ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.28.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 28/2021- 697
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 300/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 47/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 19 T 47/2020, byl obviněný P. V. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
1. se záměrem obohatit se na úkor poškozeného L. V., narozeného XY, uvést ho v omyl, vylákat z něj pod smyšlenou záminkou finanční prostředky, ponechat si je a již je nevrátit, se v období ledna 2018 zkontaktoval na sociálních sítích s poškozeným při shánění parťáka na dovolenou na Kubě, kdy využil zájmu poškozeného o společnou dovolenou a při následných osobních schůzkách v Praze poškozenému záměrně sdělil nepravdivé informace o svém stávajícím zaměstnání (údajně právník v nemocnici), poškozenému dále zamlčel svou špatnou finanční situaci, načež v období od 20. 1. 2018 do 19. 10. 2018 pod záminkou vyřízení společných zahraničních dovolených v termínech během roku 2018 a 2019, cenově oproti konkurenčním nabídkám výhodných díky údajné kamarádce A. v cestovní kanceláři, od poškozeného postupně vylákal finanční prostředky v celkové výši 57 200 Kč, přestože si byl vědom, že získané finanční prostředky použije pro osobní potřebu, a slíbené dovolené na Kubě či služby a poplatky s dovolenými spojené se ve slíbených termínech ani nepokusí zajistit, konkrétně:
a) v průběhu dne 20. 1. 2018, v XY, XY, na sídlišti, u McDonald's převzal od poškozeného finanční hotovost ve výši 19 000 Kč jako zálohu na zajištění dovolené na Kubě, v trvání cca 2 týdnů, v termínu se začátkem kolem poloviny dubna 2018,
b) v průběhu dne 25. 1. 2018 si nechal poškozeným, pod záminkou zajištění lepších sedadel v letadle na Kubu, zaslat z bankovního účtu poškozeného na bankovní účet číslo XY částku ve výši 9 250 Kč,
c) poté, co v důsledku úrazu poškozeného v březnu 2018 spojeného s jeho rekonvalescencí, posunuli po vzájemné dohodě termín dovolené na Kubě z dubna 2018 na listopad 2018, využil příležitosti k získání dalších finančních prostředků a pod záminkou potřeby zaplacení údajného navýšení ceny dovolené na Kubě vzniklého posunutím termínu na listopad 2018, si nechal v průběhu dne 21. 5. 2018 poškozeným poslat z bankovního účtu poškozeného na bankovní účet číslo XY, majitelky I. Š., částku 5 500 Kč,
d) v průběhu dne 24. 5. 2018 si nechal poškozeným, pod záminkou zajištění dovolené v Řecku nebo na Mauriciu, v termínu podzimu 2018, zaslat z bankovního účtu poškozeného na bankovní účet číslo XY částku 18 450 Kč, načež se s poškozeným domluvil na posunu termínů přislíbených dovolených na prosinec 2018 (Kuba) a květen 2019 (Řecko nebo Mauricius),
e) dne 28. 5. 2018 začal s poškozeným komunikovat se záměrem vylákat z něj finanční hotovost ve výši 8 000 Kč, a to pod záminkou potřeby objednání hotelu ještě na jednu noc kvůli údajnému dlouhému přestupu mezi lety na dovolenou (Řecko nebo Mauricius), což poškozený zprvu odmítal, neboť poškozenému ani na následné osobní schůzce v XY nesdělil požadovaný účet cestovní kanceláře nebo bližší údaje cestovní kanceláře, aby částku zaplatil v hotovosti přímo v cestovní kanceláři, ale nakonec dne 19. 10. 2018 odeslal ze svého bankovního účtu na bankovní účet číslo XY, majitelky I. Š., žádanou finanční hotovost ve výši 7 500 Kč, neboť obžalovanému uvěřil, že objednal a zaplatil za onu jednu noc navíc v hotelu na ostrově Mauricius ze svých peněz, k čemuž ve skutečnosti nedošlo,
načež se stal pro poškozeného nekontaktním, případně domluvené termíny schůzek účelově rušil a oddaloval, protože si byl vědom, že nepodnikl žádné kroky k zajištění slíbených dovolených, a inkasované peníze použil pro osobní potřebu, a do současnosti je poškozenému v plné výši nevrátil, přestože byl poškozeným průběžně a opakovaně o jejich vrácení žádán a přinejmenším dvakrát poškozenému dluh písemně uznal,
čímž poškozenému, L. V., způsobil škodu v celkové faktické výši 59 700 Kč, přičemž do současnosti poškozenému uhradil škodu ve výši 20 000 Kč, a to vkladem na bankovní účet poškozeného číslo XY,
2. dne 28. 1. 2019, se záměrem obohatit se na úkor poškozených, uvést je v omyl, vylákat od nich pod smyšlenou záminkou finanční prostředky, ponechat si je a již je nevrátit, poté, co byl kolegyní ze zaměstnání ve Fakultní nemocnici XY, poškozenou J. K., narozenou XY osloven, zda by s ní a jejími dvěma kamarádkami, poškozenou M. K., narozenou XY a J. S., narozenou XY, chtěl jet v září 2019 na dovolenou na Bali, neboť potřebovaly sudý počet účastníků, využil příležitosti a poškozeným nabídl zprostředkování výhodné dovolené na Bali, včetně letenek, přes svou známou, údajnou A. v cestovní kanceláři Fischer, vztahující se na její rodinné příslušníky, tedy za výrazně nižší cenu než v případě standardního „katalogového“ pobytu této cestovní kanceláře, s čímž poškozené souhlasily, načež od poškozených v období od 28. 1. 2019 do 15. 4. 2019 pod různými smyšlenými záminkami inkasoval finanční prostředky v celkové výši 69 190 Kč, jednak:
a) finanční prostředky v celkové výši 65 700 Kč, které si dne 28. 1. 2019 nechal od poškozených zaslat na svůj bankovní účet číslo XY, přičemž v předmětné „Cestovní smlouvě“ tento účet nebyl neuveden, případně doplatit v hotovosti, a to na základě předloženého návrhu „Cestovní smlouvy“ číslo ZAM2589/18, vyhotoveném na papíru s názvem a údaji Cestovní kanceláře Fischer, datovaném ke dni 29. 1. 2019, mezi Cestovní kanceláří Fischer, a.s. a prodejcem (-centrála-), obsahující u vytištěného textu „Podpis prac. Fischer a.s.“ ručně provedený podpis v nezjištěném znění a u vytištěného textu „Podpis zákazníka“ ručně provedený podpis ve znění V., v níž figuroval jako zákazník -objednatel a spolu s poškozenými i jako cestující, a v níž byla uvedena jednak detailní specifikace rozsahu služeb a vymezení zájezdu (letecky, termín: 14. 9. 2019 - 29. 9. 2019, trasa: Praha - Denpasar - Praha), jednak ubytování (název, kategorie, oblast: Anantara Seminysk Bali Resort*****, termín 16. 9. 2019 - 17. 9. 2019, typ 2x DBL; Lembongan Beach Club & Resort****, termín 25. 9. 2019 - 27. 9. 2019, 2x DBL; The Sakala Resort Bali****, termín 27. 9. 2019 - 29. 9. 2019, 2x DBL), jednak stravování (15. 9. 2019 - 17. 9. 2019: snídaně, 25. 9. 2019 - 27. 9. 2019: snídaně, 27. 9. 2019 - 29. 9. 2019: snídaně), jednak další služby (15. 9. 2019 - 17. 9. 2019: letištní a bez. taxy), jednak různé (VIP 258/18, ZAM 2589/18), jakož i smluvní cena 87 600 Kč, finanční prostředky v celkové výši 65 700 Kč, které si dne 28. 1. 2019 nechal od poškozených zaslat na svůj bankovní účet číslo XY, přičemž v předmětné „Cestovní smlouvě“ tento účet neuveden, případně doplatit v hotovosti,
b) finanční prostředky v celkové výši 1 600 Kč, které mu dne 12. 2. 2019 zaslaly poškozené M. K. a J. S. na jeho bankovní účet číslo XY (každá částku 800 Kč), a to po předchozí průběžné komunikaci prostřednictvím facebooku ohledně detailů dovolené a na základě jeho podvodné nabídky zařízení cestovního pojištění u Evropské pojišťovny (osoba á 795 Kč),
c) finanční prostředky v celkové výši 1 900 Kč, které mu poškozené zaslaly na jeho bankovní účet číslo XY, a to M. K. dne 12. 4. 2019 částku 950 Kč, a poškozená J. S. dne 15. 4. 2019 částku 950 Kč, po předchozí průběžné vzájemné komunikaci prostřednictvím facebooku ohledně detailů dovolené a pod smyšlenou záminkou platby za plánovanou návštěvu ostrova (Gili),
které si však ponechával pro osobní potřebu, tak jak zamýšlel již od počátku, a proto ani neučinil žádné faktické kroky k zajištění slíbené dovolené, pojištění a návštěvy ostrova Gili, pouze s poškozenými účelově pravidelně komunikoval ohledně společného programu na dovolené, a aby poškozené nepojaly podezření ani s blížícím se termínem dovolené, poškozeným dokonce zaslal podvržená potvrzení o zakoupení letenek, avšak bez řádné cestovní smlouvy, a tak když poškozené zjistily, že byly podvedeny, čemuž předcházela jeho snaha o posunutí termínu uskutečnění dovolené ze zdravotních důvodů (údajně plánovaná operace slepého střeva v termínu 6. 9. 2019 11:00 hodin), a požádaly o vrácení peněz, obdržené finanční prostředky poškozeným obratem nevrátil, čímž poškozené J. K. způsobil škodu ve výši 21 900 Kč, M. K. způsobil škodu ve výši 23 645 Kč, a J. S. způsobil škodu ve výši 23 645 Kč, kterou poškozeným nahradil až v průběhu měsíce října roku 2019,
3. dne 14. 7. 2019, se záměrem obohatit se na úkor poškozené N. G., narozené XY, uvést jí v omyl, vylákat od ní pod smyšlenou záminkou finanční prostředky, ponechat si je a již je nevrátit, nejprve z účastnického telefonního čísla XY navázal prostřednictvím aplikace „WhatsApp“ komunikaci s poškozenou N. G., které nabídl zařízení levné dovolené přes svou nejmenovanou známou v lokaci Rhodos, Pegasos Deluxe v Beach hotelu, Faliraki Rhodes, v termínu 16. 8. 2019 - 23. 8. 2019, za cenu 13 000 Kč, all inclusive, včetně dítěte ve věku 7 let (dcery poškozená), s tím, že nabídka je časově omezená; následně se dne 15. 7. 2019 prostřednictvím aplikace „WhatsApp“ dohodl s poškozenou na schůzce v areálu Fakultní nemocnice XY, u dětského oddělení, v parku, v kuřácké zóně, za účelem předání částky 13 000 Kč, s tím, že jí vystaví potvrzení a podklady k dovolené jí doručí dodatečně, přičemž spěšnost předání částky poškozené lživě zdůvodnil tím, že jeho zprostředkovatelka má na vyřízení dovolené pouze dva dny, a proto poškozená se schůzkou souhlasila a kolem 12:00 hodin dne 15. 7. 2019 mu po probrání detailů dovolené předala finanční hotovost ve výši 13 000 Kč oproti obžalovaným vlastnoručně podepsanému potvrzení o převzetí částky na úhradu dovolené datovanému ke dni 15. 7. 2019, s tím, že jí podklady k dovolené doručí týž den do 17:00 hodin do místa jejího zaměstnání, což neučinil ani v průběhu dne 16. 7. 2019, a začal se poškozené vymlouvat, ačkoliv věděl, že zprostředkování dovolené poškozené nikdy neměl v úmyslu, že žádné kroky ke zprostředkování slíbené dovolené nehodlá učinit, a že získané peníze si ponechá pro osobní potřebu, čímž poškozené N. G., způsobil škodu ve výši 13 000 Kč.
2. Za uvedený přečin Obvodní soud pro Prahu 5 uložil obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
3. Současně byla obviněnému uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozenému L. V., nar. XY, škodu ve výši 39 700 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. V. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené J. K., nar. XY, M. K., nar. XY, J. S., nar. XY a N. G., nar. XY, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 19 T 47/2020, podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 300/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému L. V. a při nezměněném výroku o vině přečinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let. Pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného L. V. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 300/2020, podal dovolatel prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Dovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje v nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku pro nedostatek objektivní a subjektivní stránky trestného činu, když provedené důkazy nesvědčí o spáchání skutku kvalifikovaného jako podvod. Současně považuje skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
7. Obviněný následně zdůrazňuje skutečnost, že již od přípravného řízení namítá absenci zavinění, neboť nikdy nejednal v úmyslu si inkasované částky ponechat pro sebe a již je nevrátit. Soudy nižší instance se touto obhajobou nevypořádaly, když z odůvodnění rozhodnutí soudů není patrný závěr o jeho úmyslném zavinění. Podle jeho názoru soud prvního stupně zjevně rezignoval na předestření úvah, kterými byl veden při učinění závěru o jeho úmyslu, v důsledku čehož je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. Naznačenou vadu nezhojil ani soud druhého stupně. Podle názoru obviněného bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho obhajobou. Dovolatel dále nesouhlasí s tvrzením, že by jednal se záměrem se obohatit na úkor poškozených a prostředky si nechat a nevrátit. Z podstaty věci tak nemohlo jeho jednání naplnit znaky žádného trestného činu.
8. Dovolatel dále poukazuje na popis skutku („vylákat finanční částky, ponechat si je a již je nevrátit, se záměrem se obohatit na úkor poškozených a uvést je v omyl“), který podle něho neodpovídá skutkovým zjištěním, přičemž dovozuje, že měl být zproštěn obžaloby v souladu se zásadou in dubio pro reo. Neztotožňuje se s tvrzením soudů, že prostředky vylákal se záměrem ponechat si je a nevrátit je. Zdůrazňuje, že v případě prvního skutku byl zaměstnán a měl stabilní a pravidelný příjem, byť mu byly prováděny srážky ze mzdy z důvodu několika exekučních řízení. Obviněný poukazuje na částku, která mu zůstala po exekučních srážkách a dále argumentuje pravidelnými čtvrtletními odměnami, když právě z těchto chtěl vrátit celou částku věřiteli V. Zdůrazňuje skutečnost, že s poškozeným dne 1. 4. 2019 podepsal uznání dluhu, kde se zavázal uhradit dlužnou částku ve třech splátkách. Obviněný nerozporuje užívání inkasovaných prostředků pro vlastní potřebu, ovšem tyto částky již od počátku pro něho představovaly budoucí závazek v podobě povinnosti je vrátit. Soudy rozhodly selektivně bez náležitého odůvodnění, čímž soud prvního stupně porušil §2 odst. 6 tr. ř. (s poukázáním na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, a ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01). Ve vztahu k úmyslu ještě dodává, že o trestný čin nejde, jestliže tento chybí. Nad rámec uplatněné námitky poukazuje na skutečnost, že došlo k uhrazení veškerých dluhů s výjimkou poškozeného V., ještě před zahájením trestního stíhání, takže k této úhradě nedošlo z důvodu obavy z hrozícího trestu.
9. Uvádí, že ačkoliv si je vědom skutečnosti, že námitky do skutkových zjištění nejsou v zákoně vymezeným dovolacím důvodem, tak podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu je možno uplatnit takové námitky, jedná-li se o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05), neboť dovolací řízení se nemůže v žádném případě ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Ve vztahu k revizi skutkových zjištění Nejvyšším soudem cituje dále odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, stran čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Obviněný tedy poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy týkající se závěru ohledně jeho zavinění.
10. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 300/2020, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 19 T 47/2020, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl sám podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
11. Současně s dovoláním obviněný podává návrh na postup podle §265o odst. 1 tr. ř., tj. návrh na odklad výkonu rozhodnutí ve výroku o trestu, když poukazuje na předpoklady, pro které lze odložit výkonu trestu, přičemž podle jeho názoru jsou v dané věci splněny zákonné podmínky pro tento postup a odkazuje i na mimořádnou situaci související s pandemií onemocnění COVID-19.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 996/2020, nejprve shrnul průběh dosavadního řízení a argumentaci dovolatele. Následně vyhodnotil uplatněné námitky jako nesouhlas obviněného s právním posouzením skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. V tomto směru následně zdůrazňuje, že v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, jak byl soudy zjištěn na základě dokazování v hlavním líčení či po doplnění dokazování v odvolacím řízení. Státní zástupce dospívá k závěru, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá požadavkům vyplývajícím z §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §125 tr. ř., neboť v dané věci byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností.
13. Stran právního posouzení skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uvádí, že žádné pochybnosti takové posouzení nevzbuzuje. Ve shodě se soudy nižších stupňů konstatuje uvedení jiné osoby v omyl obviněným tím, že pro ně zajistí určité služby. V důsledku tohoto omylu mu byly předány peněžní prostředky, které nepoužil na zajištění slíbených služeb, ale použil je pro vlastní potřebu, čímž způsobil větší škodu a současně se obohatil. Státní zástupce dále nemá pochyb o tom, že obviněný takto chtěl porušit zájem na ochraně cizího majetku a jednal tak v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Znaky zvoleného trestného činu tak byly naplněny. Jestliže obviněný tvrdí, že jednal se záměrem, že peníze převzaté od poškozených později vrátí, mohla se jeho vůle vztahovat už jen na skutečnosti, které měly nastat v době po spáchání trestného činu. Naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu není vyloučeno tím, že pachatel jedná s vědomím, že vylákané věci bude muset vrátit, ať již z vlastní vůle, protože si je vědom skutkových okolností zakládajících jeho povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení nebo vrátit přijaté plnění, např. po odstoupení druhé strany od smlouvy, anebo proto, že poškozený vůči němu uplatní svůj nárok. Státní zástupce je tak přesvědčen o tom, že obviněný k náhradě škody přistoupil nikoli dobrovolně, ale až na základě požadavků a důrazného jednání poškozených a po podání trestního oznámení.
14. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, byť s určitou mírou tolerance, neboť převážná část zvolené dovolací argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se otázky stran splnění všech obligatorních znaků (subjektivní stránky) skutkové podstaty přečinu podvodu, byť jak již bylo naznačeno s jistou dávkou tolerance, když podstatnou částí zvolené argumentace ve vztahu k naplnění subjektivní stránky představují námitky spočívající v nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů.
21. Ve vztahu ke zbývající dovolací argumentaci lze konstatovat, že tuto pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit, když uplatněné argumenty primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a způsobu hodnocení provedených důkazů. Obviněný výslovně namítá existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovým stavem věci, který je podle jeho názoru v rozporu s provedenými důkazy. Z pohledu této argumentace je nezbytné především naznačit určitá východiska týkající se problematiky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně platí, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Vzhledem k judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba uvést, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
22. Je nezbytné zdůraznit, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o existenci extrémního rozporu, tento musí být prokázán. Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen na základě skutečnosti, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
23. Ze shora naznačených východisek bylo přistoupeno k této dovolací námitce, přičemž Nejvyšší soud v dané věci existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neshledal. Na podporu tohoto závěru je nutné uvést, že soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily a podrobně rozvedly. Soud prvního stupně podrobně odůvodnil, jaké závěry z provedených důkazů vyplývají a na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným (viz body 30. – 31. rozsudku), když je třeba zdůraznit, že vycházel i z doznání dovolatele, který nezpochybňuje, že předmětné finanční prostředky od poškozených přebral, včetně toho, že peníze převzal pod nepravdivou záminkou (zajištění zájezdu do zahraničí), namítal toliko naplnění subjektivní stránky. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Soud druhého stupně (viz body 5., 7. – 8. rozsudku) se s tímto odůvodněním ztotožnil, když rozvedl i své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání, takže se nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze tedy uzavřít, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel v podstatě zopakoval v podaném dovolání argumentaci známou již z řízení před soudy nižší instance. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“ . O takovou situaci se v dané věci jedná.
24. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud ve vztahu k neprokázání všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně objektivní stránky, za potřebné uvést následující. Obviněný sice výslovně tvrdí, že nebyly naplněny objektivní znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ovšem fakticky toliko své dovolací argumenty směřuje do subjektivní stránky daného přečinu, tedy, že neměl v úmyslu poškozené podvést. Jinak řečeno, obviněný nenamítá, že by snad poškozené neuvedl v omyl, když připouští, že předmětné finanční částky mu poskytli za účelem zajištění zahraničních zájezdů a že tyto zájezdy neměl nikdy v úmyslu fakticky zajistit a ani nemohl, když žádné tvrzené kontakty u cestovních kanceláří neměl, když i připouští, že peníze potřeboval z důvodů své špatné finanční situace (exekuce). Lze tedy uzavřít, že obviněný fakticky vůči objektivní stránce daného přečinu žádnou právně fundovanou argumentaci neuplatnil, a proto nelze uplatněnou argumentaci pod zvolený dovolací důvod podřadit, neboť není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Přesto lze stručně uvést, že o přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Obecně platí, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat . Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Jinak vyjádřeno, uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a poškozenému toto není známo. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy na majetku jiné osoby.
25. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na skutkové závěry soudů nižších stupňů, které na základě provedených důkazů (např. úřední záznamy o podaných vysvětleních, výpovědi svědků, výpisu komunikace poškozených a obviněného, doklady o platbách, falešné cestovní smlouvy, sdělení či zpráv cestovních kanceláří, e-mailové komunikace, atd.), dospěly k závěru, že obviněný úmyslně uvedl poškozené v omyl, když pod záminkou sjednání a zařízení požadovaných dovolených včetně služeb s tím souvisejících vylákal od těchto finanční prostředky v celkové výši 141 800 Kč, čím se obohatil na úkor poškozených, přičemž následně řádně zdůvodnily použitou právní kvalifikaci (viz bod 31. rozsudku soudu prvního stupně, bod 7. rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec těchto úvah soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné opětovně zdůraznit, že samotný dovolatel připustil, že od poškozených získával finanční prostředky za příslibem zajištění dovolené a dalších služeb s dovolenými spojenými, aniž by měl v úmyslu dovolené zajistit. Již tímto uvedl poškozené v omyl, neboť tito mu poskytli předmětné finanční prostředky právě z toho důvodu, aby zajistil předmětné dovolené a pokud by věděli, že toto obviněný nemá v úmyslu, tak by mu finanční prostředky neposkytli. Jinak řečeno, uvedení v omyl tedy spočívalo v projednávané věci v účelu, pro který mu poškození poskytovali finanční prostředky. Obviněný tedy uvedl poškozené v omyl tím, že předstíral okolnosti, jež se nenacházely v souladu se skutečným stavem, když pro přesnost je také nutno podotknout, že obviněný poškozené uváděl rovněž v omyl tím, že nepravdivě poškozeným tvrdil, že dovolenou zprostředkuje přes známou v cestovní kanceláři, čímž měla cena dovolené být ponížena o slevu. Tímto jednáním nepochybně obohatil sebe o částku rovnající se výši poskytnutých finančních prostředků od poškozených, tedy o částku ve výši 141 800 Kč, která převyšuje částku větší škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, tj. částku vyšší 50 000 Kč (od 1. 10. 2020 činí větší škoda podle §138 odst. 1 tr. zákoníku 100 000 Kč) a uvedené finanční prostředky následně použil pro vlastní potřebu, konkrétně na úhradu dluhů u dalších osob a úhradu svých životních potřeb.
26. Stran právně relevantně uplatněné námitky týkající se zavinění, Nejvyšší soud obecně podotýká, že posouzení formy zavinění je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Proto lze považovat uplatněnou argumentaci za podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod, byť jak již bylo naznačeno s jistou dávkou tolerance, neboť primárně námitky obviněného směřují do hodnocení provedených důkazů, tedy se skutkovým závěrem soudu nižších stupňů.
27. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
28. Pro naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu v základní skutkové podstatě podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, když ovšem postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Zde se ještě sluší pro přesnost poznamenat, že ve vztahu k těžšímu následku vyjádřenému v kvalifikované skutkové podstatě postačí zásadně nedbalost, a to ve formě nevědomé nedbalosti, ledaže by i zde zákon vyžadoval zavinění úmyslné (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 244-248). Uvedený závěr znamená, že v případě naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku postačí zavinění z nedbalosti.
29. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace obviněného ve vztahu k naplnění subjektivní stránky je nutno především poukázat na skutečnost, že obviněný se k jednání popsaném v popisu skutku doznal, když toliko v rámci podaného dovolání prezentuje pouze svůj pohled na průběh skutkového děje, když namítá, že nejednal v úmyslu předmětné finanční prostředky nevrátit. Z pohledu dovolacích námitek dovolatele lze konstatovat, že soudy nižších stupňů se otázkou zavinění ve svých rozhodnutích zabývaly, když oba soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém (viz bod 31. rozsudku soudu prvního stupně, bod 8. rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje.
30. Přesto, považuje Nejvyšší soud za vhodné na určité argumenty obviněného blíže reagovat. Stran tvrzení obviněného, že hodlal poškozenému V. vrátit zaslané finanční prostředky z pravidelného příjmu, je třeba uvést, že tato obhajoba se jeví vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem zcela lichá a neakceptovatelná. Dovolatel, jak sám připouští, byl v předmětné době ve velmi tíživé finanční situaci, když proti němu bylo vedeno několik exekučních řízení (pro částku přesahující 1.600.000 Kč), takže jak sám přiznal, potřeboval předmětné peníze na úhradu svých předchozích dluhů, které měl u dalších fyzických osob, tedy nebyly součástí exekučních řízení. I když není pochyb o tom, že obviněný měl po celou dobu páchání trestné činnosti zaměstnání, a tedy i stálý příjem, nelze pominout, že vlivem strhávání srážek ze mzdy z důvodu vedených exekučních řízení se mu prokazatelně finančních prostředků nedostávalo, což ho právě vedlo k tomu, že pod nepravdivou záminkou od poškozených vylákával předmětné finanční částky, přičemž jak i sám připustil, finančně mu také museli pomáhat rodiče, kteří hradili jízdné a jídlo. S ohledem na shora uvedené je tedy nutné konstatovat, že příjem obviněnému v předmětném období zjevně nestačil pokrýt všechny jeho potřeby, čehož si byl obviněný vědom. Za takové situace obviněný nemohl ani logicky předpokládat, že podvodně vylákané finanční prostředky bude moci poškozeným vrátit, zejména pak v době, kdy tito zjistí, že zájezdy se neuskuteční, což bylo určeno termíny zájezdů, přičemž také musel logicky očekávat, že poškození po tomto zjištění budou chtít ihned peníze vrátit. Navíc nelze ani přehlédnout, že např. v případě poškozené N. G. peníze od poškozené vylákal v době, když již po něm chtěli vrátit podvodně vylákané peníze poškození pod body 1. a 2. Obviněný musel být tedy srozuměn s tím, že finanční prostředky nebude schopen poškozeným vrátit a jednal s tímto vědomím v době, kdy je od poškozených vylákal. V tomto směru také nelze pominout ani jednání obviněného poté, co poškození zjistili, že byli podvedeni a chtěli peníze vrátit. Z výpovědi poškozených totiž vyplývá, že dovolatel pod různými záminkami nereagoval na zprávy od poškozených, na urgence a upomínky a přestal být kontaktní. Dluhy vůči poškozeným začal fakticky splácet až v době, kdy bylo zřejmé, že hrozí podání trestního oznámení či již došlo k jejich podání, tedy až v době, kdy si musel být i vzhledem ke svému předchozímu odsouzení vědom toho, že jeho trestní stíhání je zcela reálné. Pokud dovolatel poukazuje na skutečnost, že uznal své dluhy vůči poškozeným, tak tato skutečnost nemůže vést k závěru, že by u něho nebyla naplněna subjektivní stránka. Především nelze pominout, že obviněný nezpochybňuje, že peníze od poškozených vylákal, takže z jeho strany se jednalo jen o projev směřující k úhradě způsobené škody. Současně nelze pominout ani skutečnost, že přes uznání dluhů obviněný předmětné dohody nedodržoval a neplatil ve stanovených termínem (viz např. svědek V.). Obecně při posuzování subjektivní stránky nelze také přehlédnout, že obviněný se trestné činnosti dopustil vůči více poškozeným a stejný způsob jeho jednání.
31. Proto lze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že se obviněný dopustil úmyslného přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a to v úmyslu přímém, když si vzhledem ke všem skutečnostem musel být vědom, že se dostal do dluhové spirály, kterou není schopen sám vyřešit a podvodným jednáním získané finanční prostředky vrátit, aniž by se neocitl v rozporu se zákonem a nespáchal tak další majetkovou trestnou činnost. Obviněný nepochybně chtěl porušit zájem na ochraně cizího majetku a jednal tak v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zde je třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost pachatele ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je dána i tehdy, jednal-li obviněný s vědomím, že bude muset vylákané finanční prostředky vrátit, ať již z vlastní vůle (např. z důvodu vědomosti o povinnosti nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení, možného trestního řízení atd.) nebo z důvodu nároku uplatněného poškozenými. Nejvyšší soud proto hodnotí, v souladu se závěry soudů nižších stupňů, jednání obviněného jako jednání, jehož se dovolatel dopustil v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť bez důvodných pochybností chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem na ochraně majetku chráněný trestním zákonem.
32. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
33. Pokud obviněný odkazuje na porušení zásady in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.), tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které ve svém souhrnu odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
34. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice částečně právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
35. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
36. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro odklad výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu