ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.1063.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1063/2021-567
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2022 o dovoláních obviněných 1. C. N. , narozeného XY, bytem XY, a 2. R. N. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2021, č. j. 2 To 29/2021-461, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 14/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných C. N. a R. N. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 11. 2020, č. j. 10 T 14/2018-389, byl C. N. (dále také jako „obviněný N. st.“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) a §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve formě pomoci, dále přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Týmž rozsudkem zároveň soud prvního stupně obviněného R. N. (dále také jako „obviněný N. ml.“) uznal vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Označených trestných činů se obvinění – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustili tím, že:
obviněný R. N.
1. od blíže nezjištěné doby roku 2015 až do 10. 1. 2017 v místě bydliště v rodinném domě v XY, vybudoval v podkroví domu s pomocí obviněného C. N. dva uzavřené pěstební prostory, s umělým osvětlením, vytápěním, ventilací, zvlhčovačem a meteostanicí a v nich neoprávněně pěstoval ve čtyřech cyklech rostliny konopí, které následně sklidil, ostříhal a usušil, takže ke dni 10. 1. 2017 přechovával v místě bydliště celkem 9 774 g sušené rostlinné hmoty marihuany obsahující celkem 1 477,23 g látky delta-9-tetrahydrokanabinol a v pěstebních boxech pěstoval dalších 40 kusů rostlin konopí, z nichž toxikomansky využitelná část po usušení činila 987,9 g, obsahujících 11,56 g THC,
rostliny konopí patří podle ust. §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách mezi omamné látky zařazené do Seznamu III podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, konopí je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako omamná látka, látka delta-9-tetrahydrokanabinol patří ve smyslu ust. §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropní látky a je zařazena do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb. a THC je uvedeno v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako látka psychotropní,
obviněný C. N.
2. v blíže nezjištěné době roku 2015 v místě bydliště v rodinném domě v XY, dovolil a pomohl obviněnému R. N. vybudovat v podkroví domu dva uzavřené pěstební prostory, s umělým osvětlením, vytápěním, ventilací, zvlhčovačem a meteostanicí, se zapojením elektroinstalace do rozvaděče ve sklepě, odebírajícího elektřinu mimo měřené místo, určené pro opakované neoprávněné pěstování rostlin konopí, ve kterých obviněný R. N. vypěstoval sklidil, ostříhal, usušil a přechovával v místě bydliště ke dni 10. 1. 2017 celkem 9 774 g marihuany obsahující celkem 1 477,23 g látky THC (delta-9-tetrahydrokanabinol) a v pěstebních boxech pěstoval dalších 40 kusů rostlin konopí, z nichž toxikomansky využitelná část po usušení činila 987,9 g, obsahujících 11,56 g THC,
rostliny konopí patří podle ust. §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách mezi omamné látky zařazené do Seznamu III podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, konopí je uvedeno v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako omamná látka, látka delta-9-tetrahydrokanabinol patří ve smyslu ust. §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropní látky a je zaražena do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb. a THC je uvedeno v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako látka psychotropní,
3. v období od 12. 11. 2015 do 10. 1. 2017 v místě bydliště v rodinném domě v obci XY, v úmyslu nezaplatit za všechnu v místě spotřebovanou elektrickou energii, využil neoprávněného zásahu nezjištěné osoby do zařízení elektrizační soustavy provedené před elektroměrem č. XY, a podle §51 zákona č. 458/2000 Sb. energetického zákona, neoprávněně odebral elektřinu v celkovém množství 14,545 MWh v hodnotě 89 697 Kč, zjištěný měřícím zařízením PMC v. č. XY, nainstalovaným na místě zaměstnanci distribuční společnosti, čímž obviněný způsobil společnosti E. ON Distribuce, a.s., IČ: 280 85 400, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, škodu ve výši 89 697 Kč,
4. v době od 21. 6. 2004 do 10. 1. 2017 po odevzdání zbraní a pozbytí platnosti zbrojního průkazu přechovával v místě bydliště v XY, 1 kus ostrého náboje ráže 7,65 Browning, 49 kusů ostrých nábojů ráže 22 mm Long Rifle a 114 kusů ostrých nábojů do brokovnice ráže 16 mm (z toho 15 kusů náboje s jednotnou střelou a 99 kusů nábojů s hromadnou střelou).
2. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému N. st. podle §43 odst. 1, §283 odst. 3 a §58 odst. 1, 6 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému N. ml. pak za výše uvedený trestný čin uložil podle §283 odst. 3 a §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil rovněž do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozenou obchodní společnost E. ON Distribuce, a.s., IČ: 280 85 400, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně a oba obvinění odvolání. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u obou obviněných. Za podmínek §259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu odvolací soud nově uložil obviněnému N. ml. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému N. ml. uložil trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku náležitým způsobem vymezil. Obviněnému N. st. odvolací soud podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil nově úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. řádu pak odvolací soud odvolání obou obviněných zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku odvolacího soudu a též proti rozsudku soudu prvního stupně podávají nyní oba obvinění dovolání, a to skrze společného obhájce Mgr. Vlastimila Slanaře, advokáta.
5. Obviněný N. st. své dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o vině pod bodem 2. a 4. a výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, činí tak z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, kdy má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (neboť v dané věci jen dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, byla porušena zásada zákazu reformationis in peius ) a byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, ačkoliv v řízení jemu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Rozsudek soudu prvního stupně napadá z důvodu nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
6. Porušení zásady zákazu reformationis in peius obviněný spatřuje v tom, že rozsudek soudu prvního stupně napadli svým odvoláním on, obviněný N. ml. a státní zástupkyně. Ta jej ale směřovala jen do výroku o trestu, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně vytýkala pouze nesprávnou aplikaci §58 odst. 1, 6 tr. zákoníku. Nenapadla tedy výrok o vině, tj. zjištěné skutky a jejich právní posouzení. Obviněný dále rozvádí, že soud prvního stupně sice nesprávně nezahrnul do popisu skutku pod bodem 2. skutečnost, že obviněný N. ml. pěstoval rostliny konopí pouze z léčebných účelů a marihuanu neprodával ani nepředával jiným osobám, avšak rovněž na tomto zjištění založil svůj výrok o vině, když oproti podané obžalobě daný skutek neposoudil i jako kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Jestliže by státní zástupkyně v podaném odvolání soudu prvního stupně vytýkala nesprávné skutkové zjištění ohledně účelu pěstování konopí, nutně by musela napadnout i výrok o vině, což neučinila. Ohledně existence stejných okolností přitom nelze učinit rozdílné skutkové závěry ve vztahu k otázce viny a k otázce trestu, pročež je zřejmé, že státní zástupkyně soudu prvního stupně vytýkala pouze nesprávné hodnocení podmínek pro aplikaci §58 tr. zákoníku, aniž by tím jakkoliv zpochybňovala jeho skutkové závěry týkající se viny obviněných.
7. Odvolací soud tak neměl zákonný podklad pro zásah do skutkových zjištění soudu prvního stupně, k čemuž obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 2337/16. Naopak, měl respektovat jeho skutkový závěr, že obviněný N. ml. pěstoval konopí pouze pro vlastní léčebné účely, a tento na podkladě odvolání obviněných přezkoumat z hlediska jeho právního posouzení, načež měl obviněné ve vztahu ke skutku pod bodem 2. zprostit obžaloby, když – vzhledem k důvodu pěstování konopí – není trestným činem. Odvolací soud místo toho v neprospěch obviněných zásadně změnil rozhodná skutková zjištění, na nichž byl daný skutek založen, přestože v neprospěch obviněných státní zástupkyně napadla jen výrok o trestu, a to pro vady, které neměly svůj původ ve výroku o vině (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98).
8. Jde-li o samotný skutek uvedený pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, obviněný pro přehlednost a při vědomí principu beneficium cohaesionis a zásady akcesority účastenství odkazuje na námitky uplatněné v dovolání obviněného N. ml. (pozn. Nejvyššího soudu: obviněný následně tyto námitky také souhrnně prezentuje, nejde tedy o prostý odkaz na podání jiného obviněného).
9. Stran skutku uvedeného pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně tvrdí, že odvolací soud se prakticky vůbec nevypořádal s jeho námitkami. Daný skutek měl za správně zjištěný, když umístění nábojů v pracovním stole obviněného vylučuje jeho obhajobu, že o těchto nevěděl a rovněž jeho právní posouzení shledal správným. K tomu obviněný dodává, že související skutkové závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a daný skutek navíc spočívá na nesprávném právním posouzení. Připomíná formulaci popisu skutku (viz výše), k níž namítá, že neobsahuje vlastní popis jeho jednání, který soud prvního stupně nahradil nepřípustným právním pojmem „přechovával“, vyjadřujícím znak skutkové podstaty příslušného trestné činu (k tomu obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005). Skutková věta též postrádá jakékoliv skutečnosti vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, kdy na související skutkové závěry stran jednání obviněného a jeho zavinění lze usuzovat jen z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dané závěry má za nejasné a nesprávné, neboť z nich nelze zjistit, zda střelivo přechovával záměrně již od okamžiku, kdy pozbyl zbrojní průkaz, anebo až později zjistil, že mu toto omylem zůstalo doma, popř. se o jeho existenci dozvěděl až při provedení domovní prohlídky. Uvedené má vliv nejen na vymezení jednání obviněného, ale i posouzení subjektivní stránky trestného činu.
10. Obviněný dále uvádí, že soud prvního stupně připustil jeho obhajobu, podle níž na dané střelivo zapomněl. Trestnost daného činu však měla nastat již v okamžiku, kdy pozbyl zbrojní průkaz a dané střelivo dále přechovával. K tomu namítá, že v té době zřejmě dané střelivo řádné neuskladnil, načež jej někam uložila jeho bývalá manželka (svědkyně N.), kdy se od tohoto okamžiku domníval, že již žádné střelivo nemá. Teprve poté, co se od něj na podzim roku 2016 tato odstěhovala, přestěhoval obviněný stůl, v němž byla posléze v rámci domovní prohlídky objevena krabice se střelivem, do pracovny. Přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, který vyžaduje vědomost o tom, že pachatel má ve své moci zbraně či větší množství střeliva. Jestliže obviněný v daném okamžiku o předmětném střelivu nevěděl, nemohl naplnit subjektivní stránku daného přečinu. Jeho jednání z doby před 21. 6. 2004, kdy nesprávně zabezpečil oprávněně držené střelivo, mohlo být kvalifikováno nejvýše jako odpovídající přestupek, nikoliv jako výše uvedený trestný čin. Pokud by přes všechno výše uvedené soudy nižších stupňů dovodily, že o střelivu se musel dozvědět při stěhování stolu, mohl s pácháním trestného činu započít nejdříve na podzim roku 2016 a trestné činnosti by se tak dopouštěl výrazně kratší dobu.
11. Závěr odvolacího soudu o správnosti zjištěného skutku (co do jeho časového vymezení od 21. 6. 2004 do 10. 1. 2017) je proto podle obviněného v extrémním rozporu s výpovědí svědkyně J. N., již připomíná a která potvrzuje, že po jejím odstěhování na podzim 2016 došlo ke změnám v dispozici nábytku v jednotlivých místnostech v předmětném rodinném domě. Z protokolu o domovní prohlídce a přiložené fotodokumentace tak podle obviněného nelze činit závěr o tom, kde bylo střelivo do konce září 2016 uloženo a zda o něm věděl. Jeho trestní odpovědnost je tudíž ve vztahu k tomuto skutku vystavěna na objektivní odpovědnosti za neodevzdání střeliva k datu pozbytí platnosti zbrojního průkazu. Zaviněné přechovávání střeliva v zásuvce pracovního stolu podle něj lze logicky dovozovat až od podzimu 2016 do 10. 1. 2017, přičemž s ohledem na množství střeliva, skutečnost, že šlo pouze o střelivo, které zapomněl odevzdat, a krátkou dobu, kdy jej vědomě přechovával, má za to, že daný čin nedosahuje potřebné společenské škodlivosti a měl být i pro něj zproštěn obžaloby.
12. Rovněž obviněný N. ml. své dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, činí tak z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (když v dané věci jen dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, byla porušena zásada zákazu reformationis in peius , jde o tzv. překvapivé rozhodnutí a bylo porušeno jeho právo vyslýchat svědky) a byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, ačkoliv v řízení jemu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Rozsudek soudu prvního stupně pak napadá z důvodu nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
13. Co se týče nesprávného právního posouzení skutku soudem prvního stupně, tvrdí, že nijak nezpochybňuje okolnosti uvedené ve skutkové větě daného rozhodnutí, když v řízení opakovaně doznal, jakým způsobem a v jakém rozsahu rostliny konopí pěstoval. Jediným účelem pěstování konopí ale byla výroba tzv. fénixových slz určených výlučně pro jeho osobní potřebu a jako kompenzace jeho zdravotních omezení. K témuž závěru ostatně dospěl i soud prvního stupně (viz body 15. a 56. jeho rozsudku). Obviněný zde připomíná závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 52/2008, uveřejněného pod č. 52/2008 Sb. rozh. tr., přičemž v nyní projednávané trestní věci jde o skutkově obdobnou věc a skutečnost, že konopí pěstoval pouze pro léčebné účely, má vliv na konkrétní společenskou škodlivost jeho činu. Je přesvědčen, že tento výlučný účel pěstování konopí jeho osobou se měl promítnout i do skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, neboť tato trestněprávně relevantní okolnost má za následek beztrestnost jeho činu z důvodu nedostatku společenské škodlivosti. Přestože soud prvního stupně skutkový stav věci správně zjistil, pochybil při jeho právním posouzení, jelikož na daný případ neaplikoval závěry výše uvedeného judikátu. Tuto skutečnost měl posuzovat při hodnocení otázky viny, nikoliv až při ukládání trestu. S ohledem na uvedené má pak obviněný za to, že měl být obžaloby zproštěn.
14. Nehledě na uvedené (pokud by Nejvyšší soud jeho jednání shledal natolik společensky škodlivým, že by bylo zapotřebí uplatnění prostředků trestního práva) podle obviněného soud prvního stupně nesprávně právně posoudil otázku rozsahu trestné činnosti ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Při řešení této otázky vyšel ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, kdy podle něj neměl pro určení rozsahu trestné činnosti význam účel, za kterým byla psychotropní látka delta-9-THC vyráběna. S tím obviněný nesouhlasí, neboť znak „množství větší než malé“, od nějž se odvíjí další hranice rozsahu, je odvozován od běžné dávky obvyklého konzumenta – tím však on není, když konopí užíval pouze pro léčebné účely. Aplikace přípravku z konopí pro léčebné účely z hlediska četnosti a množství odpovídá zdravotním potřebám konkrétního nemocného člověka, kdežto v případě toxikomana jsou tyto definovány jeho libovůlí.
15. Shodně jako obviněný N. st. obviněný N. ml. rovněž namítá porušení zásady zákazu reformationis in peius , které shledává v týchž důvodech, které Nejvyšší soud uvádí v bodech 6. a 7. tohoto usnesení a pro stručnost na ně odkazuje.
16. Další kategorie dovolacích námitek obviněného směřuje do oblasti skutkových zjištění odvolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud tím, že oproti soudu prvního stupně diametrálně jinak posoudil rozhodující skutečnosti tvořící skutek uvedený pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně (otázka výlučně léčebného účelu pěstování konopí obviněným), odebral mu právo napadat skutková zjištění řádným opravným prostředkem. Obviněný nadto neměl důvod prostřednictvím odvolání napadat skutková zjištění soudu prvního stupně a s důvody, které odvolací soud vedly k zásadní změně skutkových okolností dané trestní věci, se mohl seznámit až prostřednictvím jeho rozsudku. V řízení tak doposud neměl možnosti proti těmto argumentovat.
17. Obviněný si je vědom toho, že na podkladě jím uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává správnost a úplnost skutkového stavu věci, avšak podle něj jsou skutková zjištění odvolacího soudu ohledně účelu pěstování konopí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Odvolací soud se podle něj předně vyjadřuje k dané otázce nejasně, když v bodu 27. svého rozsudku uvádí, že obviněný se v předmětné době se zdravotními problémy neléčil, a konopí tak pěstoval zjevně za účelem jeho další distribuce, a v bodu 32. naopak připouští, že mohl zčásti konopí pěstovat k léčebným účelům – v takové situaci však byl odvolací soud povinen vypořádat se i s otázkou, z jaké části obviněný pěstoval konopí pro léčebné účely. Uvedené jednání totiž není podle něj trestné (viz výše), a proto ta část konopí, která byla určena k tomuto účelu, nemůže být započtena do celkového rozsahu trestné činnosti, který byl následně vyhodnocen jako odpovídající znaku značného rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
18. Odvolací soud se rovněž nevyjádřil ani k tomu, zda obviněný pěstoval konopí za účelem výroby tzv. fénixových slz a pouze stručně uvedl (v bodu 25. svého rozsudku), že obhajoba ohledně důvodu pěstování konopí obviněným neobstojí. Zde vyšel z výpovědi matky obviněného svědkyně N., lékařských zpráv, které doplnil o vlastní úvahu o vysokých nákladech na pěstování, jež podle něj vylučují obviněným uváděný důvod, že alternativní léčebné přípravky z konopí si nemohl kupovat, protože jsou příliš drahé. Pro závěr, že konopí distribuoval, svědčí pouze rozsah pěstování, použití vakuovací techniky a plastových pytlů, z nichž dva obsahovaly štítky se jmény a údaji o kvalitě obsahu (bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Hlavní důraz kladl odvolací soud na výpověď svědkyně N., jejíž věrohodnost v podstatných částech obviněný nerozporuje a za věrohodnou ji považoval i soud prvního stupně, podle něhož korespondovala s výpovědí obviněného (viz bod 6. jeho rozsudku). Podle odvolacího soudu naopak výpověď této svědkyně svědčila v neprospěch obviněného, tedy hodnotil ji zcela odlišně než soud prvního stupně. K tomuto odlišnému hodnocení pak odvolací soud přistoupil přesto, že sám tento důkaz neprovedl (v řízení před soudem prvního stupně byla výpověď dané svědkyně z přípravného řízení přečtena za podmínek §211 odst. 1 tr. řádu). Tím porušil podmínky stanovené v §259 odst. 3 tr. řádu, a dopustil se tak překvapivého rozhodnutí (k čemuž obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13). Uvedl-li odvolací soud, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně (viz bod 21. jeho rozsudku), nemohl se od jeho závěrů sám odchýlit (obviněný zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, uveřejněný pod č. 53/1992 Sb. rozh. tr.). Tímto postupem zároveň odvolací soud porušil právo obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [k čemuž obviněný odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu], když mu fakticky odňal možnost navrhnout doplnění výslechu této svědkyně, v rámci něhož by prostřednictvím otázek jí kladených mohl odstranit případné pochybnosti o jejích nejasných vyjádřeních. Obviněný nadto nesouhlasí s hodnocením dané svědecké výpovědi ani po věcné stránce. Svědkyně a obviněný spolu totiž neměli dobré vztahy, obviněný jí nic neříkal a její výpověď je tak založena nikoliv na vědomí ohledně toho, zda obviněný chodil do posilovny, zda se léčil, či užíval fénixovy slzy, ale na jejích představách. V takové situaci při respektování pravidel formální logiky nelze výpověď svědkyně hodnotit tak, že by vyvracela obhajobu obviněného, když tato pouze o rozhodných skutečnostech nevěděla. Také hodnocení lékařské zprávy odvolacím soudem, z níž plyne, že obviněnému nebyla doporučena alternativní léčba, je podle obviněného nelogické, když nic neříká o tom, zda se z vlastní iniciativy ve skutečnosti sám léčil či nikoliv. Odvolací soud také pominul zbývající část lékařské zprávy, ze které se podává, že jeho onemocnění je chronické s potřebou trvalé léčby, pročež nelze učinit jiný závěr, než že jím trpěl i v době spáchání činu. Uvádí-li tedy odvolací soud, že obviněný nevyužíval vypěstované konopí k přípravě fénixových slz a tyto ani neužíval, má jeho závěry za odporující skutečnému obsahu provedených důkazů.
19. Také ohledně dalšího účelu pěstování konopí odvolací soud své závěry opřel o výpověď svědkyně N. Tu však dezinterpretuje, když svědkyně (mimo jiné) uvedla, že neví, co se sklizeným a usušeným konopím dále dělal. Výpověď svědkyně dále koresponduje obhajobě i v tom směru, že fénixovy slzy obviněný nevyráběl doma, proto konopí odvážel a uskladňoval je ve sklenicích, které podle výpovědi svědkyně po této žádal (distribuci konopí koncovým uživatelům ve sklenicích si podle něj lze stěží představit). I zde výpověď dané svědkyně podporuje jeho obhajobu, jak správně uvedl soud prvního stupně, tedy ji nevyvrací.
20. Tvrdí-li odvolací soud, že rozsah pěstovaného konopí svědčí o jeho distribuci dalším osobám, namítá obviněný, že daný rozsah je velký jen zdánlivě, neboť pro svoji léčbu musel mít zajištěný kontinuální přístup ke konopným produktům, přičemž vypěstované konopí by mu vystačilo na rok a půl léčby. Nadto pěstování konopí považoval jen za dočasné, když prostory k tomuto sloužící plánoval s družkou přebudovat na dětské pokoje. Obviněný také odmítá úvahy odvolacího soudu o distribuci konopí dalším osobám s argumentem, že veškeré zajištěné konopí odpovídalo množství ze všech pěstebních cyklů, které mu jsou kladeny za vinu. Jinými slovy kdyby obviněný konopí distribuoval dalším osobám, nemohlo by být bezmála všechno konopí, jehož vypěstování mu bylo kladeno za vinu, zajištěno v rámci domovní prohlídky. Nejstarší usušené konopí navíc skladoval nejméně tři čtvrtě roku, což by v případě jeho pěstování za účelem distribuce nedávalo smysl, tím spíše, když cena zajištěného konopí pocházejícího z prvního pěstebního cyklu se pohybovala ve výši 300 000 až 800 000 Kč. I tato skutečnost podle obviněného podporuje jeho obhajobu. Lze jen dodat, že přípravné řízení bylo zaměřeno i na zjištění kontaktů obviněného s osobami zabývajícími se distribucí konopí, avšak nic takového nebylo prokázáno.
21. Za nelogickou má obviněný i úvahu odvolacího soudu, podle něhož jeho obhajoba o nákladnosti alternativní léčby, která jej vedla k pěstování konopí, byla vyvrácena tím, že náklady na pěstování činily 300 000 Kč. Jednak odvolací soud nijak nevysvětlil, jak k této částce dospěl, a dále uvedl, že součástí nákladů měly být i výdaje na elektrickou energii, jejíž neoprávněný odběr ale klade za vinu obviněnému N. st. Jde-li o použití vakuovací techniky a pytlů s označením kvality, připomíná obviněný, že tyto souvisí s rozvozem ovoce a zeleniny do restaurací, přičemž zpětně si již nebyl s to vybavit jména jednotlivých osob.
22. Obviněný je tedy přesvědčen, že jeho konzistentní obhajoba nebyla v daném trestním řízení vyvrácena, ale naopak potvrzena, čemuž odpovídají i správné skutkové závěry soudu prvního stupně. Závěry odvolacího soudu naopak neodpovídají provedenému dokazování a případné dílčí nejasnosti stran jeho obhajoby mu nemohly být kladeny k tíži. Od počátku řízení prezentoval účel pěstování konopí, který podle něj zcela vylučuje jeho trestní odpovědnost, přičemž to měly být orgány činné v trestním řízení, které měly dokazování náležitým způsobem zaměřit i na objasnění této okolnosti, a to v souladu s §2 odst. 5 věty třetí a §164 odst. 3 tr. řádu. To se nestalo a řada důkazů, které mohly obhajobu obviněného prokázat, byla orgány činnými v trestním řízení opomenuta. Takto neúplně zjištěný skutkový stav byl následně soudy nižších stupňů akceptován a odvolací soud dokonce v rozporu se zásadou in dubio pro reo a principem presumpce neviny omezené množství důkazů hodnotil v jeho neprospěch. Ani v tomto směru tedy trestní stíhání jeho osoby nesplňuje podmínky spravedlivého procesu.
23. Oba obvinění závěrem svých dovolání shodně navrhují, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně žádají předsedu senátu soudu prvního stupně, aby podle §265h odst. 3 tr. řádu navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Nenavrhne-li předseda senátu soudu prvního stupně takový postup, žádají předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby o přerušení výkonu rozhodnutí rozhodl podle §265o odst. 1 tr. řádu.
24. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace uvádí, že obvinění opakují ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již před soudem prvního stupně a kterou shrnuli ve svých odvoláních, s nimiž se podstatná část dovolání shoduje. Dovolací námitky obviněných tak už dříve vypořádaly soudy nižších stupňů a státní zástupce na jejich nyní napadená rozhodnutí primárně odkazuje.
25. K dovolání obviněného N. ml. uvádí, že jeho úvodní námitku – že mu jiný, než léčebný účel pěstování konopí nebyl prokázán – považuje ve své podstatě za hmotněprávní. Obviněný totiž fakticky nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je účel pěstování konopí z hlediska právního posouzení skutku nerozhodný. Tento nesouhlas opírá o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 52/2008, publikované pod č. 52/2008 Sb. rozh. tr. v němž (mimo jiné) zaznívá, že jestliže rostlina konopí setého byla pěstována a dále zpracovávaná výlučně pro potřeby alternativní léčby, pak s ohledem i na ostatní okolnosti mající vliv na konkrétní společenskou nebezpečnost činu lze učinit závěr, že není naplněn materiální znak takového činu. K tomu státní zástupce dodává, že v dané trestní věci obviněný vypěstoval konopí s celkovým množstvím 203 g účinné látky delta-9-THC a dále držel necelé 2 gramy téže látky a o léčbě za použití konopí informoval i svého ošetřujícího lékaře. Absence materiálního znaku trestného činu pak byla dovozena podle tehdy platného §3 odst. 3, 4 tr. zákona. Obviněný N. ml. však byl odsouzen za vypěstování a zpracování rostlin konopí obsahujících celkem 1 488,79 g účinné látky delta-9-THC.
26. Dále obviněný podle státního zástupce opomíjí, že jím uváděný závěr Nejvyššího soudu prodělal další judikatorní vývoj, a to i s ohledem na nabytí účinnosti nového trestního zákoníku v roce 2010. K tomu odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1375/2019, kde obviněný vypěstoval konopí s obsahem 1 016,15 g účinné látky delta-9-THC a jeho jednání bylo právně kvalifikováno stejně jako v nyní projednávané trestní věci obviněného s tím, že daný rozsah pěstování sám o sobě vylučuje úvahu o samozásobitelství. Zároveň státní zástupce připomíná rozdíly mezi společenskou nebezpečností a společenskou škodlivostí, když prvá byla znakem trestného činu za účinnosti předchozí právní úpravy a druhá nyní nastává jen v případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
27. Za nesprávnou označuje též tezi obviněného, že v jeho věci nebylo možno stanovit velký rozsah ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku s využitím stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., kdy toto stanovisko „zřetelně dopadá pouze na případy konzumentů drog“ a nikoliv na případy „využívání konopí pro léčebné účely“ . Z obsahu stanoviska podle státního zástupce nelze shledat, že by snad platilo pouze pro jednání kvalifikovaná podle §284 tr. zákoníku, tedy na přechovávání drog pro vlastní potřebu. To je patrno zejména ze závěru části I. citovaného stanoviska, podle níž „stanovené hodnoty v příloze tohoto stanoviska považované za „množství větší než malé“ současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice (srov. zejména §283 odst. 2 písm. c/, d/, odst. 3 písm. c/, d/ a §284 odst. 3, 4 tr. zákoníku)“ . Ani z hlediska určení velkého rozsahu není tedy rozhodné, zda dotyčná množství byla určena k samozásobitelství či nikoliv.
28. Ve výše uvedeném rozsahu má tedy státní zástupce dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
29. Stran námitky porušení zákazu reformationis in peius konstatuje státní zástupce, že odvolací soud se od skutkových zjištění soudu prvního stupně skutečně odchýlil, pokud v bodech 25. a 29. svého rozsudku obviněnému neuvěřil, že konopí pěstoval k účelům léčebným. Odvolací soud však toto své skutkové zjištění nijak nepřenesl do výroku o vině, který bez dalšího potvrdil. Z toho dovozuje, že obviněný v této části svého dovolání brojí pouze proti důvodům rozhodnutí, což je podle §265a odst. 4 tr. řádu nepřípustné.
30. Namítá-li obviněný v závěrečné části svého dovolání existenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, směřuje opět jen proti důvodům rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv výroku o vině učiněnému soudem nalézacím, který beze změn nabyl právní moci. I v tomto rozsahu je proto dovolání obviněného nepřípustné.
31. K dovolání obviněného N. st. státní zástupce odkazuje na předchozí pasáže svého vyjádření, jde-li o účel pěstování konopí obviněným N. ml. s tím, že v této části je dovolání obviněného N. st. nepřípustné, neboť směřuje jen proti důvodům rozhodnutí.
32. Stran přechovávání střeliva (skutek uvedený pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně) snáší obviněný námitky procesní i skutkové. Za procesní námitku státní zástupce označuje tvrzení, že mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním existuje extrémní rozpor, a to v tom smyslu, že nebyla vyvrácena varianta skutkového děje, že o nábojích v zásuvce svého stolu až do podzimu 2016 obviněný N. st. nevěděl. Podle státního zástupce tento obviněný Nejvyššímu soudu předkládá alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, v čem je zcela svévolná a nesmyslná úvaha odvolacího soudu, že vzhledem k umístění nábojů o nich vědět musel (viz bod 26. jeho rozsudku). K tomu poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se podle citovaného nálezu jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“ . Obdobně ve svém usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/2016, Ústavní soud uvedl, že k extrémnímu rozporu dojde, „(…) postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování“ . Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého usnesení ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017 považoval „(…) za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem“ (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 219/2020).
33. Celkově tak podle státního zástupce obsah námitek obviněného směřuje k porušení zásady in dubio pro reo , která však představuje procesní zásadu a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, anebo ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
34. Uvedenou část dovolání obviněného má tedy státní zástupce za neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu.
35. Za hmotněprávní považuje státní zástupce námitky obviněného směřující proti užití právního termínu „přechovával“ v popisu skutku a dále, že pokud přechovával náboje až od podzimu 2016 do 10. 1. 2017, jedná se o natolik krátkou dobu, že jeho čin „nedosahuje potřebné společenské škodlivosti“ . Obě námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.
36. Co do prvé námitky týkající se popisu skutku státní zástupce souhlasí s obviněným, že jeho jednání mělo být popsáno pojmem obecného českého jazyka, a nikoliv pojmem právním, který definuje toto jednání v popisu skutkové podstaty daného trestného činu. Soud prvního stupně však tuto vadu zhojil v odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že při domovní prohlídce „bylo uvedené množství nábojů nalezeno ve spodní zásuvce stolu v pracovně v přízemí rodinného domu“ . Takové zohlednění odůvodnění při vymezení skutku považuje státní zástupce za přípustné, v souladu s názorem, který vyslovil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 7 Tdo 263/2021. Tato námitka proto předmětný dovolací důvod nenaplnila a dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné.
37. Stran otázky společenské škodlivosti jednání obviněného státní zástupce konstatuje, že přechovávání předmětného střeliva nebylo soudy nižších stupňů posouzeno příliš přísně, ale spíše s velkou benevolencí. To proto, neboť doba několika měsíců, po kterou obviněný přechovávání doznává, není nijak mimořádně krátká. K trestnosti podobného jednání totiž postačuje doba výrazně kratší vyjádřitelná spíše v hodinách. Obvykle je totiž doba přechovávání vyjádřena jako zcela neurčitý časový úsek předcházející objevení zbraní. V popisu skutku je běžně uváděno „od přesně nezjištěné doby“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 991/2014, uveřejněné pod č. 54/2015 Sb. rozh. tr.). K trestnosti tedy postačí, pokud obviněný ukryje zbraně ráno a tyto jsou objeveny téhož dne večer. Benevolenci soudu prvního stupně i státní zástupkyně podávající obžalobu spatřuje v posouzení předmětného skutku toliko podle základní skutkové podstaty přečinu nedovolaného ozbrojování podle §279 tr. zákoníku, což následně velmi podrobně argumentačně rozvádí s tím, že obviněný přechovával celkem 161 nábojů kategorie nejméně A, B a C. Takové množství takových nábojů již zpravidla naplňuje znak kvalifikované skutkové podstaty, totiž hromadění střeliva „ve značném množství“ ve smyslu §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, což dovozuje ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 7. 10. 1976, sp. zn. Tzv 24/76, uveřejněného pod č. 44/1977 Sb. rozh. tr., jež aplikuje na současnou právní úpravu, načež s odkazem na skutkové okolnosti vybraných soudních rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 28. 12. 1974 sp. zn. 4 To 45/74, uveřejněného pod č. 53/1975 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 65/2008, uveřejněného pod č. 54/2008 Sb. rozh. tr., ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1049/2004, uveřejněného pod č. 27/2005 Sb. rozh. tr., ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 544/2009, uveřejněného pod č. 11/2010 Sb. rozh. tr. a ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 3 Tdo 213/2003, a dále rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 2 T 90/99, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1620/2015, a ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 376/2017) uzavírá, že za větší množství střeliva ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku je třeba považovat nejméně 20 a nejvíce 99 běžně účinných nábojů. Tento závěr státního zástupce podle všeho akceptoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 11 Tdo 502/2020, kdy v dané trestní věci obviněný přechovával pouze 24 nábojů (ale i pistoli). Jestliže za dolní hranici lze považovat 20 kusů a obviněný přechovával množství více než osminásobné (tj. množství přesahující hranici 100 kusů střeliva), bylo možno užít kvalifikované skutkové podstaty podle §279 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
38. Škodlivost činu obviněného pro společnost je proto podle státního zástupce spíše vyšší než nižší a samo množství přechovávaných nábojů vylučuje případné úvahy o aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. V této části je podle státního zástupce právní posouzení skutku nesprávné, avšak ve prospěch obviněného; samo dovolání má pak za zjevně neopodstatněné.
39. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obou obviněných odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně vyslovuje souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu .
40. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněných k případné replice . Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
41. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obou obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti.
42. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
43. Oba obvinění ve svých dovoláních uplatňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
44. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo možné uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadal na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci ( první alternativa ), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 ( druhá alternativa ).
45. Jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2021, tento byl naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu bylo možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohlo být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
46. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak bylo možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud byl zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažoval hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemohl Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
47. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učinil-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
48. Nejvyšší soud dále i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
49. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že v době jeho rozhodování je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v nezměněné dikci) je nově vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Pod písmenem g) byl vložen nový dovolací důvod, který spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
50. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část . Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; viz též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Přitom platí, že rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. řádu). Obviněným lhůty k podání dovolání uplynuly již před 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
51. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, včetně řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že dovolání obou obviněných sice dílem odpovídají jimi uplatněným dovolacím důvodům, avšak v této části jsou zjevně neopodstatněná ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Ve zbytku pak dovolací námitky obviněných buďto neodpovídají žádnému zákonnému dovolacímu důvodu, popř. jsou sice založena na tvrzeném porušení práva obviněných na soudní ochranu ve smyslu Hlavy páté Listiny, resp. vybraných komponentů práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, která však Nejvyšší soud v rámci přezkoumávaného řízení neshledal. K dovoláním obou obviněných tak – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
IV. A
K dovolání obviněného N. ml.
52. Vzhledem k tomu, že zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl obviněný N. ml. uznán vinným, přestavuje tzv. hlavní trestný čin, na nějž je v souladu se zásadou akcesority účastenství navázán zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) a §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci, jímž byl uznán vinným obviněný N. st. (který tedy představuje tzv. vedlejší trestný čin), zabýval se Nejvyšší soud nejprve dovolací argumentací prvního z uvedených obviněných.
53. První část dovolací argumentace obviněného N. ml. směřuje k účelu pěstování konopí. Tvrdí, že soud prvního stupně sice uvedl, že jím byla výlučně výroba tzv. fénixových slz, ale tento zásadní poznatek již nepromítl do skutkové věty výroku o vině svého rozsudku (a přihlédl k němu až při stanovení druhu a výměry trestu). Pokud by soud prvního stupně tento poznatek zahrnul do skutkové věty výroku o vině svého rozsudku, musel by podle obviněného jeho jednání právně kvalifikovat jako čin jinak trestný, neboť podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 52/2008, uveřejněného pod č. 52/2008 Sb. rozh. tr. (dále jen „Rt 52/2008“) platí, že pěstování konopí pro léčebné účely je málo společensky škodlivé. Proto je prý třeba na jednání obviněného nahlížet jako na beztrestné.
54. Obviněný tak předně soudu prvního stupně vytýká, že součástí popisu skutku není zjištění, jenž je podle něj z hlediska viny zcela zásadní. Jinými slovy říká, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nereflektuje provedené dokazování, neboť nevyjadřuje okolnost určující pro posouzení trestnosti jeho činu. Otázkou je, zda měl soud prvního stupně účel pěstování konopí obviněným zahrnout do této části výroku svého rozsudku, tj. zda jde o okolnost trestněprávně relevantní z hlediska viny, anebo k ní lze přihlížet toliko při stanovení druhu a výměry trestu (jak soud prvního stupně učinil v bodu 56. svého rozsudku).
55. Stran této otázky Nejvyšší soud plně souhlasí s vyjádřením státního zástupce. Odkazuje-li totiž obviněný na Rt 52/2008, je třeba zmínit několik zásadních odlišností mezi trestní věcí, jíž se Nejvyšší soud zabýval v označeném rozhodnutí, a trestní věcí obviněného.
56. Předně obviněná v označeném případě na pozemku přilehlém k rodinnému domu postupně neoprávněně vypěstovala v období od května 2003 do 20. 9. 2005 a dále od července 2005 do 31. 7. 2006 nejprve 11,93 kg konopí, obsahujícího 203 g účinné látky delta-9-THC a poté 393,82 g konopí, obsahujícího 1,9691 g účinné látky delta-9-THC (celkem tedy 12,32 kg konopí s obsahem bezmála 205 g účinné látky delta-9-THC). Účelem pěstování konopí obviněnou byla výlučně vlastní léčba dlouhotrvajícího onemocnění chodidel, když předchozí standardní léčba byla neúčinná, a o léčbě za použití konopí informovala i svého ošetřujícího lékaře, přičemž tato jí přinášela úlevu, stejně jako léčba odvarem z konopí, kterou užívala na rozsáhlý žaludeční vřed. Pouze v jednom případě darovala ze stejných důvodů jedinou vzrostlou rostlinu konopí své známé, a to pro její léčbu kožního onemocnění.
57. Obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně od blíže nezjištěné doby roku 2015 do 10. 1. 2017 vybudoval v podkroví domu s pomocí spoluobviněného N. st. dva uzavřené pěstební prostory, s umělým osvětlením, vytápěním, ventilací, zvlhčovačem a meteostanicí a v nich neoprávněně pěstoval ve čtyřech cyklech rostliny konopí, které následně sklidil, ostříhal a usušil, takže ke dni 10. 1. 2017 přechovával 9,77 kg konopí obsahujícího 1,47 kg účinné látky delta-9-THC a dále v pěstebních stanech pěstoval dalších 40 ks rostlin konopí, z nichž toxikomansky využitelná část po usušení činila 987,9 g s obsahem 11,56 g účinné látky delta-9-THC. Důvodem pěstování konopí obviněným podle soudu prvního stupně přitom prokazatelně nebylo nic jiného než výroba konopných preparátů za účelem kompenzace jeho zdravotních omezení – léčby juvenilní revmatické artritidy.
58. V prvně uvedené věci (Rt 52/2008) přitom Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení soudům nižších stupňů vytknul, že nezohlednily §3 odst. 2, 4 tr. zákona při zvažování stupně společenské nebezpečnosti posuzovaného činu, přičemž s ohledem na shora uvedené skutečnosti shledal, že přes naplnění formálních znaků některého z trestných činů podle §186 či §187 tr. zákona nebyla současně naplněna jejich materiální stránka, a tedy nebyl dán zákonem požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněné, pročež nebylo namístě kriminalizovat její jednání.
59. Podle §3 odst. 1 tr. zákona přitom platilo, že trestným činem byl pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.
60. Podle §3 odst. 2 tr. zákona dále platilo, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když jinak vykazoval znaky trestného činu.
61. Podle §3 odst. 4 tr. zákona rovněž platilo, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
62. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, v platném a účinném znění, platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
63. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku, v platném a účinném znění, platí, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.
64. Obviněným vzpomenutý případ, jímž se Nejvyšší soud zabýval v Rt 52/2008, a jeho nyní projednávaná trestní věc, se tudíž navzájem liší po stránce skutkové i právní. Předně je zde výrazný rozdíl co do množství účinné látky delta-9-THC, kterou obvinění neoprávněně vyrobili (v prvém případě bezmála 205 g, v případě obviněného 1,47 kg). Je to přitom právě množství účinné látky obsažené v dané droze, které je určující pro stanovení rozsahu trestné činnosti podle §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014, anebo ze dne 26. l. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1419/2016). Dále nelze přehlédnout, že v případě prvém obviněná pěstovala konopí na pozemku přilehlém k rodinnému domku, kdežto obviněný tak činil v podkroví domu, kde s pomocí dalšího spoluobviněného vybudoval dva uzavřené pěstební prostory, s umělým osvětlením, vytápěním, ventilací, zvlhčovačem a meteostanicí, tedy činil tak značně sofistikovanějším způsobem. Naopak v obou případech měla být důvodem pěstování konopí léčba dlouhotrvajících onemocnění obou obviněných.
65. Ve věci Rt 52/2008 navíc na jednání obviněné dopadala trestněprávní úprava obsažená v tehdy platném a účinném §3 odst. 1, 2 a 4 tr. zákona. Naopak na trestní věc obviněného dopadá §13 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tím zásadním rozdílem přitom je, že pro vznik trestní odpovědnosti za trestný čin podle §3 odst. 1 tr. zákona bylo třeba, aby vedle formálních znaků uvedených v zákoně tento čin pachatele vykazoval i příslušnou míru společenské nebezpečnosti (tzv. materiální znak). Ona míra společenské nebezpečnosti pak byla určována podle kritérií demonstrativně vyjmenovaných v §3 odst. 4 tr. zákona. Naopak podle §13 odst. 1 tr. zákoníku platí, že pro vznik trestní odpovědnosti postačuje (zjednodušeně řečeno) jen naplnění zákonných, tj. formálních, znaků (k materiálnímu korektivu trestního bezpráví ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud vyjadřuje dále v textu tohoto usnesení).
66. Jinými slovy platí, že skutečnost, jež byla dána v případě Rt 52/2008, a na kterou především poukazuje obviněný – tj. účel pěstování konopí – mohla být co do posouzení otázky vzniku trestní odpovědnosti relevantní toliko z pohledu tehdy platné a účinné právní úpravy, založené na materiálním (resp. materiálně formálním) pojetí trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel. Komentář k §3. In: ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav. Trestní zákon. Komentář . 5. vydání. Praha: C. H: Beck, 2003, s. 29). Naopak podle právní úpravy platné a účinné v době spáchání činu obviněným i v době rozhodování soudů nižších stupňů o jeho vině, není účel pěstování konopí pro posouzení otázky viny, tedy vzniku jeho trestní odpovědnosti bez dalšího relevantní. To proto, že pro vznik trestní odpovědnosti pachatele zásadně postačuje naplnění formálních znaků trestného činu ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, Pavel. Komentář k §13. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2012, s. 132.), v tomto případě vymezených (mimo jiné) v §283 tr. zákoníku.
67. K tomu lze doplnit, že základní skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, za což bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem. V případě kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bude odnětím svobody na osm až dvanáct let nebo propadnutím majetku pachatel potrestán, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu.
68. Jak je tedy z textu daného zákonného ustanovení zřejmé, samotný účel pěstování konopí a jeho následného zpracování do toxikomanicky využitelné podoby není (na rozdíl např. od neoprávněného přechovávání konopí pro vlastní potřebu v množství větším než malém ve smyslu §284 odst. 1 tr. zákoníku) z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu relevantní. Uvedené ostatně setrvale potvrzuje i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [k tomu srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněné pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 11 Tdo 600/2018, bod 11. in fine , ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1194/2018, bod 68, ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1396/2018, bod 15., anebo ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 11 Tdo 723/2021, bod 61.].
69. Nejvyšší soud proto na tomto místě uzavírá, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže dovozený účel pěstování konopí obviněným neuvedl v rámci popisu skutku ve výroku o vině svého rozsudku. Nejde totiž o žádný ze znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, popř. okolnost vylučující jeho protiprávnost, ev. způsobující zánik trestní odpovědnosti pachatele. Naopak správně tuto skutečnost vzal v potaz při stanovení druhu a výměry trestu (byť se Nejvyšší soud, shodně jako soud odvolací, neztotožňuje s významem, který jí soud prvního stupně přiznal). Danou námitku obviněného proto Nejvyšší soud neshledává důvodnou.
70. Na uvedené lze navázat další – tentokrát ryze právní – dovolací námitkou obviněného, totiž otázkou společenské škodlivosti jeho jednání. V tomto směru obviněný, byť ne zcela výslovně, směřuje k aplikaci výše vzpomenutého §12 odst. 2 tr. zákoníku, který vymezuje pro potřeby aplikační praxe zásadu subsidiarity trestní represe . Ani tato námitka obviněného však není důvodná.
71. K aplikační rovině zásady subsidiarity trestní represe, která umožňuje naplnění požadavku uplatnění trestního práva jako ultimum remedium , tedy posledního prostředku ochrany protiprávním jednáním dotčených individuálních či celospolečenských zájmů, již zakotvuje právě pravidlo obsažené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, se Nejvyšší soud vyjádřil především ve stanovisku svého trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněném pod číslem 26/2013 Sb. rozh. tr. Za stěžejní – z pohledu dovolání obviněného – je třeba považovat závěry Nejvyššího soudu, že „[z]akotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“
72. Nejvyšší soud se tak zabýval otázkou, zda s jednáním obviněného, ač naplňuje všechny znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu, přesto nelze spojovat vznik jeho trestní odpovědnosti, a to vzhledem k nízké společenské škodlivosti jeho jednání, dané účelem, pro který konopí pěstoval. Jinými slovy Nejvyšší soud zkoumal, zda právě důvod pěstování konopí obviněným sám o sobě postačuje pro vyloučení jeho trestní odpovědnosti s poukazem na pravidlo obsažené v §12 odst. 2 tr. zákoníku (v podrobnostech k okolnostem, k nimž lze přihlížet při posuzování společenské škodlivosti konkrétního trestného činu a při zvažování aplikace zásady subsidiarity trestní represe srov. PROVAZNÍK, Jan. Komentář k §12. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 168.).
73. Na stranu jednu je obviněnému třeba dát za pravdu, že pěstování konopí výlučně pro léčebné účely je jistě méně společensky škodlivé než za účelem jeho distribuce dalším uživatelům. Současně ale platí, že obviněný se dopustil zvlášť závažného zločinu ve smyslu §14 odst. 3 části věty za středníkem tr. zákoníku, u nichž přichází aplikace zásady subsidiarity trestní represe v úvahu spíše výjimečně. In concreto je pak především nutné zdůraznit, že obviněný svým jednáním naplnil znaky nejen základní skutkové podstaty daného trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale rovněž jeho kvalifikované varianty podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, což společenskou škodlivost jeho jednání jednoznačně zvyšuje. Jde-li o rozsah spáchané trestné činnosti (k této otázce se Nejvyšší soud vysloví ještě níže), platí, že množství účinné látky vyrobené obviněným činilo 1 477,23 g, což výrazně přesahuje hranici velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, která činí v případě účinné látky delta-9-THC 1 000 g této látky (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.). I tato skutečnost tedy vyznívá výrazně v neprospěch závěru o nedostatečné společenské škodlivosti jeho jednání. Stejně je tomu i v případě hodnocení intenzity naplnění znaku „vyrobí“ ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný zjevně postupoval při pěstování konopí dosti sofistikovaně, za účelem dosažení co největší výnosnosti sklizně a podílu účinné látky delta-9-THC ve vypěstovaných a posléze sklizených, ostříhaných a usušených rostlinách konopí.
74. Závěrem proto lze shrnout, že vzhledem k výše uvedeným okolnostem případu, charakterizujícím trestný čin obviněného co do jeho společenské škodlivosti, tuto nelze považovat za nízkou, jde-li o potřebu trestněprávní reakce na ohrožení plynoucí z jeho jednání vůči zájmu na ochraně společnosti a jednotlivců před nebezpečím, které vyplývá z nelegálního a nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Zmírnění trestněprávní represe skrze §12 odst. 2 tr. zákoníku se tak v trestní věci obviněného nemohlo prosadit.
75. Ani další ryze právní námitku obviněného – týkající se výkladu znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku – Nejvyšší soud neshledal důvodnou. Soud prvního stupně při hodnocení naplnění obviněným zpochybněného znaku kvalifikované skutkové podstaty správně vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz bod 73. tohoto usnesení). Přitom obviněným zmiňovaná okolnost, tedy že sebe samého nepovažuje za průměrného konzumenta marihuany, nýbrž za uživatele konopného léčiva, nemá na stanovení hranice množství většího než malého, od něhož se odvíjí určení dalších hranic rozsahu trestných činů podle §283, §284 a §285 tr. zákoníku, podle Nejvyššího soudu žádný vliv. Obdobně formulovanou námitku volající po individualizaci hranice množství většího než malého s přihlédnutím k tomu, že konkrétní pachatel užíval danou látku k léčebným účelům, ostatně Nejvyšší soud již dříve nepřijal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 11 Tdo 718/2019).
76. Nejvyšší soud tak ve vztahu k této části dovolání obviněného uzavírá, že byť jeho námitky dotýkající se významu účelu pěstování konopí pro odpovědnost pachatele za trestný čin podle §283 tr. zákoníku, aplikace zásady subsidiarity trestní represe a interpretace znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, odpovídaly jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění do 31. 12. 2021, shledal jeho dovolání v této části zjevně neopodstatněným.
77. Následující část dovolací argumentace obviněného se již ocitá vně hranic zákonných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. To proto, že podstata dovolacích námitek směřuje čistě do oblasti údajného porušení procesních pravidel, konkrétně zásady zákazu reformationis in peius a vázanosti odvolacího soudu skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kdy v důsledku porušení obou těchto zásad má napadený rozsudek odvolacího soudu představovat tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu obviněným citované judikatury Ústavního soudu. V neposlední řadě obviněný tvrdí, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. I přes nepodřaditelnost těchto námitek pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, se jimi však Nejvyšší soud zabýval. To proto, neboť v případě jejich opodstatněnosti by mohlo být porušeno právo obviněného na soudní ochranu, resp. jeho právo na spravedlivý proces , k jejichž ochraně, jakožto základních lidských práv, jsou povolány všechny soudy, Nejvyšší soud nevyjímaje.
78. Obviněný uvádí, že odvolací soud – i přesto, že odvolání státní zástupkyně směřovalo výslovně toliko do výroků o trestech uložených oběma spoluobviněným – v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius a pravidly obsaženými v §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. řádu zasáhl do skutkových zjištění soudu prvního stupně, na nichž tento fakticky založil svůj výrok o vině, a to jde-li o účel pěstování konopí obviněným, který odvolací soud posoudil odlišně.
79. K dané námitce musí Nejvyšší soud na úvod připomenout následující. Odvolání státní zástupkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, podané v neprospěch obou obviněných, skutečně směřovalo toliko do výroků o trestech těmto uloženým. Konkrétně státní zástupkyně výslovně brojila proti užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, který soud prvního stupně v případě obou obviněných aplikoval, přičemž mu vytýkala, že obhajoba obviněného N. ml. k řadě zajištěných předmětů byla krkolomná a nepřesvědčivá. Přesto soud prvního stupně užití daného institutu odůvodnil především doznáním tohoto obviněného. Následovaly výhrady státní zástupkyně stran přesvědčivosti obhajoby obviněného N. ml., že konopí užíval čistě za účelem výroby tzv. fénixových slz či konopných mastí, kdy namítala, že žádné předměty svědčící o tomto účelu pěstování konopí obviněným při domovní prohlídce zajištěny nebyly, naopak byly nalezeny igelitové sáčky s popisky a faktura o nákupu igelitových pytlů a vakuovacího zařízení. Rovněž obhajobu obviněného, že si chtěl vypěstovat zásobu konopí (která by postačovala na tři roky dopředu), odmítla s tím, že přeschlá a stará marihuana ztrácí své účinky a nebylo by rozumné ji využívat pro složitou výrobu fénixových slz. Doznání obviněného ve světle těchto skutečností tak neměla za úplné, rovněž podle ní obviněný neprojevil nad spáchanou trestnou činností účinnou lítost, což uzavřela tím, že odvolací soud by měl přezkoumat, zda obviněným učiněná forma doznání odůvodňuje aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Trest uložený obviněnému soudem prvního stupně proto považovala za příliš mírný a požadovala uložení trestu přísnějšího (srov. č. l. 405 až 407).
80. Své odvolání státní zástupkyně přednesla při veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem dne 18. 5. 2021 a ve shodě s jeho obsahem byl i její závěrečný návrh (č. l. 456 a 457 verte). Následně byly při veřejném zasedání podle §213 odst. 1 tr. řádu předsedou senátu provedeny (mimo jiné) tyto listinné důkazy: lékařské zprávy týkající se obviněného N. ml. ze dnů 30. 3. 2021 a 13. 5. 2021 (č. l. 454 a 455), protokol o provedení domovní prohlídky s fotodokumentací (č. l. 75 až 101), samolepící štítky (č. l. 102), daňové doklady týkající se nákupu pytlů, v nichž byla skladována nalezená hmota, a vakuovacího zařízení (č. l. 162 až 167), úřední záznamy k ceně chemikálií používaných při pěstování konopí a o ceně a možném zisku z prodeje konopí (č. l. 176 a 177), lékařské zprávy (č. l. 183 až 186 a 191) a dopis Zámečku XY (č. l. 187).
81. V odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud (mimo jiné) dospěl na základě důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení a které dílem i sám zopakoval a hodnotil, že soud prvního stupně se nedostatečně vypořádal se subjektivní stránkou jednání obou obviněných, jde-li o výroky o vině uvedené pod body 1. a 2. jeho rozsudku. Obhajoba stran motivace jejich jednání (tj. pěstování konopí výhradně pro léčebné účely) podle něj byla zcela vyvrácena, přičemž pro absenci odvolání státní zástupkyně do výroků o vině rozsudku soudu prvního stupně v případě obou obviněných nemohl tyto napravit tak, aby odpovídaly skutkovým závěrům plynoucím z provedeného dokazování (srov. bod 29. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále (v bodu 32. svého rozsudku) uvedl, že soud prvního stupně při zvažování stanovení druhu a výměry trestů jednak nedostatečně zvážil závěry plynoucí z provedeného dokazování stran otázky motivu obviněných k pěstování konopí, přecenil přístup obou obviněných ke spáchaným trestným činům, který nelze považovat za doznání se k trestné činnosti, a také jejich údajnou dobročinnost, spočívající z poskytnutí dárku do tomboly na společenském plese. Odvolací soud proto dal plně za pravdu odvolání státní zástupkyně v tom, že tresty uložené oběma obviněným jsou nepřiměřeně mírné a uložil jim tresty odnětí svobody na samé spodní hranici stanovené podle §283 odst. 3 tr. zákoníku (viz body 32. a 33. jeho rozsudku).
82. Ve světle výše uvedené rekapitulace relevantního průběhu odvolacího řízení má Nejvyšší soud za to, že odvolací soud svým napadeným rozsudkem neporušil zásadu zákazu reformationis in peius , kterou pro odvolací řízení zakotvuje §259 odst. 4 tr. řádu. To proto, neboť k odvolání státní zástupkyně, podaného v neprospěch obou obviněných toliko do výroků o trestech změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně jen a pouze v těchto výrocích. Naopak výroky o vině rozsudku soudu prvního stupně ponechal zcela nedotčené. Namítá-li obviněný, že pokud si odvolací soud utvořil jiný náhled na účel pěstování konopí, nežli soud prvního stupně (což se zřetelně podává z výše vzpomenutých bodů jeho rozsudku), mohl jej reflektovat pouze ve vztahu k výroku o vině, který však napaden odvoláním státní zástupkyně nebyl, nemůže Nejvyšší soud s tímto tvrzením souhlasit. Odvolací soud zcela správně uvedl, že pro absenci odvolání státní zástupkyně do výroku o vině jeho odlišný pohled na účel pěstování konopí obviněným nemohl promítnout do právního posouzení skutku, které plně odpovídalo skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Mohl však ve světle těchto poznatků, které vyplynuly z dokazování provedeného ve veřejném zasedání, které bylo zjevně zaměřeno na odvolací námitku státní zástupkyně stran nepřesvědčivosti jejich obhajoby co do účelu pěstování konopí a postoje obou obviněných k předmětné trestné činnosti (což pro obviněné tudíž nemohlo být jakkoliv překvapivé), posoudit, zda tyto odůvodňují aplikaci §58 tr. zákoníku, proti níž státní zástupkyně brojila.
83. Odvolací soud tak v souladu s §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu zopakoval důkazy provedené v hlavním líčení soudem prvního stupně, popř. dokazování doplnil o nové důkazy předložené obhajobou při veřejném zasedání, přičemž na jejich základě neučinil nové závěry stran otázky viny obviněného, resp. obou obviněných, jak tito setrvale namítají, ale stran účelu pěstování konopí, který – jde-li o znak „vyrobí“ ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, jehož naplnění bylo obviněnému N. ml. kladeno za vinu – není a priori relevantní.
84. S obviněným lze souhlasit v otázce správnosti procesního postupu odvolacího soudu, jde-li o odlišné hodnocení výpovědi svědkyně N. oproti hodnotícím závěrům, které ve vztahu k ní zaujal soudu prvního stupně. Již na tomto místě však Nejvyšší soud předesílá, že bez ohledu na uvedené pochybení (tedy i při nezohlednění obsahu dané výpovědi) jsou hodnotící úvahy odvolacího soudu stran otázky účelu pěstování konopí obviněným akceptovatelné, neboť obhajoba obviněného je v tomto směru zcela nepřesvědčivá.
85. Tak především poukazuje-li obviněný na rozporné hodnocení účelu pěstování konopí jeho osobou ze strany odvolacího soudu, staví vedle sebe dvě různé hodnotící úvahy odvolacího soudu uvedené v bodech 27. a 33. jeho rozsudku. V bodu 27. totiž odvolací soud konstatuje, že obviněný se se svými zdravotními problémy v předmětné době neléčil (což odpovídá výsledkům provedeného dokazování, včetně výpovědi samotného obviněného). Z bodu 33. napadeného rozsudku odvolacího soudu naopak skutečně není zřejmé, jaká část konopí podle něj měla být obviněným pěstována za účelem „samoléčby“ a jaká měla sloužit k distribuci dalším osobám. Na druhou stranu však toto nejednoznačné skutkové zjištění odvolacího soudu nemá vliv na otázku viny, jak setrvale namítá obviněný, ale toliko na hodnocení úplnosti jeho doznání a tedy i stanovení druhu a výměry trestu (k tomu viz níže).
86. Obviněnému je taktéž třeba dát za pravdu, že dospívá-li odvolací soud s oporou o výpověď svědkyně N. k závěru, že obviněný nevyráběl tzv. fénixovy slzy, je takové hodnocení dané svědecké výpovědi odlišné, než jaké učinil soud prvního stupně (podle jeho stručného hodnocení tato korespondovala výpovědím obou spoluobviněných – srov. bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tak zjevně dospěl k odlišnému závěru co do souladu výpovědi dané svědkyně s tvrzeními obviněných, a to přesto, že daný důkaz ve veřejném zasedání v rozporu s §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu sám neprovedl, a tudíž jej ani nemohl hodnotit odlišně. Navzdory tomuto pochybení však podle Nejvyššího soudu i nadále obstojí závěr odvolacího soudu, založený na dalších provedených důkazech, podle něhož vzhledem k množství zajištěného konopí, vysokým nákladům spojeným s jeho pěstováním, nálezu štítků se jmény a údaji o „kvalitě“, faktur k pytlům, v nichž bylo konopí skladováno, vč. faktury k vakuovacímu zařízení, byl přesvědčivě vyvrácen závěr, že obviněný takto činil výlučně pro vlastní potřebu. K tomu lze připomenout, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je ustálen závěr, že již z množství a způsobu pěstování konopí, lze důvodně usuzovat zda se tak děje za účelem dalšího prodeje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, body 22. a 23. či ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1375/2019 a především stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněné pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr.).
87. Brojí-li dále obviněný proti závěru odvolacího soudu, že náklady na pěstování rostlin konopí činily více než 300 000 Kč, s tím, že hodnota neoprávněné odebrané elektrické energie nepředstavuje náklad na pěstování konopí, nelze této výtce přisvědčit, když obviněný škodu způsobenou tímto neoprávněným odběrem poškozené nahradil, a tedy lze uvedenou částku zahrnout mezi náklady na pěstování konopí (viz bod 34. rozsudku soudu prvního stupně). Tyto náklady samy o sobě výrazně přesahují náklady na léčbu prostřednictvím běžně dostupných konopných preparátů. I tím je utvrzen závěr, že tvrzený výlučný účel pěstování konopí není pravdivý.
88. Další část dovolání obviněného, v němž uvádí, že s pěstováním konopí v daných prostorách chtěl skončit a tyto přebudovat na dětské pokoje, popř. že by z ekonomického hlediska nedávalo smysl, jestliže by konopí skladoval po delší dobu, jsou podle přesvědčení Nejvyššího soudu naopak pro posouzení dané trestní věci zcela bezpředmětné.
89. Závěrem svého dovolání obviněný vznáší několik souhrnných námitek. Předně zcela obecně namítá, že řada důkazů, které mohly jeho obhajobu prokázat, byla orgány činnými v trestním řízení opomenuta. Obviněný již ale neuvádí, zda tyto důkazy marně navrhoval v předchozích stadiích trestního řízení, popř. že tyto byly ze strany soudů nižších stupňů bez přesvědčivého odůvodnění zamítnuty. Přitom z obsahu protokolů o hlavním líčení, z podaných odvolání, ani z protokolu o veřejném zasedání se nepodává, že by oba obvinění uplatnili důkazní návrhy, o nichž by soudy nižších stupňů náležitým způsobem nerozhodly (viz č. l. 295 až 297, 320 až 329, 364 až 367, 409 až 411, 423 až 436 a 456 až 458). Tvrdí-li dále obviněný, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení pravidla in dubio pro reo , přehlíží, že v otázce jeho viny nepanovala na straně soudů nižších stupňů žádná pochybnost, kterou tyto měly vyložit v jeho prospěch, a jinak tomu u odvolacího soudu nebylo, ani pokud jde o otázku výlučného účelu pěstování konopí jeho osobou. Lze jen doplnit, že daná zásada se aplikuje až na závěr kompletně provedeného dokazování a jeho hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18).
90. Jako obiter dictum Nejvyšší soud k dovolání obviněného doplňuje, že jeho závěrečné námitky v konečném důsledku nesměřují do otázky viny – jak se snažil Nejvyšší soud setrvale přesvědčit – nýbrž do výroku o trestu, který mu byl odvolacím soudem nově uložen. K tomu je třeba říci, že postup soudu prvního stupně spočívající v užití §58 odst. 1 tr. zákoníku z důvodů, které uvádí v bodech 56. a 57. svého rozsudku, odvolací soud zcela oprávněně neakceptoval a po svém kasačním zásahu obviněnému uložil trest odnětí svobody, jenž vyměřil při samé spodní hranici zákonné trestní sazby uvedené v §283 odst. 3 tr. zákoníku, která podle daného ustanovení činí osm až dvanáct let.
91. Na tomto místě je třeba připomenout, že ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody má zcela výjimečný charakter. Přitom platí, že §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě. Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel. Konečně platí, že v uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, a ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, uveřejněná pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.).
92. Naopak platí, že aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest uložený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (srov. ŠÁMAL, Pavel. Komentář k §58. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.).
93. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., podle něhož pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).
94. Promítnuto do poměrů projednávané trestní věci platí, že na straně obviněného žádné takové výjimečnosti zjevně nepanovaly. Skutečnosti, zmiňované soudem prvního stupně v bodu 57. jeho rozsudku nijak neindikují, že by v případě obviněného bylo užití zákonem stanovené trestní sazby, vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele, nepřiměřeně přísné a současně lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. V bodu 73. tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl jednotlivé okolnosti případu obviněného, které mu ve svém souhrnu rozhodně neprospívají. Ať již jde o překročení hranice velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku o bezmála polovinu, anebo o sofistikovaný způsob páchání trestné činnosti, tyto výrazně převyšují účel pěstování konopí obviněným, a to i pokud by se tak dělo výlučně pro léčebné účely. Skutečnost, že obviněný pochází z běžných rodinných poměrů, má stálé bydliště, v němž žije s družkou a svými dětmi, pracuje, k jeho odsouzením v minulosti již nebylo možné z důvodu jejich zahlazení přihlížet a v jednom případě věnoval sponzorský dar do tomboly při příležitosti konání společenského plesu, nejsou ničím výjimečné, stejně jako jeho doznání, které odvolací soud správně hodnotil jako neúplné.
95. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného N. ml. nemohlo přivodit jím požadovaný kasační zásah Nejvyššího soudu, neboť případná dílčí pochybení, která shledal, nebyla natolik závažná, aby napadené rozhodnutí činila neudržitelným.
IV. B
K dovolání obviněného N. st.
96. Protože úspěšnost dovolacích námitek obviněného N. st. stran údajného nesprávného právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se odvíjela od posouzení dovolacích námitek obviněného N. ml. stran právního posouzení skutku, jímž byl tento uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud konstatuje, že v této části dovolání obviněného N. st. shledal sice odpovídajícím jím uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak zjevně neopodstatněným.
97. Jednání obviněného N. ml. totiž soud prvního stupně správně právně kvalifikoval jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Jestliže obviněný N. st. nijak nepopíral skutková zjištění ohledně participace na trestné činnosti svého syna, ani jejich právní posouzení (jde-li o formu účastenství, jíž byl uznán vinným), pak osud této části jeho dovolání zákonitě musí sdílet osud související dovolací argumentace obviněného N. ml. Jinými slovy závěr Nejvyššího soudu o správnosti právního posouzení jednání obviněného N. ml. jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, má za následek zjevnou neopodstatněnost námitek obviněného N. st. co do správnosti právního posouzení jeho jednání jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) a §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě pomoci. V podrobnostech lze odkázat na bod 53. a násl. tohoto usnesení.
98. Rovněž další námitky obviněného spočívající v porušení zásady zákazu reformationis in peius a neoprávněného zásahu do skutkových zjištění soudu prvního stupně ze strany odvolacího soudu, jsou obsahově shodné s dovolací argumentací obviněného N. ml., kterou Nejvyšší soud nepřijal. Proto ve vztahu k nim odkazuje na bod 79. a násl. tohoto usnesení, kde jsou vypořádány.
99. Obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění do 31. 12. 2021, by mohla odpovídat námitka, že předmětné střelivo přechovával až od podzimu 2016 do 10. 1. 2017, což je příliš krátká doba pro vyvození jeho trestní odpovědnosti za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto však obviněný primárně buduje na vlastním hodnocení provedených důkazů, které se liší od hodnocení soudu prvního stupně, jemuž naopak vytýká vadu extrémního nesouladu , zvláště jde-li o otázku jeho vědomosti o umístění předmětného střeliva v místě jeho bydliště. Témuž dovolacímu důvodu (a ani žádnému jinému) dále neodpovídá dovolací námitka, podle níž skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4. (dále jen „skutková věta“) neobsahuje vlastní popis jednání, který soud prvního stupně nahradil nepřípustným právním pojmem „přechovával“, vyjadřujícím znak skutkové podstaty příslušného trestného činu, popř. vlastní popis subjektivní stránky téhož trestného činu.
100. Jádro dovolací argumentace obviněného spočívá jednak na formulaci vlastních skutkových závěrů stran jeho vědomí o tom, že se v jeho bydlišti nacházelo od 21. 6. 2004 do 10. 1. 2017 následující střelivo: 1 kus ostrého náboje ráže 7,65 Browning, 49 kusů ostrých nábojů ráže 22 mm Long Rifle a 114 kusů ostrých nábojů do brokovnice ráže 16 mm (když skutková zjištění soudu prvního stupně označuje za extrémně rozporná s provedenými důkazy, konkrétně s výpovědí svědkyně N.). Teprve na něj navazuje právní úvahou o nízké společenské škodlivosti jeho jednání spočívajícího ve vědomém přechovávání daného střeliva toliko od podzimu 2016 do 10. 1. 2017.
101. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný v roce 2004, kdy pozbyl zbrojní průkaz, věděl veškeré relevantní skutečnosti, tedy kolik střeliva v dané době má a že si jej po pozbytí zbrojního průkazu již nesmí ponechat (srov. bod 53. rozsudku soudu prvního stupně). Tento závěr soud prvního stupně učinil na základě výpovědi obviněného N. st., který (mimo jiné) uvedl, že před rokem 2004 zbraně a střelivo skladoval v uzamykatelné skříni a střelivo, které se do skříně pravděpodobně nevešlo, skladoval v krabici, která se při domovní prohlídce našla. Nezajímal se o to, zda mu nějaké střelivo zůstalo. O krabici se střelivem prý nevěděl, neboť svědkyně N. „neustále přemisťovala věci“. V roce 2015, kdy došlo ke stěhování, zaznamenal, že se ve stole nachází šuplík s krabicí, ale jejím obsahem se nezabýval. K dotazu předsedy senátu uvedl, že věděl, že střelivo má uchovávat společně se zbraní a stejně tak věděl, že bez zbrojního průkazu jej nesmí přechovávat (srov. bod 48. rozsudku soudu prvního stupně).
102. Již na základě této výpovědi obviněného je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že v okamžiku, kdy pozbyl zbrojní průkaz, věděl, že předmětné střelivo přechovávat nesmí, přesto se však o jeho osud dále nezajímal, ačkoliv bylo zřejmé, že k jeho předání panu J. G. (jemuž podle své výpovědi předal zbraně a druhou část střeliva poté, co pozbyl zbrojní průkaz) nedošlo. Jiná varianta, než že se předmětné střelivo nadále nachází v jeho bydlišti, proto z hlediska jeho vědomí o přechovávaném střelivu nepřicházela v úvahu. Daný závěr soudu prvního stupně tudíž má zřetelnou oporu v provedeném dokazování a není mu co vytknout.
103. K otázce tzv. extrémního nesouladu při realizaci důkazního procesu Nejvyšší soud s poukazem na aktuální judikaturu Ústavního soudu dodává a zdůrazňuje, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Právě tak je tomu podle Nejvyššího soudu i v nyní projednávané trestní věci obviněného.
104. Od 21. 6. 2004 (když období předcházející tomuto datu není z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nijak relevantní) tak již obviněný držel toto střelivo vědomě neoprávněně, přičemž jak správně uvedl soud prvního stupně, i pokud následně na dané střelivo v průběhu let zapomněl, nic to nemění na skutečnosti, že trestnost jeho jednání nastala už v době, kdy měl jasnou představu o drženém střelivu, které si již nesměl ponechat (viz bod 51. rozsudku soudu prvního stupně). Je proto lhostejné, zda následně svědkyně N. s krabicí se střelivem manipulovala, popř. ji uschovala jinde. Ryze hypotetická, tedy nezaložená na učiněných skutkových zjištěních soudu prvního stupně, je pak varianta předkládaná obviněným, podle níž se o střelivu musel dozvědět až při stěhování stolu a mohl s pácháním trestného činu započít nejdříve na podzim roku 2016. Obviněnému lze dát za pravdu v tom, že z protokolu o domovní prohlídce a přiložené fotodokumentace nelze dovozovat, kde bylo střelivo do podzimu 2016 uloženo a zda o něm věděl (viz bod 26. rozsudku odvolacího soudu). To však nic nemění na shora předestřených závěrech.
105. Konečně je k uvedenému nutno doplnit, že případné výhrady obviněného ke společenské škodlivosti jeho jednání jsou v tomto směru bezpředmětné, když tyto staví na odlišných skutkových závěrech stran počátku doby páchání trestné činnosti (neoprávněného přechovávání většího množství střeliva). Proto se jimi Nejvyšší soud blíže nezabýval.
106. Jde-li o námitku týkající se formulace skutkové věty, platí, že v popisu skutku je jednání obviněného vyjádřeno užitím právního pojmu „přechovával“, který je zákonným znakem skutkové podstaty daného trestného činu. Nejde tedy o situaci, jíž se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, vzpomínaném obviněným. To totiž řeší otázku absence vyjádření zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ve skutkové větě jako takových.
107. Naopak na nyní projednávaný případ dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, podle něhož vyjádří-li soud ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu jeho zákonnou formulací, jde o porušení §120 odst. 3 tr. řádu, upravujícího náležitosti rozsudku. Jestliže však odůvodnění téhož rozsudku obsahuje konkretizovaná skutková zjištění, na jejichž podkladě měl soud daný znak skutkové podstaty trestného činu za naplněný, jde o vadu spočívající toliko v nedokonalém popisu předmětného skutku soudem ve výroku jeho rozsudku. Takové pochybení nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění do 31. 12. 2021.
108. Soud prvního stupně tak skutečně pochybil, pokud jednání obviněného, spočívající v tom, že se po pozbytí zbrojního průkazu v roce 2004 nezbavil všeho střeliva, které do té doby oprávněně držel, a to až do 10. 1. 2017, tedy do dne konání domovní prohlídky (srov. body 48. a 49. rozsudku soudu prvního stupně), vyjádřil ve skutkové větě slovem „přechovával“. Jak je ale z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé, soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování učinil zřejmý skutkový závěr o tom, čím konkrétně obviněný naplnil daný znak přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku.
109. Jako nedůvodnou je nutné odmítnout i související námitku obviněného, podle níž skutková věta postrádá jakékoliv skutečnosti vztahující se ke znakům subjektivní stránky daného trestného činu. Na ně lze bez obtíží usuzovat ze samotného jednání obviněného – tj. onoho přechovávání. Ačkoliv – jak bylo uvedeno výše – jde o nesprávné užití znaku skutkové podstaty (právního pojmu) pro vyjádření skutkového děje, platí, že obecný význam slova „přechovávat“ v sobě implikuje vědomí a současně vůli osoby, která někoho či něco přechovává, tak činit. Lze jen dodat, že tomu odpovídá i odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho bod 49.), podle jehož zjištění obviněný jako držitel zbrojního průkazu věděl, že další držení střeliva po pozbytí příslušného oprávnění je v rozporu se zákonem a věděl o veškerém střelivu, které v dané době držel, ale přesto se jej nezbavil (k vymezení zavinění v tzv. skutkové větě srov. také přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1252/2021, bod 29.).
110. Pro úplnost Nejvyšší soud ve vztahu k oběma obviněným dodává, že jejich skutkové a procesní námitky ze shora rozvedených důvodů nemohou obstát ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Jak totiž vysvětlil již výše, v dané trestní věci neshledal žádný, natož tvrzený extrémní nesoulad , případně (podle současné právní úpravy) zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
V.
K návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí
111. Ohledně podnětu obou obviněných, aby odložil, popř. přerušil, výkon napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětech obviněných rozhodnout samostatným rozhodnutím, jim nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
112. Nejvyšší soud závěrem k dovolání obviněného N. ml. shrnuje, že ačkoliv část jeho dovolací argumentace odpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu a jako důvodnou shledal Nejvyšší soud i jeho procesní námitku, totiž že odvolací soud pochybil, jestliže i přesto, že důkaz protokolem o výpovědi svědkyně N. z přípravného řízení ve veřejném zasedání sám neprovedl, hodnotil jeho obsah k tíži obviněných, dovolání obviněného jako celek nebylo s to přivodit jím požadovaný kasační zásah Nejvyššího soudu.
113. To proto, neboť právní posouzení jednání obviněného jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku Nejvyšší soud shledal zcela správným, když účel pěstování konopí obviněným nebyl pro posouzení otázky jeho viny daným trestným činem jakkoliv relevantní a pro obviněným požadovanou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nebyly – vzhledem k vysoké společenské škodlivosti jeho jednání – dány podmínky. Jde-li o procesní postup odvolacího soudu, proti němu obviněný rovněž brojil, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tento se nezpronevěřil zásadě zákazu reformationis in peius a jeho dílčí pochybení spočívající v porušení §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu nemohlo vyvrátit závěr o tom, že na podkladě dalších důkazů znovu provedených ve veřejném zasedání bylo postaveno najisto, že léčebný účel nebyl jediným důvodem pěstování konopí obviněným. Jestliže na základě těchto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody v případě obviněného N. ml. podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly dány, považuje tento jeho závěr Nejvyšší soud rovněž za přesvědčivý.
114. Dovolání obviněného N. st. vzhledem k charakteru jeho námitek, které se, pokud jde o zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) a §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci, shodovaly s námitkami obviněného N. ml., muselo zákonitě sdílet osud dovolání N. ml. V této části jej proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněným.
115. Zbylá část dovolací argumentace obviněného již byla vystavěna toliko na skutkových a procesních námitkách, kdy teprve v případě jejich úspěchu by mohl Nejvyšší soud navazující hmotněprávní výhrady obviněného shledat jako přezkoumatelné. Protože však zjistil, že napadená rozhodnutí netrpí vadou extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a dílčí pochybení při formulaci popisu skutku ve skutkové větě nebyly s to jakkoliv zvrátit závěr o tom, jakého jednání se obviněný dopustil a že se tak stalo vědomě a záměrně, nebyl dán prostor pro hodnocení údajné nízké společenské škodlivosti jednání obviněného, kterou tento dovozoval z odlišné délky páchání trestné činnosti, než jak byla zjištěna soudem prvního stupně. V této části tak bylo dovolání obviněného N. st. nedůvodné.
116. A protože současně Nejvyšší soud nezjistil, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k zásahu do práva obviněných na soudní ochranu, resp. do jejich práva na spravedlivý proces, nezbylo mu, než jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D
předseda senátu