ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.645.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 645/2022-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání obviněného M. Š. , narozeného XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 3. 2022, č. j. 14 To 36/2022-201, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 54/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 12. 2021, č. j. 1 T 54/2021-178, byl M. Š. (dále také jako „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen podle §178 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 50 (padesáti) denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby činila 300 Kč (tři sta korun českých), tedy v celkové výměře 15 000 Kč (patnáct tisíc korun českých). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se označeného přečinu dopustil obviněný následujícím jednáním:
v období od 22. 5. 2020 do 18. 8. 2020 nejméně ve třech případech bez souhlasu kohokoliv z obyvatel bytu - bytové jednotky číslo 756/1 - na adrese XY, jimiž jsou jeho bývalá manželka T. Š., narozená XY a jejich dvě společné nezletilé děti AAAAA(pseudonym), narozený XY, a BBBBB(pseudonym) narozená XY, do tohoto bytu vstoupil, a to
- dne 25. 7. 2020, kdy v době nepřítomnosti T. Š. i obou nezletilých dětí do uvedeného bytu vnikl za užití vlastních klíčů a po nezjištěnou dobu zde setrval, dále
- dne 2. 8. 2020 kolem 08:00 hodin poté, co se do bytu nejprve snažil dostat za užití svých klíčů, což se mu nepodařilo, neboť byl v zámku z vnitřní strany zastrčen klíč, bouchal na dveře a zvonil na zvonek, kdy poté, co T. Š. dveře od bytu otevřela, bez vyzvání vešel dovnitř, celý byt prošel a přitom T. Š. častoval vulgárními výrazy a asi po deseti minutách z bytu dobrovolně odešel, a následně
- v době okolo 07:00 hodin dne 18. 8. 2020 přišel ke vchodovým dveřím uvedeného bytu, nepřetržitě zvonil na zvonek a v momentě, kdy T. Š. dveře bytu zevnitř odemknula a přiotevřela, na tyto silně z venku rukama zatlačil a bez jejího svolení do bytu vstoupil, celý jej přešel, přičemž přecházel z místnosti do místnosti, na opakované výzvy T. Š. k opuštění bytu nereagoval a poté, co T. Š. odešla z bytu do zaměstnání, vysypal v ložnici obsah zásuvek nočních stolků do postele a přestěhoval nábytek v pokojích.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) podle §256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení odvolacího soudu, v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Richarda Pustějovského, advokáta, dovolání. Uplatňuje přitom dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Podle názoru obviněného se odvolací soud s obhajobou, která je založena na výkladu hmotněprávních ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nevypořádal, když zcela (stejně jako soud prvního stupně) opomněl skutečnost, „že je v této věci postaveno kontradiktorně právo výlučného vlastníka nemovité věci (bytové jednotky), ve které má sídlo podnikání, umístěné osobní věci a tvrzené právo rozvedené manželky T. Š., spolu s nezletilými dětmi na ochranu obydlí nepoctivého uživatele.“ V rámci navazující argumentace dovolatel trvá na své nevině a poukazuje na pochybení soudů obou stupňů, které závěr o jeho vině, trestní odpovědnosti a škodlivém následku, dovozují na základě nesprávné aplikace §769 občanského zákoníku a §767 odst. 2 občanského zákoníku. Výklad odvolacího soudu o existenci práva rozvedené manželky a nezletilých dětí na ochranu obydlí přitom podle obviněného nezohledňuje jeho právo na užívání prostoru bytové jednotky, ve které má umístěno sídlo svého podnikání a umístěny své osobní věci, tedy k účelu, který je a byl rozvedené manželce a nezletilým dětem znám. K tomuto dále obviněný dodává, že právo rozvedené manželky na užívání předmětné bytové jednotky i po rozvodu manželství není právem absolutním a nemá za následek absolutní zánik jeho práva užívat předmětnou bytovou jednotku pro potřeby svého podnikání a uskladnění svých osobních věcí po rozvodu manželství. Způsob a účel využití předmětné jednotky je pak podle obviněného možné prokázat důkazními prostředky, jejichž provedení navrhoval, avšak odvolací soud tyto odmítl jako nadbytečné. Uvedený účel a způsob užívání bytové jednotky dovolatelem není pak podle jeho názoru závislý na existenci či neexistenci „rodinné domácnosti“.
4. Obviněný dále vyjadřuje svůj setrvalý postoj k tvrzením, která uvedl jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím, totiž že bytovou jednotku na adrese XY, nikdy neopustil a nepřestal užívat, neboť se na uvedené adrese nachází sídlo „jeho firmy“, na kterou jsou mu doručovány obchodní písemnosti, má zde umístěny osobní věci a po dohodě s bývalou manželkou T. Š. má zde vyhrazen jeden pokoj. S uvedenou obhajobou se podle názoru obviněného odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal.
5. Obviněný v rámci své další dovolací argumentace rekapituluje odvolací důvody, které vymezil ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, totiž, že je napadený rozsudek tohoto soudu zatížen vadou spočívající v pochybnostech o správnosti skutkových zjištění, tento soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci a konečně též neprovedl obhajobou navržené důkazní prostředky. V návaznosti na připomenutou odvolací argumentaci pak setrvává na svém stanovisku o nezákonnosti rozsudku soudu prvního stupně, kterou nelze podle jeho názoru zhojit dodatečným odůvodněním výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Současně též vytýká odvolacímu soudu jeho procesní postup, který označuje za nezákonný, neboť se tento soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami.
6. Nezákonnost postupu soudu prvního stupně obviněný spatřuje v porušení „nezadatelného ústavního principu“ subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pochybení obou soudů shledává v tom, že tyto uvedenou zásadu neaplikovaly, ačkoliv k tomu byly dány zákonné důvody. Uvedeným postupem tak podle obviněného oba soudy porušily ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
7. Co do další dovolací argumentace obviněný uvádí, že jestliže „užil nedovolenou svépomoc, alespoň sledoval legitimní cíl souladný s právem vlastnickým a s účelem využití pro svém podnikatelské potřeby, v omezeném rozsahu“ . Obviněný je tedy toho názoru, že postupoval-li protiprávně, pak je jeho jednání společensky méně škodlivé než jednání T. Š., která bez právního titulu, tedy protiprávně, užívá byt vědomě již od roku 2020 až do dnešní doby. Obviněný považuje vyslovení viny ze strany soudu prvního stupně, a to s poukazem na závazný právní názor odvolacího soudu, za protikladné k celkovému morálnímu rozměru věci. Soud prvního stupně tak podle obviněného poskytl ochranu protiprávnímu stavu. Dále uvádí procesní podrobnosti o žalobě na vyklizení předmětného bytu, kterou podal u Okresního soudu ve Svitavách dne 17. 5. 2021. Upozorňuje, že v tomto řízení T. Š. jako žalovaná ve svém podání ze dne 24. 6. 2021 uvedla, že k užívání bytové jednotky na adrese XY, nemá od 20. 5. 2020 žádné užívací právo. Podle názoru obviněného odvolací soud nezohlednil při právním hodnocení v této věci právě vědomé jednání T. Š., zneužití trestního práva a podíl jejího protiprávního jednání na vzniku skutku, který je obviněnému kladen za vinu.
8. Dovolatel má dále za to, že „formuloval řádně odvolací důvod, který spočíval v absenci fundamentálních obsahových náležitostí odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně. V prostředí rodinných vztahů se jedná o skutečnost svědčící ve prospěch závěru o absenci trestnosti činu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Skutečnost, že nebylo vyvráceno, že dovolatel jako vlastník nemovitosti na adrese XY, se sídlem podnikání na této adrese, se svého cíle (kterým je vystěhování své bývalé manželky, která ignoruje veškeré smírné snahy po vyklizení obydlí, uzavření nájemní smlouvy, vypořádání SJM) mohl domoci, na místo nedovolené svépomoci mohl domoci ihned v roce 2020 občanskoprávní žalobou, sice trestní postih trestným činem porušování domovní svobody apriori nevylučuje, nicméně nejedná se o skutečnost z hlediska trestního posouzení irelevantní, nýbrž o skutečnost indikující, že je třeba nutnost trestního postihu z hlediska zásady subsidiarity trestní represe zvláště uvážit a odůvodnit. Jedná se tak o skutečnost, která by ve spojení s dalšími okolnostmi konkrétního případu mohla svědčit o absenci trestnosti činu dle hledisek vyjádřených v §12 odst. 2 trestního zákoníku“ .
9. Obviněný, jak výslovně uvádí, trvá na existenci dovolacího důvodu, neboť odvolací soud se pokusil zhojit nezákonným způsobem neodstranitelnou vadu řízení, a to absenci náležitého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti obviněný opětovně prezentuje svůj názor, že nezákonná snaha odvolacího soudu spočívající v poskytnutí ochrany práva na užívání obydlí T. Š. po rozvodu manželství ve skutečnosti představuje vytvoření ještě větší nespravedlnosti za stavu, kdy právo na ochranu vlastnictví jeho osoby a právo na podnikání ve své nemovitosti, ve které má umístěny svoje osobní věci, sídlo podnikání a též vyhrazený prostor k užívání, je zatlačeno do pozadí, a to navzdory tomu, že ze zásady fiat iustitia, pereat mundus náš právní řád nevychází. Trestní právo má podle obviněného „z podstaty práva ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné“ .
10. Postup orgánů činných v trestním řízení tedy považuje obviněný za nezákonný a tento vyústil „v protiústavní exces do ústavních práv dovolatele na ochranu vlastnického práva“ . Zdůrazňuje též, že T. Š. stále užívá bytovou jednotku na adrese XY a nevyužila žádný z nástrojů občanského práva k ochraně svého postavení rozvedené manželky po rozvodu manželství dne 22. 5. 2021. Obviněný též vyslovuje závěr, že poškozená T. Š. pouze zneužila trestní právo k ochraně svých osobních zájmů, je si dlouhodobě vědoma skutečnosti, že byt užívá neoprávněně, tento neopustila a za jeho užívání obviněnému nic nehradí.
11. Obviněný v této části svoji dovolací argumentaci uzavírá konstatováním, že: „pokud obecné soudy nedostatečně zdůvodní, proč není v případě protiprávního jednání dosáhnout ochrany práva mírnějšími prostředky a aplikují automaticky prostředky práva trestního, porušují tím princip subsidiarity trestní represe zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.“
12. V další části svého dovolání (označené jako III.) obviněný opětovně zdůrazňuje, že trvá na své nevině a poukazuje na pochybení odvolacího soudu, který podle jeho názoru závěr o vině, jeho trestní odpovědnosti a škodlivém následku dovozuje na základě tvrzení, která jsou založena na jednostranně konstruovaných, lživých a vnitřně významově rozporných výpovědích poškozené T. Š., jeho bývalé manželky, která od května 2020 užívá předmětnou bytovou jednotku bez právního titulu. V řízení podle názoru obviněného nebylo prokázáno ukončení užívání nemovitosti jeho osobou, když tento závěr shledává v rozporu s listinným důkazem (výpis rejstříku IČ: XY), ani vyklizení této nemovitosti jeho osobou, přičemž označené důkazní návrhy obhajoby byly odvolacím soudem odmítnuty.
13. Obviněný opětovně setrvává na svém dosavadním stanovisku, že nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nevnikl neoprávněně do obydlí jiného a nesetrval neoprávněně ve svém bytě, který je užíván také T. Š. a nezletilými dětmi a jeho osobou jako sídlo podnikání a místo, kde má uloženy osobní věci.
14. Podle obviněného je hypotéza (právní normy) §178 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřena slovy: „Kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného a neoprávněně tam setrvá“ . Na základě jazykového výkladu hypotézy §178 odst. 1 tr. zákoníku, který podle názoru obviněného vychází z gramatiky, morfologie a syntaxe, vyplývá jednoznačný závěr o tom, že skutkové věty uvedené v napadeném rozsudku soudu prvního stupně pod odrážkami 1 až 3 jsou nepřiléhavé a formulované v rozporu s požadavky na obsah formulace skutkové věty. Uvedený závěr o rozporu obsahu skutkových vět 1 až 3 rozsudku soudu prvního stupně s hypotézou §178 odst. 1 tr. zákoníku, je podle tvrzení obviněného podpořen výkladem logickým a systematickým, který je založen na systematickém srovnání vykládaného §178 tr. zákoníku s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, který je v tomto konkrétním případu zařazen do vzájemného kontextu, a který nelze samovolně vyloučit. Lze jej činit v rámci jednoho zákona, jednoho oboru práva či celého řádu. Podstata spočívá ve zjištění významu právní normy ve vztahu k celku. Trestní zákoník je třeba též vykládat v kontextu ústavních předpisů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy České republiky, jakož i v kontextu práva občanského.
15. Obviněný namítá, že pokud byl uznán vinným pro jednání popsané pod skutky odrážka 1 až 3 rozsudku soudu prvního stupně, nebylo prokázáno žádným jiným důkazem v řízení, než výpovědí bývalé manželky T. Š., která sleduje zneužitím trestního práva vlastní cíl v občanskoprávním řízení vedeném Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 15 C 144/2021. Obviněný přitom zdůrazňuje, že nezletilé děti nebyly přítomny u žádného ze skutků uvedených v napadeném rozsudku.
16. K uvedené argumentaci obviněný dodává, že opakovaně a výslovně popřel, že by „ (…) vysypal v ložnici obsah zásuvek nočních stolků do postele a přestěhoval nábytek v pokojích (…)“ a rozsáhle cituje z části výpovědi T. Š. obsažené na s. 8 protokolu o hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně dne 8. 7. 2021, a dále uvádí, že z obsahu této výpovědi vyplývá, že tato nečinila žádné relevantní kroky k zajištění vlastního bydlení po rozvodu manželství dne 22. 5. 2020.
17. Dále obviněný namítá, že v soudním spise není založen jediný důkaz, který by prokazoval a objektivizoval tvrzení T. Š. o tom, že se nacházel pod vlivem návykové látky. Procesní stav této věci je tedy podle obviněného zapotřebí vyhodnotit s ohledem na vzájemný negativní stav obou osob poskytujících výpověď u hlavního líčení, vysvětlení, či popis rozhodných skutečností, a to ve prospěch dovolatele podle zásady in dubio pro reo . Popis skutkového děje, který provedla T. Š. dne 8. 7. 2021 trpí neodstranitelnou vadou, kterou podle názoru obviněného „představuje absence objektivizujícího prvku, který by umožnil vytvořit zákonný podklady pro rozhodnutí o vině dovolatele a dostát povinnosti zjistit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu, a zajistit úplnost provedeného dokazování a zabývat se otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu“ .
18. Obviněný v této souvislosti deklaruje, že trvá na judikovaném postupu v situaci „tvrzení proti tvrzení“, podle kterého jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení (obviněný činí odkaz na spisové značky dvou řízení, která jsou vedena u Okresního soudu ve Svitavách). Uvedená povinnost obecných soudů je pak podle obviněného ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného.
19. Ve své další dovolací argumentaci (obsažené pod bodem IV.) obviněný namítá, že se „odvolací soud nevypořádal řádně se složitou problematikou korelace dvou ústavou zaručených práv, tj. práva na ochranu vlastnictví a svobodu podnikání ve vztahu k právu na ochranu obydlí. Vzájemný vztah obou práv je determinován způsobem a účelem užívání předmětné nemovité věci.“ S uvedenou námitkou se podle obviněného odvolací soud nevypořádal a rozsudek soudu prvního stupně považuje v tomto směru za zcela nepřezkoumatelný, neboť nesplňuje zákonné požadavky na obsah podle §120 a násl. tr. řádu. Soud prvního stupně podle názoru obviněného učinil své závěry o jeho vině, které odůvodnil ve dvou odstavcích (6. a 7., na straně 3.) napadeného rozsudku, a to „bianko poukazem“ na závazný právní názor odvolacího soudu, který tento soud formuloval ve svém usnesení ze dne 18. 11. 2021, č. j. 14 To 392/2021-170.
20. Obviněný dále setrvává na svém stanovisku, že soud prvního stupně porušil povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí ve věci samé, zejména v tomto případě, kdy při provádění a hodnocení důkazů vyvstaly vážné pochybnosti o spolehlivosti použitých důkazních prostředků, kterými jsou výslech T. Š., výslech nezletilé BBBBB a AAAAA mladšího, kteří nebyli přítomni ani u jednoho z vytýkaných skutků, z nichž je vyvozována jeho vina.
21. Na základě uvedeného obviněný „žádá o revizi nezákonného postupu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích a jeho snahu a nápravu nedostatku odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Svitavách, a doplnění dokazování ve věci dle návrhu obhajoby a zohlednění rozhodných skutečností, jimiž je na místě se zabývat při výkladu obsahu ustanovení civilního práva (občanského zákoníku v platném znění) a při úvahách o vině dovolatele“ . Dále obviněný žádá „o revizi postupu soudu obou stupňů a zohlednění rozhodných skutečností, jimiž je na místě označit konkrétní důkazy prokazující faktickou, tj. důkazy podloženou, existenci všech základních pojmových znaků trestného činu dle ustanovení §178 Tř a nikoliv pouze obecný odkaz, bez bližšího odůvodnění podstatného obsahu“ .
22. Z výše uvedených důvodů obviněný „žádá o posouzení opodstatněnosti dovolání a navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR ve smyslu ustanovení §265m trestního řádu, dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 23.03.2022, č. j. 14To 36/2022 v návaznosti na Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20.12.2021, č. j. 1T 54/2021, zrušil a zprostil dovolatele obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu“ .
23. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvona Antonínová (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručném připomenutí podstaty obviněným uplatněných dovolacích důvodů konstatuje, že za námitku, poukazující na vnitřní rozpor výroku o vině, kdy popis tzv. skutkové věty neobsahuje skutkové okolnosti podřaditelné pod přisouzenou větu právní, je třeba považovat výhradu obviněného, že nebyla prokázána hypotéza normy (§178 odst. 1 tr. zákoníku): „Kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá (resp. ve smyslu přisouzené věty právní „Kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného a neoprávněně tam setrvá“). Z popisu všech tří přisouzených případů, kterými se měl obviněný zásahu do domovní svobody jiného (bývalé manželky a společných nezletilých dětí) dopustit, podle názoru obviněného totiž pouze vyplývá, že přisouzeným způsobem jednal v době nepřítomnosti T. Š. a obou nezletilých dětí (25. 7. 2020), bez vyzvání, kdy následně dobrovolně odešel (2. 8. 2020), bez jejího svolení (18. 8. 2020). Obviněný však přehlíží, že popis přisouzeného jednání v jeho kompletní podobě obsahuje uvozovací větu, označující nejen jeho bývalou manželku T. Š., ale i jejich dvě společné děti v postavení osob oprávněných k výkonu jejich práva na bydlení v předmětné bytové jednotce, bez jejichž souhlasu do jejích prostor v dále vyjmenované dny vstoupil a neoprávněně tam setrval, včetně doplňujícího a ve smyslu naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku již nikterak nevypovídajícího popisu způsobu jeho jednání uvnitř.
24. K této námitce obviněného státní zástupkyně dále uvádí, že byť byly osoby vyjmenované v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině označeny (pouze) jako „obyvatelé bytu“, nelze na straně druhé přehlédnout informaci týkající se jejich aktuálního rodinného poměru k dovolateli, zakládajícího přesně takový jejich právní vztah k předmětnému bytu, jaký podléhá ochraně jejich domovní svobody ve smyslu §178 tr. zákoníku, a jaký v této návaznosti naplňuje pojem neoprávněnosti posuzovaného jednání, byť se obviněný v rozhodné době nacházel v postavení vlastníka tohoto bytu. V této souvislosti je pak podle státní zástupkyně namístě učinit odkaz na judikaturu řešící otázku výkonu vlastnického práva za stavu, že došlo k jeho omezení na podkladě užívacího práva jiné osoby (resp. jejího prostého práva na bydlení). Z odpovídající části anotace usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1224/2017, se totiž podle státní zástupkyně podává, že: „skutková podstata trestného činu porušování domovní svobody dle §178 chrání domovní svobodu (svobodu obydlí) jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející (tedy obydlí dle §133 tr. zákoníku). Chráněn je jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, a to proti komukoli, tedy i proti vlastníkovi“.
25. Na základě výše uvedených závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze podle státní zástupkyně přisvědčit názoru obviněného, že právo rozvedené manželky na užívání předmětné bytové jednotky koliduje s výkonem jeho vlastnického práva, odůvodněným pouhým evidenčním údajem ve veřejném seznamu o sídle jeho podnikání (ve smyslu záznamu v živnostenském rejstříku pod IČ XY), označeným toliko z jeho vlastní iniciativy, a tedy zcela bez ohledu na právní poměry k předmětnému bytu po rozvodu jeho manželství tak, jak jsou upraveny v §769 a §767 odst. 2 občanského zákoníku. Nesprávnou aplikaci uvedených ustanovení sice podle státní zástupkyně obviněný namítá, nicméně ji opírá pouze o svůj vlastnický vztah k bytu, když opomíjí jím udělený souhlas s jeho užíváním poté, co se s matkou svých nezletilých dětí rozvedl, a zejména poté, co s ní již tři roky před rozvodem přestal sdílet společnou domácnost a odstěhoval se k současné manželce, se kterou založil novou rodinu. Již tyto okolnosti zakládají podle státní zástupkyně takto odvozené a tím i legitimní oprávnění jeho bývalé manželky a dvou jeho nezletilých dětí k obývání předmětného bytu, byť se je až následně po spáchaném jednání snažil obviněný zvrátit kromě uzavření nájemní smlouvy i žalobou na vyklizení. Z hlediska obviněným zpochybněné aplikace §769 občanského zákoníku s přiměřeným použitím jeho ustanovení §767 odst. 2 především zůstává podle státní zástupkyně podstatnou skutečností, že v rámci přisouzeného období vytýkaného jednání nebylo o žalobě obviněného na vyklizení rozhodnuto (ve věci Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 15 C 144/2021), a že ani takový právní stav by ve smyslu §767 odst. 2 občanského zákoníku nezakládal povinnost jeho rodiny tak učinit do doby poskytnutí příslušné bytové náhrady, v daném případě pro bývalou manželku pečující o nezletilé děti, které ještě nenabyly svéprávnosti, a to podle okolností případu. Za jakkoliv relevantní pak nelze na pozadí těchto zjištění považovat okolnost, že obviněného bývalá manželka nebyla schopna při své výpovědi u hlavního líčení ze dne 8. 7. 2021 k dotazu jeho obhájce specifikovat právní titul, na jehož podkladě byt užívá (resp. obývá). Shodně je třeba podle státní zástupkyně nahlížet i na její sdělení v rámci téhož procesního úkonu, že nečinila žádné kroky k zajištění vlastního bydlení.
26. Byla-li tedy podle státní zástupkyně bývalá manželka obviněného společně se svými nezletilými dětmi na výše poukazovaném právním podkladě osobou oprávněnou k výkonu práva bydlení a tím i požívání právní ochrany ve smyslu §178 tr. zákoníku, poznamenané rušivými zásahy ve smyslu skutkového podkladu výroku o vině obviněného, pak nelze přijmout námitku, že v posuzovaném případě pouze zneužila institutu trestního práva k ochraně svých osobních zájmů.
27. K další námitce obviněného státní zástupkyně uvádí, že kvalita výpovědi svědkyně T. Š. rozhodně nikterak neutrpěla na své věrohodnosti, a to i přesto, že předmětné trestní řízení bylo zahájeno z podnětu jejího trestního oznámení, motivovaného pouze snahou o docílení pokojného stavu obývání předmětné bytové jednotky s dětmi, které byly po rozvodu manželství svěřeny do její výlučné péče, jak tato ostatně podrobným a logice vývoje rodinných vztahů odpovídajícím způsobem vyložila. Poukazuje-li obviněný na to, že se její a jeho výpověď rozcházejí v kvalitě „tvrzení proti tvrzení“, pak se poukazovaný rozpor netýká žádných rozhodných skutkových okolností, které zakládají naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, ale okolností, vztahujících se ke způsobu jeho chování v bytě poté, co do domovní svobody oprávněných osob již zasáhl, a tedy k době po dokonání trestného jednání.
28. Skutkový stav věci, který se stal podkladem výroku o vině obviněného, nebyl podle názoru státní zástupkyně poznamenán ani vadou tzv. opomenutých důkazů, týkajících se výpisu z živnostenského (popř. obchodního) rejstříku, dále provedením blíže nekonkretizovaného důkazu, že měl obviněný v předmětném bytě zřízen pokoj k výkonu podnikatelské činnosti a dále svědectví nezletilých dětí k chování obviněného v bytě v rozhodné době. K problematice tzv. opomenutých důkazů státní zástupkyně nejprve rozvíjí svoji stručnou úvahu o povaze tohoto právního institutu, když následně vyslovuje názor, že pokud soud prvního stupně v rámci hlavního líčení dne 20. 12. 2021 rozhodl, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají, a za podmínek §216 odst. 1 tr. řádu přistoupil k závěrečným řečem procesních stran, pak mu soud odvolací nemohl důvodně oponovat. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 12. 2021 přitom podle státní zástupkyně nevyplývá odůvodnění takového postupu a lze je postrádat i v odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Uvedené pochybení však podle státní zástupkyně napravil odvolací soud, který v odůvodnění napadeného usnesení podrobně vyložil, proč takové důkazní návrhy nepovažoval za důvodné.
29. Státní zástupkyně současně nemůže přisvědčit názoru obviněného, že by způsob odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně s odkazem na závazný právní názor odvolacího soudu nevyhovoval nárokům kladeným na jeho kvalitu v §125 odst. 1 tr. řádu. Státní zástupkyně sice připouští, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo vyvedeno „poměrně stručně“, avšak uzavírá, že pokud by v tomto směru mohly nastat pochyby, pak by předmětný odsuzující rozsudek ve znění usnesení odvolacího soudu z hledisek své přezkoumatelnosti uvedených v §134 odst. 2 tr. řádu nepochybně obstát mohl.
30. Ve vztahu k dovolací námitce obviněného týkající se chybějící aplikace ústavního principu zásady subsidiarity trestní represe státní zástupkyně uvádí, že při odůvodnění tvrzeného pochybení obviněný nevycházel z výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska Nejvyššího soudu je třeba společenskou škodlivost zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Na takové okolnosti však obviněný nepoukázal, namítl-li, že jeho bývalá manželka předmětný byt v období let 2020 – 2022 užívala vědomě bez právního titulu a že v souladu s výkonem svého vlastnického práva přikročil k nedovolené svépomoci za stavu, že o jeho občanskoprávní žalobě dosud nebylo rozhodnuto. Nevychází totiž z těch skutkových okolností, které se staly pro vyvození jeho trestní odpovědnosti rozhodnými a které vzaly soudy za podklad výroku o jeho vině, ale nabízí pouze vlastní a provedeným dokazováním vyvrácenou verzi skutkového děje.
31. V dalším textu svého vyjádření se státní zástupkyně velmi podrobně vyjadřuje též k části dovolací argumentace obviněného, která se dotýká užití nedovolené svépomoci za účelem výkonu vlastnického práva. Státní zástupkyně k této otázce nejprve cituje z právní věty nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, přináší též detailní rozbor skutkového stavu v dané věci a tento porovnává s trestní věcí obviněného. Uzavírá, že závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu není možné v této trestní věci použít, neboť obviněný se stal vlastníkem citované bytové jednotky na podkladě právního jednání jeho otce L. Š. vedeného snahou, aby došlo k zajištění bytové potřeby rodiny, kterou se svědkyní T. Š. založil a ve které vyrůstaly dvě jejich nezletilé děti a která nepřestala tvořit rodinné zázemí pro jeho potomky ani poté, co trvale opustil společnou domácnost a jeho manželství bylo rozvedeno. V opozici s judikovaným případem totiž nelze podle státní zástupkyně při takto poukazovaném aktu svépomoci v souvislosti s výkonem jeho vlastnického práva k předmětnému bytu odhlížet od okolností, že k jeho nabytí došlo bez vlastního přičinění, kdy namísto úcty k dárci a tím respektu k účelu, který tento nad rámec své zákonné povinnosti sledoval, jednal přisouzeným způsobem výlučně ve svém osobním zájmu na úkor své rodiny, zaštiťuje se sledováním legitimního cíle před domnělými zásahy do výkonu jeho absolutního práva.
32. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
33. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice , kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
34. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
35. Obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Ve skutečnosti lze v jeho dovolání vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
36. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa) .
37. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantně, tj. ve spojení se shora vzpomenutými dovolacími důvody, které obviněný výslovně uplatňuje.
38. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( první varianta ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá varianta ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí varianta ).
39. Smyslem tohoto nového dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
40. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je pak naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
41. Závěrem této části odůvodnění nezbývá než připomenout, že Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
42. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, včetně řízení, které předcházelo jejich vydání, zjistil, že dovolání obviněného, byť odpovídá jím uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, je zjevně neopodstatněné. Protože zároveň Nejvyšší soud neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů byl porušen některý z komponentů práva obviněného na soudní ochranu ve smyslu Hlavy páté Listiny, resp. jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, nemohlo být jeho dovolání úspěšné. K jednotlivým dovolacím námitkám – v souladu s §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
43. Pokud jde o první část dovolacích námitek obviněného, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě , Nejvyšší soud konstatuje, a to i přes řadu výhrad obviněného, že v dané trestní věci neshledal obviněným (materiálně) tvrzený zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a obsahem provedených důkazů. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu a §89 tr. řádu). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s odůvodněním usnesení odvolacího soudu také podle Nejvyššího soudu vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazními prostředky (zejména pak výpovědí svědků T. Š., nezletilého AAAAA, ale i výpovědí samotného obviněného), jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožňuje též Nejvyšší soud, a na tyto z důvodu procesní ekonomie plně odkazuje (srov. zejména odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 2 a 3 ve spojení s odůvodněním usnesení odvolacího soudu s. 4 až 9).
44. V této souvislosti nemůže Nejvyšší soud (a to zcela v souladu s odvolacím soudem; srov. s. 4 jeho usnesení) přisvědčit ani námitce obviněného, že důkazní situace v této trestní věci spadá do kategorie „tvrzení proti tvrzení“ (srov. body 15. a 18. tohoto usnesení), neboť obviněný sám v rámci svého výslechu v hlavním líčení dne 8. 7. 2021 vypověděl, že se v uvedených dnech v bytě nacházel (srov. č. l. 149 verte). Kromě toho z obsahu provedeného dokazování vyplývá, že vedle výpovědi obviněného a svědkyně T. Š. byly provedeny i jiné důkazní prostředky, které podporují tvrzení uvedené svědkyně (např. zčásti výpověď nezletilého syna obviněného, fotodokumentace aj.).
45. K otázce zjevného rozporu , resp. tzv. extrémního nesouladu při realizaci důkazního procesu Nejvyšší soud s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodává, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
46. Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dále vytýká soudu prvního stupně, že zamítl všechny jeho důkazní návrhy, které učinil v hlavním líčení. Z obsahu podaného dovolání pak vyplývá, že soud prvního stupně tak měl učinit bez odpovídajícího odůvodnění. Přestože Nejvyšší soudu tuto námitku obviněného shledal ještě jako relevantně uplatněnou, neboť odpovídá třetí variantě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, této nemohl přisvědčit z hlediska její opodstatněnosti.
47. K problematice tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
48. Z předloženého trestního spisu vyplývá, že obviněný prostřednictvím svého obhájce v hlavním líčení dne 20. 12. 2021 učinil návrhy na doplnění dokazování spočívající v opětovném výslechu svých nezletilých dětí, provedení listinného důkazu – výpisu z obchodního rejstříku a provedení důkazu o tom, že měl být v bytě pro obžalovaného zřízen pokoj (srov. č. l. 176). O těchto důkazních návrzích obhajoby rozhodl soud prvního stupně tak, že je zamítl, avšak učinil tak bez odpovídajícího odůvodnění. Uvedené pochybení však napravil odvolací soud, který jednak tento nedostatek soudu prvního stupně vytkl a současně uvedl, z jakých konkrétních důvodů shledal uvedené důkazní návrhy nadbytečnými (srov. s. 9 odst. 3 jeho usnesení). S uvedenou argumentací odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a nevznáší k této žádných námitek, neboť z obsahu provedeného dokazování je zřejmé, že zamítnutí důkazních návrhů obhajoby učinil soud prvního stupně z důvodu neúčelnosti a nadbytečnosti. Současně nelze přisvědčit obviněnému v jeho argumentaci, že takový postup odvolacího soudu je nutné považovat za nezákonný, neboť odvolací soud uvedené závěry učinil zcela v rámci postupu vymezeného v §254 odst. 1 tr. řádu.
49. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze za relevantně uplatněnou považovat též další skupinu námitek, jejichž prostřednictvím obviněný namítá nesprávnost právního posouzení daného skutku jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že (stručně řečeno) popírá naplnění znaků tohoto přečinu, vytýká soudům nesprávný výklad §769 ve spojení s §767 odst. 2 občanského zákoníku, a v neposlední řadě též namítá, že jeho jednání nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti požadované §12 odst. 2 tr. zákoníku, v důsledku čehož se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe . Nejvyšší soud však i v tomto případě shledal, že uvedené výhrady obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
50. Přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá . Předmětem ochrany tohoto trestného činu obecně je nepochybně nedotknutelnost obydlí. Domovní svobodou se přitom rozumí právo každého nebýt rušen v soukromí, které mu poskytuje jeho domácnost. Z hlediska trestněprávního se tedy jedná o svobodu jednotlivce rozhodovat o tom, kdo smí (či nesmí) vstoupit do obydlí poškozeného nebo se tam zdržovat. (srov. HOŘÁK, Jaromír In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné . 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 685). Podle §133 tr. zákoníku se obydlím rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Neoprávněným vniknutím se pak rozumí vstup uskutečněný bez souhlasu nebo i proti vůli uživatele obydlí. Za neoprávněné setrvání se považuje situace, kdy se pachatel vzepře vůli oprávněného uživatele obydlí a bez oprávnění se odmítá z tohoto vzdálit (srov. HOŘÁK, Jaromír In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné . 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 687; dále též srov. ŠÁMAL, Pavel. Komentář k §178 In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1776).
51. Při aplikaci shora uvedených zákonných východisek na učiněná skutková zjištění v této trestní věci považuje Nejvyšší soud závěr soudu prvního stupně, ve spojení se závěrem odvolacího soudu, o naplnění všech znaků tohoto přečinu, za zákonný, správný a odpovídající pravidlům formální logiky. Nejvyšší soud v této souvislosti předně konstatuje, že oběma nižším soudům nemůže ničeho vytknout ve vztahu k jejich skutkovým závěrům, že poškozená T. Š. i nezletilé děti (AAAAA a BBBBB) byly v době jednání obviněného nepochybně (oprávněnými) uživateli předmětného obydlí - bytové jednotky, kde také měly umístěnu svoji domácnost a tedy i soukromí (srov. s. 3 rozsudku soudu prvního stupně; s. 5 až 7 usnesení odvolacího soudu). Současně z rozhodných skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný opustil společnou domácnost v roce 2018 a oddělil tak svoje soukromí od soukromí poškozených (srov. též s. 6 odst. 5 a s. 7 odst. 3 usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ochrana nedotknutelnosti obydlí je poskytována i proti vlastníkovi nemovitosti (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 1994, sp. zn. 7 To 191/94, uveřejněné pod č. 16/1995 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný v uvedeném bytě již neměl umístěnu svoji domácnost (svoje soukromí), nebyl nikterak oprávněn bez souhlasu či proti vůli uživatelů do předmětného obydlí vstupovat, případně v něm setrvávat. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že byl vlastníkem předmětné nemovitosti.
52. Pokud obviněný poukazuje na pochybení obou soudů spočívající v nesprávné aplikaci §769 občanského zákoníku ve spojení s §767 odst. 2 občanského zákoníku, která podle obviněného vyústila v nesprávnou právní kvalifikaci skutku, k tomuto Nejvyšší soud s ohledem na povahu námitek obviněného pouze stručně poznamenává, že úvahy obou soudů shledává správnými, neboť plně odpovídají učiněným skutkovým zjištěním. Právní závěr obou soudů o tom, že na právo bydlení T. Š. a nezletilých dětí AAAAA a BBBBB dopadají shora citovaná ustanovení občanského zákoníku, totiž učinily oba soudy právě v návaznosti na konkrétní skutková zjištění, která obviněný setrvale rozporuje, když tvrdí, že byt je T. Š. užíván protiprávně, že zde má umístěno sídlo svého podnikání, má zde umístěny svoje osobní věci a měl zde také mít po dohodě s bývalou manželkou vyhrazen jeden pokoj (srov. s. 3 rozsudku soudu prvního stupně a zejména s. 5 až 7 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud v této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že objektem ochrany přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku není ochrana majetku nebo vlastnického práva, ale právě nedotknutelnost obydlí (srov. čl. 12 Listiny), kterou obviněný svým jednáním protiprávně narušil.
53. Ztotožnit se Nejvyšší soud nemůže ostatně ani s dovolací argumentací obviněného spočívající v jeho setrvalém tvrzení o chybné formulaci tzv. skutkové věty, která podle jeho názoru neobsahuje hypotézu a zákonné znaky trestného činu podle §178 tr. zákoníku. K této námitce předně Nejvyšší soud uvádí, že stejnou argumentaci již obviněný uplatnil v rámci svého odvolání (č. l. 105), touto se řádně zabýval odvolací soud, který také dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu tato neobstojí (srov. s. 7 odst. 3 jeho usnesení). Nejvyšší soud, ve shodě se závěrem odvolacího soudu a vyjádřením státní zástupkyně konstatuje, že obviněný zcela pomíjí skutečnost, že nedílnou součástí tzv. skutkové věty, tak jak je formulována ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, je též její návětí, a vzhledem k tomu tak tato splňuje zákonné náležitosti ve smyslu §120 odst. 3 tr. řádu. Z těchto důvodů tedy nemohl této opakované námitce obviněného přisvědčit ani Nejvyšší soud.
54. Stran další námitky obviněného platí, že nesprávné právní posouzení skutku odvozuje též od nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) soudy nižších stupňů. Obviněný především vyjadřuje názor, že postupoval-li protiprávně, pak je jeho jednání společensky méně škodlivé než jednání T. Š., která bez právního důvodu, tedy protiprávně, užívá byt vědomě již od roku 2020. Uvedeným postupem tak podle obviněného oba soudy porušily ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny. Dále obviněný (srov. bod 8. tohoto usnesení) formuluje závěr, podle kterého měly soudy zohlednit, že se jednání dopustil v rámci „rodinných vztahů“ a svého cíle (za který označuje „ vystěhování své bývalé manželky, která ignoruje veškeré smírné snahy po vyklizení obydlí, uzavření nájemní smlouvy, vypořádání SJM“ ) se mohl domoci namísto nedovolené svépomoci ihned občanskoprávní žalobou již v roce 2020. Uvedenou skutečnost měly oba soudy zvláště uvážit a odůvodnit, neboť tato by mohla ve spojení s dalšími okolnostmi konkrétního případu svědčit o absenci trestnosti činu podle hledisek vyjádřených v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
55. Jak Nejvyšší soud zjistil, obviněný zcela identickou argumentaci přitom uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 194 verte, č. l. 195). Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu pak vyplývá, že tento soud tuto shledal neopodstatněnou a přesvědčivě vysvětlil, jaké důvody ho k tomuto závěru vedly (srov. s. 8 a 9 usnesení tohoto soudu).
56. K aplikační rovině zásady subsidiarity trestní represe , která umožňuje naplnění požadavku uplatnění trestního práva jako ultimum remedium , tedy posledního prostředku ochrany protiprávním jednáním dotčených individuálních či celospolečenských zájmů, již zakotvuje právě pravidlo obsažené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, se Nejvyšší soud vyjádřil především ve stanovisku svého trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněném pod číslem 26/2013 Sb. rozh. tr. Za stěžejní – z pohledu dovolání obviněného – je třeba považovat závěry Nejvyššího soudu, že „[z]akotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“
57. Nejvyšší soud se tak zabýval otázkou, zda s jednáním obviněného, ač naplňuje všechny formální znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přesto nelze spojovat vznik jeho trestní odpovědnosti, a to vzhledem k nízké společenské škodlivosti jeho jednání. Jinými slovy Nejvyšší soud zkoumal, zda byly v tomto konkrétním případě přítomny takové okolnosti, které svědčily o tom, že k aplikaci této zásady byly splněny podmínky či nikoliv.
58. Ve shodě s právními závěry soudu prvního stupně (srov. s. 3 in fine rozsudku tohoto soudu) a odvolacího soudu (srov. s. 9 odst. 1 jeho usnesení) Nejvyšší soud konstatuje, že vzhledem ke všem okolnostem případu, které charakterizují přečin obviněného, je zjevné, že se jeho jednání nepohybuje na samé spodní hranici trestnosti. Ze zjištění učiněných v této trestní věci totiž vyplývá, že obviněný do domovní svobody poškozených (svojí bývalé manželky a dvou svých nezletilých dětí) zasáhl opakovaně a značně hrubým způsobem. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by vyslovení viny obviněného v této konkrétní věci bylo protikladné k celkovému morálnímu rozměru věci, která se odehrála v prostředí rodinných vztahů. Je si přitom plně vědom judikaturních závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 73, nález č. 72, s. 315, když má za to, že tyto nelze, s ohledem na odlišnou situaci v nyní projednávané trestní věci, aplikovat (srov. též bod 23. citovaného nálezu).
59. Ve shodě se závěry obsaženými ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud uvádí, že obviněný byt nabyl do vlastnictví darem od svého otce L. Š., který tak učinil za účelem uspokojení bytové potřeby rodiny, kterou s poškozenou T. Š. obviněný založil a ve které vyrůstaly jejich dvě nezletilé děti (srov. č. l. 149 verte a č. l. 153). Následně obviněný opustil tuto společnou domácnost, našel si přítelkyni, rozvedl se, uzavřel manželství s jinou ženou a založil s ní též rodinu. Také z těchto důvodů posuzované jednání obviněného spočívající v opakovaném a hrubém narušení domovní svobody poškozených, kterého se obviněný údajně dopustil za účelem realizace svých vlastnických oprávnění k předmětnému bytu, z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
60. Nejvyšší soud se dále neztotožnil ani s výhradou obviněného proti postupu odvolacího soudu, který se měl pokusit zhojit nezákonným způsobem neodstranitelnou vadu řízení spočívající v absenci náležitého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. zejména bod 9. tohoto usnesení). Je tomu tak proto, neboť v postupu odvolacího soudu neshledal žádného pochybení. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že soudu prvního stupně lze sice důvodně vytknout, že odůvodnění části jeho rozsudku mělo být podrobnější, avšak uvedený nedostatek napravil v rámci svého postupu podle §254 odst. 1 tr. řádu odvolací soud. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním usnesení odvolacího soudu pak plně vyhovuje požadavkům obsaženým v §125 odst. 1 tr. řádu.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
61. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného M. Š. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentaci obviněného shledal zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu