ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1331.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1331/2021-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 7. 2021, č. j. 14 To 111/2021-213, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 14/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 4. 2021, č. j. 5 T 14/2021-188 , byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v období od 31. 7. 2018 do 11. 2. 2020 jako zástupce svojí nemocné matky A. B. (rozené H.), narozené XY, trvale bytem XY, ustanovený na základě rozhodnutí Okresního soudu v Táboře č.j. 7 Nc 2831/2018-7 o zastoupení členem domácnosti přebíral starobní důchod matky, který za toto období činil po exekučních srážkách celkem 179 542 Kč, přičemž byl povinen svěřené finanční prostředky využít k úhradě nákladů vzniklých potřebou obstarávání obvyklých záležitostí zastoupené, kdy v rozporu s jeho povinností minimálně v období od 1. 5. 2019 do 31. 7. 2019 nehradil ničeho za ubytování matky v Domě s pečovatelskou službou zřizovaného městem XY, IČ: XY, v celkové částce 27 361,50 Kč a v období od 13. 8. 2019 do smrti matky dne 11. 2. 2020 nehradil žádné náklady společnosti G., IČ: XY, se sídlem XY,XY, spojené s péčí o matku na zdravotním lůžku a to v celkové částce 33 475 Kč, prostředky si ponechal pro svou potřebu a svým jednáním tak způsobil škodu ve výši celkem 60 836,50 Kč poškozené A. B., data shora, zesnulé dne 11. 2. 2020.
2. Za to byl obviněný podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 28 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 36 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem Městu XY, IČ XY, ve výši 27 361,50 Kč a G., IČ XY, ve výši 33 475 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. S., nar. XY, a V. Š., nar. XY, odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání . O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 14. 7. 2021, č. j. 14 To 111/2021-213 , tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl .
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný namítá, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. Podle obviněného popis skutku neobsahuje znak „přisvojení si“. Dále ani nebylo prokázáno, že by si obviněný prostředky přisvojil neoprávněně a v jaké konkrétní výši. Připouští, že část finančních prostředků byla použita i na jeho potřeby (vedení společné domácnosti, společné stravování apod.), v trestním řízení však nebylo prokázáno, že s prostředky naložil proti vůli matky nebo v rozporu s jejím zájmem. Obviněný kritizuje, že vznik škody a její výše jsou ze strany soudů předpokládány automaticky jako součet dluhu na nájemném a dluhu na platbách za pobyt poškozené v léčebně dlouhodobě nemocných. Výši finančních prostředků z důchodu matky, které obviněný použil pro sebe, soudy podle obviněného vůbec nezjišťovaly.
6. Nenaplnění subjektivní stránky obviněný spatřuje v absenci jeho úmyslu zmařit základní účel svěření finančních prostředků své matky. Obviněný tvrdí, že z jeho pohledu nakládal s příjmem matky v jejím zájmu, neboť za nejzákladnější matčin výdaj považoval stravu (matky i svoji, jinak by se o matku nemohl osobně starat), základní vybavení bytu, výdaje za hygienické prostředky a pomůcky pro matku a posléze i náklady za dojíždění za matkou do léčebny dlouhodobě nemocných, neboť je přesvědčený, že jeho častá přítomnost v LDN XY doslova udržovala matku při životě. Platby za nájem a péči v LDN XY chtěl rovněž hradit, ale na to mu finanční prostředky již nezbývaly.
7. Obviněný je přesvědčen, že pokud by upřednostnil platbu nájemného a platbu za péči v LDN XY před výdajem za jídlo pro matku i sebe, hygienu nebo dojíždění za matkou do LDN apod., tak by matka skutečně strádala a v takovém případě by nejednal v jejím zájmu. Ačkoliv se jednání obviněného může zpětně jevit jako nehospodárné nebo neefektivní, pro absenci úmyslu v něm nelze spatřovat trestněprávní jednání. Úmysl obviněného nelze dovozovat pouze ze zjištění, že obviněný za matku neuhradil nájemné a platbu za pobyt v LDN.
8. Obviněný poukazuje na skutečnost, že upřednostnil osobní péči o matku před svým zaměstnáním a svým osobním životem. Celé trestní řízení považuje za nespravedlivé.
9. Obviněný dále poukazuje na extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Vyjmenovává jednotlivé ve věci provedené důkazy a popisuje, jak je měly nižší soudy hodnotit a jaké z nich měly učinit závěry. Soudům vytýká, že neprovedly výslech svědka T.
10. Konečně obviněný (bez dalších podrobností) namítá porušení pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny, porušení zásady subsidiarity trestní represe a práva na spravedlivý proces, garantovaného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
11. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 7. 2021, č. j. 14 To 111/2021-213 i jemu předcházející odsuzující rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 4. 2021, č. j. 5 T 14/2021-188, a aby sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, případně, aby věc přikázal Okresnímu soudu v Táboře k novému projednání a rozhodnutí.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, dovolací argumentaci obviněného, a poté se vyjádřil k uplatněným dovolacím námitkám. Dle státního zástupce v zásadě lze námitky obviněného přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, nejsou však důvodné.
13. Objektivní stránka deliktu byla naplněna. Skutková věta obsahuje pasáž „ponechal pro svou potřebu“, obviněný tedy nemá pravdu, tvrdí-li, že znak „přisvojení si“ v popisu skutku zcela chybí. Současně ze skutkové věty vyplývá, že dané prostředky neměly být využity pro potřeby obviněného, nýbrž se jednalo o prostředky poškozené, které byly svěřeny obviněnému, a ten je měl použít mj. na úhradu výdajů popsaných v odsuzujícím rozsudku. Protože obviněný peněžní prostředky nejméně v rozsahu 60.836,50 Kč na úhradu nezbytných výdajů poškozené neuhradil, nýbrž je použil pro sebe, je zřejmé, že základní účel svěření prostředků obviněnému byl jeho vlastním jednáním zmařen.
14. Protože povinností obviněného bylo užívat relevantní peněžní prostředky k úhradě nákladů vzniklých při obstarávání obvyklých záležitostí poškozené, nicméně obviněný tuto povinnost nesplnil a peníze nejméně v částce 60.836,50 Kč použil pro svou potřebu, jednal protiprávně. Je tudíž naplněn i znak protiprávnosti. Že obviněný jednal v rozporu se zájmy poškozené je evidentní, ačkoliv to obviněný popírá. Pokud totiž obviněný nehradil náklady poškozené, nýbrž její peníze užil pro svou potřebu, pak to jasně zájmy poškozené negativně zasahuje.
15. K námitce, že není řádně zjištěna výše škody, potažmo zpronevěřené částky je nutno uvést, že soudy v duchu zásady in dubio pro reo vyšly z toho, že se jedná celkem o 60.836,50 Kč. Tato částka je v podstatě představována dluhem, který měl obviněný za poškozenou uhradit z prostředků náležejících poškozené v celkové výši 179.542 Kč. Jestliže měl obviněný k dispozici dostatečné množství peněz patřících poškozené, tedy celkem 179.542 Kč, přesto neuhradil náklady nezbytných základních výdajů poškozené ve výši 60.836,50 Kč, pak je zřejmé, že nejméně právě tuto sumu využil jinak než za účelem náhrady nákladů živobytí poškozené, a tedy v rozporu s účelem svěření. Zpronevěra dalších prostředků představujících rozdíl mezi 179.542 Kč a 60.836,50 Kč není obviněnému v duchu zásady in dubio pro reo za vinu kladena.
16. Argumentaci ohledně nedostatku subjektivní stránky obviněný buduje hlavně na své vlastní představě skutkového děje. K argumentům tohoto typu však nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. Primárně totiž směřují do oblasti skutkových zjištění a obviněný se jimi snaží prosadit svou vlastní verzi průběhu skutkového děje. Navíc v řešeném případě byla tato obhajoba obviněného spolehlivě vyvrácena ve věci činnými soudy (srov. str. 5 – 6 rozsudku okresního soudu či str. 4 – 5 usnesení krajského soudu).
17. Námitky porušení principu presumpce neviny, pravidla in dubio pro reo , práva na spravedlivý proces nelze dle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod podřadit, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení. Za důvodné je nepovažuje ani věcně. Rozhodnutí nižších soudů podle státního zástupce netrpí žádnými, natož extrémními rozpory. Skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech.
18. Základ skutkového děje byl podle státního zástupce spolehlivě zjištěn. Obviněný si ponechával pro svoji vlastní potřebu finanční prostředky ze starobního důchodu poškozené, jež mu byly vyplaceny jako jejímu zástupci, a které byly určeny k hrazení obvyklých nákladů poškozené, přičemž rozsah takto neoprávněně použitých prostředků bylo možno přesně určit pouze vzhledem k částce 60.836,50 Kč, která představuje dluh za základní služby čerpané poškozenou, kterýžto dluh obviněný nezaplatil, ačkoliv na to měl mít k dispozici dostatek prostředků patřících poškozené. Tyto prostředky tedy musel použít v rozporu s účelem svěření, pro svou vlastní potřebu. V tomto směru neexistují žádné, natož extrémní rozpory. Nastíněná skutková zjištění jsou dostatečná k uznání obviněného vinným, neboť nezakládají žádnou pochybnost o průběhu skutkového děje. To znamená, že nedošlo ani k porušení obviněným zmíněné zásady in dubio pro reo . V dalším státní zástupce odkázal na výše citované pasáže přezkoumávaných rozhodnutí, v rámci kterých se soudy vypořádaly s obhajobou a s výtkami mířícími do oblasti dokazování a skutkových zjištění.
19. K namítanému porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že neshledal žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že posuzované jednání nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy v řešeném případě plně opodstatněné.
20. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný brojí proti výroku o vině.
30. Dovolací námitky obviněného z převážné části představují opakování obhajoby, kterou již obviněný uplatňoval před soudem prvního, resp. druhého stupně (v řadě pasáží přímo doslovně). Je-li dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání už jen z tohoto důvodu označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
31. Bez ohledu na výše uvedené (a z hlediska dovolacího přezkumu a obviněným zvoleného dovolacího důvodu) musí Nejvyšší soud zdůraznit, že ve vztahu k výroku o vině obviněný uplatňuje téměř výlučně námitky skutkové a procesní povahy vztahující se k procesu dokazování, tedy námitky, které se s jím vytýkaným dovolacím důvodem věcně rozcházejí, přičemž tyto námitky nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod.
32. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního. Na základě tohoto dovolacího důvodu proto může Nejvyšší soud přezkoumávat toliko otázky hmotněprávní, ne však již otázky procesněprávní. Zejména tak v jeho rámci proto nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Jak již bylo konstatováno výše, dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou dovolatel.
33. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje dovolací argumentaci obviněného a její podobu s těmito východisky, pak je výsledkem závěr, že obsahem dovolání obviněného jsou právě takové námitky, které pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Je tomu tak proto, že obviněný ve své podstatě zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy rozporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je zjevné, že takto pojatou dovolací argumentací se obviněný snaží, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil provedené důkazy a skutkové závěry tak, aby vyznívaly ve prospěch obviněného, což by podle jeho názoru mělo vést k tomu, aby byl zproštěn obžaloby. Tímto přístupem se však dostává do rozporu se základními a stěžejních pravidly trestního řízení, tedy že důkazy hodnotí a skutková zjištění činí zásadně nalézací soud, potažmo při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolací soud, nikoli však obviněný (či státní zástupce).
34. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že zásah do skutkových zjištění je zcela výjimečně možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy , kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
35. Obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak námitku extrémního nesouladu, jednak (byť ne výslovně) námitku opomenutých důkazů. Ani jednu z těchto námitek Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
36. Odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
37. Po prostudování spisového materiálu však Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci byl skutkový stav (vyjádřený ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu) zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Současně lze nejprve v obecné rovině konstatovat, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud pak řádně přezkoumal odvolání obviněného a vypořádal se všemi jeho námitkami. Odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů tak jsou v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
38. Jakkoliv je právem obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný, musí Nejvyšší soud k podobě zvolené dovolací argumentace obviněného konstatovat, že sama jeho nespokojenost s hodnocením důkazů ze strany soudů, stejně jako se skutkovými zjištěními, či s nevyhověním jeho odvolacím námitkám, neznamená, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná, a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou logická a přesvědčivá a Nejvyšší soud v nich neshledal žádné, natož extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
39. Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů vztahující se k úplnosti dokazování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., pak Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu lze dovodit mj. to, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení, a to i bez případných návrhů stran, zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům. Jak vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Pokud však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
40. Obviněný namítá, že odvolací soud neprovedl obhajobou navržený výslech svědka P. T., přítele obviněného, který měl mj. dosvědčit, jakým způsobem se obviněný o matku staral. V odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání skutečně důvody, pro které odvolací soud návrh na provedení tohoto důkazu zamítl, nalézt nelze. Z protokolu o veřejném zasedání, konaném o odvolání obviněného dne 14. 7. 2021, však vyplývá, že odvolací soud provedení tohoto důkazu zvažoval, a následně vyhlásil usnesení, že další dokazování provádět nebude. Toto své usnesení stručně odůvodnil, jak je patrné i z protokolu. Konkrétní obsah odůvodnění je patrný ze zvukového záznamu tohoto veřejného zasedání. Odvolací soud považoval navržený důkaz za nadbytečný, neboť předmětem obžaloby není, zda obviněný o matku pečoval, nebo nikoliv, případně jak často a jak intenzivně, nýbrž jak nakládal se svěřenými finančními prostředky. V tomto duchu tedy nebylo rozhodné, zda a jak intenzivně obviněný pečoval o svou matku. Výslech navrhovaného svědka tak nebyl způsobilý přinést žádné další – pro posouzení viny obviněného podstatné – poznatky.
41. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že byť argumentace soudu, proč se rozhodl navržený výslech svědka T. neprovést, v odůvodnění rozhodnutí o odvolání skutečně absentuje, odvolací soud návrh obviněného na doplnění dokazování nepřešel, věcně se jím zabýval a došel ke (správnému) závěru o jeho nadbytečnosti. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že dokonce ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). Nejvyšší soud tedy nutnost zásahu z titulu opomenutých důkazů neshledal.
42. Konečně obviněný ve svém dovolání namítá porušení zásady in dubio pro reo . Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, což však v této věci nenastalo (naopak, obviněnému je kladena za vinu zpronevěra jen části prostředků náležících jeho matce, byť pravděpodobně zpronevěřil částku vyšší). Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo splněny nejsou. Krom toho, i tato námitka míří do oblasti skutkových zjištění, do nichž dovolacímu soudu, až na shora popsané výjimky, nepřísluší zasahovat.
43. Nejvyšší soud tedy v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani vadu opomenutých důkazů, ani jiné porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jehož se obviněný v závěru svého dovolání (bez dalších podrobností) dovolává.
44. Jedinými námitkami, které lze formálně vzato podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jsou námitky zpochybňující naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, případně otázka aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný však i tyto námitky staví prakticky výlučně na vlastní skutkové verzi (podle níž finanční prostředky matky sice používal i na své potřeby, činil tak ovšem proto, aby mohl o matku celodenně a intenzivně pečovat). Tato obhajoba přitom byla nalézacím i odvolacím soudem označena za vyvrácenou (a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje). Argumentace obviněného tedy nerespektuje skutková zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování došel nalézací a odvolací soud (a která považuje Nejvyšší soud za správná). Nejvyšší soud proto ani těmto námitkám obviněného nepřisvědčil.
45. Ve vztahu k objektivní stránce jsou zjevně nedůvodné také námitky, že v popisu skutku chybí znak „přisvojení si“ finančních prostředků, a že soudy vůbec nezjišťovaly výši finančních prostředků z důchodu matky, které obviněný použil pro sebe. Znak „přisvojení si“ je ve skutkové větě vyjádřen spojením „si ponechal pro svou potřebu“, jak správně konstatuje státní zástupce ve svém vyjádření i odvolací soud v bodě 13. odůvodnění svého rozhodnutí. Stejně tak není pravdou, že by soudy nezjišťovaly výši zpronevěřených finančních prostředků – zabýval se jí již nalézací soud, který v souladu se zásadou in dubio pro reo (jíž se obviněný také dovolává) uznal obviněného vinným pouze ve vztahu k částce 60.836,50 Kč, odpovídající dluhu za ubytování matky v domě s pečovatelskou službou a dluhu za služby společnosti G., když celková částka starobního důchodu, jíž obviněný v rozhodném období namísto nemocné matky disponoval, činila 179.542 Kč.
46. Pod deklarovaný dovolací důvod lze formálně vzato podřadit také námitku, že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe.
47. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
48. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s nimi spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
49. Obviněný námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe vznesl bez jakýchkoliv dalších podrobností. Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, pro které by skutek neměl dosahovat společenské škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný navíc tuto námitku uplatňuje v situaci, kdy se k trestné činnosti nedoznává a kdy v rámci svého dovolaní uplatňuje námitky proti objektivní a subjektivní stránce posuzovaného trestného činu. Proto Nejvyšší soud i tuto námitku hodnotí jako zjevně neopodstatněnou.
50. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než shrnout, že většina argumentace obviněného se míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem i s jinými dovolacími důvody. Námitky, které formálně vzato pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, jsou zjevně neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
51. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
52. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář