ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.889.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 889/2021-739
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. I. , nar. XY, bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 83/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 43/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 52 T 43/2019, byl obviněný A. I. pod bodem II. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §211 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o dalších obviněných: M. K., D. F., R. F., R. V. a M. V.
O odvolání obviněného D. F., R. F., A. I., R. V., M. V. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 3 To 83/2021 , jímž podle §256 trestního řádu tato odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 4. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutkový závěr učiněný soudem je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Uvedl, že soudy neměly k dispozici dostatek důkazů, z nichž bylo možné dovodit závěr o jeho vině, nebo měly důkazy pro dvojí závěr o vině a nedůvodně zvolily závěr pro něj nepříznivý. Dále obviněný uvedl, že při sjednávání úvěrové smlouvy prostřednictvím třetí osoby lze polemizovat ohledně dostatku subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, především v situacích, kdy žadatel žádost o úvěr osobně nepodepisuje, s peněžním ústavem osobně nejedná, nemá povědomí o požadavcích peněžního ústavu a nedokládá potvrzení o výši příjmů ani doklad, kde je zaměstnán. Orgány činné v trestním řízení byly odkázány při posouzení věci toliko na listinné důkazy, o jejichž existenci obviněný do zahájení trestního stíhání neměl ani povědomí, a na výpověď spoluobviněného K., který však byl opakovaně odsouzen za stejnou trestnou činnost. K tomu uvedl, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je soud povinen důkazní postup vyčerpávajících způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal, a z jakých důvodů uvěřil jedné z protichůdných skutkových verzí. Podle obviněného vyplývá zainteresovanost spoluobviněného K. přímo z jeho snahy polepšit si svou pozici v trestním řízení, především s ohledem na jeho trestní minulost. Dovozování jeho viny stojí na nepodložených a domnělých základech. V důsledku těchto nejasností mělo být postupováno podle zásady „in dubio pro reo“. Oba soudy postupovaly v rozporu s touto zásadou.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil pod bodem II. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 52 T 43/2019, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 83/2021, a dále, aby postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný uvedl, že námitky obviněného nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Obviněný vytýká soudům nesprávné hodnocení důkazů, a ačkoli formálně proklamuje hmotněprávní důvody, ve skutečnosti se domáhá revize skutkových zjištění ve svůj prospěch. Poté popsal, k čemu slouží dovolací důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dále se vyjádřil, že námitky směřující proti neuplatnění zásady o presumpci neviny, a z ní vyplývajícího principu „in dubio pro reo“, jsou námitkami, které směrují do skutkových zjištění soudů, a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Jedná se o pravidlo, které má procesní, nikoli hmotněprávní charakter a týká se otázek skutkových, která dovoláním napadat nelze. Dále uvedl, že jednání obviněného naplňuje po všech stránkách znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. K námitce extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem konstatoval, že takovou vadu lze úspěšně namítat tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady „in dubio pro reo“, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Z hlediska práva na spravedlivý proces je při takovém posuzování klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 a §134 odst. 1 trestního řádu. Soudy podle státního zástupce tomuto požadavku dostály, neboť své úvahy o tom, proč se přiklonily k verzi předložené obžalobou, byť stručně, avšak logicky, odůvodnily. Vyhodnotily výpověď obviněného M. K. jako věrohodnou s přihlédnutím ke skutečnosti, že M. K. jednal v zájmu obviněného, který mu musel poskytnout vědomou součinnost, pokud mu dal k dispozici všechny své osobní údaje, na jejichž základě vytvořil obviněný M. K. nepravdivé potvrzení, které následně předložil spolu s žádostí obviněného o úvěr. Zároveň soud přihlédl k tomu, že M. K. neměl motivaci uvádět před soudem nepravdivá tvrzení, neboť na jeho trestní odpovědnost by jeho případná lživá výpověď ohledně účasti spoluobviněných neměla žádný vliv. K samotné námitce extrémního rozporu uvedl, že není sama o sobě dovolacím důvodem. Rovněž k námitce týkající se absence subjektivní stránky trestného činu podotkl, že je postavena pouze na skutkové verzi předkládané obviněným, má tedy skutkový charakter a nemůže založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dodal, že obviněný navíc v dovolání formuloval námitky ohledně absence subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu pouze obecně.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný A. I. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a na základě vlastního posouzení namítal, že se předmětné trestné činnosti nedopustil. Konkrétně šlo o námitky, že soudy neměly k dispozici dostatek důkazů, z nichž bylo možné dovodit závěr o vině obviněného, že závěr o jeho vině stojí na nepodložených a domnělých základech, že odvolací soud akceptoval ty důkazy, které byly pro obviněného nepříznivé, aniž by k tomu měl přijatelný důvod, že při sjednávání úvěrové smlouvy prostřednictvím třetí soby není naplněna subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu, neboť žadatel žádost o úvěr osobně nepodepisuje, osobně nejedná s peněžním ústavem a nedokládá potvrzení o výši příjmů ani doklad o zaměstnání, že do zahájení trestního stíhání neměl povědomí o listinných důkazech, že nebylo možné přihlížet k výpovědi spoluobviněného K., jelikož byl opakovaně odsouzen za stejnou trestnou činnost a snažil se polepšit si svou pozici v trestním řízení, a že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je soud povinen důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal, a z jakých důvodů uvěřil jedné z protichůdných skutkových verzí. Všechny tyto jeho námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Námitkami vznesenými v dovolání se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování a není mezi nimi extrémní rozpor.
Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jednání obviněného naplňuje znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. V situaci, kdy soudy hodnotí provedené důkazy jiným způsobem než obviněný, je třeba dbát na požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 a §134 odst. 1 trestního řádu. Tomuto požadavku soudy dostály, neboť své úvahy o tom, proč se přiklonily k verzi předložené obžalobou, byť stručně, avšak logicky, odůvodnily. Výpověď obviněného M. K. vyhodnotily jako věrohodnou s přihlédnutím ke skutečnosti, že tento dotyčný jednal v zájmu obviněného, který mu musel poskytnout vědomou součinnost v podobě předání všech osobních údajů, na jejichž základě obviněný M. K. vytvořil nepravdivé potvrzení, předložené spolu s žádostí obviněného o úvěr. Obviněný si byl dobře vědom své výdělkové a majetkové situace, proto využil nabídku M. K. Rozhodující soud také logicky přihlédl k tomu, že M. K. neměl motivaci uvádět před soudem nepravdivá tvrzení, neboť by na jeho trestní odpovědnost jeho případná lživá výpověď ohledně účasti spoluobviněných neměla žádný vliv.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, neboli „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného. Uplatní se pouze v případě, kdy po vyčerpání všech dostupných důkazních prostředků a po jejich zhodnocení přetrvávají důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci. V tomto případě tomu tak ovšem nebylo.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 9. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu