ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.796.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 796/2021-1003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 4 To 319/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 110/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 32 T 110/2015, byl obviněný V. B. uznán vinným ze spáchání jednak pokračujícího trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., jednak pokračujícího trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (skutky pod body 1. až 3.), jednak pokračujícího přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jednak pokračujícího přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (skutky 4. a 5.), jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (skutek 6.), jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (skutek 7.), jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (skutek 8.), jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (skutek 9.), jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (skutek 10.). Za to byl podle §329 odst. 1 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. H.
2. O odvoláních obviněného V. B. a obviněného J. H. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. 4 To 319/2019 , jímž pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného V. B. ve výroku o vině pod body 4), 5), 7) - 9) a ve výroku o trestu a ohledně obžalovaného J. H. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině pod body 6) a 10) napadeného rozsudku odsoudil podle §329 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Pod bodem II. obviněného V. B. podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby pro skutky v rozsudku nalézacího soudu uvedené pod body 4), 5), 7) - 9). Pod bodem III. podle §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body 1) - 3) a podle §223 odst. 1 trestního řádu a §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu trestní stíhání obviněných zastavil.
3. Skutek pod bodem 6) výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu spočíval v podstatě v tom, že obviněný V. B. jako příslušník Policie České republiky na žádost obviněného J. H. provedl dne 8. 2. 2012 ze služebního počítače za použití svého loginu a hesla v podstatě ve všech jemu přístupných informačních systémech dotazy na osobu T. K. a jeho manželku a syna, kdy jako důvod těchto dotazů uvedl číslo jednací spisu, s nímž však tyto osoby neměly žádnou souvislost, a zjištěné osobní údaje o nich předal v tištěné podobě obžalovanému J. H. za účelem zamýšleného vyvinutí fyzického nátlaku na T. K. a jeho syna V. K. při řešení sporu, který s T. K. jako tehdejším výkonným ředitelem Dopravního podniku města XY vedl ohledně reklamy v trolejbusech Městské hromadné dopravy v XY, kdy obžalovaný J. H. získané osobní údaje v tištěné podobě v přesně nezjištěný den na nezjištěném místě následně předal P. P., který měl fyzický nátlak na T. K. zařídit, což ale odmítl a převzaté listiny s osobními údaji lustrovaných osob vrátil obžalovanému J. H.
4. V případě skutku pod bodem 10) výroku o vině obviněný V. B. jako příslušník Policie České republiky dne 18. 7. 2013 na služebním počítači za použití svého loginu a hesla zjišťoval na žádost obviněného J. H. v informačním systému CRO osobní údaje M. H. a její dcery V. P., a následně v informačním systému CRV i údaje o vozidle M. H., přičemž jako důvod dotazu do informačního systému uvedl číslo jednací spisu, s nímž ani M. H., ani její vozidlo, ani její dcera neměly žádnou souvislost, přičemž takto získané osobní údaje předal J. H., který byl v uvedené době Policií České republiky prověřován v trestním řízení pro podezření z protiprávního jednání proti M. H.
5. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I. napadl obviněný V. B. dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu . Poukázal na to, že byl uznán vinným pouze ve dvou dílčích útocích (skutcích) z celkem deseti, pro které byla původně podána obžaloba. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 830/2017, se obviněný domnívá, že jeho jednání nedosahuje potřebného stupně společenské škodlivosti trestného činu, ale mohlo by naplnit znaky kázeňského přestupku. Přesvědčení o velmi nízké společenské škodlivosti také na straně odvolacího soudu ilustruje výměra uloženého trestu. Obviněný zdůraznil, že zpřístupnění informace v konečném důsledku k žádnému jinému neoprávněnému prospěchu nevedlo, v důsledku jejich zpřístupnění nedošlo ke vzniku škody, ani k žádnému obohacení třetí osoby. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud neprovedl obhajobou navrhovaný důkaz pomocnými materiály trestních spisů zpracovávaných obviněným, které by prokázaly oprávněnost provedených lustrací. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními spočívá podle obviněného v tom, že v případě skutku pod bodem 6) jsou listinami, které by údajně měly obsahovat sporné lustrace, pouze ručně psané poznámky. Jednoznačně se tak nejedná o výstupy získané z policejních databází, ale informace běžně dostupné na internetu. Svědek P. byl navíc svědkem toho, že tyto „lustrace“ H. přivezli dva policisté v civilu, avšak ani jeden z nich nebyl obviněný. Obdobně v případě skutku pod bodem 10) vyplývá oprávněnost provedených lustrací z pomocných materiálů, které prokazatelně dokumentují operativní činnost obviněného.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 4 To 319/2019-944, ve výroku pod bodem I. a postupem podle §265m odst. 1 trestního řádu věc ohledně bodů 6) a 10) podle §222 odst. 2 trestního řádu postoupil příslušnému orgánu Policie České republiky, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako kárné provinění. Obviněný dále navrhl, bude-li to nutné, aby Nejvyšší soud zrušil také výrok II. napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 4 To 319/2019-944, a opětovně rozhodl o zproštění obviněného obžaloby ve výrocích pod body 4), 5), 7) - 9) rozsudku soudu prvního stupně. Pro případ, že by Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 4 To 319/2019-944, ve výroku I. sám ve věci nerozhodl rozsudkem, obviněný navrhl, aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že Okresní soud v Ústí nad Labem realizoval komplexní a bezvadné dokazování, což se týká nejen jeho rozsahu, ale taktéž problematiky navazujícího formování skutkových zjištění. Rozhodnutí žádného ze soudů netrpí vadou tzv. opomenutých důkazů. V rámci hlavních líčení obviněný nenavrhoval doplnění dokazování nad rámec již provedených důkazů. Krajský soud v Ústí nad Labem takové návrhy neopomněl a řádně se jimi zabýval, přičemž v odůvodnění svého rozsudku výstižně rozvedl, z jakých důvodů je považuje za nadbytečné. Námitky skutkové a procesní povahy se proto podle státního zástupce s vytýkaným dovolacím důvodem naprosto rozcházejí a nelze je podřadit ani pod dovolací důvod jiný. Pod obviněným označený dovolací důvod lze podřadit toliko úvodní námitku, podle které je trestní odpovědnost vyloučena s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe vyplývající z §12 odst. 2 trestního zákoníku. Státní zástupce ji však shledává zjevně neopodstatněnou. Jednání obviněného totiž v podstatě odpovídá jiným typově podobným případům přečinů zneužití pravomoci úřední osoby a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací spáchaným srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností a u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by jakkoli bránily vyvození trestněprávní odpovědnosti vůči jeho osobě.
8. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
9. Obviněný V. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
11. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
13. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
14. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Ústí nad Labem netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
15. Deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proto neodpovídá ta část dovolací argumentace, která směřuje do oblasti skutkového stavu věci. Obviněný tímto způsobem zpochybňoval rozsah provedeného dokazování (domáhal se provedení důkazů pomocnými materiály jím zpracovávaných trestních spisů) a způsob hodnocení důkazů (listiny obsahující informace k poškozeným nejsou podle obviněného výstupem z policejních databází). Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
16. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že uvedená dovolací argumentace je opakováním obhajoby obviněného z předchozích stadií trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly a lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud jde o námitku neprovedení důkazu pomocnými materiály, ze kterých by měla vyplývat oprávněnost provedených lustrací, odvolací soud z obhajoby obviněného logicky dovodil, že kopie lustrací by již neměly existovat, neboť sám obviněný uváděl, že u nepotvrzeného poznatku od informátora fyzické kopie lustrací skartoval. I v případě, že by obviněný lustrace neskartoval a tyto se skutečně nacházely v pomocných materiálech, které jsou v jeho bývalé kanceláři, nemá to žádný vliv na oprávněnost či neoprávněnost předmětných dotazů v policejních systémech. Oprávněnost či neoprávněnost lustrací je dána pravdivostí či nepravdivostí tvrzení obviněného, případně svědků P. P. a M. H. ohledně důvodů uskutečnění jednotlivých lustrací, což však samotnou přítomností či nepřítomností fyzických výstupů dotazů z policejních databázích v pomocných materiálech prokázat nelze. A to ani v případě doplněné poznámky na kopii lustrace či eventuálního úředního záznamu popisujícího poznatek od informátora, neboť nelze nijak ověřit, zda se nejedná pouze o legendu obviněného vytvořenou již tehdy za účelem zakrytí neoprávněnosti lustrace. Vzhledem k existenci dalších důkazů provedených ve věci považoval odvolací soud návrh na doplnění dokazování za odůvodněně nadbytečný.
17. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem 6), že neexistuje vztah mezi listinami založenými v trestním spise, jež obsahují informace k poškozeným, a lustracemi, které obviněný prováděl a které měl předat J. H. Je zřejmé, že listiny založené ve spise na č. l. 106–109, nejsou výstupem dotazů v policejních databázích. Některé z uvedených údajů však nejsou snadno veřejně dostupné a přístup k nim by bylo možno získat právě v policejních databázích. Vedle výpovědi svědka P. P., podle které obviněný J. H. hovořil o tom, že lustrace měl od obviněného V. B., je podstatná i časová souvislost mezi lustracemi provedenými obviněným a dispozicí informacemi korespondujícími s lustracemi u osob J. H. a P. P. Přehlédnout pak nelze ani to, že obviněný neměl k lustracím žádný důvod a že jeho obhajovací verze, proč k nim přistoupil, jsou protichůdné. I v případě skutku pod bodem 10) existuje jednoznačná časová souvislost mezi lustracemi a telefonickou komunikací mezi oběma obviněnými. Ze svědecké výpovědi P. Ž. bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný H. následně při svém vysvětlení na policii disponoval informacemi, které mohl získat jen z policejních databází a které korespondovaly s údaji, které obviněný V. B. zjišťoval z policejních databází. Skutková zjištění ke skutkům pod body 6) a 10) lze proto považovat za přesvědčivě odůvodněná a správná.
18. Za relevantní lze z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pokládat pouze námitku, že byly splněny podmínky aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Ani tato výhrada však není opodstatněná. K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
19. V projednávané věci jednání obviněného popsané bod body 6) a 10) ve výroku odsuzujícího rozsudku naplnilo všechny obligatorní znaky přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinů neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Způsob provedení činů i úmyslná forma zavinění zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Samotná okolnost zdůrazňovaná obviněným, že zpřístupnění informací v konečném důsledku k žádnému neoprávněnému prospěchu nevedlo, v důsledku jejich zpřístupnění nedošlo ke vzniku škody, ani k žádnému obohacení třetí osoby, není rozhodná. Podstatné je zjištění soudů, že obviněný u skutku pod bodem 6) ve výroku odsuzujícího rozsudku zjištěné osobní údaje předal v tištěné podobě obviněnému J. H. za účelem zamýšleného vyvinutí fyzického nátlaku na T. K. a jeho syna V. K. při řešení sporu a u skutku pod bodem 10) získané osobní údaje předal obviněnému J. H., který byl v té době prověřován v trestním řízení pro podezření z protiprávního jednání proti M. H. Obviněný tedy jednal ve specifické pohnutce předpokládané v §329 odst. 1 trestního zákoníku jako znaku skutkové podstaty trestného činu, tj. v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. V prvním případě měly informace v podstatě usnadnit spáchání trestného činu. Ve druhém případě představoval prospěch obviněného J. H. informační převahu v probíhajícím trestním řízení, kdy si jako podezřelý mohl na základě takových informací připravit účinněji svoji obhajobu, mohl působit na svědky nebo odejmout z dispozice orgánů činných v trestním řízení důležité listiny či věci, apod. Tím mohlo v konečném důsledku dojít až ke zmaření účelu případného trestního řízení. U obou skutků představovaly zjištěné informace prostředek k dosažení cíle, jenž je z hlediska trestního práva dostatečně významný (zasažení zájmů chráněných trestním zákoníkem). Proto nelze přisvědčit úvaze obviněného o nedostatečné společenské škodlivosti jeho činu s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 830/2017. Při aplikaci právních závěrů z citovaného rozhodnutí (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 157/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 262/2020) se naopak jeví jako nezbytná reakce prostředky trestního práva.
20. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu