ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.918.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 918/2021-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. T. , nar. XY , XY, občan Slovenské republiky, přechodně bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 To 42/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 145/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 5 T 145/2019, byl obviněný V. T. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku, jednak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §274 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu způsobené škody. Podle §99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 To 42/2021 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o ochranném opatření a podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že obviněnému podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku uložil ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že alkohol vypil až po jízdě. Pokud výsledky dechových zkoušek jím uváděné údaje o množství vypitého alkoholu vyvracejí, neznamená to podle obviněného, že musel pít před jízdou. Není totiž vyloučena eventualita, že pouze nepřiznal veškerý alkohol, který vypil po jízdě. Obviněný dále namítl, že soudy deformovaly důkaz výpovědí svědka Š. Z výpovědi svědka, že obviněný vypadal jako by byl mrtvý a poté se choval jako robot, žádným způsobem nevyplývá opilost obviněného a už vůbec ne překročení jedné promile alkoholu v krvi. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, vypracovaného znalkyní Ing. Evou Herkommerovou, PhD. Znalkyni byl v průběhu hlavního líčení pokládány kapciozní otázky v tom smyslu, že měla pracovat pouze s verzí, že obviněný veškerý alkohol nad rámec půl litru Myslivecké vypil před jízdou. Všechna měření dechovým analyzátorem byla podle obviněného provedena v tzv. resorpční fázi, tj. do 30 minut od vypití alkoholu. Nelze tedy vyloučit, že při veškerých měřeních byly ještě zbytky alkoholu v dutině ústní, a tím pádem mohlo dojít k zvýšení hodnot měření přístrojem Dräger. Znalkyně dále nesprávně označila za nehodnotitelné první dvě dechové zkoušky, neboť byly provedeny v resorpční fázi křivky alkoholu. Podle obviněného však byly ve fázi resorpční provedeny všechny tři dechové zkoušky, a proto byly všechny tři nepoužitelné. Navíc nelze vycházet pouze z výsledku třetí dechové zkoušky, jelikož metodika Ministerstva dopravy zakotvuje požadavek, aby bylo měření minimálně jednou zopakováno po uplynutí pěti minut od prvního měření a dále aby výsledky měření nevykazovaly rozdíl naměřených hodnot větší než 10 %. Soudy bez přesvědčivé argumentace nezohlednily ve prospěch obviněného odchylku 0,24 promile. Při jejím zohlednění by nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, neboť by nedošlo k překročení jedné promile alkoholu v krvi. Jako opomenuté důkazy označil obviněný své důkazní návrhy týkající se manuálu výrobce k přístroji Dräger, a to za účelem zjištění, zda postup policistů při provádění dechové zkoušky byl v souladu s návodem k užití tohoto přístroje, a přibrání jiného znalce za účelem vypracování znaleckého posudku, ze kterého by bez důvodných pochybností bylo možno vyvozovat skutkové závěry stran množství alkoholu v krvi odsouzeného k okamžiku řízení motorového vozidla. Obviněný dále namítl, že v hlavním líčení byly nepřípustně provedeny důkazy úředními záznamy. Konkrétně jako listinný důkaz byly u hlavního líčení provedeny záznam o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů a úřední záznam o výjezdu policejní hlídky. Znalecký posudek pak nepřípustně vycházel z úředního záznamu řidiče podezřelého z požití alkoholu nebo JNL ze dne 9. 6. 2019, záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 10. 6. 2019, úředního záznamu ze dne 10. 6. 2019 a úředního záznamu o podaném vysvětlení D. Š. ze dne 23. 7. Podle obviněného je úkonem podle §158 odst. 3 trestního řádu jakýkoliv úkon, který je obsahem trestního spisu a o němž byl pořízen úřední záznam. Proto k jeho provedení k důkazu byl potřeba souhlas státního zástupce a obžalovaného.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 4. 2021, č. j. 31 To 42/2021-307, v celém rozsahu zrušil, zároveň aby v celém rozsahu zrušil i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 11. 2020, č. j. 5 T 145/2019-262, který napadenému rozsudku předcházel, a věc přikázal k projednání a novému rozhodnutí Okresnímu soudu v Liberci. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 trestního řádu odložil výkon rozhodnutí napadeného dovoláním.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávního posouzení. Své dovolání v podstatě zaměňuje za další řádný opravný prostředek, přičemž soudům vytýká nerespektování klíčových zásad ovlivňujících proces dokazování a zpochybňuje jejich skutková zjištění. Námitky obviněného proto podle státního zástupce pod vytýkaný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Okresní soud v Liberci provedl komplexní a bezvadné dokazování, v jehož rámci dospěl k naprosto správným a logickým skutkovým zjištěním, která také v odůvodnění svého rozsudku podrobně a srozumitelně rozvedl. Svým povinnostem se pak nezpronevěřil ani Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který se jednak řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného a současně výstižně rozvedl argumenty, pro které je shledává nedůvodnými. Oba soudy reagovaly taktéž na návrhy obviněného na doplnění dokazování a v tomto směru vymezily, z jakých důvodů shledávají provádění dalších důkazů za nadbytečné. Sama nespokojenost obviněného se závěry soudů a s jejich skutkovými zjištěními neznamená, že tato skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná, a že byla porušena základní práva obviněného, mj. právo na spravedlivý proces.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
7. Obviněný V. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ani Okresního soudu v Liberci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, když se opětovně snažil prosadit svoji obhajobu, že alkohol vypil až po jízdě. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
14. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly a lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Na základě orientačních dechových zkoušek byla u obviněného zjištěna hladina alkoholu výrazně přesahující 3 ‰ alkoholu v krvi. Soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že si opilost způsobil požitím alkoholu po dopravní nehodě. Verze obviněného byla vyvrácena především znaleckým posudkem znalkyně Ing. Herkommerové, podle kterého v případě požití množství a druhu alkoholu uváděného obviněným by hladina alkoholu v jeho krvi nemohla dosáhnout hodnoty, která byla zjištěna opakovanými dechovými zkouškami. Dále z výpovědi svědka D. Š. vyplynulo, že obviněný ve vozidle po dopravní nehodě nepůsobil standardně, ale choval jako robot, jako kdyby byl mrtvý. Z výpovědi policisty U. pak bylo zjištěno, že v místě vysokoškolských kolejí policistům blíže neustanovený mladík sdělil, že viděl z předmětného vozidla vystupovat muže, který se mu zdál opilý a uvedl, že tento muž šel do bloku A. Právě při východu z budovy A vysokoškolských kolejí byl obviněný policisty nalezen (obviněný se přitom hájil tím, že láhev tvrdého alkoholu vypil v parku a pak šel zpět k autu, kde byla policie). Podstatou skutku je zjištění soudů, že obviněný již v době spáchání dopravní nehody řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, a poté, kdy spáchal dopravní nehodu a z místa nehody odjel, již žádný alkohol až do doby jeho ztotožnění policisty nepožil. Nevzniká tak nejmenší pochybnost o tom, že obviněný vozidlo již v době dopravní nehody řídil ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k takové činnosti. Nalézacím soudem zmiňovaná minimální hodnota 1,19 promile alkoholu v krvi byla vypočítána na základě tvrzení uvedených obviněným, kterým však, jak výše uvedeno, soudy neuvěřily. Výhrady obviněného ohledně neodečtení odchylky 0,24 promile v souladu s požadavkem metodiky Ministerstva dopravy jsou proto bezpředmětné. Pokud jde o otázku provedení úředních záznamů o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů a o výjezdu policejní hlídky jako listinných důkazů podle §213 odst. 1 trestního řádu, považuje Nejvyšší soud za přiléhavý odkaz odvolacího soudu na související judikaturu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 581/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1186/2018).
15. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 8. 9. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu