ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.800.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 800/2021-8664
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 9. 2021 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných
A. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, I. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY a V. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 1 To 33/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. M., I. Š. a V. V. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, č. j. 50 T 5/2017-7850, byli obvinění A. M. [v bodech 1) až 6) a 54) až 60)], I. Š. [v bodech 1) až 6) a 19) až 41)] a V. V. [v bodech 7) až 18), 42) až 53) a 61) až 67)] uznáni vinnými zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin byli obvinění odsouzeni každý podle §212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody, a to obviněný A. M. v délce 6 let a obvinění I. Š. a V. V. v délce 6 a půl roku, pro jehož výkon byli všichni tři obvinění podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byl každému z obviněných uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací, konkrétně obviněným A. M. a I. Š. na dobu 5 let a obviněné V. V. na dobu 8 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené České republiky na náhradu škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění dopustili uvedených zločinů tím, že
obviněný A. M. v době od 21. 4. 2008 do 22. 10. 2009 , obviněný I. Š. v době od 22. 4. 2008 do 18. 7. 2012 a obviněná V. V. v době od 19. 10. 2009 do 18. 7. 2012 po předchozí domluvě se záměrem neoprávněně získat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy platném znění, a část takto získaných finančních prostředků si ponechat pro svoji potřebu jako jednatelé a osoby fakticky ovládající v jednotlivých obdobích společnosti z holdingu M., konkrétně
- M. G., IČ: XY, se sídlem XY, XY, kde byli obvinění I. Š. a A. M. jednateli do 4. 9. 2009 a obviněná V. V. jednatelkou od 4. 9. 2009,
- A. M. (do 19. 10. 2009 M. F.), IČ: XY, se sídlem do 23. 6. 2008 XY, XY, do 14. 10. 2009 XY, XY a dále XY, XY, kde byl jednatelem obviněný I. Š.,
- M. I., IČ: XY, se sídlem do 7. 12. 2011 XY, XY, a dále XY, XY, kde byl jednatelem obviněný A. M. do 4. 9. 2009 a obviněná V. V. od 4. 9. 2009,
- A. T. (do 30. 3. 2010 A. T.), IČ: XY, se sídlem do 20. 10. 2009 XY, XY, a dále XY, XY, kde byl jednatelem obviněný I. Š. do 4. 9. 2009 a obviněná V. V. od 4. 9. 2009,
vyhotovili, podepsali a podali na Úřad práce Brno-město, na Úřad práce Blansko a následně na Úřad práce ČR – krajskou pobočku v Brně žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za jednotlivá čtvrtletí, kde v příloze žádostí deklarovali vynaložené mzdové náklady na zaměstnance a výši uplatňovaného příspěvku, což doložili jmenným seznamem zaměstnanců a měsíčními mzdovými náklady společnosti, včetně odvodů na jednoho takového zaměstnance, prohlásili, že všechny údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a že hrubá mzda za jednotlivé měsíce daného čtvrtletí, uvedená ve jmenném seznamu zaměstnanců, byla zaměstnancům zúčtována k výplatě a po zákonných srážkách vyplacena, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti,
ačkoliv si byli plně vědomi skutečnosti, že mzdové náklady uvedené v žádosti o příspěvek jsou nepravdivé, neboť mzdy nebyly v odpovídající výši vyplaceny, uvedeným zaměstnancům byla ve skutečnosti vyplácena měsíční čistá mzda v podstatně nižších částkách a zbývající část čisté mzdy zaměstnanců byla vyváděna ze společnosti na základě dohod o zasílání mzdy, jejichž uzavřením spolu se Smlouvou o poskytování výuky anglického jazyka nebo s jinou obdobnou smlouvou podmiňovali podpis pracovní smlouvy, a že účelem těchto pracovních smluv je pouze čerpání příspěvku bez jakékoli spojitosti s pracovní činností zaměstnanců, kterým, aby vzbudili dojem řádného zaměstnání, nechali zadávat z hlediska ekonomické činnosti zaměstnavatele nepotřebnou a opakující se práci neodpovídající sjednané pracovní době, která spočívala zejména v neúčelném přepisování informací z různých zdrojů do tabulky,
přičemž na základě žádostí s nepravdivými údaji následně neoprávněně získali a čerpali příspěvky určené pro společnosti z holdingu M., které příslušný úřad práce poukazoval na účty společností z holdingu M., a to konkrétně:
za M. G., IČ XY, a to
obvinění I. Š. a A. M.
1) dne 22. 4. 2008 podali žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 9. 5. 2008 pod č. j. BMA-T-101/2008 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 3 052 530 Kč, který poukázal dne 13. 5. 2008 na účet M. G., č. XY,
2) dne 14. 7. 2008 podali žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2008, kterou podepsal A. M., na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 21. 7. 2008 pod č. j. BMA-T-170/2008 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 3 263 429 Kč, který poukázal dne 31. 7. 2008 na účet M. G., č. XY,
3) dne 13. 10. 2008 podali žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2008, kterou podepsal A. M., na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 15. 10. 2008 pod č. j. BMA-T-254/2008 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 4 176 858 Kč, který poukázal dne 4. 11. 2008 na účet M. G., č. XY,
4) dne 9. 1. 2009 podali žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2008, kterou podepsal A. M., na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 14. 1. 2009 pod č. j. BMA-T-5/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 5 196 538 Kč, který poukázal dne 16. 1. 2009 na účet M. G., č. XY,
5) dne 15. 4. 2009 podali jimi podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 19. 5. 2009 pod č. j. BMA-T-93/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 267 499 Kč, který poukázal dne 21. 5. 2009 na účet M. G., č. XY,
6) dne 13. 7. 2009 podali jimi podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 17. 8. 2009 pod č. j. BMA-T-197/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 8 922 919 Kč, který poukázal dne 19. 8. 2009 na účet M. G., č. XY,
tedy celkem bylo vyplaceno 30 879 773 Kč,
obviněná V. V.
7) dne 19. 10. 2009 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 6. 11. 2009 pod č. j. BMA-T-310/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 7 757 899 Kč, který poukázal dne 19. 11. 2009 na účet M. G., č. XY,
8) dne 18. 1. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 5. 2. 2010 pod č. j. BMA-T-18/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 8 046 964 Kč, který poukázal dne 16. 2. 2010 na účet M. G., č. XY,
9) dne 12. 4. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 12. 5. 2010 pod č. j. BMA-T-117/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 2 635 478 Kč, který poukázal dne 19. 5. 2010 na účet M. G., č. XY,
10) dne 14. 7. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 11. 8. 2010 pod č. j. BMA-T-243/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 4 496 882 Kč, který poukázal dne 18. 8. 2010 na účet M. G., č. XY,
11) dne 11. 10. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 11. 11. 2010 pod č. j. BMA-T-365/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 4 615 931 Kč, který poukázal dne 18. 11. 2010 na účet M. G., č. XY,
12) dne 12. 1. 2011 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 14. 2. 2011 pod č. j. BMA-T-19/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 4 427 718 Kč, který poukázal dne 17. 2. 2011 na účet M. G., č. XY,
13) dne 13. 4. 2011 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR - krajská pobočka v Brně dne 12. 5. 2011 pod č. j. BMA-T-148/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 772 822 Kč, který poukázal dne 23. 5. 2011 na účet M. G., č. XY,
14) dne 18. 7. 2011 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR - krajská pobočka v Brně dne 16. 8. 2011 pod č. j. BMA-T-314/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 660 421 Kč, který poukázal dne 22. 8. 2011 na M. G., účet č. XY,
15) dne 7. 10. 2011 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR - krajská pobočka v Brně dne 11. 11. 2011 pod č. j. BMA-T-421/2011, rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 609 565 Kč, který poukázal dne 16. 11. 2011 na účet M. G., č. XY,
16) dne 12. 1. 2012 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR - krajská pobočka v Brně dne 15. 2. 2012 pod sp. zn. BBM-T-158/2012, č. j. MPSV-UP/274239/12/AIS-ZAM, rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 366 309 Kč, který poukázal dne 7. 3. 2012 na účet M. G., č. XY,
17) dne 25. 4. 2012 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2012, na jejímž podkladě Úřad práce ČR - krajská pobočka v Brně dne 23. 5. 2012 pod sp. zn. BMM-T-310/2012, č. j. MPSV-UP/2468291/12/AIS-ZAM, rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 605 804 Kč, který poukázal dne 29. 5. 2012 na účet M. G., č. XY,
18) dne 18. 7. 2012 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2012, na jejímž podkladě Úřad práce ČR - krajská pobočka v Brně dne 21. 8. 2012 pod sp. zn. BMM-T-404/2012, č. j. MPSV-UP/4411736/12/AIS-ZAM, rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 376 064 Kč, který poukázal dne 28. 8. 2012 na účet M. G., č. XY,
tedy celkem bylo vyplaceno 71 371 857 Kč,
za M. F. (od 19. 10. 2009 za A. M.), IČ XY,
obviněný I. Š.:
19) dne 26. 7. 2008 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 15. 8. 2008 pod č. j. BMA-T-209/2008 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 3 235 396 Kč, který poukázal dne 25. 8. 2008 na účet M. F., č. XY,
20) dne 13. 10. 2008 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 15. 10. 2008 pod č. j. BMA-T-253/2008 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 4 164 711 Kč, který poukázal dne 4. 11. 2008 na účet M. F., č. XY,
21) dne 9. 1. 2009 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 14. 1. 2009 pod č. j. BMA-T-6/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 5 187 629 Kč, který poukázal dne 16. 1. 2009 na účet M. F., č. XY,
22) dne 20. 4. 2009 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 18. 5. 2009 pod č. j. BMA-T-110/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 5 297 595 Kč, který poukázal dne 21. 5. 2009 na účet M. F., č. XY,
23) dne 13. 7. 2009 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 13. 8. 2009 pod č. j. BMA-T-195/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 468 955 Kč, který poukázal dne 19. 8. 2009 na účet M. F., č. XY,
24) dne 19. 10. 2009 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 6. 11. 2009 pod č. j. BMA-T-311/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 5 904 693 Kč, který poukázal dne 19. 11. 2009 na účet A. M., č. XY,
25) dne 13. 1. 2010 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 5. 2. 2010 pod č. j. BMA-T-4/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 201 986 Kč, který poukázal dne 23. 2. 2010 na účet A. M., č. XY,
26) dne 19. 4. 2010 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 13. 5. 2010 pod č. j. BMA-T-155/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 190 538 Kč, který poukázal dne 21. 5. 2010 na účet A. M., č. XY,
27) dne 14. 7. 2010 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 11. 8. 2010 pod č. j. BMA-T-241/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 220 303 Kč, který poukázal dne 18. 8. 2010 na účet A. M., č. XY,
28) dne 8. 10. 2010 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 10. 11. 2010 pod č. j. BMA-T-354/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 233 331 Kč, který poukázal dne 18. 11. 2010 na účet A. M., č. XY,
29) dne 12. 1. 2011 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 14. 2. 2011 pod č. j. BMA-T-17/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 211 868 Kč, který poukázal dne 18. 2. 2011 na účet A. M., č. XY,
30) dne 14. 4. 2011 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR - krajská pobočka v Brně dne 13. 5. 2011 pod č. j. BMA-T-164/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 357 618 Kč, který poukázal dne 24. 5. 2011 na účet A. M., č. XY,
31) dne 12. 7. 2011 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 6. 10. 2011 pod č. j. BMA-T-287/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 466 611 Kč, který poukázal dne 11. 10. 2011 na účet A. M., č. XY,
32) dne 7. 10. 2011 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 11. 11. 2011 pod č. j. BMA-T-422/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 478 485 Kč, který poukázal dne 18. 11. 2011 na účet A. M., č. XY,
33) dne 11. 1. 2012 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 15. 2. 2012 pod sp. zn. BBM-T-162/2012, č. j. MPSV-UP/275325/12/AIS-ZAM, rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 538 639 Kč, který poukázal dne 29. 2. 2012 na účet A. M., č. XY,
34) dne 12. 4. 2012 podal žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2012, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 16. 5. 2012 pod sp. zn. BBM-T-210/2012, č. j. MPSV-UP/2339294/12/AIS-ZAM rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 512 082 Kč, který poukázal dne 30. 5. 2012 na účet A. M., č. XY,
35) dne 18. 7. 2012 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2012, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 21. 8. 2012 pod sp. zn. BBM-T-403/2012, sp. zn. MPSV-UP/4413007/12/AIS-ZAM, rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 561 986 Kč, který poukázal dne 29. 8. 2012 na účet A. M., č. XY,
tedy celkem bylo vyplaceno 34 232 426 Kč,
za A. T. (od 30. 3.2010 A. T.), IČ XY,
obviněný I. Š.:
36) dne 21. 4. 2008 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 9. 5. 2008 pod č. j. BMA-T-100/2008 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 3 051 804 Kč, který poukázal dne 13. 5. 2008 na účet A. T., č. XY,
37) dne 10. 7. 2008 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 11. 7. 2008 pod č. j. BMA-T-157/2008 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 3 251 010 Kč, který poukázal dne 18. 7. 2008 na účet A. T., č. XY,
38) dne 13. 10. 2008 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 15. 10. 2008 pod č. j. BMA-T-252/2008 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 4 151 255 Kč, který poukázal dne 4. 11. 2008 na účet A. T., č. XY,
39) dne 19. 1. 2009 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 20. 1. 2009 pod č. j. BMA-T-24/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 5 168 402 Kč, který poukázal dne 23. 1. 2009 na účet A. T., č. XY,
40) dne 15. 4. 2009 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce dne 19. 5. 2009 pod č. j. BMA-T-109/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 1 743 280 Kč, který poukázal dne 21. 5. 2009 na účet A. T., č. XY,
41) dne 12. 8. 2009 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 13. 8. 2009 pod č. j. BMA-T-196/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 3 017 286 Kč, který poukázal dne 19. 8. 2009 na účet A. T., č. XY,
tedy celkem bylo vyplaceno 20 383 037 Kč,
obviněná V. V.:
42) dne 27. 10. 2009 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 6. 11. 2009 pod č. j. BMA-T-330/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 2 724 273 Kč, který poukázal dne 19. 11. 2009 na účet A. T., č. XY,
43) dne 13. 1. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 10. 2. 2010 pod č. j. BMA-T-3/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 5 873 043 Kč, který poukázal dne 16. 2. 2010 na účet A. T., č. XY,
44) dne 14. 4. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 14. 5. 2010 pod č. j. BMA-T-118/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 8 648 408 Kč, který poukázal dne 19. 5. 2010 na účet A. T., č. XY,
45) dne 14. 7. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 11. 8. 2010 pod č. j. BMA-T-242/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 8 927 431 Kč, který poukázal dne 18. 8. 2010 na účet A. T., č. XY,
46) dne 8. 10. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 10. 11. 2010 pod č. j. BMA-T-353/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 8 629 388 Kč, který poukázal dne 18. 11. 2010 na účet A. T., č. XY,
47) dne 12. 1. 2011 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce Brno-město dne 14. 2. 2011 pod č. j. BMA-T-18/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 8 421 092 Kč, který poukázal dne 17. 2. 2011 na účet A. T., č. XY,
48) dne 13. 4. 2011 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR - krajská pobočka v Brně dne 12. 5. 2011 pod č. j. BMA-T-147/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 4 340 007 Kč, který poukázal dne 23. 5. 2011 na účet A. T., č. XY,
49) dne 18. 7. 2011 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 16. 8. 2011 pod č. j. BMA-T-313/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 5 621 553 Kč, který poukázal dne 22. 8. 2011 na účet A. T., č. XY,
50) dne 17. 10. 2011 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 14. 11. 2011 pod č. j. BMA-T-429/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 285 099 Kč, který poukázal dne 22. 11. 2011 na účet A. T., č. XY,
51) dne 10. 1. 2012 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 20. 2. 2012 pod sp. zn. BBM-T-159/2012, č. j. MPSV-UP/274391/12/AIS-ZAM, rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 020 306 Kč, který poukázal dne 7. 3. 2012 na účet A. T., č. XY,
52) dne 18. 4. 2012 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2012, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 18. 5. 2012 pod sp. zn. BMM-T-236/2012, č. j. MPSV-UP/2363857/12/AIS-ZAM, rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 506 777 Kč, který poukázal dne 1. 6. 2012 na účet A. T., č. XY,
53) dne 18. 7. 2012 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2012, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 21. 8. 2012 pod sp. zn. BBM-T-405/2012, č. j. MPSV-UP/4411773/12/AIS-ZAM, rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 436 379 Kč, který poukázal dne 29. 8. 2012 na účet A. T., č. XY,
tedy celkem bylo vyplaceno 78 433 756 Kč,
za M. I., IČ XY,
obviněný A. M.:
54) dne 21. 4. 2008 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 5. 5. 2008 pod č. j. BKA-T-14/2008 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 993 335 Kč, který poukázal dne 12. 5. 2008 na účet M. I., č. XY,
55) dne 16. 7. 2008 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 3. 9. 2008 pod č. j. BKA-T-26/2008 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 2 857 518 Kč, který poukázal dne 12. 9. 2008 na účet M. I., č. XY,
56) dne 14. 10. 2008 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 30. 10. 2008 pod č. j. BKA-T-33/2008 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 3 817 642 Kč, který poukázal dne 19. 11. 2008 na účet M. I., č. XY,
57) dne 8. 1. 2009 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2008, na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 21. 1. 2009 pod č. j. BKA-T-1/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 4 609 603 Kč, který poukázal dne 5. 2. 2009 na účet M. I., č. XY,
58) dne 15. 4. 2009 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 28. 5. 2009 pod č. j. BKA-T-15/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 2 677 384 Kč, který poukázal dne 18. 6. 2009 na účet M. I., č. XY,
59) dne 13. 7. 2009 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 1. 9. 2009 pod č. j. BKA-T-28/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 3 394 871 Kč, který poukázal dne 3. 9. 2009 na účet M. I., č. XY,
60) dne 22. 10. 2009 podal jím podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2009, ačkoliv v té době již byla jednatelkou V. V., na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 19. 11. 2009 pod č. j. BKA-T-50/2009 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 3 447 577 Kč, který poukázal dne 15. 12. 2009 na účet M. I., č. XY,
tedy celkem bylo vyplaceno 21 797 930 Kč,
obviněná V. V.
61) dne 14. 1. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2009, na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 11. 2. 2010 pod č. j. BKA-T-2/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 6 202 654 Kč, který poukázal dne 18. 2. 2010 na účet M. I., č. XY,
62) dne 14. 4. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 7. 6. 2010 pod č. j. BKA-T-19/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 8 806 554 Kč, který poukázal dne 15. 6. 2010 na účet M. I., č. XY,
63) dne 14. 7. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 16. 8. 2010 pod č. j. BKA-T-36/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 8 943 782 Kč, který poukázal dne 30. 8. 2010 na účet M. I., č. XY,
64) dne 8. 10. 2010 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 3. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 11. 11. 2010 pod č. j. BKA-T-51/2010 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 8 705 122 Kč, který poukázal dne 23. 11. 2010 na účet M. I., č. XY,
65) dne 12. 1. 2011 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 4. čtvrtletí roku 2010, na jejímž podkladě Úřad práce v Blansku dne 14. 2. 2011 pod č. j. BKA-T-1/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 8 302 666 Kč, který poukázal dne 23. 2. 2011 na účet M. I., č. XY,
66) dne 13. 4. 2011 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 1. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 11. 5. 2011 pod č. j. BKA-T-19/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 4 296 719 Kč, který poukázal dne 19. 5. 2011 na účet M. I., č. XY,
67) dne 7. 7. 2011 podala jí podepsanou žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2011, na jejímž podkladě Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně dne 11. 8. 2011 pod č. j. BKA-T-38/2011 rozhodl o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 1 170 763 Kč, který poukázal dne 19. 8. 2011 na účet M. I., č. XY,
tedy celkem bylo vyplaceno 46 428 260 Kč,
a tímto jednáním České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, způsobili obviněný I. Š. jednáním uvedeným pod body 1)-6) a 19)-41) škodu ve výši 85 495 236 Kč, obviněný A. M. jednáním uvedeným pod body 1)-6) a 54)-60) škodu ve výši 52 677 703 Kč a obviněná V. V. jednáním uvedeným pod body 7)-18), 42)-53) a 61)-67) škodu ve výši 196 233 873 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni obvinění odvoláními, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 To 33/2020-8420, v bodu I. výroku podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích, jimiž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti všech obviněných nahradit škodu poškozené České republice. Ve zbývajících částech zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod II. výroku).
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Dovolání obviněného A. M. bylo podáno z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) (v jeho druhé variantě) tr. ř., a to do bodu II. výroku napadeného usnesení. Namítl, že soud prvního stupně dovozoval jeho jednání spočívající v uvádění nepravdivých údajů, odvolací soud úvahu zmatečně rozšířil o zamlčení a zkreslení údajů. Nesprávné právní posouzení pak obviněný shledával primárně v posouzení otázky, zda v žádosti o poskytnutí příspěvku uvedl nepravdivé údaje, konkrétně zda mzdové náklady uvedené v žádostech byly opravdu nepravdivé a byla vyplácena nižší mzda než sjednaná, nebo šlo o legální srážky ze mzdy sjednané se zaměstnanci. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, z něhož dovodil, že ve vztahu k trestní odpovědnosti podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku je třeba se zaměřit na to, jaké údaje a jejich pravdivost lze v trestním řízení přezkoumávat, přičemž by se mělo jednat pouze o ty, které zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), konkrétně jeho §78, výslovně požadoval. V posuzované věci byly jako nepravdivý parametr předkládaných žádostí vyhodnoceny mzdové náklady, a to z toho důvodu, že mzdy nebyly v odpovídající výši vyplaceny. Jedná se však o tvrzení nepravdivé, které je navíc v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Se zaměstnanci byly řádně sjednány pracovní smlouvy a pouze mzdy sjednané pracovními smlouvami se předkládaly úřadu práce, žádnou jinou výši mzdy z ničeho jiného dovodit nelze. Mzdy objektivně přešly do právní dispozice zaměstnanců, kteří s nimi disponovali, a to tak, že podepsali příslušné právní akty a dali zaměstnavateli pokyn, aby hradil příslušnou částku způsobem jimi odsouhlaseným a požadovaným, zaměstnanci rovněž uváděli, že toto akceptovali, nebyli k tomuto nijak nuceni a tato skutečnost byla známa i poskytovateli dotace. Podstatné pak je, že žádný ze zaměstnanců nenamítal neplatnost takto prováděných srážek. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, přitom již nemůže být uplatňována absolutní neplatnost pracovněprávních úkonů a všechny důvody, způsobující neplatnost kteréhokoliv z pracovněprávních úkonů, představují jen námitku jejich relativní neplatnosti. Přestože takovou námitku relativní neplatnosti žádný legitimovaný účastník pracovněprávních vztahů neučinil, soudy dovodily neplatnost de facto samy, čímž zatížily svá rozhodnutí nezákonností v podobě nesprávného právního posouzení. Z novelizace §78 zákona o zaměstnanosti, provedené zákonem č. 367/2011 Sb., s účinností od 1. 1. 2012, pak plyne, že do tohoto data nebylo třeba srážky ze mzdy nebo platu určené k uspokojení závazků zaměstnance, byť by byly v rozporu s dobrými mravy, odečítat od skutečně vynaložených prostředků na mzdu či plat. Proto i k těmto námitkám obviněný odkázal na existenci extrémního rozporu skutkových zjištění se skutečným obsahem provedených důkazů. Souhrnně uvedl, že v posuzované věci absentuje objektivní stránka trestného činu, a to znak protiprávnosti, tím spíše pak nebyl prokázán jakýkoliv úmysl obviněných k páchání trestné činnosti. Dále obviněný namítl, že v rámci skutkového výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podpis pracovní smlouvy byl podmiňován „jinou obdobnou smlouvou“, takové vágní skutkové vyjádření však nemůže obstát jako součást výrokové části trestního rozhodnutí. Ve skutkové větě výroku o vině mělo být u každého jednotlivého skutku popsáno, k jakému konkrétnímu pochybení došlo. Ve vztahu k naplnění objektivní i subjektivní stránky obviněný uvedl, že byly prováděny kontroly úřadem práce ve vztahu k zákonnosti vyplácení příspěvků podle §78 zákona o zaměstnanosti, přičemž nebylo shledáno žádné pochybení. Kurzy angličtiny pak nebyly pouze fiktivní, neboť z dokazování vyplynulo, že se jednalo o funkční systém. Namítl taktéž existenci opomenutého důkazu, neboť soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že obviněný I. Š. v hlavním líčení nevypovídal, jeho výpověď se však uskutečnila v rámci hlavního líčení dne 12. 9. 2018 a nebyla zahrnuta mezi okolnosti, z nichž soud prvního stupně zjišťoval skutkový stav. Odvolací soud tuto skutečnost také pominul, přičemž výpověď učiněnou podle §207 tr. ř. nelze zaměňovat za vyjádření se k důkazům podle §214 tr. ř. Takový postup zakládá protiústavnost napadeného rozhodnutí. Nakonec poukázal i na porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený výrok II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, konkrétně výkon jemu uloženého trestu odnětí svobody.
7. Dovolání obviněného I. Š. bylo podáno z důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a směřovalo do bodu II. výroku napadeného usnesení. Uvedl, že podle právní věty výroku o vině rozsudku krajského soudu měl uvést v žádosti o poskytnutí příspěvku nepravdivé údaje, avšak odvolací soud vybočil v odůvodnění napadeného rozhodnutí z mezí spravedlivého procesu a nad uvedený rámec rozvinul úvahy nad naplněním dalšího zákonného znaku – zamlčení podstatných údajů. Popis skutku byl pak zatížen uváděním nadbytečných skutkových okolností, naopak zde chybí, jaké konkrétní nepravdivé údaje uvedl o skutečnostech, které byly zákonným kritériem pro poskytnutí příspěvku. Otázku protiprávnosti spáchaného trestného činu je nutno zkoumat z hlediska ustanovení §78 zákona o zaměstnanosti, upravujícího poskytování příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Poskytnutí tohoto příspěvku totiž nebylo podmíněno okolnostmi, které zdůrazňovaly soudy, tedy tím, zda a nakolik byla práce konaná zaměstnanci se zdravotním postižením objektivně užitečná a jaký měla ekonomický význam pro zaměstnavatele. V žádostech o poskytnutí příspěvku byla pravdivě uvedena výše skutečně vynaložených mzdových nákladů na zaměstnance v pracovním poměru, což bylo opakovaně ověřeno pracovníky úřadu práce. Do 30. 6. 2012 pak zákon o zaměstnanosti nepožadoval od skutečně vynaložených mzdových nákladů odečítat žádné položky, srážky ve prospěch zaměstnavatele či třetí osoby tak neměly na zákonná hlediska posouzení nároku na příspěvek žádný vliv a nejednalo se o protiprávní postup. Soudy tedy založily závěr o vině na zřetelném rozporu se zákonem o zaměstnanosti. Pokud má být trestný čin spáchán jednáním, které je regulováno jiným právním předpisem, musí být primárně porušen jiný právní předpis, obviněný však §78 zákona o zaměstnanosti nijak neporušil. Příspěvky byly navíc poskytovány zpětně a nebyly nijak účelově určeny, přešly do volné dispozice zaměstnavatele s cílem kompenzovat mu skutečně vynaložené mzdové náklady a zaměstnavatel je neměl povinnost použít ve prospěch zaměstnanců, soudy však výrok o vině konstruovaly v rozporu s touto zákonnou koncepcí. Jeho jednání tedy nebylo protiprávní. Dále obviněný namítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, neboť v průběhu trestního řízení nebyl proveden důkaz kompletním účetnictvím jednotlivých společností, tedy důkaz umožňující poskytnout řádný podklad pro posouzení pravdivosti údajů uvedených v jednotlivých žádostech. Konkrétně společnost A. M., neměla v období od 4. čtvrtletí roku 2009 až 2. čtvrtletí roku 2012 s žádným zaměstnancem uzavřenou dohodu o srážkách ze mzdy, tzv. čistá mzda byla zaměstnancům vyplácena v plné výši, žádosti o příspěvky za toto období žádané uvedenou společností tedy nelze vyhodnocovat stejně jako žádosti o příspěvky za jiná období. Podle rozsudku soudu prvního stupně potom v hlavním líčení nevypovídal, což je v rozporu s průběhem hlavního líčení, který je zachycen v protokolu o hlavním líčení. V hlavním líčení dne 13. 2. 2018 sice uvedl, že nyní vypovídat nebude, dne 12. 9. 2018 však obhájce obviněného navrhl jeho výslech, v protokolu je pak obsažena obsáhlá výpověď. Není zde sice výslovně vysloveno, že se jedná o výslech obžalovaného ve smyslu §91 odst. 1 a násl. tr. ř., ale materiálně se o takový úkon jednalo a jednalo se tak i o důkaz podle §89 odst. 2 tr. ř. Krajský soud v Brně ovšem tuto výpověď zcela ignoroval a nezahrnul ji do důkazního podkladu meritorního rozhodnutí, žádným způsobem ji nehodnotil, nijak se s ní nevypořádal a zatížil svůj rozsudek vadou opomenutého důkazu, čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený výrok II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Brně, a to vždy ve vztahu k jeho osobě, a poté jej zprostil obžaloby nebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně také navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil jím vykonávaný trest do doby právní moci meritorního rozhodnutí.
9. Dovolání obviněné V. V. bylo podáno taktéž z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to do bodu II. výroku napadeného usnesení. Namítla, že soudy nesprávně určily osobu pachatele trestného činu, neboť za něj automaticky označily jednatele předmětných společností v předmětných obdobích, nikoliv osoby fakticky ovládající společnost. Pachatelem trestného činu podle §212 tr. zákoníku však není vždy jednatel dané korporace, který opatřuje žádosti o dotace svým podpisem, ale je nutné zjistit, kdo způsobil, že v žádosti o poskytnutí dotace byly uvedeny nepravdivé, hrubě zkreslené údaje nebo kdo podstatné údaje zamlčel. Obviněná plnila pouze pokyny svých nadřízených, byť byla formálně v postavení jednatelky společnosti, nebyla osobou fakticky řídící a ovládající společnost. Byla v podstatě tzv. bílým koněm a jednala podle instrukcí za slíbenou odměnu, předmětné žádosti pouze podepisovala, avšak je nevyplňovala, nepřipravovala podklady a nekompletovala je, jak bylo chybně uvedeno ve výrocích napadených rozhodnutí soudů obou stupňů. V judikatuře Nejvyššího soudu přitom bývají za pachatele v obdobných souvislostech označovány právě osoby, které společnost fakticky ovládají a řídí. Důsledkem je nesprávné posouzení skutku, pokud soudy dospěly k závěru, že spáchala zločin dotačního podvodu, i když v odůvodnění uvedly, že obviněná byla dosazena do pozice jednatelky a společnost po celou dobu fakticky řídili a ovládali zbylí dva obvinění. Dále namítla nesoulad výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodnění, neboť ve výroku bylo uvedeno, že všichni obvinění jednali „jako jednatelé a osoby fakticky ovládající v jednotlivých obdobích společnosti z holdingu M.“, avšak v odůvodnění byly za osoby ovládající předmětné společnosti označeni pouze obvinění A. M. a I. Š., nikoliv obviněná. Z popisu skutkového děje, zařazeného ve výroku o vině rozsudku krajského soudu, pak není patrné, zda měla jednat v úmyslu přímém nebo nepřímém a z čeho tak soud usuzoval. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze dovozovat její úmysl uvést v žádosti o poskytnutí dotace nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčet ani úmysl směřující ke způsobení škody, naopak soudy dospěly ke skutkovým závěrům, že žádosti nevyplňovala, nepřipravovala související podklady ani k těmto činnostem neudělovala pokyny, pouze žádosti podepisovala jako jednatelka společnosti. Proto měla za to, že se jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Obviněná taktéž namítla jiné nesprávné hmotně právní posouzení spočívající v tom, že žádosti o dotace byly schvalovány pracovníky úřadu práce a ve společnostech probíhaly z jejich strany kontroly, přičemž nebyla zjištěna žádná pochybení. Mělo být uplatněno ustanovení §19 tr. zákoníku o právním omylu. Skutek byl také spáchán za podmínek vylučujících trestnost, konkrétně se svolením poškozeného. Ve vztahu k naplnění objektivní stránky obviněná uvedla, že soudy nesprávně posoudily, zda v žádosti o poskytnutí dotace byly uvedeny nepravdivé údaje, konkrétně zda mzdové náklady v žádosti byly nepravdivé, neboť právní úprava nezakotvovala do 31. 12. 2011 povinnost snížit předkládanou částku o srážky ze mzdy za kurzy anglického jazyka. Tvrdila nesprávné hmotně právní posouzení, pokud bylo dovozeno, že mzdy nebyly zaměstnancům vyplaceny ve výši, v jaké byly uvedeny v žádostech, zaměstnanci totiž mohli podle své vůle se mzdou disponovat a dali zaměstnavateli výslovný pokyn k tomu, aby příslušnou částku hradil způsobem zaměstnancem požadovaným a odsouhlaseným. V předmětném skutku rovněž chybí společenská škodlivost, jelikož celý projekt směřoval k pozitivnímu cíli, v jehož rámci byly zaměstnané osoby se zdravotním omezením, jimž byly hrazeny mzdy.
10. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadenou část rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných uvedla, že námitky obviněných v podstatné části uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neodpovídají. Tento hmotněprávní dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Argumentace shromážděná v dovolání obviněných je v zásadě opakováním jejich dosavadní obhajoby. Podstatou projednávaného případu byl propracovaný a velice promyšlený systém, spočívající v podvodném vylákávání příspěvku od státu na zaměstnávání zdravotně postižených osob, ač poměrná část prostředků zaúčtovaných jako mzdové prostředky zaměstnanců nebyla zaměstnancům nikdy vyplacena. Argumentace obhajoby, že tyto mzdy objektivně přešly do plné právní dispozice zaměstnanců, nemůže obstát. Smlouvy o poskytování výuky anglického jazyka (případně další smlouvy) dostávali uchazeči k podpisu společně s pracovní smlouvou. Podpis všech těchto dokumentů zdravotně postižení vnímali jako podmínku uzavření pracovního poměru. Platby „na angličtinu“ byly prováděny na účty v zahraničí, ke kterým měli dispoziční právo obvinění I. Š. a A. M. Práce odvedená zaměstnanci se zdravotním postižením neměla pro zaměstnavatele jakýkoliv přínos a účelem uzavřených pracovních smluv a pracovních poměrů zdravotně postižených osob bylo pouze získání příspěvku prostřednictvím úřadu práce. Přitom příspěvek podle §78 zákona o zaměstnanosti měl být motivací pro zaměstnavatele zaměstnávat osoby se zdravotním postižením. Jeho účelem není vytvoření pracovních míst, v jejichž rámci není odváděna žádná práce nebo jen práce zaměstnance pro zaměstnavatele nepřínosná, jako v projednávané věci. Pokud se jedná o nepravdivost údajů uvedených v žádosti, soudy ji specifikovaly v úvodní části skutku, přičemž spočívala v tom, že obvinění (resp. jejich společnosti) zaměstnance zaměstnávali pouze s cílem získat příspěvek a z deklarované mzdy vypláceli pouze její část a zbylou část si vyváděli ze společností prostřednictvím dalších smluv uzavíraných společně s pracovní smlouvou, zaměstnancům pak zadávali z hlediska zaměstnavatele nepotřebnou práci. Ve vztahu k námitce obviněné V. V. ohledně jednání v právním omylu státní zástupkyně uvedla, že pokud obvinění předstírali zaměstnanecké poměry zdravotně postižených a vytvářeli k tomu poměrně složitý komplex smluv a provázaných společností a část finančních prostředků zůstala v jejich dispozici, těžko mohli jednat v právním omylu. Námitku ohledně nedostatku subjektivní stránky a její marginální role na úvěrovém podvodu uplatňovala obviněná již v odvolacím řízení, přičemž bylo prokázáno, že si byla vědoma, jak celý systém funguje a sama se na něm aktivně podílela tím, že prosazovala důsledné uzavírání smluv o angličtině. Za relevantní nelze považovat ani námitku A. M., podle níž soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje proti způsobu hodnocení provedených důkazů, je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pokud pak oba obvinění (A. M. a I. Š.) naznačovali vedle extrémních vnitřních rozporů též vadu opomenutých důkazů, taková vada může za určitých okolností užitý dovolací důvod naplnit, nikoliv však v předmětné věci. V projednávaném případě obviněný I. Š. nejprve nevypovídal, a poté učinil výpověď až u hlavního líčení dne 12. 9. 2018. Soud prvního stupně sice v odůvodnění rozsudku výslovně neuvedl, že obviněný vypovídal, nicméně s obecnými závěry vyplývajícími z jeho výpovědi se vypořádal. Soud druhého stupně na danou námitku dostatečně a správně reagoval v odstavci 32. odůvodnění svého rozsudku. O opomenutý důkaz se tudíž ve smyslu ustálené judikatury jednat nemůže. Pokud obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaných dovolání vyplývá, že jej uplatnili v jeho druhé alternativě. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo není, proto nemůže být naplněn ani obviněnými citovaný důvod.
12. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných A. M., I. Š. a V. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
13. Tato vyjádření byla zaslána obhájcům obviněných k případné replice, čehož bylo využito ze strany obviněného I. Š., jenž v podstatě sdělil, že se s tvrzeními státní zástupkyně neztotožňuje, jeho dovolací argumentace je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, je důvodná a trvá na ní.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. – viz rozhodnutí publikované pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. zde s ohledem na procesní situaci podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícím rozhodnutím, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale trestného činu jiného nebo žádného. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
16. Vzhledem k tomu, že obviněný A. M. svou argumentací namítal také porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod, obdobné závěry pak platí pro zásadu presumpce neviny (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
17. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
18. V daném případě však žádná taková situace nenastala. Především nenastal stav opomenutých důkazů. Nejvyšší soud k dané problematice v obecném smyslu připomíná, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v praxi považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
19. V nyní posuzovaném řízení soud prvního stupně sice, jak obvinění A. M. a I. Š. namítali v dovoláních, uvedl, že v hlavním líčení obviněný I. Š. nevypovídal, ač tomu tak nebylo, protože výpověď podal. S podstatou jeho obhajoby, kterou ostatně tento obviněný uplatňoval od počátku hlavního líčení zejména prostřednictvím vyjádření k jednotlivým provedeným důkazům, se však krajský soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Lze připomenout, že soud prvního stupně následně v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl např. i to, že tvrzení obviněného I. Š. považuje za účelová a zcela v rozporu s tím, co vyplynulo z ostatních provedených důkazů, případně i pak, že obhajoba tohoto obviněného byla jednoznačně vyvrácena (viz odstavce 188. a 194.), je tedy očividné, že se jeho obhajobou zabýval. Tento postup pak aproboval i odvolací soud, jenž pochybení soudu prvního stupně nepřehlédl a vypořádal se s ním v rámci odstavce 32. odůvodnění svého rozhodnutí. Zde zdůraznil, že obviněný skutečně v prvotní fázi hlavního líčení nevypovídal a až u hlavního líčení dne 12. 9. 2018 požádal prostřednictvím svého obhájce o možnost vypovídat, což následně učinil, přičemž jeho námitky se shodovaly s námitkami uplatňovanými v průběhu celého trestního řízení. Odvolací soud také zdůraznil, že se s těmito námitkami soud prvního stupně ve své podstatě důkladně zaobíral.
20. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v konečném důsledku pouhé nepřesné vyjádření, že obviněný v průběhu hlavního líčení nevypovídal a absence reprodukce výpovědi obviněného v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nemůže založit vadu v podobě opomenutého důkazu. K určitému opomenutí došlo pouze po formální stránce (nebyl zmíněn konkrétní provedený důkaz), avšak nikoli po stránce materiální, neboť podstata tohoto důkazu (tvrzení obviněného) byla plně zohledněna a vypořádána, tedy skutečnosti uváděné obviněným I. Š. se staly součástí rozhodovacích důvodů. Navíc již odvolací soud zmíněné pochybení zjistil a reálnou újmu práv obviněného vyloučil, jinak řečeno, předmětný důkaz neopomenul. Lze proto uzavřít, že obviněnými I. Š. a A. M. tvrzená vada v podobě opomenutého důkazu ve věci nenastala a požadovaná náprava zmíněné nepřesnosti by byla ryze formální, spočívající v reformulaci dílčího vyjádření soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku.
21. Všichni tři obvinění dále shledali ve věci existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Takový (extrémní) nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Zmíněná situace však ve věci nenastala. Zejména soud prvního stupně provedl dostatečně široké dokazování, při hodnocení důkazů pak soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jim neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. K uvedenému lze na okraj doplnit, že na existenci extrémního nesouladu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
23. K převážné většině námitek, týkajících se učiněných skutkových zjištění, Nejvyšší soud shrnuje, že z provedeného dokazování nesporně vyplynulo, že, zjednodušeně řečeno, obvinění vytvořili a provozovali systém, sloužící k jedinému primárnímu účelu, a to k neoprávněnému čerpání příspěvku ve smyslu §78 zákona o zaměstnanosti, určenému na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. K tomu využili čtyři obchodní korporace z jimi ovládaného holdingu M., za které v období od dubna 2008 do července 2012 (obvinění do děje vstupovali v různých obdobích) sjednali řadu pracovních smluv se zdravotně postiženými osobami, přičemž s ohledem na ně vynaložené mzdové náklady požadovali u příslušného úřadu práce v čtvrtletních intervalech vyplacení zmíněného příspěvku. Tento příspěvek jim byl také v celkové částce cca 300 mil. Kč vydán.
24. K popsanému jednání ovšem docházelo za situace, kdy ekonomická činnost obchodních korporací a zaměstnávání osob byly pouze fiktivní (příjmy společností byly majoritně tvořeny právě příspěvky, nikoli vlastními hospodářskými aktivitami), neboť zaměstnancům byla jen omezeně zadávána bezvýznamná činnost, spočívající zejména v přepisování dat z veřejně dostupných registrů (ze zlatých stránek), aniž by výsledky této činnosti byly v podstatě jakkoli zřetelněji kontrolovány, využívány nebo s nimi bylo podnikatelsky nakládáno. Smyslem zapojení zdravotně postižených osob bylo zdánlivě vytvořit podmínky pro čerpání příspěvku.
25. Zároveň obvinění požadovali od osob se zdravotním postižením současně s pracovní smlouvou sjednání i další smlouvy, která jim umožnila odčerpání mzdových (a příspěvkem podle §78 zákona o zaměstnanosti refundovaných) prostředků pro svoje potřeby, a to buď formou výuky angličtiny, nebo pronájmem movitých věcí. Uvedené vyplynulo mimo jiné i z průvodních dopisů k prodloužení pracovního poměru, kde byla zmíněna nutnost podepsat všechny listiny, včetně smlouvy o poskytování výuky anglického jazyka, případně také z náborového letáku, kde byl zmiňován výdělek cca 3 000 Kč čistého a 2 800 Kč, které byly placeny na výuku angličtiny. Zcela ve smyslu zjeveného záměru obviněných ovšem výuka angličtiny spočívala pouze v založení internetového kurzu, který tak sice reálně existoval, ale byl pro zmíněné osoby v podstatě bezvýznamný, pro přepisování dat nepoužitelný, byl přístupný jednotně a paušálně po delší dobu pro všechny, bez ohledu na jejich osobní znalost angličtiny, na to, zda rychle dosáhli nejvyšší úrovně či zda jej naopak ignorovali, výsledky nebyly kontrolovány, neexistovala jakákoli interakce či spolupráce s lektorem apod. Pokud jde o pronájem, týkal se počítačů (notebooků), opět bez ohledu na reálný stav věcí (zda pracovník má vlastní počítač, resp. bez ohledu na hodnotu pronajímaného počítače). Na základě těchto nutně uzavřených smluv osoby se zdravotním postižením ve své podstatě zpětně odváděly obviněným ze svých mezd ve výši cca 6 000 až 7 000 Kč cca 3 000 Kč. Byť kurz angličtiny byl formálně poskytován třetí osobou, zahraniční společností W. R. International Financial Consluting LTD, plná dispoziční oprávnění k jejímu majetku, zejména k bankovním účtům, svědčila obviněným I. Š. a A. M. Zmíněné srážky ze mzdy byly tedy zcela jednoznačně vytvořeny uměle, a jediným jejich účelem bylo vyvádění finančních prostředků, které měly být formálně jako mzda vypláceny zaměstnancům. Z obsahu provedeného dokazování pak nevyplynula žádná osoba, která by při shodné pracovní činnosti (vytváření databází) reálně obdržela plnou mzdu bez srážek za jazykový kurz či nájem notebooku.
26. Uvedené skutkové závěry soudy dovodily z rozsáhlého dokazování, zejména z výpovědí svědků, především zdravotně postižených osob, dále z listinných důkazů a ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. Václava Poloka, jenž se zaobíral účetnictvím jednotlivých společností a jejich ekonomickou existencí, přičemž mimo jiné zjistil, že pro všechny společnosti ovládané obviněnými je typický převis hodnoty přijatých dotačních zdrojů nad hodnotami výnosů z vlastní činnosti.
27. Souhrnně Nejvyšší soud k námitkám obviněných, kterými zpochybňovali učiněná skutková zjištění, konstatuje, že extrémní rozpor mezi provedenými důkazy na straně jedné a z nich zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé, který byl v dovoláních dovozován, ve věci shledat nelze.
28. Obvinění dále namítli, že skutek, jak byl formulován ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, je nedostatečný či neurčitý, jinak řečeno, že neobsahuje náležitosti uvedené v §120 odst. 3 tr. ř., neboť u každého jednotlivého skutku nebylo uvedeno, k jakému pochybení došlo, resp. zde chybí, jaké konkrétní údaje obvinění uvedli o skutečnostech, které byly zákonným kritériem pro poskytnutí příspěvku, rovněž že pojem „jinou obdobnou smlouvu“ je značně vágní a jako součást popisu skutku nemůže obstát, obviněná V. V. pak měla za to, že z popisu skutku není patrné, v jakém úmyslu jednala, zda se mělo jednat o úmysl přímý nebo nepřímý a z čeho tak soud usoudil.
29. K tomu je třeba nejprve uvést, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010).
30. Náležitosti výroku rozsudku upravuje §120 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení výrok, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1666).
31. V dané věci je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v rámci tzv. skutkové věty výroku o vině vyjádřil všechny podstatné skutečnosti, které ve svém souhrnu naplňují v případě jednání všech tří obviněných znaky skutkové podstaty zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Soud v úvodu tohoto popisu ke všem dílčím útokům souhrnně (což je zřejmé ze samotného textu i z jeho členění) uvedl, v čem spočívalo uvedení nepravdivých údajů ve všech žádostech o poskytnutí příslušných příspěvků („ mzdy nebyly v odpovídající výši vyplaceny, kdy uvedeným zaměstnancům byla ve skutečnosti vyplácena měsíční čistá mzda v podstatně nižších částkách a zbývající část čisté mzdy zaměstnanců byla vyváděna ze společnosti na základě dohod o zasílání mzdy, jejichž uzavřením spolu se Smlouvou o poskytování výuky anglického jazyka nebo s jinou obdobnou smlouvou podmiňovali podpis pracovní smlouvy, a že účelem těchto pracovních smluv je pouze čerpání příspěvku bez jakékoli spojitosti s pracovní činností“) , je tak logické, že tato skutečnost nemusela být uváděna u každého jednotlivého skutku opakovaně. Stejně tak z této skutkové věty, resp. z uvedených skutkových okolností, jednoznačně plyne přímý záměr obviněné V. V. ve vztahu k realizovanému jednání (k čemuž lze odkázat na plné znění skutkové věty na str. 2 a 3 rozsudku soudu prvního stupně). Souhrnné konstatování ve vztahu ke všem třem obviněným v podobě „jako jednatelé a osoby fakticky ovládající v jednotlivých obdobích společnosti z holdingu M.“ bylo dále rozvedeno a specifikováno v odůvodnění zmíněného rozhodnutí. To samé platí o skutečnosti, podle níž zde nebylo výslovně popsáno, jakými dalšími obdobnými smlouvami bylo podmíněno uzavření pracovních smluv, neboť z provedených důkazů a odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, o jaké další smlouvy se jednalo, stejně tak, jakým způsobem působili obvinění v rámci holdingu M. Skutková věta tak obecně vzato obsahuje popis všech rozhodných skutečností naplňujících znaky zvolené skutkové podstaty, přičemž skutek je natolik určitý, že ho nelze zaměnit s jiným.
32. Nad rámec shora uvedeného je pak třeba zdůraznit, že ani nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016).
33. Bezpředmětná je i námitka obviněných A. M. a I. Š., podle níž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rozvíjel oproti právní větě výroku o vině úvahy o naplnění jiných znaků základní skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu, a to v podobě hrubého zkreslení údajů nebo zamlčení podstatných údajů. Tato námitka nejenže nenaplňuje uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody, ale taktéž se zakládá na nepochopení příslušného textu, v němž odvolací soud v bodě 42. pouze teoreticky vymezoval veškeré znaky základní skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu a v bodě 85. zjevně obiter dictum naznačoval, že mohlo alternativně dojít i k naplnění těchto dalších znaků, případně že uvedení nepravdivých údajů mohlo spočívat právě v zamlčení a zkreslení pravdivých údajů. V každém případě platí, že směrodatný je v tomto ohledu výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo jednoznačně uvedeno, že došlo k naplnění znaku uvedení nepravdivých údajů, přičemž ve vztahu k prokázání jeho naplnění bylo vedeno rozsáhlé dokazování a soudy jeho naplnění taktéž dostatečně odůvodnily.
34. V další části svých dovolání obvinění napadli právní posouzení jejich jednání, přičemž měli za to, že jej (z více příčin) nelze hodnotit jako trestný čin. Zmíněná tvrzení již lze v zásadě podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nicméně jim nebylo možné přisvědčit.
35. Jejich podstatou byly v případě všech třech obviněných především námitky, že jejich jednání postrádalo znak protiprávnosti, neboť postupovali zcela v souladu s §78 zákona o zaměstnanosti, případně že neuvedli do žádostí o poskytnutí předmětných příspěvků žádné nepravdivé informace ve smyslu §78 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném v době spáchání činu, tedy že absentovala objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn znak uvedení nepravdivých údajů. Tuto argumentaci doplnili i tím, že případně nastala okolnost vylučující protiprávnost spočívající v souhlasu poškozeného, protože jejich postup byl aprobován úřadem práce, ať už při samotném schvalování žádostí o příspěvky, tak i při následných kontrolách, totožným argumentem poukázali i na absenci jejich úmyslu, tj. subjektivní stránky trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
36. Zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo v žádosti o poskytnutí příspěvku (nebo dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci) uvede nepravdivé údaje (nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí), způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.
37. Za nepravdivé údaje se pak ve smyslu §212 tr. zákoníku považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2123.).
38. Dále Nejvyšší soud připomíná, že trestným činem může být ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku pouze čin protiprávní. Protiprávnost proto musí být dána u každé skutkové podstaty, neboť trestným činem může být jen jednání právem zakázané či nedovolené. Obecnou charakteristiku protiprávnosti (rozpor s právním řádem jako celkem) podobně jako obecné znaky charakterizující pachatele (věk a příčetnost), do skutkové podstaty nezahrnujeme, neboť nejde o znaky odlišující jednotlivé typy trestných činů, ale naopak o znaky všem trestným činům společné. To však na druhé straně neznamená, že protiprávnost do znaků skutkové podstaty nepatří, neboť u těch trestných činů, kde je dostatečně typizována, má takovou rozlišovací schopnost. Proto v těch skutkových podstatách, kde zákon konkrétně uvádí a zpravidla i vymezuje protiprávnost jako znak dispozice právní normy, je tento znak součástí typových znaků trestného činu a platí o něm zásady, které se obdobně uplatňují u tzv. normativních znaků skutkové podstaty, především se na něj musí vztahovat zavinění pachatele. Pokud zákonodárce u některých trestných činů nepovažoval na nutné protiprávnost, jako typový znak trestného činu, zdůrazňovat, neznamená to, že u nich znak protiprávnosti může chybět, což vyplývá z obecné definice trestného činu v §13 odst. 1 tr. zákoníku, která zdůrazňuje nutnost naplnění znaku protiprávnosti u každého trestného činu, tedy i u trestných činů, kde v rámci znaků skutkové podstaty není konkrétně znak protiprávnosti vyjádřen, a také z toho, že takový čin je v trestním zákoníku označen za trestný, čímž je vyjádřeno, že je to typicky čin zakázaný (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 149 až 151).
39. Zákonný požadavek protiprávnosti byl v případě posuzovaného jednání všech obviněných nepochybně naplněn, neboť jejich jednání naplnilo všechny formální znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to současně při plném zohlednění materiálního korektivu spočívajícího v požadavku určité společenské škodlivosti jejich jednání. Ze skutkových závěrů činěných oběma nižšími soudy na podkladě provedeného dokazování je přitom jednoznačně zřejmé, že obvinění v nyní posuzované věci jednali v rozporu s trestním zákoníkem jako obecně závaznou právní normou, když v žádostech o poskytnutí příspěvků na podporu zaměstnávání zdravotně postižených osob úmyslně uváděli nepravdivé údaje.
40. Jak již totiž bylo řečeno, obvinění uváděli v žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením tvrzení spočívající v tom, že předstírali, že dochází k řádnému zaměstnávání zdravotně postižených osob (jejich uplatnění na trhu práce), ačkoli jediným smyslem zaměstnávání a vyplácení části mzdy zdravotně postiženým osobám a vůbec všech shora popsaných aktiv obviněných bylo pouze vytvoření fikce o takovém funkčním standardním zaměstnavateli a jeho reálně pracujících zaměstnancích a následné vyvádění obdržených finančních prostředků ve formě části příspěvků na jejich zaměstnání.
41. Nepravdivou informací tudíž bylo především tvrzení jiného stavu věci, tedy že osobám se zdravotním postižením byla vyplácena vyšší mzda, a že tyto osoby vykonávají skutečnou práci v rámci reálného pracovního poměru. Nepravdivé údaje uvedené v žádostech o příspěvky ostatně soud prvního stupně již dostatečně specifikoval v úvodní části tzv. skutkové věty výroku o vině, přičemž s těmito závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a uzavírá, že s ohledem na uvedené v podstatě veškeré údaje uváděné v žádostech neodpovídaly skutečnému stavu a jednalo se tak o nepravdivé údaje ve smyslu §212 odst. 1 tr. zákoníku (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 4 Tdo 355/2021).
42. K naplnění znaku protiprávnosti Nejvyšší soud doplňuje, že relevantní pravidlo chování, které bylo jednáním obviněných porušeno, je zachyceno primárně v normě trestního zákoníku, jelikož skutková podstata zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku není normou s blanketní dispozicí. V projednávaném případě byla tedy protiprávnost jednání obviněných shledána ve skutečnosti, že uváděli v žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením údaje, které neodpovídaly pravdě, neboť z něj nevyplýval skutečný stav věcí (systém založený a provozovaný pouze za účelem přijímání příspěvků), tedy zejména že zaměstnancům byla z deklarované mzdy vyplácena pouze její část a zbylou část si obvinění vyváděli ze společnosti prostřednictvím dalších smluv uzavíraných společně s pracovní smlouvou, a tito zaměstnanci navíc nevykonávali skutečnou práci v rámci skutečného pracovního poměru, kdy obecně jeho součástí je výkon vlastní práce (účelné, smysluplné, využitelné v rámci příslušné podnikatelské či obdobné činnosti), tedy že v tomto případě šlo pouze o to vzbudit dojem řádného zaměstnání. Obvinění tak porušili zájem na ochraně poskytování finančních příspěvků a jejich účelovému určení.
43. V dané souvislosti obvinění v rámci svých dovolání podrobně rozebírali problematiku pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, nutno však zdůraznit, že tyto soukromoprávní vztahy či jejich formální validita nejsou pro předmětnou trestní věc nijak zásadně relevantní, neboť předmětným v dané trestní věci je vztah mezi státem, zastoupeným úřadem práce, a zaměstnavatelem, tj. obviněnými (resp. jimi ovládanými korporacemi), kteří svým jednáním úmyslně porušili zejména zájmy chráněné trestním zákoníkem, ale taktéž §78 zákona o zaměstnanosti, neboť příspěvek poskytovaný podle tohoto ustanovení měl sloužit k vytvoření reálných (nikoli fiktivních) míst (ve kterých zaměstnanec odvádí práci ve prospěch zaměstnavatele). Zákon o zaměstnanosti totiž zejména upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, zaměřené na dosažení plné zaměstnanosti a na ochranu před nezaměstnaností, a to i opatřeními pro zaměstnávání fyzických osob se zdravotním postižením, resp. dalších skupin fyzických osob, které mají ztížené postavení na trhu práce, to vše ovšem prostřednictvím vytvoření reálných zaměstnaneckých míst, nikoli vytvořením fikce, určené pouze a jenom k obohacování zejména jejích strůjců (pachatelů) o příspěvky či jejich části. Pokud by byl akceptován postoj a výklad obviněných, mohla by státní politika zaměstnanosti v daném ohledu spočívat v tom, že by prostřednictvím soukromých korporací všechny doposud nezaměstnané zdravotně postižené osoby byly přijaty do pracovního poměru, v němž by reálně nepracovaly (vyjma např. občasného přepisu nepodstatných dat z jednoho nosiče do druhého), čímž by bylo dosaženo jejich plné formální zaměstnanosti, přičemž zaměstnavatelské soukromé korporace by pravidelně inkasovaly (podle počtu takových zaměstnanců) na souvisejících příspěvcích třeba stovky tisíc Kč, z něhož by si za pouhé čtvrtletně opakované administrativní úkony, spočívající v podání žádosti o výplatu příspěvku, pro sebe odčerpávaly např. cca polovinu. Takový stav by ovšem byl naprosto se míjející s účelem zákona o zaměstnanosti a s účelným a hospodárným nakládáním se státními finančními prostředky, a tudíž, jak dovodily soudy činné v této trestní věci, protiprávní.
44. Nejvyšší soud dodává, že na jednání obviněných je nutné nahlížet v celé jeho šíři a v komplexu všech nastavených vztahů, a nikoli z pohledu dílčích momentů, tedy, vytrženě ze zmíněného komplexu, zda zaměstnanci mohli nakládat se svojí mzdou či zda práce zadávaná zaměstnanci zaměstnavatelem musí být vždy pro něj plně přínosná a účelná – což jsou momenty, které by samy o sobě a bez dalšího rozporu se zákonem zakládat nemusely.
45. Obvinění tedy porušili i §78 zákona o zaměstnanosti, ve znění v době spáchání činu, neboť jednali v rozporu s jeho smyslem a účelem. Nelze v žádném ohledu konstatovat, že by v jednání obviněných absentovala podmínka protiprávnosti, pročež je třeba námitku obviněných v tomto ohledu shledat zcela neopodstatněnou.
46. Ve vztahu k subjektivní stránce zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku všichni obvinění popírali existenci jejich úmyslu směřujícího k uvedení nepravdivých informací v žádostech o poskytnutí příspěvku.
47. Zde je třeba připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. závěry publikované pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
48. S ohledem na to, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obvinění A. M. a I. Š. vytvořili, udržovali a vylepšovali systém (jak již bylo ostatně podrobně rozvedeno v tomto rozhodnutí), na jehož základě byly zaměstnávány ve společnostech holdingu M. zdravotně postižené osoby, které vykonávaly práci sloužící pouze k formálnímu zastřešení tohoto pracovního poměru, a který umožňoval odčerpávat část mzdy těmto osobám, k čemuž využili zejména společnost W. R. Financial International, lze na základě obsáhlých skutkových zjištění nesporně učinit závěr, že oba tito obvinění jednali úmyslně, a to v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
49. K námitkám obviněné V. V., která uváděla, že nevěděla nic o systému, který ve společnosti panoval, neboť nastoupila do fungující společnosti, kde akceptovala způsob práce tak, jak již byl zaveden a pouze se řídila pokyny obviněných A. M. a I. Š., což přirovnávala k pozici tzv. bílého koně, lze uvést, že taková, navíc zcela učiněným zjištěním neodpovídající tvrzení, nemohou obviněnou žádným způsobem zbavit trestní odpovědnosti za spáchaný zločin.
50. Pokud obviněná zdůrazňovala, že v předmětné trestní věci byla právě osobou nazývanou jako tzv. bílý kůň, lze nejprve podotknout že i tzv. bílý kůň, tedy osoba nemající zájem reálně vykonávat takovou funkci, zpravidla též bez základních odborných předpokladů a znalostí pro výkon této odpovědné funkce, zpravidla za drobnou úplatu ochotná vystupovat v orgánech obchodní společnosti a podepsat předložené dokumenty, jejichž obsah nezná a často ani není schopna pochopit, se reálně stává statutárním orgánem, kterému jsou uloženy různé povinnosti, a proto tyto osoby mohou být stíhány pro trestnou činnost, na které se podílejí s ostatními osobami (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016, publ. pod č. 47/2019 Sb. rozh. tr.). Celkově však může být namístě takovou osobu vnímat jako pasivní článek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 396/2019).
51. Obviněnou ovšem v posuzované věci s ohledem na učiněná skutková zjištění v žádném případě nelze považovat za tzv. bílého koně, a to s ohledem na pozici, kterou v rámci holdingu M. zastávala. Vystupovala totiž samostatně a aktivně, a to zejména v rámci řešení problémů či dotazů zaměstnanců, případně zájemců o zaměstnání. Byla zásadní osobou v rámci personální agendy a měla tedy přehled o systému, který ve společnostech fungoval, tj. že společnosti zaměstnávají stovky osob se zdravotním postižením, jejichž pracovní výsledky nejsou žádným způsobem využívány ani nejsou využitelné, stejně tak, jakým způsobem docházelo k uzavírání pracovních smluv a dohod o srážkách ze mzdy. V rámci tohoto systému pak aktivně působila, uzavírala jménem společnosti nové pracovní smlouvy, celý smluvní systém následně i spravovala a dobrovolně zastřešovala podávané žádosti adresované příslušným úřadům práce. Je třeba obviněné znovu zopakovat, že nebylo zjištěno, že by snad byla osobou s nedostatečnou intelektuální kapacitou, s jakýmkoli omezením v sociální či komunikační oblasti či bez základních odborných předpokladů k výkonu funkce jednatelky obchodní společnosti, naopak, zcela dobrovolně se stala jednatelkou společnosti holdingu M. Sama skutečnost, že systém vytvořený obviněnými nevytvořila, ale jen akceptovala, ji trestní odpovědnosti nezbavuje. Stejně tak ji nezbavuje trestní odpovědnosti skutečnost, že samotné žádosti o příspěvek nevyhotovovala, ale pouze podepisovala, neboť si byla vědoma toho, na základě jakých skutečností bylo o příspěvek žádáno.
52. V návaznosti na tuto argumentaci je pak zjevně neopodstatněná i námitka obviněné, že jednala v právním omylu. Právě způsob provedení činu obviněnými, sofistikovanost zneužití možnosti vyplácení příspěvků na podporu zaměstnávání zdravotně postižených osob, znalost obviněné poměrů ve společnostech holdingu M. a její samostatné aktivní působení zde (následně na pozici jednatelky) nevyvolávají pochybnosti o plném vědomí o tom, že na základě spoluobviněnými vytvořeného systému bylo získávání takových příspěvků protiprávní. Vědomostní složka zavinění byla tudíž u obviněné naprosto jasně prokázána, proto je vyloučeno uplatnění ustanovení o právním omylu podle §19 odst. 1 tr. zákoníku jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost obviněné.
53. I tato obviněná tedy jednala úmyslně, a to taktéž v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což je zřejmé jak ze skutkových zjištění, tak i z výslovných právních závěrů (srov. odstavec 205. rozsudku soudu prvního stupně).
54. Nejvyšší soud neshledal v jednání obviněných ani naplnění podmínek svolení poškozeného jako institutu vylučujícího protiprávnost činu. Podle §30 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Z uvedeného je zřejmé, že poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 422). Problematika poskytování příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením byla upravena v §78 zákona o zaměstnanosti, ve znění v době spáchání činu, který zakotvoval podmínky, jež bylo nutné splnit, aby úřad práce vydal rozhodnutí o poskytnutí příspěvku. Bylo tedy případně vyloučeno, aby pracovníci úřadu práce mohli konkludentně povolit jejich zneužití.
55. Zejména ale z provedeného dokazování vyplynulo, že společnosti holdingu M. sice byly pravidelně kontrolovány, nicméně pouze v rámci oprávnění, které vyplývaly z příslušných právních předpisů. Kontrolující osoby totiž neměly možnost se zabývat reálným obsahem a důvodností dohod o srážkách ze mzdy ani účelností existence pracovních míst a vlastní náplní práce. Je tedy zřejmé, že v tomto směru ani nemohly být zjištěny žádné pochybnosti či žádné nedostatky, čehož si obvinění museli být s ohledem na učiněná (a již výše popsaná) skutková zjištění plně vědomi a tohoto stavu využívali. Plné objasnění podstaty celého systému bylo možné až v rámci trestního řízení.
56. Svolení poškozeného ve smyslu §30 tr. zákoníku tedy v předmětné věci nebylo ani nemohlo být dáno, tudíž tvrzené okolnosti nemají na trestní odpovědnost obviněných žádný vliv.
57. Souhrnně řečeno, obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, přičemž protiprávnost činu nebyla vyloučena.
58. K námitce obviněné V. V. týkající se absence společenské škodlivosti, tedy nedodržení zásady subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud nejprve uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
59. S ohledem na popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněná totiž značně nadstandardním způsobem naplnila všechny znaky skutkové podstaty předmětného zločinu, současně nelze dovodit žádné výjimečné a relevantní okolnosti, které by odůvodňovaly tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím a shodně kvalifikovaným deliktům. Navíc není k dané námitce možné přehlédnout, že obviněná se zločinu dotačního podvodu dopustila podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, tj. i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, přičemž způsobená škoda násobně přesahovala hranici škody velkého rozsahu. Není zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost výjimečně uplatněna v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. rozhodnutí publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). O takovou výjimečnou situaci se zde však nejedná. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
60. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky obviněných A. M., I. Š. a V. V. nejsou z části podřaditelné pod uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody, v části zbylé jim nelze přisvědčit. Proto dovolání těchto obviněných Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. S přihlédnutím k tomu nebyl ani důvod k obviněnými navrhovanému přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. O všech dovoláních bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 9. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu