ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.844.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 844/2022-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2022 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného L. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 5 To 99/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 160/2021, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 5 To 99/2022.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 4 T 191/2020.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265 l odst. 4 tr. řádu se obviněný L. Š., nar. XY, nebere do vazby .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 2. 2022, č. j. 9 T 160/2021-117, byl obviněný L. Š. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, za které byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného L. Š. zaměřeným toliko proti výroku o uloženém trestu, jakož i odvoláním státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné, která svůj řádný opravný prostředek podala v neprospěch obviněného a zaměřila jej do výroku o vině i o trestu.
3. O odvolání obviněného L. Š., jakož i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné, podaného v neprospěch tohoto obviněného, rozhodl Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 16. 5. 2022, č. j. 5 To 99/2022-134, tak, že obě podaná odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
4. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Karviné se obviněný L. Š. předmětné trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 14. 9. 2021 v době kolem 10:30 hodin v XY, okres Karviná, poblíž domu č. XY na ulici XY, na travnaté ploše vedle řadové garáže, v podnapilém stavu a po předchozí hádce nejprve L. B., svoji bývalou družku, která před ním začala utíkat, v úmyslu zastavit ji doběhl a zezadu do ní strčil rukama do oblasti ramen takovou razancí, že upadla na zem na břicho, a když se přetočila na záda a chtěla se postavit, strhl jí z krku stříbrný řetízek, a když se postavila, tak jí z čepice s kšiltem, kterou měla na hlavě, vzal sluneční brýle, načež L. B. z místa utekla, čímž L. B. způsobil škodu ve výši nejméně 350 Kč, přičemž v důsledku jeho jednání neutrpěla jmenovaná žádné poranění.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2022, č. j. 5 To 99/2022-134, kterým byla podle §256 tr. řádu zamítnuta odvolání obviněného i státní zástupkyně podaná proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 2. 2022, č. j. 9 T 160/2021-117, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání ze dne 1. 8. 2022, č. j. 1 NZO 5037/2022-25, neboť se neztotožnil s právními závěry soudů nižších stupňů stran projednávaného trestného jednání obviněného L. Š. Z tohoto důvodu rozhodnutí krajského soudu napadl v celém rozsahu, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. řádu, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení projednávaného skutku, tzn. že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Konkrétně nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) namítl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud zjištěný skutek z hlediska hmotného práva posoudily jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
6. Za hlavní důvod toho, že dotčený skutek nebyl soudy obou nižších stupňů posouzen jako zločin loupeže, nejvyšší státní zástupce označil pochybnosti obou soudů nižších stupňů o naplnění zavinění, resp. úmyslu obviněného. Podle odůvodnění rozsudku okresního soudu nebylo spolehlivě prokázáno, že v okamžiku, kdy obviněný poškozenou srazil na zem, takto činil v úmyslu odcizit jí věci, přičemž dále rozvedl okolnosti, na jejichž základě dospěl k závěru, že zmocněním se věcí chtěl poškozenou spíše potrestat než dokonat dříve pojatý úmysl zmocnit se jejích věcí za použití násilí. Podle názoru krajského soudu ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by se obviněný při útoku dotkl těla poškozené nebo strhl jí řetízek z krku způsobem zanechávajícím stopy na jejím těle, nehledě na to, že poškozená měla v době útoku u sebe ještě další věci, které jí však obviněný neodcizil.
7. Nejvyšší státní zástupce je naproti tomu přesvědčen, že úmysl obviněného byl zcela zřejmý již ve chvíli, kdy poškozenou zezadu povalil na zem, neboť příčinná souvislost mezi jeho fyzickým útokem a zmocněním se osobních věcí poškozené je zcela zjevná. V souladu s publikovanou judikaturou (vztahující se k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu loupeže) nejvyšší státní zástupce podotkl, že skutková podstata tohoto zločinu je naplněna rovněž za situace, kdy pachatel začal uskutečňovat násilí z jiné pohnutky a až v průběhu svého útoku pojal úmysl zmocnit se cizí věci. Z toho vyplývá, že i v případě, že by jako násilné jednání obviněného bylo posouzeno toliko strčení do poškozené a svůj úmysl odejmout poškozené její věci by obviněný pojal až ve chvíli, kdy ležela na zemi, by jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin loupeže.
8. Za irelevantní označil nejvyšší státní zástupce úvahy obou nižších soudů o motivu jednání obviněného neboli úvahy o tom, jakým způsobem naložil s věcmi poškozené poté, co se jich zmocnil. Naopak namítl, že podle stávající právní úpravy obviněný svým jednáním nemusí směřovat k trvalému přisvojení si násilím získané věci, neboť pro naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže zcela postačuje úmysl směřující i k přechodnému užívání věci či dokonce k jejímu zničení. Samotná skutečnost, že na straně obviněného nebyl dán zištný motiv, tedy nikterak nevylučuje naplnění zákonných znaků zločinu loupeže.
9. Následně nejvyšší státní zástupce dodal, že pro posouzení naplnění zákonných znaků skutkové podstaty tohoto zločinu není podstatná ani intenzita použitého násilí (nehledě na to, že obviněný Š. se povalením poškozené a stržením jejího řetízku a odcizením slunečních brýlí zjevně dopustil násilného jednání větší intenzity). Použití násilí menší či malé intenzity, event. vyslovení pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu krádeže, neboť z hlediska naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže není podstatná intenzita použité síly, nýbrž skutečnost, že její vynaložení bylo prostředkem k tomu, aby byl překonán odpor poškozené.
10. Rovněž ke konstatování soudů nižších stupňů stran zanedbatelné hodnoty odcizených věcí nejvyšší státní zástupce zaujal odmítavé stanovisko, neboť zákonodárce v rámci naplnění zákonných znaků tohoto zločinu nestanovil spodní hranici způsobené škody, nehledě na to, že u tohoto zločinu je zájem na ochraně cizího majetku až sekundárním objektem, zatímco prvořadým předmětem ochrany je osobní svoboda člověka.
11. Na základě výše uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce shrnul, že jednání obviněného podle jeho mínění naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž je možný i souběh s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pokud za dané situace lze o jednočinném souběhu těchto trestných činů vůbec uvažovat. Jelikož však soud prvního stupně jednání obviněného nesprávně právně kvalifikoval jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, kterou následně nenapravil ani odvolací soud, třebaže k tomu měl na podkladě odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné podaného v neprospěch obviněného vytvořeny všechny potřebné procesní podmínky. Tím tak i krajský soud své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
12. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání postupoval podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2022, č. j. 5 To 99/2022-134, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. řádu a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je nutné v posuzované věci rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil nejvyšší státní zástupce v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
13. K podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se ve svém písemném stanovisku ze dne 19. 8. 2022, podaným prostřednictvím své obhájkyně, vyjádřil obviněný L. Š. (dále jen „obviněný“), který úvodem předeslal, že podle jeho názoru odvolací soud v projednávané věci rozhodl zcela správně, pročež dovolání nejvyššího státního zástupce považuje za zcela nedůvodné.
14. V souvislosti s tvrzením nejvyššího státního zástupce o naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže obviněný namítl, že do poškozené strčil pouze z důvodu, že ji chtěl zabránit v jejím odchodu. Tato skutková okolnost je zcela v souladu s výpovědí poškozené, která u hlavního líčení potvrdila, že ji chtěl obviněný toliko zastavit, přičemž neměl v úmyslu ji nikterak ublížit. Proto nelze přisvědčit argumentaci dovolatele, že úmysl obviněného zmocnit se věcí poškozené je nutno dovodit již ve chvíli, kdy do poškozené strčil. Navíc byl v danou chvíli pod vlivem požitého alkoholu a poškozená jej rozhněvala přerušením jejich rozhovoru a svým náhlým odchodem, takže jeho motivace v okamžiku fyzického útoku byla zcela jiná než zmocnění se jejích osobních věcí. Z toho je rovněž zjevné, že úmysl vzít poškozené řetízek a sluneční brýle pojal až po svém fyzickém útoku neboli po povalení poškozené na zem.
15. K tvrzení nejvyššího státního zástupce, že úmysl pachatele nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, kterou útokem získal, obviněný namítl, že dovolatelovy odkazy na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu nejsou pro projednávaný případ přiléhavé. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že k odejmutí předmětných věcí poškozené došlo až po fyzickém útoku, a to zcela náhle, když obviněný pojal úmysl poškozené ublížit. V žádném případě se tedy nejednalo o situaci, kdy by si předem promyslel, že poškozené její věci odejme a za tímto účelem vyvine fyzické násilí.
16. Pokud dovolatel polemizuje s úvahami soudů nižších stupňů stran nízké míry intenzity použitého násilí a s odkazem na konstantní judikaturu poukazuje na to, že podstatná je nikoli intenzita síly, ale její vynaložení k překonání odporu poškozené, obviněný i tuto námitku odmítl. V daném případě použil svoji sílu toliko z důvodu, aby poškozené zabránil v jejím odchodu, neboť s ní chtěl probrat další trvání jejich partnerského vztahu. Sílu, kterou vůči poškozené vyvinul, tedy nepoužil k tomu, aby pozbyla své osobní věci. Obviněný znovu zdůraznil, že úmysl odejmout její věci pojal až v době, kdy poškozená již žádný odpor nekladla, přičemž samotná hodnota věcí, které poškozené vzal, nehrála při rozhodování nalézacího soudu žádnou roli ve smyslu, jakým způsobem bude jeho protiprávní jednání hmotněprávně kvalifikováno. Z tohoto důvodu výklad nejvyššího státního zástupce vázaný k problematice hodnoty věcí, kterých se pachatel zmocní v případě loupeže, obviněný odmítl jako nepřiléhavý, a tedy zcela neopodstatněný.
17. Na základě výše uvedených skutečností má obviněný L. Š. za to, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, případně aby jej podle §265j tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Pokud by však Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutné rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil obviněný i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
18. Vyjádření obviněného k podanému dovolání, učiněné prostřednictvím jeho obhájkyně, bylo následně Nejvyšším soudem zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
19. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že k výše uvedenému stanovisku podanému prostřednictvím své obhájkyně zaslal ještě další, vlastní rukou psané vyjádření ze dne 25. 8. 2022 sám obviněný. V jeho rámci doplnil, že stříbrný řetízek a sluneční brýle, které dne 14. 9. 2021 poškozené odcizil, nejsou pro jeho osobu „věcí cizí“, neboť jde o předměty, které mu za částku 400 Kč prodala paní R. Z. Tyto osobní věci poškozená tedy nosila již v průběhu jejich vzájemného poměru. Navíc dodal, že v období předcházejícím inkriminovanému dni 14. 9. 2021 se společně s družkou L. B. opakovaně usmiřovali a následně zase rozcházeli, když se však jednalo o jakési demonstrativní chování nebo citové vydírání. Ostatně ani v tento den nedošlo k jejich skutečnému rozchodu, což může Nejvyššímu soudu potvrdit sama poškozená, pokud by ve věci bylo nařízeno veřejné zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je podané dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda toto podání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
21. Po jeho prostudování shledal, že nejvyšší státní zástupce všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež Nejvyšší soud předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
23. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání odkázal na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obecně přitom platí, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, kterak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vyjma toho předmětný dovolací důvod musí být v dovolání odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze případně vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
24. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal rovněž na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé variantě. Z obecného hlediska tento dovolací důvod obsahuje dvě alternativy relevantních důvodů – pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí nalézacího soudu z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu, tedy bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí postupem podle §254 tr. řádu. Pod druhou alternativu naopak spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle §256 tr. řádu, je možné dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu uplatit jen v jeho druhé alternativě, a to za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ročník 2002, sv. 18, pod č. T 423). Proto podstatou této alternativy je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, avšak tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
25. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
26. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání nejvyššího státního zástupce splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování obsahu jeho dovolání, jakož i připojeného spisového materiálu dovolací soud dospěl k závěru, že námitky dovolatele uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. řádu odpovídají a po jejich posouzení je vyhodnotil jako oprávněné, v důsledku čehož jim svým usnesením vyhověl.
V.
K meritu věci
27. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání podřadil všechny výhrady směřující proti výroku o vině pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, když konstatoval, že Okresní soud v Karviné provedl dokazování v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu, tedy náležitým způsobem a v potřebném rozsahu, nicméně projednávané jednání obviněného L. Š. nesprávně právně kvalifikoval jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a nikoli jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. S jeho skutkovými i právními závěry se následně nesprávně ztotožnil též Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací. Nejvyšší státní zástupce však tuto hmotněprávní argumentaci obou soudů nižších stupňů odmítl, a to ve všech výše zmíněných okolnostech.
28. V obecné rovině platí, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Předmětem zákonné ochrany je v tomto případě osobní svoboda (tzv. primární objekt) a majetek, jehož se pachatel usiluje zmocnit (tzv. sekundární objekt). Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného (nebo očekávaného) odporu napadené osoby. Z hlediska subjektivní stránky se ke spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění, a to alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání (prostřednictvím kterého chce překonat odpor oběti), tak k tomu, aby se cizí věci zmocnil. Úmysl pachatelem však nemusí směřovat k trvalé dispozici s cizí věcí, neboť zcela postačí i úmysl směřující ke zmocnění se cizí věci za účelem jejího přechodného užívání nebo jejího zničení.
29. Ve vztahu k nyní projednávanému skutku, jehož se svým jednáním dopustil obviněný L. Š., Okresní soud v Karviné dospěl k závěru, že nebylo spolehlivě prokázáno, že již v okamžiku, kdy obviněný poškozenou „žduchl“ na zem, takto činil v úmyslu odcizit jí její věci. V této souvislosti konstatoval, že obviněného rozhněvalo, že ve finální fázi hádky se s ním poškozená již odmítla bavit a rozhodla se odejít, v reakci na což se v hněvu rozhodl, že ji zastaví. Nicméně – jak soud prvního stupně konstatoval – není vyloučeno, že teprve ve chvíli, kdy poškozená ležela na zemi, se rozhodl, že ji potrestá tím, že ji vezme řetízek a oblíbené sluneční brýle. V tuto dobu však již proti ní neužil násilí, předmětné osobní věci ji pouze odcizil a poškozená z místa následně utekla (viz bod 15. odůvodnění rozsudku okresního soudu).
30. Podobně také Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací stran naplnění subjektivní stránky trestného činu shrnul, že obviněný v době, kdy s poškozenou hovořil, byl pod značným vlivem alkoholu, přičemž v okamžiku, kdy poškozená nechtěla v jejich společném rozhovoru pokračovat a rozhodla se z jeho společnosti odejít, ho tato skutečnost natolik rozčílila, že ji v tom odchodu následně zabránil. Pokud ji však strhl řetízek z krku a odcizil sluneční brýle, nebylo prokázáno, že by se současně dotkl jejího těla nebo je strhával násilným způsobem zanechávajícím stopy na jejím těle – ostatně ani pořízené fotografie, které jsou součástí spisového materiálu, nevypovídají o použitém násilí popsaném v obžalobě. K tomu odvolací soud dodal, že poškozená měla v době útoku u sebe ještě další věci, které jí obviněný mohl odcizit, což však neučinil. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu, s nímž se zcela ztotožnil (viz bod 6. odůvodnění usnesení krajského soudu).
31. Jak bylo uvedeno v rámci obecné části, naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je možné nejen v úmyslu přímém, ale rovněž v úmyslu nepřímém. V tomto smyslu Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vyložil, že o nepřímý úmysl se ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jedná i v případě, pokud cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného (přičemž eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně byla pachateli nepříjemná), pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004 sp. zn. 11 Tdo 919/2004, uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.).
32. Pokud tedy bylo z provedených skutkových zjištění dovozeno, že obviněný L. Š. dne 14. 9. 2021 po předchozí hádce svoji družku, poškozenou L. B., která před ním utíkala, doběhl a zezadu do ní rukama strčil s takovou razancí, že upadla na zem na břicho, poté se přetočila na záda a v tuto chvíli jí z krku strhl stříbrný řetízek a následně jí ještě z kšiltové čepice odcizil sluneční brýle, je zcela zjevné, že věděl, že násilným překonáním jejího odporu může způsobit protiprávní následek a s tímto následkem byl přinejmenším srozuměn. Obviněný Š. si tímto způsobem počínal proto, aby poškozenou přinutil podvolit se jeho vůli a aby s ním pokračovala v jejich rozhovoru, přitom však zcela ignoroval nedotknutelnost její osobní svobody a posléze i jejího majetku.
33. Jak již dříve Nejvyšší soud ve své judikatuře deklaroval, jde o takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že poruší zájem společnosti na ochraně osobní svobody a majetku – což odůvodňuje naplnění nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1414/2014). Ostatně z výpovědi samotné poškozené L. B. jednoznačně vyplynulo, že podobného násilí se vůči její osobě obviněný v minulosti dopouštěl opakovaně (č. l. 90).
34. Obviněný ve svém vyjádření namítl určité nestandardní okolnosti, za kterých se jeho útok odehrál, když především uvedl, že není pachatelem, který si předem vyhlédl osobu, na kterou posléze násilně zaútočil za účelem vlastního obohacení se o cizí věc. Mezi ním a poškozenou panoval partnerský vztah, který byl v inkriminovaném období provázen častými hádkami, včetně oboustranného citového vydíráním, v rámci kterého docházelo i k opakovaným demonstrativním rozchodům a následným usmiřováním. Přesto však ani závažné partnerské neshody, které vyvrcholily násilným útokem obviněného vůči poškozené, nemají na posouzení projednávaného jednání obviněného žádný vliv. V tomto smyslu Nejvyšší soud již dříve judikoval, že motiv spočívající v řešení partnerských neshod se projeví spíše ve způsobu spáchání uvedeného zločinu, nicméně sám o sobě rozhodně nevylučuje úmyslné zavinění na straně obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1414/2014).
35. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání zcela správně upozornil mimo jiné i na skutečnost, že o úmyslu pachatele zmocnit se cizí věci ve smyslu naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku může svědčit též bezprostřední časová souvislost mezi útokem a následným odcizením věcí poškozené. K posouzení otázky příčinné souvislosti (tj. spojitosti mezi příčinou a následkem) přitom Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně označil jako klíčovou skutečnost, že pachatel se zmocnil cizí věci v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného, který byl v důsledku jeho násilného jednání neschopen adekvátní reakce, čímž je dán kauzální nexus (příčinná souvislost) mezi fyzickou agresivitou pachatele a zmocněním se cizí věci. Z právě uvedené tak plyne, že o zločin loupeže jde i v případě, kdy pachatel začal uskutečňovat násilí nebo pohrůžku bezprostředním násilím z jakékoliv jiné pohnutky a až v průběhu svého útoku pojme úmysl zmocnit se věci poškozené osoby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1470/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1649/2016, apod.).
36. Obviněnému L. Š. proto nelze dát za pravdu, pokud ve svém vyjádření namítl, že ve chvíli, kdy do poškozené zezadu strčil, měl v úmyslu ji pouze zastavit a úmysl odcizit jí její oblíbené věci pojal až po fyzickém útoku, tj. po jejím povalení na zem a nikoli v jeho průběhu. Fyzický útok obviněného však nelze skutkově omezit pouze na okamžik, kdy poškozenou povalil na zem, byť lze připustit, že v první chvíli mohl chtít pouze zabránit jejímu odchodu. Z provedeného dokazování však jednoznačně vyplývá, že jeho násilný útok jednoznačně pokračoval tím, že proti vůli své družky jí odcizil řetízek a sluneční brýle, čímž je i v nyní posuzovaném případě bez důvodných pochybností dovozena příčinná souvislost mezi jím vedeným fyzickým násilím a zmocněním se věcí, které mu nepatřily. Ostatně sama poškozená mu své osobní věci dobrovolně vydat nechtěla, pročež je zcela nepodstatné, zda obviněný svůj úmysl zmocnit se cizí věci pojal předem, nebo až v průběhu svého násilného jednání po pádu poškozené na zem. Pokud obviněný v tomto smyslu označil judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou odkázal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání za nepřiléhavou, nelze tomuto mínění nikterak přisvědčit, ba přímo naopak.
37. Taktéž další námitku nejvyššího státního zástupce, ve které tento označil úvahy obou nižších soudů stran toho, jaký byl motiv jednání obviněného, resp. kterak obviněný naložil s věcmi poškozené poté, co se jich zmocnil, za zcela nepodstatnou, dovolací soud uznal za zcela důvodnou. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již nejednou judikoval, že k naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže není nutné, aby úmysl pachatele směřoval k trvalé dispozici s věcí, jíž se za užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí hodlá zmocnit, neboť zcela postačuje i úmysl směřující ke zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení. K naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže tak dojde tím, že pachatel úmyslně vyloučil oprávněnou osobu z vykonávání její moci nad její věcí, přičemž tak učinil za použití násilí, čímž se předmětná věc dostala do jeho dispozice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 807/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 872/2012). Ostatně z hlediska dokonání zločinu loupeže podle §173 tr. zákoníku není ani rozhodné, jak dlouhou dobu si pachatel cizí věc ponechal u sebe, tedy zda ji následně užíval nebo zda ji vyhodil či zničil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 636/2018).
38. Pokud tedy obviněný namítl, že na jeho straně nebyl dán zištný motiv, je nutné i tuto jeho námitku odmítnout, neboť ani absence ziskuchtivé motivace z jeho strany nevylučuje naplnění zákonných znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnost, zda se pachatel zmocnil cizí věci s úmyslem si ji ponechat, zničit ji nebo ji pouze přechodně užívat, může mít vliv toliko na posouzení majetkové škody způsobené trestným činem, a tedy na naplnění kvalifikačních znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, zatímco na naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu loupeže nemá žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1215/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 374/2016).
39. V navazujících výhradách nejvyšší státní zástupce namítl, že oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly též úvahy o nízké intenzitě použitého násilí. K tomu dovolatel namítl, že již samotnému stržení řetízku z krku poškozené předcházelo její povalení na zem, což je nepochybně násilné jednání větší intenzity. Nicméně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání akcentoval, že samotná intenzita násilného jednání není pro posouzení naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže nikterak podstatná.
40. Nejvyšší soud ze spisového materiálu ověřil, že okresní soud k otázce násilí vyvinutého ze strany obviněného podotkl, že obviněný utíkající poškozenou zezadu „žduchl“ tak, že spadla na zem, avšak po jejím pádu již vůči ní ve svém násilí nepokračoval, pouze jí strhl řetízek z krku a odcizil sluneční brýle, načež poškozená vzápětí z místa utekla (viz bod 15. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Krajský soud jako soud odvolací k intenzitě použitého násilí následně doplnil, že obviněný poškozené sice odcizil předmětné osobní věci, nicméně nebylo prokázáno, že by se současně dotkl jejího těla, nebo že je strhnul násilným způsobem zanechávajícím na těle poškozené stopy. Následně dodal, že o použitém násilí (popsaném v obžalobě) v tomto směru nikterak nevypovídají ani pořízené fotografie (viz bod 6. odůvodnění usnesení krajského soudu).
41. Nejvyšší soud však ve své konstantní judikatuře zastává názor, že pokud pachatel vůči poškozené osobě použije násilí menší intenzity, pak tato skutečnost sama o sobě pouze snižuje míru společenské škodlivosti daného činu. Podstatná tedy není intenzita síly, nýbrž to, že její vynaložení bylo prostředkem k tomu, aby pachatel překonal či jinak eliminoval odpor ze strany poškozené osoby. Z tohoto důvodu ani výjimečně malá intenzita násilí, event. pouhá pohrůžka bezprostředního násilí, není důvodem, aby skutek nebyl posouzen jako trestný čin loupeže, resp. aby byl posouzen toliko jako trestný čin krádeže (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67, uveřejněné pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 327/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1380/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 382/2016, apod.).
42. V závěru svého dovolání nejvyšší státní zástupce ještě upozornil na konstatování okresního soudu, že projednávaný skutek není namístě kvalifikovat jako trestný čin loupeže proto, že obě odcizené věci byly zanedbatelné hodnoty a ani pro obviněného neměly v podstatě žádnou cenu. V reakci na toto tvrzení však dovolatel zcela správně uvedl, že zákonodárce se v rámci legálního vymezení skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nezabývá otázkou způsobené škody, a tedy ani určením spodní hranice způsobené škody.
43. Jak bylo již výše naznačeno, pachatelé trestného činu loupeže útočí současně proti dvěma chráněným objektům – jednak proti osobní svobodě poškozené osoby a jednak proti jejímu majetku, kterého se pachatel chce zmocnit. Systematickým zařazením zločinu loupeže mezi trestné činy proti svobodě však zákonodárce zdůraznil prvořadost ochrany osobní svobody. Zásah do osobní svobody poškozeného tedy považuje za závažnější a pro právní kvalifikaci činu rozhodující. Naproti tomu zájem na ochraně cizího majetku v daném případě představuje tzv. sekundární objekt.
44. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není proto hodnota odcizené věci nikterak rozhodná, a to dokonce do takové míry, že na právní kvalifikaci projednávaného trestného jednání nemá vliv ani skutečnost, že poškozenému nevznikla vůbec žádná majetková škoda. Z tohoto důvodu jsou zcela nepodstatné námitky, v rámci kterých pachatelé tvrdí, že svým útokem získali věci zcela bezvýznamné ceny, nebo dokonce, že jeho prostřednictvím nezískali žádný majetek, pročež ani poškozené osobě nevznikla žádná majetková škoda (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 398/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1596/2016, apod.).
45. V návaznosti na výše uvedené je třeba za klíčovou označit skutečnost, že obviněný L. Š. užil násilí, jehož prostřednictvím se zmocnil věcí poškozené L. B. Nicméně okolnost, že svým útokem získal majetkový prospěch zanedbatelného charakteru (podle odhadu okresního soudu se jednalo o hodnotu cca 350 Kč), stejně jako skutečnost, že tyto věci pro něho neměly žádnou cenu, je zcela irelevantní s ohledem na fakt, že způsobení majetkové škody v konkrétní výši není zákonným znakem základní skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
46. Ve vztahu k odcizeným předmětům obviněný ve svém písemném vyjádření ze dne 25. 8. 2022 doplnil, že tyto věci pro něho nejsou „věci cizí“, neboť je sám zakoupil u paní R. Z. za částku 400 Kč, což je skutečnost, kterou je možné procesně ověřit. Tuto pozdní reakci obviněného je však rovněž nutné odmítnout, neboť svědkyně L. B. během hlavního líčení v jeho přítomnosti uvedla, že předmětný řetízek si zakoupila za cenu 300 až 400 Kč a sluneční brýle za částku cca 300 Kč (č. l. 90). Pokud by byla pravdivá námitka obviněného, že předmětné věci zakoupil sám (a poškozené je tedy nejspíše daroval), měl tuto okolnost uvést v reakci na výpověď svědkyně již během hlavního líčení, což však neučinil.
47. Vzhledem k výše uvedenému tedy Nejvyšší soud ve shodě s nejvyšším státním zástupcem dospěl k závěru, že násilné jednání obviněného L. Š. vůči poškozené L. B., spočívající v povalení poškozené na zem a v následném odcizení jejích osobních předmětů, prokazatelně a bez důvodných pochybností naplnilo subjektivní i objektivní stránku skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Za této situace Nejvyšší soud shledal nesprávnými hmotněprávní úvahy Okresního soudu v Karviné, který na základě provedeného dokazování dovodil, že obviněný L. Š. se vůči poškozené dopustil toliko přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Stejného pochybení se dopustil také Krajský soud v Ostravě, který se s touto právní kvalifikací následně ztotožnil a správné hmotněprávní posouzení skutku, založené na právních závěrech plynoucích z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, navrhované státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Karviné v jí podaném odvolání jako nedůvodné odmítl, tzn. že kasačním výrokem ve vztahu k odsuzujícímu výroku soudu prvního stupně danou vadu nenapravil. Tímto postupem Krajský soud v Ostravě své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
49. Jak přitom nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání poukázal, otázkami týkajícími se naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže se Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe opakovaně zabýval, o čemž svědčí řada výše uvedených judikatorních odkazů. Na tyto závěry lze plně odkázat, neboť jsou nepochybně platné i v nyní posuzované věci obviněného L. Š., který svým jednáním – jak bylo již výše zmíněno – ignoroval nedotknutelnost osobní svobody i majetku poškozené L. B., čímž nepochybně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku.
50. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, neboť v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí stran podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jelikož Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích skutečně došlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu k porušení zákona, které ani na podkladě odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné, podaného v neprospěch obviněného, Krajský soud v Ostravě nenapravil (třebaže k tomu měl vytvořeny všechny potřebné procesní podmínky), zatížil i tento odvolací soud své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
VI.
Závěr
51. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, pročež podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 5 To 99/2022, jakož i ve smyslu §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímto navazujícím rozhodnutím je třeba vnímat zejména usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 4 T 191/2020, kterým tento soud podle §83 odst. 1 tr. zákoníku za užití §330 odst. 1 tr. řádu pravomocně rozhodl v trestní věci obviněného L. Š. o jeho povinnosti vykonat trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 2. 2021, č. j. 4 T 191/2020-36, jenž nabyl právní moci dne 2. 3. 2021 (jímž byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku) a jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. S přihlédnutím k rozsudku Okresní soud v Karviné 15. 2. 2022, sp. zn. 9 T 160/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 5 To 99/2022 (tedy rozhodnutím, která jsou rušena tímto usnesením dovolacího soudu), totiž Okresní soud v Karviné výslovně konstatoval, že obviněný v inkriminované době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, neboť se dopustil dalšího protiprávního jednání, za které byl pravomocně odsouzen, pročež se ve zkušební době neosvědčil. Naopak o žádný jiný důvod vedoucí k nařízení původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody Okresní soud v Karviné své rozhodnutí ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 4 T 191/2020, nikterak neopřel.
52. Jelikož Okresní soud v Karviné ve věci vedené pod sp. zn. 9 T 160/2021 provedl úplné dokazování odpovídající požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, tedy provedl dokazování náležitým způsobem a v potřebném rozsahu, nepanují o skutkovém stavu žádné důvodné pochybnosti. Nadále tak bude úkolem Krajského soudu v Ostravě, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, aby při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, jakož i s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, danou věc na podkladě odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné podaného v neprospěch obviněného jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu podle §265 l odst. 1 tr. řádu znovu projednal a učinil zákonu odpovídající rozhodnutí. Odvolací soud při stávajících skutkových zjištěních znovu posoudí jednání obviněného nejen v kontextu provedených důkazů, ale především s ohledem na stávající, tomuto posuzované věci přiléhavou, konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i s přihlédnutím k povaze a závažnosti dané věci, a následně adekvátně meritorně rozhodne, a to tak, aby z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo patrné, jaké skutečnosti učinil předmětem svých úvah a hodnocení, kterak ostatně vyžaduje ustálená rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04). Zároveň je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu nutno připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
53. Jelikož obviněnému L. Š. byl v nyní projednávané věci, tj. rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 2. 2022, č. j. 9 T 160/2021-117, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2022, č. j. 5 To 99/2022-134, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který v současné době na základě výše uvedeného pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karviné, jímž mu byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, vykonává, byly ve vztahu k jeho osobě dány podmínky §265 l odst. 4 tr. řádu pro rozhodování o vazbě.
54. Za současného stavu nebyly Nejvyšším soudem v nyní posuzované věci shledány takové okolnosti, které by nasvědčovaly existenci některého z důvodů vazby ve smyslu §67 písm. a) až písm. c) tr. řádu, zejména skutečnosti nasvědčující důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul další fázi trestního stíhání (tj. opětovně vedenému odvolacímu řízení) nebo hrozícímu trestu, popř. že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je v nyní projednávané věci stíhán. Současně Nejvyšší soud přihlédl i k osobním poměrům obviněného, včetně jeho trestní minulosti a přístupu k plnění zákonných povinností plynoucích mu z jeho procesního postavení obviněného v této trestní věci. V tomto ohledu nelze pominout skutečnost, že obviněný se po převážnou část trestního stíhání vedeného v této trestní věci (zahájeného dne 14. 9. 2021) nacházel na svobodě a nevyhýbal se kontaktu s orgány činnými v trestním řízení – byť po nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 2. 222, č. j. 9 T 160/2021-117, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 222, č. j. 5 To 99/2022-134, byl dne 16. 5. 2022 vyzván k nástupu do výkonu uloženého trestu odnětí svobody, a to nejpozději do dne 11. 7. 2022, když však tohoto dne výkon trestu řádně nenastoupil, pročež byl dne 1. 8. 2022 dodán k výkonu trestu do Věznice Ostrava za asistence Policie ČR (a následně byl ke dni 9. 8. 2022 přeřazen k výkonu tohoto trestu do Věznice Nové Sedlo).
55. S přihlédnutím ke všem okolnostem nyní posuzovaného případu, povaze a závažnosti trestného činu, pro který je řízení vedeno, momentální fázi trestního řízení, jakož i důvodům, které dovolací soud vedly ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, včetně osobních poměrů obviněného, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v dané věci v současné době nebyly na straně obviněného dány natolik pádné důvody, které by vedly k nutnosti zajištění jeho osoby pro potřeby trestního řízení jeho vzetím do vazby. Jak již bylo konstatováno výše, nelze v tomto směru přehlédnout, že přípravné řízení, řízení před soudem prvního stupně, stejně jako původní odvolací řízení nebylo vůči jeho osobě vedeno vazebně, přičemž obviněný se v rámci jednotlivých fází trestního stíhání nikterak nevyhýbal plnění svých zákonných povinností plynoucích mu z jeho procesního postavení obviněného v dané věci. V rámci své rozhodovací činnosti Nejvyšší soud akcentoval rovněž požadavek určité proporcionality veřejného zájmu na účinném stíhání trestné činnosti a principu respektování osobní svobody (ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), jakož i zásadu zdrženlivosti vyjádřenou v §2 odst. 4 tr. řádu.
56. O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu