ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.837.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 837/2022-898
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2022 o dovolání obviněných 1. L. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, a 2. P. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2021, sp. zn. 15 To 76/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 97 T 7/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných L. D. a P. D. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2021, sp. zn. 97 T 7/2021, byl obviněný L. D. (za jednání popsané pod bodem 8.) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný P. D. byl týmž rozsudkem krajského soudu (za jednání popsané pod bodem 9.) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zákoníku.
2. Za uvedené jednání byl obviněný L. D. odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný P. D. pak byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného P. D., jakož i odvoláním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podaným v neprospěch obviněných P. D. a L. D., přičemž obě tato odvolání byla podána výhradně do výroků o uložených trestech. Vrchní soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 10. 12. 2021, sp. zn. 15 To 76/2021, a to tak, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podle §258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve vztahu k osobám obviněných L. D. a P. D. (jakož i dalších spoluobviněných osob) ve výrocích o uložených trestech. Podle §259 odst. 3 tr. řádu poté vrchní soud obviněného L. D. nově odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného P. D. pak nově odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Naopak odvolání podané obviněným P. D. Vrchní soud v Praze podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obvinění L. D. (jednáním pod bodem 8.) a P. D. (jednáním pod bodem 9.) předmětné trestné činnosti dopustili v podstatě tím, že:
8. obviněný L. D.
1) v přesně nezjištěné době od 6. 4. 2020 do 7. 4. 2020 v úmyslu neoprávněně vyrobit psychotropní látku drogu metamfetamin, tj. pervitin, s vědomím, že M. M., nar. XY, i v průběhu nouzového stavu vyhlášeného dne 12. 3. 2020, dováží z Polska léčivo s obsahem pseudoefedrinu pro účely neoprávněné výroby metamfetaminu, tomuto po vzájemné předchozí dohodě předal v jeho bydlišti na adrese XY, finanční částku nejméně 560.000 Kč za účelem nákupu a dovozu celkem 8 kg léčiva zn. Cirrus s obsahem pseudoefedrinu (celkem 20.992 ks tablet), kdy každá tableta obsahuje nejméně 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, přičemž M. M. následně od přesně neustanovené osoby A. z Polska telefonicky objednal celkem 8 kg léčiva zn. Cirrus a prostřednictvím své družky M. J., nar. XY, která za tímto účelem překročila dne 7. 4. 2020 v době kolem 24:00 hodin hranice Polska, do České republiky zajistil dovoz nejméně 6 kg (15.744 ks tablet) léčiva zn. Cirrus, ze kterých následně M. M. nejméně 5,5 kg léčiva zn. Cirrus (celkem 14.432 ks tablet) s obsahem nejméně 1.731,84 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu předal v přesně nezjištěné době dne 8. 4. 2020 osobě L. D., nar. XY, jenž s léčivem dále nakládal pro vlastní účely neoprávněné výroby psychotropní látky drogy hydrochlorid metamfetaminu, tj. pervitinu,
2) v přesně nezjištěné době dne 14. 4. 2020 v úmyslu neoprávněně vyrobit psychotropní látku drogu metamfetamin, tj. pervitin, s vědomím, že M. M., nar. XY, i v průběhu nouzového stavu vyhlášeného dne 12. 3. 2020, dováží z Polska léčivo s obsahem pseudoefedrinu pro účely neoprávněné výrobu metamfetaminu, tomuto po vzájemné předchozí dohodě předal v jeho bydlišti na adrese XY, finanční částku nejméně 350.000 Kč za účelem nákupu a dovozu celkem 5 kg léčiva zn. Cirrus s obsahem pseudoefedrinu (celkem 13.120 ks tablet), kdy každá tableta obsahuje nejméně 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, přičemž M. M. následně od přesně neustanovené osoby A. z Polska telefonicky objednal celkem 6 kg léčiva zn. Cirrus, poté prostřednictvím E. K., nar. XY, a své družky M. J., nar. XY, která za tímto účelem překročila dne 14. 4. 2020 v době kolem 22:00 hodin hranice Polska, do České republiky zajistil dovoz nejméně 6 kg (15.744 ks tablet) léčiva zn. Cirrus, ze kterých následně M. M. nejméně 4,5 kg léčiva zn. Cirrus (celkem 11.808 ks tablet) s obsahem nejméně 1.416,96 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu předal v přesně nezjištěné době dne 15. 4. 2020 osobě L. D., nar. XY, jenž s léčivem dále nakládal pro vlastní účely neoprávněné výroby psychotropní látky drogy hydrochlorid metamfetaminu, tj. pervitinu,
3) v přesně nezjištěné době dne 17. 4. 2020 v úmyslu neoprávněně vyrobit psychotropní látku drogu metamfetamin, tj. pervitin, s vědomím, že M. M., nar. XY, i v průběhu nouzového stavu vyhlášeného dne 12. 3. 2020, dováží z Polska léčivo s obsahem pseudoefedrinu pro účely neoprávněné výrobu metamfetaminu, tomuto po vzájemné předchozí dohodě předal v jeho bydlišti na adrese XY, finanční částku nejméně 770.000 Kč za účelem nákupu a dovozu celkem 11 kg léčiva zn. Cirrus s obsahem pseudoefedrinu (celkem 28.864 ks tablet), kdy každá tableta obsahuje nejméně 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, přičemž M. M. následně od přesně neustanovené osoby A. z Polska telefonicky objednal celkem 11 kg léčiva zn. Cirrus, poté prostřednictvím E. K., nar. XY, a své družky M. J., nar. XY, která za tímto účelem překročila dne 17. 4. 2020 v době kolem 22:00 hodin hranice Polska, do České republiky zajistil dovoz nejméně 11 kg léčiva zn. Cirrus, s obsahem nejméně 3.463,68 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu, které následně M. M. předal v přesně nezjištěné době dne 18. 4. 2020 osobě L. D., nar. XY, jenž s léčivem dále nakládal pro vlastní účely neoprávněné výroby psychotropní látky drogy hydrochlorid metamfetaminu, tj. pervitinu,
4) v přesně nezjištěné době kolem 17:00 hodin dne 2. 5. 2020 v úmyslu neoprávněně vyrobit psychotropní látku drogu metamfetamin, tj. pervitin, s vědomím, že M. M., nar. XY, i v průběhu nouzového stavu vyhlášeného dne 12. 3. 2020, dováží z Polska léčivo s obsahem pseudoefedrinu pro účely neoprávněné výrobu metamfetaminu, tomuto po vzájemné předchozí dohodě předal v jeho bydlišti na adrese XY, finanční částku nejméně 350.000 Kč za účelem nákupu a dovozu celkem 5 kg léčiva zn. Cirrus s obsahem pseudoefedrinu (celkem 13.120 ks tablet), kdy každá tableta obsahuje nejméně 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, přičemž M. M. následně od přesně neustanovené osoby A. z Polska telefonicky objednal celkem 10 kg léčiva zn. Cirrus, poté prostřednictvím E. K., nar. XY, a své družky M. J., nar. XY, která za tímto účelem překročila dne 2. 5. 2020 v době kolem 19:00 hodin hranice Polska, do České republiky zajistil dovoz nejméně 10 kg léčiva zn. Cirrus, ze kterých následně M. M. nejméně 4 kg léčiva zn. Cirrus (10.496 ks tablet) s obsahem nejméně 1.259,52 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu předal v přesně nezjištěné době dne 2. 5. 2020 osobě L. D., nar. XY, jenž s léčivem dále nakládal pro vlastní účely neoprávněné výroby psychotropní látky drogy hydrochlorid metamfetaminu, tj. pervitinu,
5) v přesně nezjištěné době od roku 2019 do 2. 5. 2020 v úmyslu zisku finančních prostředků prodejem léčiva s obsahem pseudoefedrinu, neoprávněně prodal osobě M. M., nar. XY, v jeho bydlišti na adrese XY, v celkem nejméně 5 případech vždy nejméně 230 až 250 gramů léčiva zn. Cirrus (celkem 603 až 656 ks tablet), kdy každá tableta obsahuje nejméně 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, za finanční částku 15.000 Kč až 16.000 Kč, a to s vědomím, že M. M. léčiva zneužije pro neoprávněnou výrobu psychotropní látky drogy hydrochloridu metamfetaminu, kdy tímto způsobem mu za celkovou finanční částku nejméně 75.000 Kč prodal nejméně celkem 1.150 gramů léčiva zn. Cirrus s celkovým obsahem nejméně 362 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu,
obviněný L. D. si tak v úmyslu zajištění prekurzoru pro uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky metamfetaminu a získání finančních prostředků jejím prodejem, i v průběhu nouzového stavu vyhlášeného dne 12. 3. 2020, prostřednictvím dalších osob financoval a zajistil dovoz nejméně 25 kg léčiva značky Cirrus (celkem 65.600 ks tablet), kdy každá tableta obsahuje nejméně 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu (celkem 7.872 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu), ze kterých je teoreticky možná výroba nejméně 4.625 gramů hydrochloridu metamfetaminu, kdy takto získané léčivo následně zneužil pro neoprávněnou výrobu a distribuci psychotropní látky drogy hydrochloridu metamfetaminu dalším osobám, či případně část léčiva sám se ziskem prodal dalším osobám, kdy sám v nejméně 5 případech prodal celkem nejméně 1.150 gramů léčiva značky Cirrus osobě M. M., nar. XY,
kdy skutečnost, že v daném případě se nejedná o léčivý přípravek, ale o prekurzor určený k výrobě psychotropních látek, jasně vyplývá již z faktu, že předmětné léčivo bylo předáváno vyloupané z blisterů, bez krabiček a návodů k užití, a bylo prodávané na váhu,
a tohoto trvajícího jednání se dopustil, ačkoliv k jakémukoliv nakládání a zacházení s omamnými a psychotropními látkami, nemá a nikdy neměl žádná oprávnění, přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a dále je zařazen do Seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), a prekursor efedrin (pseudoefedrin), je jako prekursor uvedený v přílohách k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2014 a v Nařízeních Rady (ES) č. 111/2005.
9. obviněný P. D.
poté, co D. K., nar. XY, v přesně nezjištěné době dne 16. 1. 2020 na přesně nezjištěném místě v Polsku zajistila nejméně 5 kg léčiva zn. Cirrus (13.120 ks tablet), s obsahem pseudoefedrinu, kdy každá tableta obsahuje nejméně 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, toto léčivo společně s D. K. dovezl do České republiky, následně po předchozí domluvě s osobou J. A., nar. XY, i s dalšími látkami a předměty určenými pro neoprávněnou výrobu psychotropní látky metamfetaminu (fosfor, jód, hydroxid sodný a podobně) toto léčivo převezli do objektu rekreační chatky č. e. XY v obci XY, okr. Česká Lípa, kde následně nejméně s osobami D. K., nar. XY, J. A., nar. XY, a P. M., nar. XY, v přesně nezjištěné době od 14:50 hodin dne 17. 1. 2020 do 17:15 hodin dne 18. 1. 2020 uskutečnil výrobu nejméně 860 gramů psychotropní látky drogy hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, přičemž většinu drogy si pro další distribuci ponechala D. K., a J. A., P. M. a P. D. obdrželi přesně nezjištěnou odměnu za zapůjčení prostoru a uskutečnění výroby v podobě části vyrobené drogy či finanční hotovosti,
obviněný P. D. tak úmyslně za účelem neoprávněné výroby psychotropní látky drogy hydrochloridu metamfetaminu z nejméně celkem 5 kg léčiva zn. Cirrus (celkem 13.120 ks tablet), s obsahem pseudoefedrinu, kdy každá tableta obsahuje nejméně 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu (celkem nejméně 1.574,4 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu), ze kterých je teoreticky možné vyrobit nejméně 925 gramů hydrochloridu metamfetaminu, společně s dalšími osobami uskutečnil výrobu nejméně 860 gramů směsi hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 3 T 6/2017-167, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 6 To 312/2017-184, odsouzen pro spáchání zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy k trestu odnětí svobody ve výměře 30 měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 15. 5. 2019,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv k jakémukoliv nakládání a zacházení s omamnými a psychotropními látkami nemá a nikdy neměl žádná oprávnění, přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a dále je zařazen do Seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), a prekursor efedrin (pseudoefedrin), je jako prekursor uvedený v přílohách k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2014 a v Nařízeních Rady (ES) č. 111/2005.
II.
Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim
5. Proti výše citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal dovolání prostřednictvím svého obhájce jednak obviněný L. D. , který tak učinil do všech jeho výroků. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvádí, že Vrchní soud v Praze pochybil, když narozdíl od soudu prvního stupně neaplikoval při ukládání trestu ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a nevyměřil mu trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, ačkoli obviněný učinil v nalézacím řízení prohlášení viny, přičemž tuto svoji vinu prohlásil v rozsahu větším, než jaká by dle jeho přesvědčení mohla být shledána na základě provedeného dokazování. Ačkoli obviněný ve svém dovolání výslovně uvádí, že nenapadá skutkové závěry krajského soudu, považuje za nezbytné poukázat na skutečnost, že část jemu vytýkaného jednání dle jeho názoru neměla oporu v procesně použitelných svědeckých výpovědích, ani v žádném listinném či jiném důkazu. Podle obviněného tak pro něho byla důkazní situace příznivá, a to i s ohledem na eventuální námitky vztahující se k nevěrohodnosti svědkyně E. K., pročež by bylo bývalo reálné, aby se mu v rámci dokazování podařilo přinejmenším významně ponížit množství dovezené látky, a to zejména u jednání popsaného pod bodem 8. 3) z 11 kg na 4 kg. Uvedené pak dle obviněného v různé míře platí i pro ostatní útoky, zejména pro jednání popsané pod bodem 8.5), když právě toto jednání rozšiřuje trestnou činnost dovolatele na zásadně delší časové období zasahující i do roku 2019. Přesto obviněný učinil prohlášení o vině ve shodě se všemi pro něho relevantními spoluobviněnými, a to poté, co nalézací soud sdělil, že vzhledem k rozsahu a složitosti kauzy případné prohlášení viny obviněných rozhodně zohlední, když je v takovém případě připraven zvažovat i postup podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na jím předestřenou důkazní situaci je tedy obviněný přesvědčen, že v daném případě byly všechny zákonné předpoklady pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody naplněny, přičemž soud prvního stupně je v odůvodnění svého rozhodnutí také přesvědčivě vysvětlil a obhájil. Podle obviněného by přitom mělo platit, že použije-li prvostupňový soud tuto možnost a nedopustí se přitom excesu při výkladu zákona, neměl by již odvolací soud za takovéto situace přistupovat k její změně.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Proti výše citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal prostřednictvím svého obhájce dovolání rovněž obviněný P. D. , a to do všech jeho výroků. V rámci svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to v důsledku porušení jeho práva na spravedlivý proces uložením nepřiměřeného trestu, jenž není úměrný hlediskům uvedeným v zákoně.
9. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v hlavním líčení učinil prohlášení o vině, kterýmžto podstatně přispěl k zjednodušení trestního řízení. S ohledem na důsledky a závažnost prohlášení viny je přitom využití tohoto institutu podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku důvodem k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody a je tedy zjevné, že je třeba na něj nahlížet jinak než na běžné doznání. S ohledem na tuto skutečnost má obviněný za to, že i v případě nenaplnění podmínek §58 tr. zákoníku je prohlášení o vině natolik podstatnou skutečností ovlivňující úvahy o trestu, jež musí být podstatným způsobem zohledněna v jeho prospěch. Obviněný má tedy za to, že odvolací soud jeho prohlášení o vině dostatečně nezohlednil při úvaze o trestu, když jím uložený trest odnětí svobody se měl správně pohybovat při dolní hranici zákonné trestní sazby.
10. Podle obviněného navíc odvolací soud v rámci ukládání trestu nesprávně vyhodnotil rovněž přitěžující okolnosti. V tomto směru obviněný konkrétně namítá, že s ohledem na jeho trestní minulost lze zohlednit pouze jeho odsouzení před téměř šesti lety , na jehož základě vykonal pouze 18 měsíců trestu odnětí svobody, zatímco podruhé nelze zohlednit jeho poslední odsouzení, jakož ani rozsudek, kterým bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. K ziskuchtivosti svého jednání pak obviněný namítá, že nepáchal trestnou činnost s úmyslem obohatit sebe, ale s úmyslem zajistit svoji rodinu a zejména nevlastní dceru, ve vztahu k níž v té době probíhalo řízení o svěření do péče, a to za situace, kdy si obviněný podle svého tvrzení nedokázal sehnat práci z důvodu své trestní minulosti. K době, rozsahu, účastenství a rozmyslu v jeho jednání dovolatel uvádí, že tyto nemohou být hodnoceny jako přitěžující okolnosti, neboť v porovnání se spoluobviněnými se nejedná o dlouhodobou, závažnou či racionálně páchanou trestnou činnost. Obviněný nadto podle svého tvrzení nebyl součástí žádné skupiny obviněných, která páchala trestnou činnost zcela samostatně, bez jeho vědomí či součinnosti, plánovitě, organizovaně a dlouhodobě. Rovněž ke svému podílu na dokonání skutku obviněný rozporuje, že by se podílel na obstarávání látek pro výrobu pervitinu a zdůrazňuje, že nebyl organizátorem varu drogy, ani nezajišťoval místo a prostředky pro její výrobu. Obviněný má tedy za to, že odvolací soud měl při ukládání trestu výrazněji zohlednit především existující polehčující okolnosti, tedy jeho doznání, prohlášení viny, spolupráci se soudem prvního stupně, kterou přispěl k dokazování v dalším řízení s ostatními spoluobviněnými a zejména jeho lítost. U ložením trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let rozsudkem odvolacího soudu tak došlo v rozporu s výše uvedenými skutečnostmi k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, jež odporuje ustanovením §38 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, §39 odst. 5 tr. zákoníku a §41 tr. zákoníku.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. K podaným dovoláním obou obviněných zaslala své písemné stanovisko ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 1 NZO 521/2022-18, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že v daném případě je třeba poukázat na skutečnosti zdůrazněné odvolacím soudem, tedy že ačkoli se oba obvinění dopustili trestné činnosti různou měrou, tak u obou z nich byl zákonem předpokládaný typový stupeň narušení zákonem chráněného zájmu zásadním způsobem překročen. V předmětné trestní věci se jednalo o velmi závažnou trestnou činnost, byla páchána skupinou osob jednajících ve spolupachatelství, přičemž v poměrně krátké době došlo k dovozu značného množství léků s obsahem pseudoefedrinu a následné výrobě pervitinu ve velkém rozsahu.
13. Pokud jde o námitky jednotlivých dovolatelů, pak u obviněného L. D. nebyla dle státní zástupkyně nalézacím soudem dostatečným způsobem vyhodnocena osoba tohoto dovolatele a povaha jím spáchané trestné činnosti. Tento obviněný financoval a zajistil dovoz 25 kg léků s obsahem pseudoefedrinu, z nichž bylo vyrobeno 4.625 g pervitinu, přičemž další značné množství léku prodal dalším osobám k témuž účelu, tzn. že znak velkého rozsahu podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tak byl zásadním způsobem překročen. S ohledem na trestní minulost obviněného státní zástupkyně zdůrazňuje, že jde o pachatele, který byl v minulosti již jedenáctkrát soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost a byť jsou tato odsouzení spojena s účinky zahlazení, je třeba dovodit, že tento obviněný již od roku 1994, kdy byl poprvé soudně trestán, nevedl řádný život. Uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tak podle státní zástupkyně nepřichází v případě tohoto dovolatele v úvahu. Státní zástupkyně přitom zdůrazňuje, že aplikace ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku není postupem obligatorním po prohlášení viny obviněnými, jako je tomu pouze v případě spolupracujícího obviněného podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, nýbrž jej lze aplikovat při dodržení tří zákonných podmínek, které musí být splněny vždy kumulativně.
14. K námitkám obviněného P. D. státní zástupkyně uvedla, že soudem prvního stupně vyměřený trest v trvání pěti let je s ohledem na jeho osobu a charakteru trestné činnosti trestem velmi mírným, když je třeba poukázat na skutečnost, že se jedná o speciálního recidivistu, který má v opise Rejstříku trestů již tři záznamy pro drogovou trestnou činnost. K poslednímu odsouzení však nebylo přihlíženo z důvodu recidivy, neboť dané odsouzení zakládá kvalifikační znak opětovného spáchání ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nicméně i předchozí odsouzení obviněného se vztahují k drogové trestné činnosti, když ve druhém z nich bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Na obviněného tak bylo již opakovaně působeno nepodmíněným trestem odnětí svobody, přičemž z posledního výkonu trestu byl propuštěn dne 13. 12. 2019. Podle státní zástupkyně je tedy třeba konstatovat, že výkon tohoto trestu nesplnil svůj výchovný účel, neboť nyní projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil záhy poté, pročež je trest, který mu byl pravomocně uložen, na místě považovat za trest zcela přiměřený všem zákonným hlediskům rozhodným pro ukládání trestu.
15. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že se shoduje s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí, přičemž má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, pročež obviněnými deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Za tohoto stavu věci státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
16. Vyjádření státní zástupkyně k dovoláním podaným obviněnými bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům obou obviněných k jejich případným replikám, které však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyly tomuto soudu nikterak předloženy.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou jednotlivá dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
18. Po prostudování podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Jak již bylo konstatováno shora, oba obvinění svá dovolání podali s odkazem na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy proto, že se domnívají, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu bylo do 31. 12. 2021 možné namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo že šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Tyto zásady však bylo možné i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. Článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). S těmito principy se přitom ve své rozhodovací praxi plně ztotožnil i Nejvyšší soud jako soud dovolací.
22. V době rozhodování Nejvyššího soudu je přitom od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, (v nezměněné dikci) nově vymezen pod písmenem h) téhož ustanovení. Nově pak byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 vložen pod písmenem g) nový (samostatný) dovolací důvod spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat:
- správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno,
- procesní bezvadnost provedeného dokazování a
- správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
23. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
24. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu (srov. Například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§265f odst. 2 tr. řádu). Oběma dovolatelům přitom lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci uplynula po datu 1. 1. 2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu. Námitky dovolatelů přitom po obsahové stránce odpovídají platnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022.
25. Mimo to Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „ práva na spravedlivý proces “ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
26. Nejvyšší soud následně v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolací námitky obviněných L. D. a P. D. splňují kritéria jimi uplatněného či jiného dovolacího důvodu. Po prostudování předmětného spisového materiálu, jakož i obsahu obou podaných dovolání přitom dospěl k závěru, že námitky obviněných jimi uplatněnému, ale ani žádnému jinému v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu taxativně uvedenému dovolacímu důvodu (a to jak ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak ve znění účinném od 1. 1. 2022) neodpovídají. Obvinění totiž veškeré své výhrady zaměřili výhradně proti trestům uloženým odvolacím soudem, které oba obvinění považují za nepřiměřené, když obviněnému P. D. měl být podle jeho přesvědčení vyměřen trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby a obviněnému L. D. trest pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, a to za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
27. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, vůbec neodpovídá, přičemž ji není možné podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460).
28. K tomu lze dále odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „ Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu .”
29. K výroku o trestu, na který ve svých podaných dovoláních oba obvinění odkazují, lze výslovně vztáhnout dva dovolací důvody, a to důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021 označený jako písm. h)], resp. důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021 označený jako písm. i)], nicméně ani jeden z těchto dovolacích důvodů obvinění výslovně neuplatnili, resp. dovolací důvod chybně označili citací zákonného znění §265b odst. 1 tr. řádu účinného do 31. 12. 2021, byť svá dovolání podali již za účinnosti novelizovaného znění trestního řádu provedeného zákonem č. 220/2021 Sb. (tedy po 1. 1. 2022). Avšak i za situace, kdy by tak učinili a dovolací důvod řádně označili podle platné právní úpravy, nebyly by jimi užité dovolací námitky pod některý z těchto dovolacích důvodů podřaditelné. První z těchto důvodů [tj. podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu] totiž spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu žádného pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů [tj. podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu] pak spočívá v situaci, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což však není situace přiléhavá nyní projednávané věci. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím těchto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
30. Jde-li o obviněným L. D. požadovanou aplikaci ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, pak platí, že tato je toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, tzn. že oproti obligatornímu postupu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku (který se uplatní jen v případě tzv. spolupracujícího obviněného, což však není případ jmenovaného dovolatele), jde o fakultativní postup soudu, který tak není povinen dané ustanovení v konkrétním případě využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. podle již citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) přitom platí, že pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. řádu, a to ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [tj. s účinností od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené mírnosti či přísnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnosti zmírnit postupem podle §58 odst. 1 tr. zákoníku ukládaný trest, tedy možnosti jeho uložení pod spodní hranicí zákonné trestní sazby vztahující se na trestný čin, jímž byl obviněný v konkrétní trestní věci pravomocně uznán vinným. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán ryze na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
31. Poukazuje-li tedy obviněný L. D. na vlastní, ryze hypotetický průběh dokazování a jeho výsledek - a to přes skutečnost, že jím rozporované důkazy nebyly prováděny v důsledku jím učiněného prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 1 tr. řádu, které bylo soudem prvního stupně přijato za současného rozhodnutí o upuštění o provádění dokazování v rozsahu tohoto prohlášení, nicméně právě o tyto důkazy opírá svoji úvahu, že jeho prohlášení viny by mělo být hodnoceno výrazněji v jeho prospěch, jelikož jej učinil rovněž ve vztahu k jednání, které by mu nebylo možno prokázat - jedná se zjevně toliko o námitku pouhé nepřiměřenosti trestu v důsledku nevyužití fakultativního postupu podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, která však, jak již bylo výše uvedeno, žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá. V nyní posuzovaném případě je rozhodné, že obviněný L. D. byl v souladu s §283 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od osmi do dvanácti let, přičemž soudem druhého stupně mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon jej vrchní soud zařadil do věznice mírnějšího typu, využívajíce ve prospěch obviněného moderačního ustanovení podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se přitom podává, že soud druhého stupně v této souvislosti zohlednil zejména konkrétní povahu a závažnost obviněným spáchaného činu, dosavadní způsob jeho života a jeho doznání učiněné v rámci prohlášení viny, tedy okolnosti obecně předpokládané ustanoveními §37 až §39 tr. zákoníku a vyjmenované společně s dalšími okolnostmi v rozhodnutí nalézacího soudu, na něž odvolací soud odkázal, jak je zřejmé zejména z bodů 14. a 20. odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu. Přitom poukázal především na vysokou společenskou škodlivost předmětné trestné činnosti, kterou zvyšuje fakt, že obviněný financoval a zajistil dovoz množství léků za účelem výroby 4.625 g pervitinu, čímž velmi výrazným a zásadním způsobem přesáhl zákonem předpokládaný typový stupeň narušení zákonem chráněného zájmu. Vrchní soud rovněž zdůraznil trestní minulost jmenovaného dovolatele, z čehož je zjevné, že dospěl k závěru, že ačkoli jsou předchozí odsouzení obviněného zahlazena, z jejich četnosti je na místě vyvodit příslušené závěry o pachatelově postoji ke společenským hodnotám a lze usoudit, že obviněný před spácháním projednávaného činu nevedl řádný život, má sklony k páchání trestné činnosti, pročež spáchání další trestné činnosti nebylo jen náhodným jevem. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je tedy zřejmé, že tento soud si byl při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vědom klíčových zásad pro ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, když po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu ve vztahu k obviněnému L. D. dospěl k závěru, že je na jeho osobu třeba působit trestem odnětí svobody vyměřeným na samé spodní hranici zákonné trestní sazby vztahující se na trestný čin, jímž byl pravomocně uznán vinným, jehož způsob výkonu je na místě moderovat postupem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku.
32. Rovněž poukazuje-li obviněný P. D. na své osobní a rodinné poměry, předchozí odsouzení, prohlášení viny, lítost a porovnává-li své jednání se spoluobviněnými v téže trestní věci s tím, že na pozadí těchto námitek vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu, v důsledku čehož namítá, že jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je třeba považovat za nepřiměřeně přísný, jedná se zjevně toliko o námitku pouhé nepřiměřenosti trestu, která však, jak již bylo výše uvedeno, žádnému ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu neodpovídá. Obviněný P. D. byl v souladu s §283 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od dvou do deseti let, přičemž soud druhého stupně mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let. Z přesvědčivého odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se přitom podává, že v rámci procesu individualizace trestu vyšel vrchní soud z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v §39 tr. zákoníku, když konkrétně výraznějším způsobem zohlednil poznatky k osobě obviněného (a to zejména jeho dosavadní trestní minulost a skutečnost, že dříve uložený trest odnětí svobody nesplnil vůči jeho osobě svůj preventivní a výchovný účel), dále povahu a závažnost spáchaného trestného činu, přičemž neopomenul vzít v potaz ani polehčující okolnost v podobě prohlášení viny osobou obviněného, jak je zřejmé zejména z bodů 14. a 21. odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tedy zřejmé, že si byl tento soud při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vědom klíčových zásad pro ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, když po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu ve vztahu k obviněnému P. D. dospěl k závěru, že je na jeho osobu třeba působit trestem odnětí svobody vyměřeným v horní polovině zákonné trestní sazby vztahující se na trestný čin, jímž byl pravomocně uznán vinným. S přihlédnutím k úvahám odvolacího soudu o ukládaném trestu lze přitom uzavřít, že ani v tomto případě se příslušný soud v rámci své rozhodovací činnosti nezpronevěřil imperativům přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti ukládaných trestních sankcí.
33. Za zcela irelevantní je pak třeba označit zmatečnou a ničím nepodloženou námitku obviněného P. D. stran chybného zhodnocení jeho podílu na trestné činnosti dovozem drogy, když z této je zjevné, že obviněný se nesnaží o vyvrácení skutkových závěrů učiněných nalézacím soudem v souladu s jeho vlastním prohlášením viny. K tomuto ostatně nevznáší žádné bližší námitky kromě uvedení citací útržků z výroku o vině, v nichž podle jeho mínění není zmíněno ničeho o obstarávání látek určených pro výrobu pervitinu. Obviněný ovšem zcela přehlíží, že podle skutkových závěrů nižších soudů to byl právě on, kdo společně se spoluobviněnou D. K. látku zajištěnou na území Polska za účelem výroby pervitinu dovezl do České republiky, v důsledku čehož lze konstatovat, že se podílel i na obstarání této látky, nikoli pouze na vlastní výrobě drogy.
34. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v nyní posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu osobám jednotlivých dovolatelů, neboť odvolací soud řádně zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, přičemž ve svém rozsudku uvedl veškeré okolnosti, které jej vedly k uložení nových trestů odnětí svobody osobám obviněných. Nejvyšší soud tedy nemohl námitky obviněných z hlediska zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů vyhodnotit jako oprávněné, jelikož námitky zaměřené výhradně proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností - jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a v případě obviněného L. D. vyměřený bez užití moderačního ustanovení na samé spodní hranicí zákonné trestní sazby, včetně námitky brojící proti nevyužití fakultativní možnosti postupu podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku - nemohou být relevantně uplatněny v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu (a to ve znění účinném do 31. 12. 2021, stejně jako ve znění účinném od 1. 1. 2022).
VI.
Závěr
35. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2021, sp. zn. 15 To 76/2021, v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněných L. D. a P. D. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, pročež tato dovolání odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. O odmítnutí obou dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu