ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.999.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 999/2021-3338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2021, č. j. 6 To 57/2017-3242, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 32/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2017, č. j. 17 T 32/2015-2504, byl obviněný M. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Zločinu se obviněný B. dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku jednáním popsaným ve skutkové větě citovaného rozsudku.
2. Za uvedené jednání byl obviněný B. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 a §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let, k peněžitému trestu a konečně k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání jednoho roku, když nalézací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 6 T 172/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující. Citovaným rozsudkem byli odsouzeni také další obvinění T. a H. Konečně nalézací soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným, aby společně a nerozdílně uhradili škodu poškozené Penzijní společnosti České pojišťovny, a.s.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2017, č. j. 17 T 32/2015-2504, podali státní zástupce, obviněný B. a další odsouzení odvolání. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2018, č. j. 6 To 57/2017-2826 tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil v celém rozsahu, stěžovatele znovu uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu, za což (a za další sbíhající se trestnou činnost) mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výši 15.000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání jednoho roku. Vrchní soud znovu uznal vinnými také další odsouzené, to však pro nyní projednávanou věc není podstatné.
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018, č. j. 6 To 57/2017-2826 podal obviněný B. (a někteří další odsouzení) dovolání. O dovolání obviněného B. rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 9. 2017, č. j. 3 Tdo 479/2019-3008, tak, že dovolání obviněného B. podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl.
5. Proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu podal obviněný B. ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 1107/20 rozhodl tak, že (I) rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018 č. j. 6 To 57/2017-2826 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. 3 Tdo 479/2019-3008 bylo porušeno základní právo obviněného B. zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; (II) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018 č. j. 6 To 57/2017-2826 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. 3 Tdo 479/2019-3008 se ve vztahu k obviněnému B. ruší; a konečně (III) ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. V odůvodnění Ústavní soud konstatoval, že Vrchní soud v Praze ani Nejvyšší soud „ nereagovaly na podstatné námitky stěžovatele proti skutkovým a právním závěrům,(…) které se týkaly participace stěžovatele na útocích uvedených pod body 1., 2., 38. a 39. odsuzujícího rozsudku. (…) V následujícím řízení tak bude povinností vrchního soudu posoudit, zda je účast stěžovatele na uvedených čtyřech dílčích útocích pokračujícího podvodu skutečně spolehlivě prokazatelná.“
6. Po zásahu Ústavního soudu Vrchní soud v Praze věc znovu projednal a o odvolání obviněného B. znovu rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 6 To 57/2017-3242. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2017, č. j. 17 T 32/2015-2504, zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného B. uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž ze skutkové věty vypustil útoky označené v rozhodnutí nalézacího soudu čísly 1), 2), 38) a 39). Ve vztahu k těmto útokům obviněného B. zprostil obžaloby. Za shora popsaný trestný čin a sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný B. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 6 T 172/2016, odvolací soud obviněného B. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody na 4 roky ve věznici s ostrahou, k peněžitému trestu v celkové výměře 15.000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 1 roku.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2021, č. j. 6 To 57/2017-3242 znovu podal obviněný B. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněný B. svým dovoláním napadá výrok I. napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu a znovu rozhodl tak, že uznal obviněného B. vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu dle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu shora popsaný trest.
9. Obviněný B. namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu vybírá jednotlivé argumenty a poukazuje na to, že některé skutečnosti nemají oporu v provedeném dokazování i v běžné praxi, a to konkrétně závěry soudu o nepřiměřenosti odměny za přípravu formuláře, o nestandardnosti ručního vyplňování formulářů, nebo o tom, zda obviněný B. musel mít pochyby o legálnosti činnosti, kterou vykonával. Obviněný B. namítá, že soud si ze tří verzí průběhu odpoledne vybral verzi svědka K., který je kamarádem a spolupracovníkem spoluodsouzeného T.
10. Soud se podle obviněného B. nijak nevypořádal s důkazy, ze kterých vyplynulo, že razítka K. byla použita na formulářích již při útocích popsaných pod body 1. a 2. původního rozsudku, které měl zajistit spoluodsouzený K.
11. Vrchní soud v Praze se podle obviněného B. v rozporu se stanoviskem Ústavního soudu důkladněji nezabýval rozpory ve skutkových zjištěních. Nepřipustil další důkazy navrhované obhajobou, neboť je považoval za nadbytečné, a pominul roli spoluodsouzeného T. jako organizátora trestné činnosti. Nalézací i odvolací soud – v rozporu se stanoviskem Ústavního soudu v odst. 21 citovaného nálezu - přisoudily obviněnému B. podíl na trestné činnosti u všech 35 skutků, ačkoliv z výpovědí vyplynulo, že v takovém rozsahu se obviněný B. na vyplňování formulářů zcela jistě nepodílel (formuláře vyplňovaly i jiné osoby).
12. Obviněný B. připouští, že opakuje obhajobu. Musí tak prý činit, neboť ani odvolací soud se podle něj nevypořádal s jeho argumentací a s výjimkou 4 útoků nepřehodnotil své závěry v duchu citovaného nálezu Ústavního soudu. Bez dalších podrobností obviněný B. odkázal také na zásadu in dubio pro reo, resp. in dubio pro mitius.
13. Obviněný B. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu včetně řízení jemu předcházejícímu a případně dle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného B. zprostí obžaloby.
14. Dovolání obviněného B. bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného B., uvedl, v čem spočívají jednotlivé obviněným B. uplatněné dovolací důvody, a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
15. Dle státního zástupce v rámci napadeného rozsudku dostál odvolací soud své povinnosti a v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu prezentovaným v jeho nálezu ze dne 6. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 1107/2020 napravil v návaznosti na rozhodnutí soudu nalézacího veškeré vytýkané vady, v důsledku čehož je rozhodnutí odvolacího soudu bezvadné.
16. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného B. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným B. naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněný B. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě obviněným B. uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného B.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Již výše bylo konstatováno, že Nejvyšší soud se trestní věcí obviněného B. zabývá již podruhé, když jeho usnesení ze dne 17. 9. 2019, č. j. 3 Tdo 479/2019-3008, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018, č. j. 6 To 57/2017-2826, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 1107/20 (společně s citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze).
26. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný B. (tak jako i v průběhu celého předchozí řízení) svými námitkami znovu brojí pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a současně (znovu) uplatňuje námitky, které uplatňoval i v průběhu předchozího řízení včetně dovolacího řízení a v řízení před Ústavním soudem.
27. Nejvyšší soud pak k tomuto zjištění (které obviněný v rámci svého dovolání nakonec sám připouští) musí konstatovat, že pokud takto obviněný v podaném dovolání v zásadě pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
28. Pokud se Nejvyšší soud zaměří na jednotlivé dovolací námitky a jejich povahu, pak lze tyto námitky s určitou mírou zjednoduší sumarizovat tak, že obviněný sice v souladu s uplatněným dovolacím důvodem zpochybňuje svůj úmysl zapojit se do podvodného jednání ostatních spoluobviněných a v důsledku toho pak i otázku svého spolupachatelství , ve skutečnosti tak činí uplatněním námitek skutkové a procesní povahy, tedy námitkami, které se s uplatněným dovolacím důvodem v konečném důsledku míjí. Je zjevné, že tyto námitky obviněného nevycházejí ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení, nýbrž jsou založeny na vlastní verzi skutkového děje (podle níž obviněný B. nevěděl, že se podílí na trestné činnosti ostatních obviněných), která je od soudy učiněných skutkových zjištění odlišná.
29. Z obsahu dovolaní obviněného vyplývá, že obviněný zpochybňuje své zavinění a v zásadě i spolupachatelství poukazem na skutečnosti, které podle něj nemají oporu v provedeném dokazování. Takto konkrétně zpochybňuje závěry soudu o nepřiměřenosti odměny za přípravu formuláře, o nestandardnosti ručního vyplňování formulářů, jeho přítomnosti na schůzce v cukrárně, jízdy pro falešná razítka, zpochybňuje tedy závěry soudu, že obviněný musel mít pochyby o legálnosti činnosti, kterou vykonával.
30. Všemi naznačenými otázkami se přitom zabýval již nalézací soud zejména na stranách 20. a 21. odůvodnění svého rozsudku a následně také vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2021 pod bodem 15. odůvodnění. K takto koncipované obhajobě obviněného, nadále uplatňované i v rámci dovolacího řízení, lze v obecné rovině uvést, že takováto obhajoba obviněného je založena na zpochybňování jednotlivých skutkových okolností, která však tvoří podstatu jeho protiprávního jednání teprve ve svém souhrnu, tedy poté, co byly soudy jednotlivé aspekty protiprávního jednání obviněného správně a důsledně hodnoceny z hlediska §2 odst. 6 tr. ř. Námitkám obviněného B. by tak bylo možno přisvědčit, pokud by jednotlivé skutečnosti a důkazy, které zpochybňuje, stály osamoceně. Tak tomu ovšem není, neboť nižší soudy své skutkové závěry založily na zhodnocení celé řady důkazů, včetně výpovědi obviněného tak, jak to předpokládá citované ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
31. Navíc je třeba také poznamenat, že Ústavní soud se ve svém zrušujícím nálezu ztotožnil toliko s některými námitkami obviněného B., v důsledku čehož byl obviněný napadeným rozsudkem vrchního soudu v útocích uvedených pod body 1., 2., 38. a 39. odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu zproštěn obžaloby. Jak ale také vyplývá z odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu, námitky obviněného vztahující se k otázce dovození úmyslu obviněného na podvodném jednání nejsou shledávány jako opodstatněné, když Ústavní soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
32. Je-li naprostá většina námitek obviněného skutkové (a dílem také procesní) povahy, pak Nejvyšší soud ve spojení s výše uvedeným (viz body 20. až 22.) uvádí, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
33. Je skutečností, že obviněný sice ve svém dovolání námitku extrémního rozporu uplatňuje, tento však z výše uvedených důvodů z napadených rozhodnutí a spisového materiálu nevyplývá.
34. Tento extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není založen a odůvodněn ani výhradou obviněného týkajících se toho, že není najisto postaveno, že by obstaral alespoň některá ze zneužitých razítek (odpadají výhrady ohledně bodů 1. a 2., ohledně kterých byl obviněný zproštěn). Kromě skutkového charakteru této námitky (obviněný zpochybňuje důkazy a jejich věrohodnost, ze kterých tato skutečnost vyplývá) je třeba zdůraznit a poukázat na to, že obviněný tuto námitku směřuje v rozporu s ustanovením §265a odst. 4 tr. ř. v podstatě proti odůvodnění napadených rozhodnutí a nikoliv proti jejich výrokové části.
35. Platí totiž, že dovoláním (podobně jako jinými opravnými prostředky) lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3148).
36. Z výrokové části (skutkové věty) napadeného rozhodnutí přitom vyplývá pouze tolik, že obvinění (výslovně zmíněn V. H.) předmětné formuláře (žádosti o výplatu z penzijního připojištění) opatřili zfalšovanou ověřovací doložkou s kulatým razítkem se státním znakem od zesnulého notáře V. K. Vrchní soud tak neuvádí nic v tom směru, že by tyto razítka zajistil či jinak obstaral obviněný. Navíc se uvedenou otázkou z věcného hlediska zabýval v bodu 15. odůvodnění již vrchní soud. Ani v tomto směru tedy Nejvyšší soud extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal.
37. Za námitku čistě procesní povahy stojící zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu pak je nutno považovat i jeho výhrady stran nestíhání některých svědků, kteří se trestné činnosti ostatních obviněných měli účastnit minimálně stejnou měrou jako on. Jak sám obviněný B. správně uvádí, s ohledem na zásadu oficiality a zásadu obžalovací mohou soudy rozhodovat pouze o skutcích a obviněných, které a kteří jsou předmětem obžaloby. Současně není ani vyloučeno, že orgány činné v trestním řízení dodatečně trestní stíhání některých svědků zahájí. Jen na základě skutečnosti, že někteří z možných spolupachatelů nebyli za své jednání dosud trestně stíhání, však v žádném případě nelze požadovat zproštění obžaloby pro obviněného B.
38. Jediná dovolací námitka obviněného, kterou lze s určitou mírou tolerance podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je jeho námitka týkající se (ne)zohlednění míry spoluúčasti obviněného na jednání ostatních spoluobviněných, což má zpochybňovat otázku jeho spolupachatelství . Do značné míry však obviněný tuto otázku spojuje se subjektivní stránkou jím spáchaného trestného činu, která s ohledem na svou skutkovou podstatu byla Nejvyšším soudem vypořádána výše.
39. Podle §23 tr. ř. byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
40. Spolupachatelství přitom vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.) Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. (rozhodnutí publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
41. Z hlediska okolností zjišťovaných v této trestní věci pak je nutné zdůraznit, že při právním posouzení jednání obviněného nelze z tohoto (pokračujícího) skutku vytrhávat dílčí skutkové okolnosti (jak činí obviněný), nýbrž je třeba hodnotit celý skutek (všechna dílčí jednání) v jejich komplexu, tedy v jejich vzájemné souvislosti a provázanosti. Pouze z tohoto hlediska pak je třeba ve vzájemné souvislosti posuzovat jednání, jehož se obviněný dopustil.
42. Při vědomí právě naznačených obecných kritérií platných pro posouzení otázky spolupachatelství lze z hlediska účasti obviněného na posuzované trestné činnosti konstatovat, že není rozhodné, zda všechny formuláře výpovědi vyplnil a odeslal obviněný či tak učinil pouze u části z nich, nebo zda se na vyplňování a odesílání formulářů podílely i jiné osoby, respektive, zda tyto formuláře či jejich část podával k poštovní přepravě. Jak již konstatoval vrchní soud (jakkoliv v části týkající se odůvodnění výroku o trestu pod bodem 17. odůvodnění), zapojení všech odsouzených včetně obviněného bylo (v rozsahu odsuzující části rozsudku vrchního soudu) takřka rovnocenné, neboť jeden bez druhého by trestnou činnost úspěšně páchat nemohl.
43. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že většina námitek obviněného B. se míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jediná námitka, kterou pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, není opodstatněná.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
44. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář