ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2123.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2123/2021-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) nezletilý AAAAA (pseudonym) , narozený XY , b) Š. S. , narozená XY, a c) P. S. , narozený XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalované: Základní škola a mateřská škola Brno, Křídlovická 30b, příspěvková organizace, se sídlem Křídlovická 513/30b, Brno, IČO 48512630, zastoupená JUDr. Ivou Kuckirovou, se sídlem Bašty 413/2, Brno, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 207/2016, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 70 Co 304/2019-337, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 35 C 207/2016-279, výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b) a žalobce c) domáhali toho, aby soud uložil žalovanému povinnost poskytnout jim omluvu dopisem v tam uvedeném znění ; dále výrokem II zamítl žalobu žalobce a) o částku 100.000 Kč, výrokem III zamítl žalobu žalobkyně b) o částku 40.000 Kč a výroky IV až VI rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi všemi účastníky. Žalobci b) a c) jako rodiče a zákonní zástupci žalobce a) podali žalobu vůči žalované o náhradu nemajetkové újmy podle antidiskriminačního zákona, neboť ve školním roce 2011/2012 navštěvoval žalobce a) školské zařízení žalované, která dostatečně nezohlednila jeho diagnózu poruchy autistického spektra a nepřizpůsobila své výchovné a vzdělávací procesy jeho potřebám, což vyústilo v odchod žalobce a) na jinou základní školu. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel po skutkové stránce, že rodiče žalobce a) nejprve zamlčeli žalované jeho diagnózu Aspergerova syndromu a jeho přechod zařizovali pro zvlášť nadaného žáka, doporučení speciálního pedagogického centra na vypracování individuálního studijního plánu a označení žalobce a) za žáka se speciálními potřebami bylo vypracováno až v prosinci roku 2011, následně po prodlení způsobeném žalobkyní b) žalovaná vypracovala individuální studijní plán pro žalobce a) v únoru a dubnu 2012 kvůli změně třídní učitelky, po celou dobu se obě třídní učitelky domlouvaly s žalobkyní b) na dalším výchovném postupu, k žalobci a) přistupovaly individuálně a snažily se s ním pracovat podle doporučení speciálního pedagogického centra, za což je opakovaně žalobkyně b) chválila a děkovala jim. Nebylo tedy prokázáno diskriminační jednání žalované v žádném z žalobci tvrzených pochybení, soud neuvěřil tvrzení žalobkyně b), že byl žalobce a) vyloučen ze školní družiny, nebylo prokázáno vyloučení z výletu či aktivit Klubu dětí a rodičů. Následně rodiče žalobce a) přihlásili na jinou základní školu, proto jej nemohlo postihnout omezení, které školní družina přijala pro školní rok 2012/2013. Soud uzavřel, že byla prokázána zřejmá snaha všech zaměstnanců žalované žalobci a) pomoci, snaha o jeho motivaci, snaha o to, aby vyučování probíhalo standardně. Bylo prokázáno, že učitelé dávali žalobci a) speciální úkoly, aby byl motivován, zaměstnán a že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by ve výchovném procesu ponižovaly důstojnost žalobce a), jak žalobci tvrdili.
K odvolání všech žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 70 Co 304/2019-337, potvrdil výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV, výroky II a III jej změnil ve výrocích V a VI jen co do výše náhrady nákladů řízení a výroky IV a V rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení žalobci odstranili vadu žaloby v části týkající se uplatněných nároků na finanční satisfakce, spočívající v tom, že požadovaná peněžitá zadostiučinění 100.000 Kč a 40.000 Kč byla z jejich strany nárokována nepřípustně souhrnně za více různých tvrzených skutků žalované. Žalobcem a) byla nárokována finanční satisfakce sestávající z částek 20.000 Kč za tvrzenou diskriminaci při školním vyučování ve školním roce 2011/2012, 20.000 Kč za tvrzenou diskriminaci ve školní družině ve školním roce 2011/2012, 50.000 Kč za tvrzenou diskriminaci znemožněním účasti ve školní družině v dalším školním roce a 10.000 Kč za tvrzenou diskriminaci vyloučením z vedlejších aktivit ve školním roce 2011/2012 (výlet na lamy v prosinci 2011, vyloučení z Klubu dětí a rodičů 25. 5. 2012, vyloučení z dramatického kroužku). Žalobkyní b) byla za každý z těchto skutkových okruhů shodně nárokována finanční satisfakce po 10.000 Kč. V podrobném odůvodnění odvolací soud rozvedl, co je přímou a nepřímou diskriminací, zabýval se judikaturou k obrácení důkazního břemene a uzavřel, že po skutkové stránce bylo prokázáno, že nedošlo k žádné diskriminaci žalobce a). Vypořádal se i s aktivní legitimací žalobců b) a c), námitkou promlčení, skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jež následně doplnil, a dále s právními závěry. Shrnul, že žalobce a) při vyučování objektivně projevoval opakované intenzivní kázeňské problémy, při kterých narušoval výuku všech žáků, avšak při jejich řešení se zaměstnanci žalované nedopustili přímé ani nepřímé diskriminace. Dále odvolací soud připomenul, že právní posouzení se musí odvíjet od právní úpravy platné ve školním roce 2011/2012, tedy před tzv. „inkluzivní novelou“ z roku 2015, která do školského zákona zahrnula řadu opatření na podporu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Jelikož tedy žalovaná neměla v rozhodné době možnosti a nástroje, neboť podpůrná opatření byla nenároková, nemohla jejich nenaplněním či včasným neposkytnutím porušit právní povinnost. Navíc přijetí včasných podpůrných opatření zmařila žalobkyně b), která žalované zamlčela diagnózu žalobce a). K námitce diskriminace ve školní družině uzavřel odvolací soud, že žalobce a) prokazatelně navštěvoval družinu do konce školního roku 2011/2012 a od 1. 9. 2012 nastoupil do jiné základní školy, tedy nová pravidla školní družiny se jej již netýkala, a dále podrobně odůvodnil racionalitu přijatého opatření, které v konkrétním případě žalobce a) odůvodňovalo jeho nepřijetí do dalšího ročníku školní družiny. Nad rámec odůvodnění vyjádřil odvolací soud podiv nad snahou žalobkyně b) vytvořit pro účely tohoto sporu zdání jakési kauzality mezi postupem žalované a ztrátou svého zaměstnání, přestože v jiné věci (údajné pracovněprávní diskriminaci) ve svém podání k Veřejné ochránkyni práv kontradiktorně uvedla, že zaměstnavatel hledal způsob, jak se jí zbavit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce a) a žalobkyně b), neboť mají za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázky, jež dosud nebyly dovolacím soudem v rozhodovací praxi vyřešeny, a to otázky zda žalovaná pochybila, když nepřijala žádná výchovná opatření, vypracovala opožděně individuální studijní plán a zda opatření asistenta pedagoga představovalo nepřiměřené zatížení pro školu. Dále namítali vadu řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění nepřipuštění výslechu žalobce a) v řízení. Dovolatelé též předestřeli vlastní verzi skutkového stavu a z něj učinili vlastní právní závěry o diskriminačním jednání žalované, které podrobně rozvedli. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího i městského soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podle §237 o. s. ř.
Předmětem odvolacího řízení byly nároky žalobce a) sestávající z částek 20.000 Kč za tvrzenou diskriminaci při školním vyučování ve školním roce 2011/2012, 20.000 Kč za tvrzenou diskriminaci ve školní družině ve školním roce 2011/2012, 50.000 Kč za tvrzenou diskriminaci znemožněním účasti ve školní družině v dalším školním roce a 10.000 Kč za tvrzenou diskriminaci vyloučením z vedlejších aktivit ve školním roce 2011/2012 (výlet na lamy v prosinci 2011, vyloučení z Klubu dětí a rodičů 25. 5. 2012, vyloučení z dramatického kroužku). Žalobkyní b) byla za každý z těchto skutkových okruhů shodně nárokována finanční satisfakce po 10.000 Kč.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018).
Byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně tvrzené diskriminace žalobců a) a b) v různých situacích v částkách 20.000 Kč, 50.000 Kč a 10.000 Kč (k příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží), nepřesahuje ani jeden z těchto dílčích nároků 50.000 Kč, proto je dovolání v tomto rozsahu nepřípustné.
Dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby na omluvu, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelé v obsáhlém dovolání buď dezinterpretují či přímo popírají skutkové závěry odvolacího soudu, které ostatně nepodléhají přezkumu dovolacím soudem. Rozsudek krajského soudu spočívá na závěru, že dovolatelka b) nejprve zatajila zdravotní diagnózu dovolatele a), následně znehodnotila potvrzení speciální pedagogické poradny a v rámci schůzky k řešení problémů s účastí dovolatele a) ve školní družině se rozbrečela a pod vlivem emocí schůzku opustila bez jakéhokoli řešení. Tím opakovaně komplikovala možnosti žalované účinně přijmout podpůrná opatření k vzdělávání dovolatele a). Současně odvolací soud uzavřel, že zaměstnanci žalované od počátku přistupovali k dovolateli a) individuálně, pokoušeli se aplikovat a přijímat podpůrná opatření k jeho integraci, konzultovali svůj postup se speciálním pedagogickým centrem a jeho návrhy přejímali do výuky, individuální studijní plán vypracovala původní třídní učitelka již v únoru 2012, ale dovolatelka b) a žalobce c) jej odmítli podepsat, a následně musel být vypracován nový individuální studijní plán novou třídní učitelkou, která nastoupila do zaměstnání 1. 3. 2012. Z uvedených skutkových závěrů odvolacího soudu je zjevné, že dovolateli předestřené tvrzení o nepřijetí přiměřených opatření ve vztahu k žáku se zdravotním postižením či o zpožděném přijetí individuálního studijního plánu o 5 měsíců, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť vycházejí z vlastních skutkových závěrů, která odvolací soud neučinil. Na uvedených závěrech rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, resp. spočívá na závěrech opačných. Klíčovým je právní závěr odvolacího soudu, kterému dovolatelé podle dovolání neporozuměli, že před inkluzivní novelou byla všechna podpůrná opatření požadovaná dovolateli nenároková a především ve vztahu k asistentovi pedagoga žalovaná neměla podmínky pro jejich přijetí bez podpory speciálního pedagogického centra a krajského úřadu, o kterou opakovaně neúspěšně žádala. Tedy nemohla porušit svoji právní povinnost nepřijetím nenárokových opatření podle školského zákona.
Dovolatelé sice uvedli, že napadají právní závěry odvolacího soudu, ve skutečnosti však zpochybňují především skutková zjištění. Obsahem dovolání je polemika se skutkovými závěry a procesem hodnocení důkazů, z nichž dovolatelé vyvozují vlastní závěry o diskriminaci dovolatele a) žalovanou. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů a domáhají se jiného hodnocení důkazů, které by vedlo k odlišným skutkovým závěrům o průběhu školní výuky a mimoškolního vzdělávání. S právním posouzením nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž oni nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
Námitka porušení práv dítěte nevyslechnutím dovolatele a) v řízení a nedostatečného odůvodnění představuje vadu řízení, jež není způsobilým předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2013). Nad rámec uvedeného však lze poznamenat, že soud prvního stupně vzal v úvahu zdravotní stav žalobce a), když přihlédl k dopisu, který žalobce a) soudu zaslal, sami žalobci poukazovali na to, že forma omluvy pro žalobce a) požadována nebyla, protože by mu mohla vzhledem k jeho věku a zdravotnímu postižení být spíše ke škodě než ku prospěchu tím, že by v něm vyvolávala negativní vzpomínky a emoce, rovněž v žádosti o osvobození od soudních poplatků poukazovali na jeho špatný zdravotní stav a pokus o sebevraždu. Uvedené lze považovat za zcela dostačující odůvodnění odmítnutí výslechu žalobce a) s ohledem na ochranu jeho zájmu jako nezletilého dítěte.
Je tak zřejmé, že dovolací námitky nesplňují zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ani nezakládají jediný způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci.
Jelikož dovolání žalobců a) a b) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu