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal , protože ten je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V přezkoumávané věci však soud dospěl k závěru, že verze poškozené (a dalších svědků) není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, a proto nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tato zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) spočívá v tom, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"), což soudy v přezkoumávané věci učinily.
41. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů konstatuje, že známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností soudů ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neshledal. Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
42. Skutková zjištění soudů, pořízená na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu, jsou tedy dostatečným základem pro učinění právních závěrů, a proto je vzal i Nejvyšší soud za podklad pro své rozhodnutí.
VIII. K vymezení podstaty skutku
43. Obviněný v dovolání kromě uvedených výhrad brojil proti tomu, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně a v rozporu se zásadami předvídatelnosti rozhodnutí a kontradiktornosti trestního řízení rozdělen na dva skutky přesto, že trestní stíhání bylo vedeno pro skutek jeden. V uvedeném shledával porušení zásady obžalovací, nedodržení totožnosti skutku a s tím spojenou překvapivost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Kromě toho, že na uvedenou námitku obviněného reagoval již odvolací soud v bodě 20. rozsudku, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že právě skutečnost, že bylo na základě názoru odvolacího soudu vysloveného v usnesení ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 2 To 90/2019, rozděleno trestné jednání obviněného na dva skutky, je podstatnou vadou v této trestní věci, která vede ke zrušení rozsudku Nejvyšším soudem, avšak nikoliv z důvodů porušení obžalovací zásady, jak vytýkal obviněný, ale z důvodů vadného posouzení činu obviněného z hlediska povahy jeho jednání.
44. K tomu je třeba však nejdříve poukázat na rozdílnost těchto pojmů skutek a jednání v hmotněprávním smyslu. Skutek je pojem procesněprávní a trestný čin, jenž se posuzuje podle spáchaného skutku, je pojem hmotněprávní. Oba pojmy mají různý obsah. Pod pojmem skutek je třeba rozumět událost ve vnějším světě vyvolanou zásahem člověka. Pojem trestný čin je souhrn objektivních a subjektivních skutečností podmiňujících trestní odpovědnost, tedy skutečností, charakterizujících individuální určitý lidský zásah do vnějšího světa, pokud jsou v něm naplněné znaky činu uvedeného v trestním zákoníku. Obsah pojmu "skutek" je popsán v trestním řádu, a to v ustanoveních §120 odst. 3 a §177 odst. 1 písm. c) tr. ř. Z nich vyplývá, že skutek musí být v usnesení o vznesení obvinění, v obžalobě a v rozsudku označen uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností potřebných k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Podle §220 odst. 1 a 3 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, není však vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Podstatu skutku je třeba vidět především v jednání a v následku, který z něho vyplynul, bude totožnost skutku zachována, pokud se zachová totožnost jednání nebo totožnost následku [srov. rozhodnutí č. 33/1974 Sb. rozh. tr.].
45. Pro posouzení této trestní věci je rozhodné, že podstatu skutku tvoří jednání. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním ( srov. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou však určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí akty (útoky) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 171-172).
46. Na rozdíl od těchto hmotněprávních pravidel, je totožnost skutku dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Podle §220 odst. 1, 3 tr. ř. se vázanost soudu obžalobou týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009 (uveřejněné pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr.)]. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena.
47. Pro úplnost Nejvyšší soud z obsahu spisu připomíná, že obžaloba byla podána pro jeden skutek pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (srov. č. l. 423 spisu), jenž zkráceně spočíval v tom, že dne 24. 11. 2018 obviněný opakovaně fyzicky napadl poškozenou, za přítomnosti N. K., tak, že ji nejméně třikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, poté ji chytil za vlasy a stáhl na zem, kde ji ležící udeřil pěstí nejméně pětkrát do obličeje a břicha, tato plakala a snažila se bránit, poté, co se otočila na bok, opakovaně ji nejméně pětkrát kopl do zad, ledvin a hlavy, přičemž se poškozená pomočila a pokálela, obviněný poté v útoku přestal a poškozená se za pomoci N. K. šla osprchovat a asi na hodinu usnula. Po probuzení si do ranních hodin s poškozenou a N. K. obviněný povídal, kdy došlo mezi ním a poškozenou k další slovní rozepři, obviněný ji opětovně udeřil opakovaně do obličeje otevřenou dlaní, povalil ji na postel, kde seděla, klekl si na ni, třásl s ní, zacpával jí ústa a škrtil ji, tato plakala a opětovně se pokálela, poté ji svalil z postele na zem, kde do ní velkou silou opakovaně kopal, přičemž útočil na žebra, záda a hlavu. Následně si vytáhl z kalhot opasek a nejméně čtyřikrát poškozenou švihl přes záda …, kdy svým jednáním způsobil poškozené následek z lékařského pohledu hodnocený jako polytrauma, jenž byl totožně popsán v tzv. skutkové větě rozsudků soudů nižších stupňů. Nalézací soud dospěl v rozsudku ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 1 T 6 2019, ke shodným skutkovým zjištěním i právním závěrům (srov. č. l. 621 spisu), avšak odvolací soud z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce tento rozsudek usnesením ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 2 To 90/2019, zrušil, protože skutková zjištění shledal neúplnými, a uložil soudu prvního stupně, aby přesně vymezil, jakým způsobem a v jakém časovém rámci měl útok obviněného vůči tělesné integritě poškozené probíhat s ohledem na to, že šlo o několik hodin trvající útok, a naznačil, že se jednalo o útok, který se odehrál přinejmenším ve dvou blocích a trval řádově několik hodin. Právě to, zda se jednalo o jedno kontinuální a trvající jednání, či dva samostatné bloky, mělo podle odvolacího soudu význam pro případnou právní kvalifikaci podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Proto soudu prvního stupně uložil, aby znovu důsledně zvážil všechny okolnosti a ustálil skutkový základ tak, aby bylo jasné, který z nabízených mechanismů vedl ke vzniku zranění poškozené. Pokud by se jednalo o dva bloky, ponechal na úvaze soudu, zda neexistují důvody pro to, aby bylo jednání obviněného posouzeno jako dva samostatné skutky, požadoval vyhodnotit celkový kontext jednání obviněného, délku přestávky a jednotlivých útoků a též důvody, proč obviněný poškozenou napadal. Od těchto skutkových zjištění se pak měla odvíjet nově zvolená právní kvalifikace (srov. výše uvedené usnesení odvolacího soudu, body 20. a 27., č. l. 671 a 672 spisu). Uvedené pokyny soud prvního stupně respektoval a po doplnění dokazování a opětovném posouzení věci upravil popis skutku v rozsudku ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 1 T 6/2019, tak, že jednání obviněného rozdělil a právně posoudil tak, jak je v přezkoumávaných rozhodnutích shora (viz body 1. a 2.) uvedeno.
48. Jen pro úplnost je třeba z hlediska obviněným vznesené námitky uvést, že svým obsahem na totožnost skutku nedopadá, a proto lze se soudy nižších stupňů souhlasit, neboť zásada totožnosti skutku byla plně respektována. Posoudí-li se znění obžaloby (č. l. 423 spisu), soudy posuzovaly totéž jednání a tentýž následek, pro které byla obžaloba podána, byť je rozdělily na dva činy. Takový postup zachování totožnosti skutku nebránil, protože uvedeným rozdělením nedošlo ke změně jednání, pro které byla podána obžaloba, a soudy posuzovaly tentýž následek, který byl tímto jednáním zapříčiněn. O procesní stránku posouzení skutku podle pravidel stanovených v §220 odst. 1, 3 tr. ř. v této věci nešlo, protože i při změnách, které byly učiněny, se jednalo o stejné jednání a stejný následek, pro něž byla obžaloba podána. Lze také dodat, že na zamýšlenou možnost změny, resp. rozdělení skutku na dva, byl obviněný upozorněn již v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 2 To 90/2019, a proto pro něj tento postup, jenž zvolil poprvé soud prvního stupně až v rozsudku ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 1 T 6/2019, nemohl být, vzhledem k časové prodlevě mezi vydáním těchto dvou rozhodnutí, nijak překvapivým. Nemůže tedy být pochyb o tom, že stran zachování totožnosti skutku soudy nijak nepochybily, a proto v tomto ohledu nelze na námitky obviněného přistoupit.
49. Podstata zjištěného pochybení je však v hmotněprávním posouzení jednání, a k němu z obecného hlediska lze též uvést, že jednání ve smyslu trestního práva je základní složkou objektivní stránky trestného činu. Jednáním chápeme projev vůle pachatele ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru. V jednání se spojuje vnitřní složka (vůle) se složkou vnější (projev vůle), jde tedy o jednotu psychické a fyzické stránky jednání. Schází-li kterákoli z uvedených složek, nejde o jednání ve smyslu trestního práva a nelze uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí č. 32/1955 Sb. rozh. tr.).
50. Nejvyšší soud z těchto důvodů výhradu obviněného považuje za důvodnou proto, že soudy neměly shledat, že jde o dva skutky, neboť je tvoří jen jedno jednání. Proto obviněný důvodně vytýkal, že jeho čin soudy nesprávně rozdělily na více skutků a trestných činů, a tedy chybně uzavřely, že šlo o dva skutky, což neodpovídá povaze spáchaného jednání, tedy projevu jeho vůle ve vnějším světě, a to s ohledem na úmysl, v němž jednal, a trestněprávně relevantní následek, který vlivem tohoto jednání nastal.
51. Závěr o tom, že se jedná v tomto konkrétním projednávaném případě o dva samostatné skutky, jak usuzoval soud prvního stupně, jenž se řídil pokynem odvolacího soudu, Nejvyšší soud považuje za vadný proto, že soudy nedostatečně posuzovaly konkrétní jednání obviněného ve vztahu ke způsobenému následku s ohledem na všechny zjištěné okolnosti. Odvolací soud se neztotožnil pouze s kvalifikací podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že skutková zjištění svědčí spíše o tom, že došlo ke spáchání dvou samostatných skutků, resp. trestných činů, protože jednotlivé fáze útoku obviněného byly znatelným způsobem časově odděleny a uvedená právní kvalifikace by mohla obstát pouze v případě, kdy by ze strany obviněného šlo o kontinuální jednání. Podle odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že důvodem pro rozdělení původně jednoho skutku na dva, bylo to, že jednání obviněného neprobíhalo kontinuálně, a proto soudy kladly důraz na určitý časový úsek, v němž obviněný v jednání ustal a pokračoval teprve po pauze trvající jednu a půl až jednu a tři čtvrtě hodiny, po níž poškozenou znovu napadal. Proto učinily závěr, že útočil ve dvou částech (blocích), které byly časově odděleny, jak soud prvního stupně rozvedl v bodě 37., kde konstatoval, že bylo objasněno, že okamžikem, který oddělil oba činy, byl moment, kdy N. K. pomohla poškozené se vysprchovat a převléct a ta asi na jednu hodinu usnula. Když se probudila, debata i napadání obviněného pokračovaly. K tomu odvolací soud (bod 34. jeho rozsudku) pouze poznamenal, že je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a zabýval se již jen změnou použité právní kvalifikace, avšak s rozdělením jednání na dva skutky v souladu se svými úvahami v předchozím rozhodnutí souhlasil.
52. Z uvedeného je zřejmé, že soudy nesprávně vyhodnotily jednání obviněného, a to bez ohledu na všechny zjištěné souvislosti, které se podávají z obsahu spisu, neboť nedostatečně uvážily podstatu činu obviněného pro závěry o tom, o jaký trestný čin se jedná.
53. Proto je třeba zdůraznit skutečnosti, které soudy braly do úvahy, jak jsou uvedeny v přezkoumávaných rozhodnutích, a podle nichž činy obviněného posuzovaly, aniž by zkoumaly jednání obviněného v jeho kauzalitě směřující ke vzniklému následku. I přes závěr o dvou skutcích [z nichž soud prvního stupně posoudil bod 1) jako pokus vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, kdežto odvolací soud jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku] není u skutku pod bodem 1) v popisu skutku uveden následek popsaného jednání tzn., že žádný není uveden. Následek spočívající ve zranění zjištěných u poškozené byl přiřazen pouze k bodu 2), a to v jeho souhrnu, neboť jej ve vztahu ke skutku pod bodem 1) nebylo možné objektivně zjistit.
54. Takový závěr je chybný, protože skutková věta musí stručně a výstižně vyjadřovat žalovaný skutek, kterého se obviněný podle zjištění soudu dopustil (srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1198/2012). Obecně platí, že nelze vyloučit zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, pokud se jedná o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozhodnutí, nikoli o konstatování skutkové okolnosti (znaku skutkové podstaty), jež v samotném výroku uvedena není, v zkoumané věci, však i soudy v odůvodnění vysvětlily, že objektivně nebylo možné u poškozené rozlišit následek, který jí byl činem uvedeným v bodě 1) způsoben. Tedy zde nedošlo ke zhojení takového nedostatku ani v odůvodnění.
55. Je-li v bodě 1) tzv. skutkové věty uvedeno jednání obviněného jako samostatný skutek, pak takové jednání nemá následek, a jde o chybný závěr i ve vztahu k použité právní kvalifikaci, protože bez podkladu ve skutkovém zjištění, nelze vůbec zvažovat právní kvalifikaci ať již podle §145 tr. zákoníku nebo podle §140 tr. zákoníku. Při právním posuzování jednání pachatele ve smyslu uvedených trestných činů, jimiž obviněný útočil proti zdraví osoby, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo [rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.]. Z těchto skutečností je třeba s přihlédnutím ke všem ostatním okolnostem případu dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (kauzální nexus) je dalším obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví, či smrti). Následek je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto ho má každý trestný čin. Rozumíme jím porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem (porušení individuálního objektu trestného činu). Toto porušení nebo ohrožení je způsobeno jednáním, které charakterizuje trestný čin (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 157).
56. Uvedené dokladuje, že skutek nemůže být vyjádřen jen jednáním bez následku tak, jak to soudy učinily v přezkoumávaných rozhodnutích v bodě 1), kde v popisu skutku následek chybí. Jde kromě hmotněprávního pochybení i o procesní vadu, protože v popisu skutku nejsou uvedeny dostatečně konkrétně veškeré skutečnosti charakterizující každý ze znaků uvedeného pokusu zločinu, a proto se jedná o případ, kdy z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu není popsaný skutek dostatečným podkladem pro správné právní závěry, když ve skutkové větě rozhodnutí nejsou výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný skutek mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své účinnosti obstát (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, nebo ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04).
57. Je zřejmé, že soudy chybně posuzovaly jednání obviněného, když skutečnost, že v útocích na poškozenou na určitou dobu ustal, považovaly z ukončení jednoho jednání, avšak bez zjištěného konkrétního následku, a pokračování v útocích ustanovily jako další, nové, samostatné jednání. Takový závěr však neodpovídá zjištěným okolnostem, podle nichž bylo třeba zvažovat zejména motivaci obviněného k danému jednání a jím užité prostředky, jejich závažnost a jejich vystupňování se i se zřetelem na zhoršující se stav poškozené. Z nich bylo třeba usuzovat na to, že šlo o jedno jednání, tedy o jeden skutek, směřující ke smrti poškozené, která by nastala, pokud by k její záchraně nepřispělo úsilích jiných osob. Na základě těchto okolností bylo třeba posuzovat i to, že obviněný ve svém jednání na určitou dobu ustal.
58. Pro objasnění okolností, za nichž k jednání obviněného došlo, byl u veřejného zasedání konaného dne 11. 11. 2020 u Nejvyššího soudu obviněný prostřednictvím videokonferenčního zařízení nově vyslechnut. Na dotazy Nejvyššího soudu v zásadě odpovídal ve shodě s tím, jak okolnosti popsal v průběhu předchozích stadií řízení. Setrval na tom, že důvodem nastalé situace byly dlouhodobé neshody. Poškozenou začal bít proto, že mezi nimi došlo k hádce, kterou vyprovokovala N. K. kvůli nevěře poškozené. V podstatě došlo k tomu, co si myslel, poškozená mu to potvrdila a po několika měsících zapírání se přiznala. Hodně lhala, věděl, že bydlí se svým bývalým přítelem, že má ještě někoho dalšího, že shání bydlení ještě s někým jiným a jemu tvrdí, že jde o velkou lásku a o založení rodiny. V ten večer to vygradovalo a poškozená přiznala, že je to tak, jak si obviněný myslel. Nevšiml si, že by se poškozená během incidentu pokálela a nové oblečení jí dal, protože se šla sprchovat, neboť měla obličej od krve. Dále vypověděl, že poté se L. převlékla, šla si lehnout, na chvíli usnula. Když se probudila, došlo k rozhovoru, který vygradoval v další hádku, která vyústila ve fyzické napadení. Příčinou opětovného napadení byla stejná skutečnost, žárlivost obviněného a lhaní poškozené.
59. Nejvyšší soud na podkladě obsahu spisu a skutečností, které obviněný při veřejném zasedání zdůraznil, jednotnost jednání obviněného spatřoval v tom, že příčinou fyzických útoků vůči poškozené byla hlavně jeho žárlivost a podezření z nevěry, o čemž hovořila ve své výpovědi z přípravného řízení (č. l. 351 spisu), která byla přečtena při hlavním líčení (č. l. 583 spisu), i svědkyně M. T. Obviněný žárlil i podle poškozené, která uvedla, že útoky vůči ní byly vyvolány tím, že jí „obviněný řekl, že má beztak něco s O. P., a poté to začalo ….“ (viz výpověď poškozené č. l. 323 spisu). Podle N. K. (č. l. 694 spisu) se obviněný začal poškozené dotazovat na její údajnou známost a byl čím dál víc bez sebe. Potom začal poškozenou bít, neboť dospěl k závěru, že ho s někým podvádí, a pokud došlo k přerušení v jeho útocích, a následnému pokračování v nich, bylo to podle svědkyně ze stejných důvodů. Je tedy zřejmé, že motivem k činu obviněného byla žárlivost, která se prolínala skrze obě části útoku, a tento motiv činu obě části jednání obviněného spojoval. Je třeba poukázat na zřejmý vývoj celého konfliktu, který je v dané souvislosti důležitý, protože čin probíhal celkově dlouhou dobu a je nepochybné, že se stupňoval s tím, jak se stupňovala zloba obviněného, která gradovala a v průběhu konfliktu se vyvíjela ve větší stupeň násilí. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný po celou dobu fyzického útoku na poškozenou útočil rukama nebo nohama, tj. kromě pásku, bez užití výraznějšího nástroje, a poškozenou ubíjel opakovanými útoky, jak jsou popsány ve výroku o vině. Jednal v afektu, který vzrůstal, jak v první, tak i v druhé fázi, jež nelze oddělovat. Je však třeba vysvětlit, že pokud obviněný v prvním útoku ustal, důvodem byl jednak zřejmě jeho úlek a nutnost uklidnit se poté, co spatřil krev na hlavě poškozené (viz jeho výpověď na č. l. 551 spisu), a jednak jím bylo to, že se poškozená pokálela a počůrala, což obviněnému opakovaně sdělila (viz výpověď N. K. na č. l. 694 verte spisu). Je tedy zjevné, že na poškozené již byly známky kopání a bití do obličeje, přičemž i uvedený únik stolice svědčí o utrpení poškozené, o němž obviněný věděl, a když znovu s napadáním poškozené započal, bylo to proto, že od svého záměru zjistit, s kým jej poškozená údajně podvádí, neustoupil. V brutálním bití poškozené pokračoval, a to přesto, že jej jak poškozená, tak i svědkyně žádaly, aby ustal, ale jak uvedla svědkyně N. K. (č. l. 694 verte spisu), obviněný se dostával do stále většího vzteku, a poškozenou intenzivně napadal, až se opět pokálela, což svědkyně viděla. Této skutečnosti však již obviněný nedbal a v útoku na poškozenou, která zůstala ležet na zemi, dál pokračoval a kopal ji do zadku, zad, trupu, kam se trefil. Nedbal ani proseb poškozené a svědkyně N. K., aby v útočení ustal, vůbec je nevnímal. V závěru útoku obviněný přišel z kuchyně s nožem, avšak v této části, když mu svědkyně N. K. řekla „Ne, R., to ne“, tak nůž položil a v kuchyni se schoulil do klubíčka a plakal. Svědkyně využila situace a utekla.
60. Důsledkem tohoto jednání obviněného byla mnohočetná zranění poškozené souhrnně vyjádřená jako polytrauma, které vzniklo následkem veškerého jednání obviněného, u něhož nelze ani podle závěrů znalce určit, v jaké fázi která zranění vznikla. Nepochybné však je, že účinkem brutálního jednání obviněného byla zranění, která jsou popsána ve výroku rozsudku odvolacího soudu v bodě 2), z nichž nejzávažnější byla poranění hlavy vedoucí až k invaliditě druhého stupně poškozené (č. l. 722 a 723 spisu) a osobnostní poruše kombinované etiologie v kombinaci s organickými změnami (viz bod 32. rozsudku odvolacího soudu). Zranění spočívala ve zhmoždění mozku, otoku mozku, kómatu (hluboké bezvědomí) a krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, a také poranění sleziny a levé ledviny. K tomu je třeba uvést, že podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, poranění hlavy vznikla opakovaným působením tupého násilí střední až vysoké intenzity z různých směrů (zleva, zprava, zepředu). Rozsah a lokalizace svědčí jednoznačně pro vznik aktivním násilím ze strany druhé osoby v podobě opakovaných silných úderů pěstmi (případně i kopů, které rovněž nelze vyloučit) do obličejové i vlasové části hlavy. Stejným mechanismem vznikla i zranění na hrudníku, břiše, zádech a pánvi (č. l. 152 spisu).
61. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v činu obviněného nebylo možné spatřovat dva skutky, ale jeden, vycházející z téhož motivu žárlivosti, jenž postupně vygradoval k pouze hrozícímu následku v podobě smrti poškozené.
62. Z těchto důvodů nemohla rozhodnutí soudů nižších stupňů, které v jednání obviněného spatřovaly nesprávně dva skutky, obstát, a proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 2 To 24/2020, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 1 T 6/2019, zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného uznal vinným jedním skutkem, jak je popsaný ve výroku shora uvedeném, jenž kopíruje skutková zjištění učiněná soudů nižších stupňů s tím, že je spojil do jednoho jednání, tedy do jednoho skutku, který právně posoudil jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k 140 odst. 1 tr. zákoníku.
IX. K právnímu posouzení
63. Obecně lze nejprve zmínit, že o dané skutkové podstatě trestného činu můžeme mluvit pouze za předpokladu, že jsou v konkrétním případě naplněny všechny její znaky požadované trestním zákonem. Chybí-li některý z nich, není naplněna ani skutková podstata daného trestného činu. V tomto smyslu jsou všechny znaky skutkové podstaty stejně významné a obligatorní (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 97 až 99).
64. Podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se zvlášť závažného zločinu vraždy dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, posuzuje jako pokus trestného činu tehdy, pokud k dokonání trestného činu nedošlo.
65. Pokud jde o skutková zjištění popsaná ve výroku shora uvedeném, Nejvyšší soud rozvedl, proč jednání obviněného posoudil jako jedno jednání směřující k hrozícímu následku v podobě smrti poškozené. K tomu, jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován, bylo třeba zkoumat, a to i s ohledem na námitky obviněného uvedené v jeho dovolání, zda jeho úmysl směřoval ke smrti poškozené. Bylo proto nutné zaměřit se zejména na posouzení subjektivní stránky, protože z hlediska právní kvalifikace je v daném případě stěžejní, že trestný čin vraždy se od trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku liší jen formou zavinění. Podobně pro rozlišení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 tr. zákoníku nebo o dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, popř. podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zavinění pachatele v takových případech je tedy určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, a tím i pro použití trestní sazby, která je u trestného činu vraždy a trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, resp. odst. 2 či 3 tr. zákoníku nebo ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, popř. odst. 2, 3 či 4 tr. zákoníku výrazně rozdílná (srov. rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr.).
66. V této souvislosti je vhodné zmínit, že Nejvyšší soud se ztotožnil s argumentací soudů obou stupňů a závěry směřujícími k právnímu posouzení v bodě 2), protože jimi učiněné úvahy mají právní relevanci na celé jednání obviněného, které jako jeden skutek bylo zahrnuto i nepřímým úmyslem obviněného.
67. Pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným (§15 tr. zákoníku). Soudy v této věci shledaly, že obviněný jednal podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v nepřímém úmyslu, tedy, že věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). K tomu je v obecné rovině třeba uvést, že u nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222).
68. Podle všech zjištěných skutečností obviněný jednal v afektu, za nějž lze považovat silnou emocionální reakci vysoké intenzity a krátkého trvání, která sice vědomí zužuje, ale nezamlžuje ho, a tudíž nemůže být považována za chorobnou změnu vědomí, která by u pachatele oslabovala vztah k realitě a zanechávala pravou amnézii (srov. Rauch, H. J.: Über die Schuldfähigkeit von Affekttätern, In: Sa β, H.: Affektdelikte, str. 202). Jde o siln ý, bouřlivě, ale krátce probíhající citový stav (např. hněv, zděšení, radost, nadšení), zpravidla provázaný vegetativními reakcemi a mimickými projevy (srov. Hartl, P., Hartlová, H.: Psychologický slovník, Protál, Praha, 2000, 1. vydání, str. 19). Afektivní napětí, byť je pro něj typické krátké trvání či přechodný stav, může přetrvávat i delší dobu, aby se na nepatrný podnět vybilo spontánní agresivní reakcí, v daném okamžiku i zdánlivě nedůvodnou. Afekt se promítá zejména do subjektivní stránky jednání obviněného, v souhrnu se všemi dalšími skutečnostmi v této věci má právě jeho průběh u obviněného význam pro jeho jednání vyvolané a podmíněné tímto stavem hněvu, který byl u něj provokován představou, že poškozená udržuje vztahy s jinými muži. V tomto hněvném stavu se obviněný udržoval po delší dobu tak, že si tento zlobný stav vybíjel tím, že poškozenou opakovaně napadal.
69. Podle zjištění soudů obviněný jednal tak, že jeho násilí gradovalo, neboť započalo slovními útoky podle skutkových zjištění kolem 1.30 a skončilo až po 7 hodině ráno. Obviněný své jednání i přes již utrpěná zranění poškozené stále stupňoval, do poškozené kopal a v závěrečné fázi dokonce sáhl po noži, který však proto, že na to reagovala svědkyně N. K., již nepoužil. Významným je také fakt, že v takto intenzivním násilí setrvával obviněný dvakrát po dobu zhruba půl hodiny, což svědčí o tom, že se z jeho strany jednalo o kruté násilí, které udržoval a stupňoval. Navíc se ho dopouštěl vůči poškozené, která byla z fyzického hlediska mnohem slabší osobou, a nezastavil ho ani fakt, že u poškozené došlo k fyziologickým projevům (krvácela, pokálela se), které musí i průměrný člověk vnímat jako známky vážného zásahu do tělesné integrity.
70. Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů nižších stupňů zdůrazňuje, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, tedy že věděl, že jednáním, kterým na poškozenou útočil, může způsobit smrt, a pro případ že tato nastane, s tím byl srozuměn. Především pro takový závěr svědčí mnohost a intenzita útoků, jimiž vůči jejímu tělu působil, a lze jen připomenout, že se jednalo o opakované kopání velkou silou zejména do hlavy, a to ze všech směrů, zleva, zprava i zepředu. Působil tak právě na její hlavu a břicho aktivním násilím obutou nohou, což samo o sobě svědčí o tom, že mohl předpokládat, že jí může způsobit velmi závažná zranění vnitřních orgánů. Je třeba připomenout, že taková zranění jí skutečně vznikla. Pokud k její smrti nedošlo, nebyla to zásluha obviněného. Naopak on ji nechal natolik vážně zraněnou (otok mozku, pohmoždění mozku, poranění sleziny a ledviny) zcela bez pomoci. Z uvedeného lze usuzovat na to, že byl srozuměn s tím, že smrt u ní v důsledku uvedeného následku může nastat (srov. výpovědi svědků). Pro takový závěr svědčí i to, že obviněný vůbec nedbal na to, že se poškozená během jeho útoků trvajícího v součtu několik hodin (byť s krátkým přerušením) dvakrát v důsledku nesnesitelnosti jednáno obviněného pokálela a počůrala. Rovněž významným momentem je i snaha svědkyně N. K. prosbami a žádostmi jej od uvedeného počínání odvrátit, což se jí nepodařilo, a i ona byla vystavena, byť náhodnému, násilí ze strany obviněného, a ani již zraněná a krvácející poškozená jej svými prosbami neodradila od toho, aby ve svém krutém počínání vůči ní nepokračoval.
71. Výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že poškozená byla v natolik vážném stavu, že jí, pokud by jí nebyla poskytnuta bezprostřední vysoce odborná pomoc, hrozila smrt, která byla odvrácena jen díky včasné lékařské pomoci, kterou přivolaly jiné osoby. Obviněný nejenom že se o život poškozené nezajímal, ale v době, kdy již byla v bezvědomí, dokonce svědkyni D. Z. odrazoval od toho, aby záchranku přivolala. Všechny uvedené okolnosti svědčí o tom, že obviněný právě s ohledem na brutalitu a tvrdost svého útoku byl srozuměn s tím, že poškozená může zemřít, a to právě i pokud jí nebude poskytnuta včasná pomoc, což vyplývalo ze stavu, v němž se nacházela (oteklý krvácející obličej, nereagovala, apod.). Rovněž i vlastní útoky obviněného v jejich mnohosti, směřované do hlavy a dalších částí těla, v podobě kopání i úderů pěstí, případně i bití páskem, se zřetelem na lokalizaci těchto ran, a s přihlédnutím k tomu, že poškozená se pokálela, vypovídají o tom, že byl s její smrtí ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku srozuměn. Takový závěr nevylučuje, ani to, že obviněný upustil od svého záměru použít proti poškozené nůž, neboť v té době již byla poškozená tak zbitá, že jí smrt bezprostředně hrozila. Použití nože by v tomto případě svědčilo o přímém, nikoliv eventuálním úmyslu.
72. O smíření obviněného s tím, že poškozená zemře, vypovídá i to, že obviněný v konci svého jednání, kdy se již poškozená aktivně neprojevovala, ji nechal ležet na zemi. Je třeba zdůraznit, že sanitku přivolala z podnětu N. K. svědkyně D. Z. v součinnosti se svědkem M. T. (č. l. 556 verte spisu), který uvedl, že „viděl jsem na zemi paní K., ležela, měla modré oči, myslím monokly, nebyl to hezký pohled … měla oteklou hlavu, že to nevypadalo normálně, viděl jsem krev u hlavy, tak to odpovídá …“. D. Z. (č. l. 558 spisu) uvedla, že „Já jsem šla za paní K., která ležela na zemi, nehýbala se, vypadala dobitá, ale neměla bodné rány. Měla oteklou hlavu. Tak jsem začala volat sanitku, ale pan R. mi říkal, že to bude dobré, ať nevolám.“ Vzhledem k takto viditelnému nesmírně vážnému stavu poškozené nemohl obviněný předpokládat, že by se jednalo o mírná zranění a naopak v situaci, kdy poškozená nereagovala, měla oteklou hlavu a kolem ní byla krev, lze i jeho prohlášení, že „to bude dobré“, ať není přivolávána pomoc, považovat za projev smíření (srozumění) s tím, že může smrt u poškozené nastat, a v té souvislosti i vyjádření lhostejnosti k následku, jenž svým jednáním způsobil.
73. Známky zranění, jež byla způsobena poškozené vlivem útoků obviněného, se navíc na jejím těle objevovaly postupně v průběhu celého večera (pomočení, pokálení, krvácení, zmodrání kůže, zčernání oblasti očí, otoky hlavy), avšak obviněný vzhledem k nim své hrubé chování nezměnil, naopak svou brutalitu zvýšil. Ve svém souhrnu svědčily o tom, že došlo ke způsobení natolik devastujících zranění organismu, které mohly vést ke smrti poškozené, která by nastala, pokud by jí jiné osoby nepřispěchaly na pomoc. Na tomto závěru nemění nic fakt, že ve finální části jeho činu, kdy již hněvný stav odplynul, se obviněný rozplakal, což je reakce odpovídající odplývání afektivního jednání, v němž byl čin spáchán, a uvědomění si jednání, jehož se dopustil. Významné z hlediska ukončeného pokusu jeho činu je to, že svým jednáním učinil vše, co pokládal za nezbytné pro dokonání činu vraždy, neboť zranění na těle poškozené, zejména na hlavě by vedla během pár hodin bez pomoci, kterou jí on sám nezajistil, k její smrti. Jednání obviněného mělo přímý význam pro způsobení smrti poškozené, byla zde nejtěsnější časová spojitost mezi jednáním a následkem smrti, která by nastala v nedlouhé době, pokud by k pomoci nedošlo (srov. SOLNAŘ, V., Základy trestní odpovědnosti. Academia, Praha, 1972, strana 260, 261).
74. Na základě uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodl o vině obviněného tak, že skutek, jak je shora ve výroku popsán, posoudil jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, protože shledal, že obviněný popsaným jednáním na poškozenou útočil v nepřímém úmyslu, neboť věděl, že jí fyzickými brutálními útoky zejména do hlavy a trupu vedenými velkou intenzitou může způsobit smrt (č. l. 152 a 153 spisu), k níž nedošlo díky včasné a odborné péči jiných osob.
X. Výrok o trestu a uložení ochranného léčení
75. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud pro vady v právní kvalifikaci zrušil výrok o vině, zrušil i výrok o trestu a obviněnému znovu uložil trest za podmínek stanovených v §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §39 tr. zákoníku (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 502). Obviněnému trest ukládal za jeden trestný čin, a to pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku v trestní sazbě odnětí svobody od deseti do osmnácti let.
76. Zvažoval jak závažnost činu, tak i poměry obviněného. Vzhledem k tomu, že jde o nejzávažnější trestný čin, bylo rozhodující posoudit, jak dalece se odlišuje svou závažností od jiných činů spáchaných za obdobných podmínek. Z tohoto hlediska je třeba uvést, že posuzovaný čin se vyznačuje zejména svou brutalitou, která nebývá u vražd spáchaných mužem na ženě obvyklá, a v tomto směru se jedná spíše o jedinečný, nikoliv obvyklý charakter pokusu vraždy. K závažnosti je též třeba uvést, že ji zvyšuje i doba, po které jednání obviněného tzn., že bití poškozené probíhalo, stejně jako i to, že obviněný nedbal na utrpení, které poškozené způsoboval, neboť v bití pokračoval, byť s jistou přestávkou i poté, co se pokálela a počůrala. Na vysoké závažnosti činu obviněného nic nemění ani to, že k dokonání činu nedošlo, neboť poškozená po celou dobu uskutečňované násilí vnímala, a tedy bolest z něho prožívala. Jen díky náhodě velmi kruté násilí přežila, neboť smrt by u ní nastala, pokud by jí jiné osoby nepřivolaly pomoc, o což se obviněný sám vůbec ani nepokusil. Z hlediska závažnosti činu je nutné posoudit i skutečné následky, které u poškozené nastaly, což jsou zejména organické změny na mozku, díky nimž již nikdy nepovede hodnotný život, který žila před napadením obviněného. Na základě těchto skutečností jde o velice závažný pokus zločinu vraždy.
77. Nejvyšší soud přihlížel i k osobním a rodinným poměrům obviněného. Bylo zjištěno, že se v dětství vyvíjel neharmonicky, neboť vyrůstal v poměrech, které nebyly zcela vyvážené. Jeho rodiče se rozvedli, protože se nesnášeli a dost často se hádali. Následně žil s matkou a jejími novými partnery. Jeho školní docházka byla nepravidelná, často do školy nechodil a i tam měl problémy s chováním. Doma býval často sám, neboť jeho matka pracovala v hospodě. Pouze se vyučil, střední školu s maturitou nedokončil, protože dal přednost kamarádům a návštěvám restauračních zařízení, kde se scházel s osobami nevalné pověsti (č. l. 197 a 198 spisu). Protože čin byl spáchán mezi partnery, kteří udržovali delší dobu trvající vztah, lze uvést, že obviněný vystřídal asi tři partnerky, s nimiž pobýval více než rok. Rozešel se s nimi kvůli hádkám, nevěře či jiné ženě. Občas se u něj projevovalo i násilí vůči těmto ženám – připustil facku (č. l. 198 spisu). Ve vztahu k poškozené se projevoval proměnlivě. Mísila se v něm láska k poškozené s odmítáním jejího chování, což vedlo k tomu, že se několikrát rozešli a obviněný byl stále více frustrovaný a způsob komunikace poškozené vnímal jako vědomé lhaní (č. l. 209 spisu). Podstatný byl též jeho vztah k alkoholu, který se u něj vyvíjel. Již v době, kdy chodil na učiliště, začal popíjet, zkoušel i drogy a měl zhruba roční období, kdy se užívání drog chytl (č. l. 198 spisu), alkohol užíval pravidelně (č. l. 199 spisu) a v době znaleckého vyšetření vykazoval tendence k abusu (nadměrnému užívání) návykových látek. Jde o osobnost emočně nestabilní, která se projevuje afektivní nestálostí, nedostatkem rozvahy, zvýšenými tendencemi k násilnému chování (č. l. 213 spisu).
78. Pokud jde o jeho kriminální minulost, lze uvést ve shodě se závěry učiněnými již soudy nižších stupňů, že jeho disociální povaha spočívala na nerespektování základních norem správného chování, o čemž svědčí celkem pět záznamů o přestupcích (č. l. 410 spisu) a projevovala se tím, že se dopouštěl trestných jednání. K odsouzením za ně nelze přihlížet, neboť všechna odsouzení vedla pouze k výchovným alternativním trestům, jež jsou zahlazené (č. l. 412, 489 spisu), a proto z nich nelze vyvozovat následky k tíži pachatele při výměře trestu. Tato fikce však nebrání, aby soud při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že v minulosti již spáchal trestný čin, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákonem, možnosti jeho nápravy apod. Právní fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, znamená v podstatě právní zánik odsouzení, neznamená to i zánik skutečnosti, že pachatel spáchal trestný čin, protože jde o okolnosti s odlišným obsahem, které mají odlišný význam a dosah při výměře trestu (srov. rozhodnutí č. 10/1974 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto konstatuje, že v minulosti obviněný spáchal trestný čin vydírání (v roce 2004), výtržnictví (v letech 2008, 2011, 2013) a ublížení na zdraví (v letech 2008 a 2013). Jde tedy o trestná jednání, u nichž se projevoval násilný aspekt stejně, jako tomu bylo v nyní projednávaném činu. Uvedené svědčí o tom, že se trestné činnosti v minulosti nevyvaroval, opakovaně ji páchal a nepoučil se. Na druhou stranu je zřejmé, že si závažnost činu uvědomil, neboť i při veřejném zasedání projevil nad svým činem lítost, a snažil se alespoň částečně dosáhnout nápravy, když si připustil svůj problém s alkoholem a s negativním důsledkem svého agresivního chování, a tento začal řešit, o čemž svědčí jeho vyjádření založené na č. l. 546 spisu a zpráva společnosti Podané ruce o spolupráci s klientem (č. l. 547 spisu).
79. Nejvyšší soud při uvážení těchto skutečností považoval za okolnost, která obviněnému ve smyslu §41 odst. 1 písm. o) tr. zákoníku polehčovala, jím upřímně míněnou lítost, kterou projevoval zejména v závěru trestního řízení. V jeho neprospěch však svědčí brutalita a trýznivost činu podle přitěžující okolnosti podle §42 písm. c) tr. zákoníku, protože podle provedení činu i následků v podobě zranění, jež poškozená utrpěla, je zřejmé, že bití a kopání obviněného do těla i hlavy vnímala jako velice bolestivá. Tento trýznivý způsob provedení činu jí způsobil vysoké fyzické i duševní utrpění a vedl k jejímu následnému strádání, nutno podotknout, dosahující intenzity zvlášť trýznivého způsobu, jenž je znakem kvalifikované vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 558), o který se z důvodu respektování zásady zákazu reformationis in peius nemohlo jednat. Lze jen připomenout, že brutální útok, který pramení ze žárlivosti a opilosti obviněného, i když byl veden jen rukama a nohama, byl silný a agresivní a obviněný jím poškozenou ubíjel po delší dobu. Zranění, která poškozené způsobil, dalším bitím ještě více zhoršoval, neboť své násilí stupňoval, čímž poškozené způsoboval po delší dobu soustavné bolesti, které po celou dobu vnímala, neboť během trvání útoku obviněného byla při vědomí a do kómatu upadla, až když obviněný ustal v jejím napadání. Subjektivní prožitky poškozené a její fyzické i duševní útrapy vedly k opakovanému úniku stolice, i nastalému následku v podobě poškození mozku. Nadto lze pozorovat i zjevné pasivní podrobení se poškozené, která se útokům obviněného nebránila, a pouze vyčkávala, až ustane, a prosila ho o to, aby ji nechal, čehož obviněný zcela lhostejně a bezohledně nedbal a v jejím brutálním bití pokračoval i přes její výslovné žádosti. Celkový způsob provedení činu tedy svědčí o nadměrné duševní i fyzické trýzni poškozené, vymykající se obdobným případům, a proto není pochyb o naplnění přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. c) tr. zákoníku.
80. Poměrně významnou okolností je, že i přes veškeré projevy poškozené a stav, ve kterém se nacházela, jenž byl očividný, ji obviněný zcela bez pomoci zanechal ležet na zemi, pomoc jí přivolala až svědkyně D. Z., kterou dokonce obviněný od volání rychlé záchranné služby odrazoval. K fatálnímu následku v podobě smrti nedošlo díky včasné pomoci přivolané jinými osobami. O závažných zraněních a jejich trvalých následcích svědčí zejména lékařské zprávy (č. l. 574 a 575 spisu), podle nichž poškozená potřebuje dohled a dopomoc při běžných denních aktivitách, neboť ji rodiče musí navigovat, aby se převlékla, umyla, vzala si léky, atd., její pracovní potenciál je vymizelý, není schopna plánovat, tvořit strategie, cílevědomě postupovat a řešit problémy.
81. Nejvyšší soud na tomto podkladě učinil závěr, že přiměřeným všem uvedeným zjištěným a posuzovaným skutečnostem je uložení trestu v polovině jeho zákonné sazby, tj. ve výměře čtrnácti let. Tento trest vystihuje jak závažnost činu, tedy spáchání násilného trestného činu trýznivým způsobem, tak útok proti životu a zdraví poškozené, což jsou jedny z nejdůležitějších hodnot chráněných trestním zákoníkem. Jsou v něm zohledněny okolnosti, za kterých byl čin spáchán a míra nejenom trestněprávní, ale i lidské odpovědnosti, kterou za ně obviněný nese. Trest uložený v polovině zákonné trestní sazby proto Nejvyšší soud považuje za korespondující s principem proporcionality a ve smyslu přiměřenosti trestní sankce, při níž je plně respektována lidská důstojnost obviněného. Jde o nutný a nezbytný zásah do osobní svobody obviněného, který je plně předvídatelný ve smyslu účelu trestu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004).
82. Pro výkon uvedeného trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, protože byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku) k trestu odnětí svobody ve výměře přesahující osm roků.
83. Obviněnému Nejvyšší soud uložil též ochranné protialkoholní léčení, protože má již na alkohol vypěstovanou závislost a dopustil se trestné činnosti ve stavu prosté opilosti. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, trpí syndromem závislosti na alkoholu (č. l. 215 spisu), a právě alkohol byl u něj spouštěčem jeho agresivního chování. Jeho agresivita pod vlivem alkoholu byla konstatována i osobami, které s ním byly v blízkém kontaktu (např. poškozenou či svědkyní D. Z.). Je tedy zřejmé, že se obviněný oddával užívání alkoholu, které u něj bylo trvalého rázu, a které nebyl schopen sám zvládnout, jak vyplynulo i z jeho vlastního podání, kde navíc uváděl, že právě jeho požívání bylo jeho zájmovou činností. Je z něj též parné, že obviněný na svou závislost nemá vlastní potřebný náhled, protože uváděl, že si myslí, že na něm závislý není. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že agresivní chování, které vedlo i k činu nyní projednávanému, bylo právě požívání alkoholu zapříčiněno. Jde u něj o alkoholovou závislost vedoucí k umocnění jeho psychologických problémů, agresivitě a výbušnosti. V projednávané věci jsou tudíž splněny podmínky pro uložení ochranného protialkoholního léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť jde o pachatele, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním.
84. Nejvyšší soud na rozdíl od soudů nižších stupňů neshledal podmínky pro to, aby v této trestní věci byla léčba ukládána podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pro níž platí, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Pro použití této alternativy musí být splněny společně obě podmínky v tomto ustanovení uvedené, a to jednak existence stavu vyvolaného duševní poruchou a jednak nebezpečnost pachatele na svobodě (přiměřeně též rozhodnutí č. 5/2000 Sb. rozh. tr.). Podle §123 tr. zákoníku se duševní poruchou rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Posoudí-li se závěry, jež znalci v této trestní věci u obviněného učinili, jeho osobnost je emočně nestabilní a projevuje se afektivní nestálostí, nedostatkem rozvahy, zvýšenými tendencemi k násilnému chování a impulsivnímu jednání bez uvážení následků, nicméně jeho prožívání není primárně disociální a jeho rozumové funkce jsou bez narušení (č. l. 213 spisu). Nejednalo se tudíž o duševní poruchu takového rázu, aby splňovala uvedené předpoklady, protože šlo o emočně nestabilní poruchu osobnosti impulzivního subtypu, tedy nikoli o duševní poruchu, ale osobnostní vadnou strukturu. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, připustili, že je pobyt obviněného na svobodě z psychiatrického hlediska potencionálně nebezpečný, nicméně význam připisovali spíše jeho problému s alkoholem, který mu snižoval přirozené zábrany. Z tohoto důvodu doporučili zejména uložení ochranného léčení protialkoholního a shledali, že obviněný si tento problém začal uvědomovat a jeho resocializační potenciál se jeví, při podrobení se vhodné léčbě, jako dobrý (č. l. 214 až 216 spisu). Nejvyšší soud proto shledal, že o duševní poruchu podle §123 tr. zákoníku nejde.
85. S ohledem na všechny ve věci zjištěné skutečnosti, zejména pozitivní přístup obviněného po spáchání činu, a to, že nebyly zjištěny takové okolnosti, které by vzhledem k osobě pachatele svědčily o tom, že by účelu ochranného léčení nebylo možné dosáhnout, Nejvyšší soud pro způsob výkonu ochranného léčení podle §99 odst. 4 tr. zákoníku považoval za vhodné, aby bylo vykonáno ve formě ambulantní, protože obviněný je způsobilý se této formě léčby podrobit. Ostatně uvedená forma léčby byla doporučena i znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a ve výkonu trestu odnětí svobody jsou pro její výkon podmínky zajištěny. Ambulantní forma výkonu ochranného opatření bude u obviněného vhodnější, neboť ten prokazuje vlastní iniciativu se svou závislostí bojovat, přičemž se u něj nejedná o natolik závažnou formu alkoholismu, aby bylo nutné jeho umístění do ústavu. Z tohoto úhlu pohledu bude zajištěna jak dostatečná abstinence, tak dodržování pravidelného denního režimu, ze strany Věznice Mírov, kde se obviněný v současné době nachází.
XI. K náhradě škody
86. Nejvyšší soud rovněž rozhodoval o náhradě škody. K tomu je předně nutné uvést, že tak učinil na podkladě dostupného spisového materiálu ve shodě se soudy nižších stupňů.
87. Lze jen dodat, že pokud obviněný v dovolání brojil vůči vyčíslení výše nároku k náhradě majetkové škody u poškozené VZP, a vytýkal nesprávný součet jednotlivých položek na doložených výpisech nákladů vynaložených na zdravotní péči, nebylo možné této námitce přisvědčit. Ve vztahu k ní u veřejného zasedání zástupkyně poškozené VZP vyjádřila, že součty byly plně v souladu s podklady, na základě kterých pojišťovna výdaje poškozené L. K. hradila. Nedůvodné byly námitky obviněného i vůči náhradě nemajetkové újmy u poškozené L. K., protože v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními namítal, že nebylo prokázáno, že způsobil veškerá zranění této poškozené, a proto mu nemohla být přiznána povinnost nahradit za ně vzniklou újmu.
88. Výhrady proti nesprávné výši náhrady nemajetkové újmy jsou námitkami ryze skutkovými, postrádajícími podklad ve výsledcích provedeného dokazování, k čemuž lze připomenout, že výrok o náhradě škody je možné napadat pouze tehdy, jsou-li mu vytýkány vady v nesprávném hmotněprávním posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974), a nikoli pokud jsou vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních či procesních postupech soudů, jež se k výměře náhrady škody vztahují. Jen pro úplnost ve vztahu k tomuto výroku, jímž Nejvyšší soud sám znovu rozhodoval, je vhodné zmínit, že soudy uvedený výrok o náhradě škody má oporu ve výroku o vině a plně s ním koresponduje.
89. Pro stručnost k opodstatněnosti nároku poškozené L. K., lze shrnout, že se touto otázkou dopodrobna zabýval soud prvního stupně, který vycházel ze dvou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, zpracovaných znalkyní poškozené MUDr. Evou Matějů, Ph.D. (č. l. 511 až 543 spisu) a znalcem obhajoby MUDr. Jaromírem Freiwaldem (č. l. 601 až 607 spisu). Vzhledem k protichůdným závěrům stran vyčíslení bolestného poškozené L. K. byli oba znalci vyslechnuti při hlavním líčení (č. l. 690 verte až 694 spisu), kdy měli možnost závěry vzájemně rozporovat a své úvahy vysvětlit. Stejně tak byl dán prostor obviněnému a jeho obhájcům, aby se k těmto závěrům vyjádřili a rozporovali je. Po zhodnocení všech poznatků k jednotlivým bodům nároku poškozené na nemajetkovou újmu soud prvního stupně shledal, že oba znalci dospěli ke značně rozdílným závěrům, které se nepodařilo vysvětlit ani jejich podrobným výslechem, a proto plně ve prospěch obviněného vyměřil odškodnění poškozené podle nejnižších možných hodnot, k nimž bylo možné na základě znaleckých posudků dospět tam, kde se znalci shodli, i tam kde se vzájemně ve svých názorech rozcházeli. Bodové hodnocení bolestného po takto provedených úpravách činilo pod body 1) až 10) 693 bodů, pod bodem 11) 50 bodů, pod bodem 12) 100 bodů, pod bodem 13) 315 bodů, pod bodem 14) 200 bodů, pod bodem 15) až 26) 65 bodů (body 1 až 26 se vztahují k roku 2018) a pod body 1) až 2) 70 bodů (za rok 2019). Hodnota bodů za zranění, se kterými se poškozená L. K. léčila v roce 2018, tedy představovala 1423 bodů, a 70 bodů bylo přiznáno za léčebné výdaje v roce 2019. Celková výše bodového hodnocení byla 1493 bodů, přičemž hodnota jednoho bodu odpovídá 1 % výše hrubé nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikl nárok (vznikla bolest). Průměrná mzda za rok 2017 byla 29.504 Kč, a proto hodnota jednoho bodu v roce 2018 odpovídala 295,04 Kč. Výše odškodného za tento rok tedy představovala součin částky 295,04 a bodové hodnoty 1423, což ve výsledku činilo částku 419.841,92 Kč. Průměrná mzda v roce 2018 činila 31.885 Kč a hodnota jednoho bodu za rok 2019 tak odpovídala částce 318,85 Kč. Výše odškodného za rok 2019 pak byla součinem částky 318,85 Kč s bodovou hodnotou 70, kdy výsledkem je částka 22.319,5 Kč. Celková výše bolestného, jež vzniklo poškozené následkem jednání obviněného, tak představovala součet hodnot 419.841,92 Kč a 22.319,5 Kč, což odpovídá částce 442 161,42 Kč (srov. bod 49. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud uvedené závěry potvrdil a plně se s nimi ztotožnil (srov. body 39., 41. a 42. rozsudku odvolacího soudu).
90. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ve vztahu k nároku poškozené L. K. na náhradu nemajetkové újmy rozhodl plně v souladu se závěry soudů nižších stupňů, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.
91. Rovněž nárok poškozené VZP obviněný zpochybnil zcela nedůvodně. Nejvyšší soud k požadavkům této poškozené zmiňuje, že šlo o dvě skupiny dokladů. První z nich je založena na č. l. 458 až 461 a 474 až 475 spisu. Jde o faktury, jež byly vystaveny za dobu hospitalizační péče o poškozenou L. K. ve dnech 24. 11. 2018 až 3. 12. 2018 a 19. 12. 2018 až 31. 12. 2018, kdy byla za lékařské výkony účtována částka 29.792,64 Kč, za léčiva částka 15.579,89 Kč a za celkem 22 ošetřovacích dnů částka 313.088,64 Kč. Celková cena uvedených úkonů hospitalizační péče ve vymezeném období činila 358.461,17 Kč. Druhá skupina dokumentů prokazující nárok poškozené VZP je založena na č. l. 441 až 456 a 466 až 473 spisu a dokazuje náklady vynaložené za ambulantní péči o poškozenou L. K. ve dnech 24. 11. 2018 až 28. 12. 2018, jež se skládaly z výdajů za zdravotnické výkony v nemocnici ve výši 40.246,26 Kč, léčiva ve výši 490,05 Kč a výkony záchranné služby ve výši 3021,40 Kč (celkem 43.757,71 Kč). Za hospitalizační péči ve dnech 3. 12. 2018 až 18. 12. 2018, tedy celkem 16 ošetřovacích dnů byla účtována částka 123.953,22 Kč a za dopravu poškozené částka 1198,97 Kč. Celková cena ambulantní péče, hospitalizační péče a dopravy vymezená druhou skupinou faktur tak byla vyčíslena na 168.909,90 Kč.
92. Nejvyšší soud dospěl k závěru o správnosti uvedených hodnot, a to částek 358.461,17 Kč a 168.909,90 Kč, kdy každá z nich odpovídá jedné skupině přesně vymezených zdravotnických úkonů, které se nijak nekryjí a jsou dostatečným způsobem specifikovatelné tak, aby bylo možné shledat, že poškozené VZP vznikl nárok k náhradě majetkové škody, která odpovídá součtu těchto dvou hodnot. Výsledná částka tak činí 527.371,07 Kč a plně (vyjma hodnoty 0,7 haléřů) odpovídá té, ke které dospěly i soudy nižších stupňů. Z těchto důvodů nebylo možné přistoupit na obhajobu obviněného, který se snažil způsob stanovení výše náhrady majetkové škody, jež vznikla poškozené VZP, zpochybnit.
93. Při platnosti shora uvedených zjištění, jimiž byla mimo jiné potvrzena správnost závěrů soudů nižších stupňů ohledně výše nároku poškozené VZP k náhradě majetkové škody, rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněnému rovněž povinnost nahradit majetkovou škodu ve výši 527.371 Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočinu, Benešova 696/10, 659 14 Brno-město.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu