ECLI:CZ:NS:2022:11.TVO.14.2022.1
sp. zn. 11 Tvo 14/2022-6608
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 11. 2022 stížnost odsouzeného 1. L. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2022, č. j. 4 To 63/2020-6575, a dále stížnost odsouzeného 2. J. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2022, č. j. 4 To 63/2020-6567, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti odsouzených L. L. a J. L. zamítají.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Olomouci rozhodl svým usnesením ze dne 4. 8. 2022, č. j. 4 To 63/2020-6575, o návrhu odsouzeného L. L. na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Svým usnesením ze dne 4. 8. 2022, č. j. 4 To 63/2020-6567, pak tento soud rozhodl o obdobném návrhu odsouzeného J. L. na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Oběma výše označenými usneseními přitom Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že podle §33 odst. 2 tr. řádu a contrario nemají odsouzení L. L. a J. L. nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu.
2. Proti usnesení vrchního soudu ze dne 4. 8. 2022, č. j. 4 To 63/2020-6575, podal odsouzený L. L. (dále též jen „odsouzený“ nebo „stěžovatel“) prostřednictvím svého obhájce včas stížnost. V tomto řádném opravném prostředku stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že dostatečně osvědčil nedostatek finančních prostředků jako podmínku pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, jelikož společně a nerozdílně se svým bratrem L. L. dluží částku dosahující ke dni podání stížnosti přibližné výše 180 mil. Kč, přičemž tato pohledávka je exekučně vymáhána, v důsledku čehož je omezena jeho možnost disponovat se svým majetkem. Vymáhaná pohledávka přitom odsouzenému podle jeho tvrzení vznikla v důsledku platební neschopnosti, do které se dostal jakožto oběť vydírání ze strany osoby R. Š., jenž byl za trestnou činnost spáchanou na odsouzeném již dříve pravomocně odsouzen. Vrchní soud v Olomouci přitom podle odsouzeného L. L. nezval v potaz skutečnost, že pouze vinou státu trvala jeho exekuce o dva roky déle, než bylo nezbytné, jelikož Okresní soud ve Zlíně nebyl s to rozhodnout o jejím zastavení.
3. Odsouzený L. L. přitom podle svého tvrzení ve své stížnosti nikterak nerozporuje skutečnosti zjištěné Vrchním soudem v Olomouci stran jeho majetku, pohledávek a příjmů, avšak neztotožňuje se se závěry, které na základě těchto zjištění vrchní soud učinil. Obviněný totiž považuje za hypotetické závěry ve vztahu k dohodě o podmínkách splacení dluhu (dále rovněž jen „dohoda“), kterými vrchní soud odůvodnil své rozhodnutí. Stěžovatel má sice podle této dohody skutečně možnost zajistit si zájemce o koupi jím spoluvlastněného hotelu a v případě splnění podmínek dohody podstatně ponížit své závazky, avšak samotné uzavření kupní smlouvy podle odsouzeného není jisté, jelikož je možné, že se kupující rozhodnou získat tuto nemovitost v dražbě pořádané soudním exekutorem, a to za nižší cenu. Naplnění dohody, kteroužto stěžovatel uzavřel jakožto spoludlužník se společností C., tak podle jeho názoru nelze presumovat, k této eventualitě nelze přihlížet a Vrchní soud v Olomouci tak měl být vázán při svém rozhodování současnými majetkovými poměry osoby odsouzeného.
4. Dle stěžovatele rovněž nelze při rozhodování o jeho žádosti přihlížet k majetku obchodní společnosti V. H. a s ohledem na vedenou exekuci není myslitelná ani možnost prodeje majetku odsouzeného za účelem úhrady nákladů obhajoby. Stěžovateli podle jeho názoru nelze s ohledem na jeho schopnost budoucího výdělku přičítat k tíži ani fakt, že pro obchodní společnost V. H. vykonává práci, za kterou nepobírá žádnou mzdu, nýbrž pouze určité benefity. Peněžní prostředky, jež nejsou odsouzenému vypláceny za činnost vykonávanou ve statutárním orgánu této společnosti, jsou totiž dle stěžovatele postiženy soudním exekutorem přímo u obchodní společnosti V. H., přičemž takto postiženy by byly i v případě jejich vyplacení přímo jemu samotnému. Úvahy Vrchního soudu v Olomouci o důvodech, pro které odsouzený vykonává práci bez nároku na odměnu, jsou pak podle stěžovatele důkazem podjatosti tohoto soudu vůči jeho osobě.
5. K vrchním soudem odkazované skutečnosti, že základ daně pro rok 2021 činil u stěžovatele 185.000 Kč, odsouzený L. L. uvádí, že se jedná o marginální částku 15.416 Kč měsíčně, která je nadto po zdanění zcela postižena exekucí, tudíž ani z této nelze vyvodit, že je stěžovatel schopen zaplatit náklady na svoji obhajobu.
6. Odsouzený má tedy za to, že Vrchní soud v Olomouci dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným závěrům o tom, že nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani obhajobu za sníženou odměnu, přičemž pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu stanovil podmínky, které nemají oporu v zákoně či v příslušné judikatuře, když jejich splnění je založeno pouze na hypotetickém závěru o budoucích příjmových možnostech odsouzeného a hypotetické možnosti naplnění dohody o podmínkách splnění dluhu, čímž tento soud porušil právo odsouzeného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 4 odst. 3 Listin základních práv a svobod.
7. Závěrem proto odsouzený L. L. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2022, č. j. 4 To 63/2020-6575, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně sám rozhodl o tom, že se osobě odsouzeného přiznává nárok na bezplatnou obhajobu.
8. Proti usnesení vrchního soudu ze dne 4. 8. 2022, č. j. 4 To 63/2020-6567, pak podal včasnou stížnost, a to prostřednictvím svého obhájce, odsouzený J. L. Jím podaná stížnost a v ní obsažené námitky jsou přitom zcela identické se stížností jeho bratra, spoluodsouzeného L. L., jíž byla věnována pozornost v předchozích částech tohoto usnesení, pročež lze ve stručnosti na tuto výše rozvedenou argumentaci stěžovatele toliko odkázat. Závěrem své stížnosti přitom odsouzený J. L. navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2022, č. j. 4 To 63/2020-6567, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně sám rozhodl o tom, že se tomuto odsouzenému přiznává nárok na bezplatnou obhajobu.
9. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal obě napadená usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tedy správnost jejich výroků týkajících se návrhů odsouzených L. L. a J. L. na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, jakož i správnost řízení, které jim předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnostem odsouzených L. L. a J. L. nelze přisvědčit. Na tomto místě rovněž Nejvyšší soud upozorňuje, že se jedná v pořadí již o jeho druhé rozhodování o téže otázce v této věci, jelikož obě původní usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020-5997, a č. j. 4 To 63/2020-5991, kterými vrchní soud rozhodl poprvé tak, že podle §33 odst. 2 tr. řádu a contrario nemají odsouzení L. L. a J. L. nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, byla usneseními Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 11 Tvo 20/2021 a sp. zn. 11 Tvo 21/2021, zrušena a Vrchnímu soudu v Olomouci bylo uloženo, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Podle §33 odst. 2 tr. řádu mimo jiné platí, že osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. V takovém případě hradí náklady obhajoby zcela nebo zčásti stát.
11. Z aktuálně napadených usnesení Vrchního soudu v Olomouci se podává, že odsouzení L. L. a J. L. v rámci jimi podaných návrhů na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu k prokázání nedostatku finančních prostředků přiložili potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Sami odsouzení v těchto potvrzeních především uvedli, že v důsledku exekuce zahájené na základě exekučního titulu, který byl získán trestným činem spáchaným R. Š., nebyli schopni dostát svým závazkům, pročež vůči nim byla dne 19. 11. 2018 zahájena exekuce ve prospěch oprávněného věřitele – společnosti C. E. V nových prohlášeních o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, k nimž byli odsouzení vyzváni poté, co byla Nejvyšším soudem zrušena původní usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že odsouzení nemají nárok na bezplatnou obhajobu, stěžovatelé doplnili, že celková vymáhaná částka včetně příslušenství v současné době dosáhla výše cca 180 mil. Kč. Odsouzení s tímto věřitelem přitom podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci uzavřeli dohodu o podmínkách splnění dluhu, podle které se společně se spoludlužníky, kterými jsou obchodní společnost V. H. a S. L., zavazují vypořádat své závazky vůči lichtenštejnské společnosti C. E. částkou ve výši 110.000.000 Kč. Součástí předmětné dohody bylo též sjednání úroků, na kterýchžto oba odsouzení podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci ke dni jeho rozhodování uhradili, a to v souladu s podmínkami této dohody, celkovou částku 3.000.000 Kč. Odsouzení, a to rovněž v souladu s podmínkami předmětné dohody - sdělili soudnímu exekutorovi existenci dvou vážných zájemců o prodej části svého nemovitého majetku, a to za cenu 107.000.000 Kč u prvého zájemce a minimální cenu 80.000.000 Kč u druhého zájemce.
12. K osobě odsouzeného L. L. bylo zejména z jím doloženého prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech zjištěno, že v současné době nedosahuje žádných příjmů z pracovního poměru, dohod konaných mimo pracovní poměr, podnikání či jiné výdělečné činnosti, ani z hmotného a sociálního zabezpečení. Z přiznání k dani z příjmů fyzické osoby L. L. bylo zjištěno, že tento vykázal za rok 2021 příjem z kapitálového majetku ve výši 185.000 Kč. Z výpisu z katastru nemovitostí byl zjištěn rozsáhlý nemovitý majetek jmenovaného odsouzeného, jehož součástí jsou zejména nemovitosti zapsané na LV č. XY, id ½ v k. ú. XY - rodinný dům č. p. XY; na LV č. XY, 1/3, v k. ú. XY – rekreační objekt; na LV č. XY, v k. ú. XY, na LV č. XY, v k. ú. XY; na LV č. XY, id ½ v k. ú. XY - budova č. p. XY (XY); na LV č. XY, 1/3 v k. ú XY - byt. Odsouzený ke svým osobním a majetkovým poměrům dále uvedl, že má v současné době trvající vyživovací povinnost k dceři S. L. a synovi L. L., přičemž jeho manželka dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 9.850 Kč.
13. K osobě odsouzeného J. L. pak bylo zejména z jím doloženého prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech zjištěno, že ani on v současné době nedosahuje žádných příjmů z pracovního poměru, dohod konaných mimo pracovní poměr, podnikání či jiné výdělečné činnosti, ani z hmotného a sociálního zabezpečení. Z přiznání k dani z příjmů fyzické osob J. L. bylo zjištěno, že i tento odsouzený vykázal za rok 2021 příjem z kapitálového majetku ve výši 185.000 Kč. Z výpisu z katastru nemovitostí pak byl zjištěn rozsáhlý nemovitý majetek jmenovaného stěžovatele, jehož součástí jsou zejména nemovitosti zapsané na LV č. XY, id ½, v k. ú. XY - rodinný dům č. p. XY; na LV č. XY, 1/3, v k. ú. XY – rekreační objekt; na LV XY v k. ú. XY – orná půda; na LV č. XY v k. ú. XY - byt; na LV č. XY, id ½, v k. ú. XY - budova č. p. XY (XY); na LV č. XY, 1/3, v k. ú. XY - byt; na LV č. XY, 1/3, v k. ú. XY - bytová jednotka č. XY a podíl na bytovém domu na LV č. XY ve výši 11582/86549. Odsouzený současně uvedl, že jeho manželka dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 42.501 Kč a má ve vlastnictví nemovitost – rodinný dům, který odsouzený užívá k uspokojení svých bytových potřeb. Stěžovatel poukázal rovněž na svoji trvající vyživovací povinnost k synovi J. M. L. a dceři J. A. L. Ke svým měsíčním výdajům pak zmínil úhradu zdravotního pojištění ve výši 2.187 Kč.
14. Vrchní soud v Olomouci při zhodnocení majetkových poměrů obou odsouzených a rozhodování o jimi uplatněném nároku vycházel - kromě svých zjištění stran podmínek dohody o podmínkách splnění dluhu uzavřené se společností C. E. coby oprávněným věřitelem odsouzených - i z dalších okolností na straně odsouzených, zejména ze skutečnosti, že obchodní společnost V. H. (kterážto je jejich spoludlužníkem) podle zjištění vrchního soudu vlastní vedle dalších nemovitostí mimo jiné budovu č. p. XY - rodinný dům v k. ú. XY, LV č. XY a dále stavbu pro výrobu a skladování č. p. XY v k. ú. XY, LV č. XY. Tržní hodnota výrobního areálu v XY, okres Zlín přitom podle předloženého znaleckého posudku činí 34.421.000 Kč. Současně platí, že oba odsouzení na základě vlastního rozhodnutí nepobírají za svoji pracovní činnost vykonávanou pro tuto obchodní společnost žádnou mzdu, pouze benefity, přičemž nebylo zjištěno, že by v současné době trpěli jakýmikoli zdravotními omezeními, která by jim bránila ve výkonu pracovní činnosti. Pominout nelze ani skutečnost, že podle usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 8. 2021, č. j. D 647/2021, se oba stěžovatelé vzdali dědictví po svém otci, kteréžto zahrnovalo byt a pohledávky z titulu přeplatku na odběru elektrické energie. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným okolnostem tak Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že osobní a majetková situace obou odsouzených není takové povahy, aby v reálné době, byť v řádu několika let, tito nebyli schopni uhradit náklady vynaložené (jimi samými či státem) na jejich obhajobu, jelikož jim s ohledem na jejich zdravotní stav žádné překážky objektivně nebrání v tom, aby si prostředky nezbytné ke splnění této své povinnosti zajistili prací. Vrchní soud zohlednil zejména fakt, že oba odsouzení mají možnost se svými spoludlužníky, a to v souladu s jimi uzavřenou dohodou, uhradit své závazky prodejem části jimi vlastněných nemovitostí, kteréžto nevyužívají k uspokojení svých bytových potřeb, a to s ohledem na skutečnost, že hodnota XY nacházejícího se v majetku odsouzených a výrobního skladu v majetku obchodní společnosti V. H. byla na základě znaleckého zkoumání určena v součtu částkou 100.421.000 Kč (přičemž sami odsouzení sdělili soudnímu exekutorovi, že za účelem naplnění dohody vyhledali vážné zájemce o koupi XY za cenu, která přesahuje jeho hodnotu určenou znaleckým posudkem). Za tohoto stavu tak Vrchní soud v Olomouci předmětný návrh obou odsouzených na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu zcela zamítl, resp. pro přiznání tohoto nároku na straně žádného z odsouzených neshledal za splněné zákonné podmínky uvedené v §33 odst. 2 tr. řádu.
15. Při rozhodování o tom, zda oba odsouzení disponují dostatkem prostředků, aby byli sami schopni hradit náklady jejich obhajoby, obecně platí, že soudy jsou povinny vycházet zásadně ze stavu panujícího v době rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2590/19, a rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 2/1993 Sb. rozh. tr.). Výklad podmínek, za nichž obviněným osobám vzniká nárok na bezplatnou obhajobu, je již z povahy věci založen na relativně širokém uvážení. V tomto směru je třeba připomenout, že o protiústavní interpretaci (viz čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) se jedná pouze tehdy, pokud lze mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsenzuálních významů nebo je dané uvážení zatíženo zjevným logickým rozporem, případně učiněné závěry postrádají srozumitelná kritéria (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3723/12).
16. Jak již bylo výše uvedeno, rozhoduje-li soud o návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu, je třeba zásadně vycházet ze situace panující v době rozhodování o takovémto návrhu či návrhů, tedy z aktuálních majetkových poměrů obviněných (v tomto případě odsouzených). Na druhé straně však platí, že z hlediska komplexního posouzení návrhu musí vzít soud do úvahy i celkový majetkový potenciál obou odsouzených směrem do budoucna. Rozhodná je totiž celková ekonomická situace, resp. majetková potencialita odsouzených, přičemž u osob práce a výdělku schopných není aktuální nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí nároku na bezplatnou obhajobu. Nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, přitom nelze označit ani za protiústavní, pakliže je takové nepřiznání řádně odůvodněno a vyplývá ze skutkových zjištění. Jedná se totiž o naplnění maximy, že každý je povinen plnit své závazky (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1607/16).
17. V případě, že celkový majetkový potenciál obviněných (odsouzených) neodůvodňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, není vyloučeno, že soud může dospět k závěru, že obvinění mají nárok na obhajobu za sníženou odměnu, pakliže jsou schopni dané náklady hradit alespoň zčásti. Jediným pro soud významným hlediskem je tak existence zjištění o úplné nebo částečné neschopnosti obviněných hradit náklady obhajoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2011, sp. zn. 11 Tz 49/2011, uveřejněný pod č. 2/2013 Sb. rozh. tr.).
18. Ve světle výše uvedeného je Nejvyšší soud předně povinen konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci pro posouzení nároků odsouzených L. L. a J. L. na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu v napadeném usnesení nestanovil žádné předpoklady, které by neměly oporu v zákoně či ve shora citované ustálené judikatuře obecných soudů a Ústavního soudu, jelikož hodnotil nejen aktuální majetkovou situaci obou odsouzených, nýbrž tuto posoudil i ve vzájemné souvislosti s jejich majetkovou potencialitou v přiměřeném časovém horizontu několika let. Vrchní soud podle zjištění Nejvyššího soudu při úvahách, v nichž se věnoval aktuální majetkové situaci odsouzených, učinil dostatečně odůvodněné závěry, které mají oporu v obsahu příslušného spisového materiálu. V návaznosti na tyto závěry pak uzavřel, že oba odsouzení jsou společně se svými spoludlužníky schopni uhradit své závazky, čímž bude odstraněna překážka, jíž odsouzení argumentují při jimi tvrzené neschopnosti uhradit náklady obhajoby, byť by se tak mělo stát i ve splátkách.
19. K tomuto je nutno konstatovat, že v dané věci je nesporné, že v řízení vedeném před Vrchním soudem v Olomouci odsouzení L. L. a J. L. prokázali, že mají společně s obchodní společností V. H. a S. L. společné závazky ve výši cca 180 mil. Kč. Naopak sporným bylo podle vrchního soudu tvrzení odsouzených, že by se s ohledem na výši svých závazků v případě stanovení povinnosti uhradit náklady obhajoby ocitli ve finanční nouzi. Vrchní soud v Olomouci se v napadeném usnesení s tímto tvrzením neztotožnil, když podle jeho závěru je naopak v možnostech obou odsouzených uhradit jejich závazky, a to s ohledem na jejich celkový majetkový potenciál směrem do budoucna, jelikož odsouzení nemají žádná zdravotní omezení, která by jim bránila ve výkonu pracovní činnosti, z níž by měli zajištěn odpovídající příjem. Odsouzeným tedy podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci ničeho nebrání v tom, aby si prostředky k náhradě nákladů své obhajoby zajistili vlastní prací při současném zachování vlastnictví části jimi vlastněných nemovitostí, kteréžto nevyužívají k uspokojování svých bytových potřeb, a to za situace, kdy budou splněny jejich současné závazky prodejem XY a případně i dalších nemovitostí ve vlastnictví obchodní společnosti V. H. jakožto hlavního dlužníka uvedeného v dohodě o podmínkách splnění dluhu uzavřené s lichtenštejnskou společností C. E. coby oprávněným věřitelem.
20. Vrchní soud v Olomouci podle zjištění Nejvyššího soudu své úvahy o možnosti úhrady závazků obou odsouzených založil především na předpokladu realizace jimi vyjednané dohody, jejímž účelem je úhrada jejich závazků za současného ponížení celkové výše dlužné částky. Vrchní soud přitom při této úvaze nevycházel pouze z odsouzenými deklarované snahy o naplnění této dohody jakožto eventuality, která jim může potenciálně usnadnit úhradu jejich dluhu, ale v rámci svého posouzení zhodnotil konkrétní skutečnosti osvětlující současnou majetkovou situaci odsouzených, její pravděpodobný vývoj a možnou budoucí solventnost jejich osob. Předně se jedná o skutečnost, že podle vlastní deklarace odsouzených činí odhadovaná hodnota nemovitostí, kteréžto mohou posloužit k úhradě jejich závazků, přibližně 122.000.000 Kč, tzn. že jimi vlastněný či spoluvlastněný nemovitý majetek odsouzeným objektivně umožňuje uhradit jejich závazky v souladu s uzavřenou dohodou. V tomto kontextu je přitom nutno zdůraznit rovněž skutečnost, že sami odsouzení v souladu se svými povinnostmi činí vše nezbytné k naplnění této dohody, tedy především hradí sjednané smluvní úroky, jež dosahují výše 500.000 Kč měsíčně (za období měsíců únor až červenec 2022) - ačkoli podle svého tvrzení sami dosahují pouze zanedbatelných příjmů – a podnikají nezbytné kroky v rámci realizace prodeje nemovitostí tvořících XY. Vzhledem k uvedenému nemohl Nejvyšší soud akceptovat výtky odsouzených směřující k údajně hypotetickým úvahám či „věštění“ ze strany Vrchního soudu v Olomouci, jedná-li se o posouzení jejich majetkové potenciality směrem do budoucna. Vrchní soud se totiž neomezil na pouhé poukázání na existenci uzavřené dohody o podmínkách splnění dluhu, nýbrž vlastní činností za součinnosti soudního exekutora poukázal rovněž na konkrétní kroky, kteréžto odsouzení činí k jejímu naplnění, jakožto i další skutečnosti nasvědčující tomu, že tato dohoda je oběma stěžovateli objektivně naplnitelná. Veškeré jeho závěry je přitom na místě označit za logické, mající podklad v předloženém spisovém materiálu. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že Vrchní soud v Olomouci se možností úhrady závazků odsouzených L. L. a J. L., jakož i jejich spoludlužníků, prodejem nemovitostí v jejich vlastnictví, a tedy i jejich aktuální majetkovou situací, jež se s ohledem na výši jejich exekučně vymáhaných závazků musí nutně promítnout též v rámci jejich majetkové potenciality, zabýval zcela dostatečně, přičemž při svých úvahách vycházel z relevantních předpokladů, v důsledku čehož nelze jeho závěrům o tom, že je v možnostech obou odsouzených jejich závazky uhradit, ničeho vytknout.
21. Závěry Vrchního soudu v Olomouci nejsou v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu, podle které nelze soudní praxi spočívající v nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí, jakkoliv vzdálené solventnosti, označit za protiústavní, jelikož - jak již Nejvyšší soud konstatoval výše - taková praxe je naopak naplněním maximy, že každý je povinen plnit své závazky. Současně je třeba připomenout, že mimořádným znakem pro odchýlení se od uvedené zásady nemůže být bez dalšího ani existence závazků, jejichž celková výše přesahuje majetek obviněných (odsouzených) osob, a to tím spíše, že stěžovatelé v nyní posuzované věci své závazky sdílejí s dalšími osobami, ve svém vlastnictví mají větší soubor nemovitostí vysoké hodnoty, kteréžto nevyužívají pro naplnění vlastních bytových potřeb, úhrada jejich závazků v přiměřeném časovém horizontu není mimo jejich možnosti, přičemž byli odsouzeni za trestnou činnost, jejímž účelem bylo mimo jiné i jejich vlastní obohacení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1607/16). Vrchní soud proto nepochybil, pokud současné majetkové poměry a majetkovou potencialitu obou odsouzených posoudil v souladu s výše uvedenými závěry. U odsouzených L. L. a J. L. tedy nejde o situaci, kdy by nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu pro ně znamenalo zcela nepřiměřený zásah do jejich budoucích poměrů.
22. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že s ohledem na výše uvedené neshledal stížnost odsouzeného L. L. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2022, č. j. 4 To 63/2020-6575, stejně jako stížnost odsouzeného J. L. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2022, č. j. 4 To 63/2020-6567, důvodnou, pročež obě podané stížnosti postupem podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 11. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu