ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.694.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 694/2021-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce M. Š. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Lidická 405/3, proti žalované A. K. , bytem XY, o zaplacení 106 828 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 112 C 30/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 9. 2020, č. j. 30 Co 68/2020-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 106 828 Kč s příslušenstvím sestávající z dluhů žalované za vodné a stočné (62 315 Kč), za dodávky elektřiny (5 909 Kč) a pojištění domu (39 596 Kč) v souvislosti s nemovitostí č. p. XY v obci XY, jejímiž ideálními podílovými spoluvlastníky byli účastníci do června 2016.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 112 C 30/2017-140, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2020, č. j. 30 Co 68/2020-162, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 640,50 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 26. 7. 2017, jinak jej ve zbývající části tohoto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
K podání dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 640,50 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 2. 7. 2017 do zaplacení, není žalobce (subjektivně) oprávněn. Tímto výrokem mu totiž nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, odstranitelná tím, že by rozsudek odvolacího soudu dovolací soud zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze zrušením rozhodnutí odvolacího soudu odstranit. Subjektivní přesvědčení účastníka není určující. Oprávnění podat dovolání svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Dovolání žalobce proti výroku odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud vyhověl jeho žalobnímu nároku, je tudíž subjektivně nepřípustné.
Soudní praxe je jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2019, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05).
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně požadavku žalobce na úhradu elektřiny a pojištění domu, je (i s ohledem na závěry uvedené v předchozím odstavci) přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje přípustnost dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž je výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil listiny (důkazy), z nichž vyplývá vůle žalované uhradit své závazky vůči žalobci, a že v rozporu s jím předestřenými rozhodnutími (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 40/2008) dospěl k závěru, že žalovaná dluh vůči žalobci neuznala, ve skutečnosti nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že advokát žalované JUDr. Jaroslav Belda na listinách založených ve spise na č. l. 70 až 72 potvrdil jejich převzetí (tím, že připojil podpis k vlastnoručně napsanému textu „Převzal dne 26.3.2013“), nikoliv, že by listiny obsahovaly projev vůle žalované být jejich obsahem vázána, z čehož dovodil, že se nemůže jednat o kvalifikované uznání dluhu se zákonem předvídanými důsledky. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalobce domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Polemika dovolatele s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje- a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Závěru odvolacího soudu, že žalobcem předložené listiny nelze považovat za kvalifikované uznání dluhu žalovanou, není co vytknout, jelikož z nich není objektivně určitelná výše dluhu, kterou měla žalovaná uznat, a nestačí, ví -li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž – vzhledem k obligatorní písemné formě právního jednání – musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat, přičemž tento předpoklad není v projednávané věci naplněn.
Výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který se nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce, jejichž prostřednictvím zpochybňoval správnost závěru soudu prvního stupně o neurčitosti uznávacího prohlášení, a navíc svůj závěr o neurčitosti uznávacích prohlášení ze dne 26. 3. 2013 na č. l. 70 až 72 neodůvodnil, k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Těmito námitkami - byť je podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu a v argumentaci vztahující se k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod i odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva - žalobce nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Navíc je třeba poznamenat, že v projednávané věci soudy zdůvodnily, proč listiny založené na č. l. 70 – 72 nepovažují za uznávací projevy žalované (neboť z nich neplyne vůle žalované být vázána jejich obsahem, tedy uznat dluh žalobce co do důvodu i výše). Prosazuje-li žalobce, že odvolací soud učinil závěr o neurčitosti listin ze dne 26. 3. 2013 převzatých J. B., pomíjí, že odvolací soud žádný závěr o jejich neurčitosti či neplatnosti neučinil.
Argumentuje-li žalobce, že žalovanou vznesená námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, jelikož byl opakovaně písemně i ústně ujištěn, že závazek bude uhrazen, a poukazuje-li v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, přehlíží, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, z 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a z 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). Z uvedených hledisek zjevně odvolací soud při posuzování případného rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy vycházel, uzavřel-li, že žalovaná nemohla důvodně vyvolat u žalobce přesvědčení, že mu do určité doby zaplatí konkrétní částku, jelikož takového ujištění se žalobci od žalované nedostalo. Žalobci nic nebránilo uplatnit své nároky včas u soudu a neučinil-li tak, vystavil se vlastní nečinností riziku důvodně uplatněné námitky promlčení. O případ, kdy je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, se tak v posuzovaném případě nejedná.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel sice napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci nevznesl; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm.h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu