ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1480.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1480/2021-915
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyně M. V. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Školní 3315, proti žalovanému J. B. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Lucií Průchovou, advokátkou se sídlem v Kadani, Nerudova 348, o určení vlastnického práva k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 28 C 250/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. srpna 2020, č. j. 92/2019-835, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Petra Jiráta, advokáta se sídlem v Chomutově, Školní 3315.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. června 2012, č. j. 28 C 250/2008-213, mj. výrokem I. určil, že: „žalobkyně je výlučným vlastníkem bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY a s ní souvisejícího spoluvlastnického podílu v rozsahu ideálních 692/36285 vzhledem k celku na společných částech budovy a pozemku, zapsané na LV č. XY v katastru nemovitosti vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že: „účastníci, žalovaný, byť zbaven způsobilosti k právním úkonům, řádně zastoupen soudem ustanovenou opatrovnicí, uzavřeli smlouvu, jíž se žalobkyně jako prodávající zavázala žalovanému jako kupujícímu za sjednanou kupní cenu ve výši Kč 1,-- převést vlastnické právo k bytové jednotce i s ní souvisejícímu spoluvlastnickému podílu na společných částech domu a pozemcích a žalovaný se naproti tomuto zavázal tuto bytovou jednotku a spoluvlastnický podíl za dohodnutou kupní cenu koupit a do svého vlastnictví přijmout. Současně z dalších provedených důkazů vyšlo najevo, že vůle účastníků směřovala k převedení bytové jednotky a s ní souvisejícího spoluvlastnického podílu darováním, když žalobkyně usilovala o to, aby byla bytová jednotka kvůli plánovanému podnikání žalovaného zapsána jako jeho vlastnictví a záměr dosáhnout adekvátní materiální protihodnoty v době společného soužití účastníků nesledovala, žalovaný pak poskytnuté plnění vnímal jako dar za to, že s žalobkyní i přes věkový rozdíl vede plnohodnotný intimní život. Že účastníci zamýšleli převést vlastnické právo darováním, vyplývá i z výše sjednané kupní ceny, jež v žádném případě nereflektuje skutečnou hodnotu převáděné nemovitosti. S ohledem na skutečnou vůli účastníků manifestující se ve sjednání zjevně nepřiměřené kupní ceny nemovitosti i představách o právních účincích uzavřené smlouvy došel soud (k) přesvědčení, že kupní smlouva je právním úkonem učiněným tzv. naoko, tedy právním úkonem fingovaným, simulovaným.“ Kupní smlouvu tedy soud prvního stupně shledal absolutně neplatnou, v důsledku čehož na žalovaného vlastnické právo k předmětné bytové jednotce nebylo platně převedeno; z uvedeného důvodu bylo proto určovací žalobě zcela vyhověno.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. srpna 2019, č. j. 14 Co 92/2019-737, mj. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že v daném případě účastníci uzavřeli kupní smlouvu, jež představuje simulovaný právní úkon. Sama žalobkyně totiž uvedla, že jí bylo lhostejné, zda s žalovaným uzavře smlouvu darovací či kupní za symbolickou cenu; bylo pro ni podstatné to, že vlastnické právo bude převedeno na žalovaného. Z ujednané kupní ceny nelze usuzovat, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu, aby zastřeli uzavření smlouvy darovací. Žalovaný žalobkyni uhradil kupní cenu, nejedná se tudíž o situaci, kdy osoby uzavřou kupní smlouvu, aniž by měly v úmyslu uhradit kupní cenu. Smlouva uzavřená mezi účastníky dne 27. srpna 2008 obsahuje náležitosti podle §588 obč. zák., tedy i sjednanou kupní cenu, jedná se tudíž o smlouvu kupní a nikoli smlouvu darovací. I když v daném případě sjednaná kupní cena (1,- Kč) zjevně nereflektuje obvyklou cenu bytové jednotky, sama tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy, a to ani pro rozpor s dobrými mravy.
Odvolací soud však přesto dospěl k závěru, že z pohledu konečného výsledku je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné. Podle odvolacího soudu „k uzavření sporné smlouvy a sjednání nepřiměřeně nízké kupní ceny došlo zjevně v souvislosti s očekáváními žalobkyně, že s žalovaným bude žít v partnerském vztahu, a to pouze měsíc a půl od seznámení účastníků. Popsaná očekávání žalobkyně, jež byla zjevně motivací k učinění sporného převodu bytové jednotky (žalobkyně by jinak k převodu za popsaných podmínek nepřistoupila) však zůstala v důsledku jednání žalovaného, který bezprostředně po převodu vlastnického práva k bytové jednotce ukončil vztah s žalobkyní a činil kroky k tomu, aby byt opustila, nenaplněna. Výsledkem vztahu účastníků, jenž netrval ani dva měsíce a byl ukončen žalovaným, by tedy byla situace, kdy žalobkyně nežije v očekávaném partnerském vztahu a přijde o vlastnické právo k předmětné bytové jednotce za 1 Kč, tedy za cenu zcela zjevně nepřiměřeně nízkou. Za daných okolností pak nelze než učinit závěr, že posuzovaná kupní smlouva je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná podle §39 obč. zák., a proto na jejím základě nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k bytové jednotce z žalobkyně na žalovaného.“
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. dubna 2020, sp. zn. 24 Cdo 70/2020, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že při posuzování otázky absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle §39 obč. zák. z důvodu, že se příčí dobrý mravům, nepřihlížel (primárně neposuzoval) k okolnostem v době jejího uzavření, nýbrž přihlížel k okolnostem, které nastaly až po jejím uzavření, což nebylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí dále upozornil odvolací soud, aby v dalším řízení neopomenul zohlednit, že v době, kdy žalovaný uzavřel (tj. dne 27. srpna 2008) s žalobkyní (v pořadí druhou) kupní smlouvu, byl (podle označeného soudního rozhodnutí) omezen ve způsobilosti k právním úkonům „tak, že není schopen samostatně jednat s úřady, nakládat s finančními prostředky přesahujícími částku 1.000,- Kč, uzavírat jakékoliv smlouvy o půjčce a úvěru a bez souhlasu opatrovníka vstupovat do pracovněprávních vztahů.“
Dále dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil:
„Jakkoliv podle zjištění odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) měla být za bizarních okolností mezi účastníky uzavřena předmětná kupní smlouva se sjednanou kupní cenou ve výši (pouhé) 1,- Kč, bylo třeba primárně – s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu - vyřešit, zda z pohledu žalovaného coby osoby tehdy omezené ve způsobilosti k právním úkonům se při nakládání s majetkem, respektive z pohledu nabývání nemovitého majetku jednalo o běžnou záležitost, či nikoliv.
Otázku, zda ve smyslu §28 obč. zák. bylo třeba k danému majetkoprávnímu úkonu schválení soudu, přitom nelze redukovat pouze na v tomto případě zvláštní okolnost, že sjednaná kupní cena činila pouze 1,- Kč, nýbrž je třeba (ve vztahu k žalovanému) zohlednit (i pro futuro) z tohoto majetkového převodu plynoucí poměrně zásadní právní důsledky, a to v tehdejších skutkových poměrech, tj. k datu uzavření předmětné (druhé) kupní smlouvy, na základě které byl příslušným katastrálním úřadem povolen ve prospěch žalovaného vklad vlastnického práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí.
Jelikož v aplikační úvaze odvolacího soudu s ohledem na učiněná skutková zjištění byla reglementace podle §28 obč. zák. pominuta, přičemž tato problematika nebyla – z pohledu respektování principu kontradiktornosti řízení - předmětem diskuse stran ani v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019, sp. zn. 24 Cdo 339/2019, in https//nsoud.cz), dovolací soud zde neměl podkladu k vydání jiného než kasačního rozsudku.“
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 6. srpna 2020, č. j. 14 Co 92/2019-835, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. ledna 2013, č. j. 28 C 250/2008-235 (kterým bylo výrokem I. rozhodnuto o zastavení řízení o zaplacení částky 47.343,- Kč, a výrokem II. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) ve výroku II. potvrdil, a dále výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy omezen ve způsobilosti k právním úkonům, v rozsahu, který jej činil nezpůsobilým k jejímu uzavření, neboť hodnota předmětu koupě, přes sjednanou nízkou kupní cenu, nepochybně řádově převyšuje hranici, do níž byl žalovaný oprávněn jednat samostatně, a proto za něj při uzavření smlouvy správně jednala jeho opatrovnice. Vzhledem k tomu, že v daném případě se jednalo o nabytí nemovitosti, s jejímž nabytím byly pro futuro spojeny zásadní právní důsledky, zejména v podobě daňové povinnosti a platebních povinností vůči společenství vlastníků, je třeba v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřít, že učinění úkonu spočívajícího v uzavření posuzované kupní smlouvy za žalovaného vyžadovalo jeho schválení soudem podle §28 obč. zák., a §179 o. s. ř. za užití §193 odst. 3 o. s. ř. ve znění rozhodném k datu uzavření předmětné smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že pokud uzavření uvedené kupní smlouvy žalovaným vyžadovalo schválení soudem, přičemž bez něj smlouva není perfektní, tedy fakticky není uzavřena, nestává se platnou a účinnou, neboť nebyly splněny veškeré požadavky kladené zákonem na proces jejího uzavření, nemůže působit zamýšlené právní účinky; žalovaný podle této smlouvy tedy vlastnické právo k bytové jednotce nabýt nemohl a vlastnicí bytové jednotky je nadále žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání do všech tří výroků rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného proti meritornímu výroku I. není ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude dále rozvedeno – přípustné, a dovolání proti výrokům II. a III. není ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud v dalším řízení „žádným způsobem nezpřístupnil účastníkům odchylný právní názor, který nakonec aplikoval“ , čímž „odepřel (dovolateli) právo na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ V tomto směru se podle dovolatele měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014).
Této dovolací argumentaci žalovaného ovšem nelze přisvědčit, neboť dovolateli se prostřednictvím shora označeného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu dostalo relevantní informace, v jakém směru má odvolací soud v dalším řízení postupovat a řešení které otázky má před rozhodnutím posuzovat.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz . zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ), vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.
Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.).
Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).
Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).
Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).
V usnesení ze dne 7. ledna 2020, sp. zn. I. ÚS 440/19, Ústavní soud k otázce podmínek pro vydání měnícího rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložil následující závěry:
„Stěžovatel dále namítal, že za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k odlišnému závěru, než soud prvního stupně a odvolací soud, bez jednání a možnosti účastníků dovolacího řízení se vyjádřit, došlo k porušení jeho práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle §243a odst. 1 o. s. ř. rozhoduje dovolací soud zpravidla bez jednání. Nadto je třeba konstatovat, že dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění obecných soudů, na základě nichž pouze došel k odlišnému právnímu názoru, což není v rozporu s právem na spravedlivý proces. Pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba provádět dokazování ani nařizovat jednání. V uvedeném postupu dovolacího soudu nelze spatřovat překvapivost nebo nepředvídatelnost, a to ani za situace, kdy rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu pouze změnil a nikoli zrušil, neboť tato možnost je mu dána při splnění podmínek §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.“
Ani z vyložených ústavněprávních souvislostí tedy dovolací argumentace žalovaného neobstojí, neboť v dalším (odvolacím) řízení měl dovolatel možnost odpovídajícím způsobem argumentovat k právní otázce, jež byla odvolací soudem (shora již zreferovaným způsobem) posléze v odůvodnění jeho rozsudku vyložena. V tomto směru proto rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za překvapivé, které by bylo založeno na řešení právní otázky, jež dovolatel v řízení nemohl vůbec předvídat. Naopak, prostřednictvím předmětného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu se dovolateli dostalo zcela jasného vhledu, k řešení které právní otázky bude v dalším řízení směřovat pozornost odvolacího soudu.
Sama okolnost, že odvolací soud při rozhodování odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 3854/2013, které explicitně řeší problematiku nakládání s majetkem nezletilého dítěte v poměrech předchozí civilní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, a v té době rovněž účinného občanského soudního řádu) s tím, že v případě nabytí či převodu nemovitosti nezletilým jde o tzv. neběžnou majetkovou záležitost při nakládání s majetkem nezletilého dítěte, k jejíž platnosti se vyžaduje souhlas soudu péče o nezletilé, který je podmínkou perfekce tohoto právního úkonu, přípustnost dovolání nezakládá. Především odvolací soud na toto rozhodnutí dovolacího soudu odkázal jako na judikatorní analogon (viz arg.: „k tomu srov. např.“), tj. na rozhodnutí řešící právní otázku, které je (přiměřeně) uplatnitelné i v poměrech osoby tehdy zbavené či omezené ve způsobilosti k právním úkonům, jež prostřednictvím svého opatrovníka učinila předmětný majetkoprávní úkon.
Dále dovolatel své dovolání směřuje do skutkového zjištění, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel, což obecně přípustnost dovolání nezakládá, neboť v dovolacím řízení skutková zjištění revidovat nelze. Nicméně dovolací soud současně respektuje judikaturu Ústavního soudu, která ukládá i dovolacímu soudu přihlížet k případně extrémnímu nesouladu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu či soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2021, sp. zn. 24 Cdo 3703/2020). Proto bylo třeba se zabývat tou částí argumentace, v níž dovolatel namítá, že: „zjištění odvolacího soudu, že omezení žalovaného ve způsobilosti z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 9. 2006 se týkalo i nabytí nemovitostí (či jiných věcí), je v extrémním nesouladu se zněním toho rozsudku a rozsahu omezení. Ten totiž v žádném případě neomezoval žalovaného v nabytí nemovitostí“ , neboť podle dovolatele „nakládání s finančními prostředky přesahujícími částku s tím nemá nic společného (jde jen o finanční prostředky a nikoli o věci v této hodnotě). Pokud by například žalovaný dostal byt darem, žádné schválení soudu by zjevně nepotřeboval, byť u nezletilého dítěte by tomu bylo jinak. Žalovaný je přesvědčen, že s o hledem na tom, že byt zakoupil za částku nižší než 1.000,- Kč, byl plně schopen bez schválení soudu řešit ujednání a úhradu kupní ceny. Pomoc a součinnost opatrovnice tak měla smysl, respektive důvod v souvislosti s obecným omezením ‚jednat s úřady‘, pro samotné uzavření smlouvy o převodu jednotky a její platnost pomoc a součinnost opatrovnice nebyla nutná.“
Ani této dovolací argumentaci žalovaného nelze přisvědčit. Nejvyšší soud v předmětném kasačním rozhodnutí mj. vyložil, že: „otázku, zda ve smyslu §28 obč. zák. bylo třeba k danému majetkoprávnímu úkonu schválení soudu, přitom nelze redukovat pouze na v tomto případě zvláštní okolnost, že sjednaná kupní cena činila pouze 1,- Kč, nýbrž je třeba (ve vztahu k žalovanému) zohlednit (i pro futuro) z tohoto majetkového převodu plynoucí poměrně zásadní právní důsledky, a to v tehdejších skutkových poměrech, tj. k datu uzavření předmětné (druhé) kupní smlouvy, na základě které byl následně příslušným katastrálním úřadem povolen ve prospěch žalovaného vklad vlastnického práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí.“ Z tohoto právního názoru dovolacího soudu v dalším řízení vycházel odvolací soud, který v konečném důsledku dospěl k závěru, že v situaci, kdy dovolatel v době uzavírání předmětné kupní smlouvy byl omezen mj. nakládat s finančními prostředky přesahujícími částku 1.000,- Kč, a kdy hodnota převáděného bytu na dovolatele mnohonásobně převyšovala tuto částku, byť žalovaný byt kupoval za pouhou 1,- Kč, a kdy z tohoto převodu by (pro futuro) pro dovolatele plynuly další platební povinnosti (na které odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal), bylo pro perfekci převodní smlouvy nezbytné její schválením soudem, k čemuž ovšem nedošlo.
Uvedený právně kvalifikační závěr odvolacího soudu má tak oporu ve skutkových zjištěních, vychází z předchozího právního názoru dovolacího soudu, jak byl vyložen v odůvodnění jeho kasačního rozsudku, a reflektuje právně významnou okolnost, že rozsah tehdejšího omezení dovolatele v nakládání s finančními prostředky přesahujícími částku 1.000,- Kč je (ve skutkových poměrech dané věci) nezbytné posuzovat z hlediska právního následku, který by nastal jako uzavřením předmětné kupní smlouvy, tak i v případě uzavření darovací smlouvy, neboť i případné darování nemovitého majetku by pro dovolatele přivodilo významné platební povinnosti (daňové, z právního titulu člena společenství vlastníků jednotek atd.) přesahující peněžní limit, pro který byl tehdy soudním rozhodnutím omezen ve způsobilosti k právním úkonům.
Z vyložených důvodů dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani v kolizi s dovolatelem označeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2019, sp. zn. 27 Cdo 2674/2018, v němž je řešena otázka posuzování (ne)platnosti právních úkonů učiněných osobami jednajícími v duševní poruše, nikoliv – jako tomu bylo v této věci – naplnění podmínek pro právní perfekci převodní smlouvy u osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 10. 9. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu