ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2653.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2653/2021-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Z. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o určení oprávněné osoby a o zaplacení částky 7.182.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 208/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2021, č. j. 29 Co 331/2020-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 8. 2020, č. j. 4 C 208/2019-18, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, „že je osobou oprávněnou dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku“ (výrok I.) a současně zamítl i žalobní žádání na zaplacení částky 7.182.000,- Kč (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900,- Kč (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 29 Co 331/2020-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok II.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu hl. města Prahy ze dne 13. 9. 2001, č. j.: PÚ 11033/93 (dále „rozhodnutí pozemkového úřadu“) bylo ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“) rozhodnuto tak, že J. R., r. č. XY, bytem XY, není vlastníkem pozemku dle PK č. XY, role, o výměře 1.897 m 2 (dle KN parc. č. XY, a části parc. č. XY a XY), dosud zapsaného pro obec hlavní město Praha a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha – město (dále „nemovitost“), neboť žadatel nesplnil podmínky stanovené zákonem o půdě, když nárok na vydání nemovitosti uplatnil po marném uplynutí prekluzivní lhůty upravené v ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě. Vzhledem k tomuto závěru se pozemkový úřad dalšími podmínkami stanovenými zákonem o půdě pro vydání nemovitosti pro nadbytečnost nezabýval. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 2. 2003. Včasnou žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve smyslu ustanovení §244 a následujících občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) se J. R. domáhal nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu a určení, že je vlastníkem nemovitosti. Po opakovaném zrušení dvou rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 Městským soudem v Praze (v pořadí druhém rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo konstatováno, že J. R. je oprávněnou osobou a bylo určeno, že je spoluvlastníkem v podílu jedné ideální poloviny pozemku č. XY), kdy v dalším řízení se měl prvostupňový soud zabývat otázkou zastavěnosti nárokovaného pozemku, bylo řízení přerušeno a pokračováno v něm po pravomocném skončení dědického řízení po J. R., zemřelém dne 4. 11. 2009, na straně žalující se Z. S. Ta vzala žalobu dne 29. 5. 2019 zpět a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 6. 2019, č. j. 11 C 32/2003-442, bylo řízení zastaveno (výrok o zastavení řízení nabyl právní moci dne 28. 6. 2019).
Tento skutkový základ soud prvního stupně s ohledem na žalobní tvrzení, že žalobkyně je jako dědička (dcera) J. R. oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 zákona o půdě a domáhá se v případě nevydání spoluvlastnického podílu na nemovitosti finanční náhrady dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě ve výši 7.182.000,- Kč, posoudil ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 a §9 odst. 4 a 6 zákona o půdě, jakož i podle ustanovení §244 odst. 1, §246 odst. 1, §248 odst. 1, §250j odst. 1 a §250k o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby na určení a na vyplacení finanční náhrady a přijal i konkluzi, že postupem zvoleným žalobkyní by se právní úprava uplatnění a projednání restitučního nároku podle zákona o půdě před pozemkovým úřadem, potažmo před soudem podle části páté občanského soudního řádu, stala obsoletní. Pokud žalobkyně jako účastník řízení před soudem vzala žalobu zpět, nedošlo k nahrazení pro restituenta nepříznivého rozhodnutí pozemkového úřadu, které je pravomocné, a nelze je již žádným zákonným způsobem odstranit, byť jím přijatá konkluze o údajně opožděném uplatnění restitučního nároku J. R. nebyla v průběhu řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 shledána správnou. Odvolací soud dále neaproboval argumentaci žalobkyně, že v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu, například pro zastavěnost nárokovaného pozemku, by se oprávněná osoba nedomohla finanční náhrady, pokud by se takový nárok neobjevil ve výroku správního rozhodnutí. Uvedl, že výsledek rozhodování podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě nesouvisí s otázkou finanční náhrady, která navíc by v případě žalobkyně ani nemohla být řešena, neboť žalobkyně vzala žalobu v řízení vedeném podle části páté občanského soudního řádu zpět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání majíc je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení právní otázky (dle jejího mínění) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, „zda řízení podle části páté občanského soudního řádu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo řízením o určení, že právní předchůdce potažmo žalobkyně je vlastníkem pozemku PK XY v k. ú. XY, nebo jestli toto řízení v komplexnosti mělo nahradit celé rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, a tedy jestli jeho odůvodnění mělo být závazné i pro další řízení ohledně osudu restituce žalobkyně.“ V souvislosti s touto otázkou dovozovala, že pouze v řízení podle části třetí občanského soudního řádu se může domoci sekundární satisfakce za nevydanou nemovitost (pozemek) pro její zastavěnost, kterémužto stavu nijak neodporovala. Vyjádřila přesvědčení, že z rozhodnutí pozemkového úřadu, jakož i z rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v řízení podle části páté občanského soudního řádu vyplynulo, že její právní předchůdce, potažmo i ona, je oprávněnou osobou a že restituční nárok byl uplatněn včas. Dále vysvětlila, že právně účinně nemohla brojit proti negativnímu rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví, pokud s takovým výrokem souhlasila, ale nesouhlasila s jeho odůvodněním. V řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu je pak soud ve smyslu ustanovení §250b o. s. ř. vázán rozhodnutím o určení vlastnického práva a z rozhodnutí pozemkového úřadu současně vyplývá, že oprávněná osoba nemá nárok na náhradní pozemek či finanční náhrady. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, jenž je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zaujala dovolatelka takový názor, že soudy v tomto řízení nejsou vázány odůvodněním rozhodnutí pozemkového úřadu a otázku finanční náhrady a určení, že žalobkyně je oprávněnou osobou, si mohou ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. posoudit samy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označila dovolání za nepřípustné, neboť v poměrech projednávané věci nebyla v závislosti na právní otázce řešené odvolacím soudem naplněna žádná z eventualit upravených v ustanovení §237 o. s. ř. Přisvědčila správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, jak z hlediska znění rozsudečných výroků, tak i odůvodnění obou rozhodnutí. Připomněla, že v důsledku pravomocného rozhodnutí, jež pozemkový úřad vydal v rámci své pravomoci dané mu ustanovením §9 odst. 4 zákona o půdě, bylo s konečnou platností rozhodnuto o tom, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil podmínky stanovené zákonem o půdě, přičemž negativní výrok o jeho vlastnickém právu byl následkem opožděně uplatněného restitučního nároku. Žalobkyně sama svým aktivním přístupem (zpětvzetím žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu) zapříčinila, že o restitučním nároku nemohlo být rozhodnuto v řízení, které je k tomu příslušné. Jako právní nástupce J. R. tak nemá nárok na vydání náhradního pozemku a ani na finanční náhradu a požadovaným určením statusu oprávněné osoby a přiznáním finanční náhrady v řízení podle části třetí občanského soudního řádu žalobkyně obchází právní úpravu stanovenou pro uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě neshledá-li podmínky pro odmítnutí, aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť na vyřešení vymezené právní otázky, „zda řízení podle části páté občanského soudního řádu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo řízením o určení, že právní předchůdce potažmo žalobkyně je vlastníkem pozemku PK XY v k. ú. XY, nebo jestli toto řízení v komplexnosti mělo nahradit celé rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, a tedy jestli jeho odůvodnění mělo být závazné i pro další řízení ohledně osudu restituce žalobkyně“ rozsudek odvolacího soudu nezávisí, a proto není splněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání vtělený do ustanovení §237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Účelem dovolacího řízení také není řešení problémů ryze hypotetických, které dovolatelka nastoluje, bez vlivu na konečné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015). Zodpovězení žalobkyní kladené otázky se nijak nemůže v její právní sféře v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání příznivě projevit, neboť odpověď na otázku o povaze řízení podle části páté občanského soudního řádu a rozhodnutí v něm vydaném, jež je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již vyřešena, a na problematiku závaznosti rozhodnutí pozemkového úřadu pro řízení před soudem, v němž se žalobkyně domáhá určení statusu oprávněné osoby a vyplacení finanční náhrady dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, se zcela míjí z důvody, na nichž je rozsudek odvolacího soudu založen (závaznost rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnickém právu právního předchůdce žalobkyně v důsledku způsobu skončení řízení podle části páté občanského soudního řádu před Obvodním soudem pro Prahu 6 a nemožnost obcházet výsledek tohoto řízení žalobou podle části třetí občanského soudního řádu).
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za vhodné z vlastní ustálené rozhodovací praxe reflektující projednávanou problematiku uvést následující:
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že soudy, mimo řízení podle části páté (či podle soudního řádu správního), nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které zkoumají toliko z hlediska, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt, nicotný správní akt), zda byl vydán v mezích pravomoci věcně příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004; dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003). Nejde-li o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Správní akt věcně vadný, jenž by byl založen na omylu správního orgánu při zjišťování skutkového stavu a z toho vyplývající nesprávnosti právního posouzení věci (a bylo by jej možné označit za nezákonný), pak lze odstranit toliko na základě zákonem předepsaného postupu, jenž je k tomu zákonodárcem určen. Není-li takového postupu využito, pak platí presumpce správnosti správního rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2085/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 953/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1937/2006).
Projednání věci soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí ((srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 1607/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014).
Vydání zemědělského majetku na základě zákona o půdě je právní věcí, která vyplývá z občanskoprávních vztahů a o níž podle zákona rozhoduje správní orgán – pozemkový úřad (§9 odst. 4 zákona o půdě). Nabylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu právní moci, může být - jak vyplývá z ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř. - tatáž věc projednána na návrh (na základě žaloby podané podle ustanovení §246 o. s. ř.) v občanském soudním řízení způsobem a za podmínek uvedených v části páté občanského soudního řádu (§244 až 250l o. s. ř.) a v ustanovení §9 odst. 6 zákona o půdě.
Účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě je v zásadě dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby a povinné osoby, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady a v důsledku toho rozhodnout (jak to stanoví §9 odst. 4 zákona o půdě) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti. Uvedenému dvojímu účelu rozhodnutí podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě odpovídá, aby tam, kde byla sporná otázka, zda oprávněné osobě má či nemá být vydána nemovitost ve smyslu ustanovení §6 zákona o půdě, ve svém rozhodnutí rozhodoval jednak o tom, že povinná osoba je povinna vydat oprávněné osobě nemovitost a jednak o tom, že tato vydávaná nemovitost je vlastnictvím oprávněné osoby na základě toho, co v konkrétním případě vyplynulo z ustanovení zákona o půdě (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry jsou přijímány i pozdější rozhodovací praxí dovolacího soudu; k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1462/2012).
Soud je vázán kladným rozhodnutím pozemkového úřadu dle §9 odst. 4 zákona o půdě potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby k pozemku a o tom, kdo je povinnou osobou, s tím, že vlastnického práva nabyla osoba oprávněná dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000). Kladné rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě je přitom rozhodnutím právotvorným (konstitutivním), nikoliv pouze deklaratorním, a je titulem nabytí vlastnictví (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2666/2004, hlásící se – co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu – k závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil již ve stanovisku občanskoprávního kolegia uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 341/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4503/2010, a ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 333/2014). V případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby je pak soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu vázán toliko rozsahem, v jakém mohl nárok projednat pozemkový úřad, věc z podnětu včasné žaloby znovu projedná a rozhodne o ní, aniž by byl vázán skutkovým stavem zjištěným pozemkovým úřadem (§250e odst. 1 o. s. ř.). Vázanost návrhem, o němž rozhodl pozemkový úřad, jenž nemůže být v průběhu řízení podle části páté občanského soudního řádu v řízení měněn (§205b odst. 3 o. s. ř.), potom znamená, že rozhodl-li pozemkový úřad rozhodnutím o určení vlastnického práva žadatele o restituci zemědělského majetku ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě, nemůže soud v řízení podle části páté rozhodnout o jiném nároku, např. o peněžitém plnění.
Z uvedeného nástinu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující problematiku rozhodování pozemkového úřadu ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě, potažmo navazující rozhodování soudu v restitučních věcech podle zákona o půdě (viz §9 odst. 6 zákona o půdě) v řízení podle části páté občanského soudního řádu, vyplývá, že tato řízení mají komplementární povahu a výrok rozhodnutí o určení vlastnického práva v sobě zahrnuje i posouzení všech podmínek, za nichž může k vydání zemědělského majetku podle zákona o půdě dojít. Pozemkový úřad, popřípadě soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, přitom zkoumá, zda žadatel o restituci je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě, zda povinnou osobou je subjekt, jenž nárokovaný majetek držel ke dni účinnosti zákona o půdě (§5 zákona o půdě), zda je dán některý z restitučních titulů upravených v ustanovení §6 zákona o půdě, zda žádost o restituci majetku byla uplatněna řádně a včas (§9 odst. 1 věta první a §13 zákona o půdě) a zda vydání majetku nebrání žádná ze zákonných překážek předvídaných ustanovením §11 zákona o půdě. K negativnímu rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnického práva přitom vede již jen nesplnění jediné z uvedených podmínek.
Dovolací námitky žalobkyně, jimiž zpochybňuje správnost úsudku odvolacího soudu, že požadavek na určení oprávněné osoby a stanovení finanční náhrady za nevydanou nemovitost lze přenést do řízení podle části třetí občanského soudního řádu, zjevně nemohou obstát, neboť zkoumání výše označených podmínek pro vydání či nevydání nemovitosti podle zákona o půdě je vyhrazeno toliko pozemkovému úřadu a jeho rozhodnutí vydanému ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě a soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu. Pouze v těchto řízeních může být rozhodnuto o tom, zda žadatel o restituci je osobou oprávněnou a zda byly splněny i další podmínky pro vydání nemovitosti podle zákona o půdě. Negativní rozhodnutí o vlastnickém právu oprávněné osoby, není-li možné vyhovět vydání nemovité věci toliko pro její zastavěnost, je pak případným titulem k uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku (§11a odst. 1 zákona o půdě), popřípadě na vyplacení finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 zákona o půdě, není-li možné za odňatý pozemek vydat pozemek náhradní. K založení nároku na náhradní pozemek či finanční náhradu pak nemohou vést jiné důvody negativního rozhodnutí pozemkového úřadu, popřípadě soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu.
Žalobkyně, jak přiléhavě a v souladu s výše připomenutou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu uzavřel odvolací soud, měla možnost dosáhnout vzniku nároku na náhradní pozemek, popřípadě aktuálně žádanou finanční náhradu, v řízení podle části páté občanského soudního řádu, jež bylo zahájeno z podnětu žaloby jejího právního předchůdce. Pokud však v řízení vzala žalobu zpět, aniž o ní mohlo být pravomocně meritorně rozhodnuto a Obvodní soud pro Prahu 6 řízení zastavil, pak nemohl nastat účinek nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu (byť eventuálně s věcně vadným závěrem, že právní předchůdce žalobkyně uplatnil restituční nárok opožděně) rozhodnutím soudu ve smyslu ustanovení §250j odst. 2 o. s. ř. a rozhodnutí pozemkového úřadu zůstalo nedotčeno (§250k o. s. ř.). V řízení před soudem zahájeném podle části páté občanského soudního řádu přitom mohlo dojít nejen k nápravě konkluze pozemkového úřadu, že právní předchůdce dovolatelky uplatnil restituční nárok opožděně, ale současně by byly zkoumány i další podmínky, za nichž by bylo možné nemovitost vydat (a určit, že žadatel o restituci je jejím vlastníkem), jimiž se pozemkový úřad – veden závěrem o opožděném uplatnění nároku – již pro nadbytečnost nezabýval.
Dovolací argumentace žalobkyně o (ne)závaznosti negativního rozhodnutí o vlastnickém právu jejího právního předchůdce pro řízení podle části třetí občanského soudního řádu postrádá s ohledem na výlučnou pravomoc pozemkového úřadu, popřípadě soudu podle části páté občanského soudního řádu k projednání a rozhodnutí restitučního nároku podle ustanovení §9 odst. 4 a 6 zákona o půdě, kterážto problematika byla dovolacím soudem výše dostatečně vyložena, jakoukoliv relevanci. Sluší se připomenout (byť v poměrech projednávané věci se tato konkluze uplatnit nemůže) závěr o závaznosti toliko výroku správního rozhodnutí, a to i v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě, jenž byl reflektován i judikaturou Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 543/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. 74/02; obě rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Nepřiléhavý pak rovněž bude odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, jehož závěry o závaznosti v jiném řízení řešené předběžné otázky (žalobkyní v dovolání citované) odrážejí po skutkové i právní stránce zcela odlišnou problematiku závazkového práva.
Nejvyšší soud považuje za vhodné pro doplnění dodat, že diskrece soudu samostatně v řízení podle části třetí občanského soudního řádu posuzovat sporné otázky týkající se existence nároku oprávněné osoby na poskytnutí náhradních pozemků (a jeho výše) za účelem odstranění stavu právní nejistoty v právních poměrech mezi restituenty a Pozemkovým fondem ČR (později jeho nástupkyní – Českou republikou, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) je rozhodovací praxí dovolacího soudu připuštěna i z podnětu žaloby na určení práva (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, či ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Jedná se však o případy, kdy otázka postavení žalobce, popřípadě jeho právního předchůdce, coby osoby oprávněné, již byla dříve autoritativním způsobem kladně vyřešena pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu v režimu ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě. Na stejný výchozí stav také navazují judikaturou dovolacího soudu formulované konkluze k oprávnění soudu posuzovat otázky, jež byly již dříve předmětem úvahy pozemkového úřadu předcházející vydání jeho rozhodnutí a kdy soudem později učiněná zjištění nasvědčují tomu, že správní orgán (pozemkový úřad) v rámci úvahy vedoucí k vydání rozhodnutí opomněl zohlednit okolnosti stěžejní pro řešení některé právně významné předběžné otázky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014).
Protože dovolatelka výslovně neuvedla, že by dovoláním napadla jen některý z výroků rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen i výrok o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu