ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.967.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 967/2021-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. G. , nar. XY , trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 55 To 350/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 75/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 5 T 75/2020, byl obviněný R. G. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu způsobené škody.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 55 To 350/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozeného Š. L. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soud po neúplném dokazování i nedostatečným způsobem vyhodnotil a uvážil veškeré okolnosti a pochybnosti vedoucí k objasnění celé věci. Soud pominul jeho obhajobu, že měl zajištěnu pracovní příležitost v lokalitě obce XY u XY, a to v oblasti rekonstrukčních prací nemovitosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, zda a jakým způsobem se soudy snažily zajistit navrhovaný důkaz výslechem klíčového svědka obhajoby, a to L. M. Závěr o vině je podle obviněného zjevně v rozporu s provedeným dokazování. Soudy se nezabývaly celou řadou důkazů svědčících ve prospěch dovolatele. Tento postup soudu porušuje ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces. Podle názoru obviněného nebylo provedenými důkazy prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), že to byl právě dovolatel, kdo se dopustil přečinu podle §209 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Soudy proto měly postupovat v duchu zásady in dubio pro reo .
4. Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 55 To 350/2020, ve smyslu §265k trestního řádu zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádal, aby Nejvyšší soud podle §265h odst. 3 trestního řádu odložil výkon uloženého trestu.
5. Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný svojí argumentací zcela míjí hranice uplatněného dovolacího důvodu, neboť své námitky zaměřuje do sféry procesu dokazování, postupu při hodnocení důkazů a tím soudům obou stupňů vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na jejichž podkladě rozhodly o jeho vině. K porušení práva obviněného na spravedlivý proces založeného na vadě tzv. opomenutého důkazu podle názoru státní zástupkyně nedošlo, jelikož odvolací soud se výše uvedeným důkazním návrhem obviněného zabýval, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obhajoba obviněného o existenci této osoby je smyšlená a jeho požadavku na doplnění dokazování výslechem této osoby tak není možné vyhovět. Také námitka odkazující na zásadu in dubio pro reo směřuje do skutkových zjištění soudů obou stupňů a způsobu hodnocení provedených důkazů a jako taková nedopadá pod obviněným uplatněný, ani žádný jiný, dovolací důvod.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
7. Obviněný R. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ani Okresního soudu v Liberci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Dovolací argumentace byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo , na nějž v této souvislosti obviněný odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
14. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly a lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Obviněný byl bezpečně usvědčen především svou vlastní výpovědí, výpověďmi poškozeného a svědkyně L., jakož i výpověďmi dalších ve věci slyšených svědků. Soudy vycházely z řady zajištěných a provedených listinných důkazů, a to zejména fotodokumentace SMS zpráv, smlouvy o úvěru, smlouvy o zápůjčce, dopisu obviněného adresovaného poškozenému, výpisu z katastru nemovitostí, sdělení Úřadu práce ČR a Okresní správy sociálního zabezpečení Liberec, výpisu z Centrální evidence exekucí a dalších. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný získal finanční prostředky poškozeného do své dispozice pod smyšlenou legendou nabídky práce na rekonstrukci objektu v XY u XY, ač tuto nebyl schopen poškozenému poskytnout, a s ohledem na své aktuální osobní a majetkové poměry si byl vědom, že peníze nebude schopen v dohodnuté či dohledné době vrátit. Tohoto jednání se pak dopustil, přestože byl pro obdobný trestný čin odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 1 T 162/2012, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2014. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně je tak zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, podle které soudy pominuly jím navržený důkaz výslechem osoby L. M. Odvolací soud k tomu přesvědčivě odůvodnil, proč považoval obhajobu obviněného o existenci této osoby za smyšlenou. Poukázal mimo jiné na to, že v přípravné fázi řízení ji obviněný označil za zemřelou. V návaznosti na tyto závěry pak jen stěží bylo možno v tomto směru vyhovět požadavku obviněného na doplnění dokazování výslechem takové osoby, která by se údajně měla zdržovat v Anglii.
15. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu