ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2661.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2661/2021-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. Pavla Bergera , se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, správce konkursní podstaty úpadce INTERIER PRAHA a.s. v likvidaci , se sídlem v Praze 7, Komunardů 885/28, identifikační číslo osoby 60193379, zastoupeného JUDr. Janem Špačkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení částky 34 456 804 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 18/2020, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2021, č. j. 62 Co 113/2021-168, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 34 456 804 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku porušení prevenční povinnosti žalované. Žalovaná navrhla řízení přerušit, neboť s projednávanou věcí souvisejí řízení vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 9/2020 a u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 73/2017, v nichž vystupuje bývalá konkursní správkyně úpadce, L. K., jakož i konkursní řízení samotného úpadce vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 94/98.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 2. 2021, č. j. 8 C 18/2020-127, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 73/2017 a pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 9/2020.
Soud prvního stupně konstatoval, že civilní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 73/2017 a trestní řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 9/2020 mají zásadní význam pro rozhodnutí v posuzované věci, neboť pokud dojde k uspokojení žalobce v rámci trestního řízení, nebude pak existovat žádná škoda, za kterou by žalovaná mohla odpovídat. Stejně tak pokud by byl žalobce úspěšný v civilním řízení, odpadl by předmět sporu v tomto řízení. Obvodní soud také zohlednil skutečnost, že v tomto řízení dosud neproběhlo žádné jednání, od zahájení konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 94/98 uběhlo více než 20 let, řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 73/2017 probíhá od roku 2017 a žalobci přerušením nehrozí žádná újma s ohledem na to, že žalovaná je bankou a je solventní. Soud prvního stupně s ohledem na uvedené řízení přerušil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Odvolací soud předně uvedl, že jak trestní, tak civilní řízení mají pro posuzované řízení určitý význam a v některých skutkových okolnostech se prolínají. Zároveň však poukázal na to, že předmětem řízení vedeného žalobcem proti K. u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 73/2017 je právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 34 456 804 Kč s příslušenstvím, zatímco v tomto řízení žalobce opírá svůj nárok na náhradu škody ve shodné výši o porušení prevenční povinnosti žalované podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a předpisů upravujících zamezení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Odvolací soud měl dále za to, že z výroku rozhodnutí v jednom řízení není možné bezvýhradně čerpat v řízení druhém, oba nároky mají jiný právní základ, jsou uplatněny proti rozdílným subjektům a v každém příslušném řízení bude nutné projednat důvodnost nároků a jejich výši, případně jejich promlčení. Ve vztahu k trestnímu řízení vedenému u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 9/2020 pak odvolací soud konstatoval, že jeho výsledek má pro toto řízení význam toliko z hlediska posouzení, zda a kým byl spáchán trestný čin. Odvolací soud také přihlédl k tomu, že přerušení řízení by k celkové délce řízení přispělo nepřiměřeně negativně, nezaručovalo by účinnou ochranu práv ani žalobce, ani žalované, a zcela by popřelo princip hospodárnosti řízení. Odvolací soud proto nepovažoval za důvodné přerušit posuzované řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto ohledu změnil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, a v něm uvedené judikatury) při řešení otázky, „zda má soud přerušit řízení, zjistí-li že je paralelně vedeno více řízení, která věcně souvisejí a jejichž výsledky se vzájemně vylučují“. Žalovaná k tomu uvedla, že pokud soud vyhoví žalobě proti K. na náhradu bezdůvodného obohacení ve výši 34 456 804 Kč, pak nebude existovat žádná škoda ve výši 34 456 804 Kč, kterou by bylo možné uplatnit vůči žalované v posuzovaném řízení; toto řízení by se stalo bezpředmětným. Žalovaná měla dále za to, že je dovolání přípustné i pro řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to, zda „je při rozhodování o přerušení řízení namístě vzít v úvahu relativní složitost souvisejících případů“. V této souvislosti poukázala, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 73/2017 jde o odpovědnost za škodu K., zatímco v tomto probíhajícím řízení se řeší otázka odpovědnosti banky vůči žalobci pro porušení zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, a proto je podle žalované možné označit posuzovanou věc za složitý právní případ. Dle názoru žalované by měl soud tuto skutečnost zřetelem na zásadu hospodárnosti řízení zohlednit, stejně jako precedentní charakter případného rozhodnutí o odpovědnosti banky. Žalovaná proto navrhla dovolacímu soudu, aby napadené usnesení odvolacího soudu změnil a potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Žalobce vyjádření k dovolání nepodal.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka žalované, zda má soud přerušit řízení, zjistí-li, že je paralelně vedeno více řízení, která věcně souvisejí a jejichž výsledky se vzájemně vylučují, se míjí s právním posouzením odvolacího soudu. Odvolací soud svůj závěr vystavěl na skutkových zjištěních, že i když některé skutkové okolnosti týkající se posuzovaného řízení a řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 73/2017 „se prolínají“, jsou tato řízení vedena proti rozdílným subjektům a projednávají se v nich rozdílné nároky (na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na náhradu škody), tudíž je nutné v každém z těchto řízení jednat a rozhodnout, zda je nárokovaná částka důvodná, případně zda je některý z nároků promlčen, nikoliv že jde o protichůdné nároky s vylučujícími se důsledky. Žalovaná tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Nejvyšší soud dále doplňuje, že sám může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015), což ovšem není posuzovaný případ.
V projednávané věci nadto odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť zohlednil konkrétní okolnosti věci a vliv přerušení na celkovou délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009), dále posuzoval hospodárnost řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 26 Cdo 4603/2015), jakož i to, zda otázka vyřešená ve výroku v jednom řízení by mohla mít význam pro řízení druhé (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, popř. ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/15).
Další otázka žalované, zda z hlediska hospodárnosti řízení je při rozhodování o přerušení řízení namístě zohlednit složitost tohoto řízení ve vztahu k řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 73/2017, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud napadené usnesení na řešení této otázky nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud neučinil svůj závěr na základě posouzení složitosti jednotlivých řízení, ale s ohledem na to, že z výroku rozhodnutí v jednom řízení není možné bezvýhradně čerpat v řízení druhém, že jde pokaždé o jiný předmět sporu a že řízení nejsou vedena proti totožným žalovaným. Nejvyšší soud pak připomíná, že např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení ve věci samé končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 29 Odo 1237/2006); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu