ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2815.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2815/2020-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: R. L., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a.s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o zaplacení 149 275,81 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 7/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 19 Co 301/2019-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 64 C 7/2015-144, zamítl žalobu na zaplacení 139 807,81 Kč s příslušenstvím, 3 468 Kč s příslušenstvím a 6 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se právní předchůdkyně žalobce, společnost SLI GmbH, domáhala pojistného plnění za škodu na vozidle zn. XY ve výši 95 214,275 Kč, za náklady vynaložené na odměnu znalci za znalecký posudek ve výši 13 647,76 Kč, za náklady na odhlášení vozidla ve výši 3 079,375 Kč, za nájem náhradního vozidla ve výši 12 071,15 Kč, za odtah vozidla do Spolkové republiky Německo ve výši 15 795,222 Kč a za bezprostřední odtah vozidla z místa dopravní nehody ve výši 3 468 Kč, a žalobce pojistného plnění za újmu vzniklou vytrpěnými bolestmi vyčíslenou na 6 000 Kč. Po zahájení řízení byly nároky uplatněné společností SLI GmbH postoupeny na žalobce. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že 17. 1. 2011 se střetlo vozidlo XY, které řídil žalobce, a vozidlo XY, které bylo pojištěno u žalované. Vozidlo XY bylo při střetu poškozeno na předním nárazníku, blatníku včetně světla a na přední kapotě. Žalobce utrpěl pohmoždění hrudníku vpravo a vyvrtnutí krční páteře. V době dopravní nehody byla původní žalobkyně, společnost SLI GmbH, leasingovým nájemcem vozidla, jeho vlastníkem a leasingovým pronajímatelem byla společnost Auto Seubert GmbH. Soud prvního stupně posoudil věc podle §§420, 427, 431 a 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), a podle §§2, 6 a 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu“). Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal vlastnické právo své právní předchůdkyně, společnosti SLI GmbH, k poškozenému vozidlu XY. Uvedená společnost vozidlo užívala pouze na základě leasingové smlouvy jako leasingový nájemce, tudíž jí nemohla vzniknout škoda na majetku, a nebyla tak aktivně legitimována k podání žaloby. Dále neprokázal, že by společnost SLI GmbH vynaložila náklady na odtah vozidla a odměnu znalce, neboť z předložených důkazů nevyplynulo, že by skutečně uhradila fakturované částky. Při hodnocení příčiny dopravní nehody navíc uzavřel, že škodlivý následek nastal v důsledku jednání žalobce. Jel takovou rychlostí, že nestihl reagovat na vozidlo XY na vozovce a včas nezastavil. Spoluzavinění řidiče vozidla XY podle §431 obč. zák. neshledal. Nárok na pojistné plnění podle §9 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu tak žalobci nevznikl ani ve vztahu k náhradě škody za vytrpěnou bolest.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 19 Co 301/2019-206, potvrdil rozsudek ve věci samé ohledně 139 807,81 Kč s příslušenstvím a 3 468 Kč s příslušenstvím, co do částky 6 000 Kč s příslušenstvím spolu s výroky o náhradě nákladů rozsudek zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho právním posouzením v otázce aktivní legitimace společnosti SLI GmbH. Žalobce neprokázal, že by se majetek této společnosti zmenšil, neboť ta byla pouze leasingovým nájemcem. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (citoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, a ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1704/2006) určil, že pro posouzení nároku žalobce je rozhodující vlastnické právo k poškozené věci v době škodní události. Není právně významné, jaká doba uplynula od uzavření leasingové smlouvy, kolik nájemce na leasingových splátkách uhradil nebo kolik zbývalo do úplného splacení a převodu vlastnického práva k vozidlu na nájemce. Protože společnost SLI GmbH nebyla legitimována k uplatnění nároku z titulu škody na vozidle (95 214,275 Kč), nevznikl jí nárok na vypracování znaleckého posudku (13 647,76 Kč) a ani neměla povinnost odhlásit vozidlo z centrální evidence (3 079,375 Kč). Vynaložení nákladů na bezprostřední odtah vozidla (3 468 Kč), odtah vozidla do Spolkové republiky Německo (15 795,222 Kč) a na nájem náhradního vozidla (12 071,15 Kč) žalobce neprokázal, neboť z žádné ze žalobcem předložených listin nevyplynulo uhrazení nákladů. Ve věci nároku na pojistné plnění za bolestné (6 000 Kč) se odvolací soud neztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, jeho závěr o výlučném zavinění dopravní nehody žalobcem považoval za předčasný. Proto rozsudek v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce, zda je leasingový nájemce aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu škody vzniklé na předmětu leasingové smlouvy, která má být dovolacím soudem řešena jinak než dosavadní judikaturou. Závěr, že k podání žaloby je aktivně legitimován pouze vlastník, není podle žalobce správný. Leasingový nájemce má být rovněž legitimován k podání žaloby na náhradu škody, a to v případě, že mu svědčí automatické právo na převedení vlastnického práva k předmětu leasingu. Ačkoli se snížení majetkového stavu v době nehody projevilo na straně vlastníka vozu, při normálním běhu okolností by leasingový nájemce získal automaticky a v brzké době (v případě žalobce, resp. společnosti SLI GmbH, za 2 měsíce od nehody) do svého majetku předmět leasingu. Na svou škodu žalobce nahlíží jako na ušlý zisk (reálně očekávaný), který by mu měl pojistitel podle §6 odst. 2 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu nahradit. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním, jakožto i soudu prvního stupně, a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované pod C 2236 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka)]. Tyto judikaturní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Odvolací soud rozhodoval o žalobě sestávající z několika samostatných nároků, a to nároku na pojistné plnění za: 1) poškození vozidla v částce 95 214,275 Kč, 2) odměnu poskytnutou znalci za znalecký posudek ve výši 13 647,76 Kč, 3) náklady vynaložené na odhlášení vozidla z evidence ve výši 3 079,375 Kč, 4) náklady vynaložené za nájem náhradního vozidla ve výši 12 071,15 Kč, 5) náklady vynaložené na bezprostřední odtah vozidla ve výši 3 468 Kč a 6) na odtah vozidla do Spolkové republiky Německo ve výši 15 795,222 Kč. Všechny uvedené nároky vyjma pojistného plnění za poškození vozidla nepřevyšují limit 50 000 Kč stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí v této části nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nárok na pojistné plnění za poškození vozidla posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Vlastníkem vozidla a leasingovým pronajímatelem byla společnost Auto Seubert GmbH, žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně společnost SLI GmbH, byla leasingovým nájemcem. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byla-li vlastníkem vozu poškozeného při dopravní nehodě leasingová společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele. V jeho majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, uveřejněný pod C 1514 Souboru, rozsudek ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2748/2009, usnesení ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2978/2009, rozsudek ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněný pod číslem 6/2008 Sbírky, rozsudek ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3416/2010, rozsudek ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 683/2010, nebo rozsudek ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1480/2018). Uvedené závěry dopadají i na posouzení nároku na náhradu škody na vozidle v projednávané věci. Hypotetický předpoklad, že nebýt dopravní nehody, přešlo by na leasingového nájemce po uhrazení poslední splátky automaticky vlastnické právo k vozidlu, nemůže zakládat jeho právo na náhradu škody proti škůdci, byť k tomu mělo dojít v dohledné době. Majetkový stav společnosti SLI GmbH nebyl poškozením vozidla snížen, nárok na náhradu škody jí nevznikl, ve sporu nebyla aktivně legitimována ona, ani žalobce, jemuž v průběhu řízení nárok postoupila. Nevznikl-li jí nárok na náhradu škody vůči škůdci, nevznikl jí ani přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli. Bylo na společnosti SLI GmbH, aby se ve smlouvě s leasingovým pronajímatelem dohodla na způsobu řešení práv a povinností v případě, že bude předmět leasingové smlouvy poškozen. Například v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 689/2012, uveřejněném pod C 13879 Souboru, Nejvyšší soud dovodil, že leasingový nájemce, který byl v době trvání leasingového vztahu na základě smluvního ujednání s leasingovým pronajímatelem oprávněn (zmocněn) nechat v případě poškození pronajaté motorové vozidlo opravit a který tak skutečně na své vlastní náklady učinil, má právo na náhradu škody, spočívající v nákladech vynaložených na opravu věci, proti škůdci i přímý nárok na pojistné plnění proti pojistiteli jeho odpovědnosti. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě opravy předmětu leasingu financované leasingovým nájemcem došlo ke snížení majetkového stavu leasingového nájemce, nikoli vlastníka věci. Případně se žalobce mohl s leasingovým pronajímatelem dohodnout na postoupení nároku na náhradu škody na vozidle po jejím vzniku. Z uvedeného vyplývá, že otázka aktivní legitimace v případě škody vzniklé leasingovému nájemci byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a dovolací soud nemá důvod, aby se od závěrů vyložených výše odchýlil ani v projednávané věci.
Žalobcem uvedené námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu