ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1204.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1204/2020-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka ve věci žalobce P. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem MBA, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 3 500 000 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 40/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 68 Co 335/2019-402, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 22. 5. 2018, č. j. 42 C 40/2015-307, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení částky 3 500 000 USD s tam specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč (výrok I), a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 3 500 000 USD s příslušenstvím jako náhrady škody (ve výši 2 930 000 USD) a nemajetkové újmy (ve výši 570 000 USD), jež mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 27 C 152/2009 spočívajícího v tom, že soud nezajistil řádné nakládání se spisem, neboť mělo dojít k manipulaci s dokumenty o finančních transakcích, jež byly založeny na č. l. 4418 a 4420 připojeného trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 3/2004, jež byly pro žalobce klíčovým důkazem nezbytným pro úspěšné uplatnění jeho nároku u švýcarské banky na vrácení neprávem převedené (zpronevěřené) částky 930 000 USD. Podle žalobce obsahoval trestní spis namísto původních kopií listin shodných s originálem pouze kopie bez ověření shody s originálem, ze kterých byly navíc odstraněny podpisy účastníků transakcí (podpis žalobce), zvláště pak podpis třetí osoby, která takto provedla neoprávněný výběr částky 930 000 USD z jeho účtu u švýcarské banky. Žalobce tvrdil existenci škody ve výši neoprávněně vybraných a nevrácených 930 000 USD, a ušlého zisku ve výši 2 000 000 USD, kterého mohl dosáhnout, pokud by obchodoval/zhodnocoval částku 930 000 USD, a to včetně úroků a nákladů dosavadního uplatňování nároku vůči švýcarské bance.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v jeho výroku I (podle obsahu dovolání pouze té jeho části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé), napadl žalobce včasným dovoláním. Požadoval jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13, pro „extrémní rozpor mezi soudem provedenými důkazy (a obecně tím, co se v soudním řízení odehrálo a vyšlo najevo) na straně jedné a skutkovými zjištěními soudu na straně druhé“, neboť jejím prostřednictvím žalobce fakticky pouze polemizuje s výsledkem hodnocení důkazů provedeným soudem a správností skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel. Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění nemá dovolatel způsobilý dovolací důvod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016). V projednávané věci přitom nejde o situaci, v níž by skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalobci nepodařilo prokázat, že došlo k manipulací s dokumenty o finančních transakcích, jež byly založeny na č. l. 4418 a 4420 trestního spisu, spočíval na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. o případ, kdy by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními dovolací soud z obsahu spisu nezjistil. Činil-li žalobce v dovolání své vlastní hodnocení provedených důkazů, Nejvyšší soud připomíná, že odlišná verze skutku prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů, sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018).
Ani námitka, že důkazní standard požadovaný soudy obou stupňů pro prokázání skutečnosti tvrzené žalobcem o neoprávněné manipulaci s dokumenty o výběru prostředků z účtu byl nepřiměřeně vysoký, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud nepostupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, který byl vydán za účelem ochrany práv prokazatelně duševně nemocných osob ve věci týkající se specifické problematiky aplikace §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, resp. §581 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a v němž Ústavní soud pro tento typ sporů shledal důkazní standard „zcela jednoznačného skutkového závěru“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ za nadměrně vysoký, současně však konstatoval, že české civilní procesní právo žádnou obecnou míru požadované pravděpodobnosti pro unesení důkazního břemene nezná a že podle §153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a podle §132 o. s. ř. soud důkazy hodnotí podle své úvahy. Odvolací soud závěr o tom, že žalobce neprokázal výše uvedené tvrzení, založil na hodnocení důkazů provedeném podle §132 o. s. ř. Takový postup odvolacího soudu přitom odpovídá též ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda je soud povinen před rozhodnutím ve věci samé poskytnout účastníku řízení, kterého tíží důkazní břemeno, procesní poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., má-li za to, že takový účastník řízení důkazní břemeno neunáší, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud vycházel ze zjištění, že žalobci bylo opakovaně (bezvýsledně) poskytnuto řádné poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. při jednáních soudu prvního stupně konaných ve dnech 5. 8. 2016 a 27. 7. 2017, a to poté, co měl soud na základě žalobcem označených a již provedených důkazů za to, že tvrzení o manipulaci s předmětnými dokumenty neprokázal (srov. například žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobci tak soud dal příležitost doplnit (se zřetelem na dosavadní výsledky dokazování) další důkazní návrhy. Nebyl tedy důvod pro to, aby byl žalobce opětovně (již potřetí) poučován i při dalším jednání soudu prvního stupně před vyhlášením rozsudku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1290/2021). Ostatně žalobce žádné další (dříve neuplatněné) důkazy k prokázání jím tvrzené manipulace s dokumenty o finančních transakcích neoznačil ani následně v odvolacím řízení, kdy mu z rozsudku soudu prvního stupně muselo být bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tomuto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1074/2012, uveřejněný pod číslem 1/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně namítá-li žalobce, že odvolací soud aplikoval judikaturu týkající se prokazování příčinné souvislosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007), jež aplikována být neměla, neboť své rozhodnutí na absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou nezaložil, pak ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odvolací soud vycházel z obecných závěrů vyjádřených ve zmíněném rozhodnutí týkajících se povinnosti žalobce tvrdit a prokázat oprávněnost žaloby (byť tam uvedených ve vztahu k otázce příčinné souvislosti), od kterých se neodchýlil, pokud na základě hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. dospěl k závěru, že žalobce své tvrzení o nesprávném úředním postupu žalované neprokázal, a z tohoto důvodu žalobě nevyhověl.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 9. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu