ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3963.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3963/2019-884
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. R. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Zbyňkem Láníkem, advokátem se sídlem Sochorova 3221/1, 620 00 Brno, proti žalovaným: 1) Masarykův onkologický ústav , IČO 00209805, se sídlem Žlutý kopec 543/7, 620 00 Brno, 2) Fakultní nemocnice Brno , IČO 65269705, se sídlem Jihlavská 20, 620 00 Brno, zastoupená JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem Špitálka 434/23, Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně druhé žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o zaplacení 2 264 048 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 400/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2019, č. j. 44 Co 339/2016-830, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou a vedlejší účastnicí na její straně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č. j. 54 C 400/2004-681, rozhodl o znalečném, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 264 048 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že první žalovaná poskytovala žalobci zdravotní péči v době od 22. 10. do 23. 10. 2002 a druhá žalovaná od 23. 10. do 31. 10. 2002 a od 23. 11. do 21. 12. 2002. Léčba se týkala teratomu v mezihrudí žalobce, z něhož první žalovaná provedla 22. 10. 2002 odběr (dále jen „první punkce“), při kterém došlo k drobnému krvácení vysvětlitelnému velmi bohatým prokrvením nádoru. Proto byl žalobce druhého dne převeden do specializované péče druhé žalované a odtud propuštěn 31. 10. 2002. Kvůli návratu obtíží byl žalobce znovu hospitalizován u druhé žalované. Dne 2. 12. 2002 podstoupil punkci útvaru (dále jen „druhá punkce“), který se jevil jako absces v blízkosti teratomu a představoval překážku jeho radikálního řešení. Při ní došlo k poranění horního okraje levé plíce punkční jehlou se zakrvácením do pleurální dutiny. Dne 10. 12. 2002 podstoupil žalobce operaci s odstraněním teratomu včetně reziduí předchozích punkcí a po zhojení byl propuštěn. Při punkcích nedošlo k zanesení infekce do organismu žalobce, nebyl zjištěn absces, nedošlo k pneumotoraxu, obě punkce byly správně indikovány, neprodloužily dobu léčení, i druhá punkce byla součástí diagnostického procesu, neboť byla jedinou možností, jak vyloučit podezření na absces. Zdravotnická péče byla první i druhou žalovanou poskytnuta v souladu se současnými poznatky lékařské vědy a nedošlo k žádnému pochybení v péči o žalovaného ani k poškození jeho zdraví. Soud prvního stupně po právní stránce věc posoudil podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Komplikace při první i druhé punkci souvisí s invazivními diagnostickými a léčebnými metodami a považují se za jejich přípustné a běžné riziko. Uzavřel, že se první ani druhá žalovaná nedopustily protiprávního jednání, a proto žalobu zamítl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 44 Co 339/2016-830, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (kromě odvoláním nenapadeného výroku o znalečném) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalobce neprokázal porušení právní povinnosti žalovanými, neboť žalované postupovaly při jeho léčbě lege artis, a proto nebyla splněna jedna z nezbytných podmínek odpovědnosti podle §420 obč. zák. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1509/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 636/2015, dále uzavřel, že žalované neodpovídají ani podle §421a obč. zák. Ostrost jehly se projevila způsobem, který lékař sledoval, a to proniknutím do tkáně za účelem získání vzorku. Poškození při první punkci teratomu (včetně krvácivé odezvy) je obsaženo v podstatě biopsie. Poškození plicního laloku při druhé punkci je vedlejší následek (nehoda, komplikace, jež souvisí s invazivními diagnostickými metodami) použití punkční jehly při zdravotnickém výkonu, kde se ostrost jehly projevila v souladu s jejím primárním použitím. Nikoliv každé použití nástroje při zdravotní službě nutně vede ke vzniku objektivní odpovědnosti. Jak se použitá věc sama ze své podstaty projevuje, musí být výlučnou příčinou jinak bezchybného lékařova postupu. Tvrzená absence informovaného souhlasu s druhou punkcí byla vyvrácena.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky jak hmotného, tak procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se v řízení vyskytují opomenuté důkazy, rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a překvapivý a odvolací soud provedl odborné posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, a nevyžádal si posudek znalce. Napadá proces dokazování, hodnocení důkazů soudem a odbornost zpracovatelů ústavního znaleckého posudku. Nesouhlasí s určením rozsahu poškození jeho zdraví a posouzením předpokladů odpovědnosti žalovaných podle §421a obč. zák. odvolacím soudem. V této souvislosti (kromě nedostatků dokazování) namítá, že ze znaleckých posudků vyplývá, že komplikace byly způsobeny přístroji – jehlami použitými při punkcích, a naopak z posudků nevyplývá, že by vzniklé komplikace byly následkem způsobu jejich použití. Dovolatel tak dovozuje, že jestliže byl postup lékařů při použití jehly lege artis, je výlučnou příčinou vzniku škody na jeho zdraví podstata použitého nástroje a je dána odpovědnost žalovaných podle §421a obč. zák. Odvolací soud se proto odlišným závěrem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 636/2015 i sp. zn. 25 Cdo 1129/2005, vzhledem k okolnosti, že punkce a drenáž cysty byly prováděny „naslepo“, kdy provádějící radiolog neměl možnost plného ovládání nástroje. Za nesprávný shledává rovněž závěr soudu, že informovaný souhlas k druhé punkci udělil, namítá, že k tomu byl donucen a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1522/96 a sp. zn. 22 Cdo 2663/2017. Konečně poukazuje na to, že se odvolací soud v rozsudku nezabýval otázkou, zda nevznikla druhé žalované odpovědnost z důvodu porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se žalobce dopouští závěrů, které nemají oporu v provedených důkazech, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Jestliže dovolatel právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech (že neudělil svobodný a informovaný souhlas ke druhé punkci, prostřednictvím punkční jehly se do jeho těla dostala infekce, lékařská péče byla poskytnuta non lege artis, nebo rozporuje rozsah zjištěné škody na jeho zdraví) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ustanovení §421a obč. zák. upravuje zvláštní případ objektivní odpovědnosti, kdy ten, kdo plní závazek (poskytuje určitou službu), se nemůže odpovědnosti zprostit na základě žádného liberačního důvodu. Jde o přísnou odpovědnost, která má tzv. absolutní charakter, což ovšem neznamená, že je dána za všech okolností, nýbrž pouze tehdy, jsou-li splněny všechny její zákonné podmínky. Zákonnými předpoklady jsou zde vznik škody, její původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jíž bylo při plnění závazku použito, a příčinná souvislost mezi nimi. Přístrojem nebo jinou věcí je jakýkoli hmotný předmět, jehož bylo při plnění závazku použito, a který ze své podstaty vyvolal poškození zdraví. Okolnostmi, jež mají původ v povaze věci, se – kromě vady či chybějící vlastnosti – rozumí její typické vlastnosti a účinky, jimiž se věc (přístroj, přípravek) projevuje, tedy účinky samotné její povahy. Odpovědnost je pak dána, jestliže konkrétní újma byla způsobena těmi okolnostmi, jež přímo vyplývají z povahy věci použité při poskytnutí služby, tedy v případě, že tato věc, byť správně použitá, právě svou povahou zapříčinila vznik škody. Závěr, že škoda byla způsobena okolnostmi majícími původ v povaze věci použité při zákroku, nelze učinit, byla-li škoda způsobena okolností, jež má jiný původ, než jsou samotné účinky věci použité při zákroku; vedl-li např. k poškození zdraví chybně provedený zákrok, nelze toto ustanovení aplikovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2992, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2005, Soubor C 4634, nebo rozsudek ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 964/2014).
Z uvedeného je zřejmé, že odpovědnost podle §421a obč. zák. se odvíjí od nepříznivého působení věcí (přístrojů, nástrojů, léčiv apod.), jichž bylo použito při plnění závazku (zde při poskytování zdravotní péče), nikoliv od způsobu jejich použití, a že naplnění podmínky této kvalifikované okolnosti je třeba posuzovat právě ve vztahu k bezprostřednímu působení použité věci, resp. jejích specifických vlastností, na organismus pacienta. Dovolateli lze přisvědčit, že ostrost je charakteristickou vlastností punkční jehly a v některých případech může vyvolat škodlivý následek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, uveřejněný pod č. 30/2010 Sbírky). Avšak v projednávané věci tomu tak není. Při první punkci byla punkční jehla použita v souladu s účelem, ke kterému je určena, tedy k odebrání vzorku z nádoru žalobce, přičemž drobné zakrvácení vyvolalo zejména bohaté prokrvení nádoru. Její ostrost tak plnila svůj účel a drobné krvácení útvaru, z něhož byl vzorek odebrán, je reakcí organismu na tento druh vyšetření. Ostrost punkční jehly tak nebyla příčinou vzniku škody na zdraví žalobce (jež navíc ani nevznikla, neboť jak bylo znalecky prokázáno, k zavlečení infekce nedošlo). U druhé punkce došlo při průniku do pohrudniční dutiny k vpichu do horního laloku levé plíce. Tento vpich nevyvolala sama ostrost jehly, ale její ovládání (zavedení). Jde o komplikaci, jež je u invazivních zákroků v mediastinu přípustným rizikem těchto výkonů, kdy diagnostický význam u těchto metod převyšuje rizika. Lze tedy uzavřít, že u druhé punkce nebyla příčinou poranění plíce povaha přístroje (jehly), ale způsob použití věci, aniž by šlo o účinek plynoucí ze samotné povahy či vlastností věci, jež byla při zdravotnické službě použita, a proto se režim §421a obč. zák. neuplatní (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. zejména rozsudek ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3981/2009, usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 797/2011, či rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 118/2006, Soubor C 5794). Výklad již tak přísného ustanovení podaný dovolatelem je nepřiměřeně rozšiřující, a tudíž nesprávný, neboť zákonný požadavek původu ve vlastnostech věci zaměňuje s charakterem či riziky jimi prováděné činnosti (výkonu). Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu o nenaplnění předpokladů odpovědnosti podle §421a obč. zák. je správný a námitka dovolatele nemůže založit přípustnost dovolání.
Posouzení, zda zjištěné okolnosti, jež způsobily poškození zdraví pacienta při lékařském zákroku, mají původ v povaze použitého přístroje ve smyslu §421a obč. zák. není otázkou znaleckou (tedy skutkovou), nýbrž posouzením právním, jež náleží soudu (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2046/2007). Neobstojí proto ani námitka dovolatele, že odvolací soud pochybil tím, že posuzoval skutečnosti, k nimž jsou nezbytné odborné znalosti, aniž si vyžádal posudek znalce.
Sluší se dodat, že tangování horního laloku levé plíce není postupem non lege artis, neboť jde o přípustnou komplikaci při tomto druhu invazivních vyšetření. Navíc nedošlo k pneumotoraxu a rezidua zánětu, který se v místě dotyku jehly vytvořil (nikoli však v důsledku zavlečení infekce), byla po 8 dnech odstraněna při operaci prováděné z důvodu odstranění nádoru. Ve shodě se závěry soudem zadaných znaleckých posudků lze uzavřít, že tím nedošlo k poškození zdraví žalobce, a tedy ani ke vzniku škody jako nezbytné podmínky odpovědnosti za škodu.
Otázka, zda je dána odpovědnost žalovaných za škodu z důvodu porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., přípustnost dovolání nezakládá, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nestojí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Na dovolatelem namítané porušení tzv. obecné prevenční povinnosti vyplývající z §415 obč. zák. by bylo možno usuzovat, jen pokud by existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu a byly způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1400/2000, Soubor C 1273). Žádné takové okolnosti žalobce v řízení netvrdil a v odvolání nedostatek posouzení odpovědnosti podle §415 obč. zák. nenamítal, proto se odvolací soud posouzením věci z hlediska porušení prevenční povinnosti nezabýval.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení, které měly spočívat v pochybeních při dokazování, nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozsudku i nedostatečné odbornosti zpracovatelů ústavního znaleckého posudku (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neboť k nim lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. První žalovaná má právo na náhradu nákladů za vyjádření k podanému dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Druhé žalované a vedlejší účastnici na její straně v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Hana Tichá
předseda senátu