ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1141.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1141/2020- 1509
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovoláních obviněného J. B. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 7 To 104/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 7 To 104/2019 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 52 T 8/2014.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 52 T 8/2014, byl obviněný J. B. uznán vinným jednak přípravou zločinu vraždy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku a jednak přípravou zločinu vydírání podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„že nejméně po dobu od konce července 2013 do 5. listopadu 2013 ve Vazební věznici XY, plánoval vraždu osob A. Š., nar. XY, E. S. F., nar. XY a O. C., nar. XY, v úmyslu vyřídit si s nimi osobní spory a zajistit si majetkový prospěch v desítkách milionů Kč, když za tímto účelem navázal kontakt s odsouzeným M. L., nar. XY u kterého předpokládal, že je schopen jeho plány vzhledem k jeho trestní minulosti a autoritě mezi ostatními odsouzenými realizovat, zajistit osoby mimo prostory věznice, které by za finanční úplatu v amerických dolarech profesionálním způsobem požadovanou likvidaci mimo prostor věznice, tedy na svobodě, provedly, a proto mu poskytl podrobné podklady k osobám, které mají být zlikvidovány, jména, věk, rodinný stav, kontakty, bydliště, zaměstnání, denní režim, informace o jejich finanční situaci, osobních zvyklostech, informace k rodinným příslušníkům a možným rizikům u těchto osob, a konkrétně po M. L. požadoval, aby prostřednictvím osob na svobodě zajistil zavraždění všech jmenovaných, kdy A. Š. měl být rovnou zabit, nejlépe za pomocí vystřelovacího nože někde v metru, kde je hodně lidí, případného únosu se v jeho případě obával vzhledem k výcviku jmenovaného, E. S. F. měl být unesen, mučením a pod pohrůžkou zabití donucen k vydání hotovosti nejméně 10 milionů Kč a následně zabit tak, že mu má být do těla vpraveno několik litrů tvrdého alkoholu a to nalitím do úst a konečníku, až dojde k jeho úmrtí na otravu alkoholem, O. C. měl být rovněž nejdříve unesen, mučením a pod pohrůžkou zabití donucen k vydání hotovosti nejméně 50 milionů Kč a následně zabit blíže neurčeným způsobem, těla všech obětí měla být nalezena, aby se veřejnost o jejich úmrtí dozvěděla,
a současně v téže době na témže místě, tedy nejméně po dobu od konce července 2013 do 5. listopadu 2013 ve Vazební věznici XY, plánoval vydírání osob J. N., nar. XY, F. F., nar. XY a P. Š., nar. XY, v úmyslu získat jejich finanční prostředky, když za tímto účelem obdobně jako ohledně objednání vražd navázal kontakt s odsouzeným M. L., nar. XY, u kterého předpokládal, že je schopen jeho plány realizovat a proto mu poskytl podrobné informace k těmto osobám jako jejich jména, věk, rodinný stav, kontakty, bydliště, zaměstnání, denní režim, finanční situaci, osobní zvyklosti, informace k rodinným příslušníkům, výslovně pak požadoval, aby J. N. byla navštívena rusky mluvícími muži a pod pohrůžkou veřejného vyzrazení informace, že otcem její devítileté dcery není její manžel, ale J. B., přinucena k vyplacení finanční hotovosti ve výši 1 milion Kč, F. F. měl být navštíven rusky mluvícími muži a pod pohrůžkou použití násilí a v případě, že nebude spolupracovat, za použití násilí konkrétně vláčením za traktorem přinucen k vyplacení finanční hotovosti ve výši alespoň 2 miliony Kč, P. Š. měl být navštíven rusky mluvícími muži a pod pohrůžkou použití násilí přinucen k vyplacení finanční hotovosti ve výši 20 milionů Kč, veškerá takto získaná finanční hotovost měla být použita k financování útěku obžalovaného z věznice do zahraničí mimo EU, konkrétně do Běloruska, pomocí padělaných cestovních dokladů, přičemž k pokusu ani dokonání zločinů nedošlo z důvodů nezávislých na vůli obžalovaného, neboť M. L. jeho jednání oznámil Policii ČR.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. B. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 52 T 8/2014, podal obviněný J. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 7 To 104/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný J. B. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Jinak zůstal rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 7 To 104/2019, podal následně obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. Nohy dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka uvedených deliktů, neboť obviněný neměl v úmyslu uvedenou trestnou činnost spáchat. Dále uvedl, že nevytvářel žádné podmínky pro spáchání výše uvedených zločinů, jednalo se z jeho strany o „plané“ řeči na úkor osob, které ho poškodily. Rovněž namítl absenci objektivní stránky trestných činů, neboť slovní spekulace obviněného se neprojevily v žádném konkrétním jednání, když obviněný obviněnému L. nepředal bližší instrukce nebo pokyny, v ničem ho neovlivňoval, příp. nepředal žádné peníze. Podle obviněného nebyl respektován princip presumpce neviny a z něho vyplývající zásada in dubio pro reo a in dubio mitius, přičemž k porušení práva na spravedlivý proces došlo v souvislosti s hodnocením výpovědi svědka L. V dané věci je výpověď svědka L. jediný přímý (avšak nepravdivý) důkaz. Dále obviněný namítl hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Na závěr dovolání shrnul, že soudy chybně posoudily podstatu jeho jednání a že naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje ve výše uvedených skutečnostech a v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na tomto základě učiněnými skutkovými zjištěními.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 52 T 8/2014 a aby věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 7 To 104/2019, podal obviněný J. B. dále dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. Goldsteina opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, přičemž zmínil, že ve věci již bylo rozhodováno Nejvyšším soudem. V návaznosti na to namítl, že pokud bylo jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, kvalifikováno jako příprava zločinu vraždy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku a příprava zločinu vydírání podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, pak šlo o nesprávné právní posouzení věci. V této souvislosti namítl absenci subjektivní stránky, a tedy vadnou právní kvalifikaci, přičemž uvedl, že nikdy nepojal úmysl zločiny spáchat a bylo třeba zohlednit okolnosti, za kterých obviněný tyto výroky vynášel (výkon mnohaletého trestu odnětí svobody, frustrace z uvedené životní situace …). Vzhledem k uvedenému dále namítl porušení zásady trestní represe, když soudy dostatečně nepřihlédly ani k §12 odst. 2 tr. zákoníku, a rovněž, že nebyla dodržena zásada presumpce neviny podle čl. 40 Listiny a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo (jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností). Obviněný se rovněž vyjádřil k výpovědi svědka L. a zmínil znalecký posudek k jeho osobě a v souvislosti s touto výpovědí se vyjádřil i k výpovědím svědků M. a T. V dovolání obviněný dále uvedl, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou poznamenána extrémními vnitřními rozpory a představují zásah do jeho základních práv a svobod, rovněž trpí zásadními procesními vadami, a stojí na důkazech, které nejsou autentické ani zákonné.
Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 52 T 8/2014 a aby sám obviněného zprostil obžaloby, příp. aby věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací soud již ve věci obviněného jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 299/2017. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. 7 To 89/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 52 T 8/2014, včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. V rámci zmíněného kasačního usnesení dovolací soud rovněž vytkl konkrétní pochybení. Výsledkem nového projednání věci po shora citovaném zrušovacím usnesení dovolacího soudu je nyní přezkoumávané rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. 7 To 104/2019.
Má za to, že v rámci nyní přezkoumávaných rozhodnutí dostály soudy svým povinnostem a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu prezentovaným v jeho usnesení ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 299/2017, napravily veškeré vytýkané vady, v důsledku čehož je nyní přezkoumávané rozhodnutí vrchního soudu (ve spojení s rozhodnutím soudu krajského) bezvadné.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobou oprávněnou prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Úvodem je třeba poznamenat, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v posuzované věci poprvé rozhodl odsuzujícím rozsudkem dne 2. 12. 2014, sp. zn. 52 T 8/2014, jímž byl obviněný uznán vinným přípravou zločinu vraždy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku a přípravou zločinu vydírání podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 7 To 30/2015, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného tento rozsudek v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby učinil rozhodnutí nové. Následně bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 52 T 8/2014, rozhodnuto tak, že byl obviněný J. B. za trestnou činnost, pro kterou byl obžalován, se stejnou právní kvalifikací (jako v předchozím rozsudku) odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Z podnětu odvolání obviněného pak ve věci rozhodl rozsudkem Vrchní soud v Praze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně napadený rozsudek zrušil, a to ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný J. B. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 299/2017, na základě dovolání podaného obviněným, bylo rozhodnuto tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. byl zrušen jednak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016, dále i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 52 T 8/2014. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla současně zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po novém projednání věci po shora citovaném zrušovacím usnesení dovolacího soudu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 52 T 8/2014, kterým byl obviněný J. B. uznán vinným jednak přípravou zločinu vraždy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku a jednak přípravou zločinu vydírání podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Na základě odvolání podaného obviněným J. B., pak rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 7 To 104/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný J. B. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Z obsahu obviněným nyní vznesených výhrad Nejvyšší soud shledal, že se jedná o obdobné námitky, jimiž obviněný brojil i proti již dříve v této věci vydaným rozhodnutím soudů nižších stupňů, která jsou uvedena výše. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud přezkoumávanou trestní věc posuzuje podruhé, když již dříve v ní vydal své závazné stanovisko, bylo třeba nejen v reakci na obviněným podané dovolání, ale i z hlediska obecně stanovených pravidel, nezbytné nejprve zkoumat, zda soudy nižších stupňů poté, co jim byla tato trestní věc vrácena k novému rozhodnutí, podle §265s odst. 1 tr. ř. splnily pokyny, jež jim Nejvyšší soud uložil, a zda se řídily právními názory, jež vyslovil. Tento postup je namístě zásadně i proto, že nedošlo ke změnám skutkových zjištění a skutkový základ je stále stejný.
Na podkladě nyní přezkoumávaných rozhodnutí a v nich rozvedených důvodů konfrontovaných s pokyny a právními názory dovolacím soudem v předchozím rozhodnutí vyslovenými, Nejvyšší soud shledal, že soudy povinnosti plynoucí z §265s odst. 1 tr. ř. zcela nesplnily.
Jak je zřejmé z dosavadního popisu průběhu trestního řízení, soud prvního stupně vyhlásil v této trestní věci již tři meritorní (pokaždé odsuzující) rozsudky. Před každým z nich provedl v hlavních líčeních celou řadu důkazů, takže mu rozhodně nelze upřít snahu provedeným dokazováním objasnit co nejpřesněji a co nejúplněji skutek, pro nějž byl obviněný postaven před soud. Obsah podstatných částí těchto důkazů také zmínil v obsáhlých popisných pasážích odůvodnění jednotlivých rozsudků (včetně posledního rozsudku ze dne 15. 10. 2019). V řízení, které předcházelo vydání nyní přezkoumávaných rozhodnutí, soud prvního stupně vyhověl pokynům Nejvyššího soudu v tom, že při hlavním líčení konaném dne 25. 2. 2019 vyslechl J. M., jehož výslech Nejvyšší soud uložil provést za účelem objasnění a upřesnění, kteří policisté se měli s M. ve věznici nacházet, jak dlouho s L. jednali, co bylo předmětem a důvodem vzájemného seznamování, zda o tomto úkonu existuje zápis, zda je tato návštěva zanesena v knize návštěv ve věznici, jak dlouho trvala, zda ve věci vedl nějaký spis, jaké měl pověření pro návštěvu L. ve věznici atd. Soud prvního stupně znovu vyslechl svědkyně T. T. a R. W., přičemž byla provedena konfrontace podle §104a tr. ř. mezi těmito svědkyněmi ohledně předání hodinek s nahrávacím zařízením. Dále provedl výslechy svědků M. B., M. R., M. W., L. N., P. Ř. a J. V.
Byl vypracován dodatek ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, přičemž byl znalci prostudován kompletní spis, včetně DVD pořízené svědkem L., posudek MUDr. Lednické a její výslech, a rovněž posudek Mgr. Svatoňové. V rámci tohoto dodatku bylo vysvětleno hodnocení projevu obviněného jako „slovní salát“, když znalci uvedli, že obviněný komunikoval jinak při znaleckém vyšetření (slovní salát) a jinak při hlavním líčení (smysluplná komunikace), v tom není žádný rozpor. Vyjádřili přesvědčení, že způsob komunikace obviněného, který označili jako slovní salát, byl účelový, aby dosáhl hodnocení svých myšlenek jako absurdních, proto z přítomnosti slovního salátu nevyvodili žádné závěry o jiné duševní poruše než osobností. Byl také vyslechnut při hlavním líčení znalec MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., který uvedl, že tzv. slovní salát měl obviněnému sloužit k tomu, aby nemohlo dojít k vlastnímu vyšetření a odpovědím na otázky. Takto se choval při vyšetření, nebylo to zapříčiněno medicínskou indispozicí, nebyl to projev duševní choroby, ale způsob obhajoby. K předmětnému DVD zopakoval, že jako znalci nebrali vážně vyjádření obviněného, že byl pod vlivem návykových látek.
V posuzované věci je třeba uvést, že z písemného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů se podává, že tyto při formulování skutkového stavu vycházely zejména z výpovědi svědka M. L. (viz str. 46 rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 14 rozsudku soudu druhého stupně). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že předmětná výpověď svědka M. L. představovala důkaz při formulování skutkového stavu podstatný. Jelikož obviněný od samého počátku trestního stíhání svou vinu popíral (a nadále popírá), soud prvního stupně založil zjištění, že pachatelem přípravy zločinu vraždy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku a přípravy zločinu vydírání podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku je právě on, na v podstatě jediném přímém důkazu (svědecké výpovědi svědka M. L., který byl přímým účastníkem hovorů s obviněným, a pořídil rovněž nahrávky /které jsou na DVD a založeny na č. l. 230/, které jsou podle soudů přímým a v souladu se zákonem pořízeným usvědčujícím důkazem) a na dalších nepřímých důkazech (na svědeckých výpovědích především J. M., R. W., T. T., J. V., P. T., jednotlivých policistů, kteří se na objasnění činu podíleli, dále na celé řadě znaleckých posudků, odborných vyjádření aj.). Po jejich zhodnocení dospěly k závěru, že vina obviněného byla zcela jednoznačně a nepochybně prokázána. Obhajoba obviněného byla dle názoru soudů jednoznačně vyvrácena a jeho vina potvrzena především výpovědí svědka M. L. a pořízenými zvukovými a obrazovými záznamy.
Nejvyšší soud ani v tomto dovolacím řízení nezpochybňuje, že hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je doménou soudu prvního stupně. Ten totiž v hlavním líčení v souladu s principem bezprostřednosti, přímosti a ústnosti jednotlivé důkazy provádí, a proto má vytvořeny ty nejlepší předpoklady pro jejich hodnocení. Hodnocení všech provedených důkazů způsobem odpovídajícím citovanému ustanovení je ovšem vysoce náročnou intelektuální činností všech soudců, kteří se na rozhodování podílí. Musí být věnována mimořádná pozornost všem důkazům, které musejí být zvlášť pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení soudců založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud takový hodnotící postup není bezezbytku zachován a již nalézací soud přesvědčivě nevyvodí z provedených důkazů skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., nelze považovat proces hodnocení důkazů za správný a zákonný.
Důvodem výjimečného zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze nesprávné hodnocení důkazů soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a to ještě za podmínky existence tzv. extrémního rozporu. Zásada volného hodnocení důkazů vyplývající z tohoto ustanovení zákona, má přitom jako jedno z hledisek tohoto hodnocení i zákonnost důkazů, tj. zda byly opatřeny a provedeny zákonným způsobem. Přezkoumávání zákonnosti, resp. procesní použitelnosti důkazů až v řízení o dovolání, jako mimořádném opravném prostředku, je vzhledem k požadavku výjimečného zasahování do pravomocných soudních rozhodnutí podmíněno právě výše uvedenou existencí extrémního rozporu, a to mezi důkazy (opatřenými a provedenými v souladu se zákonem) a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Zpochybňování procesní použitelnosti určitého důkazu v řízení o dovolání je však relevantní pouze v případě, že jde o důkaz stěžejní, kdy určité podstatné skutkové zjištění není spolehlivě prokázáno jinými důkazy. Pokud by skutková zjištění byla založena na usvědčujícím důkazu, jehož obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů, pak by šlo o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
V této věci obviněným zpochybňované skutkové zjištění, zda se jednalo o přípravu předmětných trestných činů, je založeno právě na výpovědi svědka M. L., resp. obrazovém a zvukovém záznamu pořízeném ve věznici tímto svědkem. Je tedy nutné pečlivě posoudit otázku zákonnosti důkazu, jímž je obrazový a zvukový záznam, pořízený ve věznici svědkem L. při debatách s obviněným, jejichž předmětem byly úvahy o fyzické likvidaci různých osob, skandalizaci či poškození na zdraví dalších osob a o možném útěku obviněného z věznice.
Nalézací soud obrazový záznam pokládá za zákonný (a tedy i použitelný) důkaz, když v odůvodnění rozsudku uvedl, že přestože bylo pořízení zvukového a obrazového záznamu realizováno v utajení jiným odsouzeným, a to M. L. (který se hypoteticky dopustil jednání, které by mohlo být postiženo kázeňsky) je nutno na to hledět tak, že motivem bylo odkrytí vysoce společensky škodlivé, násilné, závažné trestné činnosti. Obrazový a zvukový záznam nebyl pořízen násilím, obviněný ke svým vyjádřením nebyl nucen, jedná se tedy o hodnověrný důkaz, ze kterého je možno vycházet. Sám svědek M. L. při hlavním líčení uvedl, že záznam až do hlavního líčení neviděl, jelikož tak, jak byl natočen, byl předán, on sám by ani neuměl záznam měnit, takže ho nemohl upravit, ani to podle něho nešlo. Rovněž odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze, založeném na č. l. 656 spisu, že „i za situace, kdy byl záznam pořízený soukromou osobou, který zasahuje do sféry osobnostních práv zaznamenávaných osob, nebyl pořízen s jejich souhlasem či v souladu se zákonnými výjimkami, není jeho použitelnost pro potřeby dokazování v řízení před soudem zcela vyloučena“. Dále soud odkázal na následné rozhodnutí Vrchního soud v Praze ze dne 1. 11. 2016, z čehož krajský soud vyjímá závěr, že vrchní soud uzavírá , že v daném případě použití kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje v posuzované věci znaky porušení obžalovanému ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí a že tento záznam je jako důkaz plně legitimní. Vysoká společenská škodlivost protiprávního jednání obžalovaného je reflektována i příslušnou sazbou trestu odnětí svobody odpovídající kvalifikaci. Tím otázku posouzení zákonnosti a použitelnosti zmíněného důkazu považoval za vyřešenou.
Odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí citoval ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. a §89 odst. 3 tr. ř., přičemž neshledal, že by byl posuzovaný důkaz získán nezákonným donucením nebo jeho hrozbou. Konstatoval, že i za situace, kdy kamerový záznam pořízený svědkem L. jako soukromou osobou, který zasahuje do sféry osobnostních práv obviněného, nebyl pořízen s jeho souhlasem nebo v souladu se zákonnými výjimkami, není jeho použitelnost pro potřeby dokazování před soudem zcela vyloučena. V takovém případě je třeba poměřit legitimitu cíle, kterého mělo být pořízením záznamu dosaženo na straně jedné a přiměřenost užitého postupu na straně druhé. I tento soud má za to, že v konkrétním případě může nad ochranou osobnostních práv obviněného převážit zájem společnosti na objasnění a potrestání deliktních jednání a především pak ochrana ústavně zaručených práv pořizovatele takového záznamu. Dále uvedl, že v daném případě je zájem společnosti na objasnění a potrestání deliktního jednání zcela zřejmý – a to zamezení spáchání mimořádně nebezpečných trestných činů. Odvolací soud uzavřel, že použití kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení obviněnému ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí a tento záznam shledal jako důkaz plně legitimní.
Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení uvedl, že v konkrétním případě postrádá kromě obecně tradovaných formulí jakoukoli snahu po skutečném rozkrytí všech okolností případu, neboť oba soudy vycházejí z předpokladu dosud důkazy nepodloženého, že svědek L. postupem času sám naznal nesprávnost svého jednání, posoudil, docenil a zalekl se vysoké míry protiprávnosti řečí a úvah obviněného, a vědom si svého diskreditovaného postavení, chtěl dosáhnout spravedlnosti způsobem, jenž je se zákonným a spravedlivým postupem v hrubém nesouladu. S tímto konstatováním pak souvisel pokyn Nejvyššího soudu, jenž v odůvodnění usnesení ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 299/2017, soudům nižších stupňů uložil, že „závěr o zákonné či nezákonné použitelnosti obrazového a zvukového záznamu bude možno učinit až tehdy, bude-li objasněn anebo učiněn důsledný pokus o objasnění skutkového stavu věci ve shora uvedených souvislostech, o nichž nejsou důvodné pochybnosti.“.
V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 3318/09, kde se uvádí: „i kdyby bylo zjištěno, že některý důkaz byl získán nezákonným nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování přihlédnout. Neplatí to, je-li pachatelova vina prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu“. Je třeba připomenout, že jediným důkazem, který (zřejmě) nezákonné nahrávce má v posuzovaném případě přivodit onu požadovanou spolehlivost, je pouze výpověď svědka L., jenž však je autorem zpochybňovaného důkazu.
Jak zmínil Nejvyšší soud ve svém zrušovacím usnesení, vzhledem k tomu, že svědek L. je jediným přímým účastníkem hovorů s obviněným, a pořídil rovněž nahrávku, která je podle soudů obou stupňů přímým a v souladu se zákonem pořízeným usvědčujícím důkazem, měla být soudy obou stupňů těmto důkazům věnována zvýšená pozornost a měly být zvlášť pečlivě hodnoceny.
V duchu tohoto pokynu bylo proto třeba, aby soudy provedly i další důkazy, pokud by mohly přispět k objasnění věci, a to především výpověď svědka M. L. zaměřená na okolnosti získání nahrávacího zařízení a přenos dat z tohoto zařízení (hodinky) na flash disk. Obviněný v rámci svého dovolání zpochybnil zákonnost důkazu (zvukového a obrazového záznamu), což by vzhledem k zachování práva obviněného na spravedlivý proces mělo v řízení o dovolání význam (i přes čistě procesní charakter této námitky), pouze ale v případě, že by se jednalo o jediný, resp. stěžejní důkaz o jeho vině. Významnou okolností bude tedy to, zda důkaz v podobě zvukového a obrazového záznamu stojí ve věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele nebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění, s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě.
Svědek L.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že svědek L. po poučení uvedl, že svého práva nevypovídat využívá, vypovídat nebude a to z důvodu nebezpečí trestního stíhání osoby blízké, konkrétně jeho nevlastní dcery, kterou bere jako vlastní, protože s ní žil ve společné domácnosti v jejím věku od 4 do 8 let a od 14 do 16 let a v mezidobí, kdy byl ve výkonu trestu ho navštěvovala, i v současné době udržují vztahy. Z důvodu obhajoby obviněného, že záznamy, které byly přehrány a na kterých jsou zřejmé rozhovory mezi ním a L., které měly být pořízeny za pomoci hodinek jsou nevěrohodné, byly opětovně přehrány v jednací síni, ale tentokrát za přítomnosti svědka L., ten uvedl, že se na nich poznává, hovoří tam on a obviněný. Je to u něj na cele, nikdo jiný tam nebyl, pokud tam jsou jiné hlasy, tak je to rádio, není to sestříhané, takto to bylo. Obraz se hýbe, protože měl hodinky na rukou. Potvrdil, jak je to zřejmé ze záznamu, že B. nevykazoval známky požití alkoholu. Vzhledem k tomu, že neměl možnost si záznam přehrát, viděl jej při hlavním líčení poprvé. Že je ze záznamu zřejmé, že měl připravené poznámky, tak ty byly nesmyslné, sloužily k tomu, aby mohl vést rozhovor, jakoby si je odškrtával, byl přesvědčen, že důkaz záznamem k usvědčení postačí. Ty poznámky byly nepodstatné, pak je roztrhal. Přistání helikoptéry dle něho technicky možné nebylo, záznamy obžalovaného pak poslal po kurýrovi, ví, o koho se jedná, ale odmítá ho ztotožnit.
K průběhu výslechu svědka L. je třeba říci, že tento byl vyslechnut v průběhu hlavního líčení dne 25. 4. 2018 (č. l. 1181-1182), přičemž po poučení podle §99 – §101 tr. ř. uvedl, že vypovídat nebude a to z důvodu trestního stíhání osoby blízké (konkrétně šlo o dceru jeho přítelkyně T. T.). Podle protokolu o hlavním líčení byl následně svědek státním zástupcem poučen o tom, co je předmětem výslechu s ohledem na důležitost této okolnosti a věrohodnosti důkazu a že přestupek byl již promlčen v souvislosti s jeho osobou ani pro T. T. nehrozí žádné nebezpečí. Svědek L. dále setrval na svém stanovisku, že vypovídat odmítá.
Svědek L. nebyl dotázán na vysvětlení umožňující soudu posoudit důvodnost jeho obav ohledně nebezpečí trestního stíhání T. T., neboť toto nebezpečí nevyplývalo z jiných skutečností, a to tím spíše, že tato svědkyně k převzetí a odevzdání balíčku s hodinkami s nahrávacím zařízením vypovídala (srov. R 47/1990 Sb. rozh. tr.). Je třeba, aby svědek L. vypovídal o tom, kde (od koho) získal zmíněné nahrávací zařízení, kdo toto zařízení předal svědkyni T. T., jakým způsobem se zařízení dostalo do a z věznice, kdo záznam přehrál a předal svědkovi M. Tato zjištění jsou nezbytná pro posouzení legálnosti tohoto důkazu a možnosti jej použít jako důkaz v soudním řízení. Pro úplnost je třeba ještě zmínit nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97, z něhož vyplývá, že ústavně chráněné právo na odepření výpovědi dle §100 odst. 2 tr. ř. není absolutní (že by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku). Svědkyně T. (její případná trestní odpovědnost) se rozhodně netýkají dotazy na svědka L. shora uvedené – od koho získal nahrávací zařízení, jak se zařízení dostalo do a z věznice, kdo zařízení přehrál a předal svědkovi M.
Soud prvního stupně však nevyložil, zda a který odstavec z ustanovení §100 tr. ř. svědkovi ve výpovědi zabraňoval a rovněž nezkoumal reálnou existenci práva odepřít výpověď. Soud měl zvážit, zda nejde o situaci, kdy M. L. v procesním postavení svědka bez oprávnění odmítl vypovídat, a to za situace, kdy svědkyně T. T. sama vypovídala ohledně balíčku s hodinkami, které převzala od neznámé osoby a předala svědkyni R. W. V situaci, kdy svědek bez oprávnění odmítá vypovídat, nemá soud k dispozici jiné prostředky, než jeho opětovné poučení o významu svědecké výpovědi, zákonných důvodech pro její odepření a v neposlední řadě i o následcích jejího bezdůvodného odepření v podobě uložení pořádkové pokuty podle §66 tr. ř. a možné trestní odpovědnosti svědka. Trestní řád tedy dává soudu přiměřené nástroje k prosazení a udržení autority (např. výše uvedený postup podle §66 tr. ř.) a je na soudu, aby v případě potřeby tyto prostředky použil. Dále je možné připomenout, že opakované bezdůvodné odepření výpovědi může podle okolností naplňovat znaky trestného činu pohrdání soudem podle §336 písm. b), popř. §336 písm. c) tr. zákoníku (viz rozh. č. 54/1994 Sb. rozh. tr.). Při eventuálním uložení pořádkové pokuty svědkovi, který je ve výkonu trestu je pak třeba pečlivě uvážit, zda případná pokuta odpovídá současným majetkovým poměrům svědka a zda by nebylo vhodnější jej podle §66 odst. 2 tr. ř. přenechat řediteli věznice k uložení pořádkového opatření nebo ke kázeňskému potrestání.
Je třeba uvést, že je vždy na soudu, zda a jakých nástrojů k prosazení své vůle a autority v konkrétním případě využije.
V případě, že dojde k takové situaci, jaká nastala v posuzovaném případě, Nejvyšší soud poznamenává, že svědek L. měl být soudem opětovně poučen o významu svědecké výpovědi, případně o tom, že v jeho případě nic nenasvědčuje tomu, že by u něj byl dán některý z důvodů pro odepření výpovědi podle §100 odst. 1, 2 tr. ř. a následcích nedůvodného odepření výpovědi.
Je třeba podotknout, že svědecká výpověď svědka L. byla podstatná pro rozhodování soudu v otázce viny J. B. ve vztahu k žalovaným trestným činům, neboť tento svědek sám pořídil nahrávku, která je usvědčujícím důkazem. Mimo okolností, za jakých se ke svědkovi dostaly hodinky s nahrávacím zařízením, kdo mu toto zařízení do věznice dodal, jakým způsobem a za čí pomoci se zařízení dostalo do věznice a následně z věznice, je nutné rovněž dostatečně objasnit, kdo svědkovi předmětné hodinky opatřil a jakým způsobem se data z hodinek dostala na flash disk, který byl následně předán J. M. J. M. v rámci hlavního líčení dne 25. 2. 2019 vypověděl, že mu M. L. řekl, že zvukové materiály budou předány pouze jeho osobě. Vysvětloval mu, že ten člověk, který to bude předávat, s tím nemá nic společného, aby ho do toho nezatahoval. Dále uvedl, že „…člověk mi to předal, podíval jsem se na to, co tam je, ale díval se na to v odboru technické ochrany naší, jsem opatrný, bylo to flashce, nevěděl jsem, co tam je, u nich se udělaly kopie a flashka se vrátí, byla vymazána, aby tam nebylo nic. …“ (č. l. 1272). Z uvedeného vyplývá, že J. M. dostal záznam již stažený na flash disku, nikoli přímo nahrávací zařízení.
Z výpovědi svědka P. Ř., který pracuje na odboru technické ochrany SKPV Krajského ředitelství Praha, vyplynulo, že policista M. přinesl kompaktní USB flash disk s tím, že potřebuje otisk na DVD, vypsal žádanku, byl vyhotoven otisk, flash disk mu byl vrácen a tím to skončilo, celkově z toho byly dva otisky DVD. Původní nosič byl na žádost pana M. smazán, byl mu vrácen, on odešel. Je to běžný postup, říká si operativec, jak to chce, oni to nezkoumají. Dále svědek upřesnil, že pokud předával kolegu M. 2 DVD, tak to proto, že na jeden se to nevešlo, touto vyhotovenou kopií garantoval obsah originálu. Žádná úprava po něm nebyla požadována.
Podle Nejvyššího soudu je třeba blíže objasnit okolnosti stažení záznamu z hodinek s nahrávacím zařízením na flash disk, jakým způsobem došlo k přenosu záznamu na flash disk, příp. zda při přenosu nedošlo např. k nějaké manipulaci s tímto záznamem. Svědecká výpověď svědka L. vztahující se k tomu, kdo a jak přehrál záznam z hodinek s nahrávacím zařízením na flash disk je v této věci zásadní a tato skutečnost může mít nepochybně vliv na zákonnost tohoto důkazu a jeho použitelnost v dalším řízení.
Nejvyšší soud proto shledal, že soud prvního stupně nesplnil jeho pokyny, jak jsou popsány v rozhodnutí ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 299/2017.
Nejvyšší soud na základě výše uvedené argumentace dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně a nejvyšší mírou jistoty prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu kladeno obžalobou za vinu. Vzhledem k závažnému porušení zásad stanovených v §2 odst. 5, 6; a §125 odst. 1 tr. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí neobstojí. Pro úplnost Nejvyšší soud znovu připomíná povinnost soudů pečlivě rozlišit nahlas vyslovené myšlenky od stadia trestního řízení, jímž je příprava zločinu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, a toto rozlišení pečlivě odůvodnit.
Za tohoto stavu věci podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 7 To 104/2019 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 52 T 8/2014. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí, na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Potřebný rozsah projednání je obsažen v závěrech Nejvyššího soudu rozvedených výše. Především bude nezbytné znovu vyslechnout svědka L. ve směru shora uvedeném, poučit ho o sankcích při nedůvodném odepření výpovědi, tyto sankce následně použít a posoudit možnost použití obrazového a zvukového záznamu hovoru obviněného B. ve věznici jako důkazu v trestním řízení. Přitom bude soud vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu