ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.455.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 455/2021-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné MONETA Leasing, s. r. o. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Vyskočilova 1442/1b, identifikační číslo osoby 60751606, zastoupené Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 406/48, proti povinnému P. M. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Filipským, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, pro 188 718 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Brno-venkov pod sp. zn. 55 EXE 1457/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2020, č. j. 26 Co 183/2019-284, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) usnesením ze dne 11. 12. 2018, č. j. 55 EXE 1457/2015-245, výrokem I. částečně zastavil v rozsahu pohledávky oprávněné ve výši 163 689,70 Kč exekuci vedenou u soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 159 EX 592/15 podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2014, č. j. 3 Cm 549/2013-13 (dále „exekuční titul“), zároveň pro pohledávku oprávněné ve výši 105 000 Kč návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
2) Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že oprávněná (pod dřívější obchodní firmou VB Leasing CZ, spol. s r. o.) a společnost AgroStar Bohemia, s. r. o. (identifikační číslo osoby 26970821, od 24. 7. 2013 v likvidaci, dále jen „dlužník“), uzavřely dne 22. 7. 2008 úvěrovou smlouvu č. 9087500119 (dále „úvěrová smlouva“), v níž se oprávněná zavázala poskytnout dlužníkovi částku ve výši 1 000 400 Kč určenou k částečné úhradě kupní ceny lakovací kabiny Grandi Mezzi, výrobní č. B 9733, rok výroby 2008 (dále jen „lakovací kabina“ či „předmět zajištění“). Splácení úvěru bylo zajištěno převodem vlastnického práva k lakovací kabině ve prospěch oprávněné a blankosměnkou vystavenou dlužníkem na řad oprávněné s doložkou „bez protestu“, jíž avaloval povinný. Podle smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k movité věci a smlouvy o výpůjčce uzavřené taktéž dne 22. 7. 2008 (dále „smlouva o zajišťovacím převodu a výpůjčce“) byl dlužník povinen ponechat předmět zajištění ve svém sídle nebo provozovně, přičemž oprávněná přenechala dlužníkovi předmět zajištění bezplatně do užívání. Oprávněná dne 15. 5. 2012 odstoupila od úvěrové smlouvy z důvodu prodlení dlužníka a následně dne 3. 9. 2014 dlužníkovi oznámila, že k datu 21. 8. 2014 zpeněžila předmět zajištění za celkovou cenu 605 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále rovněž „DPH“) a současně dlužníka vyzvala k vystavení daňového dokladu na dodání předmětu zajištění s tím, že při dodání zboží dlužníkem oprávněné (věřiteli) vzniká ke dni zpeněžení předmětu zajištění dlužníkovi povinnost uplatnit DPH na výstupu a vystavit věřiteli daňový doklad na částku kupní ceny včetně DPH. Dne 3. 9. 2014 oprávněná oznámila dlužníkovi, že jeho závazek vyplývající z úvěrové smlouvy ponížila o částku 500 000 Kč. Povinný jako postupník uzavřel se společností AgroSteel, SE (identifikační číslo osoby 24286451; dále „postupitel“), dne 21. 12. 2014 smlouvu, na základě které nabyl proti oprávněné pohledávku ve výši 144 822 Kč představovanou náhradou za užívání nebytových prostor v areálu v Náměšti nad Oslavou (dále „nebytové prostory“), v nichž byla v období od 8. 8. 2012 do 21. 8. 2014 umístěna lakovací kabina a které dlužník (jako původní vlastník) dříve převedl kupní smlouvou ze dne 1. 12. 2011 (dále jen „kupní smlouva“) na postupitele. Dne 22. 12. 2014 povinný oznámil oprávněné postoupení pohledávky vzniklé z užívání nebytových prostor na jeho osobu. Dne 22. 12. 2014 a dne 14. 4. 2015 povinný započetl své pohledávky z užívání nebytových prostor v částkách 126 900,26 Kč a 17 921,74 Kč vůči pohledávce oprávněné vyplývající ze směnečného závazku (exekučního titulu). Postupitel dne 29. 9. 2014 vyzval oprávněnou k úhradě nájemného za užívání nebytových prostor za období od 12. 9. 2012 do 21. 8. 2014, a to v částce 140 781 Kč, přičemž oprávněná dopisem ze dne 30. 12. 2014 uvedený nárok neuznala.
3) Soud prvního stupně usnesení o zastavení exekuce (tj. v rozsahu výroku I.) odůvodnil tím, že při neexistenci dohody mezi oprávněnou a dlužníkem ohledně úhrady nákladů spojených s užíváním nebytových prostor, v nichž byla lakovací kabina umístěna, musel tento závazek (vůči pozdějšímu vlastníku nebytových prostor - postupiteli) jít k tíži vlastníka lakovací kabiny, tedy oprávněné, na níž bylo v rámci zajišťovacího převodu práva vlastnické právo k lakovací kabině převedeno. Vzhledem k následnému platnému postoupení takto vzniklé pohledávky z postupitele na povinného a jejímu započtení proti pohledávce oprávněné vyplývající ze směnečného závazku bylo namístě zastavit exekuci v rozsahu částky 144 822 Kč (představující obvyklé nájemné za užívání nebytových prostor za období od 12. 9. 2012 do 21. 8. 2014) a dále částky 18 867,7 Kč, kterou povinný uhradil zvlášť na účet oprávněné. Povinný oproti tomu neprokázal, že by dlužník po prodeji předmětu zajištění vystavil oprávněné daňový doklad a že by daňová povinnost odvést DPH přešla na dlužníka. Daň z prodeje předmětu zajištění, jíž oprávněná odvedla státu, proto nelze odpočíst z dluhu povinného, a z tohoto důvodu je exekuce pro vymožení částky 105 000 Kč vedena důvodně.
4) Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněné i povinného usnesením ze dne 18. 9. 2020, č. j. 26 Co 183/2019-284, rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním dotčené části výroku I., jímž byla exekuce zastavena pro 144 822 Kč, změnil tak, že návrh povinného na zastavení exekuce v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), výrok II., jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce v rozsahu částky 105 000 Kč, potvrdil (výrok II.), a výrok III. (o náhradě nákladů řízení) změnil tak, že jej vypustil. Při aprobaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně upřesnil, že DPH sice zpravidla bývá zahrnuta jako součást (kupní) ceny, nicméně částka odpovídající této dani za prodej lakovací kabiny nemohla představovat soukromoprávní výnos oprávněné, o nějž by se dlužníkův dluh (potažmo dluh povinného) snížil. Oproti soudu prvního stupně nicméně nedovodil, že by se oprávněná bezdůvodně obohatila na úkor postupitele tím, že v jeho nebytových prostorách byla bezúplatně umístěna lakovací kabina vlastněná jí po dobu účinnosti zajišťovacího převodu vlastnického práva, jelikož předmět zajištění neměla v přímé dispozici (neměla jej u sebe a neužívala jej; tato práva na základě smlouvy o zajišťovacím převodu a výpůjčce náležela dlužníkovi) a nemohla ovlivnit ani okolnost převodu vlastnického práva k nebytovým prostorům z dlužníka na postupitele. Vypořádání ceny obvyklého nájemného tudíž mělo být - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005 - pouze věcí dlužníka a postupitele. Od kupní smlouvy o převodu nebytových prostor z dlužníka na postupitele přitom posléze insolvenční správce dlužníka (insolvenční řízení vůči dlužníku bylo zahájeno dne 12. 9. 2014) s účinností ke dni 18. 1. 2016 odstoupil, čímž došlo ke zrušení kupní smlouvy ex tunc a v důsledku čehož postupitel nikdy nebytové prostory nevlastnil (a nemohlo mu ani vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání těchto prostor oprávněnou).
5) Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky „ zda částka daně z přidané hodnoty je též výnosem jako součást kupní ceny při zpeněžení majetku, který je předmětem zajišťovacího převodu vlastnického práva “.
6) Dovolatel zdůraznil, že sám není plátcem daně z přidané hodnoty a jeho závazek vychází ze směnečného vztahu. Nemohl též jakkoli ovlivnit vystavení oprávněnou požadovaného daňového dokladu, jelikož v době zpeněžení předmětu zajištění již nebyl jednatelem dlužníka; ve vystavení daňového dokladu ani nenalézá souvislost s povinností oprávněné ponížit jeho dluh o celou částku kupní ceny za prodej lakovací kabiny, tedy částku včetně DPH. Rovněž i ze zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, mimo jiné dovozuje, že není-li dohodnuto smluvními stranami něco jiného, je součástí kupní ceny mj. i příslušná daň a clo, tedy i DPH. Část kupní ceny odpovídající DPH není svou povahou jiná než ta část kupní ceny, která tvoří základ pro výpočet DPH. Výtěžek zpeněžení tak tvoří celá kupní cena, nikoliv jen část kupní ceny ponížená o odpovídající DPH.
7) K dovolání se vyjádřila oprávněná tak, že podle úvěrové smlouvy měla povinnost ponížit dluh dlužníka čistě o výnos z prodeje předmětu zajištění, jímž částka odpovídající DPH (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2017, č. j. 4 Afs 88/2017-35) být nemůže. Z další části dovolání není zřejmé, v čem povinný konkrétně spatřuje dovolací důvod.
8) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
9) Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přijaté k výkladu smluvních ujednání podle §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“), se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednající osoby, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana, jíž byl projev vůle určen (srov. §266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li skutečnou vůli jednající osoby zjistit, soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému jednání zpravidla přikládala osoba obdobném postavení. Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1 obch. zák.), tak rovněž při posouzení významu projevu vůle podle §266 odst. 2 obch. zák. musí soud zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 489/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, a ze dne 16. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016).
10) V posuzované věci odvolacím soudem přijatý výklad ujednání obsaženého v čl. VIII. smlouvy o zajišťovacím převodu a výpůjčce (uzavřené za účinnosti obch. zák., jehož ustanoveními se interpretace smlouvy řídí) se zásadami vytýčenými rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz shora) koresponduje, bylo-li mj. dohodnuto, že „neuhradí-li dlužník své splatné závazky (…), je věřitel oprávněn předmět zajištění zpeněžit a uspokojit se z jeho výtěžku. Věřitel je oprávněn předmět zajištění zpeněžit dle své volby buď ve veřejné dražbě v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 26/2000 Sb., (…) nebo přímým prodejem za níže sjednaných podmínek. Veškeré náklady vzniklé věřiteli v souvislosti se zpeněžením předmětu zajištění jdou k tíži dlužníka (…) výtěžek zpeněžení dle shora uvedených ustanovení je věřitel oprávněn použít na úhradu všech splatných závazků dlužníka, jejichž splnění se touto smlouvou zajišťuje. Zbývající část výtěžku prodeje je povinen neprodleně vyplatit dlužníkovi “. Dovolací soud tudíž nespatřuje žádný deficit v závěru, že částku odpovídající DPH, kterou byla oprávněná povinna odvést státu (tuto okolnost dovolatel v dovolání nijak nerozporoval), nelze považovat za součást výnosu ve smyslu uvedeného smluvního ujednání, o nějž by se snižovala pohledávka oprávněné za dlužníkem.
11) Pro úplnost a v širších souvislostech lze odkázat i na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který se zřetelem k absenci bližší úpravy zajišťovacího převodu práva obsažené v §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ohledně vzájemných práv a povinností věřitele a dlužníka označil za rozhodující obsah smlouvy o zajišťovacím převodu práva.
12) Za dostatečně signifikantní lze v neposlední řadě považovat rozhodovací praxi dovolacího soudu přijatou ohledně exekučních dražeb (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, Cpjn 6/2007, uveřejněné pod číslem 69/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, uveřejněný pod číslem 71/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či ohledně zpeněžování předmětu zajištění v insolvenci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSCR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kterou lze rovněž promítnout do poměrů posuzované exekuční věci (byť tyto poměry jsou definovány přímým prodejem předmětu zajištění). Nejvyšší soud zde totiž opakovaně zdůraznil, že při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí nebo při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, jakož i v insolvenčních souvislostech, se tam, kde povinný je plátcem daně z přidané hodnoty a kde se zpeněžuje jeho „obchodní majetek“, zvyšuje odhadní, úřední nebo výsledná cena o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (která se pak promítá v nejvyšším podání vydražitele) jen proto, aby příslušná daň mohla být odvedena. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty zahrnutá v nejvyšším podání vydražitele nemá sloužit a v žádné fázi výkonu rozhodnutí (exekuce) také neslouží k uspokojení pohledávky oprávněného (byť by šlo o zajištěného věřitele a byť by předmět zajištění tvořila právě zpeněžovaná věc) jako součást tzv. čistého výtěžku zpeněžení.
13) V souhrnu uvedených judikatorních zdrojů platí, že neobsahovala-li smlouva o zajišťovacím převodu a výpůjčce, uzavřená mezi osobami plátců DPH, žádné bližší ujednání krom toho, že ve prospěch uhrazení splatných závazků dlužníka bude použit výtěžek zpeněžení předmětu zajištění, nemůže částka odpovídající DPH (posléze odvedená státu) sloužit k uspokojení pohledávky oprávněné, neboť nejde o čistý výtěžek zpeněžení. Z tohoto důvodu je správný - a rozhodovací praxi dovolacího soudu plně vyhovující - závěr odvolacího soudu, že důvod pro zastavení exekuce v rozsahu částky 105 000 Kč nebyl dán, jelikož dluh v této výši dosud nebyl uhrazen (uspokojen). Hlediskem zvolené přípustnosti tudíž dovolání nemůže obstát.
14) Ve zbylém obsahu dovolání povinný toliko oponuje závěrům vyjádřeným v napadeném usnesení odvolacího soudu, ať již ve vztahu k okolnostem započtení na povinného postoupené pohledávky (vzešlé z tvrzeného bezdůvodného obohacení oprávněné vůči postupiteli) proti vymáhané pohledávce oprávněné, možnosti použití rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005, v poměrech projednávané věci, či k právním účinkům platného a účinného odstoupení od kupní smlouvy na nebytové prostory (uzavřené mezi dlužníkem a postupitelem), k čemuž ohlásil, že při řešení „těchto otázek“ se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by však takovou rozhodovací praxi (byť alespoň v rovině citace přijatých závěrů Nejvyššího soudu) konkretizoval; v důsledku toho však jím oznámený předpoklad přípustnosti dovolání nemohl naplnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Pouhou polemikou se zmíněnými závěry odvolacího soudu se dovolatel míjí rovněž se zákonnými požadavky na vymezení důvodu dovolání (viz §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
15) Dovolací soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu