ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.769.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 769/2021-1159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 3 To 243/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 103/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 2 T 103/2019, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání zločinu lichvy podle §218 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Za to byl podle §67 odst. 1, 3 trestního zákoníku s přihlédnutím k §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši 250 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví na částku 12.000 Kč, tedy celkem 3.000.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byl obviněný podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 1 ZT 107/2018, pro skutek, v němž byl spatřován jeden z dílčích útoků pokračujícího zločinu lichvy podle §218 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 trestního řádu byla poškozená odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 3 To 243/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu per analogiam napadený rozsudek zrušil z podnětu odvolání obviněného v odsuzující části a podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu lichvy podle §218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. a odsoudil jej podle §67 odst. 1, 3 trestního zákoníku s přihlédnutím k §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výši 250 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby stanovil na částku 10.000 Kč, tedy celkem 2.500.000 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 trestního řádu odvolání státního zástupce zamítl.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy se v zásadě nezabývaly otázkou získání prospěchu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu lichvy. Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jak dospěl k závěru, že obviněný prospěch nakonec skutečně získal. Otázka získání prospěchu je přitom zcela zásadní pro naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 odst. 2 trestního zákoníku. Obviněný uvedl, že prospěch velkého rozsahu, ani značný prospěch svým jednáním v jednotlivých případech nezískal, a to ani pro sebe, ani pro jiného. Ve třech případech ze čtyř zůstaly nemovitosti ve vlastnictví poškozených a k získání prospěchu na straně jednotlivých společností, za které jako statutární orgán jednal obviněný, nemohlo dojít. Nadto obviněný sám nemohl žádný prospěch z uvedených jednání získat, když neměl a nečerpal nárok na rozdělení zisku uvedených společností, nebyl jejich společníkem a z titulu výkonu funkce statutárního orgánu nepobíral žádnou odměnu. Skutečnost, že žádný prospěch nezískal, vyplývá podle obviněného i z popisu jednotlivých skutků („by získal“). Jeho jednání mělo být kvalifikováno nanejvýš podle §218 odst. 1 alinea první. V takovém případě došlo k zániku trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby 3 let, tedy dne 16. 6. 2017. Podle obviněného nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu. Nebyl totiž iniciátorem vztahu s poškozenými a nevěděl o nepříznivé finanční situace poškozených. Ve vztahu k dalšímu znaku skutkové podstaty trestného činu, jímž je hrubý nepoměr v poskytnutých plněních, vycházely soudy nesprávně z prostého srovnání ceny nemovitostí podle znaleckých posudků a cen sjednaných v převodních smlouvách. Soudy však měly právně hodnotit i ostatní sjednané podmínky. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně vycházel téměř výlučně z výpovědí poškozených, ačkoliv tyto byly vyvráceny obhajobou a nebyly podpořeny dalšími důkazy. Závěr soudů, že obviněný dosáhl svojí činností celkového prospěchu ve výši 8.151.000 Kč, neodpovídá realitě, jelikož obviněný žádný prospěch nezískal. Soudy nezjišťovaly výši jeho prospěchu, ani skutečnou majetkovou situaci poškozených. Soudy obou stupňů zcela nesprávně hodnotily také další znak skutkové podstaty trestného činu lichvy, a to stav poškozených, který měl spočívat v tísni, nezkušenosti či důvěřivosti. V zásadě všichni poškození vyloučili, že by s obviněným jednali či o jejich stavu cokoli věděl. Poškození jednali se zprostředkovateli nebo dokonce svými známými. Obviněný tak při neznalosti situace a stavu poškozených nemohl ani tohoto stavu využít. Závěry soudů jsou tak v rozporu s provedenými důkazy. Bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo , když i po provedeném dokazování existovaly důvodné a velice závažné pochybnosti o vině. Porušení principu spravedlivého procesu spatřuje obviněný v postupu podle §211 odst. 1 písm. a) trestního řádu ve vztahu k výpovědi svědkyně R., protože obviněný tím byl zbaven práva vyslýchat svědky, kteří jej usvědčují, a klást jim otázky. Obviněný rovněž namítl, že odvolací soud postupoval v rozporu s právní úpravou také při stanovení výše trestu. Uložený trest považuje obviněný za zcela nepřiměřený. Obviněný zdůraznil, že ze svého jednání nezískal prospěch a soudy ani odhadem nezjišťovaly jeho majetkové poměry.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2021, č. j. 3 To 243/2020-999, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2020, č. j. 2 T 103/2019-920, a nově rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby nebo přikáže podle §265l odst. 1 trestního řádu soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný sice část uplatněných námitek opírá o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, avšak obsah spisového materiálu nevypovídá o tom, že by se v posuzovaném případě jednalo o takto namítaný zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. Ve vztahu k námitce, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu lichvy, a to stav poškozených nacházejících se ve stavu tísně a nezkušenosti, státní zástupkyně uvedla, že všichni poškození byli ve velmi tíživé a pro ně neřešitelné situaci, neboť měli aktuálně splatné dluhy a svou situaci byli nuceni řešit ve stresu, přičemž často nechápali obsah uzavíraných smluv, tyto smlouvy neměli čas si řádně přečíst a jejich úmyslem rozhodně nebylo jejich nemovitosti prodávat a vědomě se tak tzv. připravovat o střechu nad hlavou. Z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že skutečným cílem obviněného bylo zneužít akutně tíživé finanční situace poškozených k získání jimi vlastněných nemovitostí za zlomek jejich skutečné hodnoty. Stejně tak podle státní zástupkyně nelze přisvědčit námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že by od poškozených získal plnění, které bylo v hrubém nepoměru k plnění, které poskytl poškozeným. Při posouzení této právní otázky postupovaly soudy obou stupňů v souladu s ustálenou judikaturou a jejich závěr, že se v uvedené věci jednalo o hrubý nepoměr vzájemného plnění, je tak třeba považovat za zcela správný. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 600/2015, státní zástupkyně uvedla, že nemůže obstát ani námitka obviněného, že znalecké posudky nezohlednily ostatní sjednané podmínky zatěžující předmětné nemovitosti, a to zejm. vložené zástavní právo na nemovitostech či možnost nabytí nemovitostí za zvýšenou kupní cenu zpět poškozenými, neboť se jedná o vady právní, a takové vady nelze do obvyklé ceny předmětné nemovitosti promítnout. Nadto to byl právě obviněný, kdo nemovitosti takovými právy zatížil. V souvislosti se zjištěnými cenami nemovitostí soudy obou stupňů bezchybně určily též výši prospěchu, který obviněný svou trestnou činností pro jiného získal, což se relevantně odrazilo v právní kvalifikaci jeho skutku podle §218 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť prospěch znatelně přesáhl zákonnou mez kvalifikačního znaku značného prospěchu podle §138 odst. 1, 2 trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Nedošlo proto k promlčení jeho trestní odpovědnosti v rozsahu kvalifikované skutkové podstaty přečinu lichvy podle §218 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Pokud jde o námitku porušení pravidla in dubio pro reo , státní zástupkyně uvedla, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Za nedůvodnou považuje státní zástupkyně i námitku obviněného týkající se procesního pochybení soudu prvního stupně, který upustil od výslechu svědkyně R. a postupoval podle §211 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Tvrzení obviněného, že s takovým postupem nesouhlasil, je totiž v rozporu s protokolem o hlavním líčení ze dne 24. 6. 2020, ze kterého vyplývá, že se předsedkyně senátu dotázala státního zástupce i obhájce obviněného, zda budou trvat na osobním slyšení této svědkyně, přičemž tito shodně uvedli, že na něm netrvají, a za souhlasu stran byl tedy podle §211 odst. 1 trestního řádu protokol o výpovědi jmenované svědkyně přečten. Co se týče námitky obviněného zpochybňující nesprávný postup odvolacího soudu ohledně stanovení výše trestu a jím tvrzeném nerespektování §39 trestního zákoníku, nelze podle státní zástupkyně opírat dovolání o námitky týkající se přiměřenosti uloženého trestu. Uložený trest navíc nelze označit za nepřiměřeně přísný, nýbrž se s ohledem na závažnost a charakter trestné činnosti jedná o proporcionálně vyvážený a nutný postih.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného J. S. v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítá jako zjevně neopodstatněné.
7. K vyjádření státní zástupkyně uplatnil obviněný repliku, v níž označil závěry státní zástupkyně za nesprávné a zavádějící. Obviněný se opětovně podrobně vyjádřil k tomu, proč podle jeho názoru nebyla naplněna skutková podstata trestného činu lichvy podle §218 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a proč tudíž došlo k promlčení jeho trestní odpovědnosti. Ve zbytku plně odkázal na obsah svého dovolání.
8. Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
12. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
13. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných zásadních výhrad s tou výhradou, že některé z provedených důkazů opomněl zhodnotit. Odvolací soud zdůraznil obsah provedených důkazů, napravil pochybení soudu prvního stupně při hodnocení důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
14. Proto uplatněnému dovolacímu důvodu nemohly odpovídat výhrady obviněného směřující proti skutkovým zjištěním soudů, zejména že neznal nepříznivou finanční situaci poškozených. Takové námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo , na nějž v této souvislosti odkazoval a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že obhajoba obviněného byla bezpečně vyvrácena celou řadou provedených důkazů, vedle výpovědí poškozených a dalších svědků se jednalo zejména o listinné důkazy a závěry znaleckých posudků ohledně obvyklé ceny předmětných nemovitostí. Skutečnost, že se obviněný zaměřoval právě na poškozené, kteří byli ve finanční tísni, vyplývá ze samotné konstrukce smluv o převodu nemovitostí a určení kupní ceny. Ceny nemovitostí byly stanoveny pouze v takové výši, aby pokryly splatné dluhy poškozených, ovšem jinak byly v hrubém nepoměru s obvyklou cenou nemovitostí. Přestože součástí některých smluv byla možnost poškozených odkoupit nemovitosti zpět, fakticky se jednalo o zcela nereálné a účelové ujednání, neboť poškození neměli finanční prostředky na zpětný odkup svých nemovitostí, navíc v tak krátkém čase a finanční náročnosti. Obviněný měl zájem o předmětné nemovitosti, nikoliv o pomoc poškozeným a snahu jim nabídnout zpětný odkup, jak je zřejmé z případu poškozených R., kdy se získaný dům snažil okamžitě převést na společnost E. I. G. se sídlem ve Velké Británii. Ve všech případech jednal obviněný jako jednatel obchodních společností, které se cíleně zabývaly obchodem s nemovitostmi. Jestliže obviněný jakožto jednatel těchto společností souhlasil s tím, že z prostředků společnosti budou uhrazeny závazky poškozených, pak nemohou být žádné důvodné pochybnosti o tom, že věděl i to, jaký výnos z této investice vzejde pro společnosti.
15. V souvislosti se zjišťováním skutkového stavu věci uplatnil obviněný námitku, podle které bylo porušeno jeho práva na spravedlivý proces tím, že soud v hlavním líčení četl výpověď svědkyně R. z přípravného řízení za podmínek podle §211 odst. 1 písm. a) trestního řádu, čímž zbavil obviněného práva tuto svědkyni vyslechnout a klást jí otázky. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 6. 2020 vyplývá, že se předsedkyně senátu dotázala státního zástupce i obhájce obviněného, zda budou trvat na osobním slyšení této svědkyně, přičemž tito shodně uvedli, že na něm netrvají, proto byl za souhlasu stran protokol o výpovědi jmenované svědkyně přečten podle §211 odst. 1 trestního řádu. Pokud obviněný pociťoval potřebu položit svědkyni další doplňující otázky, nic mu nebránilo vyjádřit již tehdy svůj nesouhlas s postupem soudu. Z předloženého spisu současně vyplývá, že výslechu svědkyně v přípravném řízení byl přítomen obhájce obviněného, který svědkyni rovněž kladl otázky. K zásahu do práv obviněného fakticky nedošlo, byla tak zachována i kontradiktornost procesu.
16. Uplatněnému ani jinému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 trestního řádu neodpovídá námitka obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat. Námitka obviněného pak není opodstatněná ani po věcné stránce. Odvolací soud uložil obviněnému peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb s výše jedné denní sazby 10.000 Kč, tedy celkem 2.500.000 Kč. Přitom přihlédl jak k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, tak k osobním a majetkovým poměrům obviněného, které stanovil odhadem podle §68 odst. 4 trestního zákoníku. Pokud by obviněný peněžitý trest ani zčásti nezaplatil, přeměnil by soud podle §69 odst. 2 trestního zákoníku peněžitý trest v trest odnětí svobody ve výměře pětiset dní. Ani takový trest by nebylo možné považovat za nepřiměřený s ohledem na to, že obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody s trestní sazbou od šesti měsíců do pěti let (§218 odst. 2 trestního zákoníku).
17. Deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odpovídaly pouze námitky, podle kterých nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty podle §218 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, došlo k promlčení trestní odpovědnosti obviněného a neexistuje hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními. Ani v jedné námitce však nebylo možné obviněnému přisvědčit.
18. Pokud jde o znak kvalifikované skutkové podstaty podle §218 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, z právní věty odsuzujícího výroku rozsudku především plyne, že byl podle soudů naplněn v alternativě, podle které obviněný svým jednáním získal značný prospěch „pro jiného“. Bezpředmětná je proto ta část výhrad, že obviněný sám žádný prospěch nezískal, neboť prospěch získaly či měly získat především jednotlivé obchodní společnosti ( R. I. , O., R. N. a R. S.), za které obviněný jednal. V otázce naplnění uvedeného znaku je však třeba soudům vytknout poněkud zavádějící formulaci tzv. skutkové věty a skutečnost, že v odůvodnění jejich rozhodnutí prakticky absentují související právní úvahy. Přesto je podle dovolacího soudu užitá právní kvalifikace správná a z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá.
19. Obviněný své námitky vystavěl především na formulaci tzv. skutkové věty u skutků pod body 1) a 2), podle které příslušné obchodních společnosti „by získaly prospěch“ v označené výši. Význam těchto formulací nelze přeceňovat, jelikož tzv. skutková věta obsahuje, resp. má obsahovat pouze okolnosti skutkové, nikoliv jejich právní posouzení či jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu. Soudy do svých rozhodnutí převzaly nevhodný popis skutku od státního zástupce, potažmo policejního orgánu. Skutek neměl být ani v této části popsán trestněprávními pojmy „získání prospěchu“, ale okolnostmi popisujícími, jak byly splněny povinnosti vyplývající z uzavřených smluv o převodu nemovitostí a zda na obchodní společnosti přešlo vlastnické právo k nemovitostem.
20. Na skutečný obsah zjištěného skutku (dílčích útoků pokračujícího trestného činu) lze nicméně usuzovat ze zbývající části tzv. skutkové věty a dalších skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný jako zástupce jednotlivých obchodních společností uzavřel s poškozenými nacházejícími se v nepříznivé finanční situaci smlouvy o převodu nemovitostí. Přestože byla vzájemná práva a povinnosti smluvních stran ve smlouvách formálně upravena různě (fiduciární převod práva, zajišťovací převod práva obsahující rozvazovací podmínku či kupní smlouva bez zvláštních ujednání), cílem jednání obviněného bylo získání vlastnictví nemovitostí za sjednané ceny. Ze všech okolností, za kterých byly smlouvy uzavřeny, přitom bylo obviněnému zřejmé, že splnění rozvazovací podmínky či dosažení zpětného převodu není v možnostech poškozených. V těchto případech ze smluv navíc vyplývalo, že rozdíl mezi uhrazenou kupní cenou a hodnotou nemovitostí nebude poškozeným dále vypořádán. Ve všech případech šlo o plnění majetkového charakteru – předmětem plnění ze strany poškozených byla povinnost převést vlastnické právo k nemovitostem na označené obchodní společnosti. V trestněprávním smyslu se majetkovým prospěchem rozumí vše, co bylo získáno bez poskytnutí odpovídající protihodnoty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 1/1990 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Majetkový prospěch má povahu přírůstku, k němuž došlo v majetkové sféře pachatele či jiného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 207/2005, uveřejněné pod č. 42/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
21. V případě skutku pod bodem 1) po uzavření předmětné smlouvy ze dne 29. 5. 2012 byl obviněným podán návrh na vklad a společnost R. I. byla do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník s právními účinky ke dni 30. 5. 2012. Obvyklá cena nemovitostí v té době činila 1.700.000 Kč. V kupní smlouvě byla uvedena kupní cena ve výši 700.000 Kč, ovšem společnost R. I. uhradila za poškozené pouze závazek výši 400.000 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami představoval získaný prospěch. I při eventuálním započítání uhrazené daně z převodu nemovitostí do nákladů trestné činnosti získaný prospěch významně přesahoval hranici podle §138 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. I kdyby bylo možné teoreticky uvažovat o tom, že v souhrnu majetku společnosti byl zisk snižován závazkem zpětného převodu nemovitosti na poškozené upraveným v článku VII. smlouvy, byl takový závazek časově limitován dobou pěti měsíců. V této době poškození podmínky pro zpětný převod nesplnili, a proto nejpozději od 29. 10. 2012 představovala částka 1.300.000 Kč čistý zisk. Společnost R. I. posléze dne 20. 11. 2012 nemovitosti prodala společnosti E. I. G. se sídlem ve Velké Británii. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že následně v důsledku podání žaloby na určení ze strany poškozených rozhodl civilní soud tak, že vlastníky nemovitostí jsou poškození. Naplnění znaku získání prospěchu totiž nelze ani v případě trestného činu lichvy chápat tak, že by se v důsledku trestné činnosti pachatel či jiná osoba měla stát skutečným (nesporným) vlastníkem věci či oprávněným z jiné majetkové hodnoty. To ostatně ani není možné, obdobně jako u jiných trestných činů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, uveřejněné pod č. 14/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, a rovněž §6 odst. 2 občanského zákoníku).
22. S ohledem na to, že jednotlivé skutky představují dílčí útoky pokračujícího trestného činu, výše získaného prospěchu se sčítá (§116 trestního zákoníku, arg. „byť i v souhrnu“). Jelikož už dílčím útokem popsaným pod bodem 1) došlo k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §218 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, považuje dovolací soud za nadbytečné podrobně rozebírat situaci u zbývajících dílčích útoků.
23. Pokud jde o námitku promlčení trestní odpovědnosti, vystavěl ji obviněný výhradně na úvaze, že jeho jednáním nedošlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu lichvy podle §218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Tento jeho předpoklad se ukázal jako nesprávný. Za dostatečné proto považuje dovolací soud konstatování, že k účinku, jež je třeba zahrnout do celkové výše získaného prospěchu, došlo u posledního dílčího útoku dne 19. 6. 2014, kdy nastaly právní účinky zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí pro společnost R. S. Od tohoto okamžiku běžela desetiletá promlčení doba [§218 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, §34 odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního zákoníku], jež byla přerušena zahájením trestního stíhání obviněného dne 30. 7. 2018, jakož i následujícími specifickými úkony trestního řízení předcházejícími nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu [§34 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku]. K promlčení trestní odpovědnosti obviněného nedošlo.
24. Přisvědčit konečně nebylo možné ani výhradě obviněného, podle které hodnoty vzájemných plnění nebyly v hrubém nepoměru, jelikož soudy vycházely z nesprávně zjištěných obvyklých cen převáděných nemovitostí. Jedná se o námitku, kterou obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy se s ní přesvědčivě vypořádaly. Při stanovení hodnoty nemovitostí soudy správně vycházely ze znaleckých posudků, které stanovily obvyklé ceny nemovitostí odpovídající požadavkům §137 trestního zákoníku. Při stanovení obvyklé ceny nemovitostí nebylo možné zohlednit ostatní podmínky sjednaných smluv (právní vady nemovitostí), jelikož to byl právě obviněný, kdo svou trestnou činností nemovitosti takto zatížil. Státní zástupkyně k tomu přiléhavě poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 600/2015. Ohledně hrubého nepoměru pak soudy vycházely z porovnání obvyklé ceny nemovitostí a výše plnění poskytnutého poškozeným ze strany obchodních společností, které obviněný zastupoval. V případě skutku pod bodem 1) měly nemovitosti hodnotu 1.700.000 Kč, poškození R. na pokrytí svých závazků obdrželi pouze plnění ve výši 400.000 Kč, tj. 23,5 % z obvyklé ceny. U skutku pod bodem 2) činila hodnota nemovitostí 3 600 000 Kč a ve prospěch poškozených R. bylo plněno 950.000 Kč, tj. 26,3 % z obvyklé ceny. V případě skutku pod bodem 3) bylo za poškozené P. zaplaceno 3.403.000 Kč, ačkoliv obvyklá cena nemovitostí činila 7.200.000 Kč, tj. 47 % z obvyklé ceny. U skutku pod bodem 4) byl za poškozenou G. uhrazen závazek ve výši 1.141.917 Kč, ale hodnota nemovitosti byla 2.100.000 Kč, poškozená tedy získala pouze přibližně 54 % obvyklé ceny nemovitosti. Ve všech případech se tedy jednalo o hrubý nepoměr ve vzájemných plněních. Obviněným vytýkaná pochybení v právním posouzení skutku proto nemohla být shledána.
25. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu