ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.484.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 484/2021-15288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovoláních obviněných J. L. , nar. XY, trvale bytem XY, a právnické osoby M., IČ: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 12 To 67/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 129/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 12 To 67/2020, ve výroku pod bodem I. v části, v níž odvolací soud ponechal nezměněn rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 1 T 129/2017, ve výroku o vině pod bodem I. ohledně zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a v části, v níž zrušil výrok o trestu a uložil trest nový, jímž obviněného J. L. za skutek pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně znovu odsoudil, a dále se zrušuje v části, v níž konstatoval, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn, a ve výroku pod bodem II., jímž zamítl odvolání státního zástupce a obviněné právnické osoby M.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v rozsahu tohoto zrušení znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších soudů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 1 T 129/2017, byl obviněný J. L. (dále též „obviněný L.“) uznán vinným v bodě I. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v bodě II. přečinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1 tr. zákoníku, obviněná společnost M. (dále „společnost M.“), v bodě I. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spojení s §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a §9 odst. 3 t. o. p. o), a odsoudil je tak, že
Obviněnému L. uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku mu uložil rovněž peněžitý trest v celkové výměře 1.100.000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Společnost M. odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1, odst. 2 t. o. p. o k peněžitému trestu splatnému v celkové výměře 400.000 Kč, podle §19 t. o. p. o za použití §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to motorového vozidla tovární značky Mercedes Benz CLA 45 AMG 4MATIC 245 G, a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněných k náhradě škody.
2. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 12 To 67/2020, o odvoláních obviněného L., společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY (dále „společnost M.“) a státního zástupce v neprospěch společnosti M. do výroku o uložení peněžitého trestu rozhodl tak, že
I. z podnětu odvolání obviněného L. rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného ve výroku o vině přečinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1 tr. zákoníku (ad II.), v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu tohoto zrušení vrátil Okresnímu soudu v Náchodě. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. L. za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ad I.), ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nezměněn, odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, a §68 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil též peněžitý trest v devadesáti denních sazbách po 9.000 Kč, tj. v celkové výměře 810.000 Kč. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II. Odvolání státního zástupce a obviněné společnosti M. podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Skutek pod bodem I., jehož vymezení a právní kvalifikace zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nezměněny, spočíval zkráceně v tom, že v ordinacích společnosti vystupující pod obchodní firmou společnosti M. v XY, XY, XY a dalších místech okresu XY, obviněný L. v postavení jednatele společnosti M. a v postavení lékaře provádějícího přímé poskytování léčebné péče jménem společnosti M., odpovědný za správnost a úplnost údajů o množství a druhu výkonů léčebné péče provedené na pacientech a následně předkládané zdravotním pojišťovnám, jménem společnosti M., v přímém úmyslu obohacení společnosti M., a tím i sebe samého, v důsledku majetkové účasti na této společnosti, na níž má majetkový podíl ve výši 50 %, soustavně uváděli v omyl Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu, IČ: 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava (dále „ČPZP“), Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha (dále „OZP“), Vojenskou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČ: 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha (dále „VoZP“), Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, Praha (dále „VZP“) a Zdravotní pojišťovnu ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3 (dále „ZPMV“), tím, že jim v období nejméně od 1. 1. 2012 do 30. 5. 2015 předkládali prostřednictvím individuálních účtů pojištěnců zdravotních pojišťoven vyúčtování léčebných a zdravotních výkonů u konkrétních pacientů na základě smluv uzavřených mezi poškozenými pojišťovnami a společností M., ve kterých ale záměrně v úmyslu docílit vyplacení finanční úhrady vědomě uváděli buď zcela, anebo jen částečně, nepravdivé údaje ohledně vykonaných zdravotnických výkonů a náhrad s těmito výkony spojenými u níže uvedených pacientů, neboť věděli, že k poskytnutí zdravotní péče nedošlo vůbec, nebo nikoli v deklarovaném rozsahu, a následně na bankovní účet společnosti M., i přijímali platby v rozsahu jednotlivých úhrad za takto neodvedené lékařské výkony, kterými se obohacovali, a to konkrétně
v bodech 1. až 399. postupně předložili ČPZP k uhrazení neoprávněně vykázané a účtované úkony, které byly společnosti M. touto pojišťovnou následně podle uzavřené smlouvy uhrazeny, a to převodem na bankovní účet č. XY vždy do několika týdnů po předložení vyúčtování, když takto neoprávněně vykázali a uplatnili proplacení v jednotlivých případech popsaných, přičemž takto jednali i přesto, že tyto vykázané zdravotní výkony fakticky neprovedli, ale pouze je administrativně zdravotní ČPZP vykázali k proplacení, což pojišťovna učinila, v důsledku čehož takto celkem vyplatila částku 598.797,29 Kč, na kterou ale nikdy žádný zákonný a smluvní nárok nevznikl,
v bodech 400. až 421. postupně předložili OZP k uhrazení neoprávněně vykázané a účtované tyto úkony, které byly společnosti M. touto pojišťovnou následně podle uzavřené smlouvy uhrazeny, a to převodem na bankovní účet č. XY vždy do několika týdnů po předložení vyúčtování, když takto neoprávněně vykázali a uplatnili proplacení v případech v podrobnostech uvedených, přičemž takto jednali i přesto, že tyto vykázané zdravotní výkony fakticky neprovedli, ale pouze je administrativně zdravotní OZP vykázali k proplacení, což učinila, v důsledku čehož takto celkem vyplatila částku 26.039,71 Kč, na kterou ale nikdy žádný zákonný a smluvní nárok nevznikl,
v bodech 422. až 519. postupně předložili VoZP k uhrazení neoprávněně vykázané a účtované tyto úkony, které byly společnosti M. touto pojišťovnou následně podle uzavřené smlouvy uhrazeny, a to převodem na bankovní účet č. XY vždy do několika týdnů po předložení vyúčtování, když takto neoprávněně vykázali a uplatnili proplacení v případech v podrobnostech uvedených, přičemž takto jednali i přesto, že tyto vykázané zdravotní výkony fakticky neprovedli, ale pouze je administrativně zdravotní VoZP vykázali k proplacení, což učinila, v důsledku čehož mu takto celkem vyplatila částku 145.763,55 Kč, na kterou ale nikdy žádný zákonný a smluvní nárok nevznikl,
v bodech 520. až 919. postupně předložili VZP k uhrazení neoprávněně vykázané a účtované tyto úkony, které byly společnosti M. touto pojišťovnou následně podle uzavřené smlouvy uhrazeny, a to převodem na bankovní účet č. XY vždy do několika týdnů po předložení vyúčtování, když takto neoprávněně vykázali a uplatnili proplacení v případech v podrobnostech uvedených, přičemž takto jednali i přesto, že tyto vykázané zdravotní výkony fakticky neprovedli, ale pouze je administrativně zdravotní pojišťovně vykázali k proplacení, což učinila, v důsledku čehož takto celkem vyplatila částku 557.170,36 Kč, na kterou ale nikdy žádný zákonný a smluvní nárok nevznikl,
v bodech 920. až 1019. postupně předložili ZPMV k uhrazení neoprávněně vykázané a účtované tyto úkony, které byly společnosti M. touto pojišťovnou následně podle uzavřené smlouvy uhrazeny, a to převodem na bankovní účet č. XY vždy do několika týdnů po předložení vyúčtování, když takto neoprávněně vykázali a uplatnili proplacení v případech v podrobnostech uvedených pod body, přičemž takto jednali i přesto, že tyto vykázané zdravotní výkony fakticky neprovedli, ale pouze je obviněný L. administrativně zdravotní ZPMV vykázal k proplacení, což učinila, v důsledku čehož takto celkem vyplatila částku 170.954,11 Kč, na kterou ale nikdy žádný zákonný a smluvní nárok nevznikl
v souhrnu tak na majetku poškozených zdravotních pojišťoven obvinění způsobili škodu v celkové výši 1.498.725,02 Kč.
II. Z dovolání obviněných
4. Obviněný L. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudům nižších stupňů vytkl vady v objektivní i subjektivní stránce, jejichž příčinu spatřoval v tom, že v potřebné míře nereagovaly na jeho námitky upozorňující na chyby přípravného řízení, které zasáhly významně do výsledného hmotněprávního posouzení věci. Vady shledal v určení škody, nevyšetření a nezapočítání provedených, ale nevykázaných výkonů či výkonů levnějších vykázaných místo dražších. Orgány činné v trestním řízení vyšetřovaly pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, a ačkoli v dokazování bylo vyslechnuto 1644 svědků, zjišťování podstatných okolností nastalo až v pokročilé fázi trestního řízení.
5. Soudy dostatečně neobjasňovaly zavinění obviněného, jenž se sice dopustil chybného vykazování zdravotním pojišťovnám, avšak bylo dokázáno, že tak činil nejen v neprospěch, ale i ve prospěch zdravotních pojišťoven, a proto v konečném důsledku nemusela škoda vzniknout. Šlo o případy, kdy si chybně vykazoval (tedy nevykazoval) i výkony, které si vykázat měl, nebo chybně vykazoval levnější výkony místo dražších (viz např. výslech svědka P. S., Š. P., aj.). Přestože bylo povinností orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení zjistit, jestli chybným jednáním (vykazováním) vznikl posuzovaný následek a v jaké výši, soudy tuto povinnost nesplnily, a proto vzniká pochybnost, zda byl řádně zjištěn příčinný vztah mezi jednáním obviněného a dovozovaným následkem, který měl být ponížen o částku představující součet v jeho neprospěch vykazovaných úkonů. Soudy měly obhajobu dovolatele prověřovat i přesto, že ji uplatnil teprve v řízení před soudem (srov. rozhodnutí č. 33/1971 Sb. rozh. tr.) a nedůvodně odmítly vyhovět návrhům na doplnění dokazování (např. oslovení Okresní správy sociálního zabezpečení a kontrola neschopnosti všech svědků, oslovení zdravotních pojišťoven a provedení kontroly, společnost M., resp. dovolatel žádali odběr krve, který byl zdravotní pojišťovnou laboratoři proplacen, a jde tedy do nákladů dovolatele a společnosti M., apod.). Připojil se k námitkám společnosti M., která se hájila odkazem na provedené kontroly zdravotních pojišťoven a jejich výsledky, kdy pojišťovna nic z výkonů neodmítla, ale právnická osoba ani výkazy nedoplnila.
6. Nedostatky zjištěné ve vykazování úkonů obviněný vysvětlil svým velkým zatížením a zdůrazňoval nedbalostní povahu svého zavinění, pro níž vycházel i z toho, že je důchodového věku bez dobré schopnosti ovládat počítačovou techniku, velmi vytížen prací, limitován i tím, že je držitelem průkazu ZTP a omezen v pohybových aktivitách. Rovněž zmínil i nedostatky u VZP a na složitost elektronické podoby programu, ve kterém se vykazují lékařské výkony, a na snadnou záměnu vlivem řazení položek tohoto programu i kombinace kódů, jakož i na to, že obstarával provoz tří ordinací ve vytížené lokalitě a v průběhu doby přezkoumávané orgány činnými v trestním řízení i péči o pacienty celkem tří, resp. čtyř domovů důchodců, vedl písemnou dokumentaci, která byla vlivem nezbytné potřebnosti dislokována v jednotlivých domovech, kde spolupracoval s personálem odlišným od pracovníků jeho ordinací, který se sám v průběhu doby i měnil podle směn. Z dokazování vyplynulo, že elektronickou evidenci vedl pouze v ordinacích, neboť počítač s sebou na další pracoviště nevozil. Měnící se podklady jinak složitého počítačového programu, a to navíc neslučitelného s počítačovým programem provozovaným v jednotlivých domovech důchodců, znásobily nároky na zadání potřebných informací o vykazovaných úkonech. Z uvedených důvodů v rámci pochybení, k nimž docházelo při vykazování, se spojila značně vysoká administrativní zátěž s nedokonalostí celého systému administrace zdravotní péče. Vše nasvědčuje absenci úmyslu, protože šlo o nedbalostní jednání, při němž čin kladený mu za vinu není trestným činem, tím spíše, že nebyl ani objasněn motiv se obohatit.
7. Soudy se řádně nevypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe a ultima ratio a nerespektovaly názory vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 8 Tdo 262/2010, a to s ohledem na hodnotu věcí zajištěných v přípravném řízení a jejich hodnotu, na něž soudy nižších stupňů nebraly zřetel. Odvolací soud nesprávně uzavřel, že uvedené srovnávané rozhodnutí na projednávaný případ nedopadá, jelikož ve věci přezkoumávané Nejvyšším soudem bylo vyslechnuto jen několik málo vybraných osob, zatímco v nyní posuzované věci měl okresní soud v dispozici mnohem více důkazů. Dovolatel má však za to, že předmětné rozhodnutí stanovilo principy posuzování objektivní i subjektivní stránky daného trestného činu, které mají širší dosah a jsou aplikovatelné i na jeho trestní věc.
8. Vadný byl i postup soudu, jenž bez souhlasu obviněných podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl výpovědi 111 svědků vyslechnutých před zahájením trestního stíhání jako neodkladné a neopakovatelné úkony, avšak bez přítomnosti soudce, které k hlavnímu líčení nemohl předvolat z důvodu jejich špatného zdravotního stavu nebo jejich úmrtí, a za vadu označil i to, že v průběhu domovní prohlídky byla zřejmě policisty zajištěna data z elektronické evidence jeho pacientů tak, že byly překopírovány příslušné soubory, avšak nelze zjistit, zda byly překopírovány pouze dokumenty jen konkrétních osob, které byly uvedeny v příkazu k domovní prohlídce, nebo i další zdravotní dokumentace jiných osob. Poukázal na to, že 1644 soudem vyslechnutí svědci odpovídali v dotazníku policii, zda obviněným byl či nebyl prováděn zdravotní úkon, přičemž žádná další zdravotní dokumentace vyžadována nebyla. Obviněný se neztotožnil se závěry soudů, že takový postup byl v souladu s předpisy trestního práva, naopak podle něj vykazuje vážné nedostatky. Obdobnou výtku směřoval i k obstarání dokumentace policejním orgánem v dislokovaných pracovištích navštěvovaných dovolatelem v domovech důchodců, do kterých dojížděl, zejména při pořizování kopií zdravotnické dokumentace zhruba 111 pacientů umístěných ve dvou domovech důchodců. Pokud jde o skutečnosti zjištěné v Domově důchodců v XY, vycházejí jen z výpovědi svědkyně vrchní sestry zařízení J. F., či dalších osob z personálu zařízení v tom směru, že léčebná péče stíhaných osob byla pouze formální, přičemž policejní orgán nepřistoupil k výslechu těchto jednotlivých svědků a na listinném materiálu výkazů léčebných výkonů zdravotním pojišťovnám a případné zdravotní dokumentace. Obdobné platí pro dalších zhruba 100 klientů Domova důchodců v XY a v XY, u nichž nedošlo k jejich výslechu před soudem a dokazování v tomto směru lze považovat též za nedostatečné. U pacientů domovů důchodců byla určena škoda v poměrné výši ve výši 713.522,04 Kč, tedy 24,9 % škody určené policejním orgánem, když z protokolů, výslechu znalce v oboru zdravotnictví, vrchní zdravotní sestry Domova XY bylo zcela zřejmé, že znalec tuto dokumentaci neviděl, žádný znalec ani jiná nestranná osoba nebyla přítomna kopírování, a s tím spojeného nahlížení do zdravotní dokumentace. Obdobně vnímal též okopírování dat ze všech firemních disků, které obsahují soukromá, firemní data a elektronické zdravotní dokumentace tisíců pacientů současných, minulých i zesnulých.
9. Dokazování z uvedených důvodů trpí vadou u pacientů v domovech důchodců, u nichž bylo vycházeno jen z výpovědí zdravotní sestry a porovnání výkazu zdravotních pojišťoven. Nemůže se tak jednak o spolehlivý základ pro vydání odsuzujícího rozhodnutí. Mnozí svědci si jen obtížně uvědomovali účel různých vyšetření, souvislosti dotazů soudu či procesních stran. Takový postup již nemůže dohnat vady, které se staly v předchozí fázi přípravného trestního řízení. Ani snaha o maximální možné využití důkazní hodnoty listin pořízených v přípravném řízení nepřeváží nad právem obviněného na jeho obhajobu podle zásad spravedlivého procesu. Jestliže nebyli někteří svědci vyslechnuti v jeho přítomnosti, bylo porušeno právo vyslýchat svědky proti sobě a klást jim otázky [viz článek l odst. 3 písm. d) Úmluvy či rozhodnutí č. 18/1999-II. Sb. rozh. tr., aj.]. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že na jeho výhrady k uvedeným skutečnostem, zejména že nebyl proveden výslech svědků z Domova důchodců XY, nereagoval a považoval závěr o vině za dostatečný, a to na základě svědecké výpovědi M. R. a důkazů listinných.
10. Nedostatky obviněný spatřoval i v postupu znalce MUDr. Bohumila Skály, Ph.D., jenž nezjišťoval podrobnosti přezkoumávaných a dovolatelem vykazovaných lékařských úkonů a vedle odborných závěrů činil i závěry právní, které mu nepřísluší (srov. §107 tr. ř.), o takový důkaz se proto nebylo možné spolehlivě opírat, ale bylo proto potřeba všechny nejasnosti odstranit a vypořádat se s nimi, což soudy neučinily.
11. Vadnost způsobu, jakým soud u hlavního líčení přečetl výpovědi svědků, kteří se pro nemoc nebo úmrtí nedostavili, spočívala v tom, že pro takový postup nebyly splněny podmínky §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť tyto důkazy nebyly provedeny v souladu s §158a tr. ř., podle něhož policejní orgán vyslechne svědka za účasti soudce, jde-li o neodkladný a neopakovatelný úkon. O uvedenou vadu šlo, a navíc nebyly výslechy uvedených 111 osob po zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) provedeny znovu podle §164 odst. 4 tr. ř. Policejní orgán však ve svém Stanovisku ze dne 13. 12. 2016, č. j. KRPH-27707-469/TČ-2015-050581 požadavek obviněných na nový výslech těchto svědků zamítl. Soudy následně uvedenou vadu nezhojily a nerespektovaly, že je nebylo možné přečíst podle §211 tr. ř., protože výslechu podle §158 odst. 9 tr. ř. a 158a tr. ř. nebyl přítomen soudce, což činí uvedené protokoly vadnými a výpovědi v nich zaznamenané nepoužitelnými. Odvolací soud tuto vadu ani k námitkám obviněného nenapravil, neboť pouze konstatoval, že je sice pravda, že výslechy svědků provedené v přípravném řízení jako neodkladné a neopakovatelné úkony neproběhly ve smyslu §158a tr. ř. za účasti soudce, ale v daném řízení nelze považovat za podstatné, že před výslechy byly opatřeny souhlasy soudu s poskytováním informací podle §8 odst. 5 tr. ř.
12. Ze všech uvedených důvodů obviněný L. v postupech soudů shledal porušení zásad spravedlivého procesu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 12 To 67/2020, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
13. Společnost M. v dovolání podaném na podkladě důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. prostřednictvím téhož obhájce uplatnila z velké části obsahově shodné námitky jako obviněný L., zejména ve shodě s jeho dovoláním vytýkala vadu v postupu policejních orgánů při provádění výslechu svědků jako neodkladných či neopakovatelných úkonů (§158 odst. 9 a §158a tr. ř.) bez přítomnosti soudce, a proto takovou výpověď soud nemohl přečíst za podmínek §211 tr. ř. Obdobně vytýkala i nedostatky znaleckého posudku podaného v rozporu s §107 tr. ř. či extrémního rozporu spatřovaného v tom, že orgány činné v trestním řízení nikterak nezohlednily, že obviněný sice účtoval více, než mu náleželo, avšak některé výkony neúčtoval vůbec, ačkoli na ně měl prokazatelně nárok, a proto bylo vadně rozhodnuto o subjektivní stránce. Nebylo totiž prokázáno úmyslné zavinění, ale z důkazů vyplynulo, že se jednalo o zavinění z nedbalosti. Z toho dovozovala shodně jako obviněný absenci potřebného stupně společenské škodlivosti popsaného jednání. Vady shledala i v posouzení objektivní stránky spočívajícího ve vzniku škody a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Odkázala zároveň ve shodě s obviněným na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 262/2010 a rozhodnutí č. 33/1971 Sb. rozh. tr.
14. Námitky obviněné společnosti směřovaly rovněž proti postupu policejního orgánu při zajišťování finančních prostředků a motorových vozidel patřících obviněným, který byl v rozporu s §2 odst. 15 tr. ř. Vadně policejní orgán zajistil osobní účet obviněného J. L., na který mu přichází i jeho starobní důchod a podpora pro jeho postiženého syna M. L., což jsou položky §3 odst. 2 písm. c), d) zákona č. 279/2003 Sb. vyloučeny ze zajištění. Dále byl vadně zajištěn i spořicí účet obviněného a jediný firemní účet v době výplat, což je opět v rozporu s §3 odst. 1 zákona č. 279/2003 Sb., v důsledku čehož musely být výplaty zaměstnancům zaslány ze soukromého účtu F. L., syna obviněného, který v dané době pobíral cca 11.000 Kč měsíčně. Ani zajištění motorových vozidel Škoda Yeti a Škoda Citigo nebyla podepřena konkrétní a dostatečně vyčíslenou škodou, o niž se mělo v této trestní věci jednat. Poté, co policejní orgán škodu z původních 2,1 mil. Kč navýšil nepřezkoumatelným způsobem o dalších 700.000 Kč a zajistil poslední vůz, znemožnil obviněnému J. L. výkon práce, čímž ohrozil dostupnost lékařské péče a zdraví i životy občanů.
15. Dovolatelka též namítala obstrukce, které vůči ní konal starosta města XY, jenž zajistil do městské ordinace konkurenčního lékaře, a snažil se tak zničit praxi dovolatelky. Brojila i proti tomu, že policejní orgán odmítl po zahájení trestního stíhání zopakovat důkazy, které byly nezákonně provedeny v řízení před jeho zahájením, a že došlo k porušení pravidel stanovených v §8 odst. 5 tr. ř., pokud se zdravotní dokumentací zacházely jiné osoby než policejní orgán. V průběhu dokazování soudkyně okresního soudu kladla vyslýchaným osobám sugestivní a kapciózní otázky, jimiž se snažila navádět zmíněné vyslýchané osoby ke konkrétní odpovědi. Brojila i proti tomu, že se ve spise nachází zfalšované dokumenty a zfalšované podpisy svědků, že dokazování bylo zkreslené a že soudy o vině rozhodly na základě nedostatečných a vadných důkazů. Přitom se nezabývaly v nezbytné míře subsidiaritou trestní represe stanovené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
16. V závěru dovolání společnost M. navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 12 To 67/2020, i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 1 T 129/2017, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
III. K vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
17. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) předeslala, že oba dovolatelé zčásti napadali skutková zjištění soudu prvního stupně a domáhali se přezkumu
a aplikace norem hmotného práva na jiný než soudy zjištěný skutek,
a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů.
18. Podle obsahu rozhodnutí považovala výhrady obviněných za vyvrácené, protože bylo prokázáno, že u obviněného L. nešlo pouze o neodpovědně a laxně vedenou zdravotnickou dokumentaci, ale že se pacientům jím vykazované péče vůbec nedostalo. Charakter vykazovaných zdravotních úkonů svědčí o tom, že šlo o zcela záměrné jednání, neboť obviněný v nadlimitním rozsahu předestíral návštěvy pacientů mimo ordinaci, avšak uvedené pacienty prokazatelně nenavštívil, a vzhledem k četnosti objemu jím poskytované jiné zdravotní péče šlo o úkony nereálné. Rovněž vykazovaná péče o kompenzovaného diabetika druhého typu neodpovídala skutečnosti, neboť úkony byly vedeny na pacienty, kteří nebyli diabetiky. Nebyly prováděny ani drobné kožní zákroky, zejména pak vykazované odstranění malých lézí kůže. Takto nastavené výkaznictví ze strany obviněného svědčí o zcela záměrném postupu, při kterém bylo zneužito nedostatečného nastavení kontrolního systému ze strany pojišťoven.
19. Výhrady proti výši škody nemají hmotněprávní obsah, neboť jsou založeny jen na polemice s vadami v procesním postupu soudů. Soudy správně uzavřely, že způsob, jak bylo postupováno, je v souladu se zákonem, a proto neshledala žádný, natož pak extrémní, nesoulad, neboť soudy obou stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, které nebylo vyčerpáno pouze několika málo důkazními prostředky, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku prvního stupně.
20. Zjištěný skutek státní zástupkyně považovala za správně právně pouzený a neshledala důvod k postupu způsobem naznačeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 262/2010, neboť v této věci byla diametrálně odlišná důkazní situace, kde dokazování se opíralo o mnoho důkazů, soudy vyslechly velké množství osob, případně jejich výpovědi byly procesně odpovídajícím způsobem provedeny v hlavním líčení. V případě nemalého počtu z důvodu úmrtí nebo neznámého pobytu soudem nevyslechnutých pacientů, poukázala na to, že u pak jiných 624 dílčích útoků soud usnesením ze dne 11. 12. 2019, trestní stíhání obviněných s odkazem na §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil, čímž škoda způsobená těmito útoky měla dosahovat vůči zdravotním pojišťovnám výše 1.516.152,09 Kč.
21. K vytýkaným nedostatkům v postupu podle §158 odst. 9 tr. ř. s odkazem na §164 odst. 1 tr. ř. a §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. uvedla, že většina svědků byla u hlavního líčení vyslechnuta, a pokud výpovědi některých byly podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečteny, byl tento postup v souladu se zákonem. Žádné zásady dokazování nebyly porušeny ani u výpovědí zdravotních sester dotčených domovů důchodců, které měly přehled, jaké zdravotní výkony byly jejich klientům prováděny.
22. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s výhradou obviněného, že postup při rozhodnutí o domovní prohlídce byl nezákonný, protože v příkazu k domovní prohlídce bylo konkrétními okolnostmi odůvodněno, proč je příkaz vydáván, a nebyl v něm pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení. Ani judikatura Ústavního soudu přitom nelpí na podrobném zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti soudního příkazu k domovní prohlídce, stejně jako na porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti,
na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05,
ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. I. 1813/07, a ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, či ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 946/13, aj.). Shrnula, že veškeré důkazy pořízené v této trestní věci byly provedeny zákonným způsobem.
23. Za námitku právní povahy dopadající na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně označila požadavek na realizaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, který však na posuzovanou trestní věc nedopadá, neboť tomu brání povaha činu. Obviněný se dopustil společensky škodlivého jednání, které bylo pácháno po dlouhou dobu, systematicky a zcela záměrně vykazovaných neexistujících výkonů, s využitím nedostatečných kontrolních mechanismů. Došlo ke zneužití značného objemu pacientů vyššího věku obtížněji orientovaných, u nichž byl předpoklad, že si nebudou sami kontrolovat, jaké zdravotní výkony na jejich osobu byly vykazovány vůči pojišťovnám. Odsouzení obviněného koresponduje se zásadou generální prevence, neboť vykazování neprovedených zdravotních výkonů je společensky zavrženíhodné chování. Pro správnost přezkoumávaných rozhodnutí navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně udělila souhlas i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
24. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného i společnosti M., která reagovala argumenty obdobnými těm, jež jsou rozvedeny v obsahu dovolání. Závěrem vyslovila domněnku, že nečinnost zdravotních pojišťoven a nefunkčnost jejich kontrolních mechanismů nemůže být dávána k tíži lékařům a zdravotnickým pracovníkům a být důvodem jejich trestního stíhání, neboť takový přístup by vedl k přetížení a likvidaci zdravotnictví. V dalším setrvala na své dosavadní obhajobě, navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně věc sám zprostil.
25. Obviněný J. L. svého práva nevyužil a do okamžiku konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nereagoval.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
27. Nejvyšší soud, když jako soud dovolací shledal, že obě posuzovaná dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru o jejich důvodnosti, a to zejména pro nepřezkoumatelnost a vady rozhodnutí, proti nimž dovolání směřuje, i nedůslednost a nezákonnost při provádění dokazování.
28. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o nějž opřela dovolání společnost M., lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaných dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že společnost M. použila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedla ve shodě s obviněným J. L. i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Dovolání lze o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedený důvod neslouží k nápravě jiných nedostatků, které nemají podklad v hmotněprávních vadách. S odkazem na něj nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení [srov. rozhodnutí č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)].
30. Výjimku z těchto zásad představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů proto přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; též rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
31. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
32. Podstatou výhrad obou dovolatelů byly převážně nedostatky v procesním postupu soudů založeném na porušení zásad spravedlivého procesu vycházejícího ze článků 36 a 38 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, v jejichž nerespektování spatřovali zásadní vady vztahující se k výroku o vině, a proto Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
V. K výhradám proti procesním postupům
33. Z obsahu podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že podstatou námitek obou obviněných byly vady v postupech orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání, spočívající zejména v tom, že dokazování bylo založeno na důkazech, které byly provedeny v rozporu s procesními pravidly, a to pro vadnost provedené domovní prohlídky, a že u výslechu osob konaných jako neodkladné a neopakovatelné úkony nebyl přítomen soudce, a přesto výpovědi těchto 111 osob byly soudem přečteny, aniž bylo vyhověno žádosti obviněných o provedení dalších výslechů těchto osob za jejich přítomnosti. Rovněž vytýkali, že u pacientů z domovů důchodců nebylo řádně respektováno lékařské tajemství a není zřejmé, kdo se se zdravotnickou dokumentací těchto pacientů seznamoval. Obviněná společnost M. navíc brojila proti postupu orgánů činných v přípravném řízení ve vztahu k zajištění věcí podle §79a tr. ř. a zajištění náhradní hodnoty podle §79f odst. 1 tr. ř., v tehdy platném znění (nyní §79g tr. ř.), který shledává rozporným s ustanovením §3 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) zákona č. 279/2003 Sb. Uvedené výhrady obvinění vytýkali s důrazem na to, že jsou si vědomi, že jde o opakování námitek, jež uplatňovali již v předchozích stádiích trestního řízení, zejména v odvoláních, ale odvolací soud na ně nereagoval a dostatečně se s nimi nevypořádal, v čemž rovněž spatřují porušení zásad spravedlivého procesu.
34. Nejvyšší soud k námitkám, že postup policejních orgánů při zajišťovacích úkonech (podle §79a násl. tr. ř.) vztahujících se na finanční prostředky obviněných, případně ty, které byly vyňaty ze zajištění, a na vozidla společnosti M., byl contra legem a obvinění byli v důsledku tohoto postupu vystaveni značným existenčním potížím zdůrazňuje, že na žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nedopadají, jelikož se jedná o výhrady směřující do stádia přípravného řízení trestního, na něž dovolací řízení primárně necílí. Se zřetelem na to, že jde o zajišťovací úkony, a tudíž o institut dočasný, v případě procesních úkonů, jimiž došlo k zajištění předmětných peněžních prostředků, jde o procesní úkony zatímní a zajišťovací, jež z těchto důvodů nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci, a ani při nedodržení všech zákonných postupů v tomto stádiu trestního řízení tak nejde bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3074/08). Z jejich dočasné povahy tedy plyne i to, že jejich dopad na pachatele nemá význam pro závěry o vině a trestu, neboť jde o úkony, které zásadně nemají vztah k meritornímu rozhodnutí věci. K ustálení skutkových zjištění dochází až v řízení před soudem, a to definitivně až právní mocí rozsudku, kterým je obviněný uznán vinným. Jestliže je hlavní líčení současně těžištěm dokazování, není možné, aby bylo v rámci mimořádného opravného prostředku retroaktivně pohlíženo na přípravné řízení a zpětně vyžadována náprava, byť nezákonného, procesního nemeritorního rozhodnutí, které slouží pouze k zajištění účelu trestního řízení pro případ, že obviněný bude posléze shledán vinným, jak tomu bylo v nyní posuzované věci v případě zajištění několika vozidel patřících společnosti M. a peněžních prostředků na jejích účtech a účtech obviněného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 11 Tdo 174/2018). Poněkud jiná situace by nastala v případě, že by tento původní zajišťovací institut později nalezl odraz ve výroku o trestu propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku, případně propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku, neboť v takovém případě by bylo povinností Nejvyššího soudu zkoumat, zda tento druh trestu zákon připouští a zda pro jeho uložení byly splněny všechny zákonné podmínky. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná a ani dovolatelka svůj požadavek v této rovině neformulovala, a tudíž námitka, jak byla v jejím dovolání uplatněna, stojí zcela mimo přezkumnou činnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.
35. Pouze pro úplnost lze z obsahu napadených rozhodnutí poznamenat, že v rámci trestu propadnutí věci uloženého společnosti M. za podmínek §19 t. o. p. o. a §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jí bylo soudem prvního stupně uloženo propadnutí motorového vozidla tovární značky Mercedes Benz CLA 45 AMG 4MATIC 245 G, současné registrační značky XY, VIN:XY, patřícího této společnosti a užívaného obviněným, jehož zajištění jako jediné i sama tato společnost v obsahu dovolání zmínila jako dostačující pro naplnění zamýšleného účelu, a navíc i v souladu se zákonem. Všechna ostatní rozhodnutí policejního orgánu o zajištění věcí a náhradních hodnot, která byla v průběhu přípravného řízení realizována, byla na základě usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 1 T 129/2017 (č. l. 11590) v průběhu trestního řízení zrušena z důvodů, jež v bodě 201. svého rozsudku vyložil soud prvního stupně, který ponechal zajištění pouze již zmíněného motorového vozidla Mercedes Benz, a odvolací soud správnost tohoto jeho postupu potvrdil a uplatnění zajišťovacích institutů trvajících relativně dlouhou dobu zdůraznil i v rámci akceptace nalézacím soudem uloženého trestu, navzdory požadavku státního zástupce, jenž se domáhal jeho zpřísnění (viz bod 43. napadeného rozsudku).
36. Domovní prohlídky, proti jejichž provedení obvinění brojili, rovněž nevykazují jimi vytýkané vady, soudy se navíc obdobnými výhradami zabývaly a rozvedly všechny podstatné skutečnosti. Soud prvního stupně stručně popsal okolnosti, které vydání příkazu k domovní prohlídce předcházely, i ty, za nichž domovní prohlídka probíhala. Zdůraznil, že lze navíc považovat námitku o nezákonnosti s popisem náležitostí protokolu o domovní prohlídce za nadbytečnou a bezvýznamnou, když součástí tohoto úkonu je videozáznam, který byl při hlavním líčení přehrán, a ze kterého zcela jasně vyplynulo, kdo se úkonu účastnil a jak tento úkon probíhal, navíc věci byly dobrovolně vydány a k žádnému zásahu do soukromí nad rámec celého úkonu a jeho dokumentace (vytvoření protokolu, fotodokumentace, videozáznamu) nedošlo. Postup při rozhodnutí o domovní prohlídce je tedy v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, včetně zdůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto úkonu. V příkazu k domovní prohlídce bylo konkrétními okolnostmi odůvodněno, proč je příkaz vydáván, a nebyl v něm pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (viz body 103., 104. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud potvrdil, že vydaný příkaz k domovní prohlídce měl všechny náležitosti a byl podrobně odůvodněn, přičemž bylo postupováno v souladu s §84 a §85 tr. ř. a s odkazem na konkrétní okolnosti šlo o neodkladný a neopakovatelný úkon. Postup okresního soudu tak odvolací soud neshledal rozporným s nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 298/05, II. ÚS 362/06, IV. ÚS 1780/07 (srov. bod 26. rozsudku odvolacího soudu).
37. Postupy před nařízením domovní prohlídky a při domovní prohlídce upravuje trestní řád v §82 až §85c. K výhradám obviněného lze nad rámec toho, co vyložily soudy nižších stupňů a co plyne z obsahu spisu, pouze dodat, že ani Ústavní soud nelpí na podrobném zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti soudního příkazu k domovní prohlídce, stejně jako na povinnosti uvést podrobně do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. I. 1813/07, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, či ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 946/13, aj.), nýbrž postačí, že všechny relevantní okolnosti odůvodňující takový postup z nich vyplývají alespoň rámcově a mají oporu v obsahu spisu. Pochybnosti obviněného o tom, kdo se s citlivými osobními údaji jeho pacientů používajícími ochrany podle zvláštních předpisů v rámci domovní prohlídky seznámil, byly rozptýleny před soudem prvního stupně přehraným videozáznamem, jenž dokumentuje průběh dotčené domovní prohlídky i přítomnost jednotlivých osob. Při realizaci domovní prohlídky k namítaným vadám z uvedených důvodů nedošlo.
38. Dovolání obou dovolatelů byla shledána důvodnými ohledně výtek zaměřených proti postupu orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání, v jehož rámci byli s odkazem na §158 odst. 9 tr. ř. jako neodkladné a neopakovatelné úkony vyslýcháni jako svědci kromě jiného i pacienti, u nichž došlo k vadně vykazovaným lékařským úkonům, avšak tyto jejich výslechy proběhly bez splnění podmínek §158a tr. ř., neboť nebyly podle požadavků zákona provedeny za přítomnosti soudce. Tato vada se týká všech svědků (v počtu 1644, včetně 1019 uvedených ve výroku napadeného rozsudku – viz svazky 3 až 37 spisu), kteří byli tímto způsobem v přípravném řízení vyslýcháni. Soud v převážné většině těchto v řízení před zahájením trestního stíhání vadně provedených výslechů zjištěný nedostatek překlenul tím, že svědky znovu vyslechl, avšak je třeba přisvědčit obviněným, že u 111 osob uvedený problém nenapravil, protože tyto osoby znovu nevyslechl, jako tomu bylo u převážné většiny z nich, ale podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. protokoly o jejich výslechu pouze přečetl (srov. body 47. a 48 rozsudku soudu prvního stupně), aniž by byly pro tento postup nesplněny podmínky. Vada spočívá v tom, že orgány činné v přípravném řízení nedostály povinnosti vyplývající z §158 odst. 9 tr. ř. ve spojení s §158a tr. ř. a §164 odst. 1 tr. ř. V té souvislosti je třeba přisvědčit obviněným i v tom, že pokud se domáhali nápravy uvedených vad, a to jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudy, zejména v rámci podaného odvolání, kde na tuto skutečnost poukazovali, odvolací soud uvedený na jejich výhrady nereagoval, protože v bodě 26. přezkoumávaného rozsudku pouze uvedl, že „Je pravda, že výslechy svědků provedené v přípravném řízení jako neodkladné a neopakovatelné úkony neproběhly ve smyslu §158a tr. ř. za účasti soudce, ale v daném řízení je za podstatné třeba považovat, že před výslechy byly opatřeny souhlasy s poskytováním informací podle §8 odst. 5 tr. ř.“.
39. Nejvyšší soud na základě obsahu spisu i přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že námitky obviněných v tomto směru učiněné jsou důvodné, protože z obsahu spisu v posuzované věci v souladu s tvrzením obviněných i odvolacího soudu zjistil, že policejní orgán veškeré výslechy svědků v přípravném řízení konané v období druhé poloviny roku 2015, tedy před zahájením trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., k němuž došlo na základě usnesení ze dne 1. 11. 2016 (č. l. 4 spisu), provedl na návrh státního zástupce, za přítomnosti vyslýchané osoby, policejního komisaře (či jiného zástupce policejního orgánu), avšak bez účasti soudce (viz svazky 3 až 37 trestního spisu). Podle protokolů o hlavním líčení (viz č. l. 11367 až 11397, 11415 až 11435, 11555 až 11586, 11875 až 11901, 11910 až 11937, 12049 až 12077, a další spisu) se podává, že soud svědky v počtu 908 za přítomnosti obviněného a obhájce vyslechl. Ohledně 111 osob takto však nepostupoval a s argumentem, že ze zdravotních důvodů nebo s ohledem na úmrtí nebyl jejich výslech možný, jejich výpovědi podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl (viz body 46. až 48. rozsudku soudu prvního stupně), avšak bez toho, aby zákonem stanovené podmínky pro tento postup byly splněny. I přes zjevně vadný předchozí procesní postup soud o takto nesprávně provedené důkazy opřel své závěry o vině obviněných, čímž zatížil své rozhodnutí vadou, pro kterou nemohla přezkoumávaná rozhodnutí obstát, protože závěr o vině je tak v případě 111 dílčích útoků vykazovaných u osob jmenovitě uvedených v bodech 47. a 48. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež našly odraz ve skutkových zjištěních přezkoumávaného rozsudku, založen na vadně provedených, a tedy neúčinných důkazech.
40. Zásadní vadou bylo, že soud prvního stupně volil postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., podle něhož protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka lze přečíst mimo jiné, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona, jestliže taková vyslýchaná osoba zemřela, nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Z této dikce příslušného zákonného ustanovení, podle nějž soud prvního stupně důkaz svědeckou výpovědí oněch 111 osob provedl, plyne, že základní podmínkou pro postup v něm předvídaný je, že výslech osob, o němž má být čten protokol, byl proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona, což v případě, že je úkon prováděn jako neodkladný a neopakovatelný, jak tomu bylo v posuzovaném případě, předpokládá splnění podmínek §158 odst. 9 tr. ř., §158a tr. ř. a §164 odst. 1 tr. ř.
41. Podle §158 odst. 9 tr. ř. má-li výpověď osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, policejní orgán ji vyslechne jako svědka za podmínek uvedených v §158a tr. ř. Rovněž platí, že pokud výslechy těchto osob nebyly po zahájení trestního stíhání provedeny znovu podle §164 odst. 4 tr. ř., lze protokoly o jejich výslechu v hlavním líčení číst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát pouze podle §211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. ř.; jinak lze pouze předestřít protokoly o jejich výslechu podle §212 tr. ř.
42. Podstatné však je, že musejí být splněny podmínky §158a tr. ř., podle něhož je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Přítomnost soudce u neodkladného a neopakovatelného úkonu je v tomto případě zákonnou podmínkou pro to, aby s uvedenou výpovědí mohlo být dále nakládáno jako s provedenou v souladu se zákonnými podmínkami, a tedy aby mohla být rovněž přečtena za podmínek stanovených v §211 odst. 2 tr. ř., neboť soudce, který se úkonu účastní, odpovídá za zákonnost provedení úkonu, je jejím garantem a k tomu cíli může zasahovat do formálně procesního postupu orgánu činného v trestním řízení, který bude úkon provádět, nikoli do věcně obsahové stránky provádění úkonu. Jedná se zejména o poučení takového svědka, dobu trvání výslechu, způsob provádění výslechu, zvláště způsob kladení otázek, když nepřípustné jsou otázky sugestivní a kapciózní, řešení námitek obviněného proti způsobu vedení výslechu, protokolaci apod. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1978 až 1979). Smyslem ustanovení §158a tr. ř. je tedy provedení předmětných úkonů v takové procesní formě, aby je bylo možné posléze použít jako důkaz v řízení před soudem. Z výše uvedeného plyne, že výpověď svědka učiněná bez přítomnosti soudce v přípravném řízení jako neodkladný či neopakovatelný úkon za podmínek §158 odst. 9 tr. ř. a §158a tr. ř. v takovém případě není jako důkaz procesně použitelná, protože jde o důkaz absolutně neúčinný, tzn. důkaz, jenž je důsledkem existence podstatné a především neodstranitelné vady spočívající v porušení ustanovení sloužícího k zajištění práv obhajoby a fair procesu a toto porušení zákona nelze v dalším řízení již odstranit. Lze toliko tento důkaz provést jako nový úkon a v dalším řízení vycházet již pouze z tohoto nového, bezvadně opatřeného a provedeného důkazu (viz ŠÁMAL, P. Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní a relativní neúčinnosti důkazů ve věcném záměru trestního řádu . Trestněprávní revue, roč. 2008, seš. 12, s. 349). Nebyl-li však výslechu uvedených osob v přípravném řízení přítomen soudce a tyto osoby současně nemohly být z objektivních příčin (zdravotní překážka, smrt) osobně slyšeny před soudem, nemohla být vada v procesním postupu spočívající v absenci záruky zákonnosti reprezentované osobou soudce přítomného pří výslechu realizovaném podle §158a tr. ř. zhojena žádným jiným procesním postupem.
43. Nejvyšší soud však uvedenou vadu považuje nejen za formální nedodržení procesního postupu, ale i za zjevné porušení práva obviněného na obhajobu. Svědčí též o nedostatečném objasnění rozhodných skutečností ve vztahu k dílčím útoků u 111 pacientů, u kterých nebylo možné vycházet z jejich vadně provedených výpovědí, a jiné důkazy rozhodné okolnosti spolehlivě neprokázaly. Pokud nelze o uvedené výpovědi přečtené podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. opírat závěr o vině, není jiný důkaz, který by ověřil či podložil závěr o tom, zda uvedené lékařské úkony, které obviněný ve vztahu k těmto osobám vykazoval zdravotním pojišťovnám, proběhly, případně v jaké podobě. Pro takový závěr nestačí, že soud prvního stupně v bodě 74. svého rozsudku uvedl, že u svědků z řad osob z domova důchodců v XY, u nichž nebyl výslech proveden, bylo vycházeno z výpovědi svědkyně M. R. (bod 43. rozsudku soudu prvního stupně). Její výpověď, posoudí-li se její obsah, je totiž jen obecná a o konkrétních uvedených úkonech jednotlivých pacientů nevypovídala, ale pouze uvedla, že nezažila, že by obviněný přijel mimo určené ordinační hodiny. Tento obecný závěr nekonkretizovala žádnými rozhodnými skutečnostmi, zejména zda vždy byla na pracovišti, zda byly návštěvy obviněného vykazovány, a z jakých důvodů ty návštěvy, které jsou pojišťovnám předestírány, fakticky být provedeny nemohly, aj. Tyto nejasnosti soudy neodstranily ani jinými důkazními prostředky, a to i přesto, že byla provedena celá řada jiných důkazů (znaleckých posudků, vyjádření zdravotních pojišťoven, případně výsledky domovních prohlídek), nejde o důkazy, které by svým obsahem objasnily, zda ke konkrétním lékařským úkonům u uvedených 111 pacientů skutečně nedošlo. V daných souvislostech je tedy zřejmé, že při uvedené procesní vadě, že v přípravném řízení nebyl u výslechu těchto svědků přítomen soudce, a tudíž bylo vyloučeno i jejich čtení výše již popsaným způsobem v řízení před soudem, tkví nedostatek i v tom, že vedle jejich výpovědi neexistovaly další podpůrné důkazy, které mohly vinu obviněného doložit (v opaku srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) Štulíř proti České republice , rozsudek ze dne 12. 1. 2017, stížnost č. 36705/12).
44. Kromě tohoto nedostatku nelze odhlédnout ani od toho, že nebylo respektováno právo obviněného na obhajobu a právo vyslýchat osobně svědky, případně mít možnost být jejich výslechu přítomen, protože tím, že uvedení svědci byli vyslechnuti před zahájením trestního stíhání, nebyla obviněnému dána možnost uvedené právo realizovat a orgány činné v trestním řízení tak zasáhly do práva obviněného na soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny a článek 6 Úmluvy). Nelze totiž přehlédnout, že ač se obviněný tohoto práva domáhal požadavkem, aby mu bylo umožněno ještě v přípravném řízení uvedené osoby znovu vyslechnout, státní zástupce jej odmítl.
45. Z uvedených zjištění plyne, že v přezkoumávané věci nastala u zmiňovaných 111 osob, u nichž došlo k přečtení protokolů z přípravného řízení bez splnění podmínek podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. situace, kdy je rozhodnutí o vině obviněných opřeno o absolutně neúčinné důkazy, a obviněným tím, že nebyly tyto osoby před soudem znovu vyslechnuty, byla upřena možnost je slyšet. Obviněný ani obhájce totiž nebyli v žádném stadiu trestního řízení jejich výslechu přítomni (byli vyslechnuti pouze jednou, a to ve fázi prověřování podezření ze spáchání trestného činu v rámci neodkladného a neopakovatelného úkonu, který byl proveden procesně vadně). Tím byla porušena zásada kontradiktornosti řízení, resp. principu rovnosti zbraní v trestním řízení, jenž tvoří jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces, resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) podle článku 37 odst. 3 Listiny, článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky, článku 6 odst. 1 Úmluvy. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu, zejména v řízení důkazním (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01). Lze též zmínit i judikaturu ESLP, podle níž je třeba ctít zásadu rovnosti zbraní, která definuje jako požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně (srov. rozsudek ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku ze dne 18. 2. 1997, stížnost č. 18990/91, §23; a rozsudek ESLP ve věci Foucher proti Francii ze dne 18. 3. 1997, stížnost č. 22209/93, §34]. Jejím cílem je dosažení „spravedlivé rovnováhy“ mezi stranami sporu (srov. rozsudek ESLP ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemsku ze dne 27. 10. 1993, stížnost č. 14448/88, §33).
46. Popsané vady vzešly z řízení před zahájením trestního stíhání, obviněný na ně poukazoval již v průběhu přípravného řízení i v řízení před soudem, a i v odvolání, a přestože se s nimi mohl vypořádat a nápravu zjednat odvolací soud, ten na obviněnými zcela adresně zmiňované nedostatky odpověděl způsobem, který je až absurdní a postrádající logické souvislosti, protože v bodě 26. svého rozsudku (jak již bylo výše zmíněno) sice připustil, že „výslechy svědků provedené v přípravném řízení jako neodkladné a neopakovatelné úkony neproběhly ve smyslu §158a tr. ř. za účasti soudce“, avšak dále se dopadem tohoto zjištění a důsledkem porušení procesních postupů pro dokazování nezabýval, ale zcela odtažitě od jejich smyslu a významu pro trestní řízení zmínil pouze to, že „za podstatné je třeba považovat, že před výslechy byly opatřeny souhlasy soudu s poskytováním informací podle §8 odst. 5 tr. ř.“, což je skutečnost sice významná, avšak pro zcela jiné procesní souvislosti. Uvedený závěr odvolacího soudu tak podle Nejvyššího soudu postrádá logický smysl. Z popsaného odůvodnění totiž není vůbec zřejmé, jakými úvahami byl odvolací soud k tomuto názoru veden a jak bylo a mělo být s výslechy svědků provedenými tímto nezákonným způsobem z procesního hlediska nakládáno s ohledem na podmínky zákonem stanovené v §158a, resp. §158 odst. 9 tr. ř. a §8 odst. 5 tr. ř. Uvedená úvaha není dostatečným podkladem pro závěr o správnosti soudy učiněných skutkových zjištění, a tudíž je rozhodnutí krajského soudu v této části zcela nepřezkoumatelné. Odvolací soud se jednak nevypořádal s posuzovanou námitkou obviněného, nereagoval na ni předvídatelným a logickým způsobem a procesní vadu, kterou v části svého závěru připustil, nedal do souvislosti s žádnými konkrétními skutečnostmi, které by odpovídaly procesním pravidlům, na něž bylo v odvolání poukázáno. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu proto vyvolává v posuzované věci pochybnosti o výše nastíněné části dílčích útoků, v nichž byly přečteny výpovědi osob soudem prvního stupně bez splnění podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Jedná se o výpovědi svědků jmenovitě uvedených v bodech 47. a 48. rozsudku soudu prvního stupně, u nichž jde o závažné nedostatky, pro něž přezkoumávané rozhodnutí nemůže obstát. Jednak nebyl dostatečně posouzen realizovaný proces dokazování a v něm zajištěno právo obviněného na obhajobu se zřetelem na řádné a spolehlivé objasnění skutkového stavu věcí bez důvodných pochybností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
47. Kromě uvedeného je třeba zmínit i to, že jestliže je výpověď svědka vyslýchaného v rámci neodkladného a neopakovatelného úkonu bez splnění podmínek §158a tr. ř. důkazem absolutně neúčinným, má tato skutečnost dopad i na závěr o naplnění podmínek podle §8 odst. 5 tr. ř., na který odvolací soud nesprávně poukázal. Stojí tak za připomenutí, že podle §8 odst. 5 tr. ř. nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce. Tím není dotčena povinnost mlčenlivosti advokáta podle zákona o advokacii. Z uvedené zákonné dikce tohoto ustanovení vyplývá, že dopadá v posuzované věci na lékařské tajemství (srov. §33 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách). Současně je však třeba upozornit i na zákon č. 101/20000 Sb., o ochraně osobních údajů, který definuje i tzv. citlivé údaje, za něž se označují osobní data vypovídající mimo jiné o zdravotním stavu. Citlivé údaje lze zpracovávat, pokud dala osoba, jíž se týkají, výslovný písemný souhlas, nebo je-li to nezbytné v zájmu zachování jejího života či zdraví, případně jde-li o poskytování zdravotní péče, hlavně pro účely sociálního zabezpečení. Proto, aby mohly být informace o zdravotním stavu pacienta v trestním řízení použity z výpovědí lékaře nebo z obsahu zdravotní dokumentace, je nutné, aby byli této povinnosti pacienti příslušným orgánem zproštěni, je k tomu nutný projev vůle pacienta adresovaný lékaři. Bez splnění těchto podmínek nelze skutečnosti týkající se uvedeného lékařského tajemství použít v trestním řízení jako důkaz, tzn., že musejí být splněny i podmínky podle §8 odst. 5 tr. ř. V případě, že pacient dal souhlas s použitím informací v jeho zdravotní dokumentaci ve výpovědi, jíž nelze jako důkaz v trestním řízení použít, nelze považovat ani takto daný souhlas za způsobilý naplnit shora uvedená zákonná hlediska.
48. Nejvyšší soud podle obsahu zdravotní dokumentace vedené k jednotlivým pacientům obviněným jako jejich ošetřujícím lékařem, a to především té, jež byla zajištěna při domovní prohlídce v prostorách společnosti M. a u obviněného, případně v domovech důchodců, neshledal pochybení tam, kde pacienti slyšení v řízení před soudem svůj souhlas daný v přípravném řízení potvrdili, případně jej před soudem zopakovali, protože v takovém případě bylo přistupováno s respektem k pravidlům shora uvedeným postup podle citovaného ustanovení, což se týká závěru odvolacího soudu, v němž odkázal na splnění podmínek §8 odst. 5 tr. ř., i u zkoumaných 111 svědků, jejichž výpovědi byly v rozporu s trestním řádem přečteny.
49. Odvolací soud se v uvedeném směru s námitkami obviněných uplatněnými v dovolání dostatečně nevypořádal, tudíž v této části nedostál své přezkumné povinnosti ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř., protože k obsahu podaných odvolání přistupoval selektivně, vypořádal pouze některé z odvolateli prezentovaných výhrad, zatímco jiné ponechal bez potřebné adekvátní odezvy (viz zejména bod 26., 27. napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto shledal, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaných rozhodnutí došlo k procesním pochybením při opatřování důkazů v uvedených 111 případech, jež posléze pojaly za klíčové pro zjištění skutkového stavu věci a posouzení viny obviněného i společnosti M., potřebnému zkoumání nepodrobily, čímž se zpronevěřily zásadám trestního řízení i spravedlivého procesu, neboť řádně nerespektovaly pravidla volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 1207/07).
50. Všechna uvedená zjištění svědčí o tom, že řízení, které předchází vydání přezkoumávaných rozhodnutí, trpí v případě 111 soudem nevyslechnutých osob vážnými procesními nedostatky, které vzbuzují důvodné pochybnosti o tom, že skutek, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního zjištěn a popsán, vyplývá z procesu, který nebyl zatížen vážnými a extrémními nedostatky, ale učiněné poznatky naopak svědčí o tom, že je zatížen hrubými procesními vadami spočívajícími v porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §158 odst. 9 tr. ř., §158a tr. ř. a §211 odst. 2 tr. ř.
VI. Závěr Nejvyššího soudu
51. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nemohou pro extrémní procesní nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci obstát, a proto rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
52. Obhajobou vytknuté procesní vady Nejvyšší soud shledal ve zpochybňovaných 111 svědeckých výpovědích, které byly při hlavním líčení přečteny. S ohledem na to, že v posuzované věci jde o jeden pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, bylo třeba zrušit rozsudek o vině ohledně celého skutku, tzn. ohledně všech dílčích útoků, a to i u převažující části dílčích útoků, jichž se vytknuté vady netýkají. K tomu je třeba zmínit, že pokračováním v trestném činu podle §116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Z této zákonné definice plyne, že každý dílčí akt pokračování v trestném činu (v posuzované věci jich soudy do popisu skutku zahrnuly celkem 1019) musí naplňovat znaky trestného činu, ať dokonaného, nebo nedokonaného (viz rozhodnutí č. 3/2001, a č. 57/2007 Sb. rozh. tr.), a každý z tato zjištěných dílčích útoků musí samostatně splňovat procesní podmínky z hlediska jeho objasnění, a to i v případě, že jde o velký počet dílčích útoků. Dílčí útok pokračujícího trestného činu je dílčím jednáním obviněného, zpravidla do určité míry oddělené časově a místně. Proto nelze přehlížet procesní vady, byť jen u malé části dílčích útoků, v důsledku nichž nedošlo k objasnění všech skutečností rozhodných pro závěr o tom, že byl každý z dílčích útoků za podmínek §2 odst. 2, 6 tr. ř. dostatečně objasněn. V posuzované věci však není možné z výše uvedených důvodů ve vztahu k posuzovaným 111 osobám (pacientům) učinit závěr, že ohledně nich byla skutková zjištění opřena o použitelné důkazy, neboť řízení touto vytknutou vadou skutečně trpí.
53. Z důvodů výše uvedených poté, co Nejvyšší soud věc v celém rozsahu zrušil, ji přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacímu, neboť to byl především tento soud, který se s námitkami obviněných nevypořádal a vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, a nápravě uvedených vad se i přes výslovné námitky obviněných nevěnoval.
54. Na odvolacím soudu proto bude se znovu v rozsahu zrušení zabývat všemi shora uvedenými vytknutými nedostatky a především obsahem podaných dovolání. V reakci na ně bude zejména třeba se důsledně a podrobně zabývat postupy orgánů činných v trestním řízení podle §158 odst. 9 a §158 a tr. ř., jakož i podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a §8 odst. 5 tr. ř. a vyvodit z učiněných poznatků a zjištění odpovídající procesní, skutkové i právní závěry. Při závěru o tom, že s ohledem na skutečnost, že svědky, kteří nebyli procesním způsobem v předchozích řízení vyslechnuti, pro jejich smrt nebo vážný zdravotní stav je již nelze znovu procesně formálně správně vyslechnout, bude třeba zvažovat, zda existují ve věci jiné natolik spolehlivé důkazy konkrétní dílčí útoky objasňující. Pro případ, že takové důkazy již zajistit nebude možné, nezbude, než tento závěr promítnout do procesního postupu, a obviněné z dílčích útoků, jež se nepodařilo dostatečně skutkové objasnit, zprostit (viz rozhodnutí č. 60/2002 Sb. rozh. tr.).
55. Poté, co se Krajský soud v Hradci Králové vypořádá s námitkami obviněného zaměřenými proti procesním nedostatkům, bude rovněž nutné, aby zaměřil svou pozornost i na objasnění subjektivní stránky obviněného L., od níž se odvíjí zavinění právnické osoby (viz §8 odst. 1 t. o. p. o., podle něhož je z hlediska zavinění vždy rozhodující úmyslné zavinění té osoby, jejímž jednáním byly rozhodujícím způsobem v konečném důsledku naplněny znaky spáchaného činu), a to zejména s ohledem na jím uváděnou obhajobu, že se jedná o nepozornost způsobenou přepracováním, stářím a nedostatečnou schopností se v dané problematice orientovat. Za tím účelem bude třeba se podrobně zabývat všemi objektivními zjištěními, která vyplynula (případně vyplynou) z provedeného dokazování, ve vztahu k obviněnými tvrzeným pochybením v účtování a výkazech vůči zdravotním pojišťovnám, jichž se dopouštěli nejen v neprospěch těchto pojišťoven, ale i ve svůj vlastní neprospěch. Uvedenou skutečnost je třeba brát na zřetel s ohledem na všechny objasněné skutečnosti, jež je třeba hodnotit objektivně, a to zejména ve vztahu k zavinění obviněných, což soudy dosud důsledně v této souvislosti neučinily, byť tuto skutečnost v obecném měřítku zmínily. Tato zjištění mohou mít nesporný význam pro posouzení zavinění, neboť teprve v celkovém kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, jimiž bude soud objasňovat četnost těchto omylů učiněných v zásadě ve prospěch zdravotní pojišťovny, bude možné důvodně posoudit, zda obviněný L. jednal úmyslně a s vědomím všech rozhodných skutečností, a vysvětlit, zda šlo ve smyslu §15 tr. zákoníku o úmysl, anebo zda zjištěné skutečnosti úmyslné zavinění neprokázaly. Přitom bude soud muset mít na paměti, že na zavinění obviněného lze usuzovat zásadně z okolností objektivní povahy, tzn. skutečností, za nichž ke spáchání činů došlo (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Formu úmyslu, bude-li zjištěn, bude třeba v potřebné míře vysvětlit a odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (§134 odst. 2 tr. ř.), které stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují.
56. Pro závěry jež soudy budou činit v této věci, je třeba připomenout, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného a společnosti M., podaných v jejich prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (zákaz reformationis in peius ; srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu