ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.944.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 944/2021-2567
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 1. 2021, č. j. 6 To 147/2020-2505, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 94/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 12. 2019, č. j. 2 T 94/2017-2436 , byl obviněný J. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. L. a P. M.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
3. O odvolání dovolatele a obviněného M. L. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 6 To 147/2020-2505 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve vztahu k obviněným J. Š. a M. L. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že dovolatele uznal vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., jehož se dopustil tím, že (zkráceně vyjádřeno),
jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem J. Š., IČ XY, se sídlem XY, vykonávající společně s fyzickou osobou podnikající pod obchodním jménem M. Z., IČ XY, se sídlem XY, podnikatelskou činnost v oblasti kovovýroby v rámci sdružení bez právní subjektivity, označeného smlouvou o sdružení ze dne 3. 6. 1998 jako Sdružení U., v rámci kterého mají oba účastníci 50% podíl na společných příjmech a výdajích s pověřením J. Š. vést za sdružení společnou daňovou evidenci a podávat přiznání k dani z přidané hodnoty, s úmyslem zkrátit daň nechal v letech 2010 a 2011 prostřednictvím pověřeného externího účetního T. J., IČ XY, se sídlem XY, zahrnout do společné daňové evidence Sdružení U. dodavatelské faktury společností C., H. T., S. s., p. a D. C., které se následně promítly v daňových přiznáních J. Š. ve vztahu k dani z přidané hodnoty a v daňových přiznáních J. Š. a současně i M. Z. ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob, podaných Finančnímu úřadu v Kroměříži postupně v případech citovaných pod body 1) - 9) rozsudku, přestože uvedení dodavatelé zdanitelná plnění z těchto dokladů pro Sdružení U. neuskutečnili, a tudíž nemohla být ani použita pro ekonomickou činnost tohoto sdružení, čímž v rozporu s ustanovením §72 odst. 1, 2 a §73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro předmětné období, zkrátil daň z přidané hodnoty, ani uplatněné výdaje nebyly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů tohoto sdružení, čímž v rozporu s ustanovením §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro předmětné období, zkrátil daň z příjmů fyzických osob, a celkově J. Š. zkrátil ke škodě Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro Zlínský kraj, Územním pracovištěm v Kroměříži, sídlem Kroměříž, Husovo nám. 535/21, daň v rozsahu 568 613 Kč.
4. Obviněný byl za tento přečin odvolacím soudem odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Hrdiny dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž nesprávnost právního hodnocení spatřuje v nesprávné předběžné kvalifikaci a aplikaci §33 tr. zákoníku ve spojení s §240 tr. zákoníku.
6. Obviněný namítl nesprávnou předběžnou právní kvalifikaci s ohledem na tzv. Alex Kittel test sestávající ze čtyř otázek, na základě nichž lze uzavřít, kdy daňový subjekt ztrácí nárok na odpočet DPH. Zdůraznil, že jestliže kupující nevěděl nebo nemohl vědět o tom, že dodání zboží je součástí protiprávní činnosti prodávajícího, nemůže mu být odepřen nárok na odpočet DPH. Odkázal přitom na rozhodnutí soudního dvora EU nebo Nejvyššího správního soudu. Má za to, že v nich uvedené závěry lze aplikovat na jeho věc, neboť o probíhající trestné činnosti nevěděl a ani vědět nemusel. S ohledem k objektivním okolnostem byl zcela legitimně v dobré víře, že tyto subjekty plnily své daňové povinnosti. Zdůraznil přitom, že uvedená námitka je čistě právní. Dodal, že navrhoval znalecký posudek z oboru ekonomika, který měl osvědčit, zda plnění na vstupu odpovídala plněním na výstupu. Připomenul dále, že svědkové ho vesměs neznají, přičemž soudy se nevyrovnaly s variantou, podle níž dostával od M. L. polotovary s fakturami společností napsaných na bílé koně. Podle jeho mínění se žádný z orgánů činných v trestním řízení nezabýval otázkou určení počátku a konce řetězce. Projevil dále nesouhlas s posouzením jeho námitek odvolacím soudem jako skutkových, což považuje za ryze účelové ve snaze ztížit mu možnost dovolání.
7. Druhým okruhem svých námitek obviněný brojí proti závěru odvolacího soudu, že §33 tr. zákoníku na danou věc nedopadá. Uvedl přitom, že dlužnou daň včetně úroku a penále doplatil ještě před zahájením trestního stíhání. Postupoval tak až po využití obranných prostředků, když sám měl odůvodněně za to, že k protiprávnímu jednání nedošlo. Poté, co s touto obranou neuspěl, přistoupil k úhradě nedoplatku. Poukázal na závěr, podle něhož není dobrovolnost podle §33 zákoníku vyloučena jen proto, že pachatel jednal pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání. Upozornil dále na možnost použití speciálního ustanovení o účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku, k čemuž citoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 a sp. zn. IV. ÚS 2181/14.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která upozornila, že argumentace obsažená v dovolání obviněného je v zásadě opakováním jeho dosavadní obhajoby. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně věc náležitě přezkoumal a v rámci tohoto přezkumu vyvrátil podstatné námitky obviněného. Závěry odvolacího soudu jsou podle státní zástupkyně logické, vycházejí z výsledků dokazování a jsou v souladu se zákonem, není tedy důvodu se od nich odchylovat. Obviněný přitom zřetelně směřuje ke zpochybnění skutečného stavu věci, k nastolení odlišných skutkových závěrů, než které jsou zakotveny ve výroku o vině, a tímto způsobem se pokouší dosáhnout odlišného právního posouzení skutku.
10. Z hlediska trestní odpovědnosti konkrétní osoby za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku poukázala na to, že pachatelem takového daňového trestného činu může být nejen subjekt daně, resp. jeho statutární zástupce, ale obecně kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, resp. se společně s dalšími osobami vědomě podílí na způsobení stavu, kdy zákonná daň nebyla vyměřena buď vůbec, nebo v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1098/2017, 7 Tdo 1532/2016, 5 Tdo 1249/2012, 7 Tdo 45/2012, 5 Tdo 117/2011). V projednávané věci jednatelé dodavatelských obchodních společností (či jiné osoby oprávněné za tyto společnosti jednat) shodně uvedli, že žádné faktury nevystavovali a nepodepisovali. Bylo tedy prokázáno, že ve fakturách zmiňované subjekty tyto práce pro sdružení U. ve skutečnosti neprovedly, jinými slovy bylo prokázáno, že dodávky nerealizoval deklarovaný vystavitel faktur. Zahrnutím těchto fiktivních dodavatelských faktur do daňové evidence pak obviněný nepochybně naplnil po objektivní i subjektivní stránce znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Námitka obviněného, týkající se absence subjektivní stránky, již byla uplatněna v rámci řízení před soudy obou stupňů. Oba soudy se otázkou subjektivní stránky podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Zcela správně bylo poukazováno např. na to, že dodavatelské společnosti neměly náležitý předmět podnikání a fakticky nevykazovaly žádnou podnikatelskou činnost.
11. K namítanému zániku trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti státní zástupkyně uvedla, že základní podmínkou účinné lítosti dle §33 písm. a) tr. zákoníku je dobrovolnost. Projev změny vnitřního postoje pachatele k jím spáchanému činu však nelze považovat za dobrovolný, pokud k němu pachatele vede vědomí, že jeho trestný čin je již prozrazen nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Přesně o takovouto situaci se jedná v řešeném případě. I v této věci totiž obviněný jednal zjevně až pod tlakem vědomí, že jeho protiprávní jednání mající podobu „daňového podvodu“ bylo odhaleno (viz např. daňová kontrola již v roce 2012 či usnesení policejního orgánu podle §79f odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení §79d odst. 1 tr. ř. ze dne 18. 3. 2016, jímž byly jako náhradní hodnota zajištěny nemovitosti obviněného). Proto je třeba mít za to, že obviněný nejednal dobrovolně, tudíž trestní odpovědnost účinnou lítostí nezanikla a zaniknout ani nemohla.
12. Dobrovolnost totiž u úmyslných trestných činů předpokládá rozhodnutí z vlastní vůle založené na vědomí možnosti uskutečnit trestnou činnost. Odhalení ze strany státních orgánů dobrovolnost v zásadě vylučuje. V této souvislosti lze upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tz 165/98, ze kterého vyplývá, že dobrovolnost je zásadně vyloučena též tehdy, jde-li o dodatečné zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového nedoplatku (resp. neoprávněného odpočtu daně). Z citovaného rozhodnutí dále vyplývá, že pachatel dobrovolně nebude jednat a dobrovolnost jednání nelze dovodit, jestliže platba či jiné plnění, v souvislosti s nímž došlo ke zkrácení daně, bylo jen fiktivně vykázáno, k jeho uskutečnění vůbec nedošlo a pachatel pouze vyčkává, zda tuto fiktivnost správce daně odhalí či nikoli. Z nastíněného právního názoru vyšel Nejvyšší soud i ve věci sp. zn. 5 Tdo 1024/2015, kde navíc dodal, že podvodné jednání, k odstranění jehož škodlivého následku dojde až po odhalení nepravdivosti údajů obsažených v daňovém přiznání příslušným správcem daně, nemůže splňovat podmínku dobrovolnosti ve smyslu ustanovení §33 písm. a) tr. zákoníku.
13. Naznačená východiska přitom dopadají i na nyní projednávanou věc a svědčí o nedostatku dobrovolnosti v postupu obviněného. Dobrovolnost není vyloučena toliko zahájením trestního stíhání, nýbrž postačí jeho přímá hrozba, eventuálně již „pouhé“ vědomí, že byl trestný čin odhalen. Minimálně takové vědomí bylo u obviněného dáno zcela nepochybně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 272/2012 lze dokonce tvrdit, že již existovala přímá hrozba trestního stíhání. V neposlední řadě je třeba uvést, že námitku splnění podmínek účinné lítosti obviněný vznesl již ve stížnosti prosti usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 tr. ř. a tato námitka byla zamítnuta usnesením dozorového státního zástupce v usnesení dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. (konkrétně v odůvodnění na straně 11).
14. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vznesl přitom v podstatě dva okruhy námitek, zvolenému dovolacímu důvodu však vyhověl pouze částečně. Z výše uvedeného teoretického výkladu vyplývá, že požadavkům na hmotně právní argumentaci nemohou odpovídat námitky skutkové či procesní povahy. Obviněný proto při uplatnění svých námitek musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů. Předkládání vlastních skutkových zjištění, na základě nichž obviněný zpochybňuje přijatou právní kvalifikaci, proto nemůže požadavkům zvoleného dovolacího důvodu, ale ani jiného z dovolacích důvodů, vyhovět. Za námitku formálně odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, avšak neopodstatněnou, lze označit tu, prostřednictvím níž obviněný namítá nesprávnou aplikaci §33 a §242 tr. zákoníku.
23. Naopak okruh námitek, které obviněný označil jako směřující proti nesprávné předběžné kvalifikaci, prostřednictvím níž namítal, že nevěděl o probíhající trestné činnosti, nelze označit za zvolenému dovolacímu důvodu vyhovující. Přestože obviněný trvá na tom, že se jedná o námitku „čistě právní“ a zároveň odvolacímu soudu vyčítá, že jeho námitky posoudil jako skutkové, přiklání se v tomto případě Nejvyšší soud k názoru odvolacího soudu. Přestože dovolatel zdánlivě vznáší námitky vůči posouzení subjektivní stránky trestného činu, zakládá ji na skutkových zjištěních odlišných od závěrů nalézacího soudu.
24. Obviněný předkládá verzi, podle níž to byly dodavatelské společnosti, kdo se dopouštěl trestné činnosti a neplnily své daňové povinnosti, zatímco on „ byl s ohledem k objektivním okolnostem zcela legitimně v dobré víře a to, že tyto subjekty následně neplnily své daňové povinnosti … již nebylo v možnostech jeho poznání “. V tomto případě vychází z mylné interpretace, kdy naznačuje, že byla jeho vina založena na trestné činnosti dodavatelských společností, protože to byly ony, kdo neplnil svoje daňové povinnosti. Tak tomu však není, jak je zcela jasné a jednoznačné z popisu skutku. Obviněný byl uznán vinným nikoli v důsledku jednání či opomenutí dodavatelských společností, ale protože sám (resp. prostřednictvím účetního) podával daňová přiznání, do nichž zahrnoval fiktivní faktury za zboží, které mu nebylo dodáno tak, jak bylo v daných fakturách uvedeno. Nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích velmi podrobně popsaly, proč mají obhajobu obviněného v tomto směru za vyvrácenou. Je proto namístě na jejich závěry odkázat. Pouze nad rámec lze připomenout, že žádná ze společností vystavujících faktury nevykonávala jakoukoli podnikatelskou činnost, jejich předmět podnikání ostatně vůbec údajně vykonávané činnosti neodpovídal, a především se jednalo o prázdné schránky, které byly zastoupeny jednateli ve formě tzv. bílých koní, představovaných z valné části osobami bez domova. Mimo jiné na základě těchto skutečností nalézací soud opodstatněně dospěl k závěru, že tyto společnosti nemohly pro obviněného danou činnost vykonat a výrobky mu dodat.
25. Dovolatel svoji námitku stran nenaplnění subjektivní stránky založil na své nevědomosti o povaze těchto společností, přičemž setrvává na své verzi, podle níž mu byly hotové výrobky předávány. Právě zde se však obviněný rozchází se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, který dospěl k závěru, že mu těmito společnostmi výrobky dodány nebyly. Dovolatel tedy sice vznesl zdánlivě právní námitku, tj. výhradu směřující proti posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu, avšak založil ji na argumentaci skutkové. Zástupci společností bez zaměstnanců, fungujícího sídla společnosti a zastoupené tzv. bílými koňmi se stěží mohli setkávat s obviněným, uzavírat s ním smlouvy a dodávat mu výrobky, u nichž jsou - jak vhodně poznamenal odvolací soud - vysoké požadavky na přesnost a kvalitu.
26. Zarážející je přitom, že obviněný ve svém dovolání uvádí, že se soudy nevypořádaly s variantou, podle níž od obviněného M. L. dostával hotové polotovary, k nimž byly přiloženy faktury od společností napsaných na bílé koně. Tímto tvrzením se totiž odklonil od své procesní výpovědi zachycené v bodě 4. rozsudku nalézacího soudu, podle níž jednal se zástupci jednotlivých společností, kteří nosili faktury a příjmové doklady, za něž přijímali platby v hotovosti. Přestože v předcházejícím řízení uvedl, že jednal se zástupci těchto společností, ve svém dovolání najednou uvádí verzi, podle níž výrobky dostával od spoluobviněného, a připojeny byly faktury od těchto společností. Na místě je proto otázka, proč obviněný přijímal výrobky od osoby spoluobviněného, kterého zřejmě znal jako představitele společnosti D., avšak nepozastavoval se nad tím, že faktury jsou vydávány různými společnostmi.
27. Obviněný přitom ve svém dovolání uvádí, že „ byl s ohledem k objektivním okolnostem zcela legitimně v dobré víře “, avšak neuvádí dále, v čem měly tyto objektivní okolnosti spočívat. Ve své výpovědi obviněný uvedl – zjednodušeně řečeno – že jednal se zástupci společností, o nichž neměl žádné reference, tyto osoby neznal a nepamatuje si je, uzavřeli spolu pouze ústní smlouvu a platba proběhla v hotovosti. Pokud se tedy skutečně setkával s rozdílnými osobami, a nikoli toliko s obviněným M. L., není zřejmé, z jakých objektivních okolností mohl vycházet, když si nemohl být jist, že tyto osoby skutečně jsou zástupci těchto společností, nemohl vědět, zda práci skutečně vykonají, a pokud ano, pak s jakou kvalitou. V důsledku toho není zřejmé, na čem se měla jeho dobrá víra zakládat. Neexistují totiž žádné okolnosti či skutečnosti, na základě nichž by mohlo být uzavřeno, že skutečně přijímal hotové výrobky od osob, o kterých se mohl legitimně domnívat, že jsou zástupci společností, které byly uvedeny na fakturách. S ohledem na uvedené stejně jako na skutečnosti předložené soudy obou stupňů v jejich rozhodnutích je zřejmé, že závěr nalézacího soudu o přímém úmyslu obviněného podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je správný.
28. Druhým okruhem svých námitek obviněný směřuje proti závěru soudu o nemožnosti aplikace ustanovení o zániku trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti, a to jednak podle §33 tr. zákoníku a jednak podle §242 tr. zákoníku. Na místě je předeslat, že otázkou účinné lítosti se zabýval odvolací soud v bodě 17. svého rozsudku, přičemž jeho závěrům nelze ničeho vytknout.
29. Pokud jde o možnost uplatnění speciálního ustanovení o účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku, lze zmínit následující skutečnosti. Byť je v samotném ustanovení výslovně uvedeno, že se vztahuje toliko k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, zatímco obviněný byl uznán vinným trestným činem podle §240 tr. zákoníku, má tento za to, že by mělo být odkazované ustanovení na jeho případ použito s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3096/08. Obviněný však v tomto případě opomíjí, že se jedná o zcela ojedinělé rozhodnutí, které je v rozporu s jinak uznávanou a jednotnou praxí nejen Nejvyššího soudu, ale také samotného Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 484/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1882/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2194/11).
30. V obviněném citovaném nálezu Ústavního soudu se v bodě 14. uvádí, že „ v typově shodné trestné činnosti, definované v §147 a 148 trestního zákona, považuje Ústavní soud pojem "neodvedení" za terminologicky významnější zásah do chráněného zájmu státu. Tomuto pojmu je přitom zvláštním ustanovením poskytnuta přesně definovaná lhůta pro uplatnění účinné lítosti. Naopak terminologicky užšímu pojmu "zkrácení" je poskytnuta pouze obecná ochrana, v níž není lhůta zákonem stanovena. Ústavní soud proto považuje za nepřípustné, aby lhůty k uplatnění účinné lítosti byly pro obdobnou trestnou činnost tak rozdílné. Zvláště pak v případě, kdy přísnější je interpretace obecného ustanovení §66 trestního zákona než zákonné vymezení v §147a trestního zákona .“ Samotný nález se týkal ustanovení zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, přičemž citovaná ustanovení §66, §148, §147 a §147a odpovídají ustanovením §33, §240, §241 a §242 tr. zákoníku v daném pořadí.
31. Jak již bylo zmíněno, názor vyjádření v daném rozhodnutí Ústavního soudu se zcela odlišuje od toho praxí obecně uznávaného. Komentář k trestnímu zákoníku k tomuto v poznámce k §242 tr. zákoníku uvádí „ tento nález Ústavního soudu vychází z nepochopení vztahu trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 TrZ (dříve §148 tr. zák. ) a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 TrZ (dříve §148 tr. zák. ), když z hlediska povahy a závažnosti (společenské škodlivosti) je tomu nepochybně přesně naopak než uvádí Ústavní soud, neboť pojem zkrácení daně (jiné povinné platby) vyjadřuje významnější zásah do chráněného zájmu státu než neodvedení daně (jiné povinné platby), neboť při zkrácení daně jde ve své podstatě o podvodné jednání zahrnující nebo alespoň směřující k neodvedení daně (subjekt uvádí správce daně v omyl, zatajuje mu podstatné skutečnosti, aby nemusel přiznat a odvést daň, apod.), které je nepochybně závažnější než pouhé neodvedení daně, aniž by subjekt daně cokoli zkresloval či zatajoval), což zákonodárce v trestním zákoníku správně vyjádřil i rozdílnými trestními sazbami zejména ve vyšších odstavcích §240 a 241 TrZ , které vyjadřují vzájemnou typovou škodlivost obou trestných činů. “ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2462).
32. Především je na místě poukázat, že pro analogii z níž vychází Ústavní soud v citovaném rozhodnutí, není v daném případě místo. Zákonodárce v §242 tr. zákoníku výslovně uvedl, že se toto speciální ustanovení o účinné lítosti vztahuje toliko na trestný čin podle §241 tr. zákoníku. Naopak trestný čin podle §240 tr. zákoníku byl zákonodárcem výslovně zahrnut do taxativního výčtu trestných činů, na něž se vztahuje obecné ustanovení o účinné lítosti, tedy §33 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že citovaný nález Ústavního soudu se vztahoval již k předcházející hmotněprávní úpravě a nadto pochází již z roku 2009, pokud by skutečně záměr zákonodárce směřoval stejným směrem, jako zní výklad Ústavního soudu, jistě by dané v příslušných ustanoveních reflektoval. Přestože toho však doposud neučinil a praxe Nejvyššího soudu aprobovaná také rozhodnutími Ústavního soudu je zcela jednotná a konzistentní, není na místě z názoru vyjádřeného v citovaném rozhodnutí vycházet. Jak již bylo řečeno, zákonodárce zahrnul trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku mezi ty, na něž dopadá obecné ustanovení o účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, a je proto na místě podle v něm uvedených podmínek posuzovat také věc dovolatele.
33. Podle §33 písm. a) tr. zákoníku trestní odpovědnost za zde jmenované trestné činy zaniká, jestliže pachatel dobrovolně škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil. Dovolatel namítl, že uvedená podmínka byla v jeho případě naplněna, neboť daň včetně úroku z prodlení a vyčísleného penále uhradil ještě před zahájením trestního stíhání. Poukázal přitom, že dobrovolnost takového jednání není vyloučena, pokud jednal pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání.
34. Pro aplikaci daného ustanovení je nutné kumulativní naplnění dvou podmínek, a to zamezení či napravení škodlivého následku a dobrovolnost tohoto jednání. Právě nesplnění podmínky dobrovolnosti jednání bylo důvodem, proč odvolací soud vyloučil uplatnění ustanovení o zániku trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti. Dobrovolnost podle §33 vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a k případným škodlivým následkům; jde o projev změny vnitřního postoje pachatele ke spáchanému trestnému činu. Dovolatel správně poukázal na to, že nezáleží na pohnutce pachatele, kterou může být i obava z odhalení trestného činu a z trestních následků. Dobrovolnost jednání pachatele ve smyslu §33 tr. zákoníku totiž není vyloučena jen proto, že pachatel jednal pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání. Zásadní (a aplikaci citovaného ustanovení umožňující) je však zjištění, že u něj šlo toliko o obecné obavy z možného vyvození jeho trestní odpovědnosti, potažmo jim odpovídajícím právním následkům, které jej vedly k následnému napravení škodlivého následku.
35. Jednání totiž není dobrovolné, jestliže pachatele k němu vede vědomí (třeba i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího či dokonce zahájeného trestního stíhání. O dobrovolnost rovněž nejde, vyčkává-li pachatel s odstraněním škodlivého následku na to, zda příslušný orgán odhalí jeho trestný čin (např. jestli finanční úřad zjistí nelegální daňový únik), resp. zda ho takový orgán oznámí orgánům činným v trestním řízení. Státní zástupkyně zcela přiléhavě citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1024/2015, které jednak odkázalo na usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 29/2013 Sb. rozh. tr., v němž bylo řečeno, že „ jestliže pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale již pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání “, ale také upozornilo na nutnost řešení otázky dobrovolnosti pachatelova jednání na základě konkrétních okolností případu. Nejvyšší soud zde totiž upozornil, že „ v některých případech nemusí být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku shledána i v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového nedoplatku. Půjde však spíše o výjimečné případy, v nichž lze z určitých důvodů pachateli tolerovat, že vyčkával se zaplacením daňového nedoplatku až na rozhodnutí správce daně, pokud ke zkrácení daně došlo např. v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů, nejednotného postupu finančních orgánů, nejednoznačného posouzení povahy některého uskutečněného zdanitelného plnění apod.“
36. V projednávané věci obviněný nedoplatek daně uhradil v plné výši až dne 27. 2. 2017 (č. l. 2246). K uhrazení daně obviněným tak došlo až po skončení daňové kontroly, a to včetně zamítnutí jeho odvolání, a také dlouho poté, kdy orgány činné v trestním řízení počaly činit konkrétní kroky ve vztahu k jeho osobě. Mezi takové kroky, při nichž již byl obviněný osobně ovlivněn úkony trestního řízení, patřilo kromě státní zástupkyní citovaného usnesení policejního orgánu podle §79f odst. 1 tr. ř. ze dne 18. 3. 2016, které je založeno na č. l. 2226 spisu a obviněnému bylo doručeno dne 29. 3. 2016, například jeho podání vysvětlení dne 27. 1. 2017, kde mu bylo předestřeno jeho postavení prověřovaného (č. l. 2187). Přestože k samotnému zahájení trestního stíhání došlo až usnesením ze dne 28. 3. 2017 (doručeno obviněnému dne 29. 3. 2017), již z předcházejícího postupu orgánů činných v trestním řízení směřujících přímo proti jeho osobě muselo být obviněnému zřejmé, že bude jeho trestní stíhání zahájeno. Jednání obviněného v okamžiku kdy dlužnou daň uhradil, proto již nelze považovat za dobrovolné, neboť nejednal na základě svého vnitřního pozitivního obratu, ale dokonce ani pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání, ale pod tlakem zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Závěr soudů obou stupňů o vyloučení aplikace §33 tr. zákoníku je proto zcela správný.
37. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
38. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu