ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1900.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1900/2021-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Zdeňka Sajdla, ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Plzeň – Severní předměstí , IČO: 64355985, se sídlem v Plzni, Komenského 1692/21, zastoupená JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 22, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 20. 6. 2017, č. j. SPU 293755/2017/Rod, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 57/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2021, č. j. 4 Co 97/2020-311, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. února 2020, č. j. 19 C 57/2017-281, ve znění opravného usnesení ze dne 12. března 2020, č. j. 19 C 57/2017-293, rozhodl tak, že se žalobkyni vydávají pozemky identifikované ve výroku I tohoto rozsudku (dále též jen „předmětné pozemky“), dále rozhodl o tom, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 20. 6. 2017, č. j. SPU 293755/2017/Rod. (výrok II) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a o náhradě nákladů státu (výrok IV).
K odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že uvedené pozemky se žalobkyni nevydávají, a nenahrazuje se tak rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 20. 6. 2017, č. j. SPU 293755/2017/Rod. (výrok I). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a to jak za řízení před soudem prvního stupně (výrok II), tak i před soudem odvolacím (výrok III). Konečně odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení vzniknuvších státu (výrok IV).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb., jejíž majetek se stal předmětem majetkové křivdy ve smyslu §5 téhož zákona. Mezi účastníky zůstalo sporným, zda se v případě předmětných pozemků uplatní výluka z vydání nemovitých věcí podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Na těchto pozemcích se totiž rozkládá zahrádková osada.
Soud prvního stupně uzavřel, že jednotlivé pozemky prakticky obklopují stavby zahradních domků, které byly zřízeny jako stavby dočasné podle tehdejších předpisů, a jako zahrádky jsou se stavbami spjaty svým účelovým určením a způsobem využití. Zahrádkářská osada (kolonie) vznikla na původním historickém majetku oprávněné osoby, která při vydání nemovitostí postupovala v souladu se zákonem o majetkovém vyrovnání. Po oddělení jednoho z pozemků geometrickým plánem žádný z předmětných pozemků nepřesahuje výměru původních parcel dle pozemkového katastru. V tomto případě jde navíc o stavby dočasné, proto zřízení zahrádkářské osady podle soudu prvního stupně nezpůsobuje překážku pro vydání předmětných pozemků podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Odvolací soud ohledně skutkových zjištění odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že na předmětných pozemcích, které se nachází uvnitř zahrádkářské osady, jsou umístěny stavby, jejichž charakter nelze nyní s jistotou určit, přičemž soud prvního stupně v této souvislosti pouze konstatoval, že jde o chatky, které jsou dočasnými stavbami. Dále odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (zejména z rozsudku ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 816/2019 a z rozsudku ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019) a uzavřel, že stavby chatek nacházejících se na předmětných pozemcích (vyjma pozemku parc. č. 12351/1) považuje za stavby relativně trvalého charakteru, neboť jsou obývány, jsou spojeny se zemí a jsou jako takové zapsány v katastru nemovitostí. Přemísťování takových staveb by mohlo vést k jejich poškození či znehodnocení, a to i s ohledem na jejich umístění, neboť záměr jejich výstavby byl nepochybně spojen také s výběrem vhodného místa pro provozování zahrádkářské činnosti. Pozemek parc. č. 12351/1 v k. ú. Plzeň, na jehož celé ploše se nachází zahrádkářská osada, je pak nezbytně nutný k užívání chatek, jež se rovněž uvnitř této osady nachází. Ve své podstatě se jedná o jeden funkční areál. Tento pozemek je tak potřebný pro účely, k nimž byly chatky v zahrádkářské osadě vystavěny, tedy k provozování zahrádkářské činnosti a relaxaci majitelů chatek, přičemž dále se na tomto pozemku nachází přístupová komunikace ke všem jednotlivým chatkám na předmětných pozemcích, jež jsou tímto pozemkem bezprostředně obklopeny. Bez tohoto pozemku by tak chatky nacházející se uvnitř uvedené zahrádkářské osady v podstatě ztratily smysl, k němuž byly postaveny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolací soud podle jejího názoru nesprávně posoudil povahu staveb postavených na předmětných pozemcích a dále nesprávně vyhodnotil povahu pozemku parc. č. 12351/1 v k. ú. Plzeň; v tomto směru dovolatelka nesouhlasí s tím, že by uvedený pozemek jako celek souvisel se stavbami chatek, resp. že by byl pozemkem nezbytně nutným k jejich užívání. Chatky v zahrádkářské kolonii byly postaveny s vědomím stavebního úřadu, jejich užívání však bylo povoleno vždy jen jako „dočasná stavba.“ Nelze je tak považovat za stavby představující výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Skutečnost, že „dočasné stavby“ stále trvají, v některých případech jde o dobu přesahující 35 let, na výše uvedeném závěru ničeho nemění, neboť podstatný je právní režim jejich užívání. Svojí povahou se chatky blíží spíše drobným objektům typu přístřešků na nářadí, drobným stavbám pro zázemí zahrádkáře, které by i ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1294/2019, neměly zakládat citovaný výlukový důvod. Odchýlení se od uvedených judikaturních závěrů má dle dovolatelky zakládat přípustnost dovolání. Zcela chybně pak odvolací soud vyhodnotil rozsah pozemku parc. č. 12351/1 jako pozemku se stavbami chatek bezprostředně souvisejícího a nezbytného k jejich užívání. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že na rozdíl od zákona č. 221/1991 Sb. zákonodárce zahrádkářské osady či kolonie mezi překážky pro vydání nezařadil, a proto nelze vydání takových pozemků bez dalšího zamítat. Restituční zákonodárství je nutno vykládat se zohledněním zásady ex favorem restitutionis . V tomto směru dovolatelka poukázala znovu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1294/2019, dále pak na rozsudek téhož soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008, či na jeho usnesení ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2777/2020 majíce za to, že konkluze odvolacího soudu se ocitá v kolizi se závěry dovolacího soudu zde uvedenými. Dále argumentovala též závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 581/14, či v nálezu téhož soudu, sp. zn. I. ÚS 754/01, přičemž zdůraznila, že pozemek parc. č. 12351/1 v k. ú. Plzeň má výměru 14 682 m 2 a chatky jsou postaveny na oddělených pozemcích se samostatnými parcelními čísly, jejichž výměra v součtu činí 520 m 2 , tedy tvoří asi 3,5 % výměry tohoto pozemku. I kdyby každá chatka měla přiznané nezbytné zázemí přístupové cesty, prostoru pro sezení, uložení dřeva apod. v rozsahu dvoj až trojnásobném, činila by výměra těchto pozemků tvořících nutné příslušenství okolo 10 % výměry uvedeného pozemku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (dovolatelka výslovně navrhla, aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně, ovšem podle obsahu dovolání je nad jakoukoliv pochybnost, že proti závěrům uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka nebrojí, a to již z toho důvodu, že tímto rozsudkem bylo její žalobě zcela vyhověno).
Česká republika – Státní pozemkový úřad se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. 2. 2021 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – žalobkyní (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), která je zastoupena advokátem [§241 odst. 1 o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání v daném případě není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je souladné s ustálenými judikaturními závěry dovolacího soudu.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Předně je třeba uvést, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se citované ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zásadně) týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).
Ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. přitom výslovně z výluky pro naturální restituci nevyjímá ani stavby dočasné, pročež lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stavby dočasné, jež jsou stavbami relativně trvalého charakteru ve smyslu výše uvedených judikaturních kritérií, pod tento výlukový důvod podřadit (viz zejména odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 816/2019). Irelevantním z hlediska posouzení trvalosti stavby je pak nejen doba existence občanskoprávního titulu k umístění stavby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007), ale též stavební povolení či kolaudační rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1262/2001, či již výše uvedený rozsudek téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 816/2019).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).
I podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je tedy překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018).
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb konečně není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Judikatura dovolacího soudu přitom již aprobovala závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a přilehlými rodinnými domy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, či usnesení tohoto soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012) nebo zahradními chatkami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2817/2019) s tím, že pro posouzení, zda pozemek se stavbou tvoří jeden funkční celek, nemusí být samo osobě rozhodné ani hledisko odlišného vlastnického režimu pozemků a staveb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, či usnesení tohoto soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011). Naopak významným pro posouzení funkční souvislosti pozemku se stavbou může být hledisko proporcionality, tedy i výměry dotčených pozemků v poměru k celku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019).
Pod prizmatem dovolacím soudem již vyslovených a právě reprodukovaných úvah je nutno posoudit konkrétní skutkové okolnosti daného případu, tedy jednotlivá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, případně soudem odvolacím. Soud prvního stupně mimo jiné vycházel ze zjištění učiněných při místním šetření, dle nichž je sporný pozemek (parc. č. 12351/1 v k. ú. Plzeň) vyjma několika částí udržován a upravován. Zahrádkářská kolonie vznikla po druhé světové válce a v současnosti je pozemek rozdělen mezi 22 uživatelů, resp. nájemců, přičemž chatky jsou vždy ve vlastnictví konkrétních členů ČSZ, ZO K Ráji. Nájmy pozemků přecházejí z generace na generaci a většina členů v kolonii žije od jara do podzimu. Podle velikosti jednotlivých částí pozemku mají se státem uzavřeny nájemní smlouvy, platí stanovený nájem a z chat platí daň z nemovitostí. Společným úsilím byl na pozemku vybudován vodovod, jednotlivé přípojky jsou vedeny k jednotlivým chatkám. Na vlastní náklady členů je v kolonii vybudována soustava elektrických přípojek. Na sporném pozemku je též udržována příjezdová cesta. Odvolací soud skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně převzal, přičemž zdůraznil, že na předmětných pozemcích, které se nachází uvnitř zahrádkářské osady, jsou umístěny stavby, jejichž charakter nelze nyní s jistotou určit, přičemž soud prvního stupně v této souvislosti pouze konstatoval, že jde o chatky, které jsou dočasnými stavbami. Pozemek parc. č. 12351/1 v k. ú. Plzeň, na jehož celé ploše se nachází zahrádkářská osada, je pak nezbytně nutný k užívání chatek, jež se rovněž uvnitř této osady nachází. Tento pozemek je potřebný pro účely, k nimž byly chatky v zahrádkářské osadě vystavěny, tedy k provozování zahrádkářské činnosti a relaxaci majitelů chatek, přičemž dále se na tomto pozemku nachází přístupová komunikace ke všem jednotlivým chatkám na předmětných pozemcích, jež jsou tímto pozemkem bezprostředně obklopeny. Bez tohoto pozemku by tak chatky nacházející se uvnitř uvedené zahrádkářské osady v podstatě ztratily smysl, k němuž byly postaveny.
Ve světle těchto skutkových zjištění se závěry učiněné odvolacím soudem v napadeném rozsudku stran existence překážky naturální restituce předmětných pozemků podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nejeví nepřiměřenými či odporujícími interpretačním zásadám vyjádřeným v §18 odst. 4 téhož zákona. Úvahy odvolacího soudu zohledňují podstatné skutkové okolnosti daného případu a nepříčí se relevantním kritériím stanoveným v judikatuře Nejvyššího soudu, rekapitulovaným výše (odvolací soud se v tomto ohledu přiléhavě dovolával i skutkově obdobného případu, jímž se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019).
Dovolatelce je třeba přitakat, zdůrazňuje-li, že existence tzv. zahrádkářské kolonie či osady není sama o sobě překážkou pro restituci majetku dle zákona č. 428/2012 Sb., avšak v souzeném případě je nutno zohlednit zejména skutečnost, že předmětné pozemky jsou ve svém souhrnu dlouhodobě využívány členy zahrádkářského sdružení k zahrádkářské a rekreační činnosti. Členové tohoto sdružení jsou vlastníky jednotlivých staveb, které sice z právního hlediska mají povahu staveb dočasných, avšak fakticky jsou dlouhodobě užívány jako stavby sloužící k sezónnímu obývání a udržování přilehlých zahrad, a proto je na ně možno nahlížet jako na stavby relativně trvalého charakteru. Pozemek parc. č. 12351/1 v k. ú. Plzeň, který další předmětné pozemky (na nichž jsou postaveny dočasné stavby – chatky) obklopuje, je sice svou výměrou oproti zbylým pozemkům značně rozsáhlý, ovšem bez něj si nelze dost dobře představit způsob, jakým by jednotliví členové (vlastníci chatek) svůj majetek obhospodařovali (již jen z důvodu udržování nezbytné přístupové cesty) a k jakému účelu by takový majetek mohli využít.
Argumentace dovolatelky usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1294/2019, není v uvedených souvislostech případná již proto, že v tomto řízení vycházel dovolací soud ze skutkového zjištění, podle něhož vlastnickým oddělením jednotlivých pozemků v rámci zahrádkářské kolonie není možnost užívání ostatních pozemků a případných staveb na nich zásadně nikterak dotčena, což je zásadní skutková odlišnost od právě posuzovaného případu.
Ze všech výše vyložených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto dovolání žalobkyně nemůže být shledáno přípustným podle §237 o. s. ř. Dovolaní tak Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu