ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2974.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2974/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně H. R. , zastoupené Mgr. Janem Tůmou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Na Kozině 1438, proti žalovanému městu Poděbrady , se sídlem úřadu Poděbrady, náměstí Jiřího 20/I, zastoupenému JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem Poděbrady, Fügnerova 651, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 814/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2010, č.j. 22 Co 570/2009, 22 Co 571/2009-338, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2010, č.j. 22 Co 570/2009, 22 Co 571/2009-338, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 53.100,- Kč, se zamítá a ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 17. 8. 2000 domáhala náhrady škody na zdraví, která jí vznikla v důsledku zranění na koupališti „Na jezeře“ v Poděbradech dne 16. 8. 1998, kde skočila ze skokanské věže do vody a při dopadu se udeřila hlavou a rukama o dno, čímž si způsobila vážná zranění.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 28. 8. 2009, č.j. 6 C 814/2000-312, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 10. 2009, č.j. 6 C 814/2000-321, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 154.235,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl co do 29.700,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z mezitímního rozsudku tamního soudu ze dne 24. 1. 2005, č.j. 6 C 814/2000-174, doplněného rozsudkem ze dne 3. 3. 2005, č.j. 6 C 814/2000-186, jímž rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Z mezitímního rozsudku vyplynulo, že žalovaný si nepočínal tak, aby nedošlo k úrazu návštěvníků koupaliště, a porušil ustanovení §415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §420 obč. zák., přičemž nebyly zjištěny skutečnosti, které by odůvodňovaly spoluzavinění žalobkyně. Soud při zjišťování skutkového stavu vyšel ze znaleckého posudku MUDr. Petra Libánského z oboru zdravotnictví (odvětví ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí) a ze znaleckého posudku Dr. Bedřicha Klimeše, soudního znalce z oboru ekonomika. Žalobkyni bylo soudem přiznáno bolestné ohodnocené znalcem na 990 bodů po 30,- Kč za jeden bod, celkem 29.700,- Kč podle §7 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění účinném od 29. 1. 1993. Tuto částku soud zvýšil podle §7 odst. 3 citované vyhlášky na dvojnásobek s přihlédnutím ke zjištěním znalce a jeho doporučení. Soud posoudil povahu zranění a náročnost léčení jako případ hodný mimořádného zřetele. Ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno 400 body, a to vzhledem k omezení hybnosti v oblasti krční páteře a k lehkému poškození (oslabení síly) ukazováku, které znalec ohodnotil jako poúrazové omezení hybnosti páteře lehkého stupně s příznaky kořenového dráždění 200 body, které zvýšil na dvojnásobek, tj. 400 bodů po 120,- Kč za jeden bod podle §7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. účinné od 1. ledna 2002. Podle zdravotnické dokumentace byl stav žalobkyně stabilizován dne 10. 7. 2002, kdy lékař konstatoval velmi dobrý stav subjektivně i RTG, i když výhledově bylo možné předpokládat větší či menší nárůst potíží daný absolutním omezením hybnosti páteře v oblasti C 6-TH1. Odškodnění ztížení společenského uplatnění tak představovalo částku 48.000,- Kč, celkem na odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění byla žalobkyni přiznána částka 107.400,- Kč. Při stanovení výše ztráty na výdělku soud vycházel z ustanovení §445 a §446 obč. zák. a z ustanovení §17 odst. 1, 2 zákona č. 1/1992 Sb. a dospěl k závěru, že celková ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti činí 46.835,- Kč (40.062,30 Kč a 6.773,- Kč). Soud žalobu co do částky 29.700,- Kč zamítl, neboť žalobkyni byl přiznán pouze dvojnásobek bolestného podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění účinném od 29. 1. 1993, nikoliv trojnásobek, který žalobkyně navrhovala. Námitkou promlčení vznesenou žalovaným se soud nezabýval, jelikož tuto námitku mohl žalovaný podle soudu úspěšně vznést nejpozději ke dni rozhodnutí mezitímním rozsudkem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, č.j. 22 Co 570/2009, 22 Co 571/2009-338, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že ohledně částky 101.100,- Kč žalobu zamítl a ohledně částky 6.300,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, námitku promlčení vznesenou žalovaným však posoudil odlišně. Zohlednil skutečnost, že žalobkyně po vypracování znaleckých posudků a vyhlášení mezitímního rozsudku dne 28. 8. 2009 rozšířila žalobu o bolestné z 6.300,- Kč na 89.100,- Kč a nově uplatnila nárok za ztížení společenského uplatnění ve výši 48.000,- Kč. Námitku promlčení vůči těmto uplatněným nárokům, zhodnotil odvolací soud jako důvodnou, neboť nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění ke dni vyhlášení mezitímního rozsudku uplatněn nebyl, a žalovaný tedy námitku promlčení vůči tomuto dílčímu nároku na náhradu škody nemohl dříve vznést. Tentýž závěr dovodil odvolací soud ve vztahu k nároku na bolestné ve výši přesahující částku 6.300,- Kč, neboť ani v tomto případě, s ohledem na vyčíslení tohoto nároku žalobkyní ke dni vyhlášení mezitímního rozsudku, nemohla být žalovaným námitka promlčení nad částku 6.300,- Kč uplatněna. V případě bolestného se žalobkyně o vzniklé škodě dozvěděla nejpozději dne 21. 10. 1998 a v případě ztížení společenského uplatnění nejpozději dne 13. 4. 2000. Ke dni sepisu žaloby dne 17. 7. 2000 tak žalobkyně měla k dispozici údaje nezbytné pro uplatnění těchto nároků. Dnem 17. 7. 2000 tedy počala běžet dvouletá promlčecí doba podle §106 odst. 1 obč. zák. Dne 17. 8. 2000, kdy žalobkyně podala žalobu, došlo ke stavení běhu promlčecí doby u uplatněných dílčích nároků na bolestné ve výši 20.000,- Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši 50.000,- Kč. Žalobkyně však v průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobu zpět, a to zcela, pokud šlo o uplatněný nárok za ztížení společenského uplatnění, a částečně, pokud šlo o uplatněný nárok na bolestné pro částku 13.700,- Kč. Vznesenou námitku promlčení nároků nově uplatněných změnou žaloby ze dne 28. 8. 2009 tak odvolací soud posoudil jako oprávněnou a nově uplatněný nárok za ztížení společenského uplatnění a nárok na bolestné přesahující částku 6.300,- Kč považoval za promlčený.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že žalovaná částka uplatněná žalobou dne 17. 8. 2000 představuje nárok žalobkyně na náhradu škody jako celku, jež v sobě zahrnuje několik položek, které byly v průběhu řízení postupně ohodnocovány, a to v každém jednotlivém okamžiku podle skutečností, které vyšly najevo v průběhu celého řízení nebo podle dostupných důkazů, které byly v řízení zpracovány a provedeny. Tak tomu bylo zejména při stanovení výše ztráty na výdělku, bolestného a ztížení společenského uplatnění vycházející ze znaleckých posudků. Dovolatelka má za to, že uplatnila své nároky vůči žalovanému v promlčecí době u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračovala; promlčecí doba tedy od tohoto uplatnění nároku na náhradu škody ve všech uvedených složkách po dobu řízení nemohla běžet. Domnívá se též, že námitku promlčení mohl žalovaný vznést do vydání mezitímního rozsudku, což neučinil. Po vydání mezitímního rozsudku tak soud rozhodoval pouze o výši celého uplatněného nároku; nejednalo se tak o nově uplatněné nároky, ale pouze o upřesnění jejich výše. Polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že nejpozději dne 21. 10. 1998, resp. dne 13. 4. 2000, byl ukončen léčebný proces žalobkyně s ohledem na určení bolestného a ztížení společenského uplatnění, když ze znaleckého posudku MUDr. Libánského vypracovaného na základě vyšetření žalobkyně dne 15. 5. 2009 vyplývá, že se objevily další nepříznivé následky pro životní úkony žalobkyně. Dovolatelka z uvedeného dovozuje, že promlčecí doba pro uplatnění nároku za ztížení společenského uplatnění nezapočala běžet dříve než 15. 5. 2009. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že v případě náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, bolestného a ztížení společenského uplatnění jde o samostatné dílčí nároky, které mohou nebo nemusí být uplatněny odděleně. Každý z těchto dílčích nároků má svůj vlastní právní režim promlčení, tedy různý počátek běhu promlčecí doby. Má za to, že je oprávněn vznášet námitku promlčení konkrétního nároku i po vydání mezitímního rozsudku, zvláště tehdy, pokud předmětný nárok nebyl dříve předmětem řízení. Navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto a jemu byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Žalobkyně je subjektivně oprávněna k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž jí nebylo vyhověno, tedy v rozsahu, v němž byla její žaloba zamítnuta. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalobě vyhověno co do částky 154.235,- Kč s příslušenstvím, odvolacím soudem pak co do částky 101.100,- Kč byla žaloba zamítnuta a v částce 6.300,- Kč byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku potvrzen. Jelikož potvrzujícím výrokem nedošlo k žádné újmě na právech žalobkyně, není oprávněna do této části rozsudku dovolání podat. Nejvyšší soud proto dovolání proti potvrzujícímu výroku ohledně částky 6.300,- Kč podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem (ohledně částky 101.100,- Kč), je jednoznačné, že rozhodoval o více samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Uvedená částka se skládá z náhrady bolestného ve výši 53.100,- Kč a z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 48.000,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže škodné události, mají odlišný charakter, a jde tak o samostatné nároky, které se i samostatně promlčují; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku v částce 48.000,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou těchto samostatných nároků (společně s částkou 53.100,- Kč) částku 50.000,- Kč přesahuje.
Dovolání tak zčásti směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částky 48.000,- Kč podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je tak ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné pouze ohledně nároku na bolestné v částce 53.100,- Kč.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Je-li ve stanovené promlčecí době právo uplatněno žalobou u soudu, běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byla žaloba soudu podána (§112 obč. zák.), a to pouze v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn. Dojde-li k uplatnění pouze části pohledávky, staví se běh promlčecí doby pouze ohledně této části. Jestliže je potom žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005). Z toho je zřejmé, že běh promlčecí doby se staví jen ohledně toho nároku a v té výši, v jaké byl nárok včas uplatněn (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010). V rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku, nelze nárok (je-li vznesena námitka promlčení) v rozsahu tohoto rozšíření přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008).
Soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku. Vydání mezitímního rozsudku je dále podmíněno tím, že se soud vypořádal i s otázkou případného spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.) či jiných osob a s tím, zda nárok případně není promlčen (byla-li námitka promlčení vznesena) nebo nezanikl. Pokud je v řízení uplatněn nárok na náhradu škody, sestávající z několika dílčích nároků, jež mají samostatný skutkový základ, podmínkou pro vydání mezitímního rozsudku v takovém případě navíc je, aby splnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu bylo zjištěno ve vztahu ke každému jednotlivému nároku, byť jsou uplatněny v jednom řízení; v opačném případě nelze o žalobě jako celku ani formou mezitímního rozsudku rozhodnout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, nebo ze dne 27. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2180/2005).
V řízení, jež následuje po vydání mezitímního rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o základu nároku, příp. nároků, soud zkoumá již jen výši plnění, neboť mezitímním rozsudkem je rozhodnuto o všech otázkách, týkající se existence nároku, včetně otázky jeho promlčení. To samozřejmě platí jen tehdy, rozhoduje-li soud v konečném rozhodnutí o těch nárocích, na něž se vztahuje mezitímní rozsudek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3010/2006).
Pokud se žalobkyně domáhala ke dni vyhlášení mezitímního rozsudku na jistině náhrady škody ve výši 119.515,98 Kč sestávající z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 40.062,30 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 73.153,68 Kč a bolestného ve výši 6.300,- Kč, mohl se soud v následném řízení zabývat pouze výší uvedených nároků, neboť oprávněnost jejich základu byla v předchozím řízení vyřešena. Pokud však žalobkyně uplatnila další část nároku na bolestné, nebyl základ této části nároku pravomocně vyřešen a žalovaný co do částky 53.100,- Kč představující nově uplatněnou část nároku na bolestné (respektive jeho část, jež zůstala předmětem řízení) mohl námitku promlčení vznést i po vyhlášení mezitímního rozsudku soudu prvního stupně.
Subjektivní promlčecí doba u nároku na odškodnění za bolest počíná běžet okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti; okamžik, kdy bylo následně bodové ohodnocení lékařem skutečně provedeno, nemá na již započatý běh subjektivní promlčecí doby vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5789). V dané věci bylo zjištěno, že léčebný proces žalobkyně významný pro určení bolestného byl ukončen nejpozději dne 21. 10. 1998; tehdy se tedy žalobkyně nejpozději dozvěděla, že její zdravotní stav je natolik stabilizován, že je možno uplatnit nárok na náhradu bolestného u soudu, a počala tak běžet dvouletá promlčecí doba. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že část nároku na bolestné uplatněná dne 28. 8. 2009 rozšířením žaloby nad původně uplatněnou částku 6.300,- Kč je promlčena, lze se s jeho právním posouzením ztotožnit. Námitky vznášené proti posouzení promlčení náhrady za ztížení společenského uplatnění jsou vzhledem k nepřípustnosti dovolání do této části napadeného rozsudku bez významu.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v části, jehož věcný přezkum je mezemi přípustnosti dovolání otevřen, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř.; důvody zvláštního zřetele hodné pro takový postup shledal dovolací soud v tom, že vzhledem k povaze uplatněného nároku na náhradu škody na zdraví, ekonomickým (sociálním) poměrům účastníků řízení, okolnostem případu i problematické účelnosti zastoupení žalovaného v dovolacím řízení by bylo přílišnou tvrdostí uložit žalobkyni povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu