ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.907.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 907/2021-838
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovoláních obviněného J. H. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch tohoto obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 9 To 71/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 73 T 4/2020, byl obviněný J. H. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 za použití §58 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84, §85 odst. 1 a §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka, přičemž obviněnému byla uložena povinnost nejpozději ke konci každého kalendářního čtvrtletí předložit probačnímu úředníkovi seznam jeho závazků a pohledávek, přehled příjmů a výdajů za uplynulé období a přehled majetku, přehled splácení závazků. Podle §85 odst. 2 a §48 odst. 4 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace a podle svých sil uhradit poškozené C. S., s. r. o., škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené C. S., s. r. o., na náhradě nemajetkové újmy částku 50 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Obviněný napadl všechny výroky rozsudku, státní zástupkyně brojila v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 9 To 71/2020, byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a náhradě nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle §209 odst. 5 za použití §58 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená C. S., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil tím, že
ač věděl o neexistenci dluhu společnosti C. S., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, (dále jen „společnost C.“) vůči v současnosti již zemřelému ukrajinskému občanovi I. Y., nar. XY, ve výši 18 000 000 Kč, s úmyslem se neoprávněně obohatit, od přesně nezjištěné doby do podání doplnění exekučního návrhu dne 29. 4. 2019, své veškeré dále popsané jednání směřoval k obohacení se na společnosti C., v nezjištěnou dobu, na nezjištěném místě, padělal sám, či s pomocí jiného, notářský zápis č. j. XY, XY, ze dne 9. 6. 2015 notářky JUDr. D. S., IČO: XY, se sídlem XY, jehož předmětem bylo uznání dluhu společnosti C., zastoupené tehdejším jednatelem J. J., nar. XY, vůči věřiteli I.Y. ve výši 18 000 000 Kč, s datem splatnosti do 9. 6. 2016, kdy v případě neuhrazení do daného termínu vznikla povinnému smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení (18 000 Kč/den), dále s úmyslem se neoprávněně obohatit na společnosti C., v přesně nezjištěné době po datu 25. 11. 2016, na nezjištěném místě, padělal sám, či s pomocí jiného, Smlouvu o postoupení pohledávky I. Y. (jako postupitele) a své osoby (jako postupníka) ze dne 13. 1. 2016, předmětem smlouvy bylo postoupení pohledávky plynoucí z dohody o existenci dluhu ze smlouvy o půjčce a o její vykonatelnosti ze dne 9. 6. 2015, které sepsala notářka JUDr. D. S., notářským zápisem č. j. XY, XY, kdy při padělání této smlouvy také padělal notářské ověření N. B., která zastupovala notářku JUDr. D. S., ze dne 13. 1. 2016, běžné ověřovací číslo knihy: O-I- 49/2016, kterým byla ověřena totožnost I. Y., a notářské ověření N. B. ze dne 13. 1. 2016, běžné ověřovací číslo knihy: O-I- 51/2016, kterým byla ověřena totožnost J. H., ač věděl, že notářský zápis č. j. XY, XY je padělkem, následně dne 20. 3. 2019, respektive opraveným exekučním návrhem ze dne 25. 3. 2019, s úmyslem neoprávněně se obohatit na společnosti C., podal prostřednictvím advokáta Mgr. Michaela Duba, IČO: 713 33 690, se sídlem Na Baště Sv. Jiří 258, Praha 6, k soudnímu exekutorovi Mgr. Jakubu Effenbergerovi, IČO: 021 14 062, se sídlem Konopná 649, Plzeň, exekuční návrh na společnost C., kdy uplatňoval nárok vyplývající z exekučního titulu notářského zápisu ze dne 9. 6. 2015, č. j. XY, XY, o uznání dluhu mezi dlužníkem, společností C., a věřitelem I. Y. a Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 1. 2016 mezi postupitelem I. Y. a postupníkem J. H., ač věděl, že dluh vůči společnosti C., neexistuje a předmětný notářský zápis a smlouva o postoupení pohledávky jsou padělky, dále s úmyslem se neoprávněně obohatit na společnosti C., v nezjištěnou dobu, na nezjištěném místě, padělal sám, či s pomocí jiného, oznámení o postoupení pohledávky I. Y. ze dne 25. 1. 2016, plynoucí z dohody o existenci dluhu ze smlouvy o půjčce a o její vykonavatelnosti ze dne 9. 6. 2015, ve formě notářského zápisu č. j. XY, XY, které dne 29. 4. 2019 zaslal prostřednictvím svého advokáta Mgr. Michaela Duba soudnímu exekutorovi Mgr. Jakubu Effenbergerovi a které dokazovalo, že tehdejší jednatel společnosti C., J. J. dne 25. 1. 2016 svým podpisem stvrdil převzetí tohoto oznámení, ač věděl, že toto oznámení o postoupení pohledávky je padělkem a J. J. tento dokument nepodepsal, na základě exekučního návrhu ze dne 20. 3. 2019, opraveného dne 25. 3. 2019, a doplnění exekučního návrhu ze dne 29. 4. 2019 pověřil dne 6. 5. 2019 Obvodní soud pro Prahu 1, č. j. 48 EXE/2019-27, soudního exekutora Mgr. Jakuba Effenbergera k vymožení pohledávky J. H. vůči společnosti C., ve výši 18 000 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1% denně ode dne 9. 6. 2015 do zaplacení, vykonatelné na základě notářského zápisu sepsaného JUDr. D. S. dne 9. 6. 2015, č. j.: XY, XY, v období od 14. 5. 2019 do 26. 5. 2019 byly soudním exekutorem vydány exekuční příkazy a společnosti C., byly exekučně obstaveny bankovní účty a jiné peněžité pohledávky, čímž hrozilo společnosti C., způsobení škody až do celkové výše vymáhané peněžité povinnosti 42 239 194 Kč, přičemž k vyplacení peněžních prostředků nedošlo a dne 2. 7. 2019 bylo exekuční řízení zastaveno na základě usnesení soudního exekutora Mgr. Jakuba Effenbergera č. j. 219EX/00549/19-81.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 9 To 71/2020, podali obviněný a nejvyšší státní zástupce dovolání.
5. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měl za to, že byla porušena jeho základní práva, zejména právo na obhajobu, které mohlo mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku. Při hodnocení důkazů došlo k porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř., z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů je zřejmá snaha interpretovat veškeré okolnosti (skutkové i právní) v jeho neprospěch, soudy nerespektovaly ustanovení §125 tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že na základě provedeného dokazování nelze dospět k závěru o jeho vině, respektive o tom, zda a jak ke skutku došlo. Poukázal na princip presumpce neviny a z něj plynoucí pravidlo in dubio pro reo a konstatoval, že soudy neprověřily verzi obhajoby, například o tom, že byl do celého zmatečného procesu přeprodeje pohledávek zjevně vtáhnut osobou či osobami, které se jej snažily poškodit, tuto dokonce ani důvěryhodně nevyvrátily. Odmítl, že by listiny padělal či že by se na jejich padělání podílel, přičemž jeho tvrzení bylo podpořeno znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, zkoumání ručního písma, z něhož vyplynulo, že jeho podpis na listinách byl natištěn. Jestliže soud nezkoumal pravost podpisu, nemůže konstatovat, že o padělané listině věděl, a že je tedy vinen. Soudy se nevypořádaly s tvrzením, že to byl svědek R. T., kdo jej seznámil s I. Y., kdy mu předal kontakt k řešení jeho záležitostí s C. Vzhledem k tomu, jaký měl obviněný se svědkem R. T. vztah (měli spolu více obchodů), nebyl důvod k tomu, aby svědkovi ohledně I. Y. nevěřil. Nezodpovězenou otázkou tak nadále zůstává, proč by I. Y. nemohl důvěřovat natolik, aby mu svěřil svůj občanský průkaz k ověření listin. Tento úkon není trestným činem a ani nezakládá jakoukoliv jeho trestní odpovědnost. Pokud jde o podvod, uvedl, že časová osa neodpovídá soudem zjištěným skutečnostem k jeho údajnému motivu. Závěr, že vytvořil notářský zápis, je nesmyslný, neboť v roce 2015 ještě o postoupení pohledávky na C. a o exekučním řízení nevěděl, a v době uplatnění pohledávky proti C., nemohl být veden vůlí se nezákonně obohatit, když listiny považoval za pravé. Předložením údajných padělaných listin nemohl C., vědomě uvést v omyl, když v době jejich vyhotovení nebyl společníkem A. R., s. r. o. Vytkl nelogičnost úvah o vědomém a úmyslném padělání listin a na to navazující vědomé podvodné jednání, neboť bez vědomosti o padělání listin nelze těmito listinami uvést jiného v omyl. Jako osoba neznalá práva neměl možnost ověřovat pravdivost, úplnost či pravost listin jemu předložených. Podle jeho názoru tak nebyla nade vší pochybnost prokázána subjektivní stránka trestného činu.
6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 9 To 71/2020, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 73 T 4/2020, zrušil a sám ve věci rozhodl.
7. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že napadeným rozhodnutím byl obviněnému tím, že byl uložen trest podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
8. Neshledal, že v posuzované věci byly splněny podmínky, protože trestní zákoník v §58 odst. 5 umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu jen za předpokladu, že soud má vzhledem k povaze a závažnosti pokusu za to, že by použití zákonné trestní sazby odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. V porovnání s mimořádným snížením trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku není použití §58 odst. 5 tr. zákoníku přímo podmíněno (mimořádnými) okolnostmi případu ani poměry pachatele. Povaha a závažnost pokusu trestného činu se posuzují především podle hledisek uvedených v §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku. Povaha pokusu má vyplývat zejména z charakteru jednání, z jeho formy a závažnosti trestného činu, k němuž pokus směřoval. Závažnost je dána především typovou závažností trestného činu, k němuž pokus směřoval, dále tím, do jaké míry se pokus rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, však nemůže sama o sobě, bez ohledu na další významné skutečnosti, odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 5 tr. zákoníku. Rovněž nestačí zjištění, že pachatel, jemuž je ukládán trest za pokus trestného činu, dosud vedl řádný život (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 798-799). Při stanovení povahy a závažnosti pokusu trestného činu nelze ponechat stranou ani zhodnocení shora zmíněných okolností případu. I v případě snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbu u pokusu trestného činu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku je třeba trvat na mimořádnosti postupu soudu a nemůže se jednat o zcela obvyklý a pravidelný postup soudu a nemohou jej odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti (polehčující okolnosti), mezi něž lze nepochybně počítat bezúhonnost pachatele, ani přesvědčení soudu, že by trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby byl pro pachatele pokusu trestného činu příliš přísný.
9. Za skutečnost, jež by měla ovlivnit povahu či závažnost pokusu trestného činu, nelze podle nejvyššího státního zástupce považovat bezúhonnost pachatele. Ta může být zohledněna nanejvýš při úvahách o možnosti dosažení jeho nápravy. Soudy tak fakticky nižší závažnost pokusu dvou zločinů dovodily pouze na základě skutečnosti, že trestná činnost obviněného zůstala jen ve stadiu pokusu, o což se navíc obviněný ani zčásti nezasloužil. Taková skutečnost však sama o sobě nemůže odůvodňovat aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku. Zopakoval, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo ke způsobení škody, jejíž výše více jak čtyřikrát přesáhla hranici pro stanovení škody velkého rozsahu [§138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020]. Použití §58 odst. 5 tr. zákoníku by mělo být v této trestní věci vyloučeno již jen z tohoto důvodu, že v důsledku jednání obviněného, které mělo charakter tzv. ukončeného pokusu, kdy obviněný z hlediska své subjektivní představy učinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu, hrozil tak závažný následek. Přitom poznamenal, že se jak soud nalézací, tak soud odvolací shodly na tom, že k určitým škodám a k jisté nemajetkové újmě na dobré pověsti poškozené společnosti skutečně došlo, což ze strany obviněného nebylo vzhledem k jeho výsostně negativnímu a odmítavému postoji k jeho trestné činnosti dosud nijak reflektováno.
10. Podle názoru nejvyššího státního zástupce soudy zcela chybně vyhodnotily okolnost, že to byla poškozená společnost, kdo odvrátil vznik hrozícího následku. Z hlediska vývojového stadia se děj z vůle obviněného plně rozvinul a absence následku je dílem okolností na jeho vůli zcela nezávislých. Z hlediska subjektivního obviněný učinil vše, co považoval za nezbytné a potřebné pro spáchání (dokonání) činu. To, že k dokonání trestné činnosti nedošlo, nelze přičítat k dobru obviněnému, který činil všechny kroky k tomu, aby se na úkor poškozené společnosti obohatil. Při odůvodnění postupu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku nemůže obstát argumentace, že trestná činnost zůstala před dokončením, a přitom nesprávně vykládat, že se tak stalo výlučně v důsledku zásahu poškozeného, a nikoliv proto, že by obviněný od svého dalšího protiprávního jednání sám upustil či že by k ukončení pokusu došlo z jiných důvodů, jež by měly původ na jeho straně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016).
11. Nejvyšší státní zástupce poukázal též na rozpor, že zatímco v případě posouzení možnosti použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odvolací soud konstatoval sníženou závažnost posuzovaného činu, v části odůvodnění, jež se zabývá přiměřeností konkrétní trestní sankce, výslovně hovořil o vysoké závažnosti jednání obviněného. Ani povaha pokusu trestných činů, o jejichž dokonání obviněný usiloval, nikterak nesvědčí o splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Šlo o promyšlené, připravené, sofistikované a postupně podle vývoje situace činěné a navazující kroky, které směřovaly k dokonání trestných činů, při obcházení obvyklých procedur spojených s dosažením exekučního titulu, s vyvoláním omylu na straně více osob, kterému bylo zabráněno jen rychlým a operativním postupem poškozené společnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 666/2016). V posuzovaném případě nemůže být mimořádné snížení trestu odnětí svobody podpořeno tím, že by pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, typicky peněžitý trest, který by vhodně doplnil působení trestu odnětí svobody uloženého pod zákonnou trestní sazbou.
12. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze dovodit ani správné vyhodnocení závěru, že nápravy obviněného lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Odvolací soud se omezil v podstatě jen na výčet přitěžujících okolností, když stejně jako soud nalézací poukázal na odmítavý a nekritický postoj obviněného. Tuto skutečnost jako ani další okolnosti pro obviněného v zásadě nepříznivé však nepromítl do úvah o možnosti jeho nápravy i trestem stanoveným pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že jednání obviněného nevybočuje z případů jiných obdobných pokusů trestných činů uvedených ve výroku o vině a pro mimořádné snížení trestu není dán podklad v žádné konkrétní skutečnosti, jež by měla dopad na povahu a závažnost pokusu těchto trestných činů ve smyslu určité mimořádné povahy pokusu či snížení jeho závažnosti.
13. Nejvyšší státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 9 To 71/2020, částečně zrušil, a to v jeho výroku o trestu, jakož aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného připomněl, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění soudů, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., což podle něj obviněný požadoval. Uvedl, že obviněným uplatněné námitky nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřují výlučně do procesu dokazování, do způsobu provedení důkazů, do rozsahu dokazování, následného vyhodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu, nikoliv do právního posouzení skutku. Případný extrémní rozpor státní zástupce ve věci neshledal, měl za to, že skutková zjištění soudů mají na provedené důkazy zřejmou obsahovou návaznost, dokazování lze označit za úplné (§2 odst. 5 tr. ř.), soudy se nedopustily žádné deformace důkazů, flagrantní nelogičnosti ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů (srov. §2 odst. 6 tr. ř.), přičemž taktéž vyjevily, proč nepřistoupily na návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů, a že dostály své zákonné povinnosti a svá rozhodnutí odůvodnily s náležitou pečlivostí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Obviněný pouze opakoval svou obhajobu, s níž se oba soudy stačily plně vypořádat. Za takových okolností ani námitka extrémního rozporu nemůže být sama o sobě dovolacím důvodem.
15. S odkazem na příslušné pasáže odůvodnění soudů nižších stupňů státní zástupce konstatoval, že skutková verze prosazovaná obviněným je doprovázena řadou nelogičností (které specifikoval), jež nelze žádným smysluplným způsobem vysvětlit. Uzavřený řetězec nepřímých důkazů nevzbuzující důvodné pochybnosti podle státního zástupce dokazuje, že to musel být obviněný, kdo se nějakým způsobem přičinil o padělání notářského zápisu, smlouvy o postoupení pohledávky a oznámení o postoupení pohledávky. Jedině obviněnému svědčil zištný motiv k padělání listin a k jejich uplatnění vůči exekutorovi, přičemž obviněným předkládaný motiv k jakémusi komplotu vůči jeho osobě nemá žádný reálný základ a vlastně ani opodstatnění a finanční logiku. Státní zástupce s odkazem na obsah provedených důkazů odmítl i obviněným namítaný rozpor závěrů soudů s časovou osou.
16. Státní zástupce uzavřel, že za jedinou námitku uplatnitelnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno teoreticky připustit námitku vadného posouzení subjektivní stránky jednání obviněného. Pokud však k subjektivní stránce obviněný namítl toliko to, že nemohl být veden vůlí se nezákonně obohatit, když listiny považoval za pravé, a nemohl ani vědomě uvést v omyl společnost C., předložením údajných padělaných listin, když v době jejich vyhotovení nebyl společníkem společnosti A. R., s. r. o., je zjevné, že vychází ze skutkového pojetí proběhnuvších událostí, které nenalézá podklad v provedeném dokazování a koliduje se skutkovými a potažmo i právními zjištěními soudů. Soudy ve svých rozhodnutích zcela jednoznačně zdůvodnily, proč je v případě obviněného na podkladě dokazování zcela vyloučeno uvažovat o možnosti, že by mohl padělané listiny pokládat za listiny pravé. Součástí skutkových zjištění (viz bod 43. rozsudku nalézacího soudu) pak není závěr, podle něhož by osobou uvedenou v omyl měla být společnost C. Z toho, že v řízení nebyla na podkladě důkazů přesně určena doba vyhotovení padělků předmětných listin, je nutno vyvodit i bezpředmětnost skutkového tvrzení dovolatele, že v té době ještě nebyl společníkem společnosti A. R., s. r. o. Pro věc nadto nebylo rozhodující, kdy došlo k padělání předmětného notářského zápisu a souvisejících listin, protože obviněný byl odsouzen nikoliv za padělání veřejné listiny, nýbrž za její užití jako pravé.
17. Státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných J. H. a nejvyššího státního zástupce jsou podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, že je podaly včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. a), c) tr. ř.] a že splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Obecně k důvodům dovolání
19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatelé odkázali na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obviněný) a v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (nejvyšší státní zástupce).
20. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
23. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V. K dovolání obviněného
24. Podle obsahu podaného dovolání obviněného Nejvyšší soud pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady v projednávané věci neshledal. Odvolací soud na str. 5 v bodě 17. precizně shrnul, že obviněný je z jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčován souborem důkazů, který tvoří svědecké výpovědi (J. J., R. T., V. K., JUDr. D. S., N. B., S. Y.), znalecký posudek z oboru písmoznalectví, zkoumání ručního písma, a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, a taktéž listinné důkazy, z nichž nejvýznamnější jsou dokumenty z exekučního řízení vedeného z podnětu obviněného (exekuční návrh, smlouva o postoupení pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky, notářský zápis, usnesení o zastavení exekuce), relevantní listinný materiál o struktuře a obchodních vztazích společnosti A. R., s. r. o., a insolvenčním řízení proti ní, o exekučním řízení vedeném proti obviněnému na základě rozhodčího nálezu ze dne 15. 8. 2017 a šetření k majetkovým poměrům zemřelého I. Y., včetně dokladů banky k zájmovým bankovním účtům. Soudy nižších stupňů relevantně dovodily, že uvedené důkazy poskytují spolehlivý podklad pro závěr, že obviněný, veden záměrem vyřešit svou neuspokojivou ekonomickou situaci, jako i neuspokojivou ekonomickou situaci společnosti A. R., s. r. o., kterou reprezentoval, vytvořil fiktivní pohledávku za společností C., a další fiktivní dokumentaci existenci této smyšlené pohledávky potvrzující, a tuto pohledávku vůči společnosti C., uplatnil v rámci exekučního řízení. Stejně tak relevantně dospěly k opodstatněnému závěru, že zmíněné důkazy jednoznačně vyvrací obviněným konstantně uplatňovanou obhajobu spočívající v tvrzení, že byl do procesu přeprodeje pohledávek vtáhnut třetími osobami, které se jej snažily poškodit, a že žádné listiny nepadělal a na žádném padělání se nepodílel. Dovolací soud v souvislosti s úvahami soudů nižších stupňů stran učiněných skutkových zjištění a v kontextu skutkových námitek obsažených v dovolání obviněného podotýká, že není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nakonec obviněný ani nevznesl výslovnou námitku tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry soudů, popř. neoznačil, v čem by takový rozpor měl spočívat. Jeho námitky tak zůstaly v poloze proklamativního nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a v opakování nesouhlasu se závěrem o jeho vině. Této ryze skutkové polemice však nebylo možno přisvědčit, ani ji považovat za argumentaci podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod.
25. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
26. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 14-18, body 29.-41. rozsudku nalézacího soudu, str. 5-9, body 17.-25. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.
27. Dovolací soud tedy ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného uzavírá, že obviněný svoji domněnku nesprávné právní kvalifikace skutku (nedostatek subjektivní stránky trestného činu) založil na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních. Jeho dovolání ve skutečnosti neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu, popř. odvolacího soudu, a zákonnými znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Dovolatel pouze opakoval svoji obhajobu a skutkové námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy prvního, jakož i druhého stupně, a naplnění uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení dovozoval z představy o jiných skutkových zjištěních, než k nimž soudy po řádně provedeném dokazování dospěly. Je tak zjevné, že takto uplatněné výhrady stojí nejen mimo důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i jakýkoliv jiný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
VI. K dovolání nejvyššího státního zástupce
28. Nejvyšší státní zástupce namítl, že soudy nižších stupňů aplikovaly při ukládání trestu obviněnému ustanovení o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby §58 odst. 5 tr. zákoníku, aniž byly splněny zákonné podmínky pro užití tohoto ustanovení, a tím došlo k uložení trestu odnětí svobody ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V posuzovaném případě tak dovolatel napadl nesplnění podmínek stanovených v §58 odst. 5 tr. zákoníku při ukládání trestu odnětí svobody, což lze označit za vadu spočívající v uložení tohoto trestu mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, svazek 26, č. T 617).
29. Nalézací soud se důvody pro použití §58 odst. 5 tr. zákoníku zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 19 až 20. Za podstatné považoval, že jednání obviněného mohlo jen s malou pravděpodobností vést k „úspěšnému“ dokonání trestného činu a vymožení fiktivní peněžité pohledávky v plné výši. Uvedl, že fungující společnost, která aktivně řeší své finanční závazky, jakou je i poškozená společnost C., by musela dříve či později zjistit, že pohledávku ve svém účetnictví neeviduje, a být schopná prověřit u notářky JUDr. D. S., zda u ní byl notářský zápis sepsán a zda u ní byly ověřeny podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky. Podle soudu nebylo obtížné prokázat nepravost listin, na jejichž podkladě došlo k zahájení exekuce, a dosáhnout zastavení protiprávní exekuce. Zároveň soud jako k významné okolnosti přihlédl k tomu, že na obviněného je třeba hledět jako na osobu dosud bezúhonnou. Použití trestní sazby odnětí svobody s dolní hranicí 5 let by tedy vzhledem k výše uvedenému bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné, přičemž dosáhnout jeho nápravy lze i trestem kratšího trvání. Soud měl s ohledem na jím rozvedené úvahy o závažnosti trestného činu a o dosavadní bezúhonnosti obviněného za to, že k řádnému výchovnému působení trestu na obviněného není nutné uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Zároveň však dospěl k závěru, že je namístě uložení nejpřísnějšího možného podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, a to trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 5 let.
30. Odvolací osud se s postupem soudu nalézacího, tedy s mimořádným snížením trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, ztotožnil. Měl za to, že nalézací soud naplnění zákonných hledisek citovaného ustanovení důvodně opřel o důležité zjištění, že poškozená společnost mohla vcelku snadno rozeznat nezákonnost proti ní vedené exekuce a prokázat padělek notářského zápisu, což ostatně také učinila. Tomu odpovídá zjištění, že poškozená se neoprávněně vedenému exekučnímu řízení ubránila zhruba po třech měsících (návrh byl podán dne 20. 3. 2019, exekuce byla zastavena dne 2. 7. 2019), neprodleně po vydání exekučních příkazů v průběhu května 2019. Uvedené skutečnosti snižují závažnost posuzovaného činu a opodstatňují užití benevolence zákona k uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, neboť trest na samé dolní hranici zákonného rozpětí se jeví v případě obviněného, na něhož se hledí jako na bezúhonnou osobu, jako nepřiměřeně přísný a nápravy lze dosáhnout trestem kratšího trvání. Odvolací soud na straně druhé nesouhlasil s mírou, jakou nalézací soud ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku aplikoval. Uvedl, že nalézací soud účelově pominul řadu skutečností, které obviněnému přitěžují, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nepřiměřeně mírné a hrubě podceňuje skutečnou povahu a závažnost pokusu předmětného trestného činu. V této souvislosti zdůraznil, že na straně obviněného nebyly v rámci hodnocení jeho osobních poměrů zjištěny žádné výjimečné skutečnosti, které by se vymykaly běžným obdobným případům a které by mohly odůvodnit shovívavou úvahu soudu ohledně výměry trestu. Konstatoval, že trest je ukládán za úmyslný majetkový delikt, který naplňuje kategorii dvou zvlášť závažných zločinů (§14 odst. 2 tr. zákoníku). Obviněný svou trestnou činností zamýšlel způsobit škodu v celkové výši zhruba 42 milionů korun, což čtyřnásobně převyšuje spodní hranici kategorie škody velkého rozsahu. Jeho jednání sice zůstalo ve stadiu pokusu, avšak v důsledku okolností na vůli obviněného zcela nezávislých, když učinil veškeré kroky, včetně podání návrhu na exekuci, aby se z fiktivní pohledky obohatil, a k dokonání činu nedošlo jen proto, že poškozená neprodleně realizovala účinná opatření. K trestné činnosti došlo v úzké souvislosti s dřívějšími obchodními vazbami společnosti, do které obviněný vstoupil po smrti své matky a kde zůstaly nevypořádány obchodní závazky. Tato okolnost však podle odvolacího soudu nemůže vést k výjimečné shovívavosti, neboť se nejednalo o jednorázové selhání pod vlivem mimořádné situace. Podstatná jsou dále zjištění, že obviněný učinil více postupných aktivních úkonů, včetně opatření padělaných veřejných listin, a trestná činnost byla sofistikovaná a připravená. V minulosti byl dvakrát soudně trestán, avšak pro méně závažnou trestnou činnost, odsouzení jsou zahlazena, jsou staršího data a nepřitěžují mu. Jeho postoj v dosavadním trestním řízení je zcela odmítavý a nekritický. Podotkl, že od spáchání trestné činnosti uplynula krátká doba zhruba dvou let, dobu trvání trestního stíhání považoval soud vzhledem k rozsahu stíhané trestné činnosti a potřebnému průběhu trestního řízení za zcela přiměřenou. Na základě výše uvedeného shledal odvolací soud zákonné důvody ke změně výroku o trestu v neprospěch obviněného, nikoliv však v rámci zákonné trestní sazby §209 odst. 5 tr. zákoníku, jak bylo odvoláním státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného požadováno. Postup podle §58 odst. 5 tr. zákoníku považoval za důvodný, podle jeho názoru ovšem do míry snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby musel promítnout i nepříznivé skutečnosti vyjadřující intenzitu a vysokou závažnost jednání obviněného, které nalézací soud nehodnotil. Přiměřeným a zákonným shledal trest odnětí svobody v trvání čtyř let, tj. snížený o jeden rok pod dolní hranici zákonné trestní sazby, který je ze zákona nepodmíněný a vystihuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu).
31. V kontextu výhrady nejvyššího státního zástupce je předně vhodné připomenout, že podle §58 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu trestného činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Již z označení tohoto zákonného ustanovení („mimořádné snížení trestu odnětí svobody“) lze dovodit, že se jedná nikoli o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti (polehčující okolnosti) ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití tohoto institutu je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. č. I/1965 Sb. rozh. tr.). Pro aplikaci tohoto ustanovení je nutné respektovat jeho výjimečný charakter a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech výše uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných, např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod. (srov. rozhodnutí pod č. 24/2015-I., Sb. rozh. tr.). Z dikce §58 odst. 5 tr. zákoníku vyplývá, že pro mimořádně snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je nezbytné současné naplnění dvou kumulativních podmínek, a sice že povaha a závažnost přípravy nebo pokusu nebo pomoci jsou takové, že by použití běžné sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné (podmínka první), a přitom nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (podmínka druhá).
32. V obecné rovině platí, že čím vzdálenější byl pokus od dokonání trestného činu, tím bude jeho závažnost a společenská škodlivost při současné absenci následku zpravidla nižší, i když jinak je pokus v zásadě stejně trestný jako dokonaný trestný čin. Povaha pokusu bude vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu pak bude určována nejen typovou závažností trestného činu, k němuž směřoval, ale i tím, do jaké míry se rozvinul, a rovněž tím, jaké skutečnosti zabránily pachateli v dokonání trestného činu [§39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku]. Při posouzení zda lze dovodit, že použití stanovené (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele přípravy (zde pokusu) nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání, se pak vychází z obdobných hledisek jako při hodnocení stejné podmínky podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v případě obecného ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (k tomu např. nejvyšším státním zástupcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 666/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1772/2016, a v právní nauce např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 798-799).
33. Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, odůvodnil své rozhodnutí pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody vcelku přesvědčivě, přičemž proti jeho úvahám nelze mít podstatných výhrad. Navzdory odmítavému a nekritickému přístupu obviněného k trestné činnosti, kterou prokazatelně spáchal, navzdory tomu, že jeho trestná činnost byla plánovitá a připravená a touto mohl způsobit škodu v celkové výši cca 42 milionů korun, přičemž jeho jednání zůstalo ve stadiu pokusu v důsledku okolností na jeho vůli zcela nezávislých, když učinil veškeré kroky, aby se z fiktivní pohledávky obohatil, odvolací soud akceptovatelným způsobem zohlednil (v souladu s přístupem nalézacího soudu) bezúhonnost obviněného jakož i z pohledu dovolacího soudu významnou skutečnost, že poškozená společnost mohla rozeznat nezákonnost proti ní vedené exekuce a mohla prokázat padělek notářského zápisu opravdu vcelku snadno (neboť v tomto ohledu nelze vnímat trestnou činnost obviněného jako sofistikovanou). K tomu také došlo a ona se neoprávněně vedenému exekučnímu řízení poměrně rychle a úspěšně ubránila. V tomto ohledu tedy bylo možno ve prospěch obviněného při jeho trestání zohlednit právě povahu a závažnost jeho trestné činnosti ve vývojové fázi pokusu. Postup odvolacího soudu, který veden výše uvedenými úvahami obviněnému zpřísnil trest odnětí svobody a oproti nalézacímu soudu nepřistoupil k podmíněnému odložení výkonu tohoto trestu, nelze označit za vadný a jsoucí v rozporu s obecnými zásadami spravedlivého trestání pachatelů trestné činnosti, zvláště pak s přihlédnutím k tomu, že sankce byla vyměřena pouze jeden rok pod dolní hranicí trestní sazby při uložení trestu odnětí svobody spojeného s přímým výkonem. Pakliže tedy soud při poněkud velkorysejším zohlednění podmínek uvedených v §58 odst. 5 tr. zákoníku dospěl k závěru, že trest stanovený standardní trestní sazbou by byl pro obviněného nepřiměřeně přísný a jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, neshledal Nejvyšší soud relevantního důvodu pro ingerenci do pravomocného rozhodnutí o trestu uloženého obviněnému, který se jeví obecně jako spravedlivý a nevyžadující korekci prostřednictvím kasačního rozhodnutí na základě mimořádného opravného prostředku nejvyššího státního zástupce. Byť se jedná v dané trestní věci o případ hraniční, lze se podle názoru Nejvyššího soudu ztotožnit s posouzením a odůvodněním odvolacího soudu obsaženým v jeho rozsudku v bodech 30. až 32.
34. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného J. H. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Námitky nejvyššího státního zástupce shledal Nejvyšší soud z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevně neopodstatněnými, a tudíž dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth