ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2574.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2574/2021-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ANPA mont s.r.o. , se sídlem v Brně, Zábrdovice, Cejl 858/7, identifikační číslo osoby 28318846, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalované B. A. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského 1310/64, o zaplacení částky 275 264,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 201/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 5/2020-380, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 339 800 Kč s příslušenstvím. To jí mělo vzniknout tím, že žalobkyně provedla na základě objednávky třetí osoby (společnosti B., identifikační číslo osoby XY, jejíž jediný společník v rozhodném období – D. Š. – byl zároveň předsedou představenstva žalované) opravu sádrokartonových podhledů v domě č. p. XY, XY (C. O.), který byl ve vlastnictví žalované, poškozených v důsledku zatékání vody do objektu při prudkých deštích.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 9. 2014, č. j. 33 Cm 201/2013-119, žalobu o zaplacení 339 800 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 29. 6. 2015, č. j. 1 Cmo 310/2014-131, rozsudek soudu prvního stupně na č. l. 119 spisu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 33 Cm 201/2013-324, opět zamítl žalobu o zaplacení 339 800 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a uložil žalobkyni zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 2 004 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
Odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 30. 5. 2019, č. j. 4 Cmo 121/2018-347, zrušil rozsudek soudu prvního stupně na č. l. 324 spisu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 33 Cm 201/2013-357, uložil žalované zaplatit žalobkyni 275 264,85 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 64 535,15 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV).
Odvolací soud k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu částky 262 157 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku I v rozsahu částky 13 107,85 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba zamítá, a dále jej zčásti změnil a zčásti zrušil ve výroku IV ohledně náhrady nákladů řízení státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud po právní stránce nejprve odkázal na argumentaci uvedenou v předchozích rozhodnutích v této věci. Zopakoval, že opravy předmětné nemovitosti se děly bez jakéhokoli podkladu ve smlouvě, a odmítl názor žalované, že není ve věci pasivně věcně legitimovaná. Podle odvolacího soudu je lhostejné, kdo práce na nemovitosti objednal, neboť nepřichází v úvahu vypořádání smluvních stran podle §351 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, či podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je pasivně legitimovaným ten subjekt, který získal majetkový prospěch. Získání majetkového prospěchu přitom může spočívat nejen ve zvýšení aktiv obohaceného či ve snížení jeho pasiv, ale případně i v tom, že se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013).
V řízení nebylo podle odvolacího soudu sporu, že předmětná nemovitost ve vlastnictví žalované byla poškozena vodou, která do objektu zatekla při prudkých deštích. Žalobkyně původní poškozené sádrokartony na vlastní náklady odstranila a nahradila je novými; jí provedenými pracemi byl tedy pro žalovanou zachován stejný stav nemovitosti, jaký tu byl před uvedenou událostí. Při pravidelném běhu věcí by žalovaná musela na opravu nemovitosti vynaložit částku odpovídající obvyklé ceně opravy ve výši 262 157 Kč. Jestliže tak neučinila, její majetek se podle odvolacího soudu o tuto částku nezmenšil a žalovaná se v tomto rozsahu bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně. Vztahy mezi žalovanou jako pronajímatelem a společností B., jako nájemcem nejsou pro vztah mezi žalovanou a žalobkyní v dané věci podstatné. Tvrzení žalované, že voda do nemovitosti zatekla kvůli zanedbané péči o nemovitost ze strany společnosti B., navíc v řízení nebylo prokázáno. Odvolací soud konečně upozornil na úzké personální propojení žalované a společnosti B, jakož i na skutečnost, že společnost B., již v době škodní události nedisponovala dostatkem prostředků na úhradu nákladů její opravy. Žalobkyni bylo přislíbeno, že provedené práce jí budou proplaceny z pojistného plnění vyplaceného žalované jako vlastníkovi nemovitosti. Rozumnému a spravedlivému uspořádání věcí by podle odvolacího soudu naprosto odporoval závěr, podle kterého by pasivně legitimovaným subjektem byla právě společnost B., která jako jediná ze společností propojených osobou D. Š. prošla insolvenčním řízením, směřuje ke svému zániku, a nemůže tak žalobkyni zaplatit spornou částku.
Odvolací soud z uvedených důvodů odvoláním napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný v rozsahu, v němž soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 262 157 Kč s příslušenstvím jako obvyklou cenu za odpovídající opravu bez daně z přidané hodnoty.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalovaná včasným dovoláním. Žalovaná dovolání považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí má po právní otázce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, resp. vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolací soud podle žalované dospěl k nesprávnému právnímu závěru, jestliže v řízení dovodil její pasivní věcnou legitimaci. Podle názoru dovolatelky by povinnost hradit provedené opravy měla tížit společnost B., neboť tato společnost objednala a nechala provést opravy nemovitosti bez vědomí žalované jako vlastníka nemovitosti, tedy v rozporu s ustanovením §667 obč. zák. Společnost B., jako nájemce měla podle dovolatelky s ohledem na §670 obč. zák. rovněž povinnost zajistit, aby na nemovitosti nevznikla škoda. Bezdůvodné obohacení vzniklo ve vztahu žalobkyně a nájemce – společnosti B., za kterou bylo žalobkyní plněno, co měla po právu plnit sama. Podle žalované tak odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (představovanou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, a ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5970/2016, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, či ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012), podle které se v případě plnění poskytnutého za povinnou osobu bezdůvodně obohacuje nikoli osoba, jež plnění přijala, ale subjekt, místo něhož bylo plněno. Žalovaná dále rozporuje relevanci personálního propojení se společností B., neboť z dokazování nevyplývá, že by D. Š. byl v projednávaném sporu jakkoli aktivní. Odvolací soud se podle žalované rovněž nevypořádal s jejím argumentem, že závazek společnosti B. (vzhledem k uznání dluhu ze strany této společnosti) vůči žalobkyni trvá. Z uvedených důvodů tak žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výroku I zrušil a věc vrátil soud soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Spolu s dovoláním žalovaná navrhla také odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jeho bezprostřední výkon by mohl vážně ohrozit její další fungování.
Žalobkyně se k dovolání ani k návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
Dovolatelka své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nedostála, uvádí-li v úvodu dovolání hned tři ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti, aniž by u dovolací argumentace směřující k absenci pasivní legitimace na straně žalované, dále k personálnímu propojení žalované se společností B., jakož i ve vztahu k trvání závazku této společnosti vůči žalobkyni vymezila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu přitom k vymezení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud dále podotýká, že žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu výroku I, tedy i do té jeho části, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba o zaplacení 13 107,85 Kč s příslušenstvím zamítá. K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) podle §240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích, srov. např. usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li v napadené části výroku I odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch žalované; dovolací soud jej v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se následně zabýval otázkou objektivní přípustnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu.
V něm žalovaná namítá, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k otázce, mezi kterými subjekty dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud v minulosti opakovaně vysvětlil, že aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3096/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, na který v projednávané věci odkazoval také odvolací soud, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2865/2020). K plnění na základě neuzavřené smlouvy o dílo pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, uvedl, že pokud tamější žalobce rekonstruoval nemovitost ve vlastnictví obce a činil-li tak bez právního důvodu (nedošlo-li k uzavření smlouvy o dílo), případné bezdůvodné obohacení vzniklo obci, nikoli objednateli díla.
V projednávané věci odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně provedla opravy objektu ve vlastnictví žalované, aniž by tyto opravy měly podklad v uzavřené smlouvě. Pokud měl odvolací soud v takovém případě za to, že bezdůvodné obohacení v důsledku opravy vzniklo žalované jako vlastníkovi opravené nemovitosti, a tedy žalovaná je ve věci pasivně legitimovaná, jeho závěry jsou s citovanou judikaturou v souladu.
Jestliže žalovaná v dovolání dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9/2012, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, a ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 5970/2016, či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, a ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, jako na rozhodovací praxi, od které se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit, jsou její odkazy nepřiléhavé. V uvedených rozhodnutích se Nejvyšší soud totiž zabýval případy plnění za jiného ve smyslu ustanovení §454 obč. zák., tedy situacemi, kdy plnění je ochuzeným poskytnuto za povinnou osobu. O takový případ však v posuzované věci nešlo, neboť ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů nevyplývá, že by společnost B., byla s ohledem na provedenou opravu povinnou osobou, tedy že by měla povinnost provést opravu poškozené nemovitosti žalované. Směřuje-li žalovaná svou argumentaci rovněž k povinnosti společnosti B., nahradit žalované škodu vzniklou případným porušením zákonných povinností nájemce upravených ustanovením §667, resp. §670 obč. zák., přehlíží, že námitky o náhradě škody mezi žalovanou a společností B., nemají ve vztahu k žalobkyni (uplatňující v tomto řízení nárok z titulu bezdůvodného obohacení) žádný význam (srov. také bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku).
Vzhledem k výše uvedenému tak dovolací soud dovolání žalované směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 262 157 Kč s příslušenstvím, jako nepřípustné podle §237 o. s. ř. rovněž odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok I rozsudku odvolacího soudu v té části, kterou byl částečně změněn a částečně zrušen výrok IV soudu prvního stupně, tedy výrok o náhradě nákladů řízení státu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3856/2020, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1471/2020).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu