ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1416.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1416/2020-832
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) A. S. , narozená XY, b) J. S. , narozený dne XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: Cestovní kancelář FISCHER, a.s. , se sídlem Babákova 2390/2, Chodov, Praha 4, IČO 26141647, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 11/2007, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 17 Co 122, 338/2016-690, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 17 Co 122, 338/2016-690, ve výroku II, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 4. 2015, č. j. 18 C 11/2007-583, ve výroku II se vůči žalobkyni a) ohledně částky 965.554 Kč zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 18 C 11/2007-583, uložil žalované, aby zaplatila oběma žalobcům 637.231 Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 1.095.853 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu nákladů spojených s léčením žalobkyně a) za dobu od 5. 5. 2005 do 31. 5. 2009 za situace, kdy o základu nároku na náhradu škody na zdraví bylo již rozhodnuto mezitímním rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č. j. 18 C 11/2007-76, a část žalovaných nároků byla přiznána rozsudky ze dne 16. 12. 2011, č. j. 18 C 11/2007-264, a ze dne 23. 12. 2013, č. j. 18 C 11/2007-417, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 17 Co 150/2014-464. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně a) utrpěla dne 25. 4. 2005 zranění při havárii autobusu v rámci zájezdu do Egypta organizovaného žalovanou cestovní kanceláří. Pro trvalé zdravotní následky je žalobkyně a) upoutána na invalidní vozík, pozbyla možnost jakékoli důstojné seberealizace, psychicky strádá, musí užívat řadu léků a je odkázána na péči a pomoc druhých osob. V rozhodném období proto potřebovala prakticky nepřetržitou asistenci při řadě úkonů běžné denní potřeby, kterou jí zabezpečoval žalobce b), její manžel. Žalobkyně a) pobírá podle §7 a násl. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči II. stupně ve výši 4.000 Kč měsíčně a byly jí přiznány mimořádné výhody III. stupně pro občany se zvlášť těžkým zdravotním postižením s potřebou průvodce. Soud věc posoudil podle §449 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že žalobcům náleží za období od 5. 5. 2005 do 31. 5. 2009 náhrada nákladů na léky a zdravotnické pomůcky ve výši 37.245,50 Kč, náhrada nákladů vynaložených na přepravu a návštěvy žalobkyně a) ve zdravotnických zařízeních ve výši 167.909 Kč a 13.905 Kč a náhrada ostatních nákladů vynaložených při léčení poškozené ve výši 20.755 Kč. Ve vztahu k náhradě nákladů na pravidelnou péči o žalobkyni a) zohlednil skutečnost, že poškozená je výrazně nesoběstačná, takže přenesení takové zátěže jen na žalobce b) by představovalo neúměrné břemeno. Výši náhrady určil podle §136 o. s. ř. volnou úvahou ve výši 16.000 Kč měsíčně, přičemž jako vodítko použil dva osmihodinové pracovní úvazky za minimální mzdu, neboť s ohledem na množství nutných úkonů je takřka vyloučené, aby je poskytoval jen jeden člověk. Celkem tedy přiznal 397.416 Kč, aniž odečetl žalobkyní a) pobíraný příspěvek na péči II. stupně ve výši 4.000 Kč měsíčně, protože není žádného zákonného důvodu snižovat rozsah náhrady o dávku sociálního zabezpečení, kterou z jiných důvodů a nikoli s totožným účelem poskytuje z veřejných prostředků stát. Žalobu zamítl co do částky 1.095.853 Kč, jelikož nepovažoval za účelně vynaložené v souvislosti s péčí o poškozenou ani náklady na kredity do mobilního telefonu, na dálniční známky, měsíční jízdenku MHD, náklady na cesty k soudu, na vypracování znaleckého posudku, kopírování a notářské ověření dokladů.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 17 Co 122, 338/2016-690, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit oběma žalobcům 239.815 Kč a žalobkyni a) 397.416 Kč potvrdil, ve vztahu k žalobci b) jej změnil tak, že žalobu ohledně 397.416 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku jej ve vztahu k žalobkyni a) změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) 111.734 Kč, jinak jej potvrdil vůči ní ohledně částky 965.554 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalobci b) co do částky 1.077.288 Kč s příslušenstvím, a ohledně příslušenství pohledávek žalobkyně a) z částek 637.231 Kč a 111.734 Kč a příslušenství pohledávky žalobce b) z částky 239.815 Kč, stejně jako ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Předmětem odvolacího řízení tak nebyla částka 18.565 Kč, odpovídající nákladům, které podle soudu prvního stupně nebyly vynaloženy v souvislosti s újmou na zdraví žalobkyně a). Odvolací soud vyšel z obsáhlého dokazování soudu prvního stupně a shodl se s ním i v závěru, že také žalobce b) je aktivně legitimován k uplatnění nároků, jestliže jde o náklady vynaložené ze společného jmění manželů. Výjimkou je náhrada nákladů na péči, kde je ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák. aktivně legitimována přímo poškozená osoba, bez ohledu na to, zda o ni pečuje osoba blízká či nikoli. Rozhodnutí soudu prvního stupně korigoval také ve výpočtu této náhrady, neboť mělo být přiznáno celkem 509.150 Kč, přičemž současně mělo být pro období od 1. do 6. 10. 2006 přihlédnuto k námitce promlčení. Odvolací soud naopak přisvědčil závěrům, které soud prvního stupně vedly k určení výše měsíční náhrady za péči, neboť není rozhodné, kolik času žalobci b) pomoc manželce skutečně zabere, podstatné je, že musí být neustále k dispozici a nemůže v podstatě vykonávat jinou soustavnou činnost. Také souhlasil s tím, že není na místě odečítat příspěvek na péči, výplata této dávky státní sociální podpory nemůže sama o sobě být podle §450 obč. zák. důvodem zvláštního zřetele hodným pro snížení náhrady. Platí zásada, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného, není též logické, aby byla ze státního rozpočtu sanována škoda způsobená zaviněním škůdce. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil, pouze v části týkající se příslušenství jej pro nepřezkoumatelnost zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku, kterou byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby vůči žalobkyni a) ohledně částky 965.554 Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně a) dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zdůraznila, že judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (reprezentovaná nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 870/14 a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2108/2011) dospěla k tomu, že je na poškozeném, zda zvolí péči profesionálních pečovatelů nebo blízkých osob, přičemž výše renty hrazené škůdcem by mu měla dát možnost volby mezi těmito dvěma variantami a umožnit hradit náklady na základní péči, byť by její výše neměla být odvozena od tržní odměny profesionálního pečovatele. Částka 16.000 Kč měsíčně ve vztahu k nákladům na péči o žalobkyni a) pak není přiměřená, nepřetržitou péči o nesoběstačnou osobu nelze zajistit při plném pracovním úvazku pouhých dvou osob, ale v jejím případě je třeba nejméně tří osob. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala také žalovaná, a to do části výroku, jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) 397.416 Kč, a do části výroku, jíž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 111.734 Kč. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zpochybňuje aplikaci ustanovení §136 o. s. ř., neboť pro možnost objektivního přezkoumání volné úvahy soudu je zapotřebí provést dokazování a alespoň přibližně určit časový rozsah pomoci a množství úkonů, které z důvodu zdravotního postižení poškozený nemůže vykonávat. Domnívá se také, že při určení výše náhrady byl nesprávně zohledněn inflační vývoj. Vůči napadenému rozhodnutí nakonec namítá, že při stanovení výše nároku poškozené na náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na zajištění základní obsluhy je nutné zohlednit příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., neboť na rozdíl od příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu podle zákona č. 100/1988 Sb. je jeho příjemcem přímo osoba zdravotně postižená a tato dávka je účelově vázána, takže v rozsahu, v jakém jsou náklady na péči o poškozeného kryty příspěvkem na péči, nevzniká škoda. Odvolací soud proto pochybil, jestliže od určené výše náhrady za náklady na péči neodečetl příspěvek na péči ve výši 4.000 Kč měsíčně, a navrhla tedy, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Cdo 1592/2017-751, odmítl dovolání žalobkyně a), jelikož neshledal, že by svými námitkami vymezila právní otázku, jež založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., naopak shledal důvodným dovolání žalované a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 17 Co 122, 338/2016-690, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) částku 397.416 Kč a 117.734 Kč, zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Byť Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci žalované, že by přiznaná částka náhrady nákladů na péči byla nepřiměřeně vysoká, shledal opodstatněnou její námitku, že při stanovení výše náhrady soud nebral v potaz částky poskytované žalobkyni a) státem formou příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb.
Na základě ústavní stížnosti žalobkyně a) Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, vyslovil, že odmítavým výrokem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Cdo 1592/2017-751, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na ochranu fyzické integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a současně tento rozsudek ve výroku o odmítnutí dovolání žalobkyně a) zrušil. Ústavní soud měl předně za nesprávné, že dovolací námitky žalobkyně a) Nejvyšší soud zhodnotil jako skutkové, vytkl dále Nejvyššímu soudu, že nekorigoval úvahy soudů nižších stupňů, jež v rozporu s ústavními principy vyplývajícími z práva na ochranu tělesné integrity zaručeného čl. 7 odst. 1 Listiny stanovily výši náhrady nákladů na péči na základě minimální mzdy, a opomenul vyhlášku č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, stanovící výši maximální úhrady za poskytované služby ve výši 130 Kč za hodinu, čemuž odpovídá měsíčně částka 64.480 Kč, kterou lze pokládat za vhodný referenční bod pro úvahu soudu při stanovení výše nákladů na osobní péči. Soud se od ní může odůvodněně odchýlit, nikoliv však v natolik extrémní disproporci, jíž je méně než pětina uvedené částky. Ústavní soud poukázal na povahu zdravotních následků žalobkyně a) a ztrátu možností aktivního života v důsledku úrazu, vytkl soudům délku řízení a vyložil, že soudní rozhodnutí má osobám s poškozeným zdravím vytvářet takové prostředí, aby nejen mohly důstojně žít, ale aby žít také skutečně chtěly.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se tedy znovu zabýval již jen dovoláním žalobkyně a), dospěl k závěru, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a vázán právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, dovodil přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. k řešení otázky kritérií pro náležitě podloženou úvahu o přiměřené výši náhrady za osobní péči o nesoběstačnou osobu podle §449 obč. zák. Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., neboť dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 9. 2016.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014.
Podle §449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odst. 3 tohoto ustanovení náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil.
Zákon zakládá osobám poškozeným na zdraví celou řadu nároků různé povahy. Některé mají nemajetkovou povahu a sledují satisfakci (odčinění) zásahů do osobnostní sféry (bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění), jiné mají kompenzovat nepříznivé dopady do majetkového stavu poškozených (náhrada za ztrátu na výdělku, náhrada za ztrátu na důchodu). K právu osoby poškozené na zdraví pak náleží i náhrada nákladů léčení (pokud není kryta veřejným zdravotním pojištěním), zahrnující též náklady na potřebnou péči při nesoběstačnosti, které jsou primárně odvozeny od finančních částek, jež je poškozený nucen vynakládat, aby si zajistil potřebnou obsluhu a úkony sloužící k obstarání záležitostí, které si nedokáže sám zařídit. Uplatnění tohoto nároku i v případě péče vykonávané rodinným příslušníkem, která přesahuje míru obvyklé rodinné a mezilidské solidarity, navazuje na prokazatelné vynaložení nákladů (tj. zajištění péče), tedy přiznání náhrady implicitně předpokládá, že volba způsobu zajištění péče již byla učiněna, péče byla poskytnuta a v návaznosti na to pak vynaloženy tomu odpovídající prostředky (k tomu viz judikatura řešící možné eventuality způsobu uplatnění práva na skutečně vynaložené náklady na péči, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, uveřejněný pod číslem 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, č. 126/2019 Sbírky, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3942/2015, či ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 786/2016, č. 27/2018 Sbírky). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, uzavírá, že vyjma náhrady za ztrátu na výdělku nelze přiznat nároky plynoucí ze škody na zdraví formou do budoucna stanoveného opakujícího se plnění – renty (v témže nálezu se Ústavní soud přiklání též k závěru, že existenci nákladů spojených s péčí o poškozeného je třeba přiměřeným způsobem prokázat, což je z povahy věci možné až po jejich vynaložení). Kompenzace nákladů tak navazuje na zvolenou formu zajištění péče (tomu úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci odpovídají) a je vyčíslitelná zpravidla exaktní metodou zjištění rozsahu vykonané péče a na ni vynaložených nákladů.
Poněkud odlišná je situace v případě péče poskytované blízkou osobou, kde se kromě jednoznačně medicínských a podobných úkonů (podávání léků, polohování, cévkování, apod.) provádí i péče o domácnost; jde-li o domácnost společnou s osobou, která péči vykonává, náleží náhrada za tyto úkony jen v rozsahu, v němž přesahují míru obvyklé rodinné spolupráce, neboť úklid, praní, vaření, nakupování, péče o vybavení domácnosti, apod. se nejspíše týkají všech členů domácnosti a nejsou činěny jen ve prospěch samotného poškozeného. Zde už ovšem nelze dovodit jednoznačné pevné vodítko pro stanovení adekvátní kompenzace, proto je namístě rozsah péče a výši za ni náležející náhrady stanovit volnou úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13). Úvaha soudu ve smyslu uvedeného ustanovení musí být skutkově podložena, přičemž nesmí jít o libovůli, nýbrž o logickou úvahu vycházející z dostupných provedených důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 870/2006). V rozsudku ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, č. 126/2019 Sbírky, se pak Nejvyšší soud zabýval podložeností a adekvátností úvahy soudu potud, zda přisouzená částka náhrady nákladů na péči není nepřiměřeně vysoká. Poukázal zde na orientační vodítka, na nichž lze příslušnou úvahu založit, mezi něž zahrnul i ocenění profesionálních pečovatelských služeb podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních službách (dále též jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“), s nímž však nelze cenu nákladů na osobní péči bez dalšího ztotožnit, a to již s ohledem na možné z téhož titulu poškozeným pobírané sociální dávky či nezbytnost hradit daňové odvody a dávky na sociální zabezpečení profesionálních pečovatelů. Relevanci přiznal též kritériu minimální mzdy ve smyslu příslušného nařízení vlády vztaženému k časovému úseku, po který by bylo třeba zaměstnat pečující osoby, tedy kritériu, které měl za stěžejní pro své posouzení též odvolací soud v projednávané věci.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, pak byly usměrněny předestřené závěry stran relevantních hledisek vyčíslení náhrady nákladů na péči tak, že při posouzení, zda naopak není přiznaná částka nepřiměřeně nízká, je třeba vyjít z nákladů na péči účtovaných profesionálními pečovatelskými službami podle vyhlášky č. 505/2006 Sb. Z nálezu Ústavního soudu se tedy podává, že právě suma odvozená z této podzákonné normy, a to částka 64.480 Kč měsíčně před odečtením příspěvku na péči, odpovídající maximální výši úhrady 130 Kč za hodinu pečovatelské služby podle této vyhlášky, při 16 hodinách péče denně a 31 dnech za měsíc, by měla být v posuzované věci stěžejním referenčním bodem pro náležitou a ústavně souladnou úvahu soudu ve smyslu §136 o. s. ř. prospívající ochraně práva na tělesnou integritu ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dodržení principu plného odškodnění za škodu na zdraví vyplývající též z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Částka 64.480 Kč je v tomto konkrétním případě sumou, od níž se lze podle Ústavního soudu při použití soudního uvážení odůvodnění odchýlit, leč přisouzená částka by s ní neměla být v extrémním nepoměru.
Má-li tedy být volná úvaha soudu formována v návaznosti na částku, kterou by poškozený případně platil profesionálnímu poskytovateli dané služby v souladu s úpravou obsaženou ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., je pak v zájmu náležité objektivizace v obecné rovině třeba přihlédnout ke způsobu, jakým tato vyhláška reguluje poskytování péče a ocenění poskytovaných služeb, i jejímu provázání se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, neboť pouze takto je možné se přiblížit k obnosu, který by reálně mohl odpovídat adekvátní úplatě pečovatelské služby, a poskytnout tak volné úvaze soudu náležitou oporu. Zákon č. 108/2006 Sb. přitom předpokládá, že sociální služby, včetně služby osobní asistence, jíž měl odvolací soud za obsahově odpovídající rozsahu a typu úkonů, které je třeba zajistit v rámci péče o žalobkyni a), se poskytují na základě smlouvy (viz §91 zákona č. 108/2006 Sb.), v níž je upravena i výše úhrady za sociální služby a způsob jejího vyúčtování. Podle §75 téhož zákona platí, že fyzické osoby v nepříznivé sociální situaci hradí úhrady za služby osobní asistence v rozsahu stanoveném smlouvou a že maximální výši úhrady stanoví prováděcí předpis. Tím je právě vyhláška č. 505/2006 Sb., která pak ve vztahu k osobní asistenci v §5 odst. 1 vymezuje, v jakém rozsahu úkonů se daná sociální služba poskytuje, v §5 odst. 2 pak stanoví, že maximální výše úhrady za poskytování osobní asistence činí 130 Kč za hodinu (to ovšem až s účinností od 1. 1. 2014) podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů, a pokud úkony netrvají celou hodinu, výše úhrady se poměrně krátí. Vyhláška, v souladu se zákonem, který provádí, zjevně směřuje pouze ke stanovení určitého rámce pro stanovení úhrad s tím, že rozhodná je povaha a rozsah poskytovaných dílčích služeb i jejich časová náročnost (jak je zřejmé i z důrazu na skutečně spotřebovaný čas k zajištění služby pro stanovení odměny). To zohledňuje okolnost, že potřeby osob vyžadujících pečovatelské služby se mohou výrazně lišit, a ve vztahu ke každému jednotlivci by se proto měla výše úhrad odvíjet od jeho konkrétních potřeb a tomu odpovídajících poskytovaných služeb. Zatímco někomu totiž může postačovat poskytování osobní asistence v podobě pomoci s úklidem a údržbou domácnosti a zajištění nákupů a pochůzek, tedy služeb ve smyslu §5 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 505/2006 Sb., jiný bude potřebovat i pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu ve smyslu §5 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 505/2006 Sb., což se následně projeví ve výši částky hrazené pečovatelské službě. Takové zjištění (včetně časové náročnosti úkonů zdůrazněné v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13) by se pak rovněž mělo odrazit i ve stanovení výše náhrady za péči poskytovanou rodinným příslušníkem. Úvaha soudu ve smyslu §136 o. s. ř. o kompenzaci za péči poskytovanou blízkou osobou odvíjející se od úplaty, jíž by konkrétní poškozená osoba musela platit za zajištění potřebné péče profesionální pečovatelské službě, by tedy měla být podložena zjištěním ohledně úkonů ve smyslu výčtu obsaženého ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., které si nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o konkrétního poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala pečovatelská služba, pokud by jejím prostřednictvím byly zajišťovány tytéž úkony jako prostřednictvím rodinného příslušníka. Jinak vyjádřeno, lze vyjít z předpokládatelného přibližného obsahu eventuální smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem služby ve smyslu §75 zákona č. 108/2006 Sb. pro určité období a na ni navazujícího vyúčtování. Jedním z příhodných vodítek přitom mohou být i ceníky služeb, jimiž pečovatelské služby deklarují svou nabídku a stanoví výši úplaty požadované za jednotlivé úkony. Volná úvaha soudu pak dává mimoto prostor k zohlednění případných dalších specifik poskytování péče, jejichž opomenutí by mohlo činit přisouzenou sumu neadekvátní (jako například mimořádné fyzické nasazení pečující osoby apod.).
Založil-li tedy v projednávané věci odvolací soud svou úvahu ve smyslu §136 o. s. ř. na stěžejním kritériu výše minimální mzdy podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. A při zvažování, zda přiznaná náhrada není nepřiměřeně nízká, nezohlednil cenový limit pro profesionální péči, pak jeho závěr o výši náhrady nákladů na péči jako správný neobstojí. Vzhledem k vázanosti právním názorem Ústavního soudu má být východiskem k úvaze rámcová měsíční částka 64.480 Kč (nález nevylučuje, aby byl zohledněn poskytnutý příspěvek na péči, proto není důvod odchýlit se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3157/2018, Soubor C 18010) jako náležitě uvážená adekvátní náhrada nákladů na péči, odvíjející se od maximální výše náhrady stanovené vyhláškou č. 505/2006 Sb. na 130 Kč za jednu hodinu péče tak, aby byl respektován zájem na vytvoření prostředí, v němž by osoby s vážným poškozením zdraví důstojně žít nejen mohly, ale též chtěly, jak vyložil Ústavní soud, i když náhrada za dopady do osobnostní sféry poškozeného je spíše doménou náhrad za vytrpěnou bolest a za ztížení společenského uplatnění při trvalých následcích.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že i dovolání žalobkyně a) bylo podáno důvodně, a zrušil tudíž rozsudek odvolacího soudu nyní též v části výroku, kterou byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně a) ohledně částky 965.554 Kč (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody zrušení přitom platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v odpovídajícím rozsahu i jeho rozsudek a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g ve spojení s §226 o. s. ř.). Soud prvního stupně musí vyjít z referenčního rámce daného měsíční částkou 64.480 Kč, jak ji stanovil Ústavní soud, nicméně v rámci svých úvah (srov. bod 34 nálezu) nepřehlédne, že takto konstruovaná částka se opírá o ustanovení vyhlášky, které bylo účinné až od 1. 1. 2014 (srov. novelu provedenou vyhláškou č. 389/2013 Sb.), zatímco pro předmětné období let 2005 až 2009, za něž žalobkyně a) požaduje náhradu, činil tento limit 100 Kč (srov. znění vyhlášky účinné do 31. 12. 2011, před novelou provedenou vyhláškou č. 391/2011 Sb.). Pak by ovšem referenčním rámcem měla být spíše měsíční částka 49.600 Kč. Ostatně požaduje-li žalobkyně a) v tomto sporu náhradu za 49 měsíců (od počátku května 2005 do konce května 2009), činil by i v této nižší sazbě celkový výsledek 2.430.400 Kč, což podstatně přesahuje částku 1.488.000 Kč uplatněnou na tento dílčí nárok v žalobě. Soud je ovšem ve sporném řízení vázán žalobním návrhem a nemůže přisoudit více, než je požadováno (§153 odst. 2 o. s. ř.), proto nepochybně pokyn Ústavního soudu musí být korigován i touto okolností. Byť je toto základní procesní pravidlo normou tzv. jednoduchého práva, jeho porušení může mít i ústavněprávní důsledky v podobě zásahu do práva na spravedlivý proces. Odůvodnění nálezu pak neobsahuje žádný opodstatněný argument, pro který by snad mělo být postupováno jinak, není proto důvod rozhodovat nad rámec žalobního požadavku, tj. o částce, která nebyla předmětem řízení.
V konečném rozhodnutí pak soud rozhodne o náhradě nákladů všech fází řízení před obecnými soudy (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu