ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.973.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 973/2021-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, IČ 14451115, se sídlem v Praze 1, Hrad III. nádvoří 48/2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, o vydání nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 158/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2020, č. j. 4 Co 191/2019-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Česká republika – Státní pozemkový úřad napadla dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 1. 10. 2020, č. j. 4 Co 191/2019-99, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 2. 2019, č. j. 38 C 158/2016-71, změněn tak, že se žalobkyni vydávají ve výroku rozsudku specifikované pozemky v k. ú. Lešany nad Sázavou, čímž se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 8. 4. 2016, č. j. SPU 155477/2016/Ro (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel uváděl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení blíže nespecifikované právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Zpochybňoval přitom zemědělský charakter vydávaných pozemků představujících vodní plochy – těleso Mošťanského rybníku.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí nebo zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podané dovolání poté, aniž nařizoval jednání (243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, nebo závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže výslovně neoznačil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamoval, že na jejím vyřešení rozsudek odvolacího soudu závisel, a sděloval, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně soudu Ústavního, nebo že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze dovodit ani z obsahu podaného dovolání, když za ně očividně nelze považovat toliko obecnou informaci dovolatele, že blíže nevymezená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4201/2018).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je pak vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Zcela nad rámec výše uvedeného sluší se uvést, že existence rybníku sama o sobě nebrání vydání nárokovaného pozemku oprávněné osobě (§8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), když samotná vodní plocha (vzdutá vodní hladina) nepředstavuje samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, tj. samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom koresponduje i těm závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž rybník (jak je chápán vodním /veřejným/ právem) není samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999, nebo ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003). K otázce zastavěnosti pozemku ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zřetelem k existenci určitých druhů vodních děl pak srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018 (na nějž následně odkázala další rozhodnutí; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 435/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017). Za součást zemědělského půdního fondu jest pak považovat též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné, mimo jiné jako vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1645/97), když odvětvím spadajícím pod pojem zemědělské výroby je i chov ryb; rybářství jest odvětvím zemědělské výroby, zajišťujícím řádný chov, zušlechťování, ochranu a lov ryb, případně i rozmnožování a chov ryb v sádkách (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2309/2004, nebo ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1681/2019, a ze dne 3. 6. 2020, 28 Cdo 1003/2020).
Poukazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ministerstva zemědělství, v němž správní orgán dospěl k závěru, že předmětné pozemky nesplňovaly ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), podmínky §1 odst. 1 zákona o půdě, dlužno uvést, že pravomoc Ministerstva zemědělství rozhodovat ve správním řízení o zemědělském či nezemědělském charakteru pozemků, založená ustanovením §17 odst. 4 zákona o půdě, se vztahuje toliko k vyřešení otázky, zda pozemky podléhají úpravě dané tímto zákonem, a nikoliv již k řešení otázek charakteru pozemků, rozhodných z hlediska zákona č. 428/2012 Sb. V režimu zákona č. 428/2012 Sb. je totiž pravomoc posoudit zemědělský či nezemědělský charakter nárokovaných pozemků svěřena pozemkovému úřadu (§9 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) či soudu (§10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.). Ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. přitom soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není ovšem vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1163/2020).
Zpochybňuje-li pak dovolatel závěry odvolacího soudu stran charakteru dotčených pozemků, nese se jeho kritika v rovině skutkové, a nikoliv právní. Jakkoliv přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Namítá-li dovolatel, že předmětný rybník slouží jako zásobárna vody pro obec a pro účely požární ochrany, přichází navíc s těmito okolnostmi až v dovolacím řízení, pročež jde o nepřípustnou skutkovou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013 , přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013 ).
Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastníka řízení bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu