ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.982.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 982/2021-513
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný Z. R., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 6 To 1/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 99/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 6 To 1/2021, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 5 T 99/2019.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 5 T 99/2019, byl obviněný Z. R. uznán vinným pod bodem 1) přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto přečiny a dále za sbíhající se přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 63 T 63/2019, doručeným mu dne 26. 4. 2019, v právní moci dne 7. 5. 2019, podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti dvou měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku, byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, přičemž jedna denní byla stanovena na 200 Kč, tj. v úhrnné výši 20.000 Kč. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyřiceti dvou měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen v trestním příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. 63 T 63/2019, v právní moci dne 7. 5. 2019, výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, sídlem Praha 3, Vinohradská 2577/178, IČ 471 14 304, částku 64.875 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, IČ 411 97 518, částku 12.052 Kč, poškozené P. J., narozené XY, částku v celkové výši 660.533 Kč, poškozenému M. J., narozenému XY, částku v celkové výši 267.402 Kč.
2. O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 6 To 1/2021 , jímž podle §256 tr. ř. odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 3. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) k), a l) tr. ř. Obviněný uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spočívá v tom, že skutek neměl být kvalifikován podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ale ve vztahu k zásadnímu spoluzavinění poškozeného, podle ustanovení §147 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že takové rozhodnutí nemá oporu v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, např. jednání pachatele a poškozeného, je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. V souvislosti s tím odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015. Obviněný namítl, že zvýšená rychlost motocyklu nebyla řádně zhodnocena ve vztahu ke vzniku následku. Dále uvedl, že nešťastnou shodou okolností motocykl poškozeného přehlédl, přičemž důvodem přehlédnutí mohla být i rychlost motocyklu, neboť motocykl se pohyboval vyšší než maximální povolenou rychlostí. Sám poškozený J. vypověděl, že před křižovatkou „motocykl trochu rozjel“. Obviněný je proto přesvědčen, že se soudy dostatečně nezabývaly všemi příčinami, které vedly ke vzniku předmětné dopravní nehody. Ze znaleckého posudku Ing. Tomáše Rozlivky vyplývá, že při rychlosti 50 km/hod by řidič mohl kolizi předejít a buď by byl schopen zastavit motocykl před místem kolize, nebo by zpomalením motocyklu umožnil vozidlu odbočení. Zvýšená rychlost motocyklu byla zásadní příčinou těžšího následku dopravní nehody v podobě těžkého ublížení na zdraví. Znakem základní skutkové podstaty posuzovaného trestného činu je porušení důležité povinnosti, přičemž obviněný má za to, že k takovému porušení z jeho strany nedošlo, a proto měl být obžaloby zproštěn. Tyto skutečnosti mají dopad i do výroku o náhradě škody, kdy nalézací soud přiznal poškozeným uplatněné nároky v plné výši, což bylo v rozporu se spoluzaviněním poškozeného. Podle znalce Ing. Tomáše Rozlivky by řidič motocyklu při nižší rychlosti snížil následky střetu. Z tohoto důvodu tak neměly být nároky poškozeným přiznány. Dále obviněný uvedl, že v průběhu řízení namítl nepřezkoumatelnost poškozenými předložených znaleckých posudků zpracovaných MUDr. Dandou, přičemž soudy se těmito námitkami vůbec nezabývaly. Nalézací soud nerespektoval názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, a nezohlednil, zda náhrada nemajetkové újmy nebude pro obviněného likvidační, ani zda již bylo něco poskytnuto plněním ze strany pojistitele, ani přístup pojistitele k plnění z pojistné smlouvy, ale ani to, zda nějaké skutečnosti odůvodňují případnou aplikaci §10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Obviněný označil přiznanou náhradu za zcela nepřiměřenou a porušující zásadu legitimního očekávání. Výroku o náhradě škody vytkl nedostatek formálních náležitostí stanovených v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019. Soud rozhodující v trestním řízení o nemajetkové újmě musí v adhezním výroku totiž náležitě vyjádřit, jaký druh nároku poškozenému přiznal. Obviněný označil výrok nalézacího soudu o náhradě škody za neúplný.
4. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 1/2021 ze dne 22. 3. 2021 a výrok o vině pod bodem 1), výrok o trestu a výrok o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 5 T 99/2019 ze dne 27. 8. 2020, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V případě, že by dovolací soud shledal dovolání důvodným pouze ohledně výroku o náhradě škody, tak navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 1/2021 ze dne 22. 3. 2021, pokud jím bylo zamítnuto odvolání odsouzeného proti výroku o povinnosti k náhradě škody poškozeným, a aby ve výroku o povinnosti k náhradě škody zrušil také rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 T 99/2019 ze dne 27. 8. 2020, a aby podle §265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s §265 tr. ř. rozhodl tak, že odkáže poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce uvedl, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. Konstatoval, že dovolání odpovídá uplatněným dovolacím důvodům a jeví se jako důvodné. Soudy se při hodnocení významu spoluzavinění poškozeného pro právní posouzení skutku obviněného opřely o judikaturu, která je již více než 5 let překonaná. Dále připomněl, že poškozený krátce před střetem zrychlil na rychlost vypočítanou znalcem na 68–75 km/h, přičemž za užití zásady in dubio pro reo je třeba vycházet z hodnoty nejvyšší, obviněnému nejvíce prospívající, tedy 75 km/h. Poškozený tak překročil povolenou rychlost o 50 %. Následně státní zástupce odkázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, a blíže rozebral skutek, který byl v této věci posuzován a použitou právní kvalifikaci. Z toho vyvodil, že rozhodné je, zda překročení rychlosti jízdy o 50 % řidičem motocyklu je dostatečně významnou okolností, z níž již lze dovodit jeho spoluzavinění následné nehody, bez ohledu na to, že dotyčný měl přednost v jízdě. Překročení rychlosti poškozeným motocyklistou o 50 % okolností je podle něj dostatečně významné pro zohlednění jeho spoluzavinění. Teprve po řádném vyhodnocení spoluzavinění poškozeného bude možné rozhodnout, zda obviněnému lze či nelze přičítat porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Závěry ohledně spoluzavinění poškozeného rovněž budou mít vliv i na výrok o náhradě škody, k němuž prozatím státní zástupce pouze konstatoval, že tento skutečně neodpovídá podmínkám podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, zrušil a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
8. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
10. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
11. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud z podaného dovolání a jeho obsahu zjistil, že obviněný tímto dovoláním brojí proti výroku o vině pod bodem 1. výroku rozsudku nalézacího soudu, tedy pokud byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a dále proti výroku o náhradě škody. Stran jeho dovolací argumentace tedy zůstává jak výrok o vině pod bodem 2., tedy pokud byl uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, tak i výrok o trestu.
19. Z hlediska dovolací argumentace obviněného ve vztahu k dovoláním napadenému výroku o vině pod bodem 1. lze s určitou mírou zjednodušení konstatovat, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a s ním souvisejícího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] namítá, že by jeho jednání mělo být s ohledem na zásadní spoluzavinění poškozeného kvalifikováno nikoliv jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ale jako uvedený přečin podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Je skutečností, že obviněný takto ve svém dovolání uplatňuje obhajobu známou již z řízení před nalézacím soudem a kterou následně zopakoval ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud však při tomto vědomí dospěl po přezkoumání dovoláním napadených rozhodnutí k závěru, že jak z hlediska výroku o vině pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu, tak i výroku o náhradě škody, odpovídá dovolání obviněného jednak uplatněným dovolacím důvodům, jednak je tato dovolací argumentace ve vztahu ke zhodnocení významu spoluzavinění poškozeného z hlediska právního posouzení skutku opodstatněná (což pak mělo mimo další pochybení soudů vliv i na správnost výroku o náhradě škody).
21. Obviněnému pak lze v jeho dovolací argumentaci přisvědčit již v tom, že nalézací i odvolacího soudu posoudily otázku spoluzavinění poškozeného nesprávně zejména proto, že se při svém rozhodování opíraly o judikaturu Nejvyššího soudu, kterou již lze v současné době považovat za překonanou.
22. Nejvyšší soud považuje za vhodné v tomto ohledu konfrontovat skutkové a právní závěry obou nižších soudů s aktuální judikaturou rozhodnou pokud jde o případné spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě, a to konkrétně s usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, které bylo posléze publikováno pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.
23. Z hlediska úvah a zvažování případného spoluzavinění poškozeného jakožto zásadní dovolací námitky obviněného jsou na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění významné (a dosud soudy ne správně posouzené) úvahy o rychlosti jízdy poškozeného , a to jako skutečnosti, která je významná z hlediska toho, zda obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku , jak to dovozují oba nižší soudy.
24. Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat zásadní skutková zjištění, která jsou ve vztahu k uplatněné námitce významná. Takto lze mít bez důvodných pochybností za prokázané a nesporné, že poškozený krátce před střetem s vozidlem obviněného zrychlil na rychlost (vypočítanou znalcem) 68–75 km/h . Při těchto zjištěních pak je nutno při užití zásady in dubio pro reo svědčící obviněnému vycházet z hodnoty, která mu je nejpříznivější, tedy z nejvyšší rychlosti, kterou byla rychlost 75 km/h . Tato rychlost pak při nejvyšší povolené rychlosti v místě dopravní nehody (50 km/hod) znamená, že poškozený překročil povolenou rychlost o 50 %.
25. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (bod 16.) pak vyplývá, že tento soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, a usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, označil takové překročení rychlosti ze strany poškozeného za rychlost nikoliv „zcela zřejmě nepřiměřenou“ a nikoliv takovou, která by dovolateli zcela zabránila dát poškozenému přednost. Této jeho argumentaci a takto vyslovenému právnímu názoru ohledně případného spoluzavinění poškozeného pak pod bodem 9. svého odůvodnění přisvědčil také odvolací soud, a to zejména opět s odkazem na uvedenou judikaturu. Oba soudy (zejména pak soud odvolací) se však z tohoto pohledu nevypořádaly s dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu, a to s již konstatovaným usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015.
26. Toto rozhodnutí bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek publikováno pod č. 32/2016 s touto právní větou: „ K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku ,porušení důležité povinnosti‘ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr. ) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.“
27. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje odůvodnění rozhodnutí napadených soudů, které vycházejí ze dvou shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, s uvedenými závěry velkého senátu, pak je nutno konstatovat, že tyto soudy právně posoudily zjišťované jednání obviněného v rozporu s tím, k jakým závěrům dospěl ve svém rozhodnutí velký senát Nejvyššího soudu.
28. Pokud byla výše konstatována skutková zjištění v této trestní věci z hlediska jízdy obviněného a poškozeného, pak je žádoucí je konfrontovat pro přehlednost a srovnání se skutkovými zjištění v uvedené trestní věci. V této trestní věci řidič jedoucí po hlavní silnici překročil na místě dopravní nehody povolenou rychlost 90 km/h o 32 až 44 km/h, tedy o 35 % až 49 % a v této rychlosti se střetl s řidičem, který mu nedal přednost při vyjíždění z vedlejší silnice a usmrtil ho.
29. Obviněný řidič v uvedené trestní věci zcela odmítal své zavinění vzhledem k tomu, že rychlost nepřekročil nijak výrazně a poškozený mu nedal přednost. Velký senát Nejvyššího soudu v bodu 51. odůvodnění citovaného usnesení poukázal na zásadu gradace příčinné souvislosti a uvedl k ní mimo jiné: „ Je-li způsob jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici takový, že (např. v důsledku výraznějšího překročení povolené rychlosti) vede ke vzniku následku (z hlediska příčinné souvislosti má jednání tohoto řidiče pro jeho vznik podstatný význam, neboť je dostatečně významnou příčinou), na jehož přivození se podílí i řidič jedoucí po vedlejší silnici, pak je namístě, je-li dáno zavinění (příčinný vztah musí být zahrnut zaviněním), vyslovit (i) trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní silnici, byť míra porušení jeho povinnosti není extrémního charakteru, avšak v podobě odpovídající míře jeho spoluzavinění následku, tj. na úrovni základní skutkové podstaty daného trestného činu. Takové řešení odpovídá tomu, co plyne z rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. , neboť to vyjma výlučné (trestní) odpovědnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici počítá i s možností jeho spoluodpovědnosti za případnou kolizi vozidel, jejímž právním vyjádřením by měla být se zřetelem ke shora rozvedeným teoretickým závěrům stran posuzování naplněnosti znaku porušení důležité povinnosti kvalifikace jeho činu ,jen‘ podle základní skutkové podstaty.“
30. Velký senát Nejvyššího soudu se v bodech 46. a 47. odůvodnění tohoto svého usnesení vyjádřil také k oběma shora citovaným rozhodnutím, a to z hlediska těmito rozhodnutími vykládajícími pojem extrémní míry porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici, která má za následek znemožnění splnění povinnosti řidičem přijíždějícím ke křižovatce po vedlejší silnici. Velký senát se s takto zobecněným názorem neztotožnil „a konstatoval, že je třeba vždy hodnotit konkrétní okolnosti individualizující ten který konkrétní případ mj. z pohledu shora rozvedených teoretických základů příčinného vztahu (především zásady gradace příčinné souvislosti) a současně v mezích publikované judikatury, konkrétně rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. , která otázku viny řidiče jedoucího po hlavní silnici v případě střetu s řidičem přijíždějícím po silnici vedlejší v obecnosti vyřešila. Z těchto hledisek nelze na posuzování případů typově odpovídajících naznačené problematice klást takové požadavky, jaké činí shora uvedená rozhodnutí senátu č. 7 “ (míněna rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 38/2009, a sp. zn. 7 Tdo 214/2010).
31. Z těchto závěrů pak velký senát Nejvyššího soudu v uvedené trestní věci dovodil, že obviněnému jedoucímu po hlavní silnici za daných okolností sice nelze přičítat porušení důležité povinnosti, avšak ohledně naplnění základní skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku žádné pochybnosti nejsou.
32. Nejvyšší soud se pak zcela ztotožňuje s názorem obviněného v jeho dovolání a v návaznosti na i s názorem nejvyššího státního zástupce učiněným v jeho vyjádření k dovolání obviněného, že jakkoliv rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu řešilo z hlediska nyní posuzovaného skutku situaci opačnou (v otázce přednosti jízdy), lze uvedené rozhodnutí aplikovat i na nyní posuzovanou věc, a to z hlediska zodpovězení otázky, zda obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, či nikoliv.
33. I v této trestní věci je významné a v konečném důsledku rozhodné, zda překročení rychlosti jízdy o 50 % řidičem motocyklu (poškozeným) je dostatečně významnou okolností, z níž již lze dovodit jeho spoluzavinění na následné nehodě, bez ohledu na to, že poškozený měl přednost v jízdě. Podle citovaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu by k jeho trestní odpovědnosti (kdyby on sám někoho zranil) postačovalo již překročení rychlosti o 35 % - v judikované věci jde o nejnižší rychlost vozidla jedoucího po hlavní silnici (opět podle zásady in dubio pro reo). Pak je ale překročení rychlosti poškozeným v této trestní věci o 50 % okolností dostatečně významnou pro zohlednění jeho spoluzavinění, což má a musí mít vliv na trestní odpovědnost a její podobu na straně obviněného.
34. Pokud se tedy oba nižší soudy otázkou spoluzavinění poškozeného z naznačeného pohledu doposud nezabývaly, pak jsou jejich úvahy o tom, že obviněnému lze přičítat porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku nesprávné a předčasné.
35. Z těchto důvodů Nejvyšší soud přiznal opodstatněnost námitkám obviněného uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to jak z hlediska výroku o vině , tak i z hlediska s tímto výrokem souvisejícím výrokem o náhradě škody , neboť případné spoluzavinění poškozeného bude mít vliv nejen na otázku správného právního posouzení skutku, ale v návaznosti na něj i výroku o náhradě škody, pokud jde o odpovědnost obviněného za majetkovou škodu či nemajetkovou újmu.
36. Pokud jde o výrok o náhradě škody, jeví se jako opodstatněné i námitky obviněného v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť nalézací soud (bez ohledu na věcnou správnost výroku podle §228 odst. 1 tr. ř., neboť zatím nebylo přiměřeným způsobem vyjádřeno spoluzavinění poškozeného – viz výše) o náhradě škody či nemajetkové újmy nerozhodl formálně správně z hlediska vyjádření, jaký druh nároku byl obviněnému přiznán pokud jde o specifikaci nároků majetkové a nemajetkové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, publikované pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.) a odvolací soud toto pochybení nenapravil.
37. Lze tedy shrnout, že námitky obviněného uplatněné v jeho dovolání jsou opodstatněné zejména v otázce právního posouzení skutku, neboť v těchto právních závěrech obou nižších soudů, které vedly v závěr, že obviněnému lze přičítat porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, nebyla správně vyhodnocena otázka míry spoluzavinění poškozeného, což pak má význam i pro výrok o náhradě škody či nemajetkové újmy.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
38. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadená usnesení, jakož i další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
39. Nalézacímu soudu, kterému se věc vrací, se ukládá, aby o předmětné trestní věci znovu rozhodl s ohledem na shora vyslovené právní názory, kterými je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán. Současně platí, že vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
40. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář