ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.423.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 423/2021-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy v právní věci navrhovatele A. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Lenkou Řehulovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská č. 121/1, proti nezletilému AAAAA (pseudonym) , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému kolizním opatrovníkem statutárním městem Brnem, se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánské náměstí č. 196/1, a matce H. F., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova č. 615/6, o určení otcovství, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 84 Nc 704/2019, o dovolání matky H. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2020 č.j. 70 Co 159/2020-50, takto:
I. Dovolání matky H. F. se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal určení, že je otcem nezletilého AAAAA. Návrh (podaný u soudu dne 16.4.2019) odůvodnil tím, že se „cítí být“ biologickým otcem nezletilého, když „sama matka nezl. ho za otce nezl. v počátku svého těhotenství označila“, a navrhovatel „je přesvědčen o tom, že je jediným mužem, se kterým matka v době rozhodné pro početí měla intimní styk“. Podle jeho názoru je v zájmu nezletilého znát svého biologického otce, jakož je i v jeho zájmu, aby se biologický otec podílel na jeho výchově a stýkal se s ním. Současně zdůraznil, že jeho „hlavním motivem pro podání tohoto návrhu“ je snaha chránit co nejlépe zájmy nezletilého a že je připraven se o nezletilého postarat také po stránce finanční a adekvátním způsobem matce přispívat na jeho výživu.
Podáním ze dne 14.5.2020 navrhovatel, ač „je nadále přesvědčen o svém otcovství k nezletilému“, vzal „po dlouhé a velmi zralé úvaze v zájmu šetření budoucího psychického a fyzického vývoje nezl. AAAAA, ale také s ohledem na silně negativistický postoj matky nezl.“ zpět svůj návrh na určení otcovství k nezletilému.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 10.6.2020 č.j. 84 Nc 704/2019-36 rozhodl, že zpětvzetí návrhu není účinné. Vycházel z podání opatrovníka, který se vyjádřil tak, že se zpětvzetím návrhu nelze souhlasit za nezletilého, neboť je v jeho zájmu, aby svého biologického otce měl zapsaného v rodném listě. Soud prvního stupně shledal důvody uváděné opatrovníkem „za natolik vážné, že vyhodnotil zpětvzetí návrhu jako neúčinné“.
K odvolání matky Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14.10.2020 č.j. 70 Co 159/2020-50 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že podle judikatury dovolacího soudu vážným důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí žaloby podle ustanovení §96 odst. 1 o.s.ř. se zpravidla rozumí okolnosti, z nichž lze dovodit, že zpětvzetím návrhu je žalovaný ohrožen ve svých oprávněných zájmech. Nejlepším zájmem dítěte v řízení o určení otcovství je – jak odvolací soud dále uvedl – soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, a pokud není tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, které rodičovství převažuje. Nejlepší zájem dítěte je v tomto řízení uskutečňován již tím, že právní norma za otce označuje muže, který s matkou v rozhodné době souložil, nevylučují-li to závažné okolnosti. Zájem dítěte přitom může být v rozporu se zájmy jednoho i obou rodičů. Dojde-li v konkrétní věci ke kolizi, musí zájem dítěte převážit jak nad zájmy matky, tak otce. V daném případě je podle názoru odvolacího soudu oprávněným zájmem nezletilého znát svého biologického otce, i když si to matka nepřeje, a „je proto žádoucí, aby bylo v řízení pokračováno“. K námitce matky, že současná stabilita soukromých a rodinných poměrů a vůle matky i domnělého otce nepokračovat v řízení by měly převážit nad zájmem opatrovníka určit dítěti matrikového otce, odvolací soud uvedl, že kdyby bylo řízení pro zpětvzetí návrhu zastaveno, může opatrovník podle ustanovení §415 odst. 3 z.ř.s. podat nový návrh na určení otcovství; zastavení řízení by proto bylo v rozporu se zásadou ekonomie řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala matka dovolání (k jeho „doplnění“, učiněnému po uplynutí dovolací lhůty, dovolací soud s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel). Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda pro rozhodnutí o (ne)účinnosti zpětvzetí návrhu na určení otcovství je zájem dítěte znát svého biologického otce jediným relevantním zájmem, nebo zda je třeba vzít do úvahy i další zájmy dítěte s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Zdůraznila, že ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod existujícímu rodinnému životu, i když pouze ve formě neúplné rodiny, musí být zaručena ochrana před nepřiměřenými zásahy ze strany státu, tedy i před vynucováním pokračování řízení o určení otcovství, pokud to navíc ani není v zájmu dítěte, kterému může pokračování v řízení způsobit „s ohledem na jeho specifické potřeby“ újmu. To vyplývá „analogicky“ i z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kříž vs. Česká republika (stížnost č. 26634/03), podle kterého „povinnost státních orgánů přijímat opatření k usnadnění styků rodiče s dítětem není absolutní, zejména v případě, kdy se ještě neznají…“, tedy v určitých případech je přípustné, aby při rozhodování o právním (ne)rodičovství nad biologickou realitou převážila realita sociální. Podle názoru dovolatelky musí být nejlepší zájem dítěte v rámci individuáních rozhodnutí „hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte“. Má za to, že v daném případě musí být nejlepší zájem nezletilého – kromě zohlednění vůle matky i domnělého otce v řízení dále nepokračovat – posuzován i vzhledem k možným důsledkům do psychického (zdravotního) stavu nezletilého, který trpí poruchou autistického spektra (spolu s výraznými projevy syndromu ADHD) a kvůli tomu je značně fixován na matku, špatně snáší jakékoliv změny a potřebuje především klid. Řízení o určení otcovství se přitom psychického stavu nezletilého „nepřímo dotýká tím, že je silně ovlivněn prožíváním situace ze strany matky“, tedy „jakýkoli stresový faktor působící na matku (jako například vedení soudního řízení) se bezpochyby negativně odráží i na psychickém stavu nezletilého“. Za situace, kdy matka je schopna plnit všechny potřeby nezletilého sama či za pomoci širší rodiny, se dovolatelka domnívá, že v daném případě potřeba stability rodinného a sociálního prostředí nezletilého by měla převážit nad zájmem na sjednocení rodiny. Podle jejího názoru nelze přehlédnout ani to, že mezi domnělým otcem a nezletilým doposud nevznikl žádný vztah a že mezi matkou a domnělým otcem je problematický a napjatý vztah, který do budoucna může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte a jeho psychický stav. V zájmu dítěte je sice bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím otce, avšak v daném případě žádný z těchto prvků rodičovství fakticky neexistuje. Za tohoto stavu by proto další pokračování v soudním řízení o určení otcovství a na tomto základě vzniklý vztah mezi domnělým otcem a nezletilým mohl představovat pro nezletilého větší újmu než prospěch. Kromě toho dovolatelka namítala, že úvaha odvolacího soudu o tom, že by v případě zastavení řízení mohl opatrovník podat nový návrh na určení otcovství, je bezpředmětné, neboť podat nový návrh není povinností opatrovníka. Navíc „není běžné, že by stát u všech dětí, které nemají v rodném listě uvedeného otce, aktivně pátral po biologickém otci a následně podával návrhy na určení otcovství, takže není zřejmé, proč by tak měl opatrovník činit v tomto případě, kde k tomu chybí vůle matky i domnělého otce“. Závěrem dovolatelka uvedla, že do budoucna „nehodlá nezletilému tajit, kdo je jeho biologický otec, na druhou stranu, pokud by se v jejím životě objevil muž, který by byl ochoten a schopen řádně plnit společenskou a sociální roli otce, tak má dovolatelka za to, že není proti zájmu dítěte, aby mělo takový vzor, samozřejmě s tím, že bude vědět, kdo je jeho biologický otec“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se řízení zastavuje, případně toto usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu
– dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V daném případě závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení právní otázky, jaké okolnosti mají (mohou mít) význam pro rozhodnutí soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby na určení otcovství podle ustanovení §96 odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání matky je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Řízení o určení (a popření) rodičovství upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.ř.s.“). Citovaný zákon, kromě obecných ustanovení týkajících se všech řízení v něm upravených, obsahuje ve zvláštní části v rámci ustanovení §§415 a násl. speciální právní úpravu týkající se přímo řízení o určení otcovství, o které se jedná v dané věci. V dalším se na procesní instituty, které v tomto zákoně nejsou upraveny buď vůbec, nebo jen zčásti, subsidiárně (podpůrně) použije právní úprava obsažená v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. §1 odst. 3 a 4 z.ř.s.), a přiměřeně též ustálená soudní judikatura se k ní vztahující.
Podle ustanovení §418 odst. 1 z.ř.s. lze řízení (o určení otcovství) zahájit jen na návrh. Bylo-li pravomocně určeno, že manželství zde není, zahájí soud řízení o určení otcovství ke společnému dítěti i bez návrhu (§418 odst. 2 z.ř.s.).
Podle ustanovení §96 odst. 1 o.s.ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení (§96 odst. 3 o.s.ř.).
Řízení o určení otcovství je možné zahájit pouze na návrh s výjimkou uvedenou v ustanovení §418 odst. 2 z.ř.s. K podání návrhu jsou aktivně legitimováni matka, dítě i muž, který tvrdí, že je otcem dítěte (srov. §783 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o.z.“). V průběhu řízení může navrhovatel, který řízení svým procesním úkonem (návrhem) zahájil, toto řízení také (předčasně) ukončit, aniž by soudem bylo o věci meritorně rozhodnuto. Zpětvzetím návrhu (žaloby) se rozumí jednostranný procesní úkon navrhovatele (žalobce), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že se zříká práva na rozhodnutí soudu o uplatněném procesním nároku v probíhajícím řízení, tj. žádá, aby se v dané věci již nejednalo a meritorně nerozhodovalo. Zákon vychází zásadně z účinnosti zpětvzetí návrhu (žaloby); pouze výjimečně soud rozhoduje o tom, že zpětvzetí není účinné. Je tomu tak především v případech, kdy se zpětvzetím žaloby z vážných důvodů nesouhlasí žalovaný. Pro posouzení vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet, nýbrž je zcela ponechává na úvaze soudu. Rozhodující tak budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Podle ustálené soudní judikatury jsou relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, dány mj. tehdy má-li žalovaný právní nebo jiný oprávněný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce v řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1758/2002, uveřejněné pod č. 98 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2003 sp. zn. 26 Cdo 682/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2013 sp. zn. 22 Cdo 932/2013).
V projednávané věci navrhovatel podal dne 16.4.2019 návrh na určení otcovství k nezletilému, který odůvodnil tím, že se s matkou v rozhodné době pro početí intimně stýkal a matka ho též v době těhotenství označila za otce nezletilého. V průběhu těhotenství se vzájemně navštěvovali, navrhovatel matce příležitostně vypomáhal, od října 2016 jí přispíval částkou 5.000,- Kč měsíčně až do července 2017, kdy jejich komunikace ustala. Nezletilého poprvé viděl 4 dny po porodu, poté se snažil matce s péčí o nezletilého pomáhat, matka se s nezletilým občas za navrhovatelem zastavila, takto to probíhalo asi půl roku. Postupem času se však začala objevovat kritika ze strany matky, která dospěla až k ukončení vzájemné komunikace, a matka vrátila navrhovateli převážnou část finančních prostředků, které jí poskytl. Následné pokusy navrhovatele o komunikaci a setkání s matkou byly neúspěšné. Matka postupně změnila i svůj postoj k otcovství navrhovatele. Podáním ze dne 14.5.2020 navrhovatel vzal „po dlouhé a velmi zralé úvaze v zájmu šetření budoucího psychického a fyzického vývoje nezl. AAAAA, ale také s ohledem na silně negativistický postoj matky nezl.“ zpět svůj návrh na určení otcovství k nezletilému, i když „je nadále přesvědčen o svém otcovství k nezletilému“. Nezletilý AAAAA (prostřednictvím kolizního opatrovníka) vyjádřil s tímto zpětvzetím návrhu nesouhlas, který odůvodnil tím, že je v jeho zájmu mít biologického otce zapsaného v rodném listě.
S námitkou dovolatelky, že za daného stavu, kdy (neprovdaná) matka i muž, který tvrdí, že je otcem nezletilého, nemají zájem na určení otcovství, soud není oprávněn zasahovat do stávajících statusových poměrů dotčených osob, dovolací soud nesouhlasí.
V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že zákon upravuje postup soudu v případě, že k určení otcovství nedojde, ačkoli neprovdaná matka označí otce svého dítěte. V takovém případě může soud (z úřední povinnosti) jmenovat dítěti opatrovníka k podání návrhu na určení otcovství a k tomu, aby dítě v řízení zastupoval (srov. §415 odst. 3 o.z.). Zřejmým účelem tohoto postupu je určení otcovství k nezletilému dítěti neprovdané matky, u něhož otcovství doposud nebylo určeno žádnou ze zákonných domněnek. Tentýž účel nepochybně splňuje i případné rozhodnutí soudu podle ustanovení §96 odst. 3 o.s.ř. o neúčinnosti zpětvzetí žaloby na určení otcovství za situace, kdy navrhovatele (prozatím) nelze vyloučit jako pravděpodobného (možného) otce nezletilého dítěte neprovdané matky, jehož otec doposud nebyl určen. V tomto kontextu je pak třeba chápat procesní postup soudu při rozhodování o (ne)účinnosti zpětvzetí návrhu na určení otcovství za situace, kdy – tak jako v projednávané věci – se zpětvzetím návrhu na určení otcovství nesouhlasí pouze nezletilé dítě.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že v takovém případě je třeba při rozhodování o (ne)účinnosti zpětvzetí návrhu na určení otcovství podle ustanovení §96 odst. 3 o.s.ř. (z hlediska zkoumání vážnosti důvodů k tomuto nesouhlasu dítěte) brát v úvahu (nejlepší) zájem dítěte, za který je obecně podle ustálené judikatury dovolacího soudu považován soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2015). V řízení o určení otcovství je nejlepší zájem dítěte uskutečňován již tím, že právní norma za otce označuje muže, který s matkou v rozhodné době souložil, nevylučují-li to závažné okolnosti (srov. odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2017 sp. zn. 21 Cdo 1852/2017, uveřejněný pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2019). V této souvislosti je třeba přihlédnout i k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „ESLP“), neboť v projednávané věci je z hlediska uvažovaného dosahu soudního rozhodnutí dotčeno právo dítěte na jeho soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod. ESLP obecně ve své judikatuře uvádí, že je v zájmu dítěte, aby jeho vazby na biologickou rodinu byly zachovány, protože zpřetrhání takových vazeb znamená odříznutí dítěte od jeho kořenů, což může být zdůvodněno pouze zcela výjimečnými okolnostmi (Görgülü proti Německu , stížnost č. 74969/01, 26.5.2004). Tam, kde je to možné, musí se stát vždy snažit o nápravu a rozvoj vztahů mezi dítětem a jeho biologickými rodiči (Kutzner proti Německu, č. 46544/99, 26.2.2002). Rozhodující je zejména to, zda jsou rodiče ochotni a schopni se o své biologické dítě postarat a zda o něj konstantně projevují zájem (Anayo proti Německu, č. 20578/07, 21.12.2010; Krisztian Barnabas Toth proti Maďarsku, č. 48494/06, 12.2.2013).
Se shora nastíněným (nejlepším) zájmem dítěte, který reflektuje právo dítěte znát své rodiče a právo na jejich péči, mohou být – tak jako v projednávané věci – v rozporu zájmy matky, která si nepřeje, aby bylo v řízení o určení otcovství pokračováno, neboť – jak zdůraznila – řízení ji stresuje, což „se bezpochyby negativně odráží i na psychickém stavu nezletilého“, „je schopna plnit všechny potřeby nezletilého sama či za pomoci širší rodiny“, „mezi domnělým otcem a nezletilým doposud nevznikl žádný vztah“ a „mezi matkou a domnělým otcem je problematický a napjatý vztah, který do budoucna může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte a jeho psychický stav“. V těchto okolnostech dovolatelka spatřuje důvody, pro které měl soud zpětvzetí návrhu na určení otcovství připustit a řízení zastavit. Nehledě k tomu, že vyvstane-li střet mezi zájmy matky a dítěte (případně i muže, který tvrdí, že je otcem dítěte), zaujímá přední místo v rozhodovací činnosti soudů zájem dítěte, nelze v této souvislosti přehlédnout, že v daném případě matka k „problematickým a napjatým“ vztahům mezi ní a navrhovatelem i k tomu, že mezi nezletilým a navrhovatelem „doposud nevznikl žádný vztah“, významnou měrou přispěla, když postupně zamezila kontaktu mezi nezletilým a navrhovatelem a zcela přestala s navrhovatelem komunikovat. Za tohoto stavu se proto poukaz dovolatelky na špatné vztahy mezi ní a navrhovatelem a absenci jakéhokoli vztahu mezi nezletilým a navrhovatelem jeví minimálně jako nekorektní.
Ostatně k situacím, kdy mezi rodiči dítěte (resp. mezi matkou a mužem, který tvrdí, že je otcem dítěte) panují problematické (konfliktní) vztahy, zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko, podle kterého při míře zohlednění těchto konfliktních vztahů je třeba rozlišovat mezi řízením o určení a popření rodičovství, kdy jde o otázky statusové, a řízením, kdy se jedná o povinnosti a práva z rodičovské odpovědnosti. Ve statusových věcech je soudním rozhodnutím stanoven základ, z něhož se následně odvíjí ostatní složky povinností a práv mezi rodiči a dětmi, zahrnuje to i právo péče o dítě a styk s ním, jako jednu – byť zásadní – složku rodičovské odpovědnosti. Je zjevné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Nefunkční komunikace mezi rodiči je samozřejmě problematická a pro psychiku dítěte zatěžující, neboť se do poměrů dítěte přímo promítá. Proto nedostatky v komunikaci mezi rodiči a jejich konfliktní vztahy mohou, byť výjimečně, vést k tomu, že nebude rozhodnuto o střídavé péči rodičů, a místo toho bude dítě svěřeno do výlučné péče jednoho z rodičů, dojde k omezení styku, nebo jinému omezení rodičovské odpovědnosti, či jejího výkonu tak, aby poměry dítěte bylo možné uspořádat tak, aby se v co možné největší míře zamezilo konfliktům mezi rodiči, které mohou mít na dítě neblahý dopad. Pro uvedené je však příznačné, že omezení, nebo i zbavení rodičovské odpovědnosti, se nedotýká statusového postavení dítěte, tedy založení jeho příbuzenství v užším i širším významu. Příbuzenství sleduje přirozený stav věcí, tedy kdo je skutečným rodičem dítěte, jako danou a neměnnou hodnotu, která je objektivně zjistitelná na základě vědeckého poznání. Naproti tomu střet mezi zájmy rodičů a dětí, či mezi rodiči navzájem představuje proměnnou hodnotu, ohledně níž právní řád poskytuje rodičům i dětem prostředky ke snížení nežádoucího vlivu na blaho dítěte a to způsobem, který respektuje základní právo dítěte znát své rodiče a mít právo na jejich péči (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2015). V tomto ohledu tedy existence špatných (konfliktních) vztahů mezi matkou a mužem, který tvrdí, že je otcem dítěte, nemá (nemůže mít) význam pro rozhodnutí soudu o (ne)účinnosti zpětvzetí návrhu na určení otcovství podle ustanovení §96 odst. 3 o.s.ř.
Uvedené platí i pro dovolatelkou namítaný nepříznivý zdravotní (duševní) stav nezletilého AAAAA, který – jak se podává z obsahu spisu – trpí poruchou autistického spektra (spolu s výraznými projevy syndromu ADHD). I když dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že tato diagnóza vyžaduje klidné a vyrovnané zázemí, je zřejmé, že případný nepříznivý zdravotní stav dítěte se (stejně jako konfliktní vztahy mezi rodiči, resp. mezi matkou a domnělým otcem) nedotýká statusového postavení dítěte, tedy toho, kdo je na základě odborného posouzení (především na základě testu DNA) jeho skutečným rodičem, nýbrž by mohl mít význam teprve v řízení, kdy se jedná o povinnosti a práva z rodičovské odpovědnosti. V tomto směru je tedy na matce i navrhovateli, aby v souvislosti s řízením o určení otcovství svým odpovědným přístupem minimalizovali jakoukoli újmu na zdravotním stavu (duševním vývoji) nezletilého, kterou matka v dovolání predikuje. Předejití této případné újmě (které je jednoznačně věcí matky a navrhovatele) tím, že v řízení o určení otcovství nebude pokračováno, nelze – s ohledem na výše uvedené – podřadit pod zájmy dítěte, které by byly relevantní pro rozhodnutí soudu o (ne)účinnosti zpětvzetí návrhu na určení otcovství.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem i právním názorům vyplývajícím z ustálené soudní judikatury, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, je nepochybné, že za daného stavu jsou na straně nezletilého AAAAA, jehož otec doposud nebyl určen, dány vážné důvody pro jeho nesouhlas se zpětvzetím žaloby na určení otcovství, neboť je v jeho (nejlepším) zájmu, aby bylo o návrhu na určení otcovství meritorně rozhodnuto.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání matky podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože dovolání bylo v přiměřené lhůtě jako nedůvodné zamítnuto, nerozhodoval dovolací soud samostatně o akcesorickém návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť matka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu
{