ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.808.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 808/2021-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 o dovolání obviněného J. S. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. 9 To 75/2021-155, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 4/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 2. 2021, č. j. 67 T 4/2021-103, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
1) dne 9. 10. 2020 v době kolem 13:40 hod., v XY, za částku ve výši 20 Kč prodal J. H., nar. XY, fragment bílé tablety o hmotnosti 0,2 g brutto, v němž byla detekcí za užití soupravy NARK II a následně odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie, zjištěna přítomnost buprenorfinu, a poté byl zadržen hlídkou Policie České republiky, přičemž látka buprenorfin je uvedena jako látka psychotropní v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a takto jednal v úmyslu uvedený fragment bílé tablety J. H. prodat, byť k prodeji těchto látek není oprávněn,
2) dne 9. 10. 2020 v době kolem 13:40 hod., v XY, před svým zadržením, a následně dne 9. 10. 2020 v 13:45 hod., v době po zadržení policejní hlídkou a po jeho eskortování na služebně Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha I, Místního oddělení Benediktská, v Praze 1, Benediktská 692/1 u sebe přechovával 1 fragment bílé tablety o hmotnosti 0,1 g brutto v obal s nápisem Suboxone 8 mg /2 mg, 9 bílých tablet s nápisem ROCHE v plastovém sáčku s přítlačnou lištou o celkové hmotnosti 1,9 g brutto a 2 originálně zabalené tablety léku Suboxone 8 mg / 2 mg, kdy provedenou detekcí za užití soupravy NARK II a následně odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie, byla ve fragmentu bílé tablety zjištěna přítomnost buprenorfinu, tablety s nápisem ROCHE obsahovaly klonazepam a tablety Suboxone obsahovaly buprenorfin, přičemž buprenorfin je uveden jako látka psychotropní v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a klonazepam je uveden jako látka psychotropní v příloze č. 7 k uvedenému nařízení vlády, a takto jednal v úmyslu popsaný fragment bílé tablety a uvedené tablety prodat jiným osobám, byť k jejich prodeji a držení za účelem prodeje není oprávněn, a uvedeného jednání se dopustil, přestože věděl, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 44 T 94/2020, ze dne 5. 10. 2020, pravomocným dne 5. 10. 2020, uznán vinným přečinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu a se stanovením zkušební doby v trvání 3 let, tedy do 5. 10. 2023.
2. Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci vztahující se na věci specifikované ve výroku o trestu jeho rozsudku a podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 20 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 16. 3. 2021, č. j. 9 To 75/2021-155, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný dovolání, přičemž tak činí prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Ivany Lankové, advokátky, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu s tím, že namítá, že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně spočívají v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V dalším textu obviněný opakuje pouze námitky, které uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a předtím i v rámci své obhajoby před nalézacím soudem. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu poukazuje předně na to, že z listin předložených obhajobou vyplývá, pokud jde o jeho zdravotní a duševní stav, že nic nepředstírá, když trpí faktickou hluchotou a lehkou mentální retardací a má omezenou znalost českého jazyka, přičemž uvedené obtíže nevznikly v důsledku dlouhodobého užívání psychoaktivních látek, nýbrž zřejmě jde o poruchy vzniklé prenatálně, či do dvou let věku. Zdůrazňuje, že již v přípravném řízení proto navrhoval provést důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to vzhledem k tomu, že prvotní pokus o zpracování takového posudku nebyl úspěšný. Vytýká soudu prvního stupně, že nepostupoval správně, jestliže jeho návrh zamítl, neboť zpracováním posudku by bylo postaveno najisto, zda trpí duševní poruchou, a následně by soud mohl posoudit, zda v době spáchání činu byl, nebo nebyl nepříčetný či zmenšeně příčetný. Ve vztahu k postupu odvolacího soudu pak namítá, že tento se otázkou jeho duševní poruchy absolutně nezabýval a zaměřil se pouze na námitky týkající se jeho nedoslýchavosti. Oběma soudům dále vytýká, že i přes existenci a předložení zásadních důkazů prokazujících jeho zdravotní a duševní stav, se při svém rozhodování spokojily se zprávou neodborníka na danou oblast – ředitele věznice a zprávou psychiatra, jenž ho v podstatě nedokázal vyšetřit. Je přesvědčen, že s ohledem na to, že z provedených důkazů vyplývá, že trpí lehkou mentální retardací (blížící se stupni středně těžké mentální retardace), a tedy duševní poruchou, je nutné hodnotit, zda tato v době spáchání činu měla vliv na jeho schopnost rozpoznat protiprávnost daného činu nebo ovládat své jednání, tedy zkoumat jeho příčetnost, a následně posoudit od toho se odvíjející jeho případnou trestní odpovědnost; to soudy obou stupňů neučinily, a proto jejich rozhodnutí spočívají na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že opakovaně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ztotožňuje se s jeho argumentací a postupem, aniž by se však jakkoli vypořádal s námitkami obhajoby stran jeho duševní poruchy (a od toho se odvíjející příčetnosti) obsaženými v jeho odvolání, a že tudíž neodstranil vadu řízení vytýkanou v řádném opravném prostředku.
7. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu ve spojení s §265 l odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 9 To 75/2021, případně též vadné řízení mu předcházející, a aby přikázal věc soudu, o jehož rozhodnutí jde, k novému projednání a rozhodnutí.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce). Předně konstatuje, že dovolací námitky obviněného směřují výhradně proti rozsahu dokazování provedeného soudy obou stupňů, když soudům vytýká neprovedení navrhovaného důkazu – znaleckého posudku ke zkoumání svého duševního stavu. Je tedy zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny soudy zjištěného skutkového stavu, a nikoli takových, jež by se vztahovaly k právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení, přičemž navíc jde o výhrady obsahově shodné s těmi, které uplatnil již v rámci řízení před soudem prvního stupně a zejména pak i odvolacím soudem. Přes tyto závěry státní zástupce považuje s jistou dávkou tolerance část dovolací argumentace obviněného za podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod. V návaznosti na svou námitku stran neprovedení znaleckého posudku ohledně jeho duševního stavu, jež představuje námitku do rozsahu dokazování, a tedy nenaplňující uplatněný dovolací důvod, totiž obviněný následně namítá, že skutková zjištění jsou neúplná, což má vliv na hmotněprávní posouzení věci, neboť pokud by se potvrdily pochyby o jeho duševním stavu a byla mu v inkriminovanou dobu diagnostikována duševní porucha, ovlivnila by tato skutečnost otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu. Státní zástupce uvádí, že obviněný se tak fakticky dovolává posouzení své příčetnosti, přičemž otázka příčetnosti, týkající se subjektu trestného činu, pak zvolený dovolací důvod naplňuje.
9. K pojmu příčetnosti státní zástupce následně zdůrazňuje, že tento není identický s pojmem rozumové zralosti, duševního zdraví nebo normality. V této souvislosti poukazuje na účelovost jednání obviněného a úmyslné zveličování jeho zdravotních obtíží a duševního hendikepu, jak vyplývá z vyjádření znalkyně MUDr. Gabriely Léblové a z dalších důkazů (vyjádření Vězeňské služby ČR, Vazební věznice Praha – Ruzyně a předcházejících trestních řízení). Vyslovuje názor, že za takové situace je nepochybné, že projevy obviněného v průběhu trestního řízení, aniž by byl jakkoli zlehčován jeho zdravotní a duševní stav, jsou vědomě účelově agravovány, a tedy je lze považovat za způsob vedení jeho obhajoby. Uzavírá proto, že na základě provedeného dokazování nevznikly žádné zásadní pochybnosti o příčetnosti obviněného, a současně dodává, že toliko existence těchto důvodných pochybností za situace odmítnutí součinnosti se znalcem během vyšetření by odůvodňovala vypracování ústavního znaleckého posudku ohledně duševního stavu obviněného. Připomíná navíc, že předmětnými námitkami se na podkladě odvolání obviněného řádně zabýval již odvolací soud (stejně jako předtím i soud prvního stupně) a dospěl k závěru, že doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na obviněného se jeví zcela nadbytečným, neboť pro posouzení této otázky jsou zde další důkazy, které byly provedeny. Státní zástupce se s takovým závěrem ztotožňuje, neboť má za to, že rozsah dokazování v dané trestní věci je z hlediska meritorního rozhodnutí dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.
10. Z výše zmíněných důvodů, kdy část námitek považuje za sice relevantně uplatněné, avšak zároveň za neopodstatněné, státní zástupce navrhuje podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu vyjadřuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opírá o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
16. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
17. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
18. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
19. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Svou argumentací totiž, přestože se jejím prostřednictvím domáhá posouzení své příčetnosti v době spáchání trestného činu jakožto otázky právní, ve skutečnosti brojí proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění učiněných na tomto podkladě, o něž oba soudy opřely své závěry o jeho zdravotním a duševním stavu, tj. uplatňuje výhrady skutkové.
22. Tak je tomu tehdy, pokud obviněný namítá, že oba soudy nižších instancí dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním o jeho zdravotním a duševním stavu z důvodu, že neprovedly jednak úplné dokazování, když nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a spokojily se s jinými ve věci provedenými důkazy, a jednak provedené důkazy chybně hodnotily, neboť nezohlednily jím předložené důkazy a z nich vyplývající závěry o jeho faktické hluchotě a lehké mentální retardaci svědčící o tom, že trpí duševní poruchou, a naopak se spokojily s jinými důkazy, z nichž vyvodily nesprávné závěry ohledně jeho nedoslýchavosti a rozumových kompetencí a s tím souvisejících rozpoznávacích a ovládacích schopností, přičemž odvolacímu soudu nadto vytýká, že se zaměřil pouze na otázku nedoslýchavosti a otázkou duševní poruchy se nezabýval vůbec.
23. K uvedeným výhradám obviněného je zapotřebí předně uvést, že soudy obou stupňů, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí a z obsahu spisového materiálu, rozhodně jeho zdravotní a duševní stav neignorovaly a jak jeho sluchovým postižením, tak duševními schopnostmi se pečlivě zabývaly; uvedené přitom platí rovněž ve vztahu k postupu odvolacího soudu, jenž neopomenul hodnotit též schopnost obviněného porozumět významu jemu kladených otázek a adekvátně, tj. věcně a relevantně na ně reagovat, stejně jako samostatně jednat, tedy nezaměřil se jen na kvalitu jeho sluchu, resp. nedoslýchavost, jak mu obviněný vytýká (srov. bod 9. odůvodnění jeho usnesení).
24. Na podkladě důkazů provedených v dané věci (zejména výpovědi svědka M. J. – zasahujícího policisty na místě činu, úředních záznamů – zpráv znalkyně MUDr. Gabriely Léblové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyjádření vězeňského psychologa, zprávy ředitele věznice k průběhu výkonu vazby, dále listinných důkazů v jiné trestní věci obviněného, protokolu o vazebním zasedání v této trestní věci a rovněž listin předložených obhajobou) a též s ohledem na způsob chování obviněného před soudem oba soudy dospěly, aniž by však jakkoli pomíjely poznatky o jeho nedoslýchavosti či lehké mentální retardaci, k jednoznačnému závěru, že přes jistý sluchový a rozumový deficit obviněného tento je schopen vnímat a porozumět jemu kladeným otázkám a adekvátně na ně reagovat, přičemž způsob jeho reakce svědčí o tom, že tyto nejen slyší, ale rozumí i jejich obsahu po významové stránce. Současně na podkladě zmíněných důkazů soudy učinily závěr, že pokud obviněný s orgány činnými v trestním řízení, znalkyní, vězeňským psychologem a dalšími osobami nekomunikoval, resp. reagoval neadekvátně, je třeba jeho chování hodnotit jako účelové s tím, že se jedná o jím zvolený způsob vedení své obhajoby, v rámci něhož úmyslně a účelově zveličuje své zdravotní obtíže a mentální deficit a snaží se vzbudit dojem, že trpí duševní poruchou, pro niž jsou (a v době spáchání činu byly) jeho rozpoznávací a (nebo) ovládací schopnosti vymizelé, či podstatně snížené. Nelze nezmínit, že pro tento závěr svědčí i skutečnost, že obviněný v situacích, kdy jde o jeho zájem a výhody, od taktiky nekomunikace, resp. nepřípadných reakcí upouští a naopak je orientovaný a reaguje bystře (srov. body 13. až 15. a 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru lze odkázat na podrobné a pečlivé hodnotící úvahy a přesvědčivé skutkové závěry soudu prvního stupně v bodech 23. a 24. odůvodnění jeho rozsudku a rovněž soudu odvolacího v bodech 9. až 11. odůvodnění jeho usnesení, na jejichž základě nevznikají žádné pochybnosti o příčetnosti obviněného, tj. o jeho subjektivní způsobilosti být z hlediska svých duševních schopností pachatelem trestného činu. Současně je třeba dodat, že takové úvahy a závěry oba soudy učinily na podkladě dostatečně provedeného dokazování, přičemž soud prvního stupně (srov. bod 5. odůvodnění jeho rozsudku) řádně odůvodnil, proč zamítl návrhy na doplnění dokazování předložené obhajobou, zejména její návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, když jej s ohledem na jiné ve věci provedené důkazy a zjištěné skutečnosti považoval za nadbytečný (s takovým postupem se přitom ztotožnil i soud odvolací, který konstatoval, se soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu).
25. Nezbývá proto než uzavřít, že výše uvedené výhrady dovolatele rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, po stránce věcné uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, doplnění dokazování a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
26. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Nadto platí, že Nejvyšší soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek pouze v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, anebo ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
27. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí (jak na to bylo již výše poukázáno) řádně vyložil, jaké závěry ve vztahu ke zdravotnímu a duševnímu stavu obviněného z jednotlivých důkazů učinil, a řádně se zabýval i jeho námitkami v uvedeném směru, přičemž s těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení. Nejvyšší soud se s danými úvahami a závěry, které již z důvodu procesní ekonomie zde není třeba opětovně podrobně rekapitulovat, rovněž plně ztotožňuje, a nemá, co by jim mohl vytknout.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
28. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. S. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu důvodu. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.