Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.09.2021, sp. zn. 3 Tdo 989/2021 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.989.2021.1

sp. zn. 3 Tdo 989/2021-3126 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 5/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 3/2020, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 41 T 3/2020 , byl obviněný D. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že jako jediný jednatel společnosti L. I., IČ: XY, se sídlem XY, XY (nyní se sídlem XY, XY), s úmyslem vylákat a neoprávněně získat finanční prostředky včetně jejich neoprávněného použití, dne 14. 5. 2012 v sídle spol. M. s. d., IČ: XY (dále jen „MSD“), na adrese XY, XY, podal žádost o poskytnutí úvěru a dne 28. 5. 2012 v Praze se společností MSD uzavřel smlouvu o úvěru č. 503948047, jejímž předmětem bylo poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 28.000.000 Kč za účelem financování obchodů s nemovitostmi se splatností jistiny do 31. 5. 2014, přičemž při uzavírání smlouvy mimo jiné potvrdil v rámci prohlášení, že k datu uzavření smlouvy společnost L. I. plní své závazky uvedené v úvěrových obchodních podmínkách, jež jsou součástí smlouvy, a že jeho prohlášení obsažená v žádosti o úvěr jsou aktuální, pravdivá a úplná, podpisem úvěrových obchodních podmínek MSD učinil dále mimo jiné prohlášení, že MSD poskytl veškeré informace a dokumenty nezbytné pro posouzení finanční a majetkové situace společnosti a nezamlčel žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování MSD, zda nebo za jakých podmínek lze klientovi úvěr poskytnout, rovněž učinil písemné prohlášení, že informace a dokumenty, které MSD poskytl, jsou pravdivé, úplné, aktuální, nezavádějící a poskytují nezkreslený a aktuální obraz o majetkových poměrech a finanční situaci společnosti, přičemž v rámci sjednávání této úvěrové smlouvy předložil za účelem navrhovaného zajištění jako přílohu žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru znalecký posudek č. 1031-069/2012, vypracovaný dne 8. 4. 2012 samostatně trestně stíhaným obž. V. H., znalcem v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování nemovitostí, o jehož vině dosud nebylo rozhodnuto, a který v rámci daného posudku stanovil obvyklou tržní cenu předmětu zajištění specifikovaného v čl. V., bod 1. úvěrové smlouvy - nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 3888, vedeném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, konkrétně: - pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, - pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace, - pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, jiná plocha, jejichž majitelem byla spol. L. I. na částku ve výši 37.316.700 Kč, přestože obž. D. K. jako jednatel spol. L. I. musel vědět, že v době ocenění těchto pozemků a také v době předložení žádosti o úvěr, nebyly tyto pozemky, s výjimkou již zastavěných, určeny k výstavbě, a jejich širší použití záviselo na eventuální změně územního plánu, která do té doby nebyla iniciována a zároveň, že finanční částka stanovená samostatně trestně stíhaným znalcem V. H. neodpovídá skutečnému stavu věci, zejména i s ohledem na skutečnost, že tyto nemovitosti společnost L. I. zakoupila dne 21. 5. 2012 za částku 1.510.000 Kč, přičemž ze znaleckého posudku č. 5-207-12-2017 ze dne 3. 11. 2017, vypracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s., vyplývá, že hodnota předmětných pozemků k měsíci květnu 2012 činila celkem 12.980.000 Kč, tedy téměř 3x méně, než v případě výše uvedeného ohodnocení od samostatně trestně stíhaného V. H., přičemž poté, kdy úvěrové prostředky ve výši 28.000.000 Kč byly v souladu s uzavřenou a schválenou smlouvou odeslány z účtu MSD a následně dne 30. 5. 2012 připsány na účet spol. L. I., č. ú. XY, obžalovaný D. K. z tohoto účtu nechal téhož dne převést finanční částku ve výši 27.500.000 Kč na účet č. XCY společnosti Vrchovina – zemědělská obchodní, a. s., sídlem Brno, Mečová 358/8, IČ: 286 08 119, a dne 10. 7. 2012 nechal na stejný účet převést částku ve výši 1.100.000 Kč, a to přesto, že společnost L. I. od společnosti Vrchovina – zemědělská obchodní, a. s., nezakoupila žádné nemovitosti, což bylo v rozporu s účelem poskytnutí úvěru, kterým bylo právě financování obchodu s nemovitostmi, přičemž z poskytnutého úvěru do 26. 4. 2013 obžalovaný za společnost L. I. zaplatil na účet MSD toliko úroky v celkové výši 2.359.336,35 Kč, zatímco jistinu ve výši 28.000.000 Kč již neuhradil, tedy s ohledem na hodnotu zastavěných nemovitostí vyčíslenou znaleckým posudkem vyhotoveným Českou znaleckou, a. s., a splacené úroky, způsobil poškozené společnosti MSD, sídlem XY, XY, škodu ve výši nejméně 12.660.664 Kč . 2. Za to byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. 3. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 120 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby činí 5.000 Kč, celkem tedy ve výši 600.000 Kč. 4. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech v trvání 5 let. 5. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla poškozená K. M., insolvenční správce M. s. d. v likvidaci, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 41 T 3/2020, podali v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a poškozená. 7. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 5/2021 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému uložil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání 5 let. Ve výroku o vině a ve výroku o náhradě škody ponechal odvolací soud napadený rozsudek nedotčen. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozené zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti výroku o trestu z citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 5 To 5/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 9. Obviněný namítá, že odvolací soud dospěl oproti soudu nalézacímu k jiným skutkovým zjištěním týkajícím se subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, aniž by v tomto směru provedl dokazování či jej doplnil. Jde zejména o závěr odvolacího soudu, že obviněný jednal vědomě a s rozmyslem, byť v podřízené roli, na základě kterého bylo dovozeno zavinění ve formě přímého úmyslu, přičemž soud nalézací dovodil zavinění toliko ve formě nepřímého úmyslu. Takový závěr však podle obviněného neodpovídá provedenému dokazování a prohlášení viny a nemá tak zákonný podklad. 10. S právě uvedeným podle obviněného souvisí i otázka jeho obohacení. Pokud odvolací soud na jednu stranu konstatoval podřízenou roli obviněného, která nebyla iniciační, a pokud dále uvedl, že na straně obviněného nebylo prokázáno obohacení z trestné činnosti, neměl mu být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Obviněný zdůrazňuje, že nejen že neměl z trestné činnosti žádný prospěch, ale ani se jej nepokoušel získat. Navíc skutečně věřil v realizaci původního podnikatelského záměru, pro který měl být sjednán předmětný úvěr. Obviněný nerozumí tomu, že poté, co se soud druhého stupně ztotožnil s celou řadou polehčujících okolností, nepřistoupil v situaci, kdy obviněný prohlásil vinu, k uložení trestu odnětí svobody nespojeného s odnětím svobody. Podle obviněného je zřejmé, že odvolací soud byl při ukládání trestu ovlivněn závěrem o zavinění ve formě přímého úmyslu, přičemž k tomuto však neprovedl žádné dokazování. Odvolacímu soudu též vytýká, že neaplikoval novelizované znění §39 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého má soud při ukládání trestu přihlížet i k postoji pachatele k trestnému činu v trestním řízení, k tomu, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svoji vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné. 11. Soud druhého stupně podle obviněného také rezignoval na přezkum jeho osobních a rodinných poměrů. Obviněný uvádí, že žije v manželství, ve kterém spolu s manželkou vychovává dvě nezletilé děti ve věku čtyř a devíti let, a že s ohledem na pracovní vytížení manželky spočívá velká část péče o tyto děti na něm. Výkon nepodmíněného trestu by pro tyto děti, které jsou na něj výrazně citově fixované, znamenal negativní zásah do jejich životů. V této souvislosti poukazuje na hledisko nejlepšího zájmu dítěte, které podle něj odvolací soud nevzal v potaz. Rovněž se nezabýval tím, že obviněný pečuje o svého otce ve věku 85 let a o svoji tetu ve věku 95 let, kteří jsou oba plně odkázáni na jeho péči. Obviněný rovněž uvádí, že je již řadu let trenérem mládeže, vychovává desítky dětí a je největším expertem na trénink jachtingu v České republice. Jeho uvězněním tak utrpí celé sportovní družstvo. 12. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu z napadeného rozsudku a aby sám ve věci rozhodl a uložil obviněnému trest nespojený s odnětím svobody, popř. aby věc vrátil odvolacím soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný rovněž Nejvyššímu soudu navrhl odklad výkonu trestu odnětí svobody, popř. jeho přerušení, přičemž tento svůj návrh odůvodnil tak, že na základě jím předložené dovolací argumentace nelze vyloučit, že dovolání bude vyhověno. Rovněž zdůraznil závažné rodinné a osobní následky, které by nástup výkonu trestu odnětí svobody mohl způsobit, jakož i to, že jeho pobyt na svobodě nepředstavuje ohrožení společnosti. 13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám. 14. Ve vztahu k dovolání obviněného, jež je podle státního zástupce možno označit za hybridní, neboť je v něm za použití hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentováno údajným protiprávním zásahem odvolacího soudu do skutkových zjištění, de facto je ovšem usilováno pouze o revizi uloženého trestu odnětí svobody z důvodu jeho údajné nepřiměřenosti, je podle státního zástupce nutno nejprve vyhodnotit otázku jeho přípustnosti. Připomíná, že v nyní posuzované věci obviněný odvolání do rozsudku prvoinstančního soudu nepodal. Státní zástupce pak napadl výhradně výrok o trestu a poškozená výhradně výrok podle §229 tr. ř., oba tito odvolatelé v neprospěch obviněného. Výrok o vině napaden vůbec nebyl a ani ze strany obviněného napaden být nemohl. Obviněný totiž v hlavním líčení učinil prohlášení o vině ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř., když souhlasil s podstatou skutku i s jeho právní kvalifikací. Městský soud v Praze podle §206c odst. 4 tr. ř. toto prohlášení o vině přijal. V případě dovolání proti výroku o vině tak podle státního zástupce není splněna zákonná podmínka přípustnosti podle §265a odst. 1 tr. ř. Hodlal-li obviněný ve svém dovolání brojit i proti výroku o vině, čemuž by podle názoru státního zástupce odpovídala jeho argumentace směřující do posouzení subjektivní stránky, nejedná se o přípustné dovolací námitky. 15. Nad rámec možného posouzení v dovolacím řízení pak státní zástupce k námitkám obviněného o přehodnocení formy zavinění ze strany odvolacího soudu uvádí, že tyto nepovažuje za opodstatněné. Z rozsudku odvolacího soudu, a to kromě samotného výroku, který se týkal výlučně výroku o trestu (nepočítaje v to zamítnutí odvolání poškozené), ani z jeho odůvodnění, totiž podle státního zástupce nelze dovodit, že by soud přistoupil k posouzení konkrétní formy zavinění odlišně od soudu prvoinstančního. Nikde v napadeném rozsudku není o naplnění znaků předmětné skutkové podstaty po subjektivní stránce ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku řeč. Odvolací soud naopak výslovně potvrdil, že ve výroku o vině neshledal pochybení a nadále se zabýval pouze přezkoumáním výroku o trestu. Jestliže obviněný v dovolání akcentoval to, že odvolací soud označil jeho jednání za promyšlené a předem připravené, kdy v rámci sjednávání úvěrové smlouvy uvedl řadu nepravdivých skutečností, včetně nepravdivého tvrzení o účelu úvěru a zdrojů jeho financování, je nutno uvést, že jde v podstatě o to samé konstatování stavu věcí, jaké učinil v odůvodnění svého rozsudku již soudu prvního stupně, který měl za to, že obviněný jednal promyšleně, cíleně a jeho kroky směřovaly k přímému vykonání trestného činu. 16. Podle státního zástupce je zjevné, že shora uvedené zhodnocení ze strany obou soudů indikuje daleko spíše naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu přímého než nepřímého, když je třeba zdůraznit, že pro závěr o spáchání trestného činu úvěrového podvodu v přímém úmyslu se nemusí tato forma úmyslu vztahovat i ke znaku způsobení škody. Tento znak vyžadovaný až u kvalifikovaných skutkových podstat již může zůstat naplněn ve formě i nedbalostní. Vzhledem k poměrně nejednoznačné formulaci použité v odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního soudu, který uzavřel, že obviněný jednal „přinejmenším“ formou nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a vzhledem k postoji odvolacího soudu, který se s právním posouzením ze strany prvoinstančního soudu identifikoval, přičemž se výslovně k formě zavinění nevyjádřil a tedy do napadeného rozsudku, co se týče výroku o vině, ani v tomto směru nijak nezasáhl, je podle státního zástupce nutno vycházet z toho, že soudy přiřkly obviněnému spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku po subjektivní stránce ve formě nepřímého úmyslu. 17. K vlastnímu obsahu dovolání státní zástupce dále uvádí, že toto svým pojetím míří do výroku o trestu, který shledává nepřiměřeným. Vzhledem k tomu, že obviněný do výroku o trestu dovolání podat nepochybně mohl, jelikož tento výrok se stal k odvolání státního zástupce předmětem přezkumné činnosti soudu odvolacího, dovolání jako celek nepřípustným není. Státní zástupce je však toho názoru, že prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze namítat pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je podle státního zástupce podobně jako ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Použití i tohoto ustanovení je pouze fakultativní, takže jeho použití či nepoužití, stejně jako skutečnou výši trestu určenou soudem při aplikaci tohoto ustanovení, nelze v dovolacím řízení zpochybnit námitkami založenými na nepřiměřené přísnosti trestu s odůvodněním, že mělo být mnohem více přihlédnuto k osobním a rodinným poměrům obviněného či že obviněný dosud žil řádný život. V řízení o dovolání není podle státního zástupce Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat rozsah snížení podle vyjádřený ve výměře uloženého trestu. Tato otázka totiž souvisí s přiměřeností uloženého trestu, kterou nelze v dovolání zpochybňovat. 18. Podle státního zástupce je sice nutno připustit možnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v těch nutných a adekvátních případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K takovému zásahu však v posuzovaném případě, kdy se jednalo o závažnou majetkovou trestnou činnost zcela správně posouzenou podle nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty pro daný trestný čin úvěrového podvodu, s trestní sazbou odnětí svobody od pěti do deseti let, přesto soudy přistoupily na mimořádné snížení trestu pod zákonnou trestní sazbu, podle názoru státního zástupce nedošlo. 19. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, jež jsou vymezeny v §265b odst. 1 tr. ř. Nadto jim ani nelze plně přisvědčit. Obviněný podle státního zástupce nemůže tvrdit za situace, kdy mu je uložen trest za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, že soud nepřihlédl k jeho postoji k věci a konkrétně i k jeho prohlášení o vině. Státní zástupce se dále pozastavuje nad tvrzením o odkázání dvou příbuzných ve vysokém věku na plnou péči obviněného, který by se v takovém případě zřejmě nemohl věnovat oboru, v němž je činný a trávit volný čas před nástupem do výkonu trestu na dovolené u moře. Nikterak samozřejmě nelze popírat rodičovství obviněného a jeho podíl na výchově dvou nezletilých dětí, stejně jako jeho činnost pro sportovní mládež. Pokud však odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zmínil rodinné poměry, staly se tyto nepochybně i předmětem jeho úvah, které vedly k rozhodnutí o uloženém trestu za jeho mimořádného snížení podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedl-li přitom soud, že tyto poměry nevybočují z poměrů obvyklých, lze předpokládat, že neshledal v tomto konkrétním případě takové specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení jednoho z rodičů z úplné rodiny k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě, a to v porovnání s jinými srovnatelnými případy, kdy je pachatelem závažného úmyslného trestného činu majetkového charakteru se způsobenou škodou přesahující deset milionů korun rodič nezletilého dítěte, a přesto veřejný zájem na ochraně společnosti, který je v takovém případě značný, nad nejlepším zájmem dítěte převáží. 20. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a s rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí. 21. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou doručenou do datové schránky Nejvyššího soudu až poté, co se ve věci konalo neveřejné zasedání, ve kterém bylo o dovolání rozhodnuto. Obsah této repliky proto Nejvyšší soud nemohl při svém rozhodování zohlednit. III. Přípustnost dovolání 22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). 24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 25. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. 27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 29. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 30. Nejvyšší soud z podaného dovolání a jeho obsahu zjistil, že obviněný tímto dovoláním na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (formálně) brojí jak proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku tak i proti výroku o trestu, a to s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu má spočívat na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 31. Obsah dovolání obviněného byl Nejvyšším soudem konstatován výše v tomto usnesení pod body 8. až 12. S určitou mírou zjednodušení lze konstatovat, že přestože se obviněný svojí argumentací snaží docílit toho, aby se vyhnul výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, brojí tedy proti výroku o trestu, současně uplatňuje námitky, které směřují proti skutkovým a právním závěrům, ke kterým měl v rámci posouzení důvodnosti odvolání dojít Vrchní soud v Praze. Takto se obviněný domnívá, že odvolací soud došel k jiným skutkovým zjištěním ohledně subjektivní stránky trestného činu a dovodil zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud se obviněný domnívá a tvrdí, že to mělo vliv i na hmotněprávní posouzení skutku při stanovení druhu trestu a jeho výměry, uvádí k tomu Nejvyšší soud následující. 32. Z hlediska podmínek dovolacího řízení je nutno především v návaznosti na bod 23. tohoto usnesení uvést, že podle §265a tr. ř. lze dovoláním napadnout rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Z tohoto obecného principu vyplývá, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně pouze v tom rozsahu, v jakém přezkoumával a byl povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. 33. Ze spisového materiálu vyplývá, že v nyní posuzované věci obviněný odvolání do rozsudku prvoinstančního soudu nepodal, tedy nepodal odvolání proti žádnému jeho výroku. Odvolání proti výroku o trestu však podal státní zástupce, proti výroku o náhradě škody pak podala odvolání poškozená. Oba tito odvolatelé pak podali odvolání v neprospěch obviněného. Výrok o vině tak žádným odvoláním napaden nebyl a logicky také nebyl odvolacím soudem přezkoumán. 34. Jestliže nyní obviněný svými dovolacími námitkami ve své podstatě směřuje i proti výroku o vině, pak je při poukazu na výše uvedené nutno konstatovat, že za zjišťované procesní situace tento výrok ze strany obviněného napaden být nemohl. Je tomu tak proto, že obviněný v průběhu hlavním líčení u nalézacího soudu učinil prohlášení o vině ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. Obviněný tak souhlasil s podstatou skutku i s jeho právní kvalifikací, přičemž Městský soud v Praze podle §206c odst. 4 tr. ř. toto prohlášení o vině přijal. 35. Podle §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. může rozsudek odvoláním napadnout obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. 36. Podle §206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Obviněný tedy není osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. 37. Lze pak souhlasit s názorem státního zástupce, které učinil ve svém vyjádření k dovolání obviněného v této trestní věci, že z tohoto pohledu platí a jsou použitelné závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikovaném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., podle nichž: „ jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může obviněný napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. “ V případě dovolání proti výroku o vině tak není splněna zákonná podmínka přípustnosti podle §265a odst. 1 tr. ř. 38. S ohledem na výše uvedené lze proto konstatovat, že pokud obviněný ve svém dovolání uplatnil i námitky proti výroku o vině, na což lze s ohledem na jejich charakter vztahující se k otázce posouzení subjektivní stránky trestného činu usuzovat, pak se nejedná o přípustné dovolací námitky. 39. Pouze pro úplnost a nad rámec mezí dovolacího přezkumu v této trestní věci může Nejvyšší soud konstatovat, že tyto námitky obviněného [pokud měl odvolací soud dojít k jiným skutkovým zjištěním spočívajícím v subjektivní stránce trestného činu a dovodil zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. ř.] nejsou opodstatněné ani po věcné stránce. 40. Z výroku rozsudku odvolacího soudu (kterým nedošlo ke změně napadeného rozsudku ve výroku o vině, ale toliko ve výroku o trestu) ani z jeho odůvodnění, totiž nevyplývá, že by vrchní soud přistoupil k posouzení konkrétní formy zavinění obviněné odlišně od nalézacího soudu. 41. Nalézací soud se otázce subjektivní stránky trestného činu věnoval v rámci svých úvah o právním posouzení zjišťovaného protiprávního jednání obviněného pod bodem 30. odůvodnění. Takto dospěl k závěru, že obviněný jednal promyšleně, cíleně, jeho kroky směřovaly k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu, přičemž jej nemůže vyvinit ani jeho podnikatelská nezkušenost, ani to, že se (o čemž soud neměl pochybností) do značné míry spoléhal na rady ze svého okolí a mohl být (do určité míry) zneužit přinejmenším částečně ke spáchání činu dalšími osobami zúčastněnými na celé věci. Nalézací soud rovněž dospěl k závěru, že (jelikož uvěřil verzi obviněného o jeho nezkušenosti a spoléhání se na rádce z okolí) jednal přinejmenším formou nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy věděl o možnosti porušení zákonem chráněného zájmu, a s případným porušením či ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem byl srozuměn [kdy u zavinění ohledně těžšího následku postačuje ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku pouze nedbalost]. 42. Pokud jde o rozsudek vrchního soudu, pak v situaci, kdy vrchní soud výrok o vině nepřezkoumával, nelze současně z jeho odůvodnění zjistit (právní) závěr o tom, že by obviněný předmětnou skutkovou podstatu po subjektivní stránce naplnil v podobě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak to namítá obviněný. Jestliže odvolací soud, a to v rámci úvah o druhu a výměře trestu, označil jednání obviněného za promyšlené a předem připravené, kdy v rámci sjednávání úvěrové smlouvy uvedl řadu nepravdivých skutečností, včetně nepravdivého tvrzení o účelu úvěru a zdrojů jeho financování, pak nejde ve své podstatě o jiný náhled na podobu trestné činnosti obviněného, neboť to samé konstatování učinil v odůvodnění svého rozsudku již nalézací soud (viz výše). 43. Uvedené konstatování, že vrchní soud nepřistoupil k posouzení konkrétní formy zavinění obviněného odlišně od nalézacího soudu, platí i při vědomí toho, že oběma soudy použité formulace, že obviněný jednal promyšleně, cíleně, by mohly spíše svědčit o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu přímého než nepřímého, zejména pokud v případě závěru o spáchání trestného činu úvěrového podvodu v přímém úmyslu se tato forma úmyslu nemusí vztahovat i ke znaku způsobení škody. Zásadní však je, při vědomí poněkud nejednoznačné formulace použité v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že tento soud uzavřel, že obviněný jednal „přinejmenším“ formou nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud se vrchní soud jako soud odvolací s právním posouzením ze strany nalézacího soudu ztotožnil a výslovně k formě zavinění obviněného nevyjádřil (a do napadeného rozsudku z hlediska výroku o vině nezasáhl) je nutno vycházet z toho, že soudy přiřkly obviněnému spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku po subjektivní stránce ve formě nepřímého úmyslu. 44. Jak již bylo konstatováno výše, není s ohledem na obsah dovolání pochyb o tom, že obviněný se uplatněnou dovolací argumentací domáhá zejména přezkumu výroku o trestu, a to z důvodu jeho nepřiměřenosti, respektive je veden snahou docílit uložení trestu nespojeného s jeho přímým výkonem. Jakkoliv ani proti výroku o trestu obviněný sám odvolání nepodal, stal se tento výrok předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu, a to k odvolání státního zástupce, což pak činí (z hlediska výroku o trestu) dovolání obviněného (v této části) přípustným. 45. Je tedy zjevné, že obviněný se domáhá v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkumu výroku o trestu v tom směru, že mu měl být uložen podmíněný trest odnětí svobody. V prospěch uložení takovéhoto trestu pak namítá, že Vrchní soud v Praze v rámci mimořádného snížení trestu odnětí svobody, ke kterému v napadeném rozsudku přistoupil podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nepřihlédl k postoji obviněného k trestnému činu v trestním řízení a k jeho prohlášení viny a dále nezohlednil osobní a rodinné poměry obviněného a jeho dosavadní bezúhonnost. 46. V obecné rovině je nutno k takto vymezené dovolací argumentaci uvést, že Nejvyšší soud je oprávněn výrok o trestu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat pouze tehdy, je-li zatížen vadou spočívající ve druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu, tedy v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to např. v otázce, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166–3167, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003, publikovanou pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.]. 47. Obviněný však z tohoto hlediska v dovolání nevznesl žádnou z uvedených v úvahu přicházejících námitek, které by mohly zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jím uplatněné námitky nelze podřadit pod tento, a z dále uvedených důvodů ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Prostřednictvím žádného dovolacího důvodu totiž nelze namítat pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, a to zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku (vůči kterým převážně obviněný svými námitkami směřuje) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. 48. Jestliže tedy námitky obviněného bezpochyby směřují proti výroku o trestu, pak lze k takto vymezené dovolací argumentaci obviněného dále doplnit, že podle §265b odst. 1 tr. ř. se výroku o trestu týkají výslovně dva dovolací důvody, a to jednak důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ani pod tyto dovolací důvody však námitky obviněného podřadit nelze. 49. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takovýto postup. 50. Tento dovolací důvod se přitom týká pouze pozitivních rozhodnutí o upuštění od potrestání podle §46 až §48 tr. zákoníku, což není případ této trestní věci a ani není obsahem dovolání obviněného. 51. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 52. Z uvedeného vyplývá, že námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu lze v řízení o dovolání zásadně uplatnit jen v rámci tohoto zákonného důvodu, tedy nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Prostřednictvím žádného dovolacího důvodu pak nelze namítat pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. 53. Pokud jde o námitky obviněného ohledně postupu vrchního soudu při aplikaci ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, lze k tomuto institutu uvést, že tento je prostředkem soudcovské individualizace trestu a současně projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Použití i tohoto ustanovení je pouze fakultativní, takže jeho použití či nepoužití, stejně jako skutečnou výši trestu určenou soudem při aplikaci tohoto ustanovení, nelze v dovolacím řízení zpochybnit námitkami založenými na nepřiměřené přísnosti trestu s odůvodněním, že mělo být mnohem více přihlédnuto k osobním a rodinným poměrům obviněného či že obviněný dosud žil řádný život. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat rozsah snížení podle vyjádřený ve výměře uloženého trestu. Tato otázka totiž opět souvisí s přiměřeností uloženého trestu, kterou nelze v dovolání zpochybňovat. 54. V případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Uložení takového trestu by naplňovalo právě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K takovéto situaci však v posuzovaném případě nedošlo. 55. Je třeba zdůraznit, že obviněný byl odsouzen za zločin s trestní sazbou odnětí svobody od pěti do deseti let. Pokud pak vrchní soud přistoupil za užití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k mimořádnému snížení trestu pod zákonnou trestní sazbu, pak nelze hovořit o tom, že by mu byl uložen extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest. V tomto ohledu je dovolací argumentace obviněného do značné míry nepochopitelná, neboť i on si je vědom toho, že byl odsouzen pro závažnou majetkovou trestnou činnost, a to dokonce v podobě nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného trestného činu úvěrového podvodu. Navíc je zřejmé, a to nejen s ohledem na užití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ze strany vrchního soudu a výměru jím ukládaného trestu, ale i s ohledem na podobu odůvodnění jeho rozsudku, že soud přihlédl i k jeho postoji k věci a k jeho prohlášení o vině. 56. K námitkám obviněného ohledně odkázání dvou příbuzných ve vysokém věku na jeho plnou péči, jeho rodičovství a podílu na výchově dvou nezletilých dětí, respektive jeho činnosti pro sportovní mládež, nutno konstatovat, že vrchní soud v rámci odůvodnění svého rozsudku zmínil i tyto jeho osobní a rodinné poměry, a to v rámci úvah, které vedly k rozhodnutí o uloženém trestu za jeho mimořádného snížení podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Vrchnímu soudu lze přisvědčit, že poměry obviněného nevybočují z obvyklých poměrů, přičemž současně s ním lze souhlasit i v tom, že v tomto konkrétním případě nejsou zjišťovány žádné takové specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeho rodinu v porovnání s jinými srovnatelnými případy, a to v konfrontaci s tím, jaký je v případě takto závažné kriminality veřejný zájem na ochraně společnosti. 57. Z hlediska těchto námitek tedy lze uzavřít, že námitky obviněného nelze podřadit jak pod obviněným uplatněný, tak i pod žádný jiný z dovolacích důvodů, tak jak jsou vymezeny v §265b odst. 1 tr. ř. Námitkám obviněného pak nelze přisvědčit ani po věcné stránce. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 58. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně nejsou dány podmínky podle §265o odst. 1 tr. ř. k tomu, aby bylo k návrhu obviněného rozhodnuto o odložení či přerušení trestu uloženého obviněnému. 59. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 23. 9. 2021 JUDr. Petr Šabata předseda senátu Zpracoval: JUDr. Aleš Kolář